68 Co 62/2022- 150

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobců: a) [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] c) Ing. [jméno] [příjmení], [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] d) Ing. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] e) Ing. [obec] Kabelka, narozený dne [datum] bytem [adresa] u [obec] všichni zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] - [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o poskytnutí omluvy a zaplacení částek [částka], [částka], [částka], [částka] a [částka], k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 202/2020 - 118, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout každému ze žalobců zadostiučinění ve formě jim doručené omluvy ve výrocích I až V rozsudku soudu I. stupně uvedeného znění, podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou, a na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobcům zadostiučinění v penězích, žalobci a) ve výši [částka], žalobci b) ve výši [částka], žalobkyni c) ve výši [částka], žalobkyni d) ve výši [částka] a žalobci e) ve výši [částka] (výroky I až V) a uložil každému ze žalobců povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok [příjmení]).

2. Rozhodoval o žalobě, kterou se žalobci domáhali odškodnění nemajetkové újmy za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále i jen„ zákon o střetu zájmů“), který byl protiústavně novelizován, byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejich majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejich působení jakožto veřejných funkcionářů /žalobce a) jakožto neuvolněného starosty, žalobce b) jakožto neuvolněného místostarosty, žalobkyně c) jakožto uvolněné starostky, žalobkyně d) jakožto uvolněné starostky a žalobce e) jakožto neuvolněného starosty/, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejich soukromí. Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Pochybení žalované žalobci spatřovali v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k vyjmenovaným údajům žalobců, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejich práva na soukromí zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). K porušování práv žalobců docházelo v období od září [rok] do listopadu [rok].

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žalob. Namítala, že jí nepříslušelo posuzovat souladnost zákona se zákonem č. 1/1993 Sb., Ústavou České republiky (dále též jen„ Ústava“) a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat, sporná ustanovení byla nálezem Ústavního soudu ze dne [datum] zrušena až uplynutím dne [datum], pročež žalovaná nejednala protiprávně ani po vyhlášení nálezu. Vznik újmy je třeba dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy, nikoli s postupem žalované, legislativní činnost však nepředstavuje nesprávný úřední postup.

4. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění uvedených v písemném odůvodnění jeho rozsudku s tím, že konstatoval, že skutkové okolnosti sporu nebyly mezi účastníky sporné a nebylo mezi nimi sporné ani to, že žalobci u žalované své nároky na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnili.

5. Soud I. stupně vycházeje z nesporných skutkových zjištění a z provedeného dokazování tak učinil skutkový závěr, a to, že dne [datum] byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým bylo zrušeno ust. § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a to uplynutím dne [datum]. Každý z žalobců byl v rámci komunální politiky činný, jakožto politicky veřejný funkcionář ve smyslu zákona o střetu zájmů a oznámení činěná žalobci, jakožto veřejnými funkcionáři, tak byla zveřejňována Ministerstvem spravedlnosti v Centrálním registru oznámení, a to způsobem, který umožňoval až do [datum] neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne [datum] pak byl tento přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou oznámení přístupná pouze na základě předchozí individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný.

6. Soud I. stupně po citaci čl. 89 odst. 1, odst. 2 a 95 odst. 2 Ústavy, ust. § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ustanovení zákona [číslo] Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobci uplatněných nároků.

7. Soud I. stupně nejdříve konstatoval, že žalobní tvrzení nelze podřadit pod ochranu osobnosti, neboť k újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci, pročež se zabýval důvodností uplatněných nároků z hlediska naplnění předpokladů pro vznik nároků na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. S poukazem na ustálené judikatorní závěry ohledně definice nesprávného úředního postupu uzavřel, že žalobci se domáhali poskytnutí zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákon č. 82/1998 Sb. spočívajícího v tom, že žalovaná postupovala při zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v souladu s jeho ust. § 14b odst. 1, písm. a), b), c), a to pokud jde o všechny žalobce jak v období před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tj. před jeho vyhlášením dne [datum], tak v době po jeho vyhlášení do [datum], když sice byla odložena účinnost tohoto derogačního nálezu do [datum], avšak bylo již zřejmé, že způsob zveřejňování takto poskytnutých informací byl shledán Ústavním soudem za nesouladný s ústavními předpisy, přičemž žalobci se domáhali odškodnění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejich oznámení z důvodu jejich působení jakožto veřejných funkcionářů, čímž bylo narušeno jejich soukromí.

8. Soud I. stupně se tak zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nesprávném úředním postupu orgánu státu, přičemž dospěl k závěru o jeho absenci. V této souvislosti uvedl, že období tvrzeného nesprávného postupu žalované lze rozdělit na období před vyhlášení derogačního nálezu a na období po vyhlášení derogačního nálezu, tj. od [datum].

9. Soud I. stupně stran postupu žalované v období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, uvedl, že mu nelze ničeho vytknout, neboť žalovaná postupovala podle platného a účinného právního předpisu, v souladu se zákonem, přičemž Ministerstvo spravedlnosti, ani jako orgán spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů, nemůže o vlastní vůli zhodnotit, zda je zákon o střetu zájmů (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem, či nikoliv. Postup žalované spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem.

10. Soud I. stupně stran postupu žalované v období po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a to do [datum], uvedl, že žalovaná sice již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, avšak Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] odložil vykonatelnost svého nálezu do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud I. stupně proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, když dle ust. § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Tedy ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc. Ústavní soud pak uzavřel, že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti svého nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Ústavní soud poté v tomto směru ještě zdůraznil, že zrušení určité právní úpravy, jakožto protiústavní, ještě neznamená revizi individuálních právních aktů, které byly založeny právě na aplikaci neústavního předpisu. Pokud tak Ministerstvo spravedlnosti ve vztahu ke všem žalobcům i v době po [datum] nadále postupovalo dle ust. § 14b odst. 1, písm. a) b) a c) zákona o střetu zájmů a oznámení v Centrálním registru nadále zveřejňovala dle tohoto ustanovení v neomezeném, nelimitovaném rozsahu, umožňujícím anonymní přístup, pak byl postup Ministerstva spravedlnosti řádným, neboť jakožto orgán moci výkonné nebylo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky derogačního nálezu ještě před datem [datum], k němuž byla tato účinnost části zákona o střetu zájmů samotným Ústavním soudem zrušena. Opačný závěr by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými jak v předmětném derogačním nálezu, tak i v citovaném stanovisku Ústavního soudu a konečně by se možnost odkladu vykonatelnosti derogačních nálezů stala nadbytečnou, pokud by orgány moci výkonné měly povinnost podle těchto nálezů postupovat ještě před datem jejich účinnosti. Postup žalované v období od [datum] do [datum] spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu s platnou a účinnou úpravou, tedy dle ust. § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, kdy toto ustanovení sice již bylo zrušeno, avšak až s účinky k [datum], není nesprávným úředním postupem.

11. Soud I. stupně uvedl, že žalobu zamítl i z důvodu absence tvrzené nemajetkové újmy, neboť žalobci neunesli břemeno tvrzení ve vztahu k zásahům, k nimž mělo tvrzeným nesprávným úředním postupem dojít. V této souvislosti soud I. stupně uvedl, že žalobci podali v zásadě totožné žaloby, v nichž se omezili pouze na obecná a neurčitá tvrzení, že jim byla daná situace nepříjemná, že by v budoucnu mohly vzniknout spory, avšak s žádným osobním útokem se zatím nesetkali. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že ani v případě, že by ve věci existoval odpovědnostní titul, tak již ze samotných tvrzení žalobců má za prokázané, že jim nemajetková újma nevznikla, neboť žádný konkrétní zásah žalobci netvrdili.

12. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a úspěšné žalované přiznal za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhrady ve výši [částka] nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“) za pět vyjádření k žalobě, kdy se tak jednalo o částku [částka] ve vtahu ke každému z žalobců (žalobci původně podali samostatné žaloby, tyto byly spojeny do společného řízení usnesením soudu I. stupně vydaným v průběhu řízení – poznámka odvolacího soudu), za přípravu na jednání a za účast na jednání dne [datum] a za přípravu na jednání a za účast na jednání dne [datum], přičemž tyto náhrady v celkové částce [částka] poměrně mezi žalobce rozdělil (1 200: 5 = [částka]). Žalované tak náleží na náhradě nákladů řízení vůči každému žalobci [částka] Lhůtu k plnění soud I. stupně stanovil dle § 160 odst. 1 zjevně část věty před středníkem o. s. ř.

13. Rozsudek soudu I. stupně napadli žalobci včasným a přípustným odvoláním. Namítli, že není přijatelné, aby byla ústavně zaručená práva žalobců, jichž se dovolávají,„ vypnuta“. Připomněli, že do září 2017 byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, kdy teprve novela zákona č. 14/2017Sb. umožnila přístup v Centrálním registru oznámení k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. Uvedli, že proti novele se zdvihl masivní odpor představitelů menších měst a obcí, kdy řadou z nich bylo podání oznámení bojkotováno, což bylo státem sankcionováno. Poukázali na odchod funkcionářů z komunální politiky i úbytek zájmu o veřejnou funkci. Žalobci dále obsáhle citovali z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, přičemž setrvali na závěru, že stát je odpovědný za to, že jejich ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno. Vyslovili nepochopení, proč žalovaná neučinila opatření k zabránění přístupu k podaným oznámením bez zbytečného prodlení po zveřejnění nálezu. Vyjádřili přesvědčení, že v čl. 7 a čl. 10 LZSP jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. Nesdíleli závěr o důsledcích odložené vykonatelnosti nálezu, kterými tak byl vysílán vzkaz:„ ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv“. Odložená vykonatelnost byla vzkazem Parlamentu ČR, nikoliv žalované. Upozornili na to, že sama žalovaná k [datum] [anonymizováno] [rok] plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení ukončila. Žalobci rovněž nesouhlasili se závěrem soudu I. stupně, že jim nemajetková újmy nevznikla, a označili ho ve světle derogačního nálezu Ústavního soudu a popsaného masivního odporu ze strany komunálních politiků za nepatřičný. V této souvislosti uvedli, že komukoliv anonymně volně dostupné informace o jejich majetkových poměrech, které žalovaná zveřejňovala a nezajišťovala ani jejich elementární ochranu, pokládají za přímou pozvánku k neoprávněnému nakládání s takovými údaji. Žalobci vyslovili přesvědčení o tom, ž pokud by z plošného zveřejňování těchto citlivých informací z jejich soukromí neměla plynout žádná újma, jistě by nevedla Ústavní soud ke zrušení předmětné zákonné úpravy. Žalobci nesdíleli závěr soudu I. stupně o tom, že v úvahu připadá jejich odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., kdy v této souvislosti uvedli, že žaloby podali jako žaloby na ochranu osobnosti. Podle žalobců se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když se ztotožnila se závěry soud I. stupně jak skutkovými, tak právními. Měla za správný závěr soudu I. stupně o tom, že vystupovala ve vztahu k žalobcům v postavení nositele veřejné moci, újma jim tak měla být způsobena při výkonu státní moci, pročež nelze při ochraně práv žalobců postupovat dle obecné občanskoprávní odpovědnosti (ochrana osobnosti), ale podle speciální úpravy, tedy zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná je dle čl. 2 odst. 3 Ústavy v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný. Žalovaná v postavení moci výkonné neměla a nemá legální prostor pro posouzení protiústavnosti předpisu, který aplikuje. Po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu hledí na napadenou úpravu jako na ústavně konformní a nic ji neopravňuje k tomu, aby činila [ulice] nález vykonatelným před jeho vykonatelností. Žalovaná se tak nemohla zveřejňováním oznámení o majetku žalobců v Centrálním registru oznámení dopustit nesprávného úředního postupu, když postupovala podle tehdy platné a účinné úpravy. Pokud žalovaná po dni [datum] v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu omezila plošný přístup do Centrálního registru oznámení, činila tak s motivací zajištění dodání oznámení veřejných funkcionářů za účelem jejich kontroly dle zákona o střetu zájmů, který byl shledán ústavně souladný. Nesdílí názor žalobců o přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 LZPS, které by samy o sobě měly zakládat nárok na náhradu škody, pročež je třeba na nárok žalobců pohlížet pohledem zákona č. 82/1998 Sb. a jím definovaných podmínek odškodnění, a to včetně vymezení možných odpovědnostních titulů. K nesouhlasu žalobců se závěrem soudu I. stupně o absenci vzniku nemajetkové újmy žalovaná zdůraznila, že nemajetková újma žalobců se nepresumuje a žalobci tak jsou povinni tvrdit a prokázat zásahy do jejich osobnostní sféry. V této souvislosti poukázala na jejich tvrzení, z nichž vyplývá, že jim principiálně vadí samotné podávání oznámení dle zákona o střetu zájmů a možnost veřejnosti nahlížet do registru oznámení, které však byly Ústavním soudem shledány za souladné s ústavním pořádkem a sledující legitimní cíl. Žalobci žádné konkrétní zásahy do svých osobnostních sfér způsobené plošným zveřejňováním údajů z Centrálního registru oznámení netvrdili, pročež je na místě žalobu zamítnout i z důvodu, že žalobci neunesli břemeno tvrzení a důkazní ohledně konkrétních zásahů v jejich osobnostní sféře.

15. Při jednání odvolacího soudu žalovaná poukázala na to, že ve skutkově obdobných sporech veřejných funkcionářů již bylo odvolacím soudem rozhodováno tak, že byl potvrzován zamítavý rozsudek soudu I. stupně.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.

17. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, přičemž správně v souladu s ust. § 120 odst. 3 o. s. ř. vycházel ze shodných tvrzení účastníků, kdy dlužno dodat, že žalobci proti soudem I. stupně učiněným skutkovým zjištěním nebrojili, když stran„ průběhu“ zveřejňování informací o nich žalovanou v jí vedeném registru byla tvrzení účastníků zcela shodná. Takto zjištěný skutkový stav soud I. stupně pak posoudil věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

18. Odvolací soud nejprve stran aplikace příslušné právní úpravy, stran posouzení odpovědnostního titulu, stran odvolací argumentace žalobců ve vztahu k přímé aplikovatelnosti jimi uváděných článků LZLPS a stran jimi tvrzené újmy uvádí, že již o obdobných žalobách veřejných funkcionářů na poskytnutí zadostiučinění z důvodu vedení údajů o nich v registru spravovaném žalovanou rozhodoval, přičemž, jak již uvedl ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 Co 354/2021 - 152,„ soud již ve skutkově obdobných a právně identických sporech s věcí nyní posuzovanou opakovaně rozhodoval, a to vždy (ke dni vyhlášení tohoto rozsudku již celkem v osmnácti případech) potvrzením zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Důvody, jež v těchto řízeních vedly odvolací soud k rozhodnutí, přiléhají v plném rozsahu i na nyní souzenou věc a žalobcovu odvolací argumentaci, s níž se bezezbytku vypořádávají. Lze je proto – pro zjednodušení – zreprodukovat úplnou citací příslušné části odůvodnění rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Co 352/2021“.

19. Odvolací soud tak i v této věci, opět pro zjednodušení, cituje z odůvodnění svého rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 68 Co 298/2021 - 125, kdy od závěrů v něm uvedených vedoucích k zamítnutí skutkově i právně obdobného nároku, neshledal žádný důvod se odchýLIT:„ Žalobce se po žalované domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem žalované, který spočíval ve zveřejňování oznámení o majetku žalobce v Centrálním registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, ve znění účinném od 1. 9. 2017 (tj. od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb.) za roky [rok] a [rok] do dne [datum]. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena žalovanou při výkonu státní moci. Soud I. stupně nárok žalobce správně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (OdpŠk), neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci, tedy při výkonu veřejnoprávních pravomocí; žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení a v této působnosti se řídí zákonem o střetu zájmů. Nárok žalobce tak nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), když úprava odpovědnosti státu za škodu OdpŠk je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. V rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod [číslo] 2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, a ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Lze tak uzavřít, že aplikace o. z. je v projednávaném případě vyloučena a odvolací argumentace žalobce je v tomto směru nedůvodná. Odvolací soud má rovněž za správný závěr soudu I. stupně spočívající v tom, z jakého důvodu nelze v postupu žalované, která aplikovala postup daný účinnou právní normou, shledat nezákonný postup dle § 13 OdpŠk. Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. V období od září [rok] do data vydání nálezu, kterým byla protiústavnost shora uvedených zákonných ustanovení o střetu zájmu deklarována, tedy žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami, a nelze tak její postup považovat za nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalovaná jako orgán veřejné moci spravující Centrální registr oznámení nemohla posuzovat, zda právní norma, podle které při zveřejňování oznámení postupovala, je v souladu s ústavním pořádkem, či nikoliv, když podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud a pouze on podle čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Ani v následujícím období od [datum] do [datum], kdy již Ústavní soud zrušil část zákona o střetu zájmů se závěrem, že jeho § 14b odst. 1 písm. a), b), c) není v souladu s ústavním pořádkem, se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, když nelze pominout odklad vykonatelnosti uvedeného nálezu dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum] – až tímto dnem byla protiústavní ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena, přičemž po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako ústavně souladnou a orgány veřejné moci jsou povinny takovou právní úpravu aplikovat; státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování - postupu uplatňovaly důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] Sb.). Postup žalované byl důvodně shledán soudem I. stupně správným i z hlediska účelu, k jehož dosažení směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 As 173/2020-32, uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti svého nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Postupovala-li tak žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobce na soukromí v rámci vertikálních vztahů (stát – žalobce), avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona - kontrolu veřejnosti v rámci vztahů horizontálních (žalobce – veřejnost). Lze přisvědčit soudu I. stupně v jeho závěru, že postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným. Skutečnost, že žalovaná fakticky způsob zveřejňování omezila ještě před datem [datum], nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným … žalovaná k tomuto kroku přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním oznámení z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy v zájmu toho, aby nadále docházelo k podávání oznámení veřejnými funkcionáři za účelem veřejné kontroly, neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu (v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 As 173/2020 - 32) veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení oznámení, tedy by tato fakticky nemuseli podávat. Za dané situace se jeví tento postup žalované k [datum] rovněž jako řádný. Lze přisvědčit rovněž závěru soudu I. stupně spočívajícímu v tom, že byť žalobce nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku újmy žalobkyně, neboť bez toho by žalovaná plošné zveřejnění oznámení žalobce neprováděla a žalobci by žádná újma nevznikla; žalovaná však za proces normotvorby neodpovídá, proto zde absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v odvolání akcentoval svá žalobní tvrzení, že aplikací právního předpisu – zákona, na základě kterého došlo k plošnému zveřejňování oznámení o majetku žalobce žalovanou do [datum], přičemž v době od [datum] do [datum] se tak navíc dělo s vědomím protiústavnosti aplikovaného zákona, došlo k zásahu do práv žalobce na soukromí a informační sebeurčení chráněných čl. 7 a čl. 10 odst. 2 LZPS, se odvolací soud zabýval tím, zda zásah veřejné moci v daném konkrétním případě umožňuje přímou aplikaci čl. 7 odst. 1 LZSP (dle něhož„ Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“) a čl. 10 odst. 3 LZSP (dle něhož„ Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“) případně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dle jehož odst. 1/„ Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“, podle odst. 2/„ Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“), pročež se zabýval především mírou intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona žalovanou. postupovala-li žalovaná při zveřejňování citlivých údajů o veřejných funkcionářích v rámci protiústavní zákonné úpravy od [datum] do [datum], zasáhla tím do jejich práva na soukromí a informačního sebeurčení, přičemž ke skutečnosti, zda takový zásah je postačující pro přímou aplikaci čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 LZPS, příp. čl. 8 Úmluvy tak, že by bylo možné na základě jejich přímé aplikace dovodit odpovědnost státu za vzniklou újmu, lze dle odvolacího soudu uvést tolik: [jméno] intenzity tohoto zásahu je značně limitována (snižována) mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře k veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá imanentní kontrola jeho majetkových poměrů veřejností. Každý veřejný funkcionář musí být vnitřně (je-li poctivým a čestným) s kontrolou veřejnosti z hlediska možného střetu zájmů, klientelismu a korupce ztotožněn a do jisté míry jí být v rovině výkonu veřejných funkcí nakloněn. V tomto aspektu lze od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při nikoliv zcela šetrném zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Stále platí, že citlivé informace na základě zákona o střetu zájmů se mají dostat každému, kdo o ně požádá. Způsob, jakým tak učiní - tj. zda anonymně, či adresně je sice z hlediska odpovědnosti tazatele při zneužití informací odlišný, nicméně z hlediska výsledku - tj. přijetí požadovaných informací - je stejný. Lze si však představit, že aplikací protiústavního zákona došlo u konkrétní osoby (zde žalobce na pozici neuvolněného starosty), ke vzniku újmy, která souvisela s plošným zveřejněním citlivých informací a která se následně promítla např. do zhoršených sociálních vztahů (v rodině, mezi přáteli, známými, v komunitě apod.). Žalobce však vyjádřil v žalobě svou újmu – která nemůže být bez dalších tvrzených skutečností presumována – zcela obecným způsobem, když jinými slovy uvedl, že je mu„ obecně“ nepříjemná povinnost zveřejňování majetkových poměrů (která byla shledána ústavně konformní). Uvedené je sice lidsky pochopitelné, avšak mírou intenzity zásahu ve spojení s klíčovým významem podaných oznámení nepostačující k závěru, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobci v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu vznikla.“ 20. Konečně odvolací soud uvádí, že soud I. stupně ani nijak stran jeho učiněného závěru, že žalobci dostatečně konkrétně vznik újmy netvrdili (a neprokázali) procesně nepochybil, a to za situace, kdy žalobci se k jednání konanému před soudem I. stupně dne [datum] nedostavili, a zbavili se tak možnosti být v tomto směru vyzváni postupem dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. s poučením o následcích nesplnění výzvy. Žalobní tvrzení stran vzniku újmy jsou vskutku jen obecná, pročež soud I. stupně učinil správný závěr, že žalobcům nemajetková újma nevznikla, když tito ji dostatečně konkrétně netvrdili (natož aby ji prokázali, když prokázání vzniku újmy by bylo na pořadu po splnění povinnosti tvrzení ze strany žalobců). V této souvislosti odvolací soud uvádí, že podle ust. § 101 a ust. § 120 o. s. ř. je účastník povinen tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti a k prokázání svých tvrzení označit důkazy. Oprávněnost tvrzení musí být postavena na jisto, nestačí připuštění možnosti či úvahy o pravděpodobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007). Odvolací soud dále uvádí, že je správnou argumentace žalované, že se v daném případě neuplatní, byť vyvratitelná, právní domněnka vzniku újmy, neboť oproti nároku na přiměřené zadostiučinění za výkon vazby/trestu či za nepřiměřenou délku řízení, kde se újma na straně poškozeného předpokládá, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou není třeba dokazovat. Stejně tak bylo břemeno tvrzení a důkazní na žalobcích i ohledně intenzity nemajetkové újmy odůvodňující poskytnutí zadostiučinění v penězích.

21. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl důvodně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalované, přičemž rozhodl správně i o jejich výši a správně rozhodl i o lhůtě k plnění podle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal ani odvolací soud důvod. Proto byl i nákladový výrok potvrzen podle ust. § 219 o. s. ř.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Nákladům odvolacího řízení v dané věci tedy odpovídá částka ve výši [částka] představující tři režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, příprava účasti na odvolací jednání, účast na jednání odvolacího soudu) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. Odvolací soud náhradu nákladů odvolacího řízení rozdělil poměrným dílem mezi žalobce, kdy tak na každého z nich připadá částka [částka] O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení