68 Co 396/2021- 159

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců JUDr. Vladimíry Čítkové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení [částka] s příslušenstvím; k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 104/2020 – 135 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II), pokud jím bylo rozhodnuto o žalobním požadavku na zaplacení [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení (III) potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a dále úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] (výrok I), žalobu ve zbývajícím požadavku na zaplacení částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky [částka] za den [datum] zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám její advokátky (výrok III).

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobkyně (žalobou podanou u soudu I. stupně dne [datum]) domáhala po žalované zaplacení původně částky [částka] z titulu peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 132/200 (dále jen„ posuzované řízení“) s tvrzením, že řízení bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně skončilo dne [datum], celková doba trvání řízení v délce téměř 20 let je nepřiměřená zvlášť s ohledem na předmět řízení, neboť řízení bylo vedeno o určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě specifikovaným, které byly dlouhodobě vlastněny rodinu žalobkyně a ohledně nichž došlo k duplicitnímu zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Po právní stránce byla věc složitá, neboť zde byla nejednotná judikatura, a v důsledku toho byla rozhodnutí v rámci posuzovaného řízení rušena a věc stále vracena nižším soudům. Řízení pak skončilo tím, že žalobkyně s ohledem na délku trvání řízení a nejasnou právní situaci raději věc vyřešila mimosoudně s žalovanou a žalobu vzala zpět. Při stanovaní výše zadostiučinění žalobkyně vyšla ze základní částky ročního odškodnění [částka] a tuto navýšila o 20 % z důvodu významu řízení. Na žalobkyní dne [datum] uplatněný nárok před podáním žaloby žalovaná nereagovala. Podáním ze dne [datum] pak žalobkyně upřesnila svůj požadavek na úroky z prodlení z požadovaného zadostiučinění.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala, že dne [datum] u ní žalobkyně uplatnila svůj nárok na zadostiučinění v žalované výši z důvodu uvedeného v žalobě. Ke své obraně uvedla, že žádosti žalobkyně bylo částečně vyhověno, když po jejím projednání dne [datum] s konstatováním, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši [částka]. Popsala mechanismus vyčíslení uvedené částky s tím, že vyšla ze základní částky [částka] za jeden rok řízení (za první dva roky krácené na polovinu), kterou dále modifikovala snížením o 25 % z důvodu složitosti řízení, o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a o 5 % z důvodů podílu žalobkyně na délce řízení. Výše poskytnutého zadostiučinění dle názoru žalované plně koresponduje s průběhem posuzovaného (ve vyjádření podrobně opsaného) řízení, a není proto důvod pro jeho navýšení.

4. Soud I. stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 404/2020 - 112, do částky [částka] řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby podáním žalobkyně ze dne [datum] v tomto rozsahu z důvodu částečného plnění žalovanou dle stanoviska žalované ze dne [datum].

5. Soud I. stupně rozhodl ve věci na základě nesporných tvrzení účastnic o předběžném uplatnění nároku žalobkyně u žalované a dále na základě skutkových zjištění o průběhu posuzovaného řízení, jež obsáhl do odůvodnění svého rozsudku pod bodem 5. (odvolací soud na odůvodnění soudu I. stupně v tomto směru pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje). Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zkráceně jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo„ OdpŠk“) upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a lhůtu k náhradě (která citoval). Dle nesporných tvrzení účastníků žalobkyně dne [datum] předběžně uplatnila svůj nárok u žalované ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, splnila tak podmínku pro to, aby mohla být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Při zkoumání, zda rozhodnutí v posuzovaném řízení bylo vydáno v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, soud I. stupně celkovou délku posuzovaného řízení poměřoval kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, přičemž zjištěný skutkový stav zhodnotil tak, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení, když rozhodné období ve vztahu k žalobkyni vymezil daty [datum] (kdy žalobkyně podala žalobu) až [datum] (datum právní moci posledního rozhodnutí v posuzovaném řízení - usnesení o zastavení řízení) s tím, že řízení tak trvalo 19 let a 7 měsíců, tedy s ohledem na okolnosti případu nepřiměřenou dobu.

6. Ohledně formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu (jejíž vznik se v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení presumuje, přičemž žalovaná presumovaný vznik újmy v dané věci nevyvracela) soud I. stupně (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2828/2011) konstatoval, že je třeba poskytnout žalobkyni zadostiučinění v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva, neshledal a žalovaná je netvrdila.

7. Při určení výše přiměřeného zadostiučinění soud I. stupně nejprve stanovil základní částku zadostiučinění ve výši [částka], když vyšel z částky [částka] [anonymizováno] za první dva roky řízení a za každý další rok trvání řízení, neboť doba posuzovaného řízení v délce téměř 20 let je již dobou nepřijatelně dlouhou odůvodňující použití sazby odškodnění na horní hranici rozmezí daného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (zkráceně jen„ Stanovisko“). Základní částku posléze ponížil o 20 % pro právní složitost a o 10 % pro skutkovou složitost posuzovaného řízení, dále o 20 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, na nichž řízení probíhalo. Naproti tomu základní částku navýšil o 10 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni. K právní složitosti vysvětlil, že souvisela s otázkou možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., na základě dobré víry, kdy na tuto otázku nepanoval jednotný názor ani mezi soudy dovolacím a ústavním (soud dovolací zastával stanovisko, že absolutní neplatnost převodního titulů nelze zhojit dobrou vírou na straně nabyvatele, naopak soud ústavní akcentoval dobrou víru jakožto právní skutečnost, která může legitimovat vlastnické právo, které bylo založeno jinak neplatným právním úkonem); v posuzovaném řízení se uvedené konkrétně projevilo tím, že řízení zahájené v roce [rok] dospělo v roce 2015 v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu (co do právních závěrů odlišného od právních závěrů všech instancí obecných soudů) do situace, kdy„ bylo třeba se zabývat věcí novým pohledem dobré víry“, což do té doby obecné soudy nečinily. Skutkovou složitost odůvodnil rozsahem dokazování v posuzovaném řízení (spojeným s množstvím slyšených svědků, nutností vypracovat několik znaleckých posudků včetně revizních); uvedl, že týž důvod svědčil i o procesní složitosti věci, proto již pro procesní složitost základní částku dále nemodifikoval. K snížení základní částky s ohledem na počet stupňů soudní soustavy hodnotil, že tento faktor se výrazně na délce řízení podílel, neboť šlo o řízení„ s nadstandardním počtem soudních instancí zapojených do celkového procesu rozhodování“. K významu posuzovaného řízení pro žalobkyni uvedl, že typově se předmětné řízení neřadí mezi řízení se zvýšeným významem pro účastníky (jako jsou řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života), tedy z tohoto pohledu jde o řízení s běžným významem; bylo však namístě zvýšit základní částku odškodnění pro subjektivní význam řízení na straně žalobkyně z důvodu, že se jednalo o rodinný majetek, který získala dědictvím od strýce, a její újma byla zvyšována délkou řízení právě v tom směru, že tento majetek nemohla po dobu 20 let trvání řízení užívat, tento chátral a nakonec fakticky v důsledku zásadního zlomu v právním hodnocení předmětu sporu„ muselo dojít k prodeji předmětné nemovitosti“. Soud I. stupně neshledal důvod pro modifikaci základní částky pro jednání žalobkyně, ani pro postup soudů v posuzovaném řízení s tím, že žalobkyně se na délce řízení svým jednáním ve smyslu obstrukčního postupu v řízení nepodílela, pouze užila svých procesních práv včetně práva vznést námitku podjatosti proti osobě znalce či soudce; částečná nekoncentrovanost postupu soudu prvé instance byla zohledněna již v závěru o nesprávném úředním postupu ve formě nepřiměřené délky řízení, nad rámec uvedeného soud I. stupně neshledal v postupu soudů v posuzovaném řízení ani dílčí průtahy či jiná pochybení, k rušení rozhodnutí soudů nižší instance došlo vždy zejména pro právní hodnocení předmětu sporu, nebo s tím související skutkové otázky, nikoliv pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Celkem soud I. stupně upravil základní výši přiměřeného zadostiučinění snížením o 40 % a dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění žalobkyni náleží ve výši [částka]. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná již žalobkyni uhradila částku [částka] (dne [datum]), přiznal žalobkyni částku [částka] ([částka] [anonymizováno] – [částka] [anonymizováno]) a ve zbytku žalobního požadavku co do částky [částka] ([částka] [anonymizováno] – [částka] [anonymizováno]) žalobu zamítl. O úroku z prodlení soud I. stupně rozhodl s odkazem na § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (zkráceně „o. z.“) ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a Stanoviskem, s tím, že poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem dle § 14 OdpŠk. Úroky z prodlení proto přiznal z částky zadostiučinění, kterou shledal za přiměřenou, a to ve výši požadované žalobkyní (odpovídající zákonné výši); počátek běhu prodlení určil dle § 26 OdpŠk a § 607 o. z. - posledním pracovním dnem pro dobrovolné plnění žalovanou byl pátek [datum].

8. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 část věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (zkráceně„ o. s. ř.“) s odůvodněním, že takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu I. stupně současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

9. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., s tím, že žalobkyně byla v projednávané věci zcela úspěšná, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Přiznal proto žalobkyni náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši [částka] a v nákladech právního zastoupení ve výši [částka], sestávajících z odměny advokáta dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) po [částka] za 4 úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a/, d/ advokátního tarifu) spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, písemném podání ve věci samé – částečné zpětvzetí žaloby a účasti na ústním jednání soudu, ze 4 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a dle § 137 odst. 3 o. s. ř. z daně z přidané hodnoty ve výši 21 %.

10. Proti rozsudku soudu I. stupně podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Napadla jej v zamítavém výroku ad II (podle obsahu odvolání) co do žalobního požadavku na zaplacení [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, a v souvisejícím nákladovém výroku ad III s tím, že rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřovala v modifikaci základní částky zadostiučinění, kdy soud I. stupně dle názoru žalobkyně„ přecenil při posuzování jednotlivých kritérií význam složitosti věci a nedocenil význam řízení pro žalobkyni“. Uvedla, že význam předmětu řízení pro žalobkyni„ by měl být zásadně nejdůležitějším kritériem“ pro stanovení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení; z tohoto důvodu by základní částka zadostiučinění měla být zvýšena alespoň o požadovaných 20 %. V žádném případě by neměla být základní částka zadostiučinění tak podstatným způsobem snížena pro složitost, jak rozhodl soud I. stupně. Žalobkyně připomněla, co bylo předmětem posuzovaného řízení (určení vlastnictví k nemovitostem, které získala jako závětní dědička po svém strýci), jaké důvody jí vedly k jeho zahájení a vedení (existence duplicitního zápisu vlastnictví k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí, kdy vedle žalobkyně byla jako vlastník zapsána žalovaná [jméno] [příjmení], která předmětné nemovitosti nabyla na základě kupní smlouvy od [jméno] [příjmení] jako prodávajícího, který je měl koupit od strýce žalobkyně bezprostředně před strýcovou smrtí; snaha o zachování rodinného majetku pro své děti, užívat ho spolu se svou rodinou), a k jeho ukončení (nepřiměřeně dlouhé soudní řízení a stále se prohlubující nejistota a obavy žalobkyně z výsledku řízení, v jehož průběhu došlo k mnoha zvratům v rozhodování soudů vzhledem k vývoji legislativy, změnám právních předpisů; negativní dopad celého procesu na [uvedený] [anonymizováno] stav žalobkyně, který jí způsoboval emoční újmu; obava, že„ další řízení, které po téměř 20 letech bylo vráceno na začátek k soudu I. stupně, bude opět představovat řadu let, tak jako v minulosti“). Žalobkyně zdůraznila, že po dobu téměř 20 let byla vystavena stavu nejistoty a nepříznivému působení dlouho trvajícího sporu; že průtahy řízení byly rovněž způsobeny názorovými neshodami Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu v této věci, které ovlivnily rozhodování obecných soudů; že průběh řízení působil negativně na zdravotní stav žalobkyně, která vzhledem k okolnostem případu ztratila důvěru v rozhodování soudních orgánů a pouze pod vlivem této skutečnosti uzavřela mimosoudní dohodu s žalovanou a žalobu vzala zpět, aby předešla dalšímu dlouhodobému soudnímu řízení; že řízení bylo zahájeno, když jí bylo 48 let, když ještě měla plno fyzických i duševních sil, přičemž ještě v jejích 68 letech nebylo řízení o určení vlastnictví ukončeno, naopak bylo opět na začátku u soudu I. stupně, takže mohla očekávat, že opět další řízení bude trvat dlouhou dobu, na což vzhledem ke svému [stavu] zejména [uvedenému] stavu již neměla sil. Se závěrem, že soud I. stupně nesprávně procentně modifikoval základní částku peněžitého odškodnění a nedostatečně hodnotil subjektivní význam řízení pro žalobkyni, navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že„ žalovaná je povinna žalobkyni poskytnout finanční zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, a to v celkové výši [číslo] - Kč ([číslo] - Kč - vyplacená náhrada [částka] [číslo] - Kč) s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, a dále úrok z prodlení z částky203 [číslo] - Kč od [datum] do [datum] a dále náhradu nákladu řízení, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“.

11. Žalovaná ve své omluvě z jednání odvolacího soudu k podanému odvolání uvedla jen tolik, že odkazuje na svoji argumentaci uplatněnou v řízení před soudem I. stupně, vyslovila souhlas s jeho skutkovými a právními závěry, a proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a přiznání náhrady nákladů řízení v paušální výši v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání v napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), při nařízeném jednání, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění a takto zjištěný skutkový stav posoudil v zásadě věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., vztahujících se k institutu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

14. Odvolací soud na podkladu soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu (z něhož zcela vychází) přisvědčil soudu I. stupně, že posuzované řízení je již jen vzhledem ke své délce (19 let a 7 měsíců), v níž se zásadním způsobem odrazila jeho (právní, skutková ale i procesní) složitost promítající se i v počtu stupňů soudní soustavy, na nichž řízení probíhalo (což mělo na délku řízení zásadním vliv), řízením nepřiměřeně dlouhým. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně i ohledně výše základního zadostiučinění takto extrémně dlouhého řízení vycházející z částky [částka] za rok jeho trvání (první dva roka zkrácené na polovinu), tj. na horní hranici rozmezí daného Stanoviskem (jak soud I. stupně správně vysvětlil), které u takto (extrémně) dlouhých řízení přichází do úvahy.

15. Soud I. stupně podle názoru odvolacího soudu nepochybil ani při následné modifikaci stanovené základní částky zadostiučinění. Žalobkyní akcentovaný význam řízení (právě s poukazem na předmět řízení - určení vlastnictví k nemovitostem, které byly rodinným dědictvím a šlo o jejich zachování pro další generace žalobkyně za situace, kdy ohledně nich došlo k duplicitnímu zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí, a na to, jaký časový úsek v jejím v životě řízení představovalo, a na jeho tvrzené dopady na její psychický stav) se promítl jako jedno z kritérií již v závěru soudu I. stupně o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení, ve formě odškodnění i stanovení výše základní částky a bylo k němu přihlédnuto i při modifikaci základní částky jejím navýšením (o 10 %). V situaci, kdy typově takové řízení patří mezi řízení s běžným významem pro účastníka, a nedochází proto k navýšení základní částky, je dle názoru odvolacího soudu zvýšení základní částky soudem I. stupně o 10 % pro subjektivní význam pro žalobkyni v poměrech posuzované věci zcela odpovídající. Soud I. stupně nepochybil ani při modifikaci soudem I. stupně správně základní částky pro složitost řízení, kdy je namístě posoudit jak složitost skutkovou, tak složitost procesní, případně i právní. Soud I. stupně popsal náležitě složitost skutkovou i právní. Potřeba širšího dokazování v posuzované věci spočívající v řadě listinných důkazů, výsleších mnoha svědků a opakovaném znaleckém zkoumání, se odrazila ve složitosti skutkové, a dle názoru odvolacího soudu tedy i procesní, přičemž nelze pominout, že do procesní složitosti se promítly i opakované námitky žalobkyně vůči osobě znalce, i námitky vůči osobě soudce, které jsou nepochybně právem účastníka, nicméně se jimi musel soud náležitě zabývat, stejně tak i množství procesních podání účastníků řízení ve věci samé včetně jejich opravných prostředků. Po právní stránce byla věc složitá, neboť zde byla nejednotná judikatura, a v důsledku toho byla rozhodnutí v rámci posuzovaného řízení rušena a věc stále vracena; zásadní zlom do věci pak přinesl (v dané věci k možnosti nabytí vlastnictví nemovité věci od nevlastníka opakovaně zmiňovaný) právní názor vyslovený Ústavním soudem v posuzovaném řízení, který po opakovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu v zásadě vrátil věc opět před prvostupňový soud. Soud I. stupně správně zhodnotil, že posuzované řízení probíhalo před soudem I. stupně, soudem odvolacím, dovolacím i ústavním, tedy čtyřmi stupni soudní soustavy (možné samostatné kritérium, kdy tak dochází k prodloužení délky řízení bez dalšího), kdy odvolací soud dodává, že tato okolnost svědčí i o právní složitosti věci. Ponížení základní částky pro takovou složitost skutkovou (ale i procesní) a právní posuzovaného řízení v součtu 30 % (10 % + 20 %) je zcela přiměřené a odpovídající jeho průběhu; skutečnost, že soud I. stupně ponížil základní částku pro skutkovou a procesní složitost zvlášť, nelze považovat za dvojí redukci. Zcela lze souhlasit i s ponížením základní částky o dalších 20 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, na níž řízení ve věci samé probíhalo, pokud prvostupňový soud ve věci rozhodoval 3 x, a odvolací soud 5 x, Nejvyšší soud 2 x a jednou rozhodoval Ústavní soud. Vedení řízení na více stupních soudní soustavy se sice podle judikatury Nejvyššího soudu podřazuje pod kritérium složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk), vzhledem ke komplexnosti tohoto kritéria však není neobvyklou praxí, že se zapojení více soudních instancí posuzuje zvlášť; takové členění daného kritéria ostatně vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. bod IV. písm. a) Stanoviska, příp. i bod 23 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5451/2016). Celkové ponížení základní výše zadostiučinění pro složitost celkem o 50 % (o 10 % pro skutkovou a dle odvolacího soudu i procesní složitost, o 20 % pro složitost právní, o 20 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy) zcela odpovídá okolnostem posuzovaného případu. Pochybení nebylo shledáno ani při posuzování ostatních kritérií včetně postupu soudu - ze zjištěného průběhu posuzovaného řízení se žádný (v napadeném rozsudku soudem I. stupně blíže nespecifikovaný) nekoncentrovaný postup prvostupňového soudu nepodává, rovněž se ze zjištěného průběhu posuzovaného řízení nepodávají žádné průtahy v postupu soudů - žalobkyně je ostatně ani netvrdila (tím spíš nespecifikovala) jak v řízení před soudem I. stupně, tak v podaném odvolání – za průtah v postupu soudu rozhodně nelze považovat prodloužení řízení„ způsobené názorovými neshodami Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu v této věci, které ovlivnily rozhodování obecných soudů“; žádné ze zrušených rozhodnutí nebylo zrušeno pro svou nezákonnost, či pro nepřezkoumatelnost. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že ze situace, kdy žalobkyni by náleželo zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím jdoucím od [datum] do zaplacení, z něhož se žalobkyni dostalo úhradou ze strany žalované v průběhu řízení částky [částka], byla žalobkyni přiznána částka [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a dále úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] (výrok I rozsudku odvoláním nenapadený), bylo namístě ve zbytku žalobního požadavku, tedy co do částky [částka] s příslušenstvím z této částky (a co do příslušenství z celého požadovaného nároku za den [datum]), žalobu zamítnout.

16. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v napadené zamítavém výroku II o věci samé co do zaplacení [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v odvolacím řízení zcela úspěšné žalované žádné účelně vynaložené náklady v odvolacím řízení nevznikly (žalovanou stručné a obecné vyjádření poskytnuté v omluvě z jednání odvolacího soudu odvolací soud neposoudil jako účelně vynaložený náklad).

18. Vyhovující výrok I a zamítavý výrok II ohledně zákonného úroku z prodlení z částky [částka] za den [datum] nebyly napadeny odvoláním, a nabyly tak (zamítavý výrok v uvedeném rozsahu) samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení