68 Co 410/2021- 129

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 103/2020 - 82, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (ad I) potvrzuje, ve výroku o zastavení řízení (ad II) se mění tak, že se řízení nezastavuje a žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s 8,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně [částka] a na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s 8,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), zastavil řízení co do částky [částka] s 8,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II) a současně vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí částky [částka] jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu jí způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Českým telekomunikačním úřadem (dále jen„ ČTÚ“) pod sp. zn. 103 [číslo] a následně před Okresním soudem ve [obec] (dále jen„ OKS“) pod sp. zn. 10 C 89/2011, kdy žalobkyně podala žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“), jíž se domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. ČTÚ-45 446/2011-603/II. Řízení vedené OKS pravomocně skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení, ve vztahu k ní trvalo 7 let a 5 měsíců, přičemž k této době je třeba připočíst i dobu, po kterou probíhalo předcházející sporné správní řízení vedené před ČTÚ, které trvalo od [datum] do [datum], tedy 11 měsíců a tři dny, přičemž v něm byla překročena zákonná čtyřměsíční lhůta pro vydání rozhodnutí. Správní i navazující soudní řízení (kdy se jednalo o jeden celek) o uplatněném peněžitém nároku žalobkyně vůči paní [příjmení] [příjmení] (dále jen„ dlužnice“) celkově trvalo 8 let a 5 měsíců, tedy nepřiměřeně dlouhou dobu a bylo zatíženo průtahy. Žalobkyni tak vznikla nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci ve správním řízení a v navazujícím soudním řízení nemajetková újma, za kterou žádá přiměřené zadostiučinění v penězích.

3. Žalobkyně dále uvedla, že věc byla skutkově i právně jednoduchá, její návrh na zahájení správního řízení nebyl obsáhlý a byl založen na jednom jediném dlužném vyúčtování smluvní pokuty, která žalobkyni nebyla zaplacena. Žalobkyní byl uplatněn pouze jeden peněžitý nárok nepřesahující hranici [částka], nejednalo se o řízení s mezinárodním prvkem, ani s velkým počtem účastníků, nebylo potřeba provádět obsáhlé dokazování a ani vyhotovit znalecké posudky a vyslýchat svědky. Žalobkyně svým počínáním nijak k prodloužení doby řízení nepřispěla, nečinila procesně vadná podání, průběh řízení nijak nemařila ani neztěžovala. Předmět posuzovaného řízení byl pro žalobkyni standardně (středně) významný, jelikož v řízení byla žalobkyní uplatněna peněžitá pohledávka. Zároveň však žalobkyně uvedla, že předmět řízení byl pro ni významný, jelikož byl rozhodující z hlediska ekonomické rentability její podnikatelské činnosti, když na úspěchu žalobkyně při inkasu a vymáhání pohledávky v řízení záviselo a závisí ekonomické přežití žalobkyně jako podnikatele a právnické osoby.

4. Dále uvedla, že považuje za rozumný a okolnostem případu plně odpovídající požadavek, aby jí bylo přiznáno právo na přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] za každý rok trvání řízení, za první dva roky řízení po [částka], celkem tak [částka].

5. Žalobkyně konečně uvedla, že svůj nárok uplatnila podáním ze dne [datum] u Ministerstva spravedlnosti (dále jen„ MS“), které v dopise ze dne [datum] uznalo, že celková délka soudního řízení byla nepřiměřená a že žalobkyni byla způsobena nemajetková újma, nicméně nesprávně uzavřelo, že k jejímu odčinění postačuje konstatování porušení práva žalobkyně.

6. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že nejprve namítla, že ohledně posuzování (ne) přiměřenosti správní části řízení vedeného u ČTÚ pod sp. zn. 103 [číslo] existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť tentýž požadavek žalobkyně byl již soudy posouzen (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 60 C 213/2012 - 128, navazující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 103/2014 - 194, navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3850/2014 - 225; prvostupňovým soudem byla posuzována přiměřenost délky několika správních řízení vedených ČTÚ, mezi nimi i nyní posuzované řízení, jež nebylo uvedeno ve výroku rozsudku, neboť prvostupňový soud v odůvodnění konstatoval promlčení tohoto nároku, jinak ve vztahu k jiným řízením konstatoval porušení práva žalobkyně, avšak jí nepřiznal finanční kompenzaci ani náhradu nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že snahou žalobkyně není domoci se ochrany svých práv, nýbrž záměrně v řízení postupovat tak, aby v soudním řízení dosáhla zisku ve formě přiznaných nákladů řízení; odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, tedy i stran nároku z posuzovaného řízení, jenž neměl za promlčený, kdy měl za zcela dostačující satisfakci poskytnutou sdělením předsedy Rady ČTÚ ze dne [datum], v němž konstatoval porušení práva žalobkyně a vyjádřil jí omluvu; dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a s rozhodnutím odvolacího soudu se ztotožnil).

7. Žalovaná popsala průběh posuzovaného správního řízení vedeného ČTÚ, jež bylo zahájeno návrhem žalobkyně proti dlužnici o zaplacení částky [částka] představující smluvní pokutu, kdy tuto pohledávku žalobkyně odkoupila spolu s rozsáhlým portfoliem dalších pohledávek od [právnická osoba] - [právnická osoba] Dne [datum] návrh žalobkyně [příjmení] zamítl, dne [datum] předseda Rady ČTÚ podaný rozklad zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil, přičemž jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum], správní řízení vedené na dvou stupních tak trvalo cca 11 měsíců.

8. Žalovaná dále popsala průběh posuzovaného řízení vedeného OKS, jež bylo zahájeno žalobou, jíž se domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Dne [datum] bylo insolvenčním soudem oznámeno zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužnice s účinky k témuž dni, dne [datum] byl zjištěn její úpadek a povoleno oddlužení, dne [datum] došlo k přerušení řízení vedeného OKS, dne [datum] insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice a dne [datum] dlužnici osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, dne [datum] bylo rozhodnuto o pokračování v přerušeném řízení vedeném OKS, přičemž k jeho výzvě žalobkyně vzala žalobu zpět a vzdala se práva na náhradu nákladů řízení, načež OKS dne [datum] řízení zastavil, přičemž usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci [datum]. Jakkoliv soudní řízení vedené v jednom stupni trvalo cca 7 let a 4 měsíce, bylo přerušeno z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení, a to ke dni [datum] nabytím účinnosti zákona č. 294/2013 Sb., jímž byl novelizován insolvenční zákon (zákon č. 182/2006 Sb. – poznámka odvolacího soudu). Usnesení OKS ze dne [datum] o přerušení řízení bylo deklaratorní povahy, pročež řízení bylo přerušeno v období od [datum] do [datum], tj. cca 5 let, řízení vedené OKS pod sp. zn. 10 C 89/2011 tak skutečně trvalo pouze cca 2 roky a 4 měsíce. Insolvenční řízení vedené na dlužnici pak trvalo v období od [datum] do [datum], z čehož vzhledem k pětiletému splátkovému kalendáři dlužnice v období od [datum] do [datum] plyne, že insolvenční řízení proběhlo ve zcela standardních lhůtách a nebylo nepřiměřeně dlouhé. Řízení vedené OKS pod sp. zn. 10 C 89/2011 bylo více, než běžně složité v souvislosti s řízením o oddlužení dlužnice, bylo ze zákona přerušeno, význam pro žalobkyni byl značně menší, když pohledávka, jíž se týkalo předmětné řízení, činila [částka], a žalobkyně ji spolu s portfoliem cca 1 000 dalších podobných pohledávek odkoupila nepochybně za výrazně nižší cenu, než je uvedená hodnota pohledávky s tím, že věděla, že jde o problematické pohledávky, jejichž vymožení je nejisté. Žalovaná odmítla tvrzení žalobkyně o tom, že na inkasu této pohledávky závisí její ekonomické přežití, neboť význam takto nízké částky je pro podnikání žalobkyně jistě zcela marginální a její argumentaci ohrožením jejího podnikání nelze přiznat žádnou relevanci.

9. K žalobkyní požadovanému zadostiučinění v penězích žalovaná uvedla, že částka [částka] je zcela nepřiměřená tvrzené újmě a neodpovídá ani kritériím stanoveným Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná argumentovala stran nepřiměřenosti požadovaného zadostiučinění sníženým významem řízení pro žalobkyni. V této souvislosti zopakovala a rozvedla, že žalobkyně odkoupila cca 1 000 problematických pohledávek na zaplacení smluvní pokuty od [právnická osoba] - [právnická osoba], na základě kterých u ČTÚ následně v krátkém období cca 2 měsíců účelově zahájila více než 800 správních řízení, věcně obdobných posuzovanému řízení, nároky z tvrzené nepřiměřené délky těchto řízení následně uplatnila žalobami u soudu. Žalobkyně v průběhu správních řízení uplatněné pohledávky nedostatečně specifikovala, k návrhu nepřipojila potřebné důkazní listiny, které doplnila až na výzvu ČTÚ, čímž docházelo k prodloužení správních řízení. Žalovaná uvedla, že jednání žalobkyně a její zásadní podíl na délce řízení výstižně shrnul Ústavní soud v odůvodnění usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3698/11, a ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1888/12, v nichž rozhodoval o ústavních stížnostech žalobkyně proti nepřiznání nákladů v řízeních o jí podaných žalobách na ochranu proti nečinnosti ČTÚ, kdy uvedl, že jakkoliv je sice pravda, že lhůta pro vydání správních rozhodnutí byla překročena, je otázkou, zda k potížím s vyřizováním sporů ve lhůtách nepřispěla sama stěžovatelka, která skoupila pohledávky vzniklé během určitého časového období, aby je pak v podstatě naráz, s odstupem pouhých dvou měsíců, uplatnila u ČTÚ. Pro žalobkyni to byla spíše záležitost administrace jednotlivých případů, ČTÚ naproti tomu řešil každou věc individuálně. Ústavní soud dále uvedl, že lze těžko přikládat relevanci argumentům žalobkyně, že prodlení s vyřizováním jejích návrhů u ČTÚ ji existenčně ohrožovalo a musela se domáhat ochrany proti nečinnosti u soudu, když celá věc působí dojmem, že šlo od počátku o kalkul žalobkyně, jehož cílem bylo získat od státu v podobě náhrady nákladů řízení o správních žalobách na ochranu proti nečinnosti částku ve svém souhrnu představující zhruba [částka], jakkoliv zpracovala jedinou žalobu, kterou několikasetkrát namnožila. Inkaso částky za náklady řízení, zejména za zastoupení advokátem, nemůže být podnikatelským záměrem, jak se to stalo v případě žalobkyně. Stran sníženého významu žalovaná odkázala i na soudní řízení vedené o tomtéž nároku žalobkyně ve vztahu k řízení vedenému před ČTÚ, kdy bylo konstatováno, že cílem žalobkyně bylo docílit významného zisku ve formě finanční náhrady za nemajetkovou újmu, když tato u Obvodního soudu pro Prahu 9 vedla více než 130 obdobných řízení. V poměrech posuzovaného řízení žalovaná uvedla, že žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že všechna řízení, jež v krátké době cca 2 měsíců v počtu několika set u ČTÚ zahájila, bude možno v zákonem předpokládané lhůtě ukončit, a že význam předmětu řízení pro žalobkyni musel být minimální nejpozději od okamžiku zahájení insolvenčního řízení a povolení oddlužení dlužnice, neboť tím bylo další řízení o předmětné pohledávce v podstatě bezpředmětné a žalobkyni muselo být zřejmé, že se již žádného plnění nedomůže. Žalovaná rovněž poukázala na to, že žalobkyně je právnickou osobou, pročež na ni jí tvrzený stres, úzkost a obavy nelze vztahovat, a konečně poukázala na to, že žalobkyně podala více než 140 žalob (kdy zjevně došlo k drobnému navýšení jejich počtu oproti stavu, za něhož rozhodoval Ústavní soud – poznámka odvolacího soudu) o nárocích z tvrzené nepřiměřené délky řízení.

10. Žalovaná uzavřela, že jak v posuzovaném řízení vedeném ČTÚ, tak i v řízení vedeném OKS došlo k překročení lhůty k vydání rozhodnutí, není však na místě přiznávat žalobkyni zadostiučinění v penězích, nadto v jí požadované částce, a to z důvodu jejího značného podílu na délce řízení, minimálním významu řízení pro ni, absenci legitimního očekávání úspěchu při vymáhání jako problematických odkoupených pohledávek, přičemž v daném případě šlo o pohledávku v hodnotě [částka]. Žalovaná zdůraznila, že forma odškodnění souvisí s hodnotou a významem předmětu řízení (pro poškozeného – poznámka odvolacího soudu), jehož délka je namítána, přičemž žalobkyni se již odpovídající satisfakce dostalo, když sdělením předsedy Rady ČTÚ ze dne [datum] jí byla vyjádřena omluva za konstatované nedodržení lhůt při vydání správního rozhodnutí a stanoviskem MS ze dne [datum] bylo konstatováno porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném OKS pod sp. zn. 10 C 89/2011.

11. Soud I. stupně dovětkem uvedl, že žalobkyně (k jeho výzvě učiněné při jednání – poznámka odvolacího soudu) uvedla, že pokud jde o správní řízení vedené před ČTÚ, žádá přiznat z požadované částky částku [částka] s příslušenstvím, pokud jde o soudní řízení, žádá částku [částka] s příslušenstvím.

12. Na základě provedeného dokazování s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí na straně jedné v zákonem stanovené lhůtě a na straně druhé v přiměřené lhůtě, a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, poté, kdy soud I. stupně podrobně popsal průběh namítaného řízení vedeného před ČTÚ a následně vedeného před OKS s tím, že rozhodné období řízení vedeného před ČTÚ ve vztahu k žalobkyni vymezil daty [datum] (kdy žalobkyně podala návrh proti dlužnici) a [datum] (kdy řízení pravomocně skončilo) a rozhodné období řízení vedeného před OKS ve vztahu k žalobkyni vymezil daty [datum] (kdy žalobkyně podala návrh na přezkum rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ) a [datum] (kdy řízení pravomocně skončilo) dospěl k závěru, že pokud jde o správní řízení, za než se žalobkyně domáhá náhrady nemajetkové újmy, věc již byla soudy pravomocně skončena a je zde překážka věci pravomocně rozhodnuté dle ust. 159a odst. 4 o. s. ř., pročež řízení v této části dle ust. § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. zastavil, neboť se jedná o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a pokud jde o soudní řízení, dospěl jedním dechem k závěru, že celková délka řízení 7 let a 4 měsíce a 21 dní není dobou nepřiměřenou, zároveň však uzavřel, že žalobkyni poskytnuté zadostiučinění je dostačující.

13. Stran soudního řízení vedeného OKS soud I. stupně uvedl, že doba cca 7 let a 5 měsíců by se mohla jevit jako nepřiměřená a neodpovídat době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat, nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v průběhu řízení, a to dne [datum] bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužnice, dne [datum] byl zjištěn její úpadek a povoleno její oddlužení, dne [datum] insolvenční soud vzal na vědomí splnění jejího oddlužení a dne [datum] ji osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. K nárůstu délky řízení tak přispělo související insolvenční řízení, kdy OKS ve věci nemohl činit žádné úkony. Insolvenční řízení probíhalo standardně, nebylo nepřiměřeně dlouhé. Od [datum] bylo posuzované řízení přerušeno a teprve po skončení insolvenčního řízení mohl OKS v řízení pokračovat. Následně žalobkyně vzala žalobu zpět. Soud I. stupně dále uvedl, že i když v posuzovaném soudním řízení lze shledat dílčí průtahy, řízení jako celek, s ohledem na souběžně probíhající insolvenční řízení, nebylo nepřiměřeně dlouhé. Navíc předmětem přezkumu bylo rozhodnutí o pohledávce v bagatelní výši [částka] s příslušenstvím, její (ne) přiznání v soudním řízení nemohlo nijak ovlivnit podnikatelské aktivity a plány žalobkyně, nadto pokud byla dlužnice od roku 2012 v insolvenci, mohla žalobkyně zcela reálně předpokládat, že vymáhání pohledávky bude přinejmenším značně nejisté a problematické. Nemohla tak být v nejistotě ohledně výsledku soudního řízení a nemohla jí vzniknout tvrzená újma. Soud I. stupně dále uvedl, že nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalobkyně uplatnila u ČTÚ obdobné nároky v cca 800 správních řízeních a následně podala cca 140 žalob na přiznání přiměřeného zadostiučinění. S ohledem na množství těchto podání je zřejmé, že význam předmětu řízení byl pro ni velmi nízký a jejím zájmem bylo získání náhrady nákladů, popřípadě náhrady nemajetkové újmy. Navíc MS již bylo konstatováno, že v řízení vedeném u OKS pod sp. zn. 10 C 89/2011 došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, žalobkyni tak již bylo poskytnuto dostačující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

14. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], odpovídající třem paušálním náhradám po [částka] podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. Lhůtu k plnění stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

15. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že odpovídající satisfakcí je pouhé morální zadostiučinění, když v případě žalobkyně je namístě přiznání zadostiučinění v penězích. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se zastavením řízení, když vyslovila přesvědčení, že překážka věci rozsouzené není dána.

16. Žalobkyně opakovala svou argumentaci užitou již v řízení před soudem I. stupně a tuto doplnila stran toho, že délka posuzovaného řízení činící osm let a pět měsíců je zcela zjevně nepřiměřená a excesivní. Žalobkyně zopakovala, že řízení nebylo složité, když vydání rozhodnutí ve sporu o peněžité plnění nepřesahující částku [částka], přičemž toto řízení vedené před ČTÚ patřilo mezi řízení, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen„ Úmluva“), bylo věcí skutkově i právně jednoduchou, o které měl ČTÚ rozhodnout do čtyř měsíců od zahájení řízení, nešlo o řízení s cizím (mezinárodním) prvkem, ani o řízení s velkým počtem účastníků, žalobkyně svým počínáním nepřispěla k prodloužení doby trvání posuzovaného řízení, nevyužití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení jí nelze přičítat k tíži, skutečnost, že věc byla postupně řešena před vícero orgány, je okolností zcela standardní, rozhodování o standardních procesních návrzích a opravných prostředcích by nemělo vést k prodloužení řízení o mnoho let. Žalobkyně dále k významu předmětu řízení uvedla, že měla legitimní zájem na co nejrychlejším průběhu posuzovaného řízení tak, aby v co nejkratší době dosáhla vydání rozhodnutí a aby v případě procesního úspěchu ve věci samé mohla co nejdříve přistoupit k exekučnímu vymáhání pravomocným rozhodnutím přiznané pohledávky, předmět řízení byl pro ni významný z hlediska ekonomické rentability její podnikatelské činnosti, když na jejím úspěchu při inkasu a vymáhání pohledávky záviselo její ekonomické přežití jakožto podnikatele a právnické osoby. Vyslovila přesvědčení, že bylo na žalované, aby v řízení před soudem I. stupně tvrdila a prokazovala skutečnosti dokládající nižší význam předmětu řízení pro žalobkyni, což však neučinila a nově již činit ani nemůže. Žalobkyně stran významu řízení pro ni zdůraznila, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, je nutno dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví, nikoliv k závěru o jeho nižším významu projevujícím se nutností snížit přiznané zadostiučinění. Význam předmětu řízení pro žalobkyni tak lze vyhodnotit jako střední, standardní, přičemž žalobkyně vyslovila přesvědčení o tom, že v řízení řádně tvrdila a prokázala rozhodné skutečnosti, které se týkají standardního významu předmětu řízení pro ni.

17. Dobu jak skutkově, tak právně jednoduchého (dvanáct přihlášených věřitelů, žádné související spory) insolvenčního řízení, jež bylo vedeno od [datum] do [datum], a probíhalo tak šest let, tedy bylo nepřiměřeně dlouhé (žalobkyně poukázala na stanovisko Rady guvernérů Evropské centrální banky č. j. CON/2005/36 z roku 2005 vycházející ze závěrů Světové banky z roku 2003, týkající se vymahatelnosti práva v České republice a mezinárodního srovnání s ostatními vyspělými zeměmi, jež navrhla k důkazu), je třeba započítat do celkové doby posuzovaného řízení, přičemž okolnost, že v něm došlo k nesprávnému úřednímu postupu, je faktorem, jenž zesiluje intenzitu nemajetkové újmy.

18. Stran nesouhlasu se závěrem soudu I. stupně o nastalé překážce věci rozsouzené žalobkyně připomněla, že uplatňuje pouze jeden nárok na náhradu nemajetkové újmy, posuzované správní řízení vedené před ČTÚ jakož i posuzované navazující civilní řízení před soudem je jedním celkem a to vzhledem k tomu, že předmět těchto řízení byl totožný, jednalo se o tutéž věc, ve všech těchto řízeních byl posuzován jeden a tentýž skutkový děj, tedy stejný skutek dlužnice. Žalobkyně vyčetla soudu I. stupně, že přehlédl to, že rozhodující je globální pohled na řízení jako celek, je tak třeba vzít v úvahu celkovou délku řízení.

19. Žalobkyně zdůraznila, že její nárok na kompenzaci způsobené nemajetkové újmy byl ze strany státu již v minulosti uznán a zčásti uspokojen, když ze strany ČTÚ bylo žalobkyni poskytnuto morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalobce ve správním řízení sporném vedeném mezi ní a dlužnicí a současně i ve formě omluvy vedoucího pracovníka správního orgánu (předsedy Rady ČTÚ) za nepřiměřenou délku správního řízení probíhajícího před ČTÚ a ze strany MS bylo žalobkyni poskytnuto morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení jejího práva v občanském soudním řízení, aniž by se jí však omluvilo. Morální zadostiučinění přiznané ze strany ČTÚ v roce [rok] z podstaty věci tak nemohlo pro žalobkyni představovat dostačující satisfakci a to s ohledem na pokračující nepřiměřenou délku projednávání sporu i ve fázi navazujícího soudního řízení, jakož i s ohledem na nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení. Morální zadostiučinění přiznané ze strany MS pak nemohlo pro žalobkyni představovat dostačující satisfakci, a to s ohledem na následnou nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení. Žalobkyně připomněla, že omluvu a konstatování porušení práva lze považovat za dostatečnou formu satisfakce jen zcela výjimečně, je-li způsobená nemajetková újma zanedbatelná, což však nebyl projednávaný případ. Žalobkyně zdůraznila, že nepovažuje za postačující, aby jí bylo poskytnuto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu toliko ve formě morální, a to s ohledem na rozsah a míru naplnění jednotlivých kritérií daných ust. § 31a odst. 2, odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jež jsou určující pro stanovení způsobu (formy) a výše odškodnění za utrpěnou nemajetkovou újmu, a za situace, kdy doba projednávání případu žalobkyně dosahuje již 11 let (včetně doby kompenzačního řízení – poznámka odvolacího soudu).

20. Žalobkyně vyslovila přesvědčení o tom, že poskytnutí zadostiučinění v penězích naplňuje smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb., připomněla, že judikatura Nejvyššího soudu vylučuje možnost poměřovat nárok poškozeného korektivem dobrých mravů, nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., tak nelze zamítnout s odkazem na dobré mravy.

21. Jak již žalobkyně avizovala, namítla, že i délka tohoto kompenzačního řízení je nepřiměřená, když se vůči žalované marně domáhá odškodnění již více než dva roky a dva měsíce, a to od [datum], kdy žalobkyně uplatnila nárok u MS, přičemž kompenzační řízení je třeba vyřídit přednostně a s nejvyšším možným urychlením, neboť patří do kategorie řízení, u kterých se zvýšený význam předmětu řízení podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) presumuje. Význam odškodňovacího řízení je tak pro žalobkyni vyšší než standardní. Svou právní povahou se jedná o svébytný nárok žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, který má samostatný skutkový základ, jenž vychází ze skutečnosti, že délka samotného odškodňovacího řízení je nepřiměřená. Stran počátku rozhodné doby kompenzačního řízení žalobkyně argumentovala tím, že ESLP výslovně konstatoval, že v kompenzačním řízení začíná rozhodné období již uplatněním předběžného nároku u MS, neboť tento krok je podmínkou zahájení soudního řízení. Žalobkyně vyslovila přesvědčení o tom, že by neadekvátní délka samotného kompenzačního řízení měla být vzata v úvahu při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, kdy zadostiučinění v penězích by z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení mělo být navýšeno o 10 % z uplatňované částky [částka], tj. zvýšeno o částku [částka] (s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení), na celkovou částku [částka].

22. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, či jej změnil tak, že jí přizná zadostiučinění v penězích.

23. K odvolání žalobkyně žalovaná uvedla, že postup soudu I. stupně, jenž zastavil řízení pro překážku věci rozhodnuté, byl správný, když soudy již byl nárok žalobkyně za nepřiměřenou délku řízení vedeného ČTÚ posouzen, nadto žalobkyni bylo v průběhu pravomocně skončeného řízení přiznáno morální zadostiučinění včetně omluvy ze strany ČTÚ, což žalovaná s ohledem na nepatrný význam řízení pro žalobkyni považuje za více než dostatečnou satisfakci. Žalovaná dále připomněla, že i za délku řízení vedeného před OKS bylo žalobkyni poskytnuto morální zadostiučinění. Žalovaná vyslovila souhlas se závěrem soudu I. stupně stran přiměřenosti doby insolvenčního řízení. Dále odmítla tvrzení žalobkyně o neunesení svého důkazního břemene (stran nižšího významu řízení pro žalobkyní – poznámka odvolacího soudu), přičemž odkázala na své vyjádření k žalobě, kdy svá již v řízení učiněná tvrzení, z nichž dovozovala dokonce minimální význam řízení pro žalobkyni, zopakovala /nízká výše pohledávky, odkup portfolia problematických pohledávek, záměr žalobkyně, podání velkého množství věcně obdobných a formulářově téměř shodných žalob (z titulu nepřiměřené délky řízení vedených ČTÚ – poznámka odvolacího soudu), předmět obchodní činnosti žalobkyně, jímž je nákup a vymáhání pohledávek, kdy je tak snížený význam na konkrétní pohledávce, minimální význam na pohledávce vůči dlužnici nejpozději od okamžiku zahájení insolvenčního řízení a povolení jejího oddlužení, absence legitimního očekávání, odmítnutí tvrzení o stresu a úzkostech žalobkyně jakožto právnické osoby/. Žalovaná dále namítla, že žalobkyně předložila důkaz stanoviskem Rady guvernérů Evropské centrální banky č. j. CON/2005/36 z roku 2005 až po koncentraci řízení, vyslovila však přesvědčení o tom, že je v souvislosti s projednávaným případem bez významu. Argumentaci žalobkyně nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení žalovaná označila za nedůvodnou, přičemž dále uvedla, že žalobkyně k jeho délce přispěla, když tato zastoupená advokátem podala žalobu k nepříslušnému soudu, když označila nepříslušnou organizační složku žalované, nadto se proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (o vyslovení místní nepříslušnosti – poznámka odvolacího soudu) odvolala. Případem se tedy zabýval Obvodní soud pro Prahu 2, následně Městský soud v Praze, a poté teprve Obvodní soud pro Prahu 1. I když první dva uvedené soudy vydávaly pouze procesní rozhodnutí, musely se před jejich vydáním seznámit s případem i po stránce hmotně právní. Posuzovat přiměřenost délky kompenzačního řízení pouze s ohledem na jeho délku 18 měsíců bez přihlédnutí k výše uvedeným okolnostem není namístě. Žalovaná k této otázce uzavřela, že v postupu, který žalobkyně zvolila, lze spatřovat snahu o prodloužení řízení za účelem případného zvýšení finančního zadostiučinění. Žalovaná navrhla (posuzováno dle obsahu podání), aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

24. Žalovaná při jednání odvolacího soudu konaném dne [datum], z něhož se žalobkyně omluvila, jen zdůraznila, že význam posuzovaného řízení pro žalobkyni byl velmi snížený.

25. Odvolací soud při jednání nepřipustil důkaz navržený žalovanou v jejím odvolání, když byl učiněn v rozporu s ust. § 205a o. s. ř., nadto byl žalobkyní navržen k prokázání jí tvrzené nerozhodné skutečnosti, a to, že v České republice trvají insolvenční řízení déle, než v jiných zemích, týkal se tak obecně délky insolvenčních řízení, nikoliv konkrétního insolvenčního řízení, pro něž bylo posuzované řízení vedené OKS přerušeno.

26. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a poté neshledal odvolání žalobkyně důvodným.

27. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

28. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, ESLP zastává celkový pohled na řízení. Proto průtah jen v určité fázi řízení toleruje, pokud celková doba řízení nebude nepřiměřená, avšak i v řízení, v němž k průtahům nedošlo, lze dospět k závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení s přihlédnutím k okolnostem věci.

29. Odvolací soud předně uvádí, že na předmětné správní řízení lze vztáhnout čl. 6 odst. 1 Úmluvy a navazující judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž se čl. 6 odst. 1 Úmluvy v rozsahu garance práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. V posuzovaném řízení šlo o spor o právo (korespondující závazek), který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku. Odpovědnostním titulem je tak porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, přičemž v případě, že dojde k porušení odpovídajícího práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, tak se v daném případě uplatní i vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy žalobkyni. Žalovaná (Česká republika) nijak vznik nemajetkové újmy žalobkyni nevyvracela, jen v průběhu řízení velmi obsáhle a pregnantně namítala, že žalobkyni vzniklá újma je bagatelní, nadto žalobkyni poskytla za fázi správního řízení i zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalobkyně a za nesprávný úřední postup se jí omluvila.

30. Z uvedeného důvodu je tak nutno na obě fáze řízení, a to vedeného před ČTÚ a poté před OKS, nahlížet jako na jeden celek. Počátek rozhodné doby řízení je tak vymezen podáním návrhu ČTÚ žalobkyní proti dlužnici dne [datum]. Rozhodná doba řízení skončila právní mocí konečného rozhodnutí OKS dne [datum]. Rozhodná doba řízení tak činila cca 8 let a 5 měsíců. Odvolací soud shledal dobu řízení již nepřiměřenou, jakkoliv nijak výrazně, když tato nepřiměřenost byla dána nejen celkovou dobou řízení jako takovou, ale i tím, že ve fázi správního řízení se jednalo o řízení uvažující o vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, jež byla překročena, a z důvodu opakovaných, jakkoliv nijak dramatických období nečinnosti v řízení vedeném OKS v době, kdy řízení nebylo z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení ze zákona přerušeno (usnesení o přerušení posuzovaného řízení tak bylo nadbytečné, kdy postačilo účastníky uvědomit o přerušení řízení) vymezených daty [datum] (výzva žalobkyni k zaplacení soudního poplatku) a [datum] (výzva žalované k vyjádření k žalobě), tj. cca 4 měsíce, a [datum] (vzetí na vědomí splnění oddlužení insolvenčním soudem) a [datum] (pokračování v řízení, když již bylo rozhodnuto o přerušení řízení; hned den následující však žalobkyně vzala žalobu zpět, uvedený nadbytečný procesní postup OKS se tak na délce řízení fakticky nijak neprojevil), tj. cca 6 měsíců.

31. Odvolací soud dále uvádí, že jakkoliv soud I. stupně správně zjistil, že fáze řízení vedená před ČTÚ již byla pravomocně soudy posouzena, když ty rozhodovaly o nároku žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky téhož správního řízení, pochybil, pokud překážku věci rozsouzené promítl do procesního rozhodnutí, tedy do zastavení řízení co do částky, již k jeho výzvě žalobkyně z celkové částky zadostiučinění vztáhla právě k fázi správního řízení. To proto, že obě fáze řízení tvoří jeden celek a vždy je nutno posuzovat celkovou délku řízení včetně kritérií stanovených, byť demonstrativně, ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Jinými slovy, jelikož obě řízení tvoří jeden celek, je nutno na ně nahlížet z pohledu nepřiměřené délky řízení jako na řízení jediné, v době předchozího rozhodování neskončené a překážku věci rozsouzené promítnout do závěru, že doba řízení, jež byla již pravomocně posouzena (ať již jakkoliv), nemůže být odškodněna /k tomu srovnej přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, dle něhož„ ….přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno. ….. Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. ….. Soudy budou v dalším průběhu řízení při posuzování přiměřenosti délky předmětného řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž, dospějí-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, budou (samozřejmě) při stanovení základní částky zadostiučinění počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna.“ /. Jinými slovy v případě dalšího uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za své trvání posuzováno, je nutné při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet z celkové délky řízení, nicméně případně přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích lze jen za tu fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna.

32. K vlastnímu posuzovanému řízení odvolací soud uvádí, že soud I. stupně správně posoudil adekvátní formu zadostiučinění, když dospěl k závěru, že konstatování porušení práva žalobkyně společně s omluvou je odpovídajícím zadostiučiněním, a to při závěru odvolacího soudu, že k nesprávnému úřednímu postupu přeci jen došlo. Stran předmětného řízení odvolací soud posuzoval jednotlivá kritéria, přičemž vzhledem k celkové délce řízení a pochybením, ke kterým v něm došlo (překročení zákonné lhůty, dvě období nečinnosti) dospěl již k závěru o nepřiměřenosti délky řízení. Stran ostatních kritérií (vyjma významu řízení pro žalobkyni, jenž je rozveden níže) odvolací soud stručně uvádí, že fáze správního řízení byla vedena před dvěma stupni, navazující soudní řízení vedené před OKS před stupněm jedním, v insolvenčním řízení nedošlo k průtahům, jež by se přenesly do posuzovaného řízení, když probíhalo oddlužení dlužnice, žalobkyně se na délce posuzovaného řízení negativně nepodílela, nelze jí tak ničeho vytknout, jakkoliv se o urychlení řízení nesnažila ať již formálními prostředky, či neformálně, řízení nebylo po hmotněprávní, procesní ani skutkové stránce složité (řešila se jedna právní otázka, nebylo navrženo nadstandardní množství důkazů, nebyli slyšeni svědci, nebylo provedeno dokazování znaleckým posudkem, nebyl přítomen mezinárodní prvek, nebyla vydána řada procesních rozhodnutí).

33. Závěr, že konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, kdy tohoto zadostiučinění se jí od žalované dostalo za obě fáze řízení, společně s poskytnutou omluvou, jakkoliv se jí omluva dostala jen za první fázi řízení, je odpovídajícím zadostiučiněním, je dán významem řízení pro žalobkyni, jenž je podložen předmětem posuzovaného řízení, když jeho předmětem bylo zaplacení zcela bagatelní částky, a souběžně vedeným insolvenčním řízením na majetek dlužnice. Ode dne povolení oddlužení dlužnice pak odvolací soud shledává význam posuzovaného řízení pro žalobkyni jako zcela minimální, do té doby (tedy po dobu řízení vedeného před ČTÚ a před OKS do doby povolení oddlužení v souhrnu cca dva roky a 6 měsíců) význam řízení pro žalobkyni byl determinován bagatelní výší uplatněné pohledávky. Rovněž nelze odhlédnout od podrobné obrany žalované spočívající nejen v tom, že předmětem posuzovaného řízení byla zcela bagatelní částka, ale i v souvisejících okolnostech plynoucích z postupu žalobkyně při koupi obdobných pohledávek, jejich účelovém uplatnění a následném podání odškodňovacích žalob, kdy žalovaná zjevně v souladu s ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), poukazovala na jiné řízení. Ani z obsáhlé argumentace žalobkyně stran dle ní standardního významu řízení pro ni nelze dovodit, že by zrovna posuzované řízení mělo mít pro ni tento význam, když částka [částka], již se žalobkyně po dlužnici domáhala, se zcela jistě nemohla nijak výrazně jejího podnikání dotknout. Námitka žalobkyně, že žalovaná nijak snížený význam řízení pro žalobkyni netvrdila a neprokazovala, neodpovídá průběhu řízení, když naopak obrana žalované, jakkoliv skutečnost, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, nezpochybňovala, stěžejně spočívala na tvrzeních o zcela minimálním významu řízení pro žalobkyni, kdy k tomuto závěru dospěl po provedeném dokazování i soud I. stupně a i odvolací soud se s ním ztotožnil. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že zásadním kritériem nejen pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, ale i pro stanovení formy zadostiučinění je význam namítaného řízení pro jeho účastníka. Konečně odvolací soud uvádí, že samotné konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, přičemž nejen výše zadostiučinění v penězích, ale i vlastní forma satisfakce by měla být volena tak, aby nebyla v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

34. K žalobkyní namítané nepřiměřené délce (tohoto) kompenzačního řízení odvolací soud nejprve uvádí, že z formulace žalobkyně uvedené v jejím odvolání nelze dospět k závěru, že by procesně učinila změnu žaloby stran navýšení částky požadovaného zadostiučinění. Dále odvolací soud uvádí, že žalobkyně po uplatnění nároku u žalované dne [datum], podala žalobu o poskytnutí zadostiučinění, přičemž po řadě procesních úkonů a rozhodnutí bylo ve věci rozhodnuto soudy obou stupňů ve lhůtě cca 2 let a 1 měsíce. Odvolací soud tak ani tuto námitku žalobkyně neshledal důvodnou, jakkoliv v opačném případě by ani nebyla způsobilá závěrem o adekvátnosti žalovanou již poskytnutého zadostiučinění, otřást a to v relaci k mizivému významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Jen dovětkem pak odvolací soud uvádí, že ani žalobkyní tvrzený zvýšený význam jen z důvodu, že se jedná o kompenzační řízení, nelze v případě žalobkyně dovodit, kdy, jak již odvolací soud uvedl ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 68 Co 406/2021, jímž rozhodoval o žalobním požadavku téže žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky odškodňovacího řízení, přičemž dospěl k závěru o adekvátnosti samotného konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, věc byla důvodně posuzována v širších souvislostech (vysoký počet obdobných sporů vedených žalobkyní v témže čase apod.).

35. Pokud žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně navrhla důkaz stran obecné zdlouhavosti insolvenčních řízení, odvolací soud opakuje, že se jednalo nejen o nové, před soudem I. stupně neuváděné tvrzení (obecná zdlouhavost insolvenčních řízení), nadto o nerozhodné skutečnosti, ale vzhledem k datu vyhotovení dokumentu, se nejednalo o důkaz, jenž by žalobkyně nemohla navrhnout již v řízení před soudem I. stupně. Odvolací soud tak k uvedenému tvrzení nemohl nijak přihlédnout (ust. § 205a o. s. ř.).

36. Z uvedených důvodů odvolací soud za užití ust. § 220 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení (ad II) změnil tak, že se řízení nezastavuje, a žalobu zamítl, a v jeho zamítavém výroku o věci samé (ad I) jej jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

37. O nákladech řízení před soudem I. stupně odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. §§ 224 odst. 2 o. s. ř., ust. 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. V řízení před soudem I. stupně byla zcela úspěšná žalovaná a přísluší jí tak na nákladech řízení částka [částka] představující tři režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“) za písemné vyjádření k žalobě, přípravu účasti na jednání a účast na jednání před soudem ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 citované vyhlášky.

38. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., ust. 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. V řízení před odvolacím soudem byla zcela úspěšná žalovaná a přísluší jí tak na nákladech řízení částka [částka] představující tři režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. za písemné vyjádření k odvolání, přípravu účasti na odvolací jednání a účast na jednání před odvolacím soudem ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 citované vyhlášky.

39. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení