69 Co 217/2025-746

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2024, č. j. 24 C 307/2021-614,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.140 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby soud určil, že žalobce , Jméno žalobce, , narozený , Datum narození žalobce, , bytem , adresa, je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, – zastavěná plocha nádvoří, jehož součástí je stavba – rodinný č. p. , Anonymizováno, ve , Anonymizováno, , pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí stavba – garáž bez č. p./č. e. a pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, zahrada – zemědělský půdní fond, vše zapsáno v katastrálním území , adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , v obci , adresa, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , zamítl (výrok I.). Zamítl žalobu na určení, že žalovaný , Jméno žalovaného, , narozený , Datum narození žalovaného, II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 163.200 Kč ve lhůtě třídenní (výrok III.).

2. Včas podaným odvoláním rozhodnutí okresního soudu napadl žalobce, který za naplněné odvolací důvody označil ustanovení § 205 odst. 1 písm. a), e) a písm. g) o. s. ř. Odvolatel má za to, že žalovanému daroval nemovitost, jež je předmětem tohoto sporu, když si přál tuto nemovitost darovat za stejných podmínek, za kterých nemovitost dostal darem od svých rodičů. Není pravdou, že měl advokát sepisující výše uvedenou darovací smlouvu doporučit věcné břemeno doživotního bydlení pro jeho osobu do darovací smlouvy nezahrnovat, takovouto domněnku soud prvého stupně neopírá o jakékoliv relevantní důkazy. Pokud soud prvého stupně dále uzavřel, že takovéto doporučení bylo příčinou toho, proč nebylo věcné břemeno doživotního bydlení v darovací smlouvě zřízeno, se stejně tak nezakládá na pravdě. Nemovitost byla rekonstruována před uzavřením darovací smlouvy, nebylo tedy nutné uvažovat o jakémkoliv úvěru a zřízení zástavního práva na nemovitost, žalovaný nikdy nemovitost zástavním právem nezatížil. Žalobce vnímá to, že byl žalovaným v rámci uzavírání darovací smlouvy podveden. Soud prvého stupně sice uvádí, že mimo okolnosti ohledně zřízení věcného břemene bylo dohodnuto, že on bude užívat nemovitost dle dosavadního stavu, čímž de facto připouští, že žalovaný údajnou výše zmíněnou dohodu mezi žalovaným a jeho osobou nedodržel, pokud by totiž tuto dohodu dodržel, byl by oprávněn rozhodovat o tom, kdo bude nemovitost užívat, jak tomu bylo před uzavřením darovací smlouvy s žalovaným. Po celou dobu byl žalobce přesvědčen, že mu syn věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí zřídil, když měl za to, že toto právo je zapsáno v katastru nemovitostí. Synovi v této věci plně důvěřoval, proto si neověřoval, zda tomu tak je. Skutečnost, že tak tomu není se dozvěděl až od právního zástupce. Pokud okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že ani v průběhu další doby žalobce ničeho takového (jako je zřízení věcného břemene) po žalovaném nepožadoval, k tomu žalobce sdělil, že po celou dobu měl za to, že je v katastru nemovitostí věcné břemeno řádně zapsáno. Jakmile se dozvěděl o tom, že je to naopak, opakovaně žalovaného vyzýval, aby byla situace napravena, bohužel bez úspěchu. Pokud by žalovaný žalobci nezačal vyhrožovat vystěhováním, nikdy by nevyhledal právní pomoc advokáta, a nikdy by se ani nedozvěděl, že nemá zřízeno věcné břemeno doživotního užívání. Uvedené skutečnosti dle názoru žalobce byly z nepochopitelných důvodů bagatelizovány. Má tedy za to, že soud prvého stupně v této souvislosti došel na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobce je přesvědčen, že samotné vyhrožování žalovaného vůči jeho osobě, že jeho osobu může kdykoliv vystěhovat, naplňuje zákonné podmínky k odvolání daru pro nevděk. Sám žalovanému nemovitost daroval v očekávání, že v této bude moci v klidu dožít, jedná se o neakceptovatelné chování žalovaného, jež se hrubě příčí dobrým mravům. Soud prvého stupně ve svém rozhodnutí omlouvá hrubé chování žalovaného a jeho chování aktuálním psychickým rozpoložením partnerky žalovaného ovlivněný nepříznivou životní situací, ke konkrétním výrokům vůči jeho osobě, které byly po celou dobu schvalovány žalovaným, se soud prvého stupně nevyjádřil a nikterak nekomentoval ani výhrůžky přítelkyně žalovaného, dnes manželky vůči žalobci a jeho přítelkyni. Žalovaný proti jednání své partnerky nikdy nezasáhnul, ba naopak její jednání schvaloval. Soud prvého stupně dle názoru odvolatele nesprávně vyhodnotil i výroky žalovaného vůči jeho osobě. Má za to, že používání výrazu „mišuge“ je zcela za hranou jakéhokoliv slušného vyjadřování vůči starému člověku, neboť tímto výrazem se označuje člověk, který je bláznivý, ujetý, popletený či šílený. Za zcela neakceptovatelnou považuje žalobce argumentaci soudu prvého stupně stran napadení jeho přítelkyně ze strany žalovaného. Žalobce má za to, že zmíněné údajné vysmívání se žalovanému nelze hodnotit jako zavrženíhodný způsob jednání ospravedlňující fyzické napadení, k němuž mělo dojít ze strany žalovaného vůči , Anonymizováno, . , jméno FO, . Toto fyzické napadení soud prvého stupně omlouvá, avšak pouhé negativní projevy o partnerce žalovaného považuje za neodpustitelné, čímž zaujatě obhajuje veškerá jednání žalovaného a jeho partnerky, zatímco žalobce a jeho přítelkyni hodnotí jako iniciátory veškerých konfliktů. Nesprávnou instalaci kamery do dvorního traktu nemovitosti soud prvého stupně vyhodnotil tak, že se nejednalo o úmyslný postup vůči jeho osobě a osobě jeho partnerky, což by mohlo být akceptováno do té míry, pokud byly přes internetovou aplikaci z telefonu nepěkným způsobem manželkou žalovaného vyzváni k opuštění prostoru. Soud prvého stupně učinil tento závěr, přestože partnerka žalovaného dané zařízení využívala pravidelně právě k tomu, aby vyzývala přítelkyni žalobce k opuštění zahrady. Výše popsané jednání manželky žalovaného soud prvého stupně obhajuje tím, že jde o následek správních a policejních šetření, k čemuž odvolatel sdělil, že soud nesprávně vyhodnotil skutkový stav na základě provedených důkazů, neboť útoky z kamerového systému začaly probíhat ještě před správními a policejními šetřeními. Co se týče záměrného vypínání klimatizace ze strany žalovaného, tak tuto skutečnost soud prvého stupně uzavřel tak, že důvodem bylo údajně neefektivní větrání, k čemuž žalobce uvedl, že nebyla okresním soudem vyhodnocena správně skutečnost, že žalobci tím prokazatelně nebyla způsobena újma na zdraví, nemění nic na faktu, že mu být způsobena mohla. Stejně tak soud prvého stupně zlehčuje výhrůžky žalovaného, že může žalobce kdykoliv vystěhovat, odvolatel se domnívá, že i v tomto případě nebyl hodnocen skutkový stav správně, když soud prvého stupně bagatelizoval výhrůžky žalobce vůči jeho osobě. Skutečnost, že po žalovaném požadoval zřízení věcného břemene nemůže ospravedlnit fakt, že se žalovaný vůči jeho osobě uchýlil k výhrůžkám, jež způsobily obavy, že nebude moci v nemovitosti v klidu dožít. Dodatek soudu, že mu měl dát žalovaný najevo svůj zájem na tom, aby v nemovitosti dožil se nezakládá na pravdě, chování žalovaného nelze omluvit ani argumenty soudu prvého stupně, že se měl nejprve vyjadřovat k vystěhování jeho přítelkyně. Odvolatel poukazoval na rozpory závěry soudů prvého postupně, kterými na počátku polemizuje nad údajnou domluvou mezi žalobcem a žalovaným, že i bez zřízení věcného břemene bude moci nemovitost užívat jako dosud, přesto si byli oba účastníci vědomi, že žalobce bude nadále užívat byt ve druhém nadzemním podlaží a přilehlé nemovitosti jako doposud, přičemž se dokonce dohodli i na úhradě nájmu vzniklých se službami, pokud by tomu tak bylo, nebyl by žalovaný oprávněn zasahovat do rozhodnutí žalobce, kdo s ním bude nemovitost, včetně zahrady užívat. S ohledem na shora uvedené má odvolatel za to, že soud prvého stupně věc nesprávně právně posoudil, neboť veškerá jednání žalovaného a jeho partnerky byla konána úmyslně, čímž došlo k hrubému porušení dobrých mravů, pročež popsané jednání lze považovat za projev nevděku vůči jeho osobě opravňující k odvolání daru. Dále odvolatel poukazoval na komentovaná ustanovení občanského zákoníku, co se rozumí nevděkem, jaké jednání je nutné kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Ve vztahu k fyzickému napadení jako důvodu odvolání daru pro nevděk odkazoval na rozhodovací praxi NS ČR, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 411/2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017, 29 Cdo 228/2000. Pokud se jednalo o další odvolacího důvod, pak žalobce uvedl, že soudkyně soudu prvého stupně je vůči jeho osobě od počátku soudního řízení zaujatá, na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval, učinil námitky ohledně pochybnosti o nestrannosti soudkyně, v průběhu soudního jednání dne 6. 2. 2023 ze strany soudkyně zaznělo několik výroků, které jsou pro žalobce neakceptovatelné. Je nutné podotknout, že v průběhu celého řízení se míra zaujetí soudkyně vůči jeho osobě výrazně stupňovala, některé z jí pronesených výroků se dají považovat za takové, když jejich cílem bylo žalobce zesměšnit a ponížit. Přestože žádal, aby soudní spor byl souzen nezávislým a nezaujatým soudcem, jeho žádostem vyhověno nebylo, nyní se rozhodnutím ukázalo, že jeho obavy stran zaujatosti soudkyně vůči jeho osobě byly od počátku pravdivé. S ohledem na shora uvedené proto navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání, případně, aby rozhodl sám tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

3. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že rozhodnutí soudu prvého stupně je správné a odpovídá jak zjištěným skutkovým okolnostem, tak i příslušným právním předpisům. Soud prvého stupně provedl důkazní řízení v potřebném rozsahu, v rozhodnutí se vypořádává se všemi podstatnými námitkami účastníků a obsahuje jasné zdůvodnění, proč soud považoval skutkové okolnosti za prokázané v rozsahu, ve kterém rozhodl. Pokud žalobce ve svém odvolání poukazuje na hrubé chování žalovaného vůči jeho osobě, tak s tímto nesouhlasí. Nepopírá, že by v nemovitosti docházelo k názorovým neshodám a třenicím, ale tyto byly převážně vedeny z podnětu , Anonymizováno, . , jméno FO, jako přítelkyně žalobce vůči nyní již jeho manželce. Pokud v domě probíhaly neshody mezi , Anonymizováno, . , jméno FO, a jeho manželkou z důvodu neslučitelnosti povah, pak tato jednání nemohou být důvodem pro naplnění skutkové podstaty k odvolání daru pro nevděk, když obě ženy nebyly účastníky právního jednání darování nemovitostí z otce jako žalobce na jeho osobu. Dále je nutno vzít v úvahu, kdo byl prvotním iniciátorem celého konfliktu, kterým byla jednoznačně , Anonymizováno, . , jméno FO, , která na jaře 2021, kdy byla tehdy přítelkyně žalovaného jako asistent učitele s dětmi v domě vyvolala s ní prvotní konflikt, čímž se situace značně zkomplikovala. Žalovaný popřel jakoukoliv zaujatost soudkyně soudu prvého stupně, celé soudní jednání bylo velice emotivní a vypjaté, žalobce opakovaně namítá podjatost soudkyně, věc byla řešena odvolacím soudem, který neshledal pro vyloučení soudkyně důvody. K otci jako žalobci nebo jeho přítelkyni se nikdy žalovaný nezachoval způsobem porušujícím dobré mravy a považuje proto své vlastnické právo k nemovitostem, které jsou předmětem této žaloby za nezpochybnitelné. Žalovaný má za to, že žalobce nenaplnil skutkovou podstatu ve smyslu ustanovení § 2072 o. z. odvolání daru pro nevděk, a proto navrhoval, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno.

4. Odvolání žalobce je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje způsobilé odvolací důvody, a proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, v tomto rozsahu přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení § 206 a § 212a o. s. ř., a po provedení odvolacího řízení s důrazem na uplatněné odvolací důvody tak, jak byly obsahově vylíčeny v režimu neúplné apelace, dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

5. Zásadní odvolací námitkou žalobce byla námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), spočívající v nestrannosti věc projednávající soudkyně. Žalobcem opakovaně vznesená námitka podjatosti byla řešena v průběhu řízení před soudem prvého stupně. V usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2023, č. j. 69 Nc 106/2023-394 byla sice konstatována jistá pochybnost o profesionálním chování soudkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , s ohledem na vypjatost a emoční průběh jednání však nebylo chování soudkyně objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o její nepodjatosti. Při opakovaném řešení otázky nestrannosti soudkyně s odkazem na judikatorní závěry, zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2359/2017, dospěl odvolací soud k závěru, že důvody podjatosti a nestrannosti soudkyně, které vyjadřuje žalobce nespokojeností s průběhem řízení a procesním postupem soudkyně, nemohou být samy o sobě důvodem pro vyloučení. Protože se soudkyně nedopustila žádného projevu, který by mohl vést k pochybnostem o její nepodjatosti, soudkyně z projednání a rozhodnutí věci vyloučena nebyla (usnesení ze dne 29. 1. 2024, č. j. 69 Nc 125/2023-474). Za situace, kdy jednání soudkyně , tituly před jménem, , jméno FO, bylo opakovaně předmětem přezkumní činnosti odvolacího soudu a ani ve fázi odvolacího jednání k žádnému jinému důvodu, který by měl mít opodstatněnost pro pochybnosti o nestrannosti soudce, nemohla najít tato odvolací námitka své opodstatnění.

6. Další odvolací námitkou žalovaného byla námitka dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., kdy žalobce namítal, že soud prvého stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním.

7. K této odvolací námitce krajský soud uvádí, že po přezkoumání obsahu spisu dospívá k závěru, že okresní soud v řízení provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a výsledek hodnocení důkazů odpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., kdy okresní soud skutková zjištění utvářel z výpovědí účastníků, výpovědí svědků, fotodokumentace a listinných důkazů, včetně zvukových nahrávek ze dne 27. 3. 2021, 30. 3. 2021, 5. 5. 2021 a 26. 5. 2021, předložených žalobcem. Žalobce v odvolání, na podkladě vlastního, subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi o okolnostech, za jakých byly nemovitosti darovány, o otázce předsmluvního ujednání mezi účastníky o zřízení/nezřízení věcného břemene, kdy měl být podveden synem a po celou dobu se domníval, že mu žalovaný doživotní užívání nemovitosti zřídil. Pro opačný závěr, ke kterému se přiklonil okresní soud svědčí obsah darovací smlouvy s prohlášením o svobodné vůli při jejím uzavření, potvrzení žalobce o tom, že před podpisem smlouvu přečetl a konečně výpověď žalovaného. Ze souhrnu všech okolností lze přisvědčit vyhodnocení skutkové verze okresním soudem o existenci dohody mezi účastníky o tom, jak bude nemovitost užívána a jakým způsobem se bude žalobce podílet na nákladech spojených s provozem domu. Žalobce tak předkládá vlastní verzi skutku, z čehož nelze dovozovat, že hodnocení důkazů okresním soudem je v rozporu s jím vyvozenými závěry. Otázka posouzení porušení dobrých mravů a úmyslného nebo hrubého ublížení obdarovaným dárci byla předmětem právního posouzení věci. Lze tedy uzavřít, že okresní soud nedospěl k chybným závěrům a naplnění uvedeného odvolacího důvodu dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., krajský soud neshledal.

8. V dané věci jde o požadavek žalobce na určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem, které byly předmětem jeho daru žalovanému, synovi, darovací smlouvou ze dne 12. 8. 2014, který následně pro nevděk odvolal písemným podáním ze dne 19. 10. 2021 s odkazem na ustanovení § 2072 o. z. Důvody pro takové jednání spatřuje dárce primárně v tom, že nezřízením věcného břemene doživotního užívání nemovitosti žalobcem jako součást darovací smlouvy, o čemž žalobce nevěděl, je v zásadním rozporu s dobrými mravy. Ač byl žalobce přesvědčen o tom, že věcné břemeno zřízeno bylo a synem byl ujišťován o jeho doživotním právu nemovitost užívat, navzdory tomu mu syn vyhrožuje vystěhováním, znepříjemňuje mu život neustálými spory o způsobu větrání nemovitosti, odpojením klimatizace, instalací kamer na zahradě, zákazem chození na zahradu, výší příspěvků na energie a zejména hrubým chováním nejenom vůči jeho osobě, ale partnerce , jméno FO, , což žalobce chápe jako projev nevděku vůči jeho osobě opravňující ho k odvolání daru.

9. Okresní soud po provedeném dokazování konstatoval ve vztahu k žalobci a jeho požadavku na určení vlastnického práva existenci naléhavého právního zájmu a uzavřel, že v projednávané věci nelze dovodit opodstatněný závěr, že by chování žalovaného bylo za daných okolností objektivně způsobilé žalobci ublížit a podmínky pro odvolání daru neshledal. Se závěrem okresního soudu o tom, že v projednávaném případě nedošlo k naplnění zákonných předpokladů pro to, aby byl platně odvolán dar pro nevděk, a tudíž nemohly nastat účinky předpokládané pro platnou revokaci daru, se žalobce neztotožnil.

10. V části, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaný není vlastníkem specifikovaných nemovitostí, nebylo možno shledat naléhavý právní zájem na takovém určení, a proto byl správný postup okresního soudu, který požadavek žalobce na takovém určení zamítl (výrok II.).

11. Podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy tak, jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru, tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci (srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055-3014/, 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21 – 24). Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat. Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1794/2018).

12. K naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje pochybnosti o zjevné kolizi s dobrými mravy.

13. Při posuzování důvodnosti žalobcem uplatněného nároku, kdy za hlavní důvod pro odvolání daru označil žalobce zjevné porušení dobrých mravů, vycházel krajský soud z konstantní judikatury. Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2354/2008).

14. Ve shodě s okresním soudem lze uzavřít, že v nezřízení věcného břemene bezúplatného doživotního užívání nemovitosti pro žalobce, ať již jako součást darovací smlouvy nebo následné smlouvy o zřízení služebnosti, kterou odmítl obdarovaný podepsat, nelze spatřovat nevděk žalovaného, spočívající v úmyslném či hrubě nedbalostním ublížení dárci, které by mělo vést k odvolání daru. Naopak žalovaný se o darované nemovitosti řádně staral a investicemi je zveleboval a zvyšoval jejich hodnotu. Opakovaně, a to i v průběhu jednání před okresním soudem dával žalovaný najevo a ujišťoval žalobce, že si ho jako otce váží, má k němu silný citový vztah a že za žádných okolností ho nechce z domu vystěhovat, nechce dům prodat. Pokud žalobce vyjádřil obavy z toho, že mu žalovaný vystěhováním vyhrožoval, pak se jednalo o projev vyslovený v afektu při jedné z mnoha slovních rozepří, který s ohledem na dále popsané skutečnosti nebyl míněn vážně. V průběhu řízení bylo prokázáno, a to nejenom výpovědí samotných účastníků, ale i svědků, zejména partnerky žalobce a manželky žalovaného, ale zejména množstvím mezi účastníky vedených přestupkových řízení, že jejich soužití v jedné nemovitosti provázela řada sporů, jednoznačně vyvolaných partnerkami dárce a obdarovaného, jejichž obsah s ohledem na vulgarismy, kterými se navzájem zahrnovali, nelze považovat za souladné s pravidly slušného chování. Těmito opakovanými hádkami se stal společný život žalobce, jeho partnerky , jméno FO, , žalovaného a jeho již současné manželky , jméno FO, a jejich dvou synů z předchozího manželství, neúnosným. Důvodem sporů byla prokazatelná až nenávist obou žen, které vyprovokovanými hádkami do sporů uvedly otce a syna, kteří do té doby vedli poklidný život, při vzájemném se respektování. Vyhrocená situace se odrazila v dalším společném soužití, které se stalo komplikovaným a přinášelo další neshody spočívající v zákazu užívání zahrady partnerkou žalobce, instalování kamerového systému, odpojování klimatizace při nevhodném větrání, mírou přispívání na energie, což nepochybně všem znepříjemnilo život a bylo důsledkem rozhodnutí žalovaného a jeho manželky o samostatném bydlení.

15. Lze uzavřít, že chování žalovaného jako obdarovaného, za shora popsané situace je obrazem vzájemného negativního chování dotčených subjektů, jehož stupeň v rámci hodnocení objektivních kritérií nelze označit za projev „hrubého nevděku“, který by mohl vést k revokaci daru, stejně jako odmítnutí zřídit ve prospěch žalobce věcné břemeno doživotního užívání dotčených nemovitostí, jak bylo popsáno výše. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu § 2072 o. z. (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3928/2020).

16. Se závěry okresního soudu o tom, že skutková zjištění v dané věci nenaplňují podmínky pro odvolání daru (vlastnictví k nemovitostem) se odvolací soud ztotožnil a rozhodnutí okresního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, a to v obou jeho výrocích ve věci samé a v nákladovém výroku, když při výpočtu a specifikaci náhrady nákladů okresní soud nepochybil.

17. V odvolacím řízením žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, a tudíž právo na náhradu nákladů této fáze soudního řízení přísluší žalovanému podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady v odvolacím řízení představují mimosoudní odměnu ve výši 12.140 Kč za dva úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 5.620 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tj. 11.240 Kč, 2x RP po 450 Kč, tj. 900 Kč, celkem 12.140 Kč, které soud uložil žalobci zaplatit žalovanému ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.