7 A 127/2011 - 31

Rubrum

Omezení práva na informace o hlasování členů Kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu je v souladu s čl. 4 odst. 2 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť omezení práva je dáno zákonem [§ 11 odst. 4 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím] a legitimním veřejným zájmem na ochraně nezávislosti Nejvyššího kontrolního úřadu podle čl. 97 odst. 1 Ústavy. Účelem omezení práva na informace však není vyloučit poskytnutí všech informací o projednávání výsledků kontrol a zajistit Nejvyššímu kontrolnímu úřadu „imunitu dohledu lidu“, nýbrž pouze vyloučit poskytnutí informací o hlasování členů Kolegia, aby byla zaručena nezávislost členů Kolegia při rozhodování, a tedy i nezávislost Nejvyššího kontrolního úřadu jako takového.

Výrok

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: J.M. proti žalovanému: Nejvyšší kontrolní úřad, sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 6.4.2011, sp.zn. 233/11- NKU45/29/11, takto:

Odůvodnění

I. Rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 6.4.2011, sp.zn. 233/11-NKU45/29/11, a rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 18.3.2011, sp.zn. 394/11-NKU190/151/11, se zrušují a v části řízení o žádosti o poskytnutí informace – zápisu ze XVII. Zasedání Kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu konaného dne 19.10.2009 se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovanému se nařizuje poskytnout žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnutí Kárné komory Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 12.11.2010, sp.zn. 706/09-NKU20/7/10, s vyloučením osobních údajů kárně obviněného. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.600,- Kč a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 6.4.2011, sp.zn. 233/11-NKU45/29/11, o zamítnutí rozkladu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.3.2011, sp.zn. 394/11-NKU190/151/11, o odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“ nebo „zákon“) a to o poskytnutí rozhodnutí Kárné komory Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen "Kárná komora") ze dne 12.11.2010, sp.zn. 706/09-NKU20/7/10 a o zápis ze XVII. zasedání Kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 19.10.2009 (dále jen „zápis ze zasedání Kolegia“ nebo jen „zápis“). Žalobce v žalobě namítal, že pokud povinný subjekt má v dispozici požadovanou informaci, aniž by informace spadala do jeho působnosti, dopustil by se porušení zásady enumerativy výkonu státní moci, neboť úřad není oprávněn držet informaci bez zákonného podkladu. Kárná komora je dle žalobce orgánem Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen "NKÚ" nebo „Úřad“) a proto je žalovaný povinen poskytovat informace, které vznikají při činnosti Kárné komory. Dále žalobce odkázal na ust. § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím, dle kterého právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. Dle žaloby je důvodem odepření poskytnutí informace podle § 11 odst. 4 zákona dán pouze do té doby, dokud se kontrola nadále připravuje nebo probíhá, a nebo jsou stále projednávány její výsledky. Tomu však v dané věci není, proto žalobce považuje rozhodnutí za nezákonné. Smyslem omezení práva na přístup k informacím vzniklých při činnosti Úřadu je zajištění jeho nezávislosti podle čl. 97 Ústavy. Z toho plyne i požadavek, aby přístup k informacím o připravované kontrole měli pouze příslušní pracovníci Úřadu a aby jiné osoby nemohli zasahovat do průběhu kontrol nebo projednání jejich výsledků. Smyslem omezení práva není vyloučit všechny informace vzniklé při projednávání výsledků kontrol a zajistit Úřadu "imunitu dohledu lidu". Podle žaloby lidé mají v souladu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) právo na přístup k informacím, které vznikají za "jejich peníze". Dle výkladu žalovaného tak nikdo nebude mít přístup k informacím o činnosti Úřadu, ale pouze k formálním výsledkům kontrol. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a uvedl, že podle § 40 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb., o NKÚ (dále jen "zákon o NKÚ") je řízení před Kárnou komorou neveřejné. Kárná komora je sice formálně zařazena mezi orgány Úřadu (§ 7 odst. 1 zákona o NKÚ), ale jde o orgán sui generis tvořený dvěma soudci Nejvyššího soudu ČR a prezidentem nebo viceprezidentem Úřadu. Úřad není oprávněn jakkoli zasahovat do výkonu působnosti Kárné komory, neboť ta působí jako specifický kárný orgán s propojením na soustavu soudních orgánů. Rozhodovat o poskytnutí dokumentů Kárné komory přísluší pouze Kárné komoře. Informace vztahující se k působnosti Kárné komory nemohou být dle žalovaného považovány za informace vtahující se k působnosti žalovaného. Dále žalovaný uvedl, že odkaz č. 13 k ust. § 11 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím odkazuje na § 45 zákona o NKÚ upravující vydání a obsah Věstníku Úřadu. Tímto odkazem je univerzální zákaz poskytování informací o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol prolomen právě jen vydáním Věstníků Úřadu. Dle žalovaného z textu § 11 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím vyplývá, že výluka z informační povinnosti je dána i po projednávání výsledků kontrol. Smyslem této úpravy je, aby individuální názory jednotlivých členů Kolegia NKÚ nebyly poskytovány, neboť může např. jít o názory minoritní a jejich poskytování veřejnosti by bylo zavádějící, neboť je rozhodné mínění kolektivního orgánu, tedy většiny členů kolegia. Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti : Rozhodnutím žalovaného ze dne 18.3.2011, sp.zn. 394/11-NKU190/151/11, byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informace - rozhodnutí Kárné komory ze dne 12.11.2010, sp.zn. 706/09-NKU20/7/10 a zápis ze XVII. zasedání Kolegia ze dne 19.10.2009, neboť podle žalovaného není úprava kárného řízení uvedena v oblastech působnosti žalovaného v § 3 a 4 zákona o NKÚ, žalovaný proto není povinným subjektem dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím k poskytnutí rozhodnutí Kárné komory. Žádost o zápis Kolegia byla odmítnuta s odkazem na § 11 odst. 4 písm. d) zákona. Rozhodnutím prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 6.4.2011, sp.zn. 233/11- NKU45/29/11, byl rozklad žalobce zamítnut se shodnou argumentací o absenci působnosti žalovaného a výluce podle § 11 odst. 4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. Dále prezident Úřadu k rozkladové námitce o odepření práva pouze po dobu existence důvodu odepření uvedl, že pro takové tvrzení není opora v zákoně, neboť zákon nelimituje dobu, po kterou trvá právo informace odmítnout. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť s tímto postupem podle § 51 odst. 1 s.ř.s. účastníci řízení vyslovili souhlas. Podle § 3 zákona o NKÚ Úřad vykonává kontrolu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, u organizačních složek státu a právnických a fyzických osob a to : a) hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi nebo kraji v jejich samostatné působnosti, b) státního závěrečného účtu, c) plnění státního rozpočtu, d) hospodaření s prostředky, poskytnutými České republice ze zahraničí, a s prostředky, za něž převzal stát záruky, e) vydávání a umořování státních cenných papírů, f) zadávání státních zakázek. Dále Úřad vykonává kontrolu hospodaření České národní banky v oblasti výdajů na pořízení majetku a výdajů na provoz České národní banky. Podle § 4 odst. 1 zákona o NKÚ při kontrole Úřad prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, přezkoumává jejich věcnou a formální správnost a posuzuje, zda jsou účelné, hospodárné a efektivní. Zjišťované skutečnosti podléhají kontrole Úřadu bez ohledu na druh a stupeň utajení. Výsledkem kontrolní činnosti Úřadu jsou kontrolní závěry. Kontrolním závěrem se rozumí písemná zpráva obsahující shrnutí a vyhodnocení skutečností zjištěných při kontrole podle tohoto zákona. Podle § 7 zákona o NKÚ jsou orgány Úřadu prezident Úřadu, viceprezident Úřadu, Kolegium Úřadu, senáty Úřadu a Kárná komora Úřadu. Vnitřní pořádek orgánů Úřadu upravuje organizační řád Úřadu, jednací řád Kolegia Úřadu, jednací řád senátů Úřadu a kárný řád. Podle § 37 zákona o NKÚ kárnou odpovědnost zjišťuje a kárná opatření ukládá Kárná komora Úřadu. Kárná komora Úřadu se skládá z předsedy a dvou členů. Předsedou Kárné komory Úřadu je prezident Úřadu. Další dva členy a jejich náhradníky jmenuje předseda Nejvyššího soudu z řad soudců tohoto soudu (§ 38 odst. 1, 2 zákona o NKÚ). Zákon o svobodném přístupu k informacím upravuje povinnost tzv. povinných subjektů poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, kterými jsou podle § 2 odst. 1 zákona státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Žalovaný činí sporným, že by byl je povinným subjektem dle § 2 odst. 1 zákona k poskytnutí informace o rozhodnutí Kárné komory, neboť taková informace se nevztahuje k jeho působnosti dle § 3 a 4 zákona o NKÚ. Jakkoli působnost Úřadu vymezená v ust. § 3 a 4 zákona o NKÚ nezahrnuje rozhodování o kárné odpovědnosti prezidenta Úřadu, viceprezidenta Úřadu a členů Úřadu podle § 34 zákona, Kárná komora je orgánem Úřadu (§ 7 odst. 1 zákona o NKÚ), a proto působnost Kárné komory podle § 37 zákona o NKÚ je působností Úřadu jako takového ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Lze přisvědčit žalovanému, že Kárná komora Nejvyššího kontrolního úřadu je orgánem sui genesis, avšak stále je orgánem žalovaného bez ohledu na zákonem stanovený způsob „obsazení“ Kárné komory (§ 38 odst. 1 zákona o NKÚ) a příslušnosti Nejvyššího soudu jako odvolacího orgánu (§ 43 odst. 2 zákona o NKÚ). Ostatně orgánem sui genesis je také samotný Úřad, neboť není součástí moci zákonodárné, výkonné ani soudní. Zároveň není ústředním orgánem státní správy ve smyslu zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Žalovaný představuje specifický kontrolní kolektivní státní orgán a tedy je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, který má podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti, tedy i činnosti Kárné komory. Postup Kárné komory je upraven pouze kárným řádem pro řízení před Kárnou komorou, který byl schválen Kolegiem Nejvyššího kontrolního úřadu dne 21.9.1993 a podepsán prezidentem NKÚ. Postup Nejvyššího soudu při projednávání odvolání a rozhodování o něm není zákonem upraven. Vzhledem k obsazení Kárné komory i presumované četnosti rozhodování Kárné komory lze mít za to, že žalovaný plní úkoly spojené s organizačním a technickým zabezpečením činnosti Kárné komory. Dále žalovaný stanovil postup činnosti Kárné komory (viz. kárný řád Kárné komory). Shodně jako není povinným subjektem prezident Úřadu, viceprezident Úřadu, Kolegium Úřadu a senáty Úřadu, není jím ani Kárná komora Úřadu. Žalovaný je tak povinným subjektem k poskytnutí informace o rozhodovací činnosti Kárné komory. Ostatně pokud by tomu tak nebylo, není zřejmé, na základě čeho žalovaný disponuje rozhodnutím Kárné komory sp.zn. 706/09- NKU20/7/10. Městský soud v Praze má soud to, že k působnosti povinného subjektu se vztahují zpravidla všechny informace, které má objektivně k dispozici. Tento závěr logicky plyne ze zásady zákonnosti výkonu veřejné moci. Povinný subjekt je povinen vykonávat svou činnost pouze v mezích a způsoby stanovenými zákonem, a pokud v rámci své činnosti fyzicky disponuje některými informacemi, mělo by to být pouze v důsledku výkonu jeho zákonné působnosti. Žadatel o informaci tak má právo na sdělení všech údajů, s nimiž povinný subjekt pracuje a jejichž poskytnutí není vyloučeno či omezeno podle § 7 - § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím (viz také Korbel a kol. 2004. Právo na informace. Komentář. Praha: Linde, s. 108-110; Kužílek, Oldřich – Žantovský, Michael. 2002. Svoboda informací. Svobodný přístup k informacím v právním řádu České republiky. Praha: Linde). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 136/2014-41 (Sb. NSS 3223/2015) pokud při vyřizování žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinný subjekt zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o výluky podle § 7 až § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím. Faktická dispozice s rozhodnutím Kárné komory, již z důvodu funkční provázanosti Kárné komory s vnitřní strukturou Úřadu, tak zakládá postavení žalovaného jako povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím k poskytnutí rozhodnutí Kárné komory. Odkaz žalovaného na § 40 odst. 1 zákona o NKÚ o neveřejnosti řízení před Kárnou komorou je v rozporu s účelem práva na informaci podle čl. 17 Listiny a s účelem zákona o svobodném přístupu k informacím. Smyslem zákona je zajistit přístup k informacím i takového charakteru, které se běžně nezveřejňují, kromě informací utajovaných (§ 7) či informací, jejichž zveřejnění brání jiný důvod uvedený v zákoně o poskytování informací nebo jiném zákoně. Skutečnost, že se požadované informace běžně nezveřejňují, není důvodem pro odepření jejich poskytnutí. Právo na informace je sice obecně právem odlišným od práva účastníků nahlížet do spisu, nelze však tvrdit, že prolamuje neveřejnost určitého řízení (NSS č.j. 6 As 136/2014-41). Podáním ze dne 4.3.2014 žalovaný soudu uvedl, že požadované rozhodnutí Kárné komory se stalo „veřejně známým“, neboť bylo uveřejněno na http://pirateleaks.piratskenoviny.cz/www/home/blog/karna-komora-nku.html (v době rozhodování soudu již neaktivní odkaz). Pokud žalovaný tímto hodlal odkázat na zveřejněnou informaci podle § 6 zákona o svobodném přístupu k informacím, lze konstatovat, že podmínkou zveřejněné informace ve smyslu § 6 zákona je, že jde o informaci zveřejněnou povinným subjektem, zpravidla odlišným od žalovaného (srovnej NSS č.j. 4 As 62/2008- 143). Webové stránky PirateLeaks jsou projektem Pirátské strany, jejímž je žalobce členem. Účelem projektu bylo poskytnout technickou platformu pro anonymní zasílání uniklých materiálů a umožnit tak zveřejňování informací z českých úřadů. Projekt PirateLeaks tak měl být českou mutací serveru WikiLeaks (viz. https://cs.wikipedia.org/, pirateleaks.cz). Lze proto presumovat, že obsahem PirateLeaks nejsou informace poskytnuté povinnými subjekty, nýbrž zejména dokumenty od whistleblowerů. Žalovaný ani netvrdil, že by jím uvedený odkaz obsahoval informaci poskytnutou povinným subjektem (vzhledem k povaze informace tedy žalovaným). Nehledě k ust. § 6 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, dle kterého pokud žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt mu ji poskytne bez ohledu na zveřejnění. Pokud žalobce trvá na podané žalobě, lze mít za to, že trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace ve smyslu § 6 odst. 2 zákona. Právo na informace podle čl. 17 Listiny není bez dalšího omezeno tím, že žadatel požadovanou informací disponuje, ledaže by se jednalo o zneužití práva na informaci, resp. šikanózní výkon práva (např. vzhledem k rozsahu požadované informace nebo četnosti žádostí). Soud neshledal důvody výluky práva žalobce na informaci – rozhodnutí Kárné komory (§ 7 - 12 zákona o svobodném přístupu k informacím), a proto podle § 16 odst. 4 věta druhá zákona zrušil rozhodnutí o rozkladu a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídil poskytnout požadovanou informaci - rozhodnutí Kárné komory ze dne 12.11.2010, sp.zn. 706/09-NKU20/7/10, s vyloučením osobních údajů kárně obviněného a to data narození, bydliště, nikoli však jména a příjmení (dále jen „jména“) kárně obviněného. Jméno kárně obviněného, datum jeho narození a bydliště jsou osobní údaje ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Z rozhodnutí Kárné komory je identifikace kárně obviněného zřejmá již vymezením jeho funkce a částečně i povahou samotného deliktu, není tak dán důvod ochrany osobního údaje o jménu kárně obviněného, jestliže by nesdělení funkce kárně obviněného i povahy deliktu nepřípustně omezilo obsah poskytnuté informace a bylo tak v rozporu s účelem práva na informaci dle čl. 17 Listiny. Vzhledem k povaze požadovaného rozhodnutí Kárné komory a identifikaci kárně obviněného má právo na ochranu osobních údajů v rozsahu uvedení data narození a bydliště kárně obviněného přednost před právem na informaci, neboť údaje data narození a bydliště nemají vliv na úplnost poskytnuté informace (srovnej § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím). Právo na ochranu osobních údajů o datu narození a místě bydliště svědčí všem osobám bez ohledu na jejich úmrtí v době rozhodování soudu. Soud dále posoudil druhou část požadované informace a předmětu žalobou napadených rozhodnutí a to žádost o poskytnutí zápisu ze XVII. zasedání Kolegia ze dne 19.10.2009. Podle § 11 odst. 4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím povinné subjekty dále neposkytnou informace o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech Nejvyššího kontrolního úřadu. Podle § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá. Podle čl. 97 odst. 1 Ústavy je Úřad nezávislý orgán. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Podle § 2 odst. 1 zákona o NKÚ je Úřad nezávislý kontrolní orgán České republiky. Při realizaci ústavně zaručeného práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny, provedeného zákonem o svobodném přístupu k informacím, je třeba jakákoli omezení poskytování informací vykládat restriktivním způsobem. Opačný postup, tedy extenzivní výklad podmínek, za kterých zákon o svobodném přístupu k informacím umožňuje právo na poskytnutí informací omezit a informace neposkytnout, by směřoval proti vlastnímu smyslu a účelu zákona i ústavně zaručeného práva garantovaného čl. 17 Listiny. Právo na informace představuje ve vztahu k veřejné správě jednu ze záruk zákonnosti, která by extenzivním výkladem byla značně omezena, ne-li popřena. Přístup k informacím současně posiluje důvěru veřejnosti ve veřejnou správu, proto je třeba učinit vše k zajištění co nejúplnější dostupnosti informací v držení veřejné moci pro veřejnost. Vždyť poskytování informací a otevřenost veřejné správy je jedním z dílčích principů dobré správy. Právo na informace však není bezbřehé a absolutní, ale nutně naráží na určitá omezení a limity. Povětšinou se jedná o omezení, která vyplývají z potřeby ochrany legitimních veřejných zájmů, což kupř. podle Doporučení Rady Evropy č. (81) 19 jsou restrikce v podobě národní a veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, prevence zločinnosti nebo ochrany soukromí. Dle usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 156/02, „právo na informace je v Listině systematicky zařazeno mezi práva politická, tedy jako prostředek účasti na politickém životě státu. … Právo na informace však nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti či zvídavosti. Je to právo na informaci v politickém slova smyslu, chápanou velmi široce, tj. takovou, kterou člověk žijící ve státě potřebuje k tomu, aby v prakticky dosažitelné míře znal, co se děje na veřejnosti v jeho okolí. … Právo na informace lze omezit toliko zákonem a to za splnění dvou podmínek: předně že se tak děje za některým z účelů taxativně uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny (opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví nebo mravnosti) a za druhé, že je takové omezení nezbytné, tzn., že cíle omezení jinak v demokratické společnosti dosáhnout nelze.“ Jak uvedl Ústavní soud, právo na informace má charakter nástroje, který slouží jako prostředek účasti na veřejném životě. S ohledem na význam ústavně zaručeného práva na přístup k informacím je nutné k odmítnutí poskytnutí informací podle zákona o poskytnutí informací přistupovat velice opatrně, a to i ohledem na požadavek obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, který stanovuje, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Pokud je tedy povinnému subjektu doručena žádost o poskytnutí informací podle zákona o poskytnutí informací, musí, v souladu se zásadou dobré správy podle § 4 odst. 1 správního řádu, primárně vyvinout úsilí, aby nalezl požadovanou informaci a poskytl ji žadateli. Městský soud v Praze má za to, že primárním účelem ochrany přípravy, průběhu a projednání kontroly ve smyslu § 11 odst. 4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím je ochrana nezávislosti Úřadu (čl. 97 odst. 1 Ústavy a § 2 odst. 1 zákona o NKÚ). Důvodem pro odepření poskytnutí informace je také zabránění zmaření účelu kontroly, avšak lze jej pojmově předpokládat pouze ohledně přípravy kontroly, neboť se zahájením kontroly je obvykle spojena vědomost kontrolovaného subjektu o kontrole, nehledě k ust. § 45 odst. 2 písm. c) zákona o NKÚ o povinnosti Úřadu zveřejnit plán kontrol. Jedním z prvků nezávislosti kolektivního orgánu, resp. jeho členů, je obvykle, nikoli výlučně, neveřejnost a tajnost procesu rozhodování. Zveřejněn je tedy pouze výstup rozhodovacího procesu - rozhodnutí samé s uvedením důvodů rozhodnutí, nikoli způsob hlasování konkrétního člena kolektivního orgánu a důvody jeho rozhodnutí takto hlasovat. Je vždy na zákonodárci, zda s ohledem na povahu předmětu rozhodování kolektivního orgánu stanoví maximální transparentnost procesu rozhodování (např. veřejným projednáním) či nikoli (tajné hlasování, neveřejné projednání a hlasování). Zákonodárce při střetu práva na informaci (čl. 17 Listiny) a nezávislosti Úřadu (čl. 97 odst. 1 Ústavy) upřednostnil nezávislost Úřadu, jak vyplývá z ust. § 11 odst. 4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. Soud má ale za to, že priorita nezávislosti Úřadu ve smyslu výluky z informační povinnosti se týká pouze té části informace, ze které lze dovodit, jak který člen orgánu Úřadu rozhodoval o přípravě kontroly, průběhu kontroly a projednávání výsledků kontrol a zároveň jaký hodnotící závěr vznesl při jednání orgánu Úřadu, ze kterého lze dovodit, jak poté také hlasoval. Soud je toho názoru, že omezení práva na informace o hlasování členů Kolegia je v souladu s čl. 4 odst. 2 a čl. 17 odst. 4 Listiny, neboť omezení práva na informace je dáno zákonem (§ 11 odst. 4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím) a zejména legitimním veřejným zájmem na ochranu nezávislosti Úřadu podle čl. 97 odst. 1 Ústavy. Smyslem omezení práva není vyloučit všechny informace vzniklé při projednávání výsledků kontrol a zajistit NKÚ "imunitu dohledu lidu", jak uvádí žalobce, nýbrž pouze vyloučit informace o hlasování členů Kolegia, aby byla zaručena „imunita rozhodování“ členů Kolegia, jejich nezávislost v rozhodování a tedy i nezávislost Úřadu. Právo veřejnosti na informace o činnosti Úřadu je zajištěno mimo jiné i povinností Úřadu zveřejnit plán kontrolní činnosti a všechny kontrolní závěry, s výjimkou těch, které obsahují skutečnosti, na které se vztahuje zvláštní zákon, ve Věstníku Úřadu (§ 45 zákona o NKÚ). Žalovaný odmítl poskytnout zápis ze zasedání Kolegia pouze s obecným odkazem na ust. § 11 odst. 4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, aniž by zkoumal obsah předmětného zápisu. Zápis ze XVII. zasedání Kolegia obsahuje kromě úvodní části o okamžiku zahájení zasedání a účasti členů Kolegia devět bodů programu zasedání. Bod 1 až 4 zasedání obsahují pouze organizační pokyny k zasedání. Bod 5 a 6 zasedání zahrnuje projednání plánu kontrolní činnosti, bod 7 projednání kontrolního závěru, bod 8 zahrnuje z části projednání plánu kontrolní činnosti, výsledků kontrol a také diskuzi členů Kolegia o způsobu projednání kontrolních akcí. Bod 9 obsahuje program příštího zasedání Kolegia a také diskuzi členů Kolegia o vnějším hodnocení činnosti Úřadu. Pokud žalovaný odmítl poskytnout zápis ze zasedání Kolegia s odkazem na § 11 odst. 4 písm. d) zákona, potom měl za to, že zápis obsahuje pouze informace o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v Kolegiu, což je v rozporu s textem zápisu. Zápis obsahuje nejen informace o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol, ale i informace organizační povahy a informace interní povahy. Diskuzi o způsobu projednání kontrolních akcí soud považuje za informaci ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona, neboť se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům žalovaného, jejichž poskytnutí lze odepřít pouze ve výjimečných případech. Předpokladem aplikace omezení práva na informace podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona je, že požadovanou informaci lze podřadit pod pojem vnitřní pokyn. Povinný subjekt je dále povinen uvážit, zda je v konkrétním případě omezení práva na informace nezbytné. Nejedná se totiž o důvod, pro nějž musí být odepřeno poskytnutí informace vždy. Zákon naopak umožnil (a současně tím i přikázal) povinnému subjektu, aby při svém rozhodnutí užil správního uvážení, tj. aby zhodnotil, zda je omezení práva na informace v daném konkrétním případě legitimní (viz NSS č.j. 1 As 44/2008 – 116). Výkon správního uvážení musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze (viz NSS č.j. 2 As 19/2004 – 92, č.j. 1 As 105/2010-73). Takové správní uvážení žalovaného i prezidenta Úřadu v žalobou napadených rozhodnutích zcela absentuje. Skutkový závěr žalovaného o tom, že požadovaný zápis ze zasedání Kolegia obsahuje pouze informace o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v Kolegiu je v rozporu se skutečným obsahem zápisu ze zasedání Kolegia, proto soud žalobou napadená rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., neboť skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ napadených rozhodnutí, je v rozporu s obsahem požadované informace (textem zápisu). Vzhledem k absenci úvah žalovaného i prezidenta Úřadu o tom, na základě jakých úvah nebyly žalobci poskytnuty informace, ze kterých nelze seznat hlasování členů Kolegia a jejich názory na přípravu, průběh a projednávání výsledků kontrol, soud neaplikoval ust. § 16 odst. 4 věta druhá zákona o svobodném přístupu k informacím a žalobci neuložil povinnost informaci, resp. její část (zápis zasedání Kolegia) poskytnout žalobci. Pro nedostatek důvodů soud považuje rozhodnutí žalovaného i prezidenta Úřadu za nepřezkoumatelné, a proto žalobou napadená rozhodnutí zrušil také podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pro nepřezkoumatelnost. Podle § 16 odst. 4 zákona nelze postupovat, je-li rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, čj. 1 As 42/2012 – 31). Městský soud byl povinen zrušit nepřezkoumatelné správní rozhodnutí, neučinil-li tak, zatížil své vlastní rozhodnutí nepřezkoumatelností (viz NSS č.j. 5 Afs 115/2006 – 91, č.j. 1 As 105/2010 – 73, č.j. 8 As 108/2014 - 54). V dalším řízení o žádosti žalobce o poskytnutí zápisu ze zasedání Kolegia bude na žalovaném, aby znovu rozhodl o žádosti žalobce o poskytnutí zápisu ze zasedání Kolegia tak, aby bylo zřejmé, na základě jakého skutkového zjištění (obsahu zápisu) dovodil aplikovatelnost § 11 odst. 4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím na danou část zápisu (bodu zasedání). Soud má za to, že zápis o zasedání Kolegia neobsahuje pouze informace o hlasování členů Kolegia a diskuzi spojenou s hlasováním, ale i informace jiné, zejména interní povahy. Proto je na žalovaném, aby posoudil rozsah neposkytnuté informace, resp. provedené anonymizace údajů o členech Kolegia, s ohledem na ochranu