69 Co 139/2025 - 118

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Jany Spanilé a JUDr. Tomáše Pirka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupena advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 149 696,03 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 2024, č. j. 15 C 164/2024-64, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 452,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 149 696,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 149 696,03 Kč od 10. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 61 209 Kč (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 149 696,03 Kč s příslušenstvím coby nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

3. Dle žalobních tvrzení žalovaná jako věřitel uzavřela s žalobcem jako dlužníkem dne 28. 3. 2013 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [číslo] (dále též „úvěrová smlouva“). Na jejím základě žalovaná poskytla žalobci částku[Anonymizováno]58 000 Kč za poplatek ve výši 94 640 Kč. Výpůjční úroková sazba činila 148,15 % p. a. a RPSN činilo 141,04 %. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí. Jelikož nebylo v možnostech žalobce poskytnuté plnění splácet, došlo k prodlení, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči žalobci rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] č. j. [spisová značka] ze dne 14. 10. 2013. V tomto nálezu byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale rovněž excesivní úrok a řadu nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčího řízení. Následně zahájila žalovaná vůči žalobci na základě exekučního titulu - vydaného rozhodčího nálezu - exekuční řízení, které bylo vedeno [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa], a to pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „exekuční řízení“). Žalobce podal dne 19. 1. 2022 návrh na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Exekuční řízení bylo vůči žalobci zastaveno na základě usnesení Okresního soudu v [místo] č. j. [spisová značka] ze dne 12. 5. 2022 (dále též „usnesení OS“) z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy s ohledem na excesivně vysokou úrokovou sazbu a nepřiměřenost kumulujících se smluvních sankcí, v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat a tento rozhodčí nález nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem. Usnesení nabylo právní moci dne[Anonymizováno]8. 6. 2022.

4. V průběhu exekučního řízení soudní exekutor vyplatil žalované jakožto oprávněné částku 243 180,40 Kč, která byla krom původní jistiny úvěru ve výši 58 000 Kč tvořena excesivními úroky, smluvními sankcemi a náklady předchozího (rozhodčího) řízení. Žalobce dále před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku 2 000 Kč. Celkem žalobce uhradil žalované před zahájením exekučního řízení a následně v jeho průběhu částku 245 180,40 Kč (dále jen „vyplacené plnění”), ačkoliv reálně obdržel od žalované úvěr ve výši 58 000 Kč. Žalované z vyplaceného plnění náleží 58 000 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru a zároveň částka 37 484,37 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 58 000 Kč ve výši 7,05 % p. a. ode dne 11. 4. 2013 do 8. 6. 2022. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 95 484,37 Kč. Žalobou uplatňovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je představován rozdílem mezi tím, co žalovaná vyplaceným plněním získala (245 180,40 Kč), a tím, co jí z vyplaceného plnění po právu skutečně náleží (95 484,37 Kč), tedy částkou 149 696,03 Kč.

5. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Rozhodčí nález je dle ní stále pravomocný. Zastavení exekuce nemá vliv na hmotněprávní závazek založený úvěrovou smlouvu. Přijala-li žalovaná peněžní prostředky na základě rozhodčího nálezu, který nebyl zrušen, nedošlo na její straně k bezdůvodnému obohacení. Nadto má žalovaný nárok za promlčený.

6. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná uzavřela s žalobcem dne 28. 3. 2013 úvěrovou smlouvu. Na základě úvěrové smlouvy žalovaná poskytla žalobci částku ve výši 58 000 Kč za poplatek ve výši 94 640 Kč. Celková částka, kterou měl žalobce uhradit, činila 152 640 Kč, a to ve 30 měsících. Výpůjční úroková sazba činila 148,15 % p. a. a RPSN činilo 141,04 %. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna řadou smluvních sankcí. Téhož dne uzavřel žalobce s žalovanou rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou. V důsledku prodlení žalobce žalovaná zahájila vůči žalobci rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], č. j. [spisová značka] ze dne 14. 10. 2013, na jehož základě byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované částku 192 275 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení. Žalobce neplnil povinnost uloženou rozhodčím nálezem, proto proti němu bylo zahájeno exekuční řízení. Žalobce podal dne 19. 1. 2022 návrh na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Usnesením Okresního soudu v [místo], č. j. [spisová značka] ze dne 12. 5. 2022, které nabylo právní moci dne 8. 6. 2022, bylo exekuční řízení vůči žalobci zastaveno z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a na ni navazují rozhodčí smlouvy pro excesivně vysokou úrokovou sazbu a nepřiměřenost kumulujících se smluvních sankcí. Exekuční soud uzavřel, že rozhodce proto neměl pravomoc rozhodčí nález vydat a rozhodčí nález nemohl být způsobilým exekučním titulem. V průběhu exekučního řízení soudní exekutor vyplatil žalované jakožto oprávněné částku 243 180,40 Kč. Před zahájením exekučního řízení žalobce uhradil žalované částku 2 000 Kč. Součet částek uhrazených žalobcem žalované před zahájením exekuce a vymožených v jejím průběhu činí 245 180,40 Kč.

7. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc dle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, (dále jen „o. z.“), dle § 3028 odst. 3 o. z., a dle § 3036 o. z. Dle těchto ustanovení dovodil, že právní vztah žalované a žalobce založený posuzovanou úvěrovou smlouvou se při aplikaci shora citovaných právních norem řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že dle § 39 obč. zák. je úvěrová smlouva absolutně neplatným právním úkonem jako celek včetně navazující rozhodčí smlouvy. Odkázal na závěry exekučního soudu a dospěl k závěru, že strany si navzájem plnily bez právního důvodu na základě absolutně neplatné smlouvy. Částky vymožené exekutorem představují plnění na základě právního důvodu, který odpadl. Celkově žalovaná od žalobce získala částku 245 180,40 Kč. Po odečtení částky 95 484,37 Kč, na niž má žalovaná nárok, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 149 696,03 Kč je důvodný dle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. a dle § 457 obč. zák.

8. Námitku promlčení soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou. Pokud jde o plnění, jež žalovaná vymohla na žalobci v exekučním řízení na základě nezpůsobilého titulu, jedná se o bezdůvodné obohacení získané plněním na základě právního důvodu, který odpadl. Toto bezdůvodné obohacení přitom vzniklo za účinnosti o. z., neboť k pravomocnému zastavení exekučního řízení došlo dne 8. 6. 2022, a proto je třeba posuzovat bezdůvodné obohacení včetně promlčení dle § 621 o. z., § 629 o. z. a dle § 638 o. z. Soud prvního stupně dovodil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, že do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ztotožnil s právní mocí usnesení, jímž soud exekuci zastavil. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se začalo promlčovat ve tříleté promlčecí době poté, co odpadl důvod, pro který plnění náleželo žalované jakožto oprávněné. Jelikož k pravomocnému zastavení exekučního řízení došlo v roce 2022 a žaloba byla podána v roce 2024, není nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo odpadnutím právního důvodu, promlčen.

9. Pokud jde o bezdůvodné obohacení, které vzniklo tím, že žalovaná přijala plnění od žalobce před zahájením exekučního řízení, jde dle soudu prvního stupně o bezdůvodné obohacení na základě plnění z neplatné smlouvy. Nárok na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se začal ve smyslu judikatury Ústavního soudu týkající se neplatnosti spotřebitelských smluv promlčovat v okamžiku, kdy žalobce získal alespoň představu o neplatnosti smlouvy o úvěru. Tuto představu dle názoru soudu mohl žalobce získat v době, kdy učinil návrh na zastavení exekučního řízení. Soud v daném případě (implicitně) nárok považoval za promlčený; hodnotil však námitku promlčení vznesenou žalovanou jako rozpornou s dobrými mravy. Žalovaná jakožto profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů podstatu svého podnikání založila na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Smlouvy o úvěru, v nichž žalovaná vystupovala jako úvěrující, byly soudy opakovaně shledány jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. I v projednávané věci lze konstatovat, že výše smluvní úrokové sazby byla nepřiměřeně vysoká, což muselo být žalované jako profesionálovi zřejmé, přesto však podala k rozhodci žalobu a následně zahájila exekuční řízení. Ze všech těchto důvodů je třeba přisvědčit žalobci, že výše uvedené vědomé jednání žalované vykazuje všechny znaky zneužití práva, a námitka promlčení se v daném případě příčí dobrým mravům.

10. Ze všech výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl včetně úroku z prodlení.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

12. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná. Předně uvedla, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena již v roce 2013, jedná se tak o absolutní obchod a smlouva se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“), stejně tak jako otázka promlčení. Dle § 394 odst. 2 obch. zák. platí, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. K počátku běhu promlčecí doby došlo jednotlivými platbami. Velká část nároků již je promlčena.

13. Dále žalovaná namítla, že není možné spojovat vznik bezdůvodného obohacení s okamžikem, kdy došlo k pravomocnému zastavení exekuce. Právním důvodem pro oprávněnost držení plnění není samotná exekuce, nýbrž závazkový smluvní vztah – smlouva o úvěru, tedy hmotněprávní závazek.

14. Žalovaná dále nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení. Rozhodčí nález nebyl zrušen a stále existuje. Žalobci se dostalo v exekučním řízení soudní ochrany, ale žalobou uplatněná částka náleží žalovanému jako rozhodčím nálezem přiznané plnění po právu. Žalobce mohl brojit proti rozhodčímu nálezu ve lhůtě stanovené zákonem o rozhodčím řízení návrhem na zrušení rozhodčího nálezu, což neučinil. Žalovaná závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

15. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Správný je závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobce není promlčen. Námitku promlčení označil za nemravnou a za zneužití práva. Ohledně délky promlčecí lhůty uvedl, že je třeba aplikovat judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kdy i lhůta 3 let je krátká a musí se uplatnit lhůta delší. Je nutné aplikovat § 638 odst. 1 o.z., tedy objektivní lhůtu 10 let, jako kdyby byla subjektivní. Žalobce dále odkázal na aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 997/23 ze dne 4. 12. 2024 v obdobné věci stejné žalované. V posuzovaném případě řešil Ústavní soud identickou právní otázku, tj. zda nicotný rozhodčí nález, byť formálně nezrušený, lze považovat za právní důvod pro přijetí vymoženého plnění, nebo zda jde o bezdůvodné obohacení na straně žalované. Ústavní soud uzavřel, že poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany.

16. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

17. Odvolací soud předně doplnil dokazování dle § 213 odst. 4 o. s. ř. o předžalobní výzvu ze dne 25. 10. 2023, kterou žalobce vyzval žalovanou k zaplacení částky 149 696,03 Kč představující bezdůvodné obohacení, a to ve lhůtě do 9. 11. 2023. Doručení této výzvy nečinila žalovaná v řízení sporným.

18. Dle § 3028 odst. 1 o. z., tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

19. Dle § 3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

20. Dle § 3028 odst. 3 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

21. Judikatura je jednotná v tom, že za „jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,“ považuje přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. ty, o nichž se nezmiňuje odstavec druhý tohoto ustanovení, tedy právní poměry závazkové (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016). Odvolací soud uzavírá, že práva a povinnosti vzniklé ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi účastníky dne 28. 3. 2013, se řídí dosavadními právními předpisy, tedy obch. zák., zákonem o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., a subsidiárně obč. zák.

22. Dle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

23. Dle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

24. Dle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

25. Dle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

26. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkový závěr. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i v zásadě přiléhavě právně posoudil. Odvolací soud se s tímto právním posouzením ztotožňuje, pouze otázku promlčení hodnotil dle jiného právního předpisu, ovšem s totožnými důsledky (viz níže).

27. Odvolací soud se předně ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, který předmětnou úvěrovou smlouvu hodnotil jako absolutně neplatnou dle § 39 obč. zák. vzhledem k tomu, že ji žalovaná uzavřela se spotřebitelem a sjednala zjevně nemravný úrok a nepřiměřené kumulativně aplikované smluvní pokuty. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které přihlíží soud z úřední povinnosti.

28. Odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, kde byl vysloven závěr, že se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu (a proto je neplatná i rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce), je třeba zkoumat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění kritérií vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2130/2018). Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018).

29. Ústavní soud konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

30. Tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %. Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce.

31. Rovněž Nejvyšší soud ČR dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

32. V projednávané věci byla exekuce pro její nepřípustnost zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že jde o výjimečné případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že nelze než uzavřít, že rozhodčímu nálezu nelze přiznat právní účinky a na plnění v takové exekuci vymožené nelze hledět jako na plnění vymožené po právu.

33. Soud prvního stupně správně posoudil jako neplatnou rovněž navazující rozhodčí smlouvu a v důsledku toho přijal i správný závěr, že rozhodčí nález neměl žádné právní účinky bez ohledu na to, že nebyl v soudním řízení zrušen dle zákona o rozhodčím řízení č. 216/1994 Sb.

34. Ohledně odvolací námitky žalované, týkající se překážky věci pravomocně rozhodnuté a neodklizení exekučního titulu (rozhodčího nálezu), odkazuje odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 997/23 ze dne 4. 12. 2024 v téměř totožné skutkové věci a jeho závěr.: „V projednávané věci spatřuje Ústavní soud podstatu ústavní stížnosti v posouzení účinků usnesení Okresního soudu ve [adresa] ze dne 26. 10. 2018, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Krajského soudu v [místo] – pobočka v [adresa] ze dne 12. 6. 2019, č. j. [spisová značka], [jimiž bylo pravomocně zastaveno exekuční řízení vedené proti stěžovateli] na řízení, jehož předmětem bylo vymožení peněžních prostředků získaných z provedené exekuce. Stěžovatel se s obecnými soudy rozchází v názoru na to, jak nahlížet na doposud vymožené a oprávněné vyplacené plnění. Zatímco obecné soudy nacházejí oporu pro jeho vyplacení vedlejší účastnici v existenci právního titulu, kterým je pravomocný rozhodčí nález, stěžovatel je považuje za bezdůvodné obohacení, neboť výkon exekuce byl zastaven z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy. V souvislosti s projednávaným případem považuje Ústavní soud za vhodné přihlédnout k okolnostem, které vedly exekuční soud k označení smlouvy o úvěru a rozhodčí smlouvy za absolutně neplatné, a k následnému zastavení exekučního řízení. Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že vedlejší účastnice poskytla stěžovateli půjčku ve výši 30 000 Kč, přičemž efektivní úrok dosahoval výše 154,34 % ročně a nominální úrok činil 98,35 % ročně. V důsledku řádného nesplácení úvěru a aplikace dohodnutého úroku na projednávaný případ byla na stěžovateli vymožena částka 389 879,79 Kč, která násobně převyšovala původní jistinu. V obdobných případech přitom Ústavní soud v minulosti dovodil, že za takto nastavených sankčních podmínek vůči dlužníkovi by věřiteli neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12). Důvodem je především ta skutečnost, že ochrana nabytých práv zde stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (srov. nález sp. zn. I. ÚS 199/11). Zásah či narušení tohoto hodnotového rámce pak představuje důvod pro zastavení výkonu exekuce a již pravomocné rozhodnutí či rozhodčí nález tak nelze vykonat. Jinými slovy řečeno, ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dává exekučním soudům možnost aplikovat v rámci výkonu rozhodnutí určitý hodnotový korektiv v situacích, kdy by takový výkon nebylo lze vzhledem k okolnostem případu vnímat jako spravedlivý. Obecné soudy ve svých rozhodnutích poukazují mimo jiné na to, že možnost přezkumu exekučního titulu byla dovozena toliko pro exekuční řízení, nikoliv však pro řízení související. K uvedenému lze konstatovat, že poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany. Povinný, proti jehož majetku je nespravedlivá exekuce vedena, by tak byl uchráněn toliko před jejím pokračováním, nikoliv však před následky exekuce již nastalými. Ústavní soud má za to, že bez toho, aniž by zastavení exekučního řízení nalezlo svůj odraz též v navazujících řízeních, by se takové rozhodnutí exekučního soudu vymykalo svému účelu.“ 35. Z tohoto nálezu plyne i v poměrech projednávané věci jednoznačný závěr, že se lze v navazujícím řízení domáhat vydání bezdůvodného obohacení, přestože exekuční titul (zde rozhodčí nález) nebyl zrušen. Námitku žalované tak odvolací soud nepovažuje za důvodnou.

36. V předmětné věci je tedy rozhodující, že exekuce byla zastavena pro nepřípustnost, protože zde byl od počátku důvod (shora uvedený), pro který rozhodnutí (rozhodčí nález) nebylo možné vykonat (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), a za takových okolností se v exekuci vymožené plnění stalo plněním, které si žalovaná (jako oprávněná v exekuci) po právní moci usnesení o zastavení exekuce nesmí ponechat a je povinna je vydat jako bezdůvodné obohacení dle § 451 obč. zák. poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl. Závěr soudu prvního stupně je správný a v souladu s výše citovanou judikaturou.

37. Co se týče žalovanou vznesené námitky promlčení, odvolací soud ji považuje za nedůvodnou. Odvolací soud souhlasí s odvolací námitkou žalované potud, že úvěrová smlouva byla podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. absolutním obchodem. Promlčecí doba tudíž dle § 397 obch. zák. činí 4 roky a podle § 394 odst. 2 obch. zák. začíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

38. Byla-li na podkladě rozhodčího nálezu vedena exekuce, pak po dobu, kdy probíhala, přetrvával i důvod, pro který vymožené plnění náleželo žalované jako oprávněné. Tento důvod odpadl až tím, že exekuce byla zastavena, a po vyřešení otázky, zda a v jakém rozsahu povinný - žalobce (podle hmotného práva) měl i přesto povinnost plnit či nikoliv, lze na vymožené plnění, které povinný neměl dle hmotného práva povinnost žalované plnit, pohlížet jako na bezdůvodné obohacení. V poměrech projednávané věci je nutno učinit závěr, že běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku žalobce na vrácení částky žalovanou, kterou žalovaná obdržela jako vymožené plnění, počíná až právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce, tedy dnem 8. 6. 2022 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, rozsudek ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023 a usnesení NS ČR ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 23 Cdo 1588/2023). Teprve právní mocí rozhodnutí o jejím zastavení odpadl právní důvod, na jehož základě bylo plnění vymoženo. Žaloba byla podána dne 16. 5. 2024, k promlčení nároku tak nedošlo. Závěr soudu prvního stupně o nepromlčení nároku vymoženého v rámci exekučního řízení je tak správný a odvolací soud se s ním ztotožňuje.

39. Ohledně částky 2 000 Kč poskytnuté žalobcem žalované před zahájením exekučního řízení v období před 23. 6. 2014 soud prvního stupně dospěl ke stručnému závěru (implicitnímu), že nárok na její vydání jako bezdůvodného obohacení se promlčel. Bližší odůvodnění, kdy a jak dlouhá lhůta žalující straně marně uplynula, nalézací soud výslovně neuvedl, pouze uvedl, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.

40. V rozsudku SDEU ze dne 22. dubna 2021, sp. zn. C-485/19, ve věci LH proti ProfiCredit SDEU řešil předběžné otázky položené Krajským soudem v [místo] a uplatnil v projednávané věci následující zásady: promlčecí lhůtu nelze považovat za přiměřenou, pokud vytváří nezanedbatelné riziko, že bude spotřebitel odrazen od uplatnění svých práv před soudem. Přiměřená lhůta musí spotřebiteli umožnit podání účinného právního prostředku. Je nutno zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti. Z důvodu dlouhodobosti plnění na základě některých spotřebitelských smluv je možné, že v rámci smlouvy plněné po dobu delší než tři roky by byly určité nároky dlužníka promlčeny dříve, než smlouva skončí. K jeho vědomosti o bezdůvodném obohacení přitom může dojít až na konci takového smluvního vztahu.

41. V poměrech projednávané věci je tedy nutné vzít v úvahu, že se jednalo o dlouhodobý finanční vztah, probíhající na základě neplatné smlouvy, přičemž slabší smluvní strana – dlužník – si nebyla po dlouhou dobu vědoma, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohacuje. V takových případech SDEU dospěl k závěru, že dodržení zásady efektivity velí neuplatnit takové promlčecí lhůty, které by spotřebiteli marně uplynuly dříve, než získá vědomost o svém ochuzení. Objektivní promlčecí lhůtu (běžící od poskytnutého plnění, jak správně uvedla žalovaná) proto odvolací soud v tomto případě neuplatnil. O bezdůvodnosti celého svého plnění uplatněného žalobou v projednávané věci včetně částky 2 000 Kč se žalobce dozvěděl prokazatelně až 8. 6. 2022 (právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu). Protože se na nárok žalobce vztahovala jediná (subjektivní) čtyřletá lhůta, má odvolací soud uplatnění nároku žalobou podanou dne 16. 5. 2024 za včasné. I nárok na vydání dílčí částky 2 000 Kč tak není promlčen.

42. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud uvádí, že i pokud by dospěl k závěru, že žalobce mohl nabýt představu o neplatnosti smlouvy o úvěru již v době, kdy v rámci exekučního řízení učinil návrh na jeho zastavení (podání ze dne 19. 1. 2022), jak uváděl soud prvního stupně, nárok na vydání bezdůvodného obohacení by i tak nebyl promlčen.

43. Zcela na okraj odvolací soud uvádí, že bez ohledu na výše uvedený závěr na nepromlčení nároku žalobce rovněž odvolací soud hodnotí námitku promlčení vznesenou žalovanou jako rozpornou s dobrými mravy. Odvolacímu soudu je totiž z úřední činnosti známo, že žalovaná jakožto profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů podstatu svého podnikání založila na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru, když zdejším soudem byly opakovaně shledány smlouvy o úvěru, v nichž žalovaná vystupovala jako úvěrující, jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2018, č. j. 68 Co 22/2018-61; ze dne 24. 5. 2018, č. j. 20 Co 106/2018-68; ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90; ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99 a ze dne 25. 3. 2021, č. j. 70 Co 74/2021-80, s jejichž závěry se odvolací soud ztotožnil v množství navazujících rozhodnutí, např. č. j. 11 Co 171/2022-80, 11 Co 334/202055, 13 Co 346/202162, 14 Co 100/2021126, 17 Co 271/2020112, 18 Co 48/202173, 18 Co 216/202272, 19 Co 102/202261, 25 Co 64/2022155, 29 Co 302/202275, 53 Co 47/202260, 53 Co 181/2022181, 54 Co 280/2021151; 55 Co 421/202191, č. j. 35 Co 345/2022-56, 23 Co 61/2023-49, sp. zn. 23 Co 219/2023 a 23 Co 281/2023). I v daném případě lze jednoznačně konstatovat, že výše smluvní úrokové sazby byla nepřiměřeně vysoká, což muselo být žalované jako profesionálovi zřejmé. Rovněž je odvolacímu soudu známo z úřední činnosti, že samotný text smlouvy o úvěru včetně ujednání o rozhodčí doložce pochází od žalované, kdy se fakticky jedná o formulářové smlouvy. Ze všech těchto důvodů je třeba přisvědčit žalobci, že výše uvedené vědomé jednání žalované vykazuje všechny znaky zneužití práva, a námitka promlčení by se v daném případě příčila dobrým mravům.

44. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil dle § 219 odst. 1 o. s. ř. jako věcně správné včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. běžícího od uplynutí lhůty poskytnuté žalobcem k zaplacení částky 149 696,03 Kč v předžalobní výzvě.

45. Jako věcně správný shledal odvolací soud i navazující výrok o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně správně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok ve výši 61 209 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 485 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 149 696,03 Kč sestávající z částky 7 100 Kč za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, replika k vyjádření žalované ze dne 5. 8. 2024, vyjádření ze dne 16. 9. 2024, účast na jednání dne [datum]) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 44 400 Kč ve výši[Anonymizováno]9 324 Kč.

46. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení zcela úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů proti neúspěšné žalované. Tyto náklady sestávají z odměny zástupce žalobce dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 149 696,03 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. po 7 100 Kč (vyjádření žalobce ze 20. 2. 2025 k odvolání žalované, účast na jednání odvolacího soudu dne 14. 5. 2025) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Náhradu nákladů dále tvoří náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. b) a. t. ve výši 150 Kč (za zpoždění jednání před odvolacím soudem 30 minut) a dále náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení činí 18 452,50 Kč.

47. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení