69 CO 175/2022-337

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů, dále o zaplacení částky 453.489 Kč, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. 11. 2021, č. j. 4 C 227/2018-267, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2022, č. j. 4 C 227/2018-281,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I., III., IV., VI., VII. a VIII. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresního soud movité věci specifikované výrokem I. vypořádal tak, že se stávají výlučným vlastnictvím toho z účastníků řízení, jak tyto movité věci k dnešnímu dni každý z nich pro potřeby své, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá a dále pohledávky z titulu běžných účtů vypořádal tak, že tyto pohledávky jsou výlučným vlastnictvím toho z účastníků, na jehož jméno je ten, který účet veden (výrok I.). Návrh, aby byla žalovanému uložena povinnost ze svého uhradit zůstatek dluhu účastníků vůči [právnická osoba] ve výši 137.136 Kč z titulu smlouvy ze dne 18. 11. 2016 o spotřebitelském úvěru vedeného na účtu číslo [bankovní účet], zamítl (výrok II.). Návrh, aby byla žalobkyni (viz opravné usnesení) uložena povinnost zaplatit žalovanému na úplné vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku ve výši 189.997 Kč, zamítl (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 300.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 300.000 Kč od 14. 11. 2018 do zaplacení ve lhůtě třídenní (výrok IV.). Návrh, aby byla žalovanému dále uložena povinnost žalobkyni zaplatit částku ve výši 153.489 Kč se zákonným úrokem tak uvedeným, zamítl (výrok V.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 87.553 Kč ve lhůtě třídenní (výrok VI.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu - Okresnímu soudu v Jeseníku náklady ve výši 742 Kč ve lhůtě třídenní (výrok VII.) a konečně žalovanému uložil povinnost zaplatit státu - Okresnímu soudu v Jeseníku náklady ve výši 742 Kč ve lhůtě třídenní (výrok VIII.).

2. Včas podaným odvoláním rozhodnutí okresního soudu napadl žalovaný, a to v rozsahu vyjma výroku V. rozhodnutí okresního soudu. V úvodu svého odvolání rekapituloval dosavadní průběh řízení před okresním soudem s tím, že ohledně peněžitého plnění ve výši 453.489 Kč a závazku vůči [právnická osoba] z titulu smlouvy ze dne 18. 11. 2016 o spotřebitelském úvěru účastníci, přes veškerou snahu žalovaného k dohodě nedospěli. Přitom žalovaný předestřel, jakým způsobem byl ochoten s žalobkyní ohledně předmětu řízení konstruktivně jednat a co bylo důvodem, že mezi účastníky k uzavření smíru nedošlo. K výroku I. rozsudku okresního soudu konkrétně namítal, že nebyly splněny podmínky řízení (§ 305 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kdy účastníci se v průběhu řízení, konkrétně ujednání dne 26. 3. 2019 ústně dohodli na tom, co vyjádřil okresní soud výrokem I. svého rozhodnutí. S takovýmto postupem vyjádřil žalovaný nesouhlas s poukazem na ustanovení § 739 odst. 1 o. z. Má za to, že uzavřením dohody o vypořádání movitých věcí, které tvoří zaniklé SJM a pohledávek z titulu běžných a jiných účtů došlo k odpadnutí předmětu řízení, přičemž vypořádání případných ostatních movitých věcí a pohledávek z účtů bylo provedeno dohodou účastníků nad rámec předmětu řízení, když žádný z nich jejich vypořádání rozhodnutím soudu nenavrhoval. Odpadnutí předmětu řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, pro který soud řízení usnesením zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř., existence návrhu na zahájení řízení je podle § 79 o. s. ř. předpokladem věcného projednání záležitostí, jestliže soud vede bez návrhu sporné řízení, musí ho rovněž podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. Ve vztahu k výrokům II. a III. odvolatel namítal, že soud prvého stupně v rámci této části rozhodnutí nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům (§ 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/ o. s. ř.). Žalovaný trvá na tom, že do zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění účastníků spadá dluh vůči [právnická osoba] z titulu smlouvy ze dne 18. 11. 2016 o spotřebitelském úvěru v původní výši 378.805 Kč, kdy se jedná o úvěr sjednaný žalovaným za souhlasu žalobkyně a poskytnutý účastníkům jednak za účelem splacení dřívějších společných dluhů v zůstatkové výši 78.805 Kč vyplývajících jim ze smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne 10. 11. 2011, jednak na jejich zamýšlené společné podnikání v rámci realitní kanceláře, zejména pak pořízení potřebné frančízy od společnosti [právnická osoba] v únoru 2017 v ceně 180.000 Kč, ad. Nesplacený zůstatek tohoto úvěru ke dni zániku manželství činil 316.791 Kč, respektive ke dni 28. 2. 2022 činí částku ve výši 121.550 Kč. Odvolatel okresnímu soudu vytýkal, že evidentně dospěl na základě provedených důkazů ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním ve vztahu k použití úvěru, pokud zjistil, že jeho čerpání bylo omezeno pouze na sjednaný účel, což je v rozporu s tvrzením žalovaného, a to s odkazem na čl. 2 smlouvy o úvěru a článku 2.4 úvěru. V průběhu řízení před okresním soudem žalovaný na tuto skutečnost upozornil, tedy, že úvěr z roku 2017 byl účelově sjednán na splacení dluhů vyplývajících z prvního úvěru a zbylá část nebyla účelově vázána a právní zástupce žalovaného přitom odkazoval na čl. 2 úvěrové smlouvy. Dále dle názoru soudu prvého stupně emailovou komunikací mezi účastníky bylo prokázáno, že žalovaný 20. 3. 2017 v emailu rozúčtoval žalobkyni půjčku 300.000 Kč tak, že smlouva s RK 180.000 Kč, nájemné 16.000 Kč, vybavení kanceláře v ceně 9.448 Kč, vklad banka 500 Kč a zůstatek 94.052 Kč přičemž k této částce žalovaný zřídí žalobkyni přístup. Tato komunikace podle soudu nijak neprokazuje, že žalobkyně věděla o úvěru, i když naopak žalobkyně věděla o záměru provozovat realitní kancelář. Dále dospěl k závěru, že ještě z emailu z října 2017 je zřejmé, že žalobkyně neznala obsah úvěrové smlouvy, což nevyvrací tvrzení žalovaného, že o sjednání tohoto úvěru věděla a souhlasila s ním. K těmto skutečnostem odvolatel citoval co uvedl u jednání dne 10. 6. 2021, 7. 5. 2019 a žalobkyně dne 10. 6. 2022, na základě čehož soud prvého stupně sice správně uzavřel, že žalovaný sám uvedl, že neměl od žalobkyně žádný písemný souhlas se vzetím tohoto úvěru, což dle názoru žalovaného zcela odpovídá„ běžnému chodu věcí“ v rámci standardních vztahů mezi manžely a rozhodně to nemůže být považováno za důkaz nevědomosti či nesouhlasu žalobkyně s převzetím dluhu. Žalovaný si je vědom jistého stavu důkazní nouze na jeho straně ve vztahu k možnostem prokázání udělení souhlasu bývalé manželky s převzetím předmětného dluhu, kdy je svá tvrzení schopen prokazovat toliko účastnickými výslechy a jinak nepřímými důkazy, oprávněně však očekává, že soudy se pokusí skutkový stav věcí náležitě objasnit. Je třeba si uvědomit, že proti sobě stojí vzájemně protichůdná tvrzení účastníků, nelze však v žádném případě jednoznačně přisvědčit tvrzení žalobkyně a nezaujatě uvěřit její výpovědi. Přitom žalobkyně se nikterak neohradila proti existenci půjčky, naopak na to reagovala emailem ze dne 22. 3. 2017, nepopřela tvrzení žalovaného o tom, že byla u sjednávání úvěru, seděla vedle něj u internetu, není si vědoma toho, že by viděla smlouvu o frančíze a neví o tom, že by tato vůbec byla. Přestože v emailu ze dne 14. 11. 2016 poměrně podrobně reviduje a komentuje právě návrh oné smlouvy o franšíze a potvrzuje, že RK otvírají až 1. 2. 2016. Odvolatel má tedy za to, že soud prvého stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům a konečně namítá, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Konkrétně, pokud se jedná o úvěr z roku 2011, okresní soud sice odkazuje na ustanovení § 143 odst. 1, § 144 a § 145 obč. zák., avšak z jeho rozsudku není nikterak zřejmé, jakým způsobem dopadají na zjištěný skutkový stav a ve vztahu, k jakým skutkovým zjištěním je soud aplikoval. Žalovaný je přesvědčen, že nelze mít žádných pochyb o tom, že závazek z úvěru z roku 2011 tvořil podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů, když vznikl za trvání manželství, rozhodně se netýkal majetku, který by náležel výhradně jednomu z manželů a zjevně nepřesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. K tomu žalovaný označil jako důkaz kupní smlouvu z roku 2011 o nabytí vozidla WV Passat, tento důkaz soud zcela ignoroval a žalobkyně v závěrečném návrhu tvrdila, že automobil byl ve výlučném vlastnictví žalovaného. Pokud by dluh z úvěru žalovaného z roku 2016 netvořil součást zaniklého SJM, nalézací soud zcela ignoroval závěry předestřeného rozsudku NS ČR sp. zn. 31 Cdo 2008/2020-717. V řízení bylo prokázáno tvrzení žalovaného, že úvěr z roku 2016 byl použit jednak ke splacení dřívějších společných dluhů účastníků řízení z úvěru z roku 2011 v zůstatkové výši 78.805 Kč a jednak na jejich společné podnikání v rámci realitní kanceláře. Je tedy zřejmé, že žalovaný takto získaný majetek, respektive získané úvěrové prostředky, které se podle § 709 odst. 1 o. z. staly součástí SJM nepochybně skutečně rozšířily masu SJM na straně jeho aktiv, zejména o majetková práva v podobě franšízy realitní kanceláři EVROPA v hodnotě 180.000 Kč a zároveň zúžili masu společného jmění účastníků na straně jeho pasiv v podobě zániku dluhu z předchozího společného úvěru z roku 2011 v zůstatkové výši 78.805 Kč. Žalovaný pro nesprávné právní posouzení věci okresním soudem navrhuje, aby aktuální zůstatek předmětného dluhu ve výši 121.550 Kč byl přikázán k úhradě jemu, samozřejmě oproti povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na vypořádání částku 60.775 Kč, tzn. jednu polovinu aktuálního zůstatku jistiny úvěru. Žalovaný dále požaduje zápočtem, aby mu žalobkyně nahradila polovinu, co již ze svého od rozvodu manželství na tento společný závazek uhradil, tj. částku 131.015 Kč, dohromady pak 191.790 Kč. Konečně odvolatel namítal, že v části rozhodnutí okresního soudu ve vztahu k investicím žalobkyně do bytu žalovaného okresní soud nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem jím označeným důkazům a věc spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu k nesprávným skutkovým zjištěním odvolatel trval na tom, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vložila v roce 2008 ze svých výlučných prostředků do rekonstrukce nemovitosti (bytové jednotky) žalovaného pouze částku ve výši 151.211 Kč. To, že žalobkyně byť s předchozím souhlasem žalovaného za tímto účelem čerpala úvěr ze stavebního spoření ve výši 300.000 Kč, pak samo o sobě skutečnou výši jejich faktické investice rozhodně neprokazuje, o čemž ostatně svědčí i další zjištěné skutečnosti a provedené důkazy. Závěr okresního soudu, že žalobkyně skutečně prokázala tvrzení, že do bytu žalovaného investovala částku čerpaného úvěru, tedy rovných 300.000 Kč, je závěr nesprávný až manipulativní, když téměř polovinu této nesporné částky 151.211 Kč představuje právě úhrada dvou faktur doložených žalovaným, a to faktury [číslo] na částku 35.500 Kč za výrobu kuchyňské linky a faktury [číslo] vystavené zedníkem [jméno] [příjmení] na částku 39.998 Kč za stavební práce a dodávku materiálu, tedy nikoliv úhradu za jakési další zboží a materiál nad rámec žalobkyní tvrzených investic, ale úhradu těch faktur, o nichž žalovaný tvrdil, že jsou jediné. Žalovaný upřesnil důkazní návrh prezentovaný u jednání soudu, který měl jednoznačně vyvrátit tvrzení žalobkyně a prokázat skutečnost, že neexistují a nikdy neexistovaly jiné originály faktur vystavených svědky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], než ty, které předložil soudu žalovaný, respektive předložili sami tito svědkové, kdy navrhl ustanovení znalce z oboru písmoznalectví. Soud prvého stupně provedení důkazu zamítl a žalovaný byl proto nucen provést vlastními silami srovnávací analýzu předmětných dokladů a uváděl v obsahu svého odvolání co z jednotlivých důkazů, dle jeho názoru vyplývá. Přitom rozporoval jednotlivé závěry vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku, ke kterým dospěl okresní soud a nadále žalovaný neochvějně trvá na tom, že veškeré doklady k investicím žalobkyně do jeho bytu předložené žalobkyní stavební spořitelně a následně i soudu v tomto řízení nejsou pravé a jedná se o podvržení padělky původních originálů. K námitce tzv.„ odbydlení“ odvolatel uvedl, že okresní soud zcela ignoroval s odkazem na zásadu koncentrace řízení, že existence skutkově významných okolností týkající se spoluužívání zrekonstruovaného bytu žalovaného oběma účastníky a vedení společné domácnosti v období od roku 2008 až do roku 2017 vyšly v průběhu řízení zcela jednoznačně najevo a bylo tak bezpochyby nutno se s nimi vypořádat a k jejich existenci přihlédnout. Odvolatel má za to, že jím uplatněná námitka tzv.„ odbydlení“ je svou povahou námitkou právní, kterou rozhodně nelze bez dalšího odmítnout s poukazem na zásadu koncentrace řízení vyjádřenou v § 118b o. s. ř., když ta limituje toliko uvedení rozhodných skutečností o věci samé a označení důkazů k jejich prokázání. Okresní soud, tedy ve zřejmém rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. pečlivě nepřihlédl k tomu, co ve vztahu k tzv.„ odbydlení“ vyšlo za řízení najevo. Dále odvolatel namítal, že k pochybení soudu prvého stupně došlo při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy výklad právních předpisů upravujících bezdůvodné obohacení provedený soudem prvého stupně je zjevně nesprávný. Zmínil, že žalobkyně v řízení tvrdila, že mezi ní a žalovaným byla před realizací její vlastní investice do bytu žalovaného uzavřena dohoda, což však žalovaný jednoznačně popřel. Soud prvého stupně sice v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že žalobkyně skutečně prokázala svá tvrzení, nicméně zjevně posuzuje věc nikoliv jako závazek z údajného právního jednání, nýbrž správně jako závazek z jiných právních důvodů, konkrétně z bezdůvodného obohacení. Právní důvod finančního plnění žalobkyně tedy od počátku zřejmě dán byl, když účastníci mezi sebou uzavřeli vzájemnou dohodu o společném soužití při společném bydlení, za účelem jejíhož splnění investovala žalobkyně předmětnou finanční částku do bytu žalovaného, k odpadnutí tohoto právního důvodu pak došlo v okamžiku, kdy účastníci společné soužití zrušili, tedy někdy v polovině tohoto měsíce března roku 2017, kdy žalobkyně společný byt opustila. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaná plněním z právního důvodu, který odpadl, míří obecně na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně v důsledku další právní skutečnosti ztratil své právní účinky, tedy odpadl. Jestliže tedy účastníci řízení uzavřeli takovou nepojmenovanou smlouvu, jejíž obsahem byla povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému uvedenou částku za účelem zajištění konkrétního bytu a tomu odpovídající povinnosti žalovaného takový byt obstarat a žalobkyni umožnit tento byt užívat za podmínek„ společného soužití a bydlení“, pak se jednalo o právem uznaný důvod k poskytnutí uvedeného finančního plnění ze strany žalobkyně, jemuž odpovídalo plnění trvající ze strany žalovaného. V době, kdy žalobkyně se žalovaným sdílela byt a žila s ním ve společné domácnosti, nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, neboť v jeho majetkové sféře došlo sice ke zvýšení aktiv na úkor žalobkyně, nicméně zároveň žalobkyni plnil to, co podle výše uvedené dohody měl. Právní důvod, pro který žalobkyně poskytla žalovanému předmětnou částku, přestal existovat ve chvíli, kdy účastníci řízení zrušili společné soužití a společné užívání dotčeného bytu. Rozhodně však nelze bez dalšího dovodit, že bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklo ve vztahu k celé žalobkyní investované, respektive požadované částce. Je totiž evidentní, že žalobkyně část takto poskytnuté finanční částky konzumovala tím, že v bytě bezúplatně bydlela, aniž by byla nucena jakkoliv přispívat na nájemné, údržbu tohoto bytu či na náklady spojené s jeho užíváním (tedy investicí tzv.„ odbydlela“). V podrobnostech pak odkazoval odvolatel na rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2716/2008 a sp. zn. 22 Cdo 3428/2020. Zmínil i to, že v případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení, nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věcí (tržní cenou) před investicemi a poté, přičemž obohacený je povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno (rozsudek NS ČR sp. zn. 32 Cdo 389/2008). Žalovaný proto uzavírá, že celá investice žalobkyní do jeho bytu byla za dobu společného bydlení účastníků plně konzumována a žalobkyně již v současné době nemá právo na její, byť ani částečnou náhradu.

3. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích zrušil, řízení ohledně majetku uvedeného ve výroku I. napadeného rozsudku zastavil a ve zbylé části věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně se v písemném vyjádření k odvolání žalovaného vyjadřovala k námitce odvolatele, že uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení částky 453.489 Kč není zjevně nárokem spadajícím do nevypořádaného společného jmění účastníků s tím, že žalobkyně nikdy netvrdila, že uplatněný nárok na zaplacení této částky spadá do nevypořádaného SJM, ale zaplacení této částky se domáhá vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení. Dále se vyjadřovala k tvrzením žalovaného ohledně maximální snahy o dosažení smíru a toto rozporovala. Upřesnila obranu žalovaného ve vztahu k výroku I. rozsudku okresního soudu, že na jednání dne 26. 3. 2019 nedošlo k uzavření dohody o vypořádání SJM, jak se snaží naznačit žalovaný, ale obě strany svým prohlášením pouze vymezily nespornou část předmětu řízení (tj. tu část týkající se movitých věcí a pohledávek z titulu běžných a jiných účtů), o nichž soudu shodně navrhli, aby ve vztahu k nim rozhodl, tak jak je uvedeno ve výroku I. napadeného rozsudku. Pokud se žalovaný věnoval dluhu vůči [právnická osoba] z titulu smlouvy ze dne 18. 11. 2016 o spotřebitelském úvěru, bylo právě na žalovaném, aby svá tvrzení v tomto směru prokázal, zejména tedy, aby prokázal, že disponoval se souhlasem žalobkyně s převzetím dluhu vůči [právnická osoba] Lze si jen stěží představit, aby to byla žalobkyně, která by musela prokazovat, že takový souhlas žalovanému neudělila a stejně tak nelze důkazní břemeno přenášet na soud, kterému odvolatel vyčítá, že mu nepomohl prokázat jeho tvrzení. Pokud žalovaný namítá, že soud vůbec nepřihlédl k některým skutečnostem a důkazům, pak je třeba uvést, že na straně 7 jeho odůvodnění žalovaný tyto skutečnosti doposud netvrdil a neoznačil tak ani žádné důkazy k jejich prokázání, tato tvrzení jsou ze strany žalovaného uváděna poprvé až v rámci odůvodnění odvolání, a proto k nim nemůže být přihlíženo. Ohledně výše úvěru od [právnická osoba] žalovaný na straně 9 odůvodnění odvolání dodává, že i kdyby snad tento netvořil součást SJM, soud měl postupovat dle závěrů rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2008/2020 a dle tohoto rozhodnutí přikázat k úhradě aktuální zůstatek dluhu žalovanému oproti povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na vypořádání částku ve výši jedné poloviny zůstatku dluhu. Žalobkyně v tomto případě opět namítá, že žalovaný dosud ohledně konkrétní výše zůstatku dluhu nic netvrdil, respektive neoznačil žádné důkazy k prokázání této výše a s částkou, kterou uvádí, přichází až v rámci odůvodnění svého odvolání. Na straně 10 odůvodnění žalovaný rekapituluje, že žalobkyně vynaložila v roce 2008 ze svých výlučných prostředků částku 151.211 Kč a k tomu žalobkyně uvádí, že tato uvedená částka tedy není součástí čerpaného úvěru ve výši 300.000 Kč a naopak byla investována nad rámec těchto čerpaných 300.000 Kč. Žalobkyně nerozumí tvrzení žalovaného o to více, když veškeré faktury předkládané [právnická osoba] byly žalobkyni předávány přímo žalovaným. Pokud žalovaný chtěl vznášet námitku tzv. odbydlení, mohl a měl v řízení před soudem prvého stupně vyčíslit a prokázat konkrétní hodnotu tohoto odbydlení. V žádném případě nelze akceptovat výtku žalovaného ve směru k soudu prvého stupně, který dle názoru žalovaného postupoval chybně, když tuto hodnotu nevyčíslil sám. Bylo výhradně na žalovaném, aby tuto hodnotu tvrdil a prokázal. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhovala, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno.

