68 Co 393/2021- 65

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 214/2019 – 42 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (ad I) potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení (ad II) se mění tak, že výše náhrady činí [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I) a vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. V rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jakožto správního orgánu prvního stupně a Ministerstva dopravy ČR, odboru provozu silničních vozidel jakožto odvolacího správního orgánu ve správním řízení o žádosti žalobkyně o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly (dále jen„ STK“) pro silniční motorová a přípojná vozidla, přičemž uvedené řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a docházelo v něm k opakovanému rušení správních rozhodnutí, a to i správním soudem. Žalobkyně byla nucena opakovaně podávat odvolání, správní žaloby, urgence, žádosti o učinění dalšího procesního postupu a žádosti o učinění opatření proti nečinnosti, čímž jí vznikly zcela zbytečně náklady na právní zastoupení. Správní řízení bylo zahájeno dne [datum] a až dne [datum] bylo žalobkyni vydáno povolení k provozování STK, řízení tedy trvalo deset let. Výši odměny za zastoupení advokátem žalobkyně vyčíslila dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, kdy odměna činí [částka] za úkon právní služby, respektive dvojnásobek ([částka]) vzhledem ke složitosti případu v důsledku specifičnosti a ojedinělosti právní problematiky, složitosti některých právních otázek a délce řízení, případně [částka] za žalobu proti nečinnosti. Náklady právního zastoupení byly právním zástupcem vyúčtovány několika fakturami, přičemž tyto byly uhrazeny. Nadto žalobkyně požadovala náhradu za uhrazený soudní poplatek za žalobu proti nečinnosti ve výši [částka]. Dle předložené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] (kterou dle tvrzení žalobkyně uzavřela společnost [právnická osoba] jakožto postupitel a manžel žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] jakožto postupník, kdy na základě této smlouvy byla postoupena pohledávka ve výši [částka], kterou postupitel uhradil právnímu zástupci žalobkyně za jeho služby poskytované ve správním řízení o udělení oprávnění k provozování STK – poznámka odvolacího soudu), kdy tuto žalobkyně předložila k prokázání úhrady pohledávky (právního zástupce žalobkyně na úhradu odměny za zastupování žalobkyně ve správním řízení – poznámka odvolacího soudu) byla pohledávka postoupena na manžela žalobkyně, a je tak v jejich společném jmění manželů.

3. Žalovaná nepovažovala nárok žalobkyně za důvodný, když namítala, že správní orgány postupovaly při svém rozhodování řádně podle ust. § 16a vyhlášky č. 302/2001 Sb., o technických prohlídkách a měření emisí vozidel, přičemž od této vyhlášky se nemohly odchýlit, jejich rozhodování bylo možno změnit až na základě závazného pokynu uvedeného ve věci vydaného rozsudku, před ním vydaná rozhodnutí tak nelze považovat za nezákonná. Žalobkyni proto nelze ani přiznat tvrzené náklady řízení, nadto některé úkony spočívaly v odvolání, a tak u nich není splněna podmínka stanovená zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), soudní poplatek pak byl řešen rozhodnutím soudu v rámci nákladů řízení. Namítla také, že z faktur vystavených advokátem žalobkyně není zřejmé, jakých úkonů se týkaly.

4. Po provedeném dokazování a citaci ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., upravujících odpovědnost žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a institut nákladů řízení jakožto součásti náhrady škody, soud I. stupně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že náklady na zastoupení advokátem v předmětném správním řízení vedeném žalobkyní byly uhrazeny společností [právnická osoba] [IČO], tedy osobou odlišnou od žalobkyně. Není proto splněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ust. § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., dle něhož náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, a to vznik škody na straně žalobkyně v podobě jí účelně vynaložených nákladů na její zastoupení advokátem (zmenšení jejího majetku), anebo v podobě vzniku jí dosud neuhrazeného závazku vůči svému advokátovi. Sodu I. stupně uzavřel, že žalobkyní tvrzená škoda vůči státu tak v době jeho rozhodování neexistuje, neboť náklady na zastoupení hradila za žalobkyni třetí osoba, čímž závazek žalobkyně k úhradě nákladů na zastoupení advokátovi zanikl a zanikla tím i pohledávka advokáta vůči žalobkyni.

5. Soud I. stupně dodal, že žalobkyni takovou úhradou nákladů vznikl pouze závazek z titulu bezdůvodného obohacení či ze smlouvy na základě plné moci, která však nebyla doložena (soud I. stupně učinil zjištění, že žalobkyně doložila plnou moc ze dne [datum], na základě níž před začátkem správního řízení zmocnila svého manžela [jméno] [příjmení] k uzavření dohody o společném záměru, vzájemné spolupráci a o úhradě nákladů spojených s řízením o udělení oprávnění k provozování STK a měření emisí a o úhradě nákladů spojených s provozováním této stanice s panem [jméno] [příjmení], jenž dle dalšího zjištění učiněného soudem I. stupně jako jednatel společnosti [právnická osoba] uzavřel již uvedenou smlouvu o postoupení pohledávky ze dne [datum]), avšak vůči osobě, která pohledávku uhradila (tedy vůči společnosti [právnická osoba] – poznámka odvolacího soudu) a která nebyla účastníkem správního řízení. Taková pohledávka třetí osoby však nemůže být nárokována žalobkyní dle ust. § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Soud I. stupně k námitce žalobkyně, že pohledávka postoupená společností [právnická osoba] na jejího manžela je ve společném jmění manželů, uvedl, že pokud by takové tvrzení bylo pravdivé, pak by pohledávka zanikla splynutím, kdy žalobkyně by od jmenované společnosti postoupením nabyla svou vlastní pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení (myšleno pohledávku za svojí osobou – poznámka odvolacího soudu). Žalobkyní tvrzená škoda by tak neexistovala ani v takovém případě.

6. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v řízení zcela úspěšné žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] odpovídající dvěma režijním paušálům za vyjádření k žalobě a účast na jednání podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) a c) a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“).

8. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání.

9. V něm vytkla soudu I. stupně závěr stran nedůvodnosti žaloby z důvodu, že nárok žalobkyně na náhradu škody neexistuje, neboť náklady, které žalobkyně vynaložila za své právní zastoupení v důsledku nesprávného úředního postupu, neuhradila, respektive, že je za ni uhradila třetí osoba, a to společnost [právnická osoba] Tento závěr je nesprávný, neboť soud I. stupně pominul ust. § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdy škodou je již závazek dluh zaplatit, zde dluh osobě, která uhradila právní zastoupení, přičemž škodou se pak míní újma na jmění dle ust. § 2894 o. z., kdy se jí rozumí nejen snížení majetku (aktiv) poškozeného, ale také zvětšení jeho dluhů (pasiv). Nově je tak možné nahlížet jako na škodu již na samotný dluh, přičemž škůdce je povinen poškozeného tohoto dluhu zbavit (jeho zaplacením, dohodou s věřitelem o jeho prominutí, anebo převzetím), nebo mu za něj poskytnout náhradu dle ust. § 2952 o. z. Navíc tento dluh již byl uhrazen a majetek žalobkyně se již zmenšil, toto své tvrzení žalobkyně přislíbila dále rozvést.

10. Žalobkyně dále vytkla soudu I. stupně, že zatížil řízení procesní vadou, neboť ji nepoučil o svém odlišném právním názoru a odlišném právním hodnocení věci oproti žalobním tvrzením žalobkyně. Nedostatečné procesní poučení a změna původního žalobkyní předpokládaného právního názoru soudu I. stupně vyplývá z usnesení soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 214/2019 - 21, kdy soud I. stupně žalobkyni uložil, aby doložila a vyjádřila se k výši žalované částky, přičemž žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], kdy tak měla za to, že výzvu soudu I. stupně splnila, a to za situace, kdy soud I. stupně výzvou ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 214/2019 - 27, pouze požadoval doložit, které faktury právního zástupce žalobkyně zahrnují ten který úkon. Z uvedeného postupu soudu I. stupně tak měla žalobkyně za to, že otázka úhrady, a tedy vzniku škody je zřejmá a soud I. stupně ji má za prokázanou. Soud I. stupně sice při jednání konaném dne [datum] žalobkyni vyzval, aby sdělila, z čeho dovozuje úhradu faktur za právní zastoupení, nicméně měl ji zcela konkrétně a srozumitelně poučit o tom, že má odlišný názor oproti skutkovým tvrzením v žalobě, kdy žalobkyně jednoznačně uváděla, že faktury zaplatila, případně, že je za ni sice zaplatila třetí osoba, společnost [právnická osoba], ale ona že této společnosti její úhrady následně zaplatila. Přes nedostatečné procesní poučení žalobkyně při jednání konaném dne [datum] uvedla, že úhradu dovozuje z prohlášení JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] a ze smlouvy o postoupení pohledávky. Při jednání konaném dne [datum] soud I. stupně žalobkyni nepoučil řádně, tedy tak, aby bylo zřejmé, co po ní požaduje. Soud I. stupně měl zcela konkrétně a jasně svou změnu názoru vyjevit, aby nedošlo k tomu, že se účastník vyjadřuje k odlišné skutečnosti a tuto dokazuje, od toho, co požaduje soud (zřejmě skutečnost odlišná od okolnosti pro soud I. stupně rozhodné – poznámka odvolacího soudu).

11. Žalobkyně dále namítla pochybení soudu I. stupně v hodnocení důkazu smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum], když tento se zabýval pouze jejím označením, ale již nikoliv jejím obsahem, zejména vůlí stran, nezjistil, jaký byl úmysl účastníků smlouvy. Účelem smlouvy, jakož i obsahem vůle jejích účastníků, bylo to, že žalobkyně ze společného jmění manželů s panem [příjmení] společnosti [právnická osoba] uhradila všechny platby za své právní zastoupení. Ustanovení smlouvy o postoupení týkající se postoupení nároku na náhradu škody se pak jeví jako obsoletní, protože uvedená společnost žádnou škodu neutrpěla, a neměla tak co postupovat. Obsahem vůle stran smlouvy bylo jen a pouze ujednání o úhradě plateb, které společnost namísto žalobkyně jejímu právnímu zástupci zaplatila.

12. Konečně žalobkyně vyslovila přesvědčení o tom, že nastala přípustná novota v tvrzeních i důkazech, a to v důsledku posouzení soudu (snad posouzení věci soudem I. stupně – poznámka odvolacího soudu), pročež (dle ní – poznámka odvolacího soudu) zopakovala nikoliv nové tvrzení (pak není zřejmé, v čem by měla přípustná novota stran tvrzení spočívat, když se nemělo jednat o nové tvrzení – poznámka odvolacího soudu), že dluh, který jí vznikl za zaplacené právní služby, již společnosti [právnická osoba] uhradila, a to do dne [datum], přičemž k prokázání tohoto tvrzení navrhla k důkazu prohlášení uvedené společnosti ze dne [datum], v němž potvrzuje, že hradila právní zastoupení žalobkyně a že jí celou částku žalobkyně nahradila.

13. Žalobkyně navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví.

14. Žalovaná k odvolání žalobkyně uvedla, že žalobkyní uplatněnou škodu v podobě nákladů řízení je třeba posuzovat v souladu s ust. § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tedy musí se jednat o náklady, které byly žalobkyní účelně vynaloženy na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí či na nápravu nesprávného úředního postupu. V této souvislosti žalovaná uvedla, že soud I. stupně správně dovodil, že v případě žalobkyně se o takovéto náklady nejednalo, jelikož ty byly vynaloženy společností [právnická osoba], [IČO], nikoli žalobkyní, což sama žalobkyně doložila. I za situace, kdy by žalobkyně následně uvedené společnosti částku představující uhrazené náklady nahradila, nebylo by toto jednání, respektive toto snížení majetku žalobkyně, v příčinné souvislosti s tvrzenými pochybeními, k nimž mělo dojít v předmětném správním řízení, ale s dohodou o úhradě nákladů, na základě které uvedená společnost náklady řízení hradila.

15. K výtce žalobkyně, že ji soud I. stupně nepoučil o svém odlišném právním názoru na věc, kdy měla za to, že ji měl zcela konkrétně poučit o tom, co od ní požaduje za účelem prokázání existence nárokované škody, žalovaná uvedla, že takové poučení nelze požadovat, neboť by to znamenalo zásah do práva na soudní ochranu druhého účastníka řízení. Žalovaná připomněla, že jak sama žalobkyně uvádí ve svém odvolání, soud I. stupně ji vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů mimo jiné také ohledně nárokované škody. Nelze však požadovat, aby soud účastníkům řízení konkrétně stanovil, jak mají prokázat svůj nárok. Břemeno tvrzení a důkazní leží ve sporném řízení výhradně na straně žalobkyně. Právní závěr vyslovený v rozsudku soudu I. stupně tak nemohl být pro žalobkyni překvapivý, pročež se neuplatní možnost nových důkazů v odvolacím řízení, kdy zároveň poukázala na to, že je od začátku řízení zastoupena advokátem, přičemž v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu, ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1264/2011, dle kterého při zvažování, zda soud naplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. dostatečně konkrétním a srozumitelným způsobem, je třeba přihlédnout i k tomu, zda má účastník právnické vzdělání nebo zda je zastoupen advokátem. Žalovaná tak vyslovila přesvědčení o tom, že žalobkyní nově navržený důkaz prohlášením společnosti [právnická osoba] neobstojí, neboť pokud žalobkyně tento důkaz považuje za zásadní k prokázání existence škody, pak měl její právní zástupce adekvátně vyhodnotit, kdy uvedené prohlášení jako důkaz navrhne a předložit je již na jednání před soudem I. stupně.

16. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

17. Žalobkyně při jednání odvolacího soudu k jeho výzvě stran přípustnosti jejího tvrzení v odvolacím řízení (proč se jedná o přípustnou skutečnost ve smyslu ust. § 205a o. s. ř.), a to, že náklady právního zastoupení uhradila třetí osoba, společnost [právnická osoba], ale ona že této společnosti její úhradu následně zaplatila, tedy, že dluh, který jí vznikl za zaplacené právní služby, již společnosti [právnická osoba] uhradila, a to do dne [datum], odkázala na své podané odvolání, kdy zdůraznila, že postupem soudu I. stupně nabyla dojmu, že tvrdí všechny rozhodné skutečnosti, nevěděla tak, že má tuto skutečnost v řízení před soudem I. stupně uplatnit.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a neshledal odvolání žalobkyně důvodným.

19. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Odvolací soud uvádí, že soud I. stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval pro věc přiléhavá ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., přičemž správně dovodil, že na straně žalobkyně nedošlo ke vzniku škody, jejíž náhradu by mohla uplatnit vůči žalované. Pohledávku právního zástupce žalobkyně na úhradu odměny a nákladů spojených se zastupováním žalobkyně v předmětném správním řízení, případně v řízení proti nečinnosti správního orgánu, uhradila třetí osoba, jež nebyla účastníkem řízení. Je tak správný závěr soudu I. stupně, že úhradou pohledávky právního zástupce žalobkyně za žalobkyní, pohledávka právního zástupce žalobkyně za žalobkyní zanikla, přičemž žalobkyni vznikl dluh nový, a to ve vztahu k třetí osobě, která za žalobkyni jejímu právnímu zástupci plnila dluh žalobkyně. Tento dluh však není dluhem, jenž by mohl být saturován formou náhrady škody žalovanou, neboť jakkoliv argumentace žalobkyně stran nového pojetí škody, kdy škodou je i vznik dluhu, je správná, tak takovým dluhem, jenž by mohl být saturován formou náhrady škody žalovanou, by byl dluh žalobkyně ve vztahu k jejímu právnímu zástupci, a nikoliv dluh žalobkyně ve vztahu k třetí osobě, společnosti [právnická osoba]

20. Pokud byla mezi žalobkyní zastoupené svým manželem a uvedenou společností uzavřena dohoda o úhradě nákladů předmětného správního řízení včetně nákladů souvisejících s aktivitou žalobkyně namířenou proti nečinnosti správních orgánů, pak žalobkyni vůči uvedené společnosti případně vznikl dluh z uvedené dohody. Pokud taková dohoda uzavřena nebyla, pak jí vznikl dluh z titulu bezdůvodného obohacení, kdy uvedená třetí osoba plnila za žalobkyni (plnila za jiného).

21. Stran tvrzení žalobkyně, že pohledávku společnosti [právnická osoba] uhradila do dne [datum], odvolací soud uvádí, že se nejedná o nové tvrzení přípustné v odvolacím řízení. Je tomu tak proto, že žalobkyně v řízení před soudem I. stupně netvrdila, že by náklady jejího právního zastoupení uhradila uvedená společnost a žalobkyně následně tuto úhradu uvedené společnosti refundovala. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne [datum] reagujícím na výzvu soudu I. stupně učiněnou usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 214/2019 - 21 mimo jiné stran vynaložení nákladů žalobkyní uvedla, že náklady za právní služby jejího advokáta uhradila společnost [právnická osoba], přičemž dne [datum] byla uzavřena mezi touto společností a manželem žalobkyně smlouva o postoupení pohledávky, kterou byla postoupena od uvedené společnosti pohledávka spočívající v úhradě právnímu zástupci žalobkyně za jeho právní služby poskytnuté ve správním řízení o udělení oprávnění k provozování STK. Odvolacímu soudu tak není jasné, z jakého důvodu žalobkyně uváděla, že toto tvrzení jen opakuje, když tvrzení, že by uvedené společnosti čehokoli hradila, nenabídla. Pokud by tomu tak bylo, nemusela žalobkyně argumentovat stran toho, že se jedná o přípustné tvrzení v odvolacím řízení. Odvolací soud však uvádí, že i toto tvrzení (jakkoliv nepřípustné) je v zásadě bez významu, neboť žalobkyně případně uhradila uvedené třetí osobě její pohledávku, přičemž touto úhradou jí nevznikla škoda přičitatelná žalované, neboť žalobkyně nehradila odměnu a náklady svého právního zástupce, ale svůj dluh vzniklý ve vztahu k třetí osobě, a to ať již na základě smluvního ujednání, či z titulu bezdůvodného obohacení. [příjmení] závěr odvolacího soudu pak platí pro žalobkyní namítané postoupení pohledávky, kdy dle ní se o postoupení pohledávky nejednalo (odvolací soud však uvádí, že se jedná o zcela jednoznačný úkon, a to postoupení pohledávky) a kdy dle ní soud I. stupně měl uvedenou listinu vyložit nikoliv jako postoupení pohledávky (odvolací soud však poukazuje na rozpor v tvrzeních a argumentaci samotné žalobkyně, kdy ta v řízení před soudem I. stupně vznik škody dovozovala právě z postoupení pohledávky, nyní v rozporu s tím uvádí, že se o postoupení pohledávky vůbec nejednalo a jednalo se o doklad o úhradě pohledávky uvedené společnosti). Stran původní argumentace žalobkyně odvolací soud uvádí, že se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o absenci vzniku škody, neboť pokud pohledávka postoupená společností [právnická osoba] na jejího manžela je skutečně ve společném jmění manželů, pak žalobkyně od jmenované společnosti postoupením nabyla svou vlastní pohledávku za svojí osobou.

22. Odvolací soud ani nezaznamenal žádné procesní vady, jichž by se soud I. stupně dopustil. Žalobkyně ve svém odvolání vlastně vyčítá soudu I. stupně, že ji opakovaně stran vzniku škody vyzýval k doplnění tvrzení a důkazů, přičemž z toho dovozuje, že nabyla dojmu, že svá pro rozhodnutí soudu podstatná tvrzení uvádí (a zjevně i prokazuje). Odvolací soud uvádí, že naopak tím, že soud I. stupně žalobkyni opakovaně i stran škody vyzýval (usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 214/2019 - 27, stran vynaložení nákladů a kdy se tomu tak stalo, usnesení ze dne 12. 10. 2020, č. j. 24 C 214/2019 - 27, stran fakturace nákladů ve vztahu k požadovaným úkonům, výzva učiněná postupem dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. při jednání konaném dne [datum] stran existence pohledávky, a tak aktivní legitimace žalobkyně s poučení o následku nesplnění výzvy), nijak žalobkyni na jejích právech nezkrátil. Naopak po poslední výzvě soudu I. stupně žalobkyni muselo, či alespoň mělo být jasné, že dle názoru soudu I. stupně dostatečně svůj žalobní nárok netvrdí a neprokazuje, výzva soudu I. stupně byla dostatečná, když bylo zjevné, k jaké rozhodné skutečnosti směřuje, byla učiněna postupem dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., nejednalo se tak o otázku jiného právního názoru soudu I. stupně (ust. § 118a odst. 2 o. s. ř.), přičemž ani z předchozích výzev nemohla být žalobkyně nijak uvedena v omyl, když v pořadí druhá výzva (z níž zjevně žalobkyně dovozuje své zmatení soudem I. stupně) se vztahovala k ujasnění toho, jakými fakturami byly náklady ve vztahu k požadovaným úkonům vyúčtovány, neznamenala však, že by soud I. stupně musel mít za to, že žalobkyně vznik škody vůbec tvrdí a prokazuje.

23. Odvolací soud však přesto nárok žalobkyně posoudil po právní stránce jinak, a to stran po žalované požadované náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] za žalobu proti nečinnosti správního orgánu, kdy tento měl dle tvrzení žalobkyně zaplatit manžel žalobkyně (nejednalo se o náklady vynaložené na právní zastoupení žalobkyně a uhrazené společností [právnická osoba]), a to s odkazem na ust. § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Dle ust. § 31 odst. 2 zákona [číslo] Sb, náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána, neboť pokud bylo již jednou rozhodnuto o nákladech řízení, nelze se domáhat vlastně nového rozhodnutí o nákladech řízení a to cestou žaloby o náhradu škody proti státu. Ust. § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., míří na ty případy, kde procesní úprava konkrétního řízení či postupu s rozhodováním o náhradě nákladů řízení vůbec nepočítá (srov. [příjmení], P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci - komentář, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2007, str. 173), jinými slovy účastník/poškozený/stěžovatel neměl možnost svůj procesní nárok uplatnit, což ale není případ žalobkyně, která svůj nárok na náhradu nákladů řízení uplatnit mohla. Svojí povahou procesní nárok (stejnou logikou i procesní povinnost) na náhradu (resp. na zaplacení) nákladů řízení může být změněn do podoby hmotněprávního nároku na náhradu škody pouze tehdy, pokud dané řízení s procesním vypořádáním takového nároku nepočítá. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud, který uvedl, že„ umožňuje-li tedy procesní předpis náhradu nákladů řízení, avšak příslušný orgán státu v řízení účastníkům tuto náhradu z jakéhokoli důvodu nepřiznal, není možné, aby se účastník řízení domáhal náhrady nákladů takového řízení cestou žaloby proti státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci“ (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 31/2014).

24. Vycházeje ze skutkových zjištění soudem I. stupně učiněných, odvolací soud se tak zcela shoduje se soudem I. stupně v jeho závěru o nedůvodnosti žaloby, jakkoliv dílem za situace jiného právního posouzení stran části nároku žalobkyně.

25. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I o věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

26. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl správně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., nicméně nerozhodl správně o jejich výši, neboť žalované přísluší na náhradě nákladů řízení částka [částka] odpovídající třem režijním paušálům za vyjádření k žalobě, přípravu účasti na jednání a účast na jednání podle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Z uvedeného důvodu odvolací soud za použití ust. § 220 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení změnil stran výše náhrady, jinak jej podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve výroku II podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když to byla žalovaná, která byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Žalované přísluší na nákladech odvolacího řízení částka [částka] představující tři režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., za vyjádření k odvolání, přípravu účasti na odvolací jednání a účast na něm ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. Lhůta k plnění ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší, či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.