6To 44/2015

Rubrum

Samotná skutečnost, že nemovitost je zatížena zástavním právem, automaticky nemusí vyvolat závěr o ovlivnění její tržní ceny touto skutečností. Stanovení tržní ceny u takové nemovitosti je záležitostí individuální, k jejímuž objasnění je příslušný znalec z oboru ceny a odhady nemovitých věcí.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2015 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Jiřího Zouhara a JUDr. Miloslava Stankuše odvolání obžalovaných L. K., J. K. a M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.1.2015, č.j. 54 T 2/2011-2405, a rozhodl t a k t o :

Odůvodnění

I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.ř. se z podnětu odvolání obžalovaných J. K. a M. K. napadený rozsudek částečně z r u š u j e , a to ve výroku o trestu ohledně obou obžalovaných. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : Obžalovanému J. K. se za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodech 1b), 2), 3), 4), 6), 7) nezměněn, u k l á d á podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku se obžalovaný J. K. pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku se obžalovanému J. K. ukládá trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy v obchodních společnostech na dobu 5 (pěti) roků. Obžalovanému M. K. se za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodech 4), 5) nezměněn, u k l á d á podle § 209 odst. 4 tr.zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.zákoníku se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu v délce 3 (tří) roků. V ostatních výrocích ohledně obžalovaných J. K. a M. K. zůstává napadený rozsudek nezměněn. II. Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného L. K. z a m í t á .

Poučení

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.1.2015, č.j. 54 T 2/2011-2405, byl obžalovaný L. K. v bodech 1a), b), 2), 3), 4), 5), 6), 7), 8) uznán vinným trestným činem, spočívajícím ve zvlášť závažném zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku č. 40/2009 Sb., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku č. 40/2009 Sb., obžalovaný J. K. v bodech 1b), 2), 3), 4), 6), 7) byl uznán vinným pokusem trestného činu, spočívajícího ve zvlášť závažném zločinu podvodu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku č. 40/2009 Sb. a obžalovaný M. K. v bodech 4), 5) byl uznán vinným trestným činem, spočívajícím ve zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4, písm. d) tr.zákoníku č. 40/2009 Sb. Těchto trestných činů se jmenovaní obžalovaní měli dopustit tak, že 1) a) obžalovaný L. K. v úmyslu neoprávněně získat podstatnou část finančního výnosu z prodeje chaty majitelky J. Z., zneuživ její důvěřivosti a tíživé situace v důsledku vedeného exekučního řízení, nejdříve obžalovaný L. K., vystupující jako jednatel společnosti B. S., s.r.o., sídlem M. O., pod nepravdivým příslibem rychlého zprostředkování prodeje chaty v obci O. č.e. ..., na parcele č. ... a pozemků p.č. ... a ..., vše v katastrálním území O., reálné hodnoty 850.000,- Kč, za prodejní cenu ve výši 1.000.000,- Kč, za kterýmžto účelem, dne 4.5.2009 v O., uzavřel s J. Z., jakožto majitelkou chaty, zprostředkovatelskou smlouvu, přičemž, s reálným předpokladem, že jmenovaná nebude věnovat pozornost celému textu této smlouvy při popsaném předmětu v úvodní části bodu I., odpovídajícímu standardnímu ujednání o zprostředkování prodeje chaty za dohodnutou cenu 1.000.000,- Kč, zcela v rozporu s ústním ujednáním vztahujícím se výhradně k prodeji chaty za označenou cenu a vylučujícím úhradu dluhů za jejich syna D. Z., za účelem následného zneužití, do obsahu zprostředkovatelské smlouvy rovněž zakomponoval - v bodě I., záměrně komplikovaně formulovanou a obtížně srozumitelnou pasáž o možnosti snížení kupní ceny až na polovinu sjednané částky při prodeji této nemovitosti na podkladě plné moci neobsahující ujednání o ceně s odkazem platnosti též na bod VI. smlouvy, - v bodě IV., v rámci dohody o poskytnutí půjčky zápočet pohledávek ve vztahu k dluhu D. Z., - v bodě V., závazek úhrady veškerých pohledávek za D. Z., včetně zápočtu těchto pohledávek vůči „kupní ceně“ a doplacení případného záporného rozdílu mezi součtem závazků z poskytnuté půjčky dle bodu IV. a pohledávek za D. Z. na straně jedné a „částky z uzavřené kupní smlouvy“ na straně druhé, - v bodě VI., pasáž o zajištění pohledávek formou obstarání smlouvy s třetí osobou o převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu V., spojených s jimi užívaným družstevním bytem v O.-H., ul. Dr. M., - to vše navíc s dodatkem, že případné neuzavření kupní smlouvy dle čl.I této smlouvy nemá vliv na platnost dalších ujednání“ (bod VI.), následně, za účelem realizace úkonů nekorespondujících se skutečným ujednáním o prodeji chaty, ještě téhož dne, t.j. 4.5.2009, zneuživ existence uzavření zprostředkovatelské smlouvy, která k realizaci jejího primárně deklarovaného předmětu nevyžadovala jakékoli zplnomocnění, vylákal od J. Z. pro sebe, jakožto fyzickou osobu, plnou moc k jejímu zastupování při všech úkonech spojených s prodejem chaty, včetně přímého uzavření a podpisu kupní smlouvy a převzetí kupní ceny, přičemž tato plná moc záměrně neobsahovala označení ceny nemovitosti, aby mohlo dojít ke snížení kupní ceny na podkladě části nestandardního obsahu zprostředkovatelské smlouvy dle bodu I., na podkladě takto získané plné moci, obžalovaný L. K., jakožto fyzická osoba, již dne 7.5.2009 v O., jménem J. Z., uzavřel se společností E. R., s.r.o., sídlem O.-H., zastoupenou jednatelem T. D., jako kupujícím, kupní smlouvu o prodeji chaty majitelky J. Z. za kupní cenu v podhodnocené výši 500.000,- Kč, odpovídající minimální možné částce, vyplývající z nestandardního obsahu bodu I. zprostředkovatelské smlouvy mezi J. Z. a společností B. S. ze dne 4.5.2009, a ve dnech 6.5.2009 (záloha) a 8.5.2009 (doplatek) převzal od společnosti E. R., s.r.o. kupní cenu v celkové výši 500.000,-Kč na hotovosti, kdy z takto získaných peněz toliko - vyplatil obžalovaný J. K. dne 10.5.2009 Z. Z. v hotovosti finanční částku ve výši 25.000,- Kč, - dne 11.5.2009 došlo k uhrazení exekučně vymáhaného dluhu Z. Z. ve prospěch bankovního účtu soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány v celkové výši 204.201,- Kč a - ve dnech 4.6. a 5.6.2009 byla obžalovaným L. K. předána Z. Z. další finanční částka v hotovosti ve výši 20.000,- Kč, v důsledku čehož obžalovaný L. K. způsobil manželům J. a Z. Z. škodu ve výši nejméně 600.799,- Kč a přestože finanční částka získaná i z takto účelově podhodnoceného prodeje chaty pokrývala veškeré závazky vyplývající z exekučního řízení, které byly uhrazeny ke dni 11.5.2009 a exekuce tímto dnem zrušena, což byla nutná podmínka pro zrušení blokace převodu nemovitosti v katastru nemovitostí, i případnou zprostředkovatelskou provizi, b) obžalovaný L. K. společně s obžalovaným J. K., za vzájemné součinnosti, spočívající ve spolupráci a koordinaci potřebných úkonů, v úmyslu získat finanční výnos z neoprávněného převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu manželů J. a Z. Z., zneuživše jejich důvěřivosti a nedostatečné orientace v příslibech a smluvních ujednáních, vztahujících se k prodeji chaty, za situace, kdy jmenované úmyslně neinformovali o skutečnosti, že chata byla již prodána a exekuce skončena, s cílem podvodného vylákání družstevního bytu manželů Z. a J. Z. v reálné hodnotě 830.000,-Kč, a jeho bezprostředního převodu na další osobu, dne 12.5.2009 obžalovaný L. K. navštívil J. Z. v místě jejího bydliště v O., a po sdělení nepravdivých informací o nutnosti podpisu dalších písemných materiálů k řešení prodeje chaty a zaplacení závazků z exekuce, přestože v té době byla již chata prodána a exekuce zrušena po úhradě všech závazků, i současného zneužití jejího očního onemocnění, vylučujícího možnost přečtení písemností, odvezl J. Z. za účelem ověření podpisu účelově vykonstruované smlouvy o půjčce k údajnému pokrytí závazků z exekučního řízení na Krajský úřad Moravskoslezského kraje se sídlem v O., kde jmenované podstrčil k podpisu rovněž písemnost, jejímž obsahem bylo udělení plné moci pro L. K., jakožto fyzickou osobu, k zastupování jmenované pro převod členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu V., spojených s družstevním bytem v O.-H., ul. Dr. M., kdy následně tytéž písemnosti za totožných okolností, resp. sdělení nepravdivých informací o nutnosti podpisu dalších písemných materiálů k řešení prodeje chaty, předal k podpisu a jeho ověření obžalovaný J. K. na Městském úřadě v J. i Z. Z., za nímž výhradně pro tento účel týž den přijel do místa jeho zaměstnání v J., aniž by však manželé Z. měli vůli nebo zájem na převodu členských práv a povinností k tomuto bytu a podpis takového zplnomocnění vůbec zaznamenali, neboť předložené a podepisované listiny nečetli, když důvěřovali informaci o jejich vztahu k realizaci prodeje chaty, následně, dne 19.5.2009, obžalovaný J. K. vylákal J. Z. z předmětného družstevního bytu pod lživou záminkou vlastního zájmu o koupi chaty J. Z. a nutnosti ověření podpisu na smlouvě o smlouvě budoucí k jejímu převodu, přestože osobně žádný takový zájem neměl a věděl, že chata již byla prodána a převedena na společnost E. R. s.r.o., kdy v době nepřítomnosti J. Z. i Z. Z., nacházejícího se v zaměstnání, za zpřístupnění bytu D. Z., došlo na podkladě podvodně získaných plných mocí pro obžalovaného L. K. k formálnímu předání předmětného bytu, za účasti zástupce bytového družstva, P. C., jako novému nájemci, kteréžto úkony vytvořily prostor pro situaci, kdy, ačkoli manželé Z. převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu vůbec nezamýšleli a fakticky o něm ani nevěděli, dne 21.5.2009 v O. obžalovaný L. K., na podkladě vylákaných podpisů na plných mocích k převodu tohoto družstevního bytu, vydávaje se za zástupce J. a Z. Z., uzavřel s manželi R. a P. C., smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s předmětným družstevním bytem Stavebního bytového družstva V., za úplatu ve výši 500.000,- Kč, která byla nejpozději do 25.6.2009 uhrazena, a to částečně obžalovanému L. K. ve výši 72.000,-Kč a částečně ve prospěch společnosti B. S., s.r.o. ve výši 428.000,-Kč, na podkladě nestandardně koncipované smlouvy o postoupení pohledávky v této výši, neobsahující ustanovení o úplatě, v důsledku čehož obžalovaní L. K. a J. K. způsobili manželům J. a Z. Z. škodu ve výši nejméně 830.000,- Kč, 2) obžalovaný L. K. a obžalovaný J. K., za vzájemné součinnosti, spočívající v koordinaci potřebných úkonů, v úmyslu získat finanční výnos z neoprávněného převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu nájemce Ľ. J., nejdříve obžalovaný L. K., vystupující jako jednatel společnosti B. S. s.r.o., sídlem M. O., dne 8.7.2009 v O., za přítomnosti obžalovaného J. K., uzavřel jménem společnosti B. S. s.r.o., v postavení věřitele, s Ľ. J., v postavení dlužníka, smlouvu o půjčce k poskytnutí finanční hotovosti ve výši 300.000,-Kč, s dobou splatnosti do 30.7.2010, obsahující nesrozumitelně definovaný institut zajištění půjčky dle bodu III. smlouvy, ve vztahu k členským právům a povinnostem k družstevnímu bytu v užívání Ľ. J. v O.-V., ul. P., v reálné hodnotě 1.100.000,-Kč, avšak s tím, že ohledně tohoto bytu bude uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností s nepravdivým slovním ujištěním, že bytu bude jako zástavy užito pouze v případě nesplacení půjčky, v návaznosti na uzavření smlouvy o půjčce byla téhož dne Ľ. J. ze strany obžalovaného J. K. předložena k podpisu a jeho ověření dohoda o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu P., vztahující se k družstevnímu bytu č. ... v domě v O.-V., ulici P., v níž je obžalovaný L. K., jakožto fyzická osoba, označen v postavení nabyvatele, a Ľ. J., v postavení převodce, přičemž tato dohoda je za nabyvatele podepsána obžalovaným J. K., kdy uzavření této dohody bylo ze strany obžalovaného L. K. vyžadováno jako nutná podmínka k poskytnutí finanční půjčky za nepravdivého ujištění, že v případě splacení půjčky dojde ke zpětnému převodu členských práv a povinností v družstvu, ve vztahu k předmětnému bytu, na Ľ. J., a současně bylo rovněž požadováno, aby Ľ. J. podepsal plnou moc pro J. K., jakožto fyzickou osobu, k zastupování jmenovaného pro převod členských práv a povinností v Bytovém družstvu P., spojených s družstevním bytem č. ..., což, za opětovně nepravdivého ujištění, že se jedná o standardní postup, Ľ. J. učinil, v důsledku popsaných okolností v rámci tohoto zástavního ujednání Ľ. J. všechny požadované písemnosti podepsal, aniž by však měl vůli nebo zájem na skutečném převodu členských práv a povinností a ukončení užívání bytu, což bylo dodatečně umocněno smluvním ujednáním jmenovaného s obžalovaným L. K. ze dne 27.7.2009 o podnájemní smlouvě v tomto bytě na dobu neurčitou a zpětném převodu členských práv a povinností ve prospěch Ľ. J. v případě zaplacení půjčky, jakož i řádnými platbami dohodnutých splátek půjčky, přesto však bezprostředně poté, bez vědomí Ľ. J., na podkladě vylákané plné moci, byla s datem 8.7.2009 formálně a účelově vyhotovena písemnost, označená jako dohoda o převodu členských práv a povinností ve Bytovém družstvu P., vztahujících se k předmětnému družstevnímu bytu č. ..., v níž je obžalovaný J. K., bezdůvodně označen jako zmocněnec Ľ. J., v postavení převodce, a manželé L. K. a E. K. jsou označeni jako nabyvatelé, kdy tato písemnost byla podepsána E. K. dne 9.7.2009 a obžalovaným J. K., v rubrice převodce i nabyvatele dne 29.7.2009, následně, písemností s datem 12.8.2009, je deklarována dohoda o převodu členských práv a povinností vztahujících se k družstevnímu bytu č. ..., za úplatu ve výši 500.000,-Kč mezi manželi L. K. a E. K., jako převodci, uzavřeli s Ing. J. S., jako nabyvatelem, přestože k pozdějšímu datu 15.8.2009 uzavřeli manželé L. K. a E. K. s Bytovým družstvem P. smlouvu o nájmu totožného bytu, v níž jsou označeni jako členové tohoto bytového družstva, načež, v měsíci říjnu 2009, byl Ľ. J. donucen k vystěhování z bytu, mj. i odpojením dodávky elektřiny, v důsledku čehož obžalovaní L. K. a J. K. způsobili Ľ. J. škodu ve výši nejméně 1.100.000,- Kč 3) obžalovaný L. K. a obžalovaný J. K., za vzájemné součinnosti, spočívající v koordinaci potřebných úkonů, v úmyslu získat finanční výnos z neoprávněného prodeje nemovitostí majitelky E. S., v reálné hodnotě 1.200.000,-Kč, obžalovaný L. K. vystupující jako jednatel společnosti B. S. s.r.o., se sídlem M. O., počátkem měsíce července roku 2009 nabídl E. S. poskytnutí úvěru, následně dne 16.7.2009 obžalovaný J. K. provedl fotodokumentaci rodinného domu jmenované v obci S., přičemž mu bylo E. S. výslovně sděleno, že nesouhlasí s převodem nemovitostí na jiný subjekt, je ochotna je poskytnout toliko formou zástavy, dne 31.7.2009 obžalovaný L. K., za přítomnosti obžalovaného J. K., v K., jménem společnosti B. S. s.r.o., jako věřitelem, uzavřel s E. S., jako dlužníkem, smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 600.000,-Kč, dále smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnických práv, jejímž předmětem byly nemovitosti v obci S. a směnečné ujednání k vystavené bianko směnce, kdy k ověření podpisů na listinách došlo téhož dne v budově Městského úřadu v K., a následně byla E. S. obžalovaným L. K. vyplacena v hotovosti finanční částka ve výši 50.000,-Kč, jako záloha z úvěru s tím, že zbylá částka jí bude téhož dne doplacena ve formě bankovního převodu na její bankovní účet, což se však nestalo a během několika dnů obžalovaný L. K. kontaktoval E. S. s návrhem uzavření nové smlouvy o úvěru na částku ve výši 650.000,-Kč, s čímž E. S. souhlasila, načež se dne 5.8.2009 obžalovaný L. K. společně s obžalovaným J. K. opětovně setkali s E. S. v K., kde za účelem podpisů a jejich ověření k novým materiálům pro poskytnutí úvěru v nově dohodnuté výši 650.000,-Kč šel pouze obžalovaný J. K. společně s E. S. do notářské kanceláře Mgr. Pavla Vrby, a to velmi krátce před koncem úředních hodin, v notářské kanceláři předložil obžalovaný J. K. listiny k podpisům a jejich ověření, kdy E. S. zběžně přečetla obsah nově uzavírané smlouvy o úvěru, smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnických práv a směnky, avšak pouze v prvních dvou z celkově čtyř vyhotovení každé z písemností předložených k podpisu, a za nepravdivého ujišťování ze strany přítomného obžalovaného J. K., že se jedná o listiny shodného obsahu jako v předchozím případě, všechny předložené listiny podepsala, aniž si povšimla, že, v rozporu s jejím dříve výslovně deklarovaným postojem vylučujícím převod nemovitostí na jiný subjekt, byla mezi tyto listiny podstrčena písemná plná moc pro obžalovaného L. K. k jejímu zastupování při všech právních úkonech spojených s převodem vlastnického práva a prodeje rodinného domu č.p. ... na parcele č. ..., parcela p.č. ..., p.č. ..., p.č. ..., parcela ..., a příslušenství k domu jenž tvoří garáž a studna, v obci S. - M., okres H., pozemky ve zjednodušené evidenci parcela ..., vše zapsáno u Katastrálního úřadu Jihomoravského kraje, Katastrální pracoviště K., po podpisu listin se s obžalovaným J. K. vrátila k vozidlu, kde vyčkával obžalovaný L. K., který, po potvrzení, že došlo k podepsání všech nově předkládaných listin, vyžádal od E. S. vrácení dříve vyhotovených listin ze dne 31.7.2009, které roztrhal a obžalovaný J. K. je vyhodil do odpadkového koše, a obžalovaný L. K. až po výzvě předal E. S. jedno vyhotovení smlouvy o úvěru, bez ověřeného podpisu, a před odjezdem ji ujistil, že peníze budou v průběhu několika dnů převedeny na její bankovní účet, což se však nestalo ani přes následné telefonické urgence, avšak bezprostředně na to, dne 11.8.2009, obžalovaný L. K. na podkladě takto podvodně získané plné moci, vydávajíce se neoprávněně za zmocněnce E. S., jako prodávající, formálně uzavřel kupní smlouvu s Doc. PhDr. J. K., CSc., jako kupující, o prodeji nemovitostí z majetku E. S., za kupní cenu 600.000,-Kč, k čemuž téhož dne byl u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště K., podán návrh na vklad vlastnického práva Doc. PhDr. J. K., CSc. do katastru nemovitostí, k němuž nedošlo jen proto, že se E. S. o tomto návrhu dozvěděla a učinila potřebné úkony, kterými vkladu do katastru nemovitostí zabránila, v důsledku čehož se obžalovaní L. K. a J. K. pokusili způsobit E. S. škodu ve výši nejméně 1.200.000,- Kč, k čemuž nedošlo jen v důsledku aktivního jednání jmenované, 4) obžalovaní L. K., J. K. a M. K., za vzájemné součinnosti, spočívající v koordinaci potřebných úkonů, v úmyslu neoprávněného získání finanční výnosu z prodeje bytu a nemovitostí majitelů manželů I. a K. K., v reálné hodnotě 870.000,-Kč, zneuživše jejich důvěřivosti, v měsíci říjnu roku 2009 obžalovaný M. K., na podkladě inzerátu manželů K. a I. K. na webovém portálu inzertních novin Avízo, jmenované kontaktoval a, vydávajíce se účelově a nepravdivě za potenciálního kupce, předstíral zájem o koupi inzerované bytové jednotky č. ..., v domě č.p. ... v O.-H., ul. H., a jejích součástí, s tím, že koupi bytu bude financovat obžalovaný L. K., v rámci čehož, pro získání časového prostoru k úkonům spojeným s účelovým převodem těchto nemovitostí na jiný subjekt, dne 23.9.2009 obžalovaný M. K., aniž by měl zájem nemovitosti skutečně zakoupit, uzavřel s manželi K. smlouvu o smlouvě budoucí o koupi těchto nemovitostí s ujednáním o zavření kupní smlouvy do 30.9.2009, a téhož dne obžalovaný L. K. získal od I. a K. K. plné moci za účelem jejich zastoupení při všech právních úkonech spojených s převodem vlastnického práva k těmto nemovitostem, které mu jmenovaní udělili s důvěrou v jeho korektní jednání k realizaci prodeje nemovitostí za sjednanou cenu 820.000,- Kč a úhradu kvitance ve výši 300.000,-Kč, složené v důsledku revitalizace domu, když sami s převodem nemovitostí neměli zkušenosti, následně dne 30.9.2009, s cílem urychleně vyvést nemovitosti z dispozice manželů K. bez vyplacení jakýchkoli peněžních prostředků, obžalovaný L. K., vystupujíce jako zmocněnec I. a K. K., v postavení prodávajícího, formálně uzavřel se společností G. M. R., s.r.o., sídlem M. O., v níž byl sám jednatelem, avšak pro daný převod společnost zastupoval její prokurista, obžalovaný J. K., v postavení kupujícího, kupní smlouvu o prodeji těchto nemovitostí za fiktivní kupní cenu v podhodnocené výši 300.000,- Kč, a obžalovaní L. K. společně s J. K. téhož dne podali u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště O., návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, avšak návrhu nebylo ke dni 1.10.2009 vyhověno a vklad nebyl zapsán z důvodu obsahových vad v kupní smlouvě ohledně označení nemovitostí, pročež dne 20.10.2009 došlo navrhovateli k jeho zpětvzetí, za situace vyvolané nezapsáním vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch společnosti G. M. R., s.r.o., dne 15.10.2009, obžalovaný J. K. kontaktoval K. K. v T. v jeho tehdejším zaměstnání a tomuto sdělil, že je nutno vystavit novou plnou moc ve prospěch L. K. za účelem jejich zastupování při prodeji bytu, kterou K. K., datovanou ke dni 13.10.2009, podepsal, následně byl odvezen obžalovaným J. K. do notářské kanceláře JUDr. Jany Matýskové, kde byl jeho podpis ověřen, a za shodným účelem obžalovaný J. K. dne 16.10.2009 kontaktoval rovněž I. K. v jejím zaměstnání v O.-M. a za totožných okolností jí předložil k podpisu plnou moc, kterou I. K. podepsala, následně ji obžalovaný J. K. odvezl na pobočku České pošty v O., kde byl její podpis ověřen, poté, dne 19.10.2009, opět s původním cílem vyvést nemovitosti z dispozice manželů K., obžalovaný L. K., vystupujíce jako zmocněnec I. a K. K., jako prodávajících, formálně uzavřel se společností G. M. R. s.r.o., zastoupenou prokuristou, obžalovaným J. K., jako kupujícím, novou kupní smlouvu o prodeji jednotky č. ..., v domě č.p. ..., na ul. H. v O.-H., na pozemku par.číslo St. ... včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 49/294 na společných částech domu č.p. ... a spoluvlastnického podílu o velikosti 49/294 na pozemku par.č. St ..., a to opět za podhodnocenou kupní cenu 300.000,- Kč, dne 20.10.2009 obžalovaní L. K. společně s J. K. podali návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště O., tento byl zapsán dne 23.10.2009 s právními účinky ke dni podání, následně, dne 30.10.2009, obžalovaný M. K., ačkoli věděl, že předmětná bytová jednotka byla prodána společnosti G. M. R., s.r.o., kontaktoval K. K. s žádostí o předání klíčů od tohoto bytu pod nepravdivou záminkou rekonstrukce, s cílem účelově ujistit manžele K. o svém trvajícím zájmu na koupi tohoto bytu a získat od něj klíče, a přístupový čip ke vstupu do domu, kteří mu chtěli vyhovět a v přesvědčení o tom, že jmenovaný byt skutečně koupí, došlo uvedeného i k protokolárnímu předání bytu, avšak dne 23.11.2009 obžalovaný M. K. sdělil manželům K., že odstupuje od smlouvy o smlouvě budoucí o převodu předmětné nemovitosti s odkazem na nenaplnění ujednání o zavření kupní smlouvy do 30.9.2009, v důsledku čehož došlo k podpisu dohody o jejím zrušení, obsahující text o její neplatnosti od samotného počátku a vzdání se jakýchkoli nároků vůči smluvním stranám i třetím subjektům, načež, dne 8.1.2010, obžalovaný L. K., vystupující jako jednatel společnosti G. M. R., s.r.o., jako prodávající, uzavřel se společností F., s.r.o., se sídlem O.- M. h., zastoupenou D. S., jako kupujícím, kupní smlouvu o prodeji této bytové jednotky a jejích součástí za kupní cenu 550.000,- Kč a následně dne 11.1.2010 byl proveden návrh vkladu do katastru nemovitostí, kdy peníze získané prodejem nemovitostí si obžalovaní ponechali, v důsledku čehož obžalovaní L. K., J. K. a M. K. způsobili manželům I. a K. K. škodu v celkové výši nejméně 870.000,- Kč 5) obžalovaný L. K. a obžalovaný M. K., za vzájemné součinnosti, spočívající v koordinaci potřebných úkonů, v úmyslu získat finanční výnos z neoprávněného převodu bytu a nemovitostí majitele J. K., v reálné hodnotě 550.000,-Kč, po úvodním informativním jednání J. K. s obžalovanými L. K. a M. K. o možnostech poskytnutí finanční půjčky, v rámci něhož J. K. výslovně vyloučil možnost, že by za případně poskytnutou půjčku v požadované výši 140.000,-Kč byl ochoten ručit bytovou jednotkou v jeho vlastnictví v domě v O.-P., ul. Z. Š., na což obžalovaný M. K. reagoval tím, že by ve smluvním vztahu mohl sám vystupovat jako ručitel, obžalovaný L. K., vystupující jako jednatel společnosti B. S., s.r.o., se sídlem M. O., v postavení věřitele, dne 9.11.2009 v osobním motorovém vozidle, na parkovišti areálu T. v O.-T., uzavřel s J. K., jakožto dlužníkem, smlouvu o půjčce finanční hotovosti ve výši 140.000,-Kč, s neurčenou dobou splatnosti a s 1,5 % úrokem, a současně obžalovaný M. K. uzavřel s J. K. dohodu o přistoupení obžalovaným M. K. k této smlouvě o půjčce, a to v postavení ručitele, se zajišťovacím zástavním právem, přičemž, v rámci podpisů a jejich ověření na písemných vyhotoveních smluvních ujednání o půjčce a ručitelství, obžalovaní L. K. a M. K., mezi tyto písemnosti podstrčili J. K. plnou moc, jejímž obsahem bylo zmocnění obžalovaný M. K. k zastupování J. K. pro prodej bytové jednotky č. ... v domě č.p. ... v O.-P., ul. Z. Š., na parc. č. St. ..., včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 264/40129 na společných částech domu č.p. ..., na pozemku parc. č. St. ..., na podkladě takto podvodně získané plné moci, aniž by J. K. měl vůli nebo zájem na prodeji bytu, bezprostředně na to, dne 10.11.2009 obžalovaný M. K., vydávajíce se neoprávněně za zmocněnce J. K., jako prodávajícího, a obžalovaný L. K., jako jednatel společnosti B. S. s.r.o., jako kupující, s cílem následného úplatného převodu na další subjekt, formálně uzavřeli kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky č. ... v domě č.p. ... v O.-P., ul. Z. Š., na parc. č. St. ...., včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 264/40129 na společných částech domu č.p. ..., na pozemku parc. č. St. ..., z majetku J. K., vše v katastrálním území P.-s. zapsáno u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O., a to za fiktivní kupní cenu 100.000,-Kč, dne 12.11.2009 provedli u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O. návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, který byl ve prospěch společnosti B. S. s.r.o. zapsán dne 16.11.2009 s účinky od data podání návrhu, a tento právní stav udržovali, přestože J. K. přibližně po týdnu od uzavření smlouvu o půjčce ústně vypověděl, v důsledku čehož obžalovanému M. K., na jeho výzvu, předal veškeré listiny týkající se poskytnutí půjčky a ručení, kdy tyto písemnosti obžalovaný M. K. před ním roztrhal s tvrzením, že tímto je vše ukončeno, aniž se mu o převedení bytové jednotky zmínil, v důsledku čehož obžalovaní L. K. a M. K. způsobili J. K. škodu ve výši nejméně 550.000,- Kč, načež teprve v průběhu února roku 2010 došlo k obnovení vlastnického práva J. K. k předmětné bytové jednotce, když se jmenovaný z materiálů doručených katastrálním úřadem dozvěděl o převodu bytové jednotky a neprodleně učinil právní úkony k odstranění tohoto stavu, zejména s obžalovaným L. K. sjednal souhlasného prohlášení o obnovení vlastnictví, což bylo následně realizováno, 6) obžalovaný L. K. a obžalovaný J. K., za vzájemné součinnosti, spočívající v koordinaci potřebných úkonů, v úmyslu získat finanční výnos z neoprávněného prodeje nemovitostí majitelů Mgr. E. S. a J. S., v reálné hodnotě 1.600.000,-Kč, po úvodním společném jednání, na němž obžalovaní předstírali zájem na vymožení pohledávek manželů S. vůči jiným osobám, aby tak navodili situaci, při níž je nutné podepisovat listiny, a následně zneužili takové situace pod účelovou záminkou vymožení pohledávek za dlužníky H. Ch. a M. S. ve prospěch manželů S., dne 28.12.2009 v O., v rámci podepisování listin, označených jako smlouva o postoupení pohledávky ve prospěch společnosti B. S., s.r.o., zastoupené obžalovaným L. K., v postavení jednatele, a vystavení plné moci pro obžalovaného J. K. k zastupování Mgr. E. S. a J. S. ve všech právních úkonech ve věci převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu V., vztahujícím se k bytu v O.-M. H., ul. Gen. J., vyplývajícím ze závazku dlužníka M. S., přičemž při podpisu listin či ověření podpisů došlo ze strany obžalovaných L. K. a J. K. k podstrčení nebo záměně s graficky podobnými písemnostmi, v nichž však bylo obsaženo zmocnění obžalovaného J. K. k zastupování Mgr. E. a J. S. k prodeji jiných nemovitostí, a to rodinného domu v O.-H. z majetku jmenovaných č.p. ..., na parcele St. ..., garáže bez čp/če St. ..., dále parcely St. ...,St. ..., ... a ..., vše v katastrálním území H., Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O., a to aniž by však manželé S. vyjádřili vůli nebo zájem na prodeji nemovitostí a o podpisu takovéhoto zmocnění k jejich prodeji věděli, na základě takto podvodně získaných listin, dne 7.1.2010, obžalovaný J. K., vydávajíce se neoprávněně za zástupce Mgr. E. a J. S., jako prodávajících, a obžalovaný L. K., jako jednatel společnosti G. M. R., s.r.o., M. O., jako kupující, formálně uzavřeli kupní smlouvu o prodeji uvedených nemovitostí z majetku Mgr. E. a J. S. a dne 11.1.2010 podali u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště O., návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, avšak návrhu nebylo ke dni 12.1.2010 vyhověno a vklad nebyl zapsán z důvodu vad v plné moci ohledně její neurčitosti a v ní nesrozumitelného označení nemovitostí, pročež dne 14.1.2010 došlo navrhovateli k jeho zpětvzetí, v důsledku čehož, dne 14.1.2010, obžalovaní L. K. a J. K. opětovně společně navštívili J. S. v místě jeho bydliště s tím, že v důsledku chyby v udělené plné moci je zapotřebí urychleně podepsat novou plnou moc k zastupování, jejíž obsah J. S. toliko vizuálně zkontroloval na prvním písemném vyhotovení, které se vztahovalo k dluhu M. S., a v přesvědčení, že i další písemná vyhotovení jsou totožného obsahu, je podepsal v notářské kanceláři v O., kam byl obžalovanými převezen k ověření podpisu, přičemž byla J. S. obžalovanými podstrčena k podpisu graficky podobná písemnost, v níž však bylo obsaženo zmocnění obžalovaný L. K. k zastupování J. S. při prodeji rodinného domu v O.-H. a souvisejících pozemků, obdobným způsobem byl podpis na takové plné moci vylákán obžalovaným L. K. rovněž od Mgr. E. S., se zdůrazněním potřeby rychlosti udělení nové plném moci, neboť hrozí, že by prodlením bylo zmařeno vymáhání pohledávky, po získání potřebných zmocnění, téhož dne, tj. 14.1.2010, obžalovaný L. K., vydávajíce se neoprávněně za zmocněnce Mgr. E. a J. S., jako prodávajících, a obžalovaný J. K., jako prokurista společnosti G. M. R., s.r.o., jako kupující, znovu formálně uzavřeli kupní smlouvu o prodeji označených nemovitostí v O.-H. z majetku manželů S. za fiktivní kupní cenu ve výši 800.000,- Kč, a dne 15.1.2010 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště O., podali návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, který však proveden nebyl, neboť Mgr. E. S. se, na podkladě výzvy dostavila na katastrální úřad, kde zjistila prováděné úkony k převodu nemovitostí z jejich vlastnictví, a následně byly učiněny potřebné úkony, kterými vkladu do katastru nemovitostí bylo zabráněno, v důsledku čehož se obžalovaní L. K. a J. K. pokusili způsobit manželům Mgr. E. a J. S. škodu ve výši nejméně 1.600.000,- Kč, k čemuž nedošlo jen v důsledku aktivního jednání jmenovaných, 7) obžalovaný L. K. a obžalovaný J. K., za vzájemné součinnosti, spočívající v koordinaci potřebných úkonů, v úmyslu vylákat peníze od Ing. J. S., obžalovaný L. K., jako jednatel spol. G. M. R., s.r.o., M. O. a obžalovaný J. K., jako prokurista této společnosti, nabídli účelově Ing. J. S. k prodeji bytovou jednotku v O.-H. na ul. H., v domě č.p. ..., na St. parcele č. ..., včetně podílu na společných částech domu a pozemku, vše zapsáno na LV č. ..., katastrální území H., Katastrální pracoviště O., a k předstírané realizaci prodeje pak dne 30.9.2009, obžalovaný J. K., jako prokurista společnosti G. M. R., s.r.o., uzavřel s Ing. J. S., jako zájemcem, dohodu o rezervaci se závazkem uzavření kupní smlouvy k uvedené nemovitosti do 15.11.2009 za částku 500.000,-Kč, dne 20.10.2009 obžalovaný J. K., jako prokurista společnosti G. M. R., s.r.o., označen jako budoucího převodce, uzavřel s Ing. J. S., jako budoucím nabyvatelem, smlouvu o smlouvě budoucí a následně dne 2.11.2009 obžalovaný J. K., jako prokurista společnosti G. M. R., s.r.o., jako prodávající, uzavřel s Ing. J. S., jako kupujícím, kupní smlouvu, když předmětem dohody a smluv byly označené nemovitosti se sjednanou kupní cenou ve výši 500.000,-Kč , avšak obžalovaní L. K. a J. K. takto jednali v úmyslu nerealizovat převod nemovitostí ve prospěch Ing. J. S., neboť jmenovanému zamlčeli jak skutečnost, že byt byl získán do dispozice společnosti G. M. R., s.r.o., podvodným jednáním ve vztahu k manželům I. a K. K. a tak existenci dřívější smlouvy o smlouvě budoucí o převodu těchto nemovitostí ze dne 23.9.2009 mezi manželi K. a M. K., když M. K. od smlouvy písemně odstoupil až dne 23.11.2009, vše činili za účelem vylákání finančních prostředků od Ing. J. S., kdy na podkladě tohoto klamavého jednání vylákali od Ing. J. S. celkovou částku ve výši 500.000,-Kč, formou záloh ke kupní ceně, a to dne 30.9.2009 ve výši 150.000,-Kč, dne 20.10.2009 ve výši 150.000,-Kč, dne 2.11.2009 ve výši 60.000,-Kč a dne 3.11.2009 ve výši 140.000,-Kč, vyplácených v hotovosti k rukám obžalovaného L. K., který oproti převzetí peněz vystavil příjmový pokladní doklad na příjemce společnost G. M. R., s.r.o., načež dne 8.1.2010 obžalovaný L. K., jako jednatel společnosti G. M. R., s.r.o., předmětný byt a jeho související součásti prodal společnosti F. s.r.o., O. - M. H., za cenu 550.000,-Kč, k převodu tohoto bytu na Ing. J. S. nikdy nedošlo, uhrazené finanční prostředky mu nebyly vráceny, v důsledku čehož obžalovaní L. K. a J. K. způsobili Ing. J. S. škodu ve výši 500.000,- Kč 8) obžalovaný L. K., v úmyslu získat finanční výnos z neoprávněného převodu členských práv a povinností, vztahujících se k družstevnímu bytu nájemkyně S. L., v reálné hodnotě 720.000,-Kč, zneuživ její důvěřivosti i tíživé osobní situace, jako jednatel společnosti B. S., s.r.o., sídlem M. 0., nejdříve dne 27.6.2009 v O., uzavřel, jako věřitel, se S. L., jako dlužníkem, smlouvu o půjčce ve výši 100.000,-Kč, v níž bylo v bodě III., pro případ prodlení, ujednáno zajištění členských práv a povinností ve vztahu k družstevnímu bytu jmenované a převod těchto práv a povinností bez souhlasu dlužníka v případě, že dojde k výraznému zhoršení finanční situace dlužníka, současně jmenované předložil k podpisu také vyhotovené vyplňovací směnečné prohlášení datované ke dni 26.6.2009, kdy v rámci jejich jednání i při podpisu uvedených listin obžalovaný L. K., opakovaně ujišťoval S. L., že v důsledku půjčky o družstevní byt nepřijde, pokud bude splátky řádně hradit, přičemž však, aniž by S. L. měla vůli nebo zájem na převodu členských práv a povinností k svému družstevnímu bytu, což bylo deklarováno její obavou o jeho případnou ztrátu i skutečností, že půjčku požadovala z důvodu finanční tísně k úhradě dluhu na nájemném, obžalovaný L. K. mezi podepisované písemnosti podstrčil vyhotovenou plnou moc, jejímž obsahem bylo jeho zmocnění k zastupování S. L. při všech právních úkonech týkajících se převodu členských práv a povinností vztahujících se k družstevnímu bytu č. ... v domě č.p. ..., č.o. ..., v O.-D., ulice J. M., blok ..., vlastníka Stavebního bytového družstva V., poté, dne 30.6.2009, obžalovaný L. K. kontaktoval S. L. s tím, že je nutno umožnit techničce bytového družstva, aby nezávazně pro účely zajištění smlouvy o půjčce, provedla opis stavu teplé a studené vody, na základě takovýchto účelově lživých tvrzení S. L. byt techničce zpřístupnila, dne 15.7.2009 v O., v kanceláři B. S. na ul. V., s.r.o. obžalovaný L. K., jako jednatel společnosti B. S., s.r.o., v podvodném úmyslu získání přímého titulu pro převod práv a povinností k družstevnímu bytu S. L., za nepravdivého tvrzení o možnosti zajištění výměny jejího bytu za menší, přiměl S. L. k uzavření smlouvy o zprostředkování prodeje předmětného bytu za částku nejméně 800.000,-Kč, kterou jmenovaná podepsala výhradně z důvodu příslibu L. K. o realizaci výměnu jejího bytu za menší, s vyplacením cenového rozdílu, kdy po získání těchto materiálů, dne 16.7.2009, obžalovaný L. K., bez vědomí S. L., v O. v sídle Stavebního bytového družstva V., na základě podvodně vylákané plné moci, vydávajíce se neoprávněně za zmocněnce S. L., jako převádějící, uzavřel s T. D., jako nabyvatelem, smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s předmětným družstevním bytem, a to za úplatu ve výši 400.000,-Kč, která byla obžalovanému L. K. v hotovosti uhrazena, takto získané finanční prostředky si L. K. ponechal pro svou osobní potřebu, v důsledku čehož obžalovaný L. K. způsobil S. L. škodu ve výši nejméně 720.000,- Kč. Za to byl obžalovaný L. K. podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2, písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku byl obžalovanému L. K. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 roků. Obžalovaný J. K. byl podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku byl obžalovanému J. K. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce samostatného orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 roků. Konečně obžalovaný M. K. byl podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 roků. V rámci adhezního řízení bylo rozhodnuto předně tak, že podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému L. K. uložen povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené S. L. peněžní částku ve výši 645.000,- Kč, Z. Z. peněžní částku ve výši 470.000,- Kč. Dále byla podle § 228 odst. 1 tr.ř. obžalovaným L. K., J. K. a M. K. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody společně a nerozdílně poškozenému K. K. peněžní částku ve výši 820.000,-Kč. Konečně byla podle § 228 odst. 1 tr.ř. obžalovaným L. K. a J. K. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody společně a nerozdílně poškozeným Z. Z. peněžní částku ve výši 830.000,- Kč, Ľ. J. peněžní částku ve výši 1.100.000,-Kč a Ing. J. S. peněžní částku ve výši 500.000,-Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byl poškozený Ľ. J. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními obžalovaných L. K., J. K. a M. K. Opravný prostředek obžalovaného L. K. byl, jak se podává z jeho písemného vyhotovení, zpracován jeho obhájcem JUDr. Mario Hanákem a směřuje jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu napadeného rozsudku. V úvodu opravného prostředku zdůrazňuje obžalovaný K., že jeho trestní věc byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.1.2014, sp. zn. 6 To 94/2013, vrácena nalézacímu soudu se závazným pokynem vypořádat se objektivním způsobem s cenami nemovitostí, které měly být podvodným způsobem převedeny od poškozených na jiné osoby. Dále pak odvolací soud vytkl soudu prvního stupně mechanické hodnocení důkazů, které neodpovídaly výpovědím jednotlivých poškozených. V této souvislosti argumentuje odvolatel tím, že nalézací soud se zaměřil toliko na znalecké ohodnocení nemovitostí, což provedl přibráním znalce Ing. Balnara, který posléze vypracoval znalecký posudek. Odvolatel konstatuje, že od počátku namítal, že zmíněný znalecký posudek je do značné míry neprůkazný a nebere v úvahu situaci jednotlivých poškozených, kteří se vesměs vlastní vinou dostali do tíživé ekonomické situace, kdy mnohdy proběhlo exekuční řízení (viz manželé Z.). Cena nemovitostí je tedy dle obžalovaného K. v těchto případech jiná než cena, kdy prodávající osoba nejedná pod tíhou exekučního řízení. Obžalovaný konstatuje, že do značné míry chápe, že znalec nemůže přihlížet k těmto mimořádným okolnostem, nicméně na druhé straně zdůrazňuje, že ani při osobním výslechu znalce a vypracovaném dodatku ke znaleckému posudku nelze věrohodným způsobem ověřit, z jakých zdrojů znalec vycházel, zda vycházel z nabídkových cen nebo skutečně realizovaných cen a znalec také neuvedl konkrétní data prodeje. Tvrzení znalce, že vycházel ze svého soukromého archivu, je dle názoru odvolatele nedostačující. Markantní je tato situace zejména u bodu 1), který se týká nemovitosti manželů Z. Zde poukázal obžalovaný K. na to, že v rámci své obhajoby předložil znalecký posudek k ohodnocení této chaty s cenou o 2/3 nižší, než jaká byla stanovena znalcem Ing. Balnarem. Byť je nutno připustit, že obžalovaným předložený posudek je tzv. vyhláškový, je v praxi těžko představitelné, že by se takovým způsobem lišil od tržního posudku vypracovaného Ing. Balnarem. Obžalovaný poukázal na to, že již v závěrečné řeči argumentoval tím, že je obecně známo, že v důsledku hypoteční krize došlo v průběhu roku 2008 až 2009 k rapidnímu poklesu cen nemovitostí a nabízené ceny byly zcela jiné, než za které se tyto pak skutečně prodávaly. V další části opravného prostředku pak vyslovuje obžalovaný K. své námitky týkající se hodnocení svědeckých výpovědí. Podle názoru obžalovaného je zřejmé, že krajský soud podstatným způsobem změnil svá skutková tvrzení. Ve všech bodech výroku napadeného rozsudku je patrné, že poškození se aktivně zúčastnili jednání při prodeji, příp. zástavách svých nemovitostí. Poškození byli v několika realitních kancelářích, u notáře, měli možnost zkonzultovat celou záležitost s advokátem, a proto nelze hovořit o tom, že se jedná o typickou formu podvodného jednání. Ostatně tuto okolnost připouští v odsuzujícím rozsudku i krajský soud na str. 88 odůvodnění. Obžalovaný uvedl, že tyto jeho námitky se týkají zejména bodů 1a), 2), 3) a 4). Zdůraznil, že poškozený J. se měl možnost zúčastnit jednání s nabyvatelem bytu Ing. S., poškozená S. sama uvedla, že měla možnost si listiny přečíst a domáhala se u matky odvolatele úhrady částky 600.000,- Kč, přičemž neplatnost převodu nenamítala. Poškozený K. se účastnil jednání v Českomoravské stavební spořitelně dne 15.12.2009 a věděl tedy, jakým způsobem bude proveden výmaz zástavního práva. Pokud jde o posledně jmenovaného poškozeného, zdůraznil obžalovaný K., že jemu, byť nepatrným způsobem, hradí způsobenou škodu. Odvolatel dále konstatuje, že si je vědom toho, že jeho jednání nebylo ve všech případech zcela standardní a že poškozeným skutečně vznikla újma, byť ne tak vysoká, jak je uvedeno v napadeném rozsudku. Obžalovaný má však za to, že škoda nebyla řádně objektivizována a znalecký posudek k ohodnocení nemovitosti pokládá za nepřezkoumatelný, nepřihlížející ke všem okolnostem prodeje nemovitosti (exekuce, zástavy). Minimálně pod body 1) až 4) výroku rozsudku existují pochybnosti o jeho vině. Dále obžalovaný zdůraznil, že rozhodně žádným způsobem nemařil projednávání věci, účastnil se každého jednání, vyjma jednání v prosinci 2014, kdy však byl nemocen. Není tudíž jeho vinou, že trestní stíhání trvá po dobu pěti a půl roku. Dále zdůraznil, že zcela přehodnotil svůj život. V roce 2011 absolvoval psychiatrické léčení a od té doby se řádně zařadil do života, zajistil si práci a v červnu 2013 uzavřel manželství, v němž se svojí nynější ženou vychovávají její děti ve věku 8 a 16 let. V rámci petitu opravného prostředku pak navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen v celém rozsahu a věc aby byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obhájce obžalovaného K. JUDr. Hanák v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem setrval na výše naznačeném opravném prostředku, když především rozvedl jeho podstatné body. Nad rámec argumentace uvedené v písemně podaném odvolání odkázal na § 4 nového občanského zákoníku, v němž je deklarováno, že každá osoba má rozum průměrného člověka a schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností. V daných souvislostech poukázal obhájce na to, že i v nyní napadeném rozsudku, který byl vynesen poté, co byl původní rozsudek zrušen odvolacím soudem, jsou formulace, s nimiž se nemůže ztotožnit. Odkázal konkrétně na formulace o využití oční vady poškozené Z. či o využití formulací nejasného charakteru. Obhájce opakovaně zdůraznil, že poškození, kteří s obžalovaným K. jednali, měli časový prostor k tomu, aby si celou věc rozmysleli a nemuseli příslušné právní akty podepisovat v daný okamžik. Poškození podle obhájce mohli vyhledat odbornou právní pomoc, případně se poradit se známými. Do časového tlaku se dostali sami, tento tlak nebyl způsoben obžalovaným. Zdůraznil také, že všichni poškození měli dluhy. Obhájce také vyslovil svůj nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně hodnotí výpověď svědka P. C. Dále pak zopakoval své výhrady týkající se charakteru znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. Balnarem. Zejména pokud se týče nemovitostí manžel Z., obhájce zdůraznil, že na těchto nemovitostech vázly právní vady, neboť jak chata, tak byt byly zatíženy exekucí. Proto byla nutně tržní cena jiná, než jaká by byla v případě tzv. „čisté“ nemovitosti. Zdůraznil dále, že pokládá znalecký posudek za nepřezkoumatelný, neboť nelze hodnověrným způsobem ověřit, z čeho znalec čerpal při stanovení tržní ceny jednotlivých nemovitostí. Zopakoval, že rovněž v případě poškozených J. i S. má za to, že se jeho klient nedopustil trestného jednání. Dále zdůraznil vývoj osobnosti svého klienta, když tento v roce 2011 absolvoval protialkoholní léčení, od roku 2013 pracuje a stará se o dvě děti své ženy. V rámci závěrečného návrhu pak navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen nalézacímu soudu, případně aby po zrušení napadeného rozsudku odvolací soud rozhodl sám tak, že v bodech 1) - 4) zprostí jeho klienta obžaloby. Odvolání obžalovaného J. K. bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájcem Mgr. Ing. Schindlerem. I tento opravný prostředek je, jak se podává z jeho úvodu, podáván do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku. Předně poukázal odvolatel na to, že na základě podané obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě byl společně s obžalovaným K. obžalován pod bodem 1) obžaloby ze dvou útoků proti manželům Z. Jeden útok se měl týkat prodeje chaty poškozené J. Z. a druhý útok převodu členských práv a povinností spojených s družstevním bytem náležejícím manželům Z. V napadeném rozsudku nalézací soud upřesnil skutkové vymezení vytýkaného jednání popsaného původně v bodu 1) podané obžaloby tak, že skutkové vymezení rozdělil na dvě části, a to pod nově uvedeným bodem 1a), který se týká pouze převodu chaty poškozené Z. a dále pod nově uvedeným bodem 1b), který se týká pouze převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu manželů Z. Jednáním popsaným v nově vymezeném bodu 1a) pak nalézací soud uznal vinným toliko obžalovaného K. Z jednání popsaného pod bodem 1b) pak uznal vinným jak obžalovaného K., tak i odvolatele. Obžalovaný K. tedy zdůraznil, že ačkoliv byl obžalován i ze spáchání útoku týkajícího se převodu chaty poškozené Z., ve vztahu k tomuto útoku soud prvního stupně uznal vinným toliko obžalovaného K., aniž by však odvolatele obžaloby pro tento útok zprostil. Podle názoru obžalovaného K. tedy měl být pro zmíněný útok formálně zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr.ř., když ovšem tento zprošťující výrok v napadeném rozsudku absentuje. V další části opravného prostředku pak obžalovaný v obecné rovině vyslovuje své námitky v souvislosti s hodnocením subjektivní stránky jemu vytýkaného jednání. Podle jeho názoru jsou závěry nalézacího soudu v rozporu s provedenými důkazy. Dále pak odvolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů, které bylo nalézacím soudem provedeno ve vztahu k výpovědím jednotlivých obžalovaných. Obžalovaný K. zdůraznil, že nalézací soud skutečnost, že obžalovaní vypovídali pouze v přípravném řízení, a před soudem využili svého zákonného práva a přečetli toliko svá připravená prohlášení, hodnotí k jejich tíži. Nalézací soud výslovně uvádí, že tento přístup obžalovaných přispívá k náhledu na účelovost jejich postupu. S takovýmto závěrem obžalovaný nesouhlasí, když poukazuje na to, že pouze využil práva, které mu poskytuje platný právní řád. Pokud tedy využil svého práva vyplývajícího z platného právního předpisu, nemůže být z tohoto jeho přístupu soudem činěn jakýkoliv závěr směrem k otázce viny či neviny. Opačný výklad by znamenal, že na každého obžalovaného, který by využil svého práva nevypovídat, by bylo soudem nahlíženo jako na spíše vinného. Podle názoru odvolatele kontext celého napadeného rozsudku naznačuje, že každá osoba, která spolupracovala s obžalovaným K., jednala ve vztahu k třetím osobám s podvodným úmyslem, a to bez ohledu na skutečnost, zda o nějakém podvodném jednání věděla či nevěděla. Takovýto postup obžalovaný K. odmítá a má za to, že by se soud měl důsledně zabývat tím, do jaké míry jednotlivé osoby spolupracující s K. věděly o všech aspektech jednotlivých případů, a tedy do jaké míry se tyto spolupracující osoby vědomě podílely na podvodném jednání, pokud k němu již došlo. V další části opravného prostředku pak obžalovaný K. uvádí konkrétní námitky k jednotlivým útokům v závislosti na výroku napadeného rozsudku. K bodu 1b) (převod členských práv a povinností k bytu manželů Z.), uvádí odvolatel, že jak z jeho výpovědi, tak i z výpovědi obžalovaného K. plyne, že on sám vykonával pro obžalovaného K. toliko práci poslíčka, tedy když pro K. zařizoval záležitosti, kterými jej posledně jmenovaný pověřil. Mezi takové záležitosti mimo jiné patřilo i zajištění podpisu listin ze strany třetích osob, přičemž tyto listiny mu byly za tímto účelem předloženy právě obžalovaným K. Kromě toho pak z dokazování vyplynulo, že odvolatel nevěděl o tom, že mělo dojít k prodeji chaty poškozené Z. společnosti E. R., s.r.o., což kromě výpovědi samotného odvolatele dokládá i výpověď obžalovaného K. učiněná dne 21.9.2010. Pokud tedy nalézací soud ve skutkové větě uvedl, že odvolatel věděl k datu 19.5.2009 o tom, že chata poškozené Z. již byla prodána společnosti E. R., s.r.o., pak toto tvrzení je v rozporu s provedenými důkazy. Podle obžalovaného K. dále nebylo prokázáno, že by předložil poškozenému Z. k podpisu dokumenty, o kterých by věděl, že obsahují nepravdivé skutečnosti či skutečnosti podvodného charakteru. Stejně tak nebylo prokázáno, že by zamlčel poškozenému Z. skutečnost, že již došlo k prodeji chaty jeho manželky, když o prodeji této chaty nevěděl. Nemohl tedy poškozenému Z. vědomě uvádět nepravdivé údaje, nebo vědomě předkládat listiny obsahující nepravdivé údaje, pokud mu existence takových nepravdivých údajů nebyla známa. Pokud se týče jeho zájmu o koupi chaty poškozeného Z., pak obžalovaný poukázal na to, že tuto skutečnost již ve své výpovědi vysvětlil tak, že právě na základě zájmu obžalovaného K. o tuto chatu tak, jak to bylo ze strany posledně jmenovaného deklarováno, si měl odvolatel sám pořídit danou chatu, přičemž zaplacení kupní ceny mělo být provedeno prostřednictvím úvěru, který měl odvolateli zajistit právě K. K poskytnutí úvěru ovšem nedošlo. S ohledem na výše uvedenou neznalost prodeje chaty společnosti E. R., s.r.o., a s ohledem na důvěru odvolatele vůči K., tedy jeho deklarovaný zájem o chatu včetně možnosti zajistit financování, nelze jeho jednání vytýkat podvodný úmysl. Nelze dovozovat jeho vědomou účast na spáchání trestného činu v souvislosti s tímto útokem. Obžalovaný K. také zdůraznil, že z důkazů nevyplývá, že by věděl o tom, že 19.5.2009 bude během doby, kdy bude uzavírat s poškozenou Z. smlouvu o smlouvě budoucí, předán předmětný družstevní byt P. C., jakožto novému zájemci. K bodu 2) (převod členských práv a povinností k bytu poškozeného J.), uvedl odvolatel, že se nalézací soud nikterak nezabýval skutečností, kdy byl předmětný útok vůči poškozenému J. dokonán a zda odvolatel v okamžiku dokonání věděl o tom, že členská práva a povinnosti nebudou převedena zpět na poškozeného i v případě, že tento bude řádně poskytnutou půjčku splácet. V této souvislosti odvolatel odmítá, že by jednal v podvodném úmyslu, v rozporu se zájmy a úmysly poškozeného J. Poukázal dále na skutečnost, že poškozený byl srozuměn se skutečností, že po dobu půjčky budou členská práva a povinnosti k bytu převedena na obžalovaného K. Dále poukázal na skutečnost, že jednání s poškozeným J. vedl K., který rovněž připravil dohodu o převodu členských práv a povinností, kterou posléze poškozený podepsal, a rovněž příslušnou plnou moc. Tyto dokumenty pak obžalovaný K. předal odvolateli. Obžalovaný odkázal na výpověď poškozeného J., který v přípravném řízení uvedl, že byl srozuměn s udělením plné moci odvolateli, když tuto plnou moc udělil vědomě. Obžalovaný K. zdůraznil, že k podpisu a udělení této plné moci došlo za okolností, kdy poškozený J. musel jet do Prahy nebo někam jinam. Podle obžalovaného K. poškozený jednoznačně chápal význam předmětné plné moci, když z jeho výpovědi vyplývá, že ihned po předložení této plné moci a po seznámení se s jejím obsahem, telefonoval obžalovanému K. s dotazem, zda je takovýto postup nutný. Odvolatel tedy činí závěr, že poškozený byl seznámen s obsahem i účelem této plné moci a s tímto vědomím ji podepsal. Proto tedy nelze souhlasit s hodnocením nalézacího soudu, pokud ten udělení plné moci ze strany poškozeného hodnotí jako „vylákání“. Podle obžalovaného poškozený J. sám podepsal dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, ve které je poškozený označen jako převodce a K. jako nabyvatel. K této dohodě obžalovaný K. zdůraznil, že dohoda nebyla podepsána K., ale jím samotným. Podle obžalovaného je tedy, s ohledem na tyto skutečnosti, minimálně právně sporné, zda dohoda, kterou místo nabyvatele podepsala jiná osoba, je dohodou platnou, a jaké právní následky takto podepsaná dohoda vyvolává. V tomto směru není zřejmé, na základě jakého právního hodnocení nalézací soud dospěl k závěru, že obžalovaný K. nabyl předmětná členská práva na podkladě předmětné dohody, když k této otázce neobsahuje odůvodněnínapadeného rozsudku bližší podrobnosti. Je tedy otázkou právního posouzení, zda na základě takto podepsané dohody mohlo právně dojít k převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu z převodce - poškozeného J. na nabyvatele - obžalovaného K. Obžalovaný vyslovuje svůj názor, že k takovému převodu na základě shora uvedené dohody bez dalšího dojít nemohlo. Pokud by dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu, podepsaná poškozeným J., byla neplatná, pak je otázkou právního posouzení, do jaké míry se uzavření navazující dohody podepsané odvolatelem, jakožto zástupcem převodce a s vědomím toho, že poškozený J. jednak souhlasil s převodem bytu na obžalovaného K., jednak s ohledem na rozsah uděleného zmocnění odvolateli, odchyluje od vůle a úmyslu samotného poškozeného. V tomto případě by bylo možno dospět k závěru, že uzavření následné dohody nebylo v rozporu s vůlí poškozeného J. Pokud by nalézací soud shora naznačenou dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu, obsahující zmíněnou vadu podpisu nabyvatele hodnotil jako platnou, potom je v tomto případě otázkou právního posouzení, do jaké míry se jednání odvolatele odchylovalo od zájmu a vůle poškozeného J., pokud odvolatel uzavřel jako zástupce převodce - poškozeného, následnou dohodu o převodu členských práv a povinností, která odpovídala původní vůli a úmyslu poškozeného. Podle obžalovaného K. z provedených důkazů nevyplývá, že by on předmětnou dohodu uzavíral s vědomím, že členská práva a povinnosti v družstvu nebudou převedena zpět na poškozeného J., byť by poškozený řádně splatil poskytnutou půjčku. V řízení rovněž nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že by odvolatel v okamžiku uzavření předmětné dohody věděl o tom, že následně, poté, co budou členská práva a povinnosti v družstvu převedena na manžele K., dojde k dalšímu převodu těchto členských práv a povinností, a to z manželů K. na Ing. S. Odvolatel zdůraznil, že jednání s poškozeným J. vedl K., kdy teprve na základě pokynu posledně jmenovaného činil odvolatel příslušné úkony. Stejně tak zdůraznil, že mu nebylo známo, co bylo dohodnuto mezi K. a J. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by odvolatel v okamžiku, kdy činil dle pokynů K. určité úkony, tyto činil s vědomím, že tyto kroky jsou v rozporu s dohodou mezi K. a J. K bodu 3) - (převod nemovitosti poškozené S.), konstatuje obžalovaný, že nebylo prokázáno, že by on vědomě předložil jmenované poškozené nějaké listiny, které by byly v rozporu s jejími zájmy či s její vůlí, případně které by byly v rozporu s dohodou mezi poškozenou a K. Obžalovaný K. dále zdůraznil, že kromě první schůzky, jejímž předmětem bylo pouze zjištění možnosti poškozené S. ručit za poskytnutou půjčku a výše požadované půjčky, vedl veškerá jednání s poškozenou K. Odvolatel zopakoval, že i v tomto případě jednal pouze na základě předchozího pokynu obžalovaného K., který po něm požadoval zařízení určité záležitosti, a to s vědomím, že K. dojednával podmínky transakce s poškozenou S. Pokud jde o ověřování listin dne 5.8.2009, konstatuje odvolatel, že z dokazování vyplynulo, že zmíněné listiny mu byly předány K., který celou záležitost dojednával s poškozenou S. Z dokazování ovšem nevyplývá, že by odvolatel věděl o tom, že mezi listinami takto převzatými je i předmětná plná moc, případně že by tam byla nějaká listina obsahující skutečnosti v rozporu s dohodou mezi poškozenou S. a K. K průběhu ověřování předmětných listin poukázal odvolatel na výpověď poškozené S., v níž tato uvedla, že dokumenty určené k ověření podpisu byly položeny na stůl a k podpisu jí jednotlivé dokumenty předkládala pracovnice notářství. V průběhu ověřování tedy prováděla manipulaci s předloženými dokumenty toliko úřednice notářské kanceláře, která jednotlivé dokumenty předkládala poškozené S. Notářská úřednice rovněž musela dokumenty, na kterých byly podpisy ověřovány, předem zapsat do ověřovací knihy. Navíc poškozená S. se musela následně do ověřovací knihy, v níž musely být listiny i s ověřovanými podpisy řádně označeny, podepsat. Z ověřovací knihy pak vyplývá, že mezi ověřovanými dokumenty byla i plná moc. Z tohoto popisu průběhu ověřování vyplývá, že je vyloučeno nějaké manipulování s listinami, či ověřovací knihou, ze strany odvolatele. Obžalovaný K. má tedy za to, že pokud se mezi dokumenty předloženými poškozené S. nacházela plná moc, o které by tato nevěděla, mohla poškozená zjistit existenci této plné moci nejpozději při svém podpisu do ověřovací knihy, a to s vynaložením minimální nutné míry opatrnosti, kterou s ohledem na výši požadované půjčky bylo možno z její strany rozhodně očekávat. Z důkazů nevyplývá, že by odvolatel vědomě předložil poškozené S. k podpisu plnou moc, která by byla v rozporu s její dohodou s obžalovaným K. Stejně tak z důkazů nevyplývá, že by odvolatel o existenci této plné moci, mezi listinami předloženými poškozené S., věděl. Pochybnosti rovněž vzbuzuje i skutečnost, že v první smlouvě ze dne 31.7.2009 označené jako smlouva o zajišťovacím převodu vlastnických práv, kterou poškozená S. podepsala, se v odst. 1.2 zcela jasně hovoří o převodu vlastnického práva k nemovitostem. Na základě takto uzavřené smlouvy byla poškozené vyplacena částka ve výši 50.000,- Kč. K bodu 4), který se týká převodu nemovitosti poškozených manželů K., uvedl obžalovaný K., že pokud v daném případě figuroval u jednotlivých úkonů, pak tomu bylo vždy na základě pokynů a informací od obžalovaného K. Ani v tomto případě z důkazů nevyplývá, že by se vědomě podílel na nějakém podvodném jednání, nebo že by o nějakém podvodném jednání třetí osoby věděl. Z dokazování vyplývá, že manželé K. měli zájem předmětný byt prodat třetí osobě a v tomto směru tedy jednání odvolatele zcela odpovídalo jejich úmyslům. Veškerá jednání s poškozenými vedli obžalovaní K. a K. V řízení nebylo prokázáno, že by odvolatel byl přítomen jednání mezi manželi K. a obžalovaným K., případně obžalovaným K. Stejně tak nebylo prokázáno, že by znal požadavek poškozených na úhradu částky 820.000,- Kč za předmětný byt. Nebylo tedy prokázáno, že by odvolatel v okamžiku, kdy uzavíral jako zástupce kupujícího jednotlivé kupní smlouvy, případně zajišťoval podpisy poškozených na plných mocech, věděl o obsahu dohody mezi poškozenými a K., resp. K., tedy že poškození požadují prodat předmětný byt za 820.000,- Kč. Je-li mu tedy ve skutkové větě napadeného rozsudku vytýkáno, že uzavřel jako zástupce kupujícího, společnosti G. M. R., s.r.o., kupní smlouvu za kupní cenu v podhodnocené výši, pak k tomu namítl, že jednal na základě pokynů a informací K. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že by věděl o tom, že by kupní cena uvedená v kupních smlouvách neodpovídala obsahu dohody mezi obžalovaným K., případně obžalovaným K., a K. Podle názoru odvolatele, pokud na základě pokynu K. zajistil 15.10.2009, případně 16.10.2009, podpisy poškozených na plných mocech, pak ani z tohoto jednání nelze bez dalšího dovodit jeho vědomost o tom, že poškození požadovali za předmětný byt kupní cenu 820.000,- Kč, případně vědomost, že kupní smlouvy obsahují ujednání, která jsou v rozporu s ujednáním uzavřeným mezi obžalovaným K. a poškozenými. K bodu 6), který se týká převodu nemovitosti manželů S., namítl obžalovaný, že z provedených důkazů nebyla prokázána jakákoliv jeho předchozí dohoda, či vzájemná součinnost s obžalovaným K., spočívající v koordinaci potřebných úkonů, ani úmysl získat finanční výnos z neoprávněného prodeje nemovitosti. Obžalovaný dále namítl, že nebyla řádně objektivizována výše škody, o kterou se měli obžalovaní pokusit vytýkaným jednáním. V daných souvislostech poukázal na to, že výše škody v částce 1.600.000,- Kč byla vyčíslena na základě znaleckého posudku znalce Ing. Miroslava Balnara. Z odůvodněnínapadeného rozsudku vyplývá, že na nemovitosti manželů S. vázla zástavní práva, přičemž k této skutečnosti se vyjadřoval i soudem ustanovený znalec. Odvolatel v této souvislosti namítl, že znalec v závěru Doplňku č. 1 znaleckého posudku č. 864/24/14, uvedl, že zástavní právo uvedené v listu vlastnictví a váznoucí na nemovitosti nemá obecně vliv na obchodovatelnost a obvyklou cenu nemovitosti. Znalec dále výslovně uvedl, že zástavní právo smluvní má vliv na obvyklou cenu nemovitosti pouze v případě, že dlužná částka vysoce překračuje obvyklou cenu nemovitosti, nebo je případně uplatňována v kombinaci s jiným typem omezení vlastnického práva na nemovitosti. Dle znalce v tomto konkrétním případě tyto okolnosti nenastaly. K závěrům znaleckého posudku poukázal obžalovaný K. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 8 Tdo 1315/2011. Z tohoto rozhodnutí naopak plyne, že zástavní právo samo o sobě nemá jakoukoliv vlastní majetkovou hodnotu, ovšem z hlediska zásad pro stanovení výše škody obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr.zákona (shodně § 137 tr.zákoníku), existence zástavního práva cenu, za níž se nemovitost v době a místě činu obvykle prodává, nepochybně ovlivňuje. Podle obžalovaného jsou tedy závěry výše uvedeného znaleckého posudku v rozporu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že vliv na obvyklou cenu má již pouhá existence zástavního práva, když Nejvyšší soud tento vliv nepodmiňuje výskytem žádných dalších rozhodných okolností. Rovněž lze mít za to, že stanovisko nalézacího soudu k problematice vlivu zástavního práva je v rozporu se závěry shora naznačeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Obžalovaný je tedy toho názoru, že s ohledem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR lze mít za to, že znalecký posudek je v rozporu s tímto rozhodnutím a v této souvislosti navrhl, aby byl ve věci zpracován revizní znalecký posudek. Poukázal v této souvislosti na to, že tento návrh učinil již v rámci hlavního líčení. Obžalovaný dále k bodu 7), který se týká vylákání finančních prostředků ke škodě poškozeného Ing. S., uvedl, že z důkazů nevyplývá, že by jednal v úmyslu nerealizovat převod nemovitostí na jmenovaného poškozeného. Vytkl také nalézacímu soudu strohé odůvodněnínapadeného rozhodnutí, které obsahuje pouze minimální hodnocení důkazů k tomuto útoku. Obžalovaný zdůraznil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že on, jako prokurista společnosti G. M. R., s.r.o., uzavřel s poškozeným Ing. S. jako kupujícím, dne 2.11.2009 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod daného bytu. Podle obžalovaného K. ovšem nebylo v řízení prokázáno, že by neměl v úmyslu realizovat převod bytu na poškozeného Ing. S. Stejně tak nebylo prokázáno,že by při uzavírání dané kupní smlouvy věděl o tom, že k převodu nemovitosti na poškozeného Ing. S. podle této smlouvy nedojde, případně, že byt bude následně převeden na třetí osobu. Z odůvodněnínapadeného rozsudku není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl nalézací soud k závěru, že odvolatel neměl v úmyslu realizovat převod vlastnického práva na poškozeného, případně, že by odvolatel jednal s podvodným úmyslem. V tomto směru hodnotí obžalovaný napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný. Pokud následně obžalovaný K. převedl předmětný byt na společnost Fia Real, s.r.o., a to v rozporu s dohodou s poškozeným Ing. S., pak toto nelze klást k tíži odvolatele. Obžalovaný dále poukazuje na skutečnost, že nalézací soud vytkl jak jemu, tak obžalovanému K., že jednali v úmyslu nerealizovat převod nemovitostí ve prospěch Ing. S., neboť mu zamlčeli jak skutečnost, že byt měl být získán do dispozice společnosti G. M. R., s.r.o., podvodným jednáním ve vztahu k manželům K., tak i existenci dřívější smlouvy o smlouvě budoucí o převodu této nemovitosti ze dne 23.9.2009 mezi manželi K. a obžalovaným K., když posledně jmenovaný od této smlouvy písemně odstoupil až dne 23.11.2009. Obžalovaný K. v této souvislosti upozorňuje na to, že nalézací soud pominul skutečnost, že dlouho předtím, než obžalovaný K. písemně odstoupil od smlouvy, již deklaroval svůj nezájem o daný byt, což vyplývá z výpovědi poškozeného K. K. K tomuto mělo dojít ještě před podpisem plných mocí ze strany manželů K., tedy před 15.10., resp. 16.10.2009. Obžalovaný K. opětovně zdůraznil, že o podvodném jednání v souvislosti s nabytím daného bytu společností G. M. R., s.r.o., nevěděl. Dále pak se podle obžalovaného nalézací soud nezabýval otázkou, zda a do jaké míry by zamlčení skutečnosti, že předmětný byt měla obchodní společnost G. M. R., s.r.o., nabýt podvodným jednáním, případně zamlčení uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, mělo vliv na skutečnost, zda Ing. S. mohl nabýt do svého vlastnictví předmětný byt, případně, že by mu mohla být způsobena škoda. Podle obžalovaného, existence smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi manželi K. a obžalovaným K., nebránila tomu, aby se poškozený Ing. S. mohl platně stát vlastníkem předmětné nemovitosti. Navíc obžalovaný K. ještě před udělením plných mocí ze strany poškozených manželů K. deklaroval svůj nezájem o daný byt. Rovněž případné zamlčení údajného podvodného jednání v souvislosti s nabytím předmětného bytu společností G. M. R., s.r.o., pak bez dalšího nevylučuje možnost, aby se poškozený Ing. S. platně stal vlastníkem předmětného bytu, a to s ohledem na ochranu jeho dobré víry při nabytí předmětné nemovitosti. Podle obžalovaného je tedy otázkou právního posouzení, do jaké míry se v případě zamlčených skutečností jednalo na straně Ing. S. o skutečnosti rozhodné pro to, aby mohl jmenovaný nabýt vlastnické právo k předmětnému bytu, případně, zda tvrzené zamlčení určitých skutečností mohlo způsobit Ing. S. škodu na jeho majetku. Obžalovaný znovu odmítl, že by neměl v úmyslu převést na poškozeného Ing. S. vlastnické právo k danému bytu, když jako zástupce prodávajícího uzavřel se jmenovaným příslušnou kupní smlouvu. Pokud tedy odvolatel jako zástupce převodce uzavřel s poškozeným kupní smlouvu, přičemž na základě uzavřené kupní smlouvy nedošlo k převodu vlastnického práva na poškozeného Ing. S., pak pouze na základě této skutečnosti nelze bez dalšího dovozovat podvodné jednání na straně odvolatele. Obžalovaný je tedy toho názoru, že z důkazů nevyplynulo, že by měl v úmyslu nerealizovat převod nemovitosti na poškozeného Ing. S., případně, že by jednal v úmyslu vylákat peněžní prostředky od jmenovaného. V rámci petitu písemně podaného opravného prostředku pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu ve smyslu ustanovení § 226 písm. c) tr.ř. Obhájce obžalovaného K. v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem v podstatném rozsahu přednesl opravný prostředek v intencích jeho písemného vyhotovení, včetně závěrečného návrhu. Konečně odvolání obžalovaného M. K. bylo v písemné podobě zpracováno jeho obhájcem Mgr. Labounkem. I tento opravný prostředek je, jak se podává z jeho úvodu, zaměřen do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku. Obžalovaný K., pokud jde o bod 4) výroku napadeného rozsudku, popírá, že by se tohoto jednání dopustil. Pokud jde o tento bod, pak podle obžalovaného soud pochybil, pokud k závěru o jeho vině dospěl toliko na základě komplexnosti a mnohosti jednání vytvářejícího tzv. modus operandi. Obžalovaný poukázal na to, že ve vztahu k němu se jedná v dané věci toliko o dva skutky (body 4 a 5). Navíc nalézací soud sám v odůvodněnínapadeného rozsudku (str. 84), uvedl, že bod 4) výroku mírně vybočuje z charakteru zbývajících skutků. V tomto směru tedy není odvolateli známo, jak modus operandi dopadá na jeho osobu, neboť v dané věci měl zájem o koupi bytu, přičemž tento zájem byl nejprve ukončen a až poté došlo k příslušné nové plné moci pro K. To dokládá obžalovaný citací výpovědi svědka K. Odvolatel dále vyslovuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně stran jeho zavinění jednáním popsaným pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, zejména s argumentací nalézacího soudu, že je vyloučeno, aby odvolatel, nejméně od obžalovaného K., nevěděl o převodu bytové jednotky na společnost G. M. R. s. r.o, přičemž následná žádost odvolatele o předání klíčů pod nepravdivou záminkou rekonstrukce bytu, podle soudu jen dokladuje jeho účast na podvodném jednání. Tyto závěry podle obžalovaného K. nejsou podloženy provedeným dokazováním, resp. jsou ve vztahu k němu v rozporu s provedenými důkazy. Zde opětovně odkázal obžalovaný na výslech svědka K., který uvedl, že se spletl ve své výpovědi v datech, což podle obžalovaného znamená, že protokol o předání klíčů od bytu, datovaný 30.10.2009, není pravdivou listinou co do data vyhotovení. Tuto skutečnost podle obžalovaného soud prvního stupně nikterak nevyhodnotil, přičemž jinak pokládá svědka K. za svědka věrohodného. Za druhou podstatnou otázku pokládá obžalovaný K. stanovení výše způsobené škody. Podle jeho názoru nalézací soud pochybil, pokud při stanovení výše škody vycházel ze stanovení tzv. obvyklé ceny, přičemž v jejím rámci nebyla zohledněna hodnota váznoucího zástavního práva na bytové jednotce manželů K. V daných souvislostech, stejně jako obžalovaný K., i obžalovaný K. odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 8 Tdo 1315/2011. S ohledem na závěry vyjádřené v tomto rozhodnutí dospívá obžalovaný K. k závěru, že nelze souhlasit s tím, že škoda v případě manželů K. byla způsobena ve výši nejméně 870.000,- Kč, resp. že nelze dojít k závěru, že výše škody byla řádně stanovena. Pokud se týče skutku popsaného pod bobem 5) výroku napadeného rozsudku, pak k tomu obžalovaný K. uvedl, že svědka K. pokládá za nedůvěryhodného a nemá, co by k této věci dále dodal. V rámci písemně podaného opravného prostředku pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výrocích pod body 4) a 5) a věc vrátil soudu prvního stupně. Obhájce obžalovaného K. v rámci veřejného zasedání přednesl opravný prostředek v intencích jeho písemného vyhotovení. V rámci závěrečného návrhu pak navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby věc byla buď vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby byl jeho klient zproštěn obžaloby. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci svého vyjádření ke všem výše podaným odvoláním předně uvedl, že tyto opravné prostředky napadají způsob hodnocení důkazů nalézacím soudem a zpochybňují jeho závěry stran absence subjektivní stránky a existence podvodného jednání, spočívajícího v uvádění v omyl. Státní zástupce uvedl, že tyto odvolací námitky nesdílí a nesouhlasí ani s tím, že by dokazování nebylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nesouhlasí ani s argumentací obžalovaných, že by mělo být dokazování doplněno o revizní znalecký posudek. V této souvislosti odkázal na příslušné pasáže v napadeném rozsudku. Naproti tomu uvedl, že sdílí odvolací námitku obžalovaného K. v tom smyslu, že měl být zproštěn obžaloby pro jednání popsané v bodě 1a) výroku napadeného rozsudku. Státní zástupce zdůraznil, že v případě bodu 1a) a 1b) výroku napadeného rozsudku jde o samostatné útoky, které byly vedeny proti jiným věcem a v jinou dobu. Pokud jde o argumentaci obžalovaného K. stran toho, že smlouva o převodu členských práv a povinností (bod 2 výroku napadeného rozsudku), byla uzavřena neplatně, pak tuto argumentaci státní zástupce odmítl. Poukázal na to, že takováto smlouva nevyžaduje ke své platnosti písemnou formu a nevyžaduje, aby někomu byla předkládána. Podle státního zástupce je nepochybné, že zmíněná dohoda byla ústně uzavřena, což jasně vyplývá z toho, že obžalovaný K. se zmíněným bytem nakládal. Ve vztahu k trestu zákazu činnosti, který byl uložen obžalovanému K., uvedl státní zástupce, že je třeba zabývat se tím, zda tento trest je dostatečně určitý a zda byl uložen v souladu s pravidly pro jeho ukládání. Podle státního zástupce trest dostatečně určitý je, neboť je-li ukládán trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce samostatného orgánu, pak to je určité v tom, že každý orgán má svou působnost. Podle státního zástupce ovšem na druhé straně je třeba říci, že zmíněný trest zákazu činnosti byl uložen poněkud široce, když i z odůvodněnínapadeného rozsudku plyne, že záměrem nalézacího soudu bylo uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu. Obžalovaný K. ovšem nebyl v pozici statutárního orgánu, nicméně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že byl v pozici prokuristy obchodní společnosti G. M. R., s.r.o., které bylo využito k páchání trestné činnosti. Působení prokuristy je přitom postaveno na roveň činnosti jednatele, neboť i prokurista je oprávněn jednat jménem společnosti ve všech věcech. V rámci závěrečného návrhu pak, i s ohledem na výpověď obžalovaného K. v rámci veřejného zasedání v tom smyslu, že měl uhradit určitou část škody poškozenému K., státní zástupce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti ve vztahu k obžalovanému K. a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému K. Následně státní zástupce navrhl, aby odvolací soud zprostil obžalovaného K. obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 1a) napadeného rozsudku. Dále by měl odvolací soud obžalovanému K. uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu pěti roků. Konečně by měla být obžalovaným K., K. a K. uložena povinnost nahradit škodu poškozenému K. K. ve výši 815.000,- Kč a ve zbývající části svého nároku by měl být jmenovaný poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že všechny tři shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Při podání všech opravných prostředků byla respektována lhůta, naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu podaných opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Z obsahu všech podaných opravných prostředků je zcela zřejmé, že jsou zaměřeny do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněných opravných prostředků přezkoumal, podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných odvolání vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu podaných opravných prostředků, které jsou prioritně zaměřeny do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. V úvodu následující pasáže odůvodněnírozhodnutí odvolacího soudu je třeba předně konstatovat, že napadený rozsudek je rozsudkem ve věci již druhým. Poprvé v této věci rozhodl nalézací soud rozsudkem ze dne 19.4.2013, č.j. 54 T 2/2002-1984. Tímto rozsudkem byli obžalovaní uznáni vinnými jednáním v zásadě na shodném skutkovém základě jako v nyní přezkoumávaném rozsudku. V původním rozsudku bylo jednání obžalovaných K. a K. kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr.zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Jednání obžalovaného K. bylo tímto rozsudkem právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zákona. Obžalovanému K. byl zmíněným rozsudkem podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 roků 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku byl dále obžalovanému K. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 roků. Obžalovanému J. K. byl podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 54 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Konečně obžalovanému K. byl podle § 250 odst. 3 tr.zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb., uložen trest odnětí svody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.zákona, ve znění zákona č. 140/1961 Sb., podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále pak bylo v rámci tohoto rozsudku rozhodnuto v adhezním řízení o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody. Tento rozsudek byl ovšem k odvolání všech obžalovaných a státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obžalovaného M. K., usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.1.2014, sp. zn. 6 To 94/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. z podnětu všech podaných opravných prostředků zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Odvolací soud již na tomto místě odůvodněnísvého rozhodnutí konstatuje, že podle jeho přesvědčení nalézací soud bezezbytku splnil pokyny, kterých se mu dostalo ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej zejména pasáže na straně 25 - 31 odůvodněnízrušujícího rozhodnutí). Již tímto konstatováním je možno odmítnout námitky vtělené do odvolání obžalovaných K. a K. v tom smyslu, že soud prvního stupně nerespektoval všechny pokyny odvolacího soudu uvedené v citovaném zrušujícím rozhodnutí. Pokud jde o procesní správnost řízení, které vedlo k napadenému rozsudku, již ve výše zmíněném zrušujícím rozhodnutí ze dne 2.1.2014, konstatoval odvolací soud, že neshledal takových pochybení procesního charakteru, na které by bylo nutno reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Vzhledem k tomu, že žádných takovýchto pochybení neshledal odvolací soud ani ve fázi řízení mezi zrušujícím rozhodnutím z 2.1.2014 a vynesením nyní přezkoumávaného rozsudku, je nutno na řízení proti obžalovaným K., K. a K. hledět jako na řízení procesně bezvadné. Odvolací soud neshledal v řízení proti jednotlivým obžalovaným takové vady, na něž by bylo nutno reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Podle přesvědčení odvolacího soudu byla v řízení proti obžalovaným K., K. a K. dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaných na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání a byla tedy i z tohoto pohledu zachována totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly, až na důkazy mající charakter úkonů neodkladných či neopakovatelných, realizovány až po zahájení trestního stíhání. Jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že všichni obžalovaní měli od samého počátku trestního řízení obhájce a tudíž nedošlo ke zkrácení jejich práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu tedy nelze činnosti soudu prvního stupně ničeho vytknout. Stejně tak má odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo zato, že po zrušení prvotního rozsudku a po doplnění dokazování ve smyslu přibrání znalce z oboru ekonomika, stavebnictví, odvětví ceny a odhady, se specializací nemovitostí a stavby obytné, Ing. Balnara, nelze soudu prvního stupně vytknout porušení podmínek § 2 odst. 5 tr.ř., což bylo jedním ze zrušujících důvodů ve vztahu k prvnímu rozsudku nalézacího soudu. Pokud sám odvolací soud v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování jednak dotazem na obžalované, zda v mezidobí od spáchání trestné činnosti do rozhodování odvolacího soudu uhradili některému z poškozených způsobenou škodu, a dále pak konstatováním přípisu manželky obžalovaného K., v němž se tato vyjadřuje k charakteru jmenovaného obžalovaného a jeho aktuálnímu způsobu života, neznamená tento postup odvolacího soudu, že by soud prvního stupně nerespektoval podmínky § 2 odst. 5 tr.ř. a neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu. Pokud jde o prohlášení manželky obžalovaného K., pak jím soud prvního stupně důkaz zcela logicky provést nemohl, neboť tato listina byla doručena až odvolacímu soudu. Pokud pak soud odvolací vyslechl obžalované k tomu, zda případně neuhradili škodu, kterou dle výroku napadeného rozsudku měli způsobit jednotlivým poškozeným, pak tento postup odvolacího soudu byl motivován uplynutím času od vynesení napadeného rozsudku. Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že všichni obžalovaní konstantně zpochybnili relevantnost znaleckého posudku znalce Ing. Balnara a navrhli, aby dokazování bylo doplněno vypracováním buď doplňku tohoto znaleckého posudku, nebo vypracováním revizního znaleckého posudku. Odvolací soud ovšem konstatuje, že ve shodě se závěrem soudu prvního stupně se s tímto návrhem obžalovaných na doplnění dokazování neztotožnil. Především je třeba s odkazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu (srovnej kupříkladu I. ÚS 234/04, III. ÚS 1285/08, či I. ÚS 1368/09), konstatovat, že Ústavní soud stojí na stanovisku, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy navržené procesními stranami, jestliže zamítnutí návrhu na doplnění dokazování odůvodní, z provedených důkazů je možné učinit věrohodný závěr o vině obžalovaného a navrhovaný důkaz by byl nadbytečný. Stejně tak Ústavní soud stojí na stanovisku, že v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., ani v § 2 odst. 6 tr.ř., zákon nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Podle názoru Ústavního soudu je podstatou zásady nezávislosti soudů a zásady volného hodnocení důkazů, diskrece soudu, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž soudy posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Budou-li tyto teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaných K., K. a K., potom je třeba především odkázat na pasáž na straně 82 odůvodněnínapadeného rozsudku. Zde soud prvního stupně rozvedl své úvahy, proč není třeba doplňovat dokazování, ať již doplňkem znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, případně vypracováním nového či dokonce revizního znaleckého posudku z tohoto oboru. Již na tomto místě konstatuje odvolací soud, že se s názorem vyjádřeným v posledně zmíněné pasáži odůvodněnínapadeného rozsudku ztotožnil. Jak vyplývá z podaných opravných prostředků, obžalovaní atakují správnost podaného znaleckého posudku Ing. Balnara zejména proto, že znalec (a dle obžalovaných následně i nalézací soud), nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.2011, sp.zn. 8 Tdo 1315/2011), stran dopadu existence zástavního práva na stanovení výše škody ve smyslu § 89 odst. 12 tr.zákona, potažmo § 137 tr. zákoníku. Obžalovaní v této souvislosti vytkli soudu prvního stupně, že se neřídil zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Díky tomuto pochybení nebylo možno fakticky objektivizovat výši způsobené škody. Tento svůj názor opírají obžalovaní především o to, že na nemovitosti poškozených manželů S. (bod 6/ výroku napadeného rozsudku), a stejně tak na nemovitosti poškozených manželu K. (bod 4/), v době páchání trestné činnosti vázlo zástavní právo. Pokud jde o právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 8 Tdo 1315/2011, pak je třeba říci, že nikoli ve výroku, ale toliko v odůvodněnítohoto rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že „třebaže nelze polemizovat se závěrem, že zástavní právo samo o sobě nemá jakoukoliv vlastní majetkovou hodnotu, z hlediska zásad pro stanovení výše škody, obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr.zákona (shodně § 137 tr.zákoníku), existence zástavního práva cenu, za níž se nemovitost v době a v místě činu obvykle prodává, nepochybně ovlivňuje“. K tomuto právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR konstatuje odvolací soud, že podle jeho mínění existence zástavního práva, jakožto práva nehmotného, může, ovšem ne vždy nutně musí, ovlivnit tržní cenu nemovitosti, a to ve směru snížení této ceny. Je totiž možno si dost dobře představit situaci, v níž (jak koneckonců správně uvádí na straně 82 odůvodněnínapadeného rozsudku již nalézací soud), samotný zástavní věřitel má zájem na tom, aby se nemovitost, na níž vázne zástavní právo v jeho prospěch, při případném převodu realizovala za co nejvyšší cenu, právě proto, aby byla v maximální míře uspokojena jeho pohledávka ve formě zástavního práva. Podle přesvědčení odvolacího soudu, tedy především sama existence zástavního práva váznoucího na převáděné nemovitosti nutně vždy nemusí znamenat snížení tržní ceny této nemovitosti. Dále pak vyslovuje odvolací soud své přesvědčení, že k hodnocení toho, zda, případně do jaké míry, existence zástavního práva má vliv na tržní cenu nemovitosti, není oprávněn soud, neboť se zcela zjevně jedná o skutečnost důležitou pro trestní řízení, k jejímuž objasnění je třeba odborných znalostí (§ 105 odst. 1 věta první tr.ř.). Za takovéto situace je subjektem kompetentním k objasnění takovéto skutečnosti znalec z příslušného oboru. Jak vyplývá, jak ze znaleckého posudku znalce Ing. Miroslava Balnara (č.l. 2214), z jeho výslechu (č.l. 2266, 20351) a stejně tak i z doplňku zmíněného znaleckého posudku (č.l. 2339), znalec se otázkou vlivu zástavního práva na tržní hodnotu nemovitostí, uvedených ve výroku napadeného rozsudku, zabýval. Pokud jde o nemovitost poškozených manželů S., pak k tomu v rámci zmíněného doplňku znaleckého posudku a následného výslechu u hlavního líčení uvedl, že v případě rodinného domu manželů S. (bod 6/ výroku napadeného rozsudku), existence zástavního práva neměla žádný vliv na tržní cenu této nemovitosti v době spáchání trestného činu. Obecně se pak znalec k vlivu zástavního práva na obvyklou či tržní cenu nemovitostí vyjádřil v tom smyslu, že zástavní právo by nemuselo mít v podstatě žádný vliv na hodnotu nemovitosti, přičemž případný rozsah ovlivnění hodnoty existencí zástavního práva nelze obecně přesně stanovit, neboť je to individuální. V rámci svého dalšího výslechu u hlavního líčení (č.l. 2351), znalec uvedl, že na obvyklou cenu nemovitosti by zástavní právo mělo vliv pouze tehdy, pokud by na dané nemovitosti vázlo zástavní právo výrazně vyšší než by byla její hodnota. Znalec hypoteticky uvedl příklad, pokud by obvyklá cena nemovitosti činila 3.000.000 Kč a vázlo na ní násobně vyšší zástavní právo, například v hodnotě 10.000.000 Kč. Takováto situace je ovšem dle znalce pouze teoretická. Tyto závěry je nutno podle přesvědčení odvolacího soudu vztáhnout i na nemovitost manželů K. (bod 4/ výroku napadeného rozsudku). Jak vyplývá ze znaleckého posudku, jehož závěry našly koneckonců odraz i v příslušném bodě výroku napadeného rozsudku, reálná hodnota bytu manželů K. v době spáchání trestného činu, činila 870.000 Kč. Hodnota zástavního práva, které vázlo na této nemovitosti, potom činila, jak vyplývá ze spisového materiálu, 300.000 Kč. Podle přesvědčení odvolacího soudu, s ohledem na výše vyjádřený názor znalce (jakožto subjektu kompetentního k řešení této otázky), v tom smyslu, že na hodnotu nemovitosti by zástavní právo mělo vliv pouze tehdy, pokud by jeho hodnota násobně převyšovala hodnotu nemovitosti samotné, je nutno vyslovit závěr, že na reálnou tržní hodnotu bytu manželů K. (870.000 Kč), neměla existence zástavního práva ve výši 300.000 Kč žádný vliv. Tedy z výše rozebraných důvodů odvolací soud odmítá argumentaci obžalovaných stran toho, že soud prvního stupně vycházel při stanovení výše škody z nesprávně koncipovaného znaleckého posudku. Odvolací soud nesouhlasí s tvrzením obžalovaných v tom směru, že znalec nedostatečně přihlédl k existenci zástavního práva, jakožto k faktoru, který údajně snižoval obvyklou cenu nemovitostí poškozených manželů S. a manželů K. Naopak z důvodů, které odvolací soud výše rozebral, má za to, že existence zástavního práva obvyklou cenu posledně uvedených nemovitostí nikterak neovlivňovala. Proto lze, pokud se týče jejich tržní ceny, vyjít ze závěrů znaleckého posudku Ing. Balnara. Odvolací soud nesouhlasí ani s další rovinou námitek obžalovaných ve vztahu k tomuto znaleckému posudku v tom směru, že znalecký posudek je nepřezkoumatelný, neboť znalec údajně nebyl schopen uvést, z jakých zdrojů při jeho zpracování vycházel, popřípadě jakou metodu použil. Především pouhým nahlédnutím do písemně podaného znaleckého posudku znalce Ing. Balnara (č.l. 2214), je možno zjistit, že znalec ke stanovení obvyklé ceny jednotlivých nemovitostí užil tzv. metody porovnávací. Není tedy rozhodně relevantní tvrzení obžalovaných, že znalec neuvedl, jakou metodu při zpracování znaleckého posudku použil. Stejně tak z vlastního znaleckého posudku (srovnej č.l. 2217) a následně i z výpovědi znalce u hlavního líčení (č.l. 2266) vyplývá, že informace o porovnávaných nemovitostech znalec získal jednak z vlastní databáze a archivu nemovitostí, dále pak využil informací z databází realitních kanceláří, působících v regionu, další informace získal z podrobného průzkumu realitního trhu v daném období, ze studia odborné literatury a z informací o uskutečněných prodejích. Zejména v doplňku znaleckého posudku (č.l. 2339), znalec ke každé z nemovitostí, jejíž cenu měl za úkol stanovit, výslovně uvedl, s jakými dalšími nemovitostmi obdobných charakteristik, konkrétní nemovitost, uvedenou ve výroku rozsudku, porovnával. Stejně tak uvedl, z jakých zdrojů při zjištění obvyklé ceny každé jednotlivé nemovitosti vyšel (srovnej pasáže na straně 4 až 9 doplňku znaleckého posudku). Podle názoru odvolacího soudu není tedy, s ohledem na výše uvedené, možno akceptovat námitky obžalovaných stran údajné nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku. Konečně se odvolací soud neztotožnil ani s tvrzením ventilovaným zejména obžalovaným K. v tom směru, že znalec měl při stanovení ceny nemovitostí, uvedených ve výroku napadeného rozsudku, vycházet i z konkrétní situace jednotlivých poškozených, zejména z toho, že mnozí poškození byli v tíživé finanční situaci, na jejich majetek byly nařízeny exekuce a tudíž, že byli ochotni prodat nemovitosti za výrazně nižší hodnotu, než byla jejich hodnota skutečná. V této souvislosti ovšem poukazuje odvolací soud na to, že podle jeho názoru tržní hodnota nemovitosti nikterak nesouvisí s osobní, potažmo finanční situací jejího vlastníka. Odvolací soud samozřejmě připouští, že tíživá finanční situace způsobená kupříkladu hrozbou exekuce může vést vlastníka konkrétní nemovitosti k tomu, že svolí k rychlému prodeji nemovitosti za nižší cenu, aby tak získal finanční prostředky pro odvrácení hrozící exekuce. Stejně tak ovšem je nutno konstatovat, že důvodem pro případné svolení s rychlým prodejem nemovitosti za cenu nižší, než je cena obvyklá, může být i celá řada dalších příčin, stojících na straně majitele nemovitosti. Obecně řečeno, důvodem pro takovýto prodej nemovitosti může být snaha o rychlé získání finančních prostředků, motivována jakýmikoliv jinými důvody, odchylnými od hrozby exekuce či insolvence. Odvolací soud tím chce říci, že projev vůle vlastníka nemovitosti, který se může případně projevit s tím, že vlastník akceptuje rychlý prodej nemovitosti za nižší cenu, než je cena obvyklá, nemá nic společného s vlastní tržní cenou dané nemovitosti, stanovenou příslušným znalcem. Stejně tak nemůže mít podle názoru odvolacího soudu vliv na tržní cenu nemovitostí, uvedených ve výroku rozsudku, údajná hypoteční krize, jíž argumentují obžalovaní ve svých odvoláních. K tomu je třeba říci, že i touto otázkou se znalec zabýval. V rámci svého výslechu u hlavního líčení (č.l. 2351), uvedl, že podle jeho názoru se v období let 2007 až 2009 držely ceny nemovitostí na určitém standardu, a k jejich poklesu došlo až v roce 2010. V této souvislosti je třeba říci, že jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku, obžalovaní se své trestné činnosti ke škodě jednotlivých poškozených dopouštěli v období roku 2009. K tomuto období byla také pochopitelně stanovena obvyklá cena jednotlivých nemovitostí. Konečně nebylo možno akceptovat ani námitku obžalovaného K. stran toho, že k hodnotě chaty manželů Z. (bod 1a výroku napadeného rozsudku), byl zpracován Ing. Dvořákem znalecký posudek, podle něhož činila hodnota této nemovitosti 276.960 Kč (viz č.l. 107). K této námitce je třeba především odkázat na příslušné pasáže v odůvodněnínapadeného rozsudku (strana 91), kde se nalézací soud touto problematikou zabývá. I odvolací soud souhlasí s argumentací soudu prvního stupně, že obhajoba obžalovaného K. v tom smyslu, že chata měla několikanásobně nižší hodnotu, s odkazem na zmíněný znalecký posudek Ing. Dvořáka, nemůže ve světle dalších důkazů obstát. Soud prvního stupně správně uvedl, že není logické, aby se obžalovaný K. ve zprostředkovatelské smlouvě, uzavřené s cílem prodeje této chaty, zavázal k jejímu prodeji za částku 500.000 až 1.000.000 Kč, pokud by tato nemovitost byla ve stavu, odpovídajícím znalcem vyčíslené hodnotě 276.960 Kč. Navíc je třeba odkázat na to, že existencí tohoto znaleckého posudku se zabýval i znalec Ing. Balnar. V rámci svého výslechu u hlavního líčení (č.l. 2266), uvedl, že je zásadní rozdíl mezi administrativní, tzv. „vyhláškou“ cenou a cenou tržní. Výslovně také uvedl, že se znaleckým posudkem Ing. Dvořáka, týkajícím se chaty manželů Z., se seznámil, ovšem při vypracování svého znaleckého posudku se řídil striktně technickým stavem nemovitosti. Nelze tedy, podle názoru soudu odvolacího, akceptovat tvrzení obžalovaného K., že zmiňovaná chata, popsaná v bodě 1a) výroku napadeného rozsudku měla nižší hodnotu, než jaká byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. Balnara. Ze shora uvedených důvodů tedy odvolací soud, ve shodě se závěry soudu prvního stupně, odmítá všechny námitky obžalovaných, kterými tito atakovali údajnou nesprávnost znaleckého posudku Ing. Balnara a tím pádem i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stran údajné nemožnosti objektivizovat výši způsobené škody. V intencích výše ventilovaných názorů Ústavního soudu tedy odvolací soud uzavírá, že podle jeho přesvědčení především soud prvního stupně respektoval judikaturu Ústavního soudu a ve vícekrát zmíněné pasáži na straně 82 odůvodněnínapadeného rozsudku rozvedl, z jakých důvodů se neztotožnil s návrhem obžalovaných na doplnění dokazování vypracováním doplňku znaleckého posudku Ing. Balnara, případně vypracováním nového, či revizního znaleckého posudku. Odvolací soud se pak z důvodů, které výše rozebral, s tímto postupem ztotožnil a naopak odmítl námitky obžalovaných, směřujících do této problematiky. Podle přesvědčení odvolacího soudu je tedy, v duchu judikatury Ústavního soudu, možno konstatovat, že důkazy, které byly provedeny nalézacím soudem, postačují k nepochybnému závěru o vině obžalovaných zažalovanou trestnou činností a tudíž, že navrhovaný důkaz ve formě doplňku znaleckého posudku, případně nového znaleckého posudku, ke stanovení obvyklé ceny nemovitostí uvedených ve výroku napadeného rozsudku, by byl nadbytečný. Proto i odvolací soud má postup soudu prvního stupně, pokud takovéto doplnění dokazování odmítl, za postup správný. Jak se podává z odůvodněníopravných prostředků všech tří obžalovaných, tyto jsou prioritně zaměřeny do výroku o vině, když stěžejními námitkami obžalovaných je fakticky to, že podle jejich názoru soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důkazy ve věci provedené a díky tomu pak ustálil neodpovídající skutkový děj. V dané souvislosti musí ovšem odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů, činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tedy, že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týká hodnotící činnosti soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat tomuto soudu vady, spočívající toliko v tom, pokud nalézací soud případně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popřípadě pokud je hodnocení provedených důkazů soudem nalézacím v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaných K., K. a K., potom musí odvolací soud konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí obsáhlá hodnotící pasáž na straně 83 až 101 odůvodněnínapadeného rozsudku. Ze zmíněné hodnotící pasáže je zcela zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaných K., K. a K. trestnou činností, kterou byli uznáni vinnými, opřel, kterým výpovědím uvěřil a kterým naopak ne a proč. V rámci této hodnotící pasáže se nalézací soud zabýval i obhajobou jednotlivých obžalovaných a s touto se vypořádal. Je tedy možno konstatovat, že odůvodněnínapadeného rozsudku, zejména jeho hodnotící část, splňuje kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Lze tedy odkázat do značné míry na zmíněné části odůvodněnínapadeného rozsudku. Nad rámec odůvodněnínapadeného rozsudku a v reakci na konkrétní odvolací námitky jednotlivých obžalovaných, cítí odvolací soud povinnost pouze ve stručnosti uvést následující. Souhrnně k opravným prostředkům všech tří obžalovaných, zejména k těm částem, které jsou zaměřeny do hodnotící činnosti soudu prvního stupně, je možno konstatovat, že, podle přesvědčení odvolacího soudu, obžalovaní pouze s jiným, pochopitelně pro sebe příznivějším, výsledkem hodnotí tytéž důkazy, které hodnotil již nalézací soud. V této souvislosti je třeba znovu zopakovat, že orgánem, který je nadán k autoritativnímu hodnocení ve věci provedených důkazů, je nalézací soud, a odvolací soud je ve smyslu § 263 odst. 7 tr.ř. takovýmto hodnocením vázán. Odvolací soud konstatuje, že neshledal žádné z možných pochybení v hodnotící činnosti soudu prvního stupně, když nalézací soud přistupoval k hodnocení provedených důkazů komplexně, ve vzájemných souvislostech a v souladu s obsahem provedených důkazů. Jeho hodnotící činnost rozhodně nelze označit za selektivní. Za takovéto situace je možno hodnotit odvolání jednotlivých obžalovaných jako faktické pouhé opakování obhajoby z předchozích stádií řízení, s níž se prakticky beze zbytku vypořádal již nalézací soud. V následující pasáži odůvodněníbude odvolací soud reagovat na odvolací námitky jednotlivých obžalovaných. Obžalovaný L. K. Předně se nelze ztotožnit s tvrzením jmenovaného v opravném prostředku, že oproti prvnímu zrušenému rozsudku soud prvního stupně podstatným způsobem změnil svá skutková tvrzení. Při komparaci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.4.2013, č. j. 54 T 2/2012-1984 s nyní přezkoumávaným rozsudkem k takovémuto závěru podle přesvědčení odvolacího soudu dospět nelze. Naopak, podle přesvědčení soudu odvolacího, je možno z nyní přezkoumávaného rozsudku zjistit, že soud prvního stupně, při zachování jednoty skutku, pouze v závislosti na výsledcích provedeného dokazování upřesnil skutkový děj, popsaný v jednotlivých bodech odsuzujícího rozsudku tak. Důvodem těchto úprav bylo, aby (jak koneckonců nalézací soud uvádí v odůvodněnínapadeného rozsudku), byla co nejprecizněji vystižena úloha jednotlivých obžalovaných na jednáních popsaných pod body 1) až 8) výroku napadeného rozsudku. Pokud obžalovaný K. jak v písemně podaném odvolání, tak i ústy svého obhájce u veřejného zasedání, argumentoval tím, že zejména poškození uvedení v bodech 1) až 4) výroku napadeného rozsudku měli možnost si veškerou smluvní dokumentaci přečíst, měli možnost zkonzultovat celou záležitost s advokátem, popřípadě navštívili realitní kanceláře či notáře a tudíž, že v podstatě nemohou vystupovat v procesním postavení poškozených, neboť jednali bez elementární opatrnosti, pak s takovouto interpretací skutkového děje souhlasit nelze. Podle přesvědčení odvolacího soudu, které v daném případě koreluje se závěry, vtělenými do napadeného rozsudku, jak v jednání popsaném pod body 1) až 4), tak i v jednání, popsaném pod body 5) až 8) výroku napadeného rozsudku bylo jednoznačně prokázáno, že obžalovaný K. (stejně jako obžalovaní K. a K. v těch bodech výroku napadeného rozsudku, jímž byli uznáni vinnými), zneužili důvěry jednotlivých poškozených, popřípadě zneužili různých smluvních institutů, které s nimi poškození uzavírali v dobré víře. Typickým příkladem takovéhoto zneužití důvěry poškozených a zneužití smluvních aktů, které byly poškozenými uzavírány v dobré víře, je jednání popsané pod body 1a), 1b), či 2) výroku napadeného rozsudku. Zde, jak koneckonců soud prvního stupně správně popisuje v napadeném rozsudku, obžalovaný K. (ve spolupráci s obžalovaným K. v bodech 1b/, 2) zneužil smluv, které, ať již poškození manželé Z., či poškozený J., uzavřeli v dobré víře, že druhá smluvní strana, reprezentovaná obžalovanými, tato smluvní ujednání dodrží. Obdobné závěry lze vyslovit, i pokud se týče jednání popsaného pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku. I zde došlo ze strany obžalovaného K. (za spolupráce obžalovaných K. a K.), ke zneužití smluvního operátu, který byl uzavřen s poškozenými manželi K. I tito poškození přitom příslušné smlouvy uzavírali s obžalovanými jednoznačně v dobré víře, že obžalovaní budou v duchu těchto smluv jednat. Poněkud jiná situace je, pokud se týče bodu 3) výroku napadeného rozsudku. Zde, podle mínění odvolacího soudu, není důvodu nevěřit poškozené S. v tom smyslu, že v žádném případě nehodlala svůj rodinný dům prodat. V reakci na námitky uplatněné v opravném prostředku ve vztahu k tomuto bodu je možno především odkázat na odůvodněnínapadeného rozsudku, kde se soud s těmito námitkami podrobně, přesvědčivě a v souladu s provedeným dokazováním, vypořádává. Odvolací soud tedy pouze stručně, nad rámec argumentace nalézacího soudu, podotýká, že pokud by poškozená S. skutečně hodlala dům prodat a v tomto duchu zplnomocnila L. K. ke svému zastupování při prodeji tohoto rodinného domu, potom by postrádalo jakoukoliv logiku její jednání, směřující k získání půjčky. Pokud by poškozené šlo, jak naznačoval obžalovaný K., toliko o získání finančních prostředků, pak jí ničeho nebránilo, aby zmíněný dům prodala, a to sama, aniž by se při jeho prodeji nechala zastupovat kýmkoli, v daném případě obžalovaným K. Navíc velmi výrazné pochybnosti o verzi, prezentované obžalovaným K. vzbuzuje i jeho další jednání, spočívající v tom, že prakticky bezprostředně poté, co se mu díky podstrčené plné moci a následným úkonům podařilo vyvést zmíněnou nemovitost z dispozice poškozené S., tuto obratem prodal své matce, která, jak sama doznala, před uzavřením kupní smlouvy zmíněný dům nikdy neviděla. I toto jednání je podle názoru odvolacího soudu momentem, který výrazným způsobem znevěrohodňuje verzi uplatněnou obžalovaným K. (potažmo obžalovanými K. a K.). V daných souvislostech navíc nelze nepoukázat na výpověď svědka T. (č.l. 1030, 1748). Tento svědek uvedl, že byl kontaktován poškozenou S. s tím, že jmenovaná jej žádala o zajištění půjčky ve výši 700.000,- Kč na rekonstrukci rodinného domu. Svědek T. vypověděl, že sehnal svoji známou, která byla ochotna peníze půjčit, nicméně požadovala, aby na ni poškozená S. převedla svůj rodinný dům. Tuto operaci podle svědka T. poškozená S. odmítla. Podle přesvědčení odvolacího soudu i tato výpověď podporuje verzi poškozené S. v tom smyslu, že vždy odmítala převod vlastnických práv k citované nemovitosti jako jakousi záruku, či zajištění získaných finančních prostředků. I s ohledem na výpověď svědka T. tedy odvolací soud konstatuje, že se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, pokud ten, co do ustálení skutkové děje pod bodem 3) výroku rozsudku, uvěřil verzi prezentované poškozenou S. a naopak neuvěřil obhajobě obžalovaného K. (potažmo i obžalovaných K. a K.). Pokud jde o zbývající body výroku napadeného rozsudku (5 - 8), vůči nim obžalovaný K. nevznesl v podaném opravném prostředku žádných konkrétních námitek. Odvolací soud tedy pouze stručně konstatuje, že i ve vztahu k těmto bodům se lze bezezbytku ztotožnit s tím, jak soud prvního stupně zhodnotil důkazy, které byly k těmto bodům výroku napadeného rozsudku provedeny. Lze se pak ztotožnit s tím, jak soud prvního stupně na základě procesně bezvadně provedeného dokazování ustálil skutkový děj ve vztahu k jednání popsanému pod body 5) až 8) výroku napadeného rozsudku. Pokud jde o otázku právní kvalifikace jednání obžalovaného K., potom podle mínění odvolacího soudu Krajský soud v Ostravě nepochybil, pokud jednání jmenovaného podřadil pod skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku, dílem dokonaného (body 1a/, 1b/, 2/, 4/, 5/, 7/, 8/), dílem nedokonaného (body 3/, 6). Soud prvního stupně se náležitě vypořádal s jednotlivými znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Zejména s ohledem na výši způsobené škody dospěl ke správnému závěru o nutnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 209 odst. 5 tr.zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil i s postupem soudu prvního stupně, pokud ten vzhledem k tomu, že jednáním popsaným pod body 3) a 6) výroku napadeného rozsudku nebylo dosaženo zamýšleného následku, kvalifikoval toto jednání toliko jako pokus výše uvedeného zločinu. Co do formy zavinění kvalifikoval jednání obžalovaného K. soud prvního stupně správně jako jednání v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal v úvahách a následně i závěrech nalézacího soudu, týkajících se právní kvalifikace jednání obžalovaného K. žádných vad či pochybení a ztotožnil se s nimi, v podrobnostech odkazuje na příslušné pasáže v odůvodněnínapadeného rozsudku (srovnej stranu 101 až 103). Podle přesvědčení soudu odvolacího nalézací soud nepochybil ani při úvahách o trestu, který byl obžalovanému K. uložen. Soud prvního stupně, jak uvádí v příslušných pasážích na straně 104 až 106 odůvodněnínapadeného rozsudku, především správně shledal na straně obžalovaného K. vícero okolností přitěžujících (viz pasáže na straně 105 odůvodněnínapadeného rozsudku). Lze se ztotožnit i se závěrem soudu prvního stupně, pokud ten neshledal na straně jmenovaného okolností polehčujících. Obecně soud prvého stupně správně při ukládání trestu jmenovanému obžalovanému postupoval v intencích ustanovení § 38 a § 39 tr.zákoníku. Podle přesvědčení soudu odvolacího Krajský soud v Ostravě správně, s ohledem na roli obžalovaného K. v celé věci, vyhodnotil, že jmenovaný byl vůdčí osobností komplexu trestné činnosti, popsané ve skutkových větách napadeného rozsudku. I pod tímto zorným úhlem pohledu bylo třeba nahlížet na trest ukládaný obžalovanému K. Soud prvního stupně také neopomněl, jak vyplývá z příslušné pasáže na straně 106 odůvodněnínapadeného rozsudku, zohlednit délku řízení v této věci. Trestní stíhání obžalovaného K. bylo zahájeno dne 1.9.2010 (č.l. 766). Obžaloba byla ke Krajskému soudu v Ostravě podána dne 24.2.2011, a první hlavní líčení bylo nařízeno na 3.10.2011. Mezi nápadem obžaloby a nařízením prvního hlavního líčení lze shledávat jistý průtah (cca 7 měsíců). Nicméně soud prvého stupně, jak již bylo shora zmíněno, s tímto faktorem pracoval, a podle mínění odvolacího soudu i onen určitý průtah mezi nápadem obžaloby a nařízením prvního hlavního líčení vedl soud prvního stupně k tomu, že uložil obžalovanému K. za celý komplex poměrně významně společensky škodlivé trestné činnosti s významnou škodou, trest odnětí svobody ve výměře blízké spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby § 209 odst. 5 tr.zákoníku. Na takto ukládaný trest podle mínění soudu odvolacího rozhodně nelze nahlížet jako na trest nepřiměřený (§ 258 odst. 1 písm. e/ tr.ř.), či snad dokonce jako na trest nezákonný (§ 258 odst. 1 písm. d/ tr.ř.). Naopak trest v této výměře podle názoru soudu odvolacího odráží v rovnováze jak kritéria společenské škodlivosti jednání obžalovaného, tak i jeho osobnostní charakteristiky. Jen jako obiter dictum konstatuje soud odvolací, že nepřihlížel k přípisu, který byl v rámci odvolacího řízení zaslán manželkou obžalovaného K. Je třeba říci, že obžalovaný, jak sám koneckonců uvedl, v průběhu doby od spáchání trestné činnosti do rozhodování odvolacího soudu neuhradil prakticky žádnou škodu nikomu z poškozených. Obžalovaný k výslovnému dotazu odvolacího soudu konstatoval, že snad uhradil poškozenému K. částku v řádu jednotek tisíc Kč, když nebyl ani schopen přesně specifikovat výši této částky. Odvolací soud tím chce říci, že přes to, co (z důvodů zcela logických), uvádí stran současného způsobu života obžalovaného K. jeho manželka, je třeba konstatovat, že obžalovaný, ač na to měl dostatečný časový prostor, neuhradil prakticky žádnou způsobenou škodu, což je nutno, alespoň dle mínění soudu odvolacího, hodnotit poměrně významně negativně. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením, prezentovaným v přípisu manželky obžalovaného K., že tento zcela změnil svůj život. Pokud je ve zmíněném přípisu argumentováno tím, že uložení nepodmíněného trestu budou trpět nezletilé děti, o něž se obžalovaný stará, pak je nutno uvést, že s ohledem na charakter trestné činnosti, které se obžalovaný K. dopustil, výši způsobené škody a v neposlední řadě i s ohledem na to, že někteří poškození byli jednáním posledně jmenovaného připraveni o své byty, a tudíž došlo ke zcela zásadnímu zkomplikování jejich života, nepřicházel jiný než nepodmíněný trest v úvahu. Stran způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, pokud ten zařadil obžalovaného do věznice s ostrahou, ve smyslu § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Ani odvolací soud neshledal důvody, pro které by bylo možno případně jmenovaného zařadit pro výkon trestu odnětí svobody do jiného, zejména mírnějšího, typu věznice. Odvolací soud také akceptuje postup soudu prvního stupně, pokud ten uložil obžalovanému trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 roků. Soud prvního stupně správně zohlednil, že obžalovaný K. se své trestné činnosti, popsané ve výroku napadeného rozsudku, dopustil při zneužití svých podnikatelských oprávnění, konkrétně postavení jednatele obchodní společnosti. Je tedy v zájmu ochrany společnosti před případným dalším jednáním obžalovaného, aby mu takováto činnost byla do budoucna zakázána. Pokud se týče vlastní výměry uloženého trestu zákazu činnosti, potom tu pokládá odvolací soud odpovídající zejména stupni společenské škodlivosti jednání obžalovaného. Podle názoru soudu odvolacího pak krajský soud nepochybil, ani pokud zavázal obžalovaného, aby dílem sám, dílem s ostatními spoluobžalovanými, nahradil jednotlivým poškozeným škodu, tak jak je specifikována v příslušných výrocích napadeného rozsudku. Jak již bylo shora zmíněno, obžalovaný K. k dotazu odvolacího soudu u veřejného zasedání uvedl, že v mezidobí uhradil poškozenému K. částku v řádu cca 5.000,- Kč. Odvolací soud však v daných souvislostech poukazuje především na to, že obžalovaný, jak vyplývá z jeho vlastní výpovědi, nebyl schopen přesně uvést, jakou částku poškozenému uhradil. Zejména pak toto své tvrzení nikterak nedoložil. Podle mínění odvolacího soudu tedy nebyly ve věci dány podmínky pro to, aby bylo učiněno jiné rozhodnutí ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému K. Jinými slovy soud odvolací neměl k dispozici žádné relevantní důkazy, kterými by bylo možno verifikovat tvrzení obžalovaného K., že v mezidobí již uhradil, byť alespoň zčásti, škodu způsobenou poškozenému K. Proto se odvolací soud neztotožnil s návrhem státního zástupce, ventilovaným u veřejného zasedání, aby výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému K. byl zrušen a aby obžalovaný K. byl zavázán k náhradě škody tomuto poškozenému v nižší částce. Odvolací soud tedy uzavírá tuto pasáž odůvodněnísvého rozhodnutí konstatováním, že podle přesvědčení soud prvního stupně ve vztahu k obžalovanému K. především shromáždil dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který byl následně vtělen do skutkových vět napadeného rozsudku. Správně ustálený skutkový děj byl poté předmětem právního posouzení, když, jak již bylo shora zmíněno, krajský soud podřadil jednání obžalovaného K. pod odpovídající ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Pochybení pak neshledal odvolací soud ani v postupu soudu prvního stupně ohledně výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu či trestu zákazu činnosti. Správným byl též shledán postup soudu nalézacího v rámci adhezního řízení. S ohledem na výše uvedené potom byly odvolací námitky obžalovaného K. shledány irelevantními, a proto bylo jeho odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnuto. Obžalovaný J. K. Především odvolací soud konstatuje, že se neztotožnil s argumentací jmenovaného v tom smyslu, že pokud oproti podané obžalobě nebyl soudem prvního stupně v nyní přezkoumávaném rozsudku uznán vinným jednáním ve vztahu k chatě poškozené J. Z. (bod 1a/ výroku rozsudku), pak měl být pro toto jednání nalézacím soudem zproštěn obžaloby. V daných souvislostech poukazuje odvolací soud na to, že v případě postupu podle § 226 tr.ř. platí, že zproštění obžaloby se vždy týká skutku, uvedeného v žalobním návrhu. Jak vyplývá z žalobního návrhu obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 22.2.2011, sp.zn. 4 KZV 40/2010 (č.l. 1662), na obžalovaného J. K. byla tato obžaloba podána, kromě jiného, též pro jednání popsané pod bodem 1) výroku tohoto žalobního návrhu, které obsahuje jednání, které státní zástupce hodnotil jako kontinuální, a to jak ve vztahu k rekreační chatě poškozené J. Z., tak ve vztahu k převodu práv a povinností k družstevnímu bytu manželů J. a Z. Z. Nemůže tedy obstát tvrzení obžalovaného K. ventilované v opravném prostředku, že obžaloba byla na něj, pokud se týče poškozených Z., podána pro dva útoky. Opak je pravdou. Pokud pak platí výše zmíněná zásada, že zproštění obžaloby ve smyslu § 226 tr.ř. se týká vždy skutku popsaného v žalobním návrhu, pak podle názoru soudu odvolacího Krajský soud v Ostravě, pokud rozdělil jednání popsané pod bodem 1) výroku podané obžaloby na body 1a/ (chata) a 1b/ (byt), postupoval správně, pokud nevyslovil formální zprošťující výrok ve vztahu k té části jednání obžalovaného K., které se vztahuje k chatě poškozené J. Z. Je třeba si totiž uvědomit, že rozdělení původně kontinuálního jednání, tak jak je popsáno v žalobním návrhu v bodě 1) na dvě jednání (body 1a/ a 1b), provedl až nalézací soud. Postup navrhovaný obžalovaným K. (a rovněž i státním zástupcem u veřejného zasedání), by podle názoru odvolacího soudu v konečném důsledku znamenal, že by soud prvního stupně fakticky jedním a tímtéž výrokem rozhodl zároveň o uznání viny obžalovaného K. a zároveň o zproštění obžaloby pro totéž jednání. Takový postup ovšem možný není. Proto dospívá odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud nevyslovil ve vztahu k části jednání, nyní označeného 1a/ (chata J. Z.), které původně tvořilo součást kontinuálního skutkového děje popsaného v bodě 1) žalobního návrhu, formální zprošťující výrok ve smyslu § 226 tr.ř. Pokud se týče dalších odvolacích námitek obžalovaného K., pak na ty je možno v jejich souhrnu opětovně nahlížet stejnou optikou jako na odvolací námitky obžalovaného K. I obžalovaný K. vyslovuje své hodnocení provedených důkazů, když nesouhlasí s tím, jak důkazy, vztahující se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, hodnotí nalézací soud. Obecně lze na tuto argumentaci reagovat tak, jak již soud odvolací uvedl výše. Je třeba znovu zdůraznit, že orgánem, který je nadán k autoritativnímu hodnocení provedených důkazů, je nalézací soud. V reakci na konkrétní námitky obžalovaného K. konstatuje odvolací soud následující. Především je třeba říci, že soud prvního stupně, v reakci na argumentaci uvedenou ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, popsal v odůvodněnínapadeného rozsudku, na základě jakých skutečností ustálil, že obžalovaný K. měl ke dni 19.5.2009 povědomost o tom, že chata J. Z. již byla prodána a převedena na společnost E. R., s.r.o. (bod 1b). Argumentace v tomto smyslu je uvedena na straně 94 odůvodněnínapadeného rozsudku. Hodnocení provedených důkazů v tomto směru pokládá odvolací soud za odpovídající obsahu provedených důkazů a vzhledem k tomu, že neshledal žádných pochybení v hodnotící činnosti soudu prvního stupně (extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením), je takovýmto hodnocením ve smyslu § 263 odst. 7 tr.ř. vázán. Je tedy možno, s ohledem na výše uvedené, odmítnout námitky obžalovaného v tom směru, že nevěděl, že k datu 19.5.2009 byla chata J. Z. prodána společnosti E. R., s.r.o. Dále pak obžalovaný K. argumentuje tím, že nebylo prokázáno, že by předložil Z. Z. k podpisu dokumenty, o kterých věděl, že obsahují nepravdivé skutečnosti, nebo že by snad zamlčel jmenovanému poškozenému skutečnost, že došlo k prodeji chaty jeho manželky, když o prodeji této chaty nevěděl. V reakci na tuto argumentační rovinu je opětovně nutno odkázat na stranu 94 odůvodněnínapadeného rozhodnutí, kde soud prvního stupně podrobně, přiléhavě a zejména v souladu s obsahem provedených důkazů, uzavírá, proč dospěl k opačnému názoru. Totéž lze říci, i pokud se týče další argumentace obžalovaného K. v tom smyslu, že ve svých výpovědích osvětlil, proč deklaroval zájem o chatu J. Z. V této souvislosti, nad rámec argumentace, uvedené v odůvodněnínapadeného rozsudku, je nutno poukázat na to, že co se týče údajného zájmu o koupi chaty J. Z. ze strany obžalovaného K., pak zde jsou v rozporu výpovědi posledně jmenovaného a výpovědi obžalovaného K. Zatímco totiž obžalovaný K. v rámci své výpovědi tvrdí, že chatu chtěl koupit od Z. K., ale protože údajně tzv. „neprošel“ rejstříkem dlužníků, tak jej požádal, aby koupil chatu na sebe a poté by mu ji nějakým způsobem pronajímal, pak obžalovaný K. ve své výpovědi ve vztahu k chatě J. Z. žádné takové skutečnosti neuvádí. Nikde ve svých výpovědích nehovoří o tom, že by on sám byl zájemcem o zmíněnou chatu a už vůbec nehovoří o tom, že by požádal obžalovaného K. o to, aby chatu koupil pro sebe s tím, že by si ji od něj posléze pronajímal. I tyto rozpory ve výpovědích posledně jmenovaných obžalovaných svědčí podle názoru soudu odvolacího o nevěrohodnosti verze prezentované obžalovaným K. Lze tedy, pokud se týče jednání popsaného pod bodem 1b) výroku napadeného rozsudku, konstatovat, že obžalovaný K. v podstatě pouze prezentuje svoji verzi tohoto skutkového děje, když ovšem soud prvního stupně na základě zhodnocení provedených důkazů, kterým je, a to odvolací soud znovu zdůrazňuje, ve smyslu § 263 odst. 7 tr.ř. vázán, dospívá ke skutkové verzi jiné. Proto je možno argumentaci obžalovaného K. ve vztahu k tomuto bodu odmítnout. Totéž platí, i pokud se týče jednání, popsaného pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku (poškozený J.). Obžalovaný K. zde opětovně argumentuje tím, že nebylo prokázáno, že by v okamžiku dokonání tohoto útoku věděl, že členská práva a povinnosti k bytu nebudou převedena zpět na poškozeného J. V reakci na tyto námitky je třeba znovu odkázat na příslušné hodnotící pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku (srovnej stranu 86 až 87, a zejména 96). Pokud jde o moment dokonání trestného činu, potom zde je třeba říci, že za fázi dokonání trestného činu je třeba, s ohledem na to, že se jedná o jeden z útoků v celé řadě protiprávního jednání, na kterém participoval obžalovaný K., a to jednání vedeného podvodným úmyslem, pokládat den uzavření smlouvy o půjčce, tedy den 8.7.2009. Další jednání již potom, podle mínění odvolacího soudu, které v daném směru koresponduje se závěry nalézacího soudu, již bylo jednáním směřujícím k dokončení trestného činu, tedy k finálnímu vyvedení předmětného bytu z dispozice poškozeného J. Odvolací soud sice souhlasí s tím, co uvádí obžalovaný K., že poškozený J. sám uvedl, že byl srozuměn s uzavřením dohody o převodu členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu. Nicméně je třeba v daných souvislostech upozornit i na další část výpovědi poškozeného, ve které opakovaně uvádí, že tuto dohodu uzavíral na základě ujišťování obžalovaného K. (za součinnosti obžalovaného K.), že bude-li poskytnutou půjčku řádně splácet, budou práva a povinnosti k bytu na něj převedena zpět. Pokud se týče role obžalovaného K. v této transakci, potom odvolací soud znovu poukazuje na podrobný popis jeho jednání tak, jak se podává zejména ze stran 96 až 97 odůvodněnínapadeného rozsudku. I odvolací soud sdílí přesvědčení soudu prvního stupně, že s ohledem na hloubku angažmá obžalovaného K. v jednání ke škodě poškozeného J., nelze reálně akceptovat jeho obhajobu v tom smyslu, že figuroval jen jako jakási pomocná administrativní síla, či jako řidič. Je třeba obžalovaného K. upozornit, že to byl on, kdo v postavení převodce uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností ve stavebním bytovém družstvu na manžele L. a E. K. V rámci tohoto převodu pak obžalovaný K. vystupoval jako zmocněnec Ľ. J. Stejně tak bylo prokázáno, že 27.7.2009 obžalovaný K. předložil poškozenému J. další smluvní operát, který v konečném důsledku vedl k tomu, že práva a povinnosti k družstevnímu bytu poškozeného J. byla vyvedena z dispozice jmenovaného. V další části opravného prostředku, vztahující se k tomuto bodu, argumentoval obžalovaný K. tím, že pokud dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu nepodepsal jako nabyvatel obžalovaný K., ale on, je otázkou, zda takováto dohoda byla vůbec platná. Podle názoru odvolacího soudu by takováto argumentace případně mohla mít relevanci, pokud by šlo o občanskoprávní spor, týkající se platnosti uvedené dohody. V dané věci je ovšem nutno říci, že pro účely trestního řízení je důležité to, že minimálně poškozený J. se touto dohodou cítil vázán. Jinými slovy, poškozený J. uzavíral tuto dohodu v dobré víře, že bude-li její podmínky řádně plnit, tedy bude-li řádně splácet poskytnutou půjčku, dojde po úplném splacení poskytnuté finanční částky ke zpětnému převodu práv a povinností k družstevnímu bytu na něj. Vzhledem k tomu, že, jak soud prvního stupně správně zdůraznil, jednání obžalovaných, jehož výslednicí byla, kromě jiného, výše zmíněná dohoda o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu poškozeného J., bylo od samého počátku vedeno podvodným úmyslem, je dle názoru odvolacího soudu v podstatě nesporné, že z pohledu občanskoprávního je tato dohoda od počátku neplatná, neboť druhá smluvní strana, tedy obžalovaný K., tuto dohodu neuzavřel vážně. Nicméně to na faktu, že minimálně poškozený J. podmínky této dohody plnil a cítil se jí vázán, ničeho nemění. Tedy úvahy o tom, zda z pohledu občanskoprávního je či není dohoda o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu platná, jsou podle mínění odvolacího soudu v intencích trestního práva irelevantní. Stejně tak nepokládá odvolací soud za relevantní argumentaci obžalovaného K. v tom smyslu, že nevěděl, že poté, co budou členská práva a povinnosti v družstvu převedena na manžely K., dojde k dalšímu převodu těchto členských práv a povinností na Ing. S. Podle názoru odvolacího soudu následný převod členských práv a povinností z manželů K. na Ing. S. na podvodném úmyslu, který primárně směřoval k uvedení v omyl poškozeného J. ze strany obžalovaného K. (a stejně tak obžalovaného K.), ničeho nemění. Fakt, že následně došlo k převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu z manželů K. na Ing. S., znamená opětovně pouze dokončení trestného činu. Jde zjevně o snahu obžalovaných, a dlužno říci, že úspěšnou, aby bylo znesnadněno, či zcela vyloučeno případné převedení práv k tomuto bytu zpět na poškozeného J. Pokud argumentoval obžalovaný K. tím, že mu nebylo známo, jaká byla podstata dohody mezi obžalovaným K. a poškozeným J., potom se nejedná o nic jiného, než o jiné hodnocení provedených důkazů. Tyto důkazy, jak již odvolací soud opakovaně výše vícekrát zdůraznil, autoritativně hodnotí nalézací soud. Pokud ten v pasážích především na straně 96 až 97 dovodil povědomost obžalovaného o tom, že jednání, které prioritně vedl obžalovaný K., bylo ve vztahu k poškozenému J. od samého počátku vedeno podvodným úmyslem a že se na tomto jednání podílel i obžalovaný K. způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku, pak proti těmto úvahám nelze ničeho namítat. Odvolací soud se tedy neztotožnil s žádnou částí námitek obžalovaného K. ve vztahu k bodu 2) výroku napadeného rozsudku. Prakticky totéž lze říci, i pokud se týče jednání posledně jmenovaného ve vztahu k bodu 3) výroku napadeného rozsudku. Opětovně je nutno uvést, že obžalovaný K. v příslušné pasáži odůvodněníopravného prostředku pouze jinak hodnotí důkazy, které s jiným, pro něj nepříznivým, výsledkem hodnotí již nalézací soud. Zejména to platí o těch pasážích v opravném prostředku, v nichž obžalovaný K. popisuje, jak probíhalo ověřování příslušných listin s tím, že podle jeho názoru si tyto listiny mohla poškozená S. přečíst. Zde je třeba říci, že poškozená S., a tuto její výpověď reflektuje i nalézací soud, uvedla, že především k ověřování těchto listin došlo v určité časové tísni, kdy se do notářské kanceláře k ověření podpisu dostavili těsně před koncem pracovní doby a pracovnice, která podpisy ověřovala, výrazně spěchala. Prioritní jsou ovšem ty části výpovědí poškozené S., v nichž tato opakovaně uváděla, že nikdy vědomě nepodepsala plnou moc pro obžalovaného K., kterou by jej zmocnila ke svému zastupování při všech úkonech spojených s převodem vlastnických práv k jejímu rodinnému domu v obci S. - M. Navíc, jak již odvolací soud zdůraznil v pasáži věnované odvolacím námitkám obžalovaného K., z důvodů, které tam rozebral a na které odkazuje, pokládá za nelogické jednání poškozené S., pokud by ta skutečně, jak tvrdí obžalovaný K. (stejně jako obžalovaný K.), hodlala zmíněný rodinný dům skutečně prodat. V takovém případě by zcela evidentně rodinný dům prodala buď sama či prostřednictvím standardní realitní kanceláře a nikoli způsobem, jaký je popsán ve výroku napadeného rozsudku. Navíc stejně jako v případě reakce na odvolání obžalovaného K., odkazuje opětovně odvolací soud i na výpověď svědka P. T. Podle názoru odvolacího soudu tedy ani námitky obžalovaného K. ve vztahu k bodu 3) výroku napadeného rozsudku nelze akceptovat jako námitky relevantní. Obdobné stanovisko lze pak zaujmout i ve vztahu k jednání, popsaném pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku (poškození manželé K.). Zde je především, ve vztahu k argumentaci obžalovaného K. stran toho, že stejně jako ve všech ostatních případech vystupoval pouze jako jakýsi administrativní pracovník, který neměl žádného povědomí o činnosti obžalovaného K., nutno poukázat na kupní smlouvu na č.l. 395, z níž jednoznačně vyplývá, že tuto jako zástupce kupujícího, tedy obchodní společnosti G. M. R., s.r.o., podepsal právě obžalovaný K. Podle přesvědčení odvolacího soudu fakticky již tímto momentem je vyvrácena jeho obhajoba v tom smyslu, že nevěděl, co vlastně v tomto bodu (stejně jako v ostatních), činí. Pokud je na obžalovaného K. možno nahlížet jako na (jak co do věku, tak co do duševních schopností), plně příčetnou osobu, je dle mínění odvolacího soudu vyloučeno, že by, pokud by jím uplatněná verze byla pravdivá, bez jakýchkoliv pochybností podepsal, a to dokonce na straně kupujícího, dokument, kterým by obchodní společnost, jejímž jménem jednal, zavázal k úhradě nikoli zanedbatelné finanční částky. I ve vztahu k tomuto bodu je možno, co se týče charakteru a způsobu jednání obžalovaného odkázat na příslušné hodnotící pasáže na straně 97 až 98 odůvodněnínapadeného rozsudku. Obžalovaný K. se v daných souvislostech hájí tím, že veškerá jednání s manželi K. vedli spoluobžalovaní K. a K. Tuto jeho námitku je možno odmítnout odkazem na výše uvedené, tedy poukazem na to, že to byl právě on, kdo podepsal, jakožto zástupce obchodní společnosti G. M. R., s.r.o., shora zmíněnou kupní smlouvu ze dne 19.10.2009. Právě na základě této kupní smlouvy došlo k převodu vlastnických práv manželů K., zastoupených obžalovaným K., k předmětnému bytu, na obchodní společnost G. M. R., s.r.o. Stejně tak lze reagovat na argumentaci obžalovaného K. v tom smyslu, že mu nebylo známo pozadí celé věci, zejména, že mu nebyla známa dohoda mezi obžalovaným K. a manželi K. stran kupní ceny za převáděnou bytovou jednotku. Zde se jedná opětovně o jiné hodnocení důkazů, když soud prvního stupně roli obžalovaného K. hodnotí, jak již bylo shora zmíněno, zcela jinak (viz strana 97 až 98 odůvodněnínapadeného rozsudku). Odvolacímu soudu nezbývá než opětovně zdůraznit, že s ohledem na dikci ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. je hodnocením provedených důkazů soudem prvého stupně vázán. V rámci odvolacích námitek vůči bodu 6) výroku napadeného rozsudku se obžalovaný K. soustředil výhradně na zpochybnění výše způsobené škody. Argumentoval v této souvislosti údajnými nedostatky ve znaleckém posudku Ing. Balnara. V reakci na tuto argumentaci odvolací soud odkazuje na výše uvedené pasáže, v nichž na tyto námitky reaguje. Pokud se týče jednání popsaného pod bodem 7) výroku napadeného rozsudku, potom nelze souhlasit s tím, že by, jak tvrdí obžalovaný K., bylo odůvodněnínapadeného rozsudku ve vztahu k tomuto bodu natolik strohé, že by to ve svém důsledku zapříčinilo nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. V této souvislosti je třeba odvolatele upozornit na to, že hodnotící pasáže ve vztahu k bodu 7) se neobjevují toliko na straně 100 odůvodněnínapadeného rozsudku, ale i v pasážích na straně 86. Tedy tuto námitku odvolací soud odmítá. Podle jeho názoru je z citovaných hodnotících pasáží zcela zřejmé, jakým způsobem se soud prvního stupně vypořádal s důkazy, které byly k tomuto bodu provedeny, a zejména, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného K. V souvislosti s tímto bodem je třeba především opětovně zdůraznit to, co uvádí správně soud prvního stupně, totiž, že to byl obžalovaný K., který, jako prokurista obchodní společnosti G. M. R., s.r.o., v postavení prodávajícího, uzavřel dne 2.11.2009 s poškozeným Ing. J. S. jako kupujícím, kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod bytové jednotky, uvedené v příslušném výroku napadeného rozsudku. Samotnou touto skutečností je podle názoru soudu odvolacího jednoznačně prokázáno, že obžalovaný, jakožto osoba plně příčetná, si musel být vědom důsledků, které jsou s tímto aktem spojeny. Tvrzení obžalovaného v tom smyslu, že napadený rozsudek neobsahuje žádné bližší hodnocení provedených důkazů v tom smyslu, zda je prokázáno, že by měl povědomost o tom, že je vůči Ing. S. jednáno s podvodným úmyslem, nemůže v konfrontaci s obsahem napadeného rozsudku obstát. Odvolací soud v daných souvislostech poukazuje na argumentaci soudu prvního stupně na straně 84, 86 a 100 odůvodněnínapadeného rozsudku. Zde soud prvního stupně hodnotí důkazy, které ve vztahu k tomuto jednání provedl. Podle přesvědčení soudu odvolacího je toto hodnocení krajského soudu podrobné, přiléhavé a zejména jednoznačně souladné s obsahem provedených důkazů. Nelze také souhlasit s argumentací obžalovaného K., že spoluobžalovaný K. dlouho předtím než došlo ze strany posledně jmenovaného k odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí ve vztahu k bytu poškozeného K., deklaroval svůj nezájem o daný byt, přičemž k tomuto mělo dojít ještě před podpisem plných mocí ze strany manželů K., tedy před 15.10.2009, respektive 16.10.2009. Jak vyplývá z výpovědi poškozeného K. K. mladšího, tento vypověděl, že obžalovaný K. mu to, že o předmětný byt už nemá zájem, sdělil až po 30.10.2009, tedy rozhodně nikoliv před tím, než byly ze strany manželů K. podepsány příslušné plné moci (15.10. resp. 16.10.2009). Odvolací soud s ohledem na výše uvedené nemůže souhlasit s interpretací výpovědi poškozeného K. tak, jak ji podává v opravném prostředku obžalovaný K. Stejně tak odvolací soud nesouhlasí s tvrzením obžalovaného K., že se soud prvního stupně měl zabývat otázkou, zda a do jaké míry případné zamlčení poškozenému ing. S. ze strany obžalovaných toho, že předmětný byt společnost G. M. R., s.r.o., měla nabýt podvodným jednáním, mohlo případně mít vliv na skutečnost, zda Ing. S. mohl tento byt nabýt do svého vlastnictví, případně, zda to mohlo mít vliv na způsobení škody. Podle přesvědčení soudu odvolacího je především pro trestní řízení irelevantní řešení otázky, zda mohl Ing. S. platně nabýt do svého vlastnictví předmětnou bytovou jednotku, pokud zde existovalo podezření, že tuto bytovou jednotku nabyla společnost G. M. R., s.r.o., do svého vlastnictví podvodným jednáním ve vztahu k manželům K. Zda platí totéž, co již bylo uvedeno výše ve vztahu k poškozenému J., totiž, že zejména z výpovědi Ing. S. vyplývá, že tento přistupoval ke smlouvě o koupi bytové jednotky zcela vážně s úmyslem smluvním podmínkám dostát. O tom koneckonců svědčí fakt, který je také nepochybně prokázaný a který koneckonců nezpochybňuje ani obžalovaný K., totiž, že ze strany Ing. S. došlo v několika splátkách k úhradě celé kupní ceny za převáděný byt. Odvolací soud tím chce říci, že je evidentní, že nejméně jedna ze smluvních stran (Ing. S.), se touto smlouvou od samého počátku cítila vázána a také v jejich intencích jednala. Podle názoru odvolacího soudu, pokud by byl býval obžalovanými Ing. S. informován o tom, že existuje podezření, zda obchodní společnost G. M. R., s.r.o., nabyla vlastnické právo k předmětné bytové jednotce platně a v souladu se zákonem, pak s pravděpodobností limitně hraničící s jistotou by Ing. S. k podpisu kupní smlouvy, kterou by se ze své strany zavázal k úhradě kupní ceny za tento byt, nikdy nepřistoupil. Podle názoru odvolacího soudu by k podpisu tohoto smluvního aktu nepřistoupil minimálně proto, aby neriskoval v budoucnu případný soudní spor o platnosti zmíněné kupní smlouvy. Navíc nelze opominout jednoznačně prokázaný fakt, že ačkoliv obžalovaní přesně podle smlouvy inkasovali finanční prostředky od poškozeného Ing. S., k převedení bytu do dispozice jmenovaného nikdy nedošlo, a zároveň mu obžalovaní finanční prostředky nevrátili. Tedy odvolací soud nesouhlasí ani s tou rovinou námitek obžalovaného K. v tom smyslu, že je otázkou, zda zamlčení výše uvedených skutečností stran pochybností o validitě nabytí vlastnických práv k bytu společností G. M. R., s.r.o., mohlo způsobit Ing. S. škodu, či jej ovlivnit v jeho rozhodování stran koupě zmíněného bytu. Pokud obžalovaný K. odmítá, že by neměl v úmyslu na poškozeného Ing. S. převést vlastnická práva k danému bytu, když jako zástupce prodávajícího uzavřel příslušnou smlouvu, pak tomu je třeba, s odkazem na obsah spisového materiálu, konstatovat, že toto tvrzení obžalovaného K. zůstalo v rovině pouhé deklarace, neboť neoddiskutovatelným faktem je, že k převodu vlastnického práva, k němuž byl jako zástupce prodávajícího povinen právě obžalovaný K., na Ing. S. nikdy nedošlo. Stejně tak nedošlo k tomu, že by obžalovaný K., jakožto zástupce prodávajícího, který inkasoval finanční prostředky, tyto vrátil poškozenému Ing. S. Obžalovaný tedy i v rámci tohoto bodu provádí fakticky pouze jiné hodnocení důkazů, a to stejných, které s výsledkem jiným, pro něj nepříznivým, provádí již nalézací soud. Odvolací soud tedy shrnuje, že se neztotožňuje se žádnou z argumentačních rovin, vtělených do opravného prostředku obžalovaného J. K. Odvolací soud tedy shledává závěry soudu prvního stupně, týkající se ustálení skutkového děje ve vztahu k obžalovanému J. K. za správné. Stejně tak podle názoru soudu odvolacího krajský soud nepochybil, pokud správně ustálené jednání obžalovaného podřadil pod skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Soud prvního stupně se podrobně a v souladu s obsahem spisového materiálu vypořádal s jednotlivými znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a stejně jako v případě obžalovaného K. i v případě obžalovaného K. dospěl důvodně k závěru o nutnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 209 odst. 5 písm. a) tr.zákoníku. Z důvodů, které rozebral na str. 102 odůvodněnínapadeného rozsudku, kvalifikoval správně jednání obžalovaného toliko jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku. Rovněž úvahy soudu prvního stupně stran subjektivní stránky jednání obžalovaného K. (úmysl přímý - § 15 odst. 1 písm. a/ tr.zákoníku), pokládá odvolací soud za odpovídající. Vzhledem k tomu, že se soud odvolací s úvahami a následně i závěry nalézacího soudu stran právní kvalifikace jednání obžalovaného K. ztotožnil, v podrobnostech odkazuje na příslušné pasáže na str. 101 - 103 odůvodněnínapadeného rozsudku. Odvolací soud neshledal ani pochybení soudu prvního stupně, pokud se týče uloženého trestu odnětí svobody. Nalézací soud při ukládání tohoto trestu obžalovanému K. vyšel, stejně jako v případě obžalovaného K., především z obecných kritérií ustanovení § 38 a § 39 tr.zákoníku. Odvolací soud souhlasí s argumentací soudu prvního stupně stran toho, jaké přitěžující okolnosti byly na straně obžalovaného K. shledány (srovnej pasáže na str. 105 odůvodněnínapadeného rozsudku). I dle mínění soudu odvolacího nelze na straně obžalovaného K. shledávat žádné okolnosti polehčující. Na trest odnětí svobody uložený obžalovanému K. nelze nahlížet jako na trest nepřiměřený (§ 258 odst. 1 písm. e/ tr.ř.), či jako na trest nezákonný (§ 258 odst. 1 písm. d/ tr.ř.). Při zohlednění délky řízení a určitého průtahu v něm (viz pasáže ve vztahu k výroku o trestu uloženém obžalovanému K.), je možno konstatovat, že trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, tedy těsně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby § 209 odst. 5 tr.zákoníku, je nutno pokládat za trest zákonný. Stejně tak soud prvního stupně nepochybil, pokud zařadil obžalovaného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou (§ 56 odst. 2 písm. c/ tr.zákoníku). Ani odvolací soud neshledal žádného důvodu pro zařazení obžalovaného K. pro výkon uloženého trestu do jiného, tedy zejména mírnějšího, typu věznice. Pokud přes výše uvedené shledal odvolací soud důvod pro zásah do napadeného rozsudku ve vztahu k výroku o trestu, který byl uložen obžalovanému K., pak k tomu byl veden následujícími důvody. Jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku, soud prvního stupně uložil obžalovanému K. rovněž trest zákazu činnosti, a to za podmínek § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku. Tento trest byl specifikován jako trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce samostatného orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 roků. Podle názoru soudu odvolacího je nutno předmět zakázané činnosti, tedy výkon funkce samostatného orgánu, hodnotit jako minimálně neurčitý a navíc neodpovídající postavení, v jehož rámci se obžalovaný K. trestné činnosti dopouštěl. Navíc z odůvodněnínapadeného rozsudku (srovnej str. 106), vyplývá, že soud prvního stupně uvedl, že obžalovanému K. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu obchodních společností. Je tedy otázkou, zda v případě vyhlášení napadeného rozsudku nedošlo v jeho výroku spíše k určité formální chybě. Nicméně ze spisového materiálu vyplývá, že v této podobě, tedy včetně formulace „samostatného orgánu“, byl napadený rozsudek i vyhlášen. Toto pochybení, byť poněkud formální, je přesto dle názoru soudu odvolacího důvodem k postupu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., neboť je zjevné, že v přezkoumávané části rozsudku byly zjištěny určité nejasnosti. Z těchto důvodů tedy odvolací soud z podnětu odvolání obžalovaného K. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Vzhledem k charakteru oné shledávané vady ovšem dospívá odvolací soud k závěru, že toto pochybení lze napravit před samotným odvolacím soudem. Proto po částečném zrušení napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. sám, a to tak, že uložil obžalovanému K. ze stejných důvodů jako soud prvního stupně trest odnětí svobody ve stejné výši se zařazením do stejného typu věznice jako nalézací soud. Následně pak uložil obžalovanému K. trest zákazu činnosti s tím, že především zpřesnil předmět zakázané činnosti. Trest zákazu činnosti byl uložen ve formě zákazu výkonu funkce prokuristy v obchodních společnostech, neboť právě při realizaci výkonu této funkce se obžalovaný K. dopustil trestné činnosti, kterou byl uznán vinným. Pokud se týká doby, na kterou byla obžalovanému K. tato činnost zakázána, pak tu pokládá soud odvolací za odpovídající společenské škodlivosti jednání jmenovaného i charakteru jeho osoby. Uložení tohoto trestu, tedy trestu zákazu činnosti, pokládá odvolací soud za nutné, neboť obžalovaný zcela evidentně zneužil svých podnikatelských oprávnění k páchání trestné činnosti, a je proto nutné, aby mu do budoucna, již v zájmu ochrany společnosti, byla obdobná činnost zakázána. Odvolací soud ještě jako obiter dictum poukazuje na to, že prvním rozsudkem v této věci, tedy rozsudkem ze dne 19.4.2013, č.j. 54 T 2/2011-1984, nebyl obžalovanému K. trest zákazu činnosti uložen. Ke zrušení tohoto rozsudku navíc došlo toliko na podkladě odvolání obžalovaného K., které bylo logicky podáno v jeho prospěch. Nicméně stejně tak byl oním posledně zmíněným rozsudkem uložen obžalovanému K. trest odnětí svobody v trvání 6 roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle názoru odvolacího soudu, tedy pokud nyní přezkoumávaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě uložil obžalovanému K. trest odnětí svobody o půl roku nižší (5 roků a 6 měsíců), za současného uložení trestu zákazu činnosti, nebyla takovýmto postupem porušena zásada zákazu reformatio in peius, tedy zásada zákazu změny k horšímu. Podle mínění odvolacího soudu, opřeného o konstantní judikaturu soudů vyšších stupňů, je na tuto problematiku nutno nahlížet optikou komplexního posouzení přísnosti uložených trestů. Pokud je nutno za prioritní a nejtíživější trest pro každého pachatele pokládat trest odnětí svobody, potom tento trest byl napadeným rozsudkem uložen ve výměře nižší než rozsudkem předchozím. Za této situace potom podle přesvědčení odvolacího soudu fakt, že byl kromě mírnějšího trestu odnětí svobody uložen navíc ještě vedlejší trest ve formě trestu zákazu činnosti, neznamená porušení zásady zákazu změny k horšímu. Obžalovaný M. K. Jmenovaný obžalovaný v rámci svého opravného prostředku ve vztahu k bodu 4) výroku napadeného rozsudku (poškození K.), především argumentuje tím, že soud prvního stupně k závěru o jeho vině dospěl toliko na základě hodnocení tzv. modu operandi, tedy stejného způsobu provedení. V této souvislosti argumentuje obžalovaný tím, že v jeho případě je takovýto postup chybný, neboť on sám byl uznán vinným ze spáchání toliko dvou skutků (body 4, 5). V reakci na tuto námitku je ovšem třeba říci, že soud prvního stupně, jak vyplývá z příslušných hodnotících pasáží (str. 85-86 a 97-98 odůvodněnínapadeného rozsudku), v žádném případě neopírá své závěry o vině obžalovaného K. jednáním popsaným v bodě 4) napadeného rozsudku toliko o tzv. modus operandi. Jak vyplývá ze zmíněných hodnotících pasáží odůvodnění, soud prvního stupně rozvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že je vyvrácena obhajoba obžalovaného K. v tom smyslu, že byl pouhým výkonným orgánem obžalovaného K. a že mu nebylo fakticky ničeho známo o pozadí celé věci. Stejně jako v případě dvou předchozích spoluobžalovaných je i v případě argumentace uvedené v odvolání obžalovaného K. nutno tuto hodnotit jako jiné hodnocení důkazů, které přitom s jiným, pro obžalovaného K. nepříznivým, výsledkem hodnotil již nalézací soud. Odvolacímu soudu tedy nezbývá, než znovu opakovat, že pokud neshledal v hodnotící činnosti nalézacího soudu pochybení předpokládaná zejména judikaturou Ústavního soudu, tedy zejména onen vícekrát zmíněný extrémní nesoulad v obsahu provedených důkazů a jejich hodnocení, je potom hodnocením provedených důkazů vázán (§ 263 odst. 7 tr.ř.). To platí zejména o těch pasážích v odvolání obžalovaného K., v nichž jmenovaný namítá, v intencích své obhajoby uplatněné v předchozích stádiích řízení, že nevěděl o tom, že dochází k podvodnému jednání ze strany obžalovaného K., potažmo obžalovaného K. Stejně jako v případě obžalovaného K., ani v případě obžalovaného K. nemůže odvolací soud souhlasit s interpretací výpovědi svědka K. K. tak, jak ji podává v odůvodněnísvého opravného prostředku obžalovaný K. Ze spisového materiálu, zejména z výpovědi svědka K. (č.l. 977, 1805), ale i z listiny nazvané „předávací protokol k bytu“, která je datována 30.10.2009 (č.l. 392), jednoznačně vyplývá, že právě k posledně uvedenému datu převzal obžalovaný K. od poškozeného K. klíče k bytové jednotce popsané v bodě 4) výroku napadeného rozsudku. Z výpovědi svědka K. dále vyplynulo, že tento, ač původně uváděl, že mu obžalovaný K. skutečnost, že o pobyt nemá zájem, sdělil ještě před podpisem tohoto předávacího protokolu, se v další části své výpovědi opravil a uvedl, že se spletl v datech a tuto skutečnost mu obžalovaný K. sdělil až po 30.10.2009. Podle názoru odvolacího soudu je tato skutečnost logická. Odvolací soud si nedovede představit situaci, proč by svědek K. předával obžalovanému K. 30.10.2009 klíče od bytu, pokud by již v té době věděl, že jmenovaný o tento byt zájem nemá. S ohledem na tyto skutečnosti pak nemůže obstát tvrzení obžalovaného K. ventilované v jeho odvolání v tom smyslu, že datum 30.10.2009 na zmíněném protokolu o předání klíčů neodpovídá realitě. V další části opravného prostředku ve vztahu k bodu 4) výroku napadeného rozsudku obžalovaný K. podobně jako obžalovaní K. a K. vyslovuje své výhrady vůči znaleckému posudku Ing. Balnara. Prakticky ze stejných důvodů jako posledně jmenovaní spoluobžalovaní dospívá k závěru, že nebyla řádným způsobem objektivizována výše způsobené škody. Odvolací soud stejně jako v případě obžalovaného K. stran reakce na tuto námitku zcela odkazuje na výše uvedené pasáže tohoto rozhodnutí, ve kterých tuto problematiku řeší. Ve vztahu k bodu 5) výroku napadeného rozsudku obžalovaný K. argumentoval velmi stručně pouze tím, že pokládá svědka K. za nevěrohodného. V reakci na toto tvrzení je třeba především opětovně odkázat na příslušné pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku (str. 86-87 a především 98-99). Pokud v rámci těchto hodnotících pasáží hodnotí nalézací soud výpověď svědka K. jako výpověď věrohodnou, potom proti tomuto závěru nelze ze strany odvolacího soudu ničeho namítat. Navíc soud odvolací poukazuje na to, že obžalovaný K. v příslušné pasáži odůvodněnísvého odvolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by měla být výpověď svědka K. nevěrohodná. Proto se s touto rovinou odvolacích námitek obžalovaného K. odvolací soud ztotožnit nemohl. Nalézací soud tedy podle přesvědčení odvolacího soudu nepochybil, pokud ustálil skutkový děj popsaný v bodech 4) a 5) výroku napadeného rozsudku tak, jak jej vtělil do příslušných skutkových vět. Stejně tak nebylo shledáno pochybení nalézacího soudu, pokud jednání obžalovaného K. popsané v bodech 4) a 5) výroku rozsudku podřadil pod skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 4 písm. d) tr.zákoníku. Nalézací soud se náležitě vypořádal s jednotlivými znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a důvodně dospěl k závěru o nutnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 209 odst. 4 písm. d) tr.zákoníku, a to zejména s ohledem na výši způsobené škody. Při úvahách o zavinění, jakožto obligatorním znaku subjektivní stránky výše naznačeného trestného činu, dospěl krajský soud správně k závěru, že obžalovaný K. jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku. Tento závěr vyplývá z popisu jeho jednání, jakož i ze všech okolností případu. Odvolací soud neshledal, stejně jako v případě obžalovaných K. a K., ani v případě obžalovaného K. v úvahách a následných závěrech nalézacího soudu stran právní kvalifikace jeho jednání žádných vad a pochybení. Proto v podrobnostech odkazuje na příslušné pasáže na str. 101-103 odůvodněnínapadeného rozsudku. Souhrnně ke všem obžalovaným je možno říci, že soud prvního stupně také nepochybil, pokud jejich jednání kvalifikoval jako pokračování ve smyslu § 116 odst. 1 tr.zákoníku. Pokud se týče úvah o ukládaném trestu odnětí svobody u obžalovaného K., potom především se odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.zákoníku a § 82 odst. 1 tr.zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. V bližších podrobnostech odkazuje odvolací soud na příslušné pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku (str. 106). Pokud přes výše uvedené odvolací soud shledal důvod pro zásah do napadeného rozsudku ve vztahu k výroku o trestu ve vztahu k obžalovanému M. K., pak k tomu byl veden následujícími důvody. Přesto, že soud prvního stupně správně kvalifikoval jednání obžalovaného K. jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.zákoníku, pak trest, jak vyplývá z pasáže na str. 20 výroku napadeného rozsudku, uložil podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku. Stejně jako v případě obžalovaného K. i v případě obžalovaného K. je nutno konstatovat, že v této podobě byl napadený rozsudek i vyhlášen. Jedná se opětovně o pochybení formální, nicméně o pochybení ve výroku. Navíc v odůvodněnínapadeného rozsudku (srovnej str. 103), absentuje výslovný odkaz na číselné označení skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný K. uznán vinným. Odvolací soud tedy v tomto postupu soudu prvního stupně shledal pochybení předpokládané v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., a proto ve výroku o trestu napadený rozsudek ve vztahu k obžalovanému K. z podnětu jeho odvolání zrušil. Toto pochybení je ovšem pochybením, které bylo napravitelné před samotným odvolacím soudem. Proto odvolací soud za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. nově rozhodl tak, že obžalovanému M. K. uložil, tentokrát již podle odpovídajícího ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tedy podle § 209 odst. 4 tr.zákoníku, stejný trest jako soud prvního stupně, a to ze stejných důvodů jako posledně zmíněný soud. I odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na charakter trestné činnosti, kterou byl obžalovaný uznán vinným, která je výrazně méně společensky škodlivá než v případě spoluobžalovaných K. a K., postačí k nápravě obžalovaného K. pouhá pohrůžka trestem. Proto byl trest odnětí svobody uložený obžalovanému K. odložen na zkušební dobu v trvání, které je odpovídající společenské škodlivosti jeho jednání i charakteru jeho osoby. V rámci adhezního řízení potom soud prvního stupně, jak vyplývá z příslušných pasáží výroku napadeného rozsudku, rozhodl o tom, že zavázal obžalované k náhradě způsobené škody jednotlivým poškozeným. Odvolací soud konstatuje, že neshledal v těchto výrocích žádného pochybení. Pokud soud prvního stupně zavázal obžalované k náhradě škody poškozeným Z. Z., Ľ. J., Ing. J. S. a K. K., potom správně dospěl k závěru, že především byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaných a způsobenou škodou. Stejně tak se jmenovaní poškození včas a řádně se svým nárokem na náhradu škody připojili a tento specifikovali. Pokud tedy nalézací soud shledal odpovědnost konkrétních obžalovaných za škodu způsobenou jednotlivým poškozeným, rozhodl správně v intencích § 228 odst. 1 tr.ř. a obžalované zavázal k náhradě příslušné škody jednotlivým poškozeným. Za správný pokládá soud odvolací i výrok, kterým byl poškozený J. podle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních. V bližších podrobnostech odkazuje odvolací soud na příslušné pasáže na str. 107 odůvodněnínapadeného rozsudku.

Rubrum