5. V replice žalovaný k vyjádření žalobkyně rozebíral jednotlivé argumenty vyložené v jejím vyjádření, a to konkrétně ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení částky 453.489 Kč, ke kterému pouze obecně žalovaný namítl, že se o nárok spadající do nevypořádaného SJM nejedná, a proto navrhoval vyloučení této části návrhu k samostatnému řízení a projednání. Rozhodně však nesouhlasí s tím, že by žalobkyně od samého počátku konstantně tvrdila, že se domáhá zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení, když po celou dobu řízení podle něj naopak tvrdila, že mezi účastníky byla uzavřena jakási dohoda. Opětovně se shodným obsahem se žalovaný vyjadřoval k otázce možného uzavření smíru a vypořádání movitých věcí provedených okresním soudem výrokem I. Zvláště se pak věnoval společnému dluhu účastníků vůči [obec] spořitelně z titulu smlouvy ze dne 18. 11. 2016 a k namítané údajné absenci jakýchkoliv tvrzení žalovaného ohledně nesplaceného zůstatku z tohoto úvěru s návrhem, aby aktuální zůstatek ve výši 84.191 Kč byl přikázán k úhradě jemu, samozřejmě oproti povinnosti žalobkyně zaplatit na vypořádání polovinu aktuálního zůstatku jistiny úvěru tj. 42.095 Kč a polovinu toho, co již ze svého od rozvodu manželství na tento společný závazek uhradil, tj. 153.384 Kč, celkem 195.479 Kč. I kdyby dluh z úvěru žalovaného z roku 2016 snad netvořil součást zaniklého SJM a nebyl by tedy dán důvod tento dluh mezi účastníky rozhodnutím soudu vypořádávat, měl soud přihlédnout při vypořádání společného jmění manželů k tomu, že takto získaný majetek, respektive získané úvěrové prostředky, které se podle § 709 odst. 1 o. z. staly součástí společného jmění manželů nepochybně rozšířili masu SJM na straně jeho aktiv a zároveň zúžili masu společného jmění účastníků na straně jeho pasiv. Za zcela absurdní pak považoval žalovaný tvrzení žalobkyně o tom, že částka 151.121 Kč není součástí čerpaného úvěru ve výši 300.000 Kč, přestože tato částka 151.121 Kč se stala nespornou, sestávající se nejen z plateb za zboží a materiál dle žalobcem doložených účtenek. Žalobkyně se tedy vůbec nerozpakuje tvrdit, že uhradila nejen jí doložené faktury, ale domáhá se zaplacení za jednu a tu samou kuchyňskou linku a stůl panu [příjmení] vlastně 2x, jakož i za tytéž stavební práce a dodávku téhož materiálu. Dále se vyjadřuje k otázce konkrétní hodnoty„ odbydlení“, když těmito aspekty soud v souzeném sporu a zásadami pro stanovení výše bezdůvodného obohacení se však nalézací soud nezabýval a nedostal ani základním požadavkům ve vztahu potřebného poučení dle § 118a o. s. ř. Žalovaný setrval na závěrečném návrhu, který vyjádřil v odvolání.

6. Odvolání žalovaného je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. vyjma výroku V., přezkoumal i řízení vydání tohoto rozsudku předcházející s důrazem na uplatněné odvolací důvody podle § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že vyjma výroku II. je rozsudek okresního soudu nutno zrušit a vrátit k novému projednání a rozhodnutí, a to z důvodu vad odůvodněných dále.

7. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc, tedy vypořádání zaniklého SJM účastníků v souladu s ustanovením § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k zániku SJM účastníků došlo po 1. 1. 2014.

8. Výrokem I. okresní soud s ohledem na souhlasné prohlášení účastníků řízení rozhodl ohledně movitých věcí a o pohledávkách z titulu běžných účtů. Účastníci sice do protokolu před soudem prvého stupně dne 26. 3. 2019 prohlásili, jak se mají vypořádat jejich movité věci a zůstatky na účtech, z protokolu však žádným způsobem nevyplývá, že by došlo k uzavření konkrétního soudního smíru, resp. že by byla vzata žaloba v tomto rozsahu zpět. Okresní soud tak rozhodoval autoritativně, což znamená, že výrok soudu musí splňovat požadavky na správnost, určitost a srozumitelnost. Formulace výroku I. soudu je však neurčitá, neboť není zřejmé, jakým způsobem soud movité věci a účty vlastně vypořádal, komu věci přikázal, účty nejsou nijak specifikovány. Je přitom třeba zdůraznit, že vypořádat v rámci vypořádání společného jmění autoritativním rozhodnutím soudu lze toliko věci, které účastníci učinili předmětem řízení. Není pak ani zřejmé, v jakých hodnotách byly věci uvedené ve výroku I. vypořádány a jak se tyto hodnoty promítají do vypořádacího podílu. Okresní soud mohl ze souhlasného prohlášení účastníků vzít za nesporný snad způsob rozdělení věcí, nikoli již však jejich hodnotu, pokud ke shodě na hodnotě všech věcí nedošlo. V každém případě nemohl okresní soud rezignovat na určitost výroku. V tomto směru je tedy postup okresního soudu vadný.

9. Výrok II. rozsudku okresního soudu je vyústěním jeho závěru, že závazek vůči [právnická osoba] z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 11. 2016 je výlučným závazkem žalovaného. Skutková zjištění shrnutá do závěrů o skutkovém stavu ve vtahu k tomuto úvěru krajský soud považuje za správná.

10. Žalovaným tvrzená provázanost tohoto úvěru se spotřebitelským úvěrem poskytnutým žalovanému v roce 2011, mající tvořit součást zaniklého společného jmění manželů, v obou případech postrádala souhlas žalované s převzetím tohoto závazku, u prvého úvěru podmíněného ust. § 143 odst. 1 obč. zák. (závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého), u druhého ust. § 710b o. z. (závazky, které převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny). Bylo prokázáno, že smlouvu se třetí osobou uzavřel výhradně žalovaný a žalobkyně subjektem dané smlouvy nebyla. Při důkazní nouzi na straně žalovaného k možnostem prokázání udělení souhlasu bývalé manželky s převzetím dluhu nemohl žalovaný oprávněně očekávat, že by soud nahrazoval povinnost důkazní, která tíží žalovaného, neb je to pouze žalovaný, který je nositelem důkazního břemene ve vztahu ke svým tvrzením.

11. Majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění manželů; součástí společného jmění nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají. Jinak řečeno, právní režim závazku, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého se štěpí tak, že dluh z tohoto závazku do SJM nepatří, avšak to, co z něj dlužník získal, je součástí SJM. Byly-li na pořízení majetkových hodnot ve společném jmění manželů použity prostředky opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí společného jmění manželů a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, nezakládá tato skutečnost při zániku společného jmění manželů nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek. Případnou„ nespravedlnost“ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela, lze překonat případnou disparitou podílů v případě vypořádání SJM, nelze hovořit o vnosu z výlučného na společný majetek. To vše za předpokladu, že získaný majetek skutečně rozšířil masu společného jmění a zavázaný manžel uhradil nebo má uhradit dluh ze svého výlučného majetku (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 31 Cdo 2008/2020 a sp. zn. 22 Cdo 2767/2019).

12. Krajský soud tak dospívá ke shodnému závěru s okresním soudem, že dluh z úvěru do společného jmění nepatří, neboť se jedná o výlučný závazek žalovaného. V řízení o vypořádání společného jmění manželů se však bude třeba zabývat tím, zda to, co z tohoto závazku dlužník (žalovaný) získal, rozšířilo masu SJM, v kladném případě lze uvažovat o disparitě podílů.

13. Okresní soud tak sice správně zamítl návrh na vypořádání zůstatku dluhu u [obec] spořitelny ve výroku II., nevypořádal již však správně další majetek náležející do zaniklého společného jmění manželů, když výrok I. za jeho vypořádání považovat nelze. Okresnímu soudu je třeba kromě neurčitosti výroku I. vytknout, že rozhodnutí o vypořádání společného jmění v podstatě neodůvodnil a zcela rezignoval na kriteria vypořádání společného jmění uvedená v § 742 o. z.

14. V tomto řízení žalobkyně dále uplatnila nárok na zaplacení částky 453.489 Kč jakožto náhrady za investice v roce 2008, a to na základě dohody uzavřené mezi účastníky, že žalovaný vrátí žalobkyni vše, co ze svého vynaložila na rekonstrukci bytu ve výlučném vlastnictví žalovaného. Vzhledem k tomu, že dohoda byla uzavřena ústně, žalovaný uzavření takové dohody popíral a žalobkyně uzavření takové dohody neprokázala, posoudil okresní soud správně nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Jednalo se o jistinu z překlenovacího úvěru poskytnutého žalobkyni stavební spořitelnou [právnická osoba] ve výši 300.000 Kč, částka 153.489 Kč představovala úroky (okresní soud zamítl výrokem V.).

15. V případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, sp. zn. 28 Cdo 382/2012 a sp. zn. 28 Cdo 3053/2013). V poměrech projednávané věci podle zjištěného skutkového stavu, kdy investice byly vynakládány na základě právního důvodu (dohody o společném soužití do budoucna), který odpadl, se nárok na vydání bezdůvodného obohacení bude řídit právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, neboť bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně měl žalovaný získat tvrzenými investicemi žalobkyní do předmětné nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví v roce 2008 (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 3531/2019).

16. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu je však zřejmé, že rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného neodvozoval ze zhodnocení nemovitosti (z rozdílu hodnoty bytu před a po investici), nýbrž vyšel z částky, která byla na překlenovací úvěr spořitelnou žalované vyplacena. Tímto postupem se okresní soud při stanovení výše a rozsahu bezdůvodného obohacení dopustil pochybení (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 389/2008).

17. V případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté (srov. též zpráva o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. března 1975, sp. zn. Cpj 34, publikovaná pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno (srov. Švestka J., [příjmení] [jméno], [příjmení] [jméno], [příjmení] [jméno] a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, [obec], C. H. Beck 2006, strana 824). 18. [příjmení] nemovitosti vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci.

19. K otázce„ odbydlení“ bylo žalovaným odkazováno na judikaturní závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3428/2020. Předně je třeba uvést, že toto rozhodnutí otázku odbydlení řeší v režimu vypořádání společného jmění manželů. V projednávané věci se jedná o žalobkyní uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení, kdy žalovaný námitku odbydlení vznesl v rámci závěrečného návrhu, tj. po koncentraci řízení a navíc způsobem zcela obecným, bez bližší konkretizace a bez bližších tvrzení ohledně doby. Námitku nelze považovat ani za úkon, kterým by žalovaný tvrzený nárok započetl ve vztahu k nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Zcela se pak jeho požadavek míjí s prohlášením, které učinil v době, kdy žalobkyně obstarala finance na rekonstrukci jeho bytu, jehož obsahem je výslovný souhlas k bezplatnému užívání bytu.

20. Z výše uvedených důvodů tedy krajský soud napadený rozsudek okresního soudu ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost uhradit zůstatek dluhu účastníků vůči [právnická osoba] z titulu smlouvy ze dne 18. 11. 2016 o spotřebitelském úvěru vedeného na účtu číslo [bankovní účet] dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a ve zbytku pak napadený rozsudek dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.

21. V dalším řízení bude na okresním soudu, aby se v řízení o vypořádání společného jmění manželů zabýval otázkou vypořádání movitých věcí a společného jmění jako celku. V této souvislosti i tím, zda majetek získaný žalovaným z úvěru od [právnická osoba] skutečně rozšířil masu společného jmění a tudíž, zda lze uvažovat o disparitě podílů.

22. Ve vztahu k bezdůvodnému obohacení se bude okresní soud zabývat zhodnocením věci (nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného) a posoudí též, zda finanční prostředky na pořízení kuchyňské linky a stolu, vestavěné skříně, stavební práce a materiál na rekonstrukci bytového jádra mohou být zhodnocením nemovitostí žalovaného. V případě potřeby odborných znalostí přibere do řízení znalce, který výši zhodnocení nemovitosti určí.

23. Pokud vyvstane potřeba doplnit skutková tvrzení či označit důkazy, vyzve účastníky řádně postupem dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. učiněným u jednání k takovému doplnění, aby otázku nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení mohl posoudit.

24. V rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno, okresní soud rozhodne znovu o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).