69 Co 60/2022- 101

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Markéty Čermínové a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o návrhu na vyloučení z exekuce k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud rozhodl výrokem I., že z exekuce nařízená exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] proti povinnému [jméno] [příjmení] [příjmení], narozeném [datum], bytem [adresa], jsou vyloučeny následující nemovité věci, představované jednotkou [číslo] způsobem využití byt, vymezené podle občanského zákoníku na parcele [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] bytový dům, které jsou částí pozemku parc. [číslo] vše v katastrálním území Dejvice, obec Praha, kdy součástí jednotky je podíl žalobkyně o velikosti [číslo] na společných částech pozemku parc. [číslo] vše v katastrálním území Dejvice a dále spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální [číslo] k jednotce č. [spisová značka], způsobem využití garáž, vymezené podle občanského zákoníku na parcele [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] bytový dům, která je součástí pozemku parc. [číslo] vše v katastrálním území Dejvice, obec Praha, kdy součástí jednotky je podíl žalobkyně o velikosti [číslo] na společných částech pozemku parc. [číslo] vše v katastrálním území Dejvice (dále též„ předmětné nemovitosti“ nebo„ nemovitosti“ (poznámka odvolacího soudu), a výrokem II. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka].

2. Takto nalézací soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala proti žalovanému, jakožto oprávněnému v exekučním řízení, jímž byly postiženy předmětné nemovitosti, vyloučení těchto nemovitostí z exekuce. Nalézací soud vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne [datum] bylo na žalobkyni ve smyslu § 2079 občanského zákoníku převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem za sjednanou kupní cenu, kterou žalobkyně uhradila. Na straně prodávajícího vystupovala [jméno] [příjmení], která byla zapsána jako jediný vlastník v katastru nemovitostí, a to jak ke dni uzavření kupní smlouvy, tak ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí. V době uzavření kupní smlouvy byla [jméno] [příjmení] vdaná za pana [příjmení], nemovitost nabyla za trvání manželství a v rámci dohody o vypořádání společného jmění manželé prohlásili, že nemovitost je součástí společného jmění s tím, že se dohodli, že paní [příjmení] v rámci vypořádání připadne podíl o velikosti a panu [příjmení] podíl o velikosti . Účinnosti smlouva nabyla až právní moci rozsudku o rozvodu manželství, která nastala až po uzavření kupní smlouvy se žalobkyní, když nalézací soud konstatoval, že ohledně nemovitosti nenabyla účinnosti vůbec, neboť nedošlo k zápisu dohody do katastru nemovitostí (s odkazem na ust. § 738 odst. 1 občanského zákoníku). Proti panu [příjmení] bylo již dne [datum] zahájeno [anonymizováno] řízení, o čemž byl povinný vyrozuměn dne [datum], [anonymizována dvě slova] k provedení exekuce prodejem nemovitosti byl manželce povinného doručen dne [datum] a žalobkyni dne [datum].

3. Zjištěný skutkový stav nalézací soud posoudil podle ust. § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a [anonymizováno] činnosti (dále též [anonymizováno] řád), v návaznosti na ust. § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ust. § 2079, § 708, § 709 odst. 1, § 984 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť účinky dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy nenastaly. Zdůraznil, že soudní exekutor byl pověřen vedením exekuce dne [datum], vyrozumění o zahájení exekuce vydal dne [datum] a toto v rozporu s § 44 odst. 1 exekučního řádu nedoručil příslušnému katastru nemovitostí, tj. neoznámil katastrálnímu úřadu omezení vlastnického práva k nemovitému majetku plynoucí z nařízené exekuce. Lze předpokládat, že pokud by omezení vlastnického práva bylo v době uzavření kupní smlouvy v katastru nemovitostí vyznačeno, k uzavření kupní smlouvy by nedošlo, když při uzavírání smluv, jejichž předmětem je nemovitý majetek, jedná každá osoba se zvýšenou opatrností. Pokud by exekutor doručil usnesení o zahájení exekuce katastrálnímu úřadu bez zbytečného odkladu, v době uzavření kupní smlouvy by bylo v katastru nemovitostí zapsáno omezení vlastnického práva a žalobkyně by k uzavření kupní smlouvy nepřistoupila. Dovolání se neplatnosti kupní smlouvy ze strany soudního exekutora tedy nemohlo vyvolat zákonem předvídané účinky (neplatnost kupní smlouvy). Nadto není zřejmé, na základě jakých skutečností exekutor nemovitost do výkonu rozhodnutí zahrnul, když nemovitost nabyla do vlastnictví pouze manželka (byť za trvání manželství), pouze manželka byla zapsána jako vlastník nemovitosti a smlouva o vypořádání společného jmění nenabyla dosud účinnosti. Pokud si manželé v této smlouvě vymezili, že nemovitost je součástí společného jmění, pak to neprokazuje, že tomu tak skutečně bylo, neboť v dohodě o vypořádání společného jmění mají manželé plnou smluvní volnost a mohou své majetkové poměry uspořádat libovolně, nadto tato dohoda dosud nenabyla ve vztahu k nemovitosti účinnosti, neboť nebyl proveden zápis do katastru nemovitostí (§ 738 o. z.).

4. Dále soud vyložil, že i v případě, že by dovolání se neplatnosti soudním exekutorem právem předvídané účinky vyvolalo, existenci a trvání vlastnického práva žalobkyně by bylo nutno přisvědčit, a to s ohledem na princip materiální publicity zakotvený v § 984 odst. 1 o. z. V posuzovaném případě žalobkyně nabyla kupní smlouvou a za úplatu vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, který je podle § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, veřejným seznamem, a to v dobré víře a od osoby, která podle stavu zapsaného v katastru nemovitostí k tomu byla oprávněna. Podle § 7 o. z. o dobré víře žalobkyně svědčí vyvratitelná domněnka, přičemž z provedeného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, které by vypovídaly o opaku nebo tuto domněnku vyvracely. Žalobkyně nadto prokázala, že vynaložila veškeré možné úsilí, které po ní lze spravedlivě požadovat, aby si ověřila oprávnění paní [příjmení] nakládat s nemovitostí. K tomu si před uzavřením smlouvy i před podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí opatřila aktuální výpis z katastru nemovitostí a nabývací titul paní [příjmení], tj. kupní smlouvu z roku 2018. Z žádné z těchto listin nevyplývá, že by paní [příjmení] byla vdaná, a že by nemovitost patřila do společného jmění manželů, když původní kupní smlouvu uzavřela pouze paní [příjmení], v jednom z článků kupní smlouvy výslovně prohlásila, že není vdaná, v katastru nemovitostí byla zapsána jako jediný vlastník, ze stavu zápisu v katastru nemovitostí nevyplývalo ani jiné omezení oprávnění paní [příjmení] s nemovitostí volně disponovat.

5. Námitku žalovaného, že žalobkyně mohla předvídat, že paní [příjmení] je vdaná a nemovitost je ve společné jmění, hodnotil soud jako lichou. Žalobkyně v posuzovaném případě neměla objektivní možnost zjistit existenci rozporu zapsaného stavu a na jeho vzniku neměla žádný podíl, naopak prokázala, že si předem ověřila jak stav zápisu v katastru nemovitostí, tak nabývací titul paní [příjmení], z výpisu z katastru nemovitostí, z kupní smlouvy, ani jiných okolností žádné omezení paní [příjmení] nevyplývalo, nebylo zapsáno ani jiné omezení nemovitosti. Pokud žalobkyně jednala v důvěře ve stav zápisu v katastru nemovitostí, z něhož žádné omezení paní [příjmení] v dispozici s předmětnou nemovitostí nevyplývalo, požívá právní ochrany podle § 984 o. z.

6. Z uvedeného důvodu žalobě vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu účastníků ve sporu.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkl, že postavil své rozhodnutí na chybném závěru, že účinky dovolání se relativní neplatnosti soudním exekutorem prostřednictvím exekučního příkazu nenastaly, přičemž tento závěr odůvodňuje zejména skutečností, že soudní exekutor v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1 exekučního řádu nedoručil příslušnému katastrálnímu úřadu vyrozumění o zahájení exekuce, tedy neoznámil příslušnému katastrálnímu úřadu omezení vlastnického práva k Nemovitostem plynoucí z nařízené exekuce. Kdyby tak učinil, tak v době uzavírání kupní smlouvy by bylo omezení vlastnického práva vyznačeno v katastru nemovitostí a dle soudu lze předpokládat, že žalobkyně by k uzavření kupní smlouvy nepřistoupila, proto dovolání se neplatnosti exekutorem nemohlo mít za následek neplatnost kupní smlouvy. Oponoval tomuto závěru s argumentací, že uvedený závěr postrádá jakýkoli právní základ a navíc je i nelogický. Poukázal na znění ustanovení § 44 odst. 1 exekučního řádu a argumentoval, že je běžnou praxí a zároveň nezbytným předpokladem úspěšného naplnění účelu exekučního řízení, že soudní exekutor majetek povinného zjišťuje nejen na počátku exekučního řízení ale zároveň v celém jeho průběhu, jakmile se o něm dozví. Tomuto předpokladu pak odpovídá skutečnost, že ustanovení § 44 odst. 1 exekučního řádu, ani jakékoli jiné ustanovení exekučního řádu nestanoví pro doručení vyrozumění o zahájené exekuci katastrálnímu úřadu žádnou lhůtu. Stejně tak neexistuje žádné ustanovení, které by s nedoručením takovéhoto vyrozumění katastrálnímu úřadu spojovalo zánik účinků dovolání se relativní neplatnosti právního jednání učiněného v rozporu se zákazem dispozice s majetkem vycházejícím z generálního inhibitoria dle § 44a odst. 1 exekučního řádu. Naopak účinky generálního inhibitoria vznikají ze zákona bez ohledu na zápis poznámky o zahájené exekuci do katastru nemovitostí a je generální v tom smyslu, že postihují všechen majetek povinného, tedy i ten, o jehož existenci soudní exekutor v době nařízení exekuce neví, jak tomu bylo právě v tomto případě. Dále právě s ohledem na skutečnost, že majetek povinného je zjišťován v průběhu celého exekučního řízení, je právní jednání povinného, kterým by nakládal se svým majetkem včetně majetku patřícího do společného jmění manželů, neplatné, dovolá-li se neplatnosti osoba k tomu oprávněná dle ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu, a to bez ohledu na to, zda-li je poznámka o zahájené exekuci v katastru nemovitostí zapsána, či není, neboť dané ustanovení exekučního řádu pro naplnění právních účinků dovolání se relativní neplatnosti právního jednání žádnou další podmínku nestanoví.

8. Dále pak zdůraznil, že nelze opomenout také skutečnost, že ustanovení § 44 odst. 1 exekučního řádu pojednává o situaci, kdy je v katastru nemovitostí vlastnické právo povinného zapsáno, což ovšem v době zahájení exekuce ani nikdy později nebylo. Tedy soudní exekutor ani nepochybil, když vyrozumění o zahájení exekuce příslušnému katastrálnímu úřadu neposlal, a i kdyby tak učinil, tak katastrální úřad by stejně žádnou poznámku u předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí nezapsal, neboť povinný nebyl evidován jako vlastník těchto nemovitostí, respektive předmětné nemovitosti nebyly evidovány ve společném jmění povinného a manželky povinného. V době uzavření kupní smlouvy tak nemohlo být omezení vlastnického práva zapsáno v katastru nemovitostí.

9. Kromě toho v případě movitých věcí dobrověrný nabyvatel nese negativní důsledky generálního inhibitoria, i když nemohl o zahájení exekuce mít žádné tušení, stejně jako by je měla nést žalobkyně v tomto řízení. Z hlediska § 44 odst. 1 exekučního řádu není možné činit rozdíl mezi nabyvatelem movité věci a nabyvatelem nemovitosti, která nebyla v katastru nemovitostí zapsána vůbec, nebo sice byla, ale jako vlastník u ní nebyl evidován povinný. Na důsledcích §44 odst. 1 exekučního řádu potom nemůže nic změnit ani případná dobrá víra nabyvatele dle § 984 odst. 1 o. z.

10. Dále nalézacímu soudu vytkl, že nesprávně vyhodnotil zjištěné skutečnosti, totiž že povinný a manželka povinného paní [jméno] [příjmení] uzavřeli sňatek dne [datum] a následně za trvání manželství byla uzavřena kupní smlouvy ze dne [datum] vložená do katastru nemovitostí s účinky vkladu práva ke dni [datum], kdy formálně na straně kupující byla v předmětné kupní smlouvě uvedena pouze manželka povinného. Nicméně v řízení bylo prokázáno, že povinný a manželka povinného neměli nijak upravenou výluku ze [anonymizováno], když notářská komora neeviduje žádné právní jednání modifikující majetkové poměry povinného a manželky povinného, a zároveň z kupní smlouvy ze dne [datum] nevyplývá, že by manželka povinného kupovala předmětné nemovitosti výlučně za vlastní prostředky nebo že by bylo namístě uvažovat o jiné výjimce z obecného základního principu vyjádřeného v § 708 a 709 odst. 1 o. z.

11. Rovněž skutečnost, že předmětné nemovitosti v době podpisu kupní smlouvy uzavřené s žalobkyní navzdory chybnému zápisu v katastru nemovitostí byly součástí [anonymizováno] povinného a manželky povinného, byla navíc potvrzena oběma manžely výslovně v rámci textu Dohody o vypořádání [anonymizováno] pro účely rozvodu ze dne [datum]. Odmítl právní závěr nalézacího soudu, že manželé si mohou v dohodě o vypořádání [anonymizováno] po rozvodu ujednat/napsat co chtějí, z čehož soud implicitně dovodil, že i přes výše uvedené společné prohlášení manželů v rámci textu dohody mohly předmětné nemovitosti patřit do výlučného vlastnictví manželky povinného. Soud nemá ve spise žádný důkaz, který by takový závěr podporoval, pouze si sám dotváří skutkový stav tak, aby vyhovoval vynesenému rozsudku.

12. Dovozoval dále, že neplatnost kupní smlouvy na předmětné nemovitosti byla uplatněna vůči žalobkyni soudním exekutorem zcela řádně v souladu s ustanovením § 44 odst. 1 exekučního řádu, a to okamžikem, kdy byl žalobkyni doručen [anonymizována dvě slova] k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] vydaný soudním exekutorem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení]. Vzhledem k tomu, že účastníky předmětné kupní smlouvy byly pouze žalobkyně a manželka povinného, že dle čl. VIII. kupní smlouvy tato nabyla účinnosti dne [datum], a že dne [datum] byl [anonymizována dvě slova] doručen manželce povinného a dne [datum] následně také žalobkyni, nastaly dne [datum] právní účinky námitky neplatnosti, a to zpětně od účinnosti kupní smlouvy, tedy zpětně ode dne [datum] (den zániku platnosti kupní smlouvy v důsledku námitky neplatnosti uplatněné soudním exekutorem). V důsledku toho je tedy právní situace taková, že ke vkladu do katastru nemovitostí došlo na základě neplatné kupní smlouvy (neplatnost nastala dodatečně zpětně ke dni účinnosti kupní smlouvy, tedy ke dni podání návrhu na vklad už byla kupní smlouva neplatná) a žalobkyně tak není nyní vlastníkem Nemovitostí bez ohledu na zápis v katastru nemovitostí.

13. Žalovaný dále brojil proti právnímu závěru nalézacího soudu, že i kdyby dovolání se neplatnosti soudním exekutorem vyvolalo neplatnost kupní smlouvy, tak ale existenci a trvání vlastnického práva žalobkyně by bylo nutné přisvědčit s ohledem na princip materiální publicity zakotvený v § 984 odst. 1 o. z. Žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Z něho pak dovozoval, že platnost kupní smlouvy ze dne [datum] je základním předpokladem pro to, aby bylo případně možné aplikovat ustanovení § 984 odst. 1 občanského zákoníku. Argumentoval, že koncept relativní neplatnosti právních jednání, jakožto zákonné sankce nedodržení zákonného zákazu, je otázkou vystupující zcela nad rámec pouhého konceptu dobré víry. [obec] víra žalobkyně se mohla vztahovat pouze toliko na vlastnické právo manželky povinného, avšak nikoli již na další okolnosti způsobující případnou neplatnost kupní smlouvy. V daném případě přitom vůbec nejde o problém ve věcném právu, tedy v právním titulu žalobkyně, ale jde o problém dluhů povinného jako vlastníka předmětných nemovitostí, kdy manželka povinného zcizila předmětné nemovitosti náležející do společného jmění po doručení usnesení o zahájení exekuce povinnému. Soudní exekutor se následně dovolal neplatnosti kupní smlouvy ze dne [datum] v souladu s § 44 odst. 1 exekučního řádu a žalobkyně tak dodatečně pozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, které před tím na základě totožné kupní smlouvy řádně nabyla.

14. Dovozoval dále, že zákaz dispozice s majetkem spočívající v uplatnění generálního inhibitoria dle ustanovení § 44 odst. 1 exekučního řádu by se měl vztahovat zásadně nejen na povinného, ale stejně tak na manželku povinného, neboť [anonymizováno] je specifická forma majetkového společenství manželů odlišná od spoluvlastnictví a takto je třeba k tomuto právnímu institutu přistupovat. V opačném případě by totiž bylo velmi jednoduché účinky generálního inhibitoria eliminovat tak, že místo povinného bude s majetkem v [anonymizováno] disponovat manželka povinného. Pokud jde o nemovitosti v [anonymizováno] povinného a manželky povinného, tak účinky generálního inhibitoria dle § 44 odst. 1 exekučního řádu se uplatní rovněž v případě kupní smlouvy uzavřené pouze manželkou povinného s žalobkyní a exekutor správně uplatnil námitku neplatnosti vůči manželce povinného a žalobkyni jako účastníkům daného právního jednání.

15. Dále pak žalovaný argumentoval, že rovněž právní posouzení nalézacího soudu týkající se otázky, zda žalobkyně jednala s běžnou mírou opatrnosti či nikoli, není správné. Dle žalovaného je z kupní smlouvy patrné, že si žalobkyně byla problematiky režimu [anonymizováno] dobře vědoma, a že nevynaložila veškerou opatrnost na zjištění rodinných poměrů manželky povinného a režimu vlastnictví předmětných nemovitostí, když kupní smlouva neobsahuje jakoukoli zmínku o rodinném stavu manželky povinného a dále obsahuje přílohu, kterou je čestné prohlášení manžela žalobkyně spočívající v souhlasu s nabytím předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně, neboť prostředky na koupi předmětných nemovitostí žalobkyně získala od své matky darem a byly tak jejím výlučným vlastnictvím. Žalobkyně tak opominula ověřit skutečnost, zda manželka povinného je vdaná či rozvedená a dále opominula zajistit souhlas povinného jakožto manžela s uzavřením kupní smlouvy (§ 714 občanského zákoníku), přestože žalobkyně s ohledem na zjevně cizokrajnou povahu příjmení manželky povinného ([příjmení]) měla a mohla předpokládat, že tato své příjmení získala sňatkem. Dle ověřovací doložky pro legalizaci podpisů žalobkyně a manželky povinného se tyto podpisy ověřovaly na kupní smlouvě ze dne [datum] společně na poště na [obec a číslo] a žalobkyně tak měla možnost rodinný stav manželky povinného ověřit také z občanského průkazu manželky povinného. Dovozoval, že žalobkyně s běžnou mírou opatrnosti nejednala, neboť nevynaložila náležitou péči k tomu, aby rodinné poměry manželky povinného a reálný majetkový režim předmětných nemovitostí zjistila.

16. Odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

17. K podanému odvolání se vyjádřila žalobkyně. Odvolací argumentaci zcela odmítla. Zdůraznila zejména, že katastru nemovitostí se vyrozumění o zahájení exekuce doručí jen u těch povinných, kteří podle katastru vlastní nemovitou věc. Katastr nemovitostí již nadále nevede poznámky o exekuci u osob, které nemají zapsáno vlastnické právo k nemovité věci. Z čehož je naprosto zřejmé, že ani katastr nemovitostí a ani exekutor neměl žádnou dostupnou informaci o vlastnictví jakékoliv nemovitosti ze strany povinného v době, kdy žalobkyně a manželka povinného uzavřely kupní smlouvu. Poukázala na skutečnost, že exekutor sám v exekučním příkazu v odůvodnění uvádí, že povinný věci nabyl až na základě vypořádání [anonymizováno] v souladu s dohodou o vypořádání společného jmění manželů uzavřenou dne [datum], přičemž soudní exekutor mohl již dříve zjistit (na rozdíl od žalobkyně), že povinný a manželka povinného spolu uzavřeli manželství, mohl si ověřit, zda předmětné nemovitosti byly či nebyly v [anonymizováno], a pokud by dospěl k závěru, že ano, postihl by je již mnohem dříve, než před uzavřenou dohodou, na jejímž základě dospěl k vydání exekučního příkazu, ba dokonce před kupní smlouvou mezi manželkou povinného a žalobkyní. Odkázala v tomto kontextu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí] a i z jeho závěrů dovozovala, že nalézací soud tak správně dospěl k závěru, že účinnosti smlouva nabyla až právní moci rozsudku o rozvodu manželství, která nastala až po uzavření kupní smlouvy se žalobkyní a ohledně nemovitosti nenabyla účinnosti vůbec, neboť nedošlo k zápisu dohody do katastru nemovitostí, kdy podle § 738 odst. 1 o. z. platí, že, je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu. To znamená, že ani exekutor neshledal nemovitost manželky povinného spadající do [anonymizováno] a předmětné nemovitosti postihl teprve až na základě dohody, ze které pro něj vyplynula skutečnost, že by povinný měl mít nárok na podíl z těchto nemovitostí.

18. Pokud žalovaný argumentuje usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], pak dané usnesení se vztahuje na jiný případ. V řešené věci dovolacím soudem si žalobce koupil nemovitou věc přímo od povinného a v tomto případě soudy dospěly k závěru, že uzavřená smlouva kupní byla absolutně neplatná, a tedy nemohla vyvolat žádné účinky.

19. Poukázala dále na to, že v citovaném rozhodnutí jde o vztah kupující - povinný, kdy si kupující mohl ověřit z [příjmení], což v našem případě nebylo možné a jednalo se o absolutní neplatnost, přičemž ve zde souzené věci je myslitelná maximálně neplatnost relativní, což tvrdí i sám žalovaný. Připomněla poslední odstavec citovaného rozhodnutí, ve kterém je jasně sděleno, že publikované rozhodnutí řeší dosah dobré víry právě na případy absolutně neplatné smlouvy. Od toho je však třeba odlišovat situace, kdy je převodní jednání relativně neplatné a následné dojde k dovolání se relativní neplatnosti. Jde typicky o případy, kde je nemovitost součástí společného jmění manželů, nicméně je evidována jako výlučné vlastnictví jednoho z manželů, který ji bez souhlasu druhého manžela převede, a následné se tzv. opomenutý manžel dovolá relativní neplatnosti převodního jednání. Tyto situace publikované rozhodnutí nemohlo řešit a aktuální odborná literatura související otázky podrobné vysvětlila.

20. Dále pak žalobkyně poukázala na to, že ust. § 984 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která, ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabydou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu). Judikatura rovněž vychází z toho, že běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se změna promítla ve veřejném seznamu.

21. Rovněž připomněla zásadu domněnky správnosti zápisů ve veřejném seznamu, která je vyjádřená v ustanovení § 980 o. z. Jedná se o domněnku pozitivní, která se se vztahuje na veškeré atributy zapsaného práva. Je-li tedy právo zapsáno, pak zápis svědčí v první řadě o tom, že toto právo existuje a že náleží osobě, v jejíž prospěch je zapsáno, že má obsah a rozsah, který ze zápisu vyplývá, že bylo zřízeno na dobu zapsanou ve veřejném seznamu, že mu náleží pořadí, ve kterém je zapsáno, a že se k němu vztahují případné další skutečnosti či omezení vyznačené zejména formou poznámek. Smyslem tohoto ustanovení je efektivně chránit osobu v postavení žalobkyně, tedy osobu, která v dobré víře vychází z údajů zapsaných ve veřejném seznamu. To, že je právě katastr nemovitostí veřejným seznamem, je přitom zřejmé z výslovného ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí. Domněnka obsažená v ustanovení § 980 o. z. se totiž netýká pouze správnosti, ale také úplnosti zápisu, tedy v tom smyslu, že do veřejného seznamu jsou zapsána veškerá práva veškerých osob k této evidované nemovité věci. Je zjevné, že povinný ve veřejné evidenci jako vlastník nefiguroval. Jestliže ke dni uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a manželkou povinného dne [datum] a k podání návrhu na vklad vlastnického práva došlo dne [datum], je pro posouzení toho, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí rozhodující zapsaný stav v katastru nemovitostí k tomuto dni. Tato vyvratitelná domněnka je sice hmotněprávním institutem, přesto je plně uplatnitelná i v procesním právu na základě ustanovení § 133 o. s. ř.

22. Žalobkyně rovněž odmítla námitku, že by nejednala s opatrností. Konstatovala, že v běžném životě si žádný' občan nemá možnost reálně ověřit skutečnost, zda osoby, se kterými jedná, jsou v manželském svazku. Nemá přístup do centrální evidence obyvatel a ani nemá přístup do seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném podle notářského řádu, kde by mohla být uložena smlouva o manželském majetkovém režimu, aj. Žalobkyně vycházela toliko z katastru nemovitostí, kde byla manželka povinného uvedena jako výhradní vlastník, opatřila si i kupní smlouvu ze dne [datum], dle níž manželka povinného nemovitost nabyla, a to sama, z kupní smlouvy nevyplývá, že by byla vdaná, v čl. 4 smlouvy je dokonce výslovně uvedeno, že kupující prohlašuje, že není vdaná. Toto sama manželka povinného žalobkyni zaslala, a to emailovou zprávou ze dne [datum]. Žalobkyně ze všech dostupných zdrojů, které mohla mít a měla k dispozici, jakož i dle právního jednání manželky povinného, nemohla jakýmkoliv objektivním způsobem zjistit, že tato je vdaná a že by její majetek mohl spadat do [anonymizováno]. Navíc do [příjmení] se zapisují pouze„ pravomocné exekuce", tedy ty, u kterých již byla vyznačena doložka provedení exekuce, tedy nejdříve po 30 dnech od doručení vyrozumění o zahájení exekuce, ve kterých již však exekutor může vydávat [anonymizováno] příkazy, které doručuje na katastr nemovitostí v případě postižení nemovitosti. Ani v [příjmení] ani v katastru však žádný takový záznam uveden nebyl. Představa, že bude žalobkyně vynakládat přímo detektivní práci a zjišťovat přes veškeré skutečnosti nasvědčující opak manželský poměr prodávající, je naprosto zcestná. Povinnost, jakou se snaží do rukou žalobkyně vložit žalovaný, nevyplývá ani z žádné smlouvy ani ze zákona. Po žalobkyni bylo vyžadováno, aby vynaložila opatrnost v míře obvyklé (běžné). Co taková běžná míra opatrnosti vyžaduje, shrnuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu, zejm. rozhodnutí [spisová značka]. Naopak, pokud byla uzavřena manželkou povinného s povinným dohoda a se žalobkyni kupní smlouva, musela manželka povinného vědět, že jedno nebo druhé právní jednání je v rozporu s tím druhým. Lze tak až teoreticky uvažovat nad podvodným jednáním manželky povinného, které nemůže jít k tíží žalobkyně. Jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. (...) Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (k tomu nález Ústavního soudu se dne [datum], sp. zn. II. ÚS 165/11).

23. Dále argumentovala, že nemovitosti, jejichž vyloučení z exekuce se žalobkyně domáhá, nemohly v okamžiku podání návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně spadat do společného jmění manželů právní předchůdkyně žalobkyně a povinného. Tato skutečnost se zakládá primárně na právní domněnce vyjádřené v ustanovení § 980 odst. 2 o. z. Zápis ve veřejném seznamu, který svědčil právní předchůdkyni žalobkyně, nikoliv společnému jmění manželů, byl zapsán v souladu se skutečným právním stavem. Za žádných okolností tak nelze dovodit, že generální inhibitorium postihující majetek povinného by spadalo i na předmětné nemovitosti, které byly ve výlučném vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně.

24. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek potvrdil.

25. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu včetně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

26. Odvolací argumenty vyjádřené v odvolání nejsou způsobilé zvrátit správnost přezkoumávaného rozsudku. O skutkových okolnostech nebylo de facto mezi účastníky sporu, podstata sporu se týkala právního výkladu ust. § 984 odst. 1 o. z., tedy spočívala v zodpovězení otázky, zda žalobkyně v této věci je při nabytí předmětných nemovitostí chráněna ust. § 984 odst. 1 o. z. Odvolací soud na tuto otázku ve shodě se soudem nalézacím odpovídá kladně.

27. Komentářová judikatura vykládá zcela jasně, že při nabývání vlastnických práv k věcem zapsaným ve veřejném seznamu se významným způsobem uplatňují dva ústavní principy. Tím prvním je princip ochrany vlastnického práva vyplývající z čl. 11 Listiny. Tím druhým, avšak neméně důležitým, je princip právní jistoty a ochrany dobré víry, který vyplývá z čl. 1 Ústavy (podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem, přičemž ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře). Tyto principy se pak v praxi v určitých situacích setkávají takovým způsobem, že se jejich uplatnění vzájemně vylučuje a je nutné zvolit, kterému z nich bude dána přednost – zda ochraně vlastnického práva skutečného vlastníka či ochraně právní jistoty dobrověrného nabyvatele. Řešením tohoto sporu je právě zásada materiální publicity veřejných seznamů (dále také jen„ materiální publicita“), která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí od neoprávněného. Tím prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře. Nutným důsledkem tohoto posunu je, že se naopak snižuje ochrana skutečných vlastníků, na které mnohem důrazněji dopadá jedna ze základních zásad občanského práva – vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásada, že práva náležejí bdělým.

28. Materiální publicita působí pouze v situacích, kdy existuje nesoulad mezi skutečným a zapsaným právním stavem. Zapsaným stavem je třeba rozumět pouze a právě ty údaje, které jsou obsahem zápisů provedených do příslušného veřejného seznamu. Údaje, které jsou obsahem sbírky listin, nelze považovat za údaje zapsané do veřejného seznamu, přestože na jejich základě byly příslušné zápisy provedeny. Rozhodující je obsah vlastních zápisů, nikoli obsah sbírky listin.

29. Jedním z nejčastějších případů, kdy dochází k rozporu mezi skutečným a evidenčním stavem právních vztahů k věci zapsané ve veřejném seznamu, je nabytí věci do [anonymizováno] právním jednáním pouze jednoho z manželů. V takovém případě je ve veřejném seznamu jako vlastník zapsán pouze jeden z manželů, ačkoli jeho vlastnické právo je ve skutečnosti omezeno stejným vlastnickým právem druhého z manželů, které vzniklo ze zákona a které ve veřejném seznamu zapsáno není.

30. To je přesně i případ zde souzené věci. Odvolací soud předně podotýká, že ve zde souzené věci nebylo dosud najisto postaveno, že předmětné nemovitosti byly skutečně součástí [anonymizováno] bývalých manželů [příjmení]. Žalovaný své tvrzení opírá toliko o text dohody o vypořádání [anonymizováno] mezi bývalými manželi [příjmení], která však není způsobilá prokázat, zda předmětné nemovitosti skutečně spadaly do [anonymizováno], nebo zda bylo pouze v rámci širšího vypořádání dohodnuto, že manžel obdrží část jejich ceny. Ovšem i kdyby tomu tak bylo, jednalo by se pak o rozpor mezi skutečným a evidenčním stavem právních vztahů k věci zapsané ve veřejném seznamu, jak vysvětleno shora.

31. Již proto není případný odkaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], kde Nejvyšší soud vyložil, že„ Ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem.“ Jakkoli Nejvyšší soud vyložil v citovaném rozhodnutí ust. § 984 odst. 1 o. z. velice restriktivně, pak právě z důvodu případného nesouladu mezi skutečným a zapsaným právním stavem, je žalobkyně v této věci chráněna svojí dobrou vírou. Pokud pak nebylo prokázáno, že předmětné nemovitosti nebyly nikdy součástí [anonymizováno] bývalých manželů [příjmení], pak musí být žaloba důvodná již proto, že do exekuce vedené proti bývalému manželu prodávající paní [příjmení] byly exekutorem zahrnuty neoprávněně.

32. Odvolací soud se pak zcela ztotožňuje i se závěrem nalézacího soudu o tom, že žalobkyně v této věci při koupi předmětných nemovitostí vyvinula veškerou opatrnost, kterou po ní bylo lze žádat. Měla k dispozici nabývací titul prodejkyně, která předmětné nemovitosti nabyla jako jediná nabyvatelka, navíc při prohlášení, že není vdaná. Až absurdně v tomto kontextu vyznívá námitka žalovaného, že žalobkyni mělo být„ podezřelé“ exotické příjmení prodejkyně a měla dál pátrat po jejím osobním stavu, ev. zjišťovat další okolnosti nabytí nemovitostí paní [příjmení]. Žalobkyně měla dále k dispozici výpis z veřejného rejstříku, kde prodejkyně byla uvedena jako jediná vlastnice předmětných nemovitostí a ohledně nich nebylo vyznačeno žádné omezení. Nebyla tedy zjištěna žádná okolnost vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, která by mohla znejistět žalobkyni v její dobré víře, pro kterou by bylo možno žádat po ní jakoukoli jinou„ investigativní aktivitu“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), když její dobrá víra ve stav zápisů se primárně opírá o zápis ve veřejném seznamu a je presumována (§ 7 o. z.). Tato domněnka pak navazuje na domněnku správnosti a úplnosti stavu zápisů práv ve veřejném seznamu (§ 980 o. z.)

33. Odvolací soud se ztotožňuje s nalézacím soudem i v tom závěru, že ani sám exekutor zřejmě zprvu předmětné nemovitosti za součást [anonymizováno] bývalých manželů [příjmení] nepovažoval, když v rámci exekuce nařízené proti bývalému manželu paní [příjmení] v roce [rok], doručil [anonymizována dvě slova] k provedení exekuce prodejem nemovitosti bývalé manželce povinného dne [datum] a žalobkyni dne [datum]. Sluší se na tomto místě podotknout, že pokud by exekutor tento [anonymizována dvě slova] vydal ihned po nařízení exekuce, mohla být exekuce skončena, neboť hodnota předmětných nemovitostí značně převyšuje pohledávku zde žalovaného za bývalým manželem paní [příjmení]. Z logiky věci pak vyplývá, že žalobkyně by pak rozhodně neuzavřela kupní smlouvu s paní [příjmení], na základě které následně nabyla předmětné nemovitosti do svého vlastnictví. Znovu je tedy namístě připomenout římskoprávní zásadu vigilantibus iura scripta sunt.

34. Konečně pak odvolací soud konstatuje, že žalovaným odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] se na tuto věc vztahovat ani nemůže, neboť ve věci posuzované Nejvyšším soudem se jednalo o případ, kdy vlastnicí v době převodu jednotky byla sama povinná, nejednalo se tedy o rozpor mezi skutečným a právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném rejstříku, jako by tomu bylo v této věci, pokud by předmětné nemovitosti skutečně spadaly do [anonymizováno] bývalých manželů [příjmení] a sama povinná pak nerespektovala, že v době nakládání s majetkem byla omezena generálním inhibitorem pod sankcí absolutní neplatnosti případného převodu. To však není případ zde souzené věci, kdy proti prodejkyni paní [příjmení] žádná exekuce vedena nebyla, a extenzivní vývody žalovaného, že generální inhibitorium by se„ mělo“ automaticky vztahovat i na manžela povinného, jdou mimo rámec platné právní úpravy.

35. Z uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil za použití ust. § 219 o. s. ř. včetně správného akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

36. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalobkyně v odvolacím řízení podle ust. § 224 odst. 1 v návaznosti na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně jsou tvořeny odměnou advokáta, stanovenou podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (advokátní tarif – dále jen AT), při tarifním meritu věci [částka], za dva úkony právní služby (vyjádření se k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) a dále paušální částkou náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po [částka] (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 AT) a náhradou 21 % DPH (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) ve výši [částka], celkem tedy náklady odvolacího soudu na straně žalobkyně činí [částka]. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.