69 CO 346/2021-541

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobců: a) jméno příjmení , datum narození bytem adresa b) anonymizováno jméno příjmení , datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. jméno příjmení , datum narození bytem adresa 2. anonymizováno jméno příjmení , datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 116.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované 2. a žalobců a) a b) proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 7. 2021, č. j. 9 C 42/2014-498, ve znění jeho doplňujícího usnesení ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 42/2014-518, ve znění usnesení ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 42/2014-517, a ve znění usnesení ze dne 21. 7. 2021, č. j. 9 C 42/2014-504,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu ve výrocích IV., V., VI. a VII. a usnesení ze dne 21. 7. 2021, č. j. 9 C 42/2014-504 a ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 42/2014-517 se mění takto: „ Žalovaná 2. je povinna zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na nákladech řízení částku 152.983 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1. na nákladech řízení částku 71.167 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, z toho částku 51.967 Kč k rukám České republiky – Okresního soudu v Šumperku. Žalovaná 2. je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Šumperku na náhradu nákladů státu 7.731 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“

III. Žalovaná 2. je povinna zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na nákladech odvolacího řízení částku 19.835 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

IV. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1. na nákladech odvolacího řízení částku 5.688 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám České republiky – Okresního soudu v Šumperku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalované 2. uložil povinnost zaplatit žalobcům k rukám společným a nerozdílným částku 85.000 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z částky 85.000 Kč od 1. 5. 2012 do zaplacení ve lhůtě třídenní (výrok I.). Žalobu, jíž se žalobci po žalované 2. domáhali zaplacení částky 31.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl (výrok II.). Žalobu, jíž se žalobci po žalovaném 1. domáhali zaplacení částky 116.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl (výrok III.). Žalované 2. uložil povinnost zaplatit žalobcům k rukám společným a nerozdílným na nákladech řízení částku 133.239 Kč ve lhůtě třídenní (výrok IV.). Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1. na nákladech řízení částku, jejíž výše bude vyčíslena v samostatném usnesení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Žalované 2. uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Šumperku náklady státu částku, jejíž výše bude vyčíslena v samostatném usnesení (výrok VI.). Usnesením ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 42/2014-518, rozsudek okresní soud doplnil o další výrok, a to výrok VII., kterým žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit 1. žalovanému na nákladech řízení 19.200 Kč ve lhůtě třídenní. Usnesením ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 42/2014-517, rozhodl o povinnosti žalobců společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1. na nákladech řízení částku 61.926,70 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, č. j. 9 C 42/2014-498, k rukám České republiky – Okresnímu soudu v Šumperku. Usnesením ze dne 21. 7. 2021, č. j. 9 C 42/2014-504, rozhodl o povinnosti žalované 2. [anonymizováno] [jméno] [příjmení] zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Šumperku na náhradu nákladů státu 7.731 Kč ve lhůtě třídenní.

2. Rozsudek okresního soudu v zákonem stanovené lhůtě napadla odvoláním žalovaná 2., a to konkrétně výroky I., IV. a VI. Odvolatelka má za to, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žaloba o zaplacení 119.000 Kč byla původně podána 27. 12. 2013 pouze proti 1. žalovanému, když žalobci požadovali vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2012 do 30. 4. 2012. Dle darovací smlouvy ze dne 21. 10. 2011, s právními účinky ze dne 24. 10. 2011, se stala odvolatelka spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, tedy v době podání žaloby nebyl již 1. žalovaný pasivně legitimován. Dopisem ze dne 2. 5. 2012 oznámil 1. žalovaný žalobcům, že došlo dne 6. 4. 2012 k havárii MVE [část obce] a dále tímto dopisem dal na vědomí změnu spoluvlastnických vztahů, v dalším dopise ze dne 24. 5. 2012 byli žalobci informováni o zahájení oprav. Vědomost žalobců o změně vlastnických práv dovozuje odvolatelka z těchto dopisů a dále pak z dopisu žalobců ze dne 26. 6. 2012, který byl adresován její osobě jako spoluvlastnici a z její odpovědi na tento dopis ze dne 16. 7. 2012. Pokud pak žalobci podáním ze dne 5. 1. 2015 rozšířili svoji žalobu i vůči osobě odvolatelky, má za to, že jejich nárok vůči její osobě je promlčen a vznesla námitku promlčení s odkazem a citací § 107 odst. 1 o. z. Z přípisu ze dne 2. 5. 2012 se žalobci dozvěděli o změně spoluvlastnických vztahů, minimálně k datu 22. 5. 2012 měli žalobci vědomost o tom, že odvolatelka je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, jak vyplývá z dopisu ze dne 26. 6. 2012 a pokud podáním ze dne 5. 1. 2012 (správně 30. 12. 2014) podali žalobu i proti její osobě, učinili tak po uplynutí lhůty. Setrvala i nadále na svých vznesených námitkách proti znaleckému posudku, k bodům 17. a 18. rozsudku (když znalec ani ve svém výslechu ji nepřesvědčil o objektivitě a správnosti svých závěrů). Poukazovala na to, že znalec neměl k dispozici účetnictví, protože toto účetnictví bylo vráceno 1. žalovanému ještě před vypracováním tohoto znaleckého posudku. Byla předložena fotodokumentace míst odstraňování nánosů, ze které je zřejmé, jaká byla výška, šířka a délka nánosů, které znalec nedokázal vyhodnotit, a proto se uchýlil k takovému odhadu. Výdaje na uložení odstraněného materiálu v účetnictví znalec nezkoumal, neboť byl ukládán na vlastních pozemcích, o čemž byli žalobci informováni již v roce 2004. Práce v korytě při odstraňování nánosů se nedají provádět kdykoliv ani kontinuálně, velice přesně se dá také stanovit, o kolik se sníží výkon MVE, pokud se odstranění naplavenin neprovede. Konstatování znalce v této otázce jsou proto v rozporu s fyzikálními zákony, na kterých je provoz MVE založen. K bodu 21. rozsudku odvolatelka uvedla, že žalovaný 1. jí nikdy žádnou částku nevyplatil, naopak ona otci zapůjčila finanční prostředky na odstraňování následků havárie, jak již bylo dříve dokladováno. Nelze souhlasit také s tím, že by žalovaný 1. nedoložil výdaje spojené s provozem MVE, odvolatelka tvrdila, že vše bylo řádně předloženo včetně dokumentace a znalec mohl z těchto dokladů vycházet. Závěrem uvedla, že žalobcům rozhodně nevznikl nárok na vyplacení jakékoliv finanční částky, protože náklady spojené s provozem a údržbou MVE značně převyšují příjmy z MVE za žalované období, a to s přihlédnutím k havárii 6. 4. 2012. Navrhovala, proto aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta a jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.

3. K odvolání žalované 2. se písemně vyjádřili žalobci, a to zejména k nově vznesené námitce promlčení v odvolacím řízení. S touto námitkou žalobci nesouhlasí, nepovažují ji za důvodnou jak z pohledu běhu lhůt, tak s ohledem na právní větu uvozující rozsudek NS ČR sp. zn. 23 Cdo 3522/2014. Z odůvodnění citovaného rozsudku se podává, že dovolatel napadal v podaném dovolání závěr odvolacího soudu týkající se posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným až poté, co bylo řízení koncentrováno. Dovolatel vedl polemiku, zda je takový postup v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, dovolání bylo nejvyšším soudem odmítnuto jako nedůvodné s rekapitulací, že při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. Pokud 2. žalovaná teprve v odvolání předkládá novou listinu, kterou nebyl proveden důkaz, nelze z takové listiny činit žádné závěry. Navíc 2. žalovaná uvádí chybné údaje k podání návrhu na přistoupení dalšího účastníka, rozšíření žaloby na 2. žalovanou, došlo podáním z 30. 12. 2014, nikoli 5. 1. 2015 atd. Pokud jde o délku promlčecí lhůty poukazovali žalobci na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], podle kterého v tam souzené věci jeden ze spoluvlastníků užíval nemovitost výlučně sám se svou rodinou. Dle názoru ostatních spoluvlastníků tak činil nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž zasahoval i do jejich spoluvlastnických podílů, a proto se domáhali zaplacení finanční částky ve výši odpovídající velikosti jejich podílů z obvyklé ceny za užívání takové nemovitosti. Obecné soudy řešily rozdílně otázku, jakou povahu má v takovém případě užívání společné věci nad rozsah odpovídající spoluvlastnickému podílu bez právního důvodu a s tím související uplatňovanou dobu promlčení. V případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení se jednalo o dobu 2 let, v případě majetkového nároku vyplývajícího ze zákonného ustanovení pak o 3 roky. Žalobci jsou přesvědčeni, že jejich nárok promlčen není. Pokud jde o další polemiku druhé žalované se znaleckým posudkem a se ztrátovostí provozu MVE s odůvodněním, že výdaje převažují nad příjmy, poukazovali žalobci na nepochopení věci a tuto námitku za irelevantní. Pro posouzení výše náhrady vyloučeného spoluvlastníka není rozhodující to, co spoluvlastník užívající nad rámec podílu skutečně získá, oč se obohatí, podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníkovi. Výši újmy stanovil soud znaleckým posudkem, výše újmy zohledňuje, jako by vyloučený spoluvlastník při obvyklém užívání věci mohl v rámci svého podílu získat. Žalobci proto navrhovali, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

4. Žalobci podali odvolání proti oběma usnesením, kterým byl doplněn výrok o nákladech řízení, které mají žalobci nahradit žalovanému 1. (č. j. 9 C 42/2014-517 a č. j. 9 C 42/2014-518). Odvolání je odůvodněno nesprávným právním posouzením věci a nedostatečným odůvodněním obou rozhodnutí. Žalobci v závěrečném návrhu směrem k rozhodování o nákladech řízení 1. žalovaného poukazovali na to, že tento procesně zavinil změnu účastníka na místě žalovaného odvolatelným darováním v rodině. Pokud by k darování nedošlo, mohl soud rozhodnout podle prokázaných příjmů a výdajů. žalobci nesli procesní riziko, že v případě zpětvzetí žaloby vůči 1. žalovanému a jeho následného odvolání daru, by 1. žalovaného žalobci nemohli znovu žalovat s ohledem na běh promlčecí lhůty. Navíc, pokud by žalobci byli ve sporu pouze s 1. žalovaným, mohli by sporovat obsah a přehlednost jím vedeného účetnictví, a byli by v lepší procesní pozici i s ohledem na koncentrační námitky. Dále žalobci namítali, že to byl 1. žalovaný, kdo z provozu generoval příjem a žalobcům jako spoluvlastníkům žádný podíl nevyplatil, a to po celou dobu užívání MVE. Tyto důvody lze podle žalobců podřadit pod výklad k ust. § 150 o. s. ř. a žalobci žádali, aby odvolací soud zohlednil tuto jejich argumentaci. S odkazem na ust. § 150 o. s. ř. argumentovali tím, že toto ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stádiu a s okolnostmi, za jakých byl nárok uplatněn. Okresní soud se v odůvodnění napadeného usnesení omezil pouze na, podle žalobců nedostatečné a nepřezkoumatelné konstatování, že o nákladech řízení rozhodl podle žalobního neúspěchu. S návrhem žalobců učiněným v závěrečném návrhu a odůvodnění, proč 1. žalovanému nepřiznat náhradu nákladů řízení, se soud nevypořádal a na návrh nijak argumentačně nereagoval. Podle odůvodnění napadeného usnesení č. l. 517 zástupkyně 1. žalovaného účtovala úkony za přípravu a převzetí zastoupení, sepis vyjádření, sepis odvolání a zastoupení u jednání soudu. Dále účtovala odměnu za další porady s klientem, celkem zřejmě 7 porad, a sepis námitek ke znaleckému posudku včetně spisu námitek proti osobě znalce. Žalobci namítají, že 1. žalovanému nemůže náležet odměna za další porady, pokud není jejich obsah dostatečně odůvodněn. Žalobci takový postup považují za umělé a nedůvodné navyšování nákladů řízení. Žalobci vytýkají soudu nedostatečné odůvodnění usnesení, když důvodnost a účelnost provedených dalších porad není vůbec v napadeném usnesení odůvodněna. Dále žalobci namítali, že lze přiznat pouze účelně vynaložené náklady. Pokud 1. žalovaný vznášel námitky, které nebyly důvodné, činil takové procesní úkony, které pouze prodlužovaly řízení vůči 2. žalované, neměly by být takové náklady řízení vůči žalobcům přiznány právě s odůvodněním neúčelnosti jejich vynaložení. Navrhovali proto, aby obě napadená usnesení byla změněna, tak, že 1. žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává, případně aby byla přiznána náhrada nákladů podstatně nižší, pouze za účelně vynaložené náklady.

5. Po zjištění, že odvolání jsou přípustná, byla podána včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek ve výroku I. a nákladových výrocích v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované 2., jakož i žalobců důvodnými shledat nelze.

6. Okresní soud po stránce skutkové vyšel ze zjištění, která nebyla zpochybněna ani ve fázi odvolacího řízení o tom, že žalobci a žalovaná 2. jsou evidováni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci (každý jednou ideální polovinou) nemovitosti, na nichž se nachází malá vodní elektrárna ve [obec] – [část obce]. Žalovaný 1. v žalovaném období (leden – duben 2012) provozoval uvedenou malou vodní elektrárnu a společnosti [právnická osoba] za dodanou/vykázanou elektřinu vyúčtoval celkem 251.210,75 Kč (bez DPH). Souhlasným prohlášením účastníků bylo prokázáno, že uvedená částka byla žalovanému vyplacena, a že žalovaný z uvedené částky žalované ani žalobcům nezaplatil ničeho.

7. Okresní soud v pořadí druhým rozsudkem, dle pokynů daných kasačním rozhodnutím (sp. zn. 69 Co 58/2020-368) se zabýval pasivní legitimací žalovaných, a to ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, který opakovaně vyslovil názor (např. v usnesení NS ČR sp. zn. 28 Cdo 1602/2015), že umožní-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka užívání společné věci třetí osobě (aniž by zde bylo platné rozhodnutí spoluvlastníků přijaté podle principu majorizace či rozhodnutí soudu ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák.), vzniká opomenutému spoluvlastníkovi proti spoluvlastníkovi, který svůj podíl na věci nadužíval tím, že ji přenechal do dispozice třetí osobě, právo na vydání bezdůvodného obohacení. Stejně tak v rozsudku sp. zn. 33 Odo 396/2004 Nejvyšší soud ČR přijal a odůvodnil závěr, že uzavře-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka smlouvu, jíž umožnil třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, není opomenutý spoluvlastník legitimován požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví podle neplatné smlouvy vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl nadužíval.

8. Žalovaná 2. je s právními účinky ke dni 24. 10. 2011 spolu s žalobci spoluvlastnicí nemovitostí a technologie malé vodní elektrárny (s podílem ½). Nájemní smlouvu ze dne 1. 11. 2011 uzavřela žalovaná 2. s žalovaným 1. bez dohody se spoluvlastníky (žalobci). Tím, že nájemní smlouvou žalovaná 2. žalovanému 1. přenechala k užívání společnou věc (MVE), svůj spoluvlastnický podíl nadužívala, existenci smlouvy, která by žalovanou 2. opravňovala k bezplatnému užívání společné věci žalovaná 2. netvrdila, ani neprokázala. S ohledem na tyto skutečnosti okresní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je pasivně věcně legitimovanou pouze žalovaná 2. a výrokem III. proto žalobu vůči žalovanému 1. okresní soud zamítl. Tento závěr vyplývá ze správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci a je zcela akceptovatelný pro soud odvolací.

9. Okresní soud za účelem zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase ustanovil znalecký ústav [právnická osoba], který zvolil postup ocenění tak, že hodnotu nájemného určil ve výši, kterou by měli obdržet podíloví spoluvlastníci MVE, vycházeje z údajů o prokazatelných příjmech finančních prostředků, získaných jako výnosy z prodeje vyrobené elektrické energie danou MVE, kdy údaje lze označit za zcela transparentní a nezpochybnitelné. Nájemné – čistý podíl na zisku z provozu MVE vycházel z příjmů 251.211 Kč, výdajů 81.040 Kč a rozdílu těchto položek 170.171 Kč, z čehož nájemné ve výši ½ z rozdílu příjmu a výdajů činí 85.000 Kč. Znaleckým ústavem byly při tomto výpočtu zohledněny náklady související s činností správy a běžně prováděnou údržbou, ostatní drobné výdaje a činnost nad rámec běžné údržby v celkové výši 81.040 Kč Krajský soud proto považuje závěry okresního soudu učiněné ze znaleckého posudku ohledně výše náhrady náležející žalobcům za nadužívání jejich podílu žalovanou 2., za správné. K námitkám žalované 2. se znalecký ústav vyjádřil jednak písemně již před okresním soudem a ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že dostatečně přihlédl k veškerým nákladům, které s provozem MVE souvisí, když nelze odhlédnout od jednoznačných informací zpracovatele posudku, že z podaných informací/podkladů poskytnutých žalovaným 1. byla zjištěna velmi omezená transparentnost a jen velmi obtížná přezkoumatelnost údajů, označených jako výdaje na zajištění činností MVE. Znalci zcela jednoznačně v posudku na č. l. 32 otázku výdajů popsali s tím, že s ohledem na podklady, které jim byly žalovaným 1. předloženy, stanovili výši nákladů na základě vlastního odhadu o možných provozních nákladech souvisejících s provozem MVE. Je nutno podotknout, že k námitkám, které jsou obsahem odvolání žalované 2. se vyjádřil za [právnická osoba] osobně [anonymizováno] [jméno] [jméno], který ztvrdil závěry znaleckého posudku u jednání před okresním soudem dne 20. 5. 2021.

10. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud správně posoudil ve smyslu ust. § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. s přihlédnutím k ust. § 3028 odst. 3 zákona [číslo] 2012, dle dosavadních právních předpisů.

11. Odvolací soud se musel zabývat námitkou promlčení vznesenou žalovanou 2. v průběhu odvolacího řízení. K námitce promlčení lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo, nebo byly zjištěny před soudem I. stupně. Podle judikatury platí, že v případě, že skutkový stav, který byl v řízení zjištěn před vznesením námitky promlčení, nevylučuje, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností bránící závěru, že jde o nárok promlčený, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení (§ 118b o. s. ř.) nebo k principům neúplné apelace (§ 205a, § 211a o. s. ř.), srov. usnesení NS ČR sp. zn. 29 Cdo 141/2010.

12. Otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. pro vydání bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval a dovodil, že pro posouzení počátku běhu této doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Touto vědomostí se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.

13. V této konkrétní věci nebylo pro stanovení počátku běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby rozhodující, kdy se žalobci dozvěděli o změně spoluvlastnických vztahů, ale rozhodující je okamžik, kdy se žalobci seznámili s tím, že byla uzavřena nájemní smlouva mezi žalovanými, za jaké období a s jakým obsahem. Tato skutečnost, kdy se žalobci s nájemní smlouvou seznámili, nebyla předmětem dokazování před soudem prvého stupně a žalovaná 2. ani k dotazu odvolacího soudu takové údaje nesdělila. Pokud se jedná o listiny označené žalovanou 2., pak z jejich obsahu, jakož i obsahu dalších listin, které jsou součástí spisu, nevyplývá konkrétní informace ve směru k žalobcům, z níž by mohli zjistit, že došlo k bezdůvodnému obohacení, kdo se obohatil s vědomostí, že se obohatila žalovaná 2., tedy že žalovaná 2. přenechala žalovanému 1. nájemní smlouvou MVE za období, které je předmětem sporu. Konečně tyto údaje neobsahuje ani nájemní smlouva ze dne 1. 12. 2011, u níž absentuje doklad o doručení této smlouvy žalobcům. Žalovaná 2. nesdělila žádný rozhodný okamžik vyplývající bez pochybností z řízení před soudem prvého stupně, který by bylo možno považovat za rozhodující pro běh subjektivní promlčecí doby (§ 107 obč. zák.). V rámci běhu objektivní tříleté promlčecí lhůty od vzniku bezdůvodného obohacení žalobci rozšířili žalobu vůči žalované 2. (30. 12. 2014), počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nelze s ohledem na shora uvedené posoudit. Námitka promlčení vznesená žalovanou 2. až v průběhu odvolacího řízení tak nemohla být shledána důvodnou.

14. Veden těmito důvody krajský soud rozsudek okresního soudu ve věci samé, tj. ve výroku I., jako věcně správný potvrdil ve smyslu ust. § 219 o. s. ř.

15. Pokud se jedná o výroky o nákladech řízení mezi účastníky a vůči státu, tj. výroky IV., V., VI. a VII., (usnesení ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 42/2014-518, ve znění usnesení ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 42/2014-517, a ve znění usnesení ze dne 21. 7. 2021, č. j. 9 C 42/2014-504) tyto byly odvolacím soudem změněny, neboť při jejich vyčíslení okresní soud pochybil.

16. Rozhodnutí o nákladech řízení, jak správně uzavřel okresní soud, se odvíjelo z ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci tohoto ustanovení je částka přisouzená a z ní se určuje též odměna advokáta (srov. usnesení NS ČR ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015).

17. Vůči žalované 2. byli žalobci úspěšní, odvolací soud však dospěl k jinému závěru pokud se jedná o vyčíslení účelně vynaložených nákladů řízení žalobců, se zdůrazněním, že jednotlivé úkony nebyly okresním soudem vůbec specifikovány. Tarifní hodnotou sporu je částka 85.000 Kč a odměna za jeden úkon 4.500 Kč, při zastupování dvou žalobců po snížení dle § 12 odst. 4 AT odměna ve výši 7.200 Kč za jeden společný úkon. Za účelně vynaložené náklady, které vznikly žalobcům v řízení před soudem prvého stupně do podání odvolání lze považovat – příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, sepis odvolání proti usnesení o přerušení řízení 1/2, sepis vyjádření k rozšíření žaloby, účast zástupce u jednání 11. 5. 2017, 18. 4. 2019 a 8. 10. 2019, vyjádření ze dne 22. 1. 2019, celkem 7,5 úkonů po 7.200 Kč, tj. 54.000 Kč, paušální náhrada hotových výdajů advokáta žalobců ve výši 8x 300 Kč dle ust. § 13 odst. 1 a 3 AT, tj. 2.400 Kč. Cestovní náhrada v celkové výši 3.401 Kč ke třem jednáním u okresního soudu (dle správné specifikace k výše uvedeným jednáním před okresním soudem, viz jeho rozhodnutí), náhrada za ztrátu času 4x 300 Kč. Po navýšení částky 61.001 Kč o 21% DPH, tj. o částku 12.810 Kč a připočtení SOP ve výši 4.640 Kč se jedná celkem o 78.451 Kč.

18. Pokud jde o odměnu a náhradu hotových výdajů advokátem účtovanou za setkání žalobců s mediátorem a za cestu k mediátorovi, pak o úkon právní služby a s tím spojenou náhradu cestovného se nejedná.

19. Náklady za odvolací řízení, jehož výsledkem bylo kasační rozhodnutí představují tyto účelně vynaložené náklady za sepis odvolání, sepis vyjádření a účast při odvolacím jednání, celkem 3 úkony po 7.200 Kč, tj. 21.600 Kč, 3x RP po 300 Kč, tj. 900 Kč, 400 Kč ztráta času a jízdné k odvolacímu jednání 851 Kč, celkem 23.751 Kč, po navýšení o 21% DPH ve výši 4.988 Kč a připočtení soudního poplatku z odvolání ve výši 5.800 Kč se jedná o částku 34.539 Kč.

20. Po zrušení rozhodnutí náklady za řízení před okresním soudem - zastoupení u jednání dne 20. 5. 2021 2 úkony a jednání dne 30. 6. 2021, celkem 3x 7.200 Kč, tj. 21.600 Kč, 3x RP po 300 Kč, tj. 900 Kč, 2x 400 Kč ztráta času, tj. 800 Kč a cestovné ke dvěma jednáním 1.488 Kč, celkem 24.788 Kč, s navýšením o DPH ve výši 5.205 Kč a zaplacením zálohy na znalecký posudek ve výši 10.000 Kč se jedná o 39.993 Kč Celkem tak náklady představují 78.451 Kč + 34.539 Kč + 39.993 Kč = 152.983 Kč.

21. Ve vztahu k žalovanému 1. byli žalobci neúspěšní a proto byli zavázáni k náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodoval okresní soud usnesením ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 42/2014-517 a doplňujícím usnesením ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 42/2014-518 (doplnil rozsudek o výrok VII.), které byli odvolacím soudem změněny výrokem II. Žalovaný 1. byl zastoupen po zahájení řízení [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a v průběhu řízení [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kterým okresní soud správně určil odměnu ve výši 19.200 Kč doplňujícím usnesením.

22. Dne 28. 4. 2018 byla žalovanému 1. ustanovena zástupkyně z řad advokátů [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne 28. 4. 2018, která od 16. 4. 2019 navíc na plnou moc zastupovala i žalovanou 2. Za advokátkou účelně vynaložené náklady odvolací soud považuje – převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření a poradu s klientem dne 18. 3. 2019, tj. odměna 4.500 Kč, krácena o 20 % dle § 12a AT na částku [číslo], za tři úkony právní pomoci celkem 10.880 Kč. Další úkony byly kráceny o dalších 20 % dle 12 odst. 4 AT na částku 2.880 Kč a to za úkony – písemné vyjádření ze dne 16. 4. 2019, jednání u soudu 18. 4. 2019, porada s klientem 3. 9. 2019, jednání u soudu 8. 10. 2019, ½ odměna za účast při vyhlášení rozhodnutí 15. 10. 2019, porada s klientem 4. 11. 2019, sepis odvolání, jednání před odvolacím soudem 28. 4. 2020, porada s klientem 18. 3. 2021, námitky proti znaleckému posudku, jednání u soudu přesahující 2 hod. 20. 5. 2021 a jednání 30. 6. 2021. K těmto úkonům bylo přiznáno 15 RP po 300 Kč, tj. 4.500 Kč a polovina cestovného a zmeškaného času 667 Kč Celkem tak bylo přiznáno za zastupováním ustanoveným zástupcem 51.967 Kč. Žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 1. celkem na nákladech řízení 71.167 Kč, z toho 51.967 Kč k rukám České republiky – Okresního soudu v Šumperku.

23. Krajský soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady za další porady s klientem, a to dne 4. 12. 2018 před sepisem vyjádření, neboť porada s klientem je zahrnuta v úkonu přípravy a převzetí, porada 16. 4. 2019, neboť netrvala přes hodinu, poradu dne 24. 6. 2019 nelze považovat za účelnou, pokud se další konala dne 3. 9. 2019 před jednáním u okresního soudu (8. 10. 2019), stejně tak porada 23. 3. 2021, pokud před ní předcházela porada dne 18. 3. 2021 před sepsáním námitek ke znaleckému posudku, za účelné nelze považovat ani s ohledem na vývoj jednání poradu uskutečněnou dne 19. 4. 2021, tj. měsíc po poradě předchozí.

24. Odvolací argumentace žalobců zmírňujícím ustanovením § 150 o. s. ř. nebyla odvolacím soudem shledána správnou. Pokud v žalobci popisovaných okolnostech, spočívajících v konání žalovaného 1., který z pohledu žalobců procesně zavinil změnu účastníka na místě žalovaného odvolatelným darováním v rodině, v důsledku čehož žalobci nesli procesní riziko, že v případě zpětvzetí žaloby vůči 1. žalovanému a jeho následného odvolání daru, by žalovaného 1. žalobci nemohli znovu žalovat s ohledem na běh promlčecí lhůty, měly být shledány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jako soudcovského zmírňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, pak odvolacím soudem v této věci takové důvody shledány nebyly. Krajský soud dospěl k závěru, že případné odvolání daru by v postavení žalobců nezměnilo ničeho a nárok by zůstal stejný.

25. Odvolací soud dále zavázal žalovanou 2. k povinnosti zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Šumperku náklady, které stát vynaložil na dokazování, a to znalečné v celkové výši 17.731 Kč v rozsahu, v němž nebylo kryto zálohou. I tento výrok o povinnosti žalované 2. k náhradě nákladů řízení státu je přijatý na základě ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení, tedy ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

26. Podle pravidla obsaženého v ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. krajský soud rozhodl o povinnosti žalované 2. k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobcům, k jejich ruce společné a nerozdílné. Výše těchto nákladů činí odměnu právního zástupce žalobců za 2 úkony (sepis vyjádření k odvolání druhé žalované, účast u odvolacího jednání) z tarifní hodnoty 85.000 Kč při zastupování dvou osob jeden úkon 7.200 Kč, celkem 14.400 Kč, 2x RP po 300 Kč, ztráta času cestou k jednání u odvolacího soudu 400 Kč a jízdné na trase [obec] - [obec] a zpět, tj. 993 Kč, celkem po navýšení o 21% DPH, tj. 3.442 Kč se jedná o 19.835 Kč.

27. Žalobci s odvoláním do nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 1. s aplikací § 150 o. s. ř. úspěšní nebyli (viz odůvodnění shora), a proto jsou povinni zaplatit žalovanému 1. na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.688 Kč. Tarifní hodnotou se stala výše nákladů přiznaná okresním soudem, tj. částka [číslo] + [číslo] = 81.126,70 Kč a odměna 2.190 Kč za jeden úkon po snížení o ½ (§ 11 odst. 2, písm. c/ AT). Za 2 úkony (sepis odvolání a účast u odvolacího jednání) 4.380 Kč, 2 x RP po 300 Kč, ½ ztráty času 400 a ½ cestovného 1.016 Kč, tj. 708 Kč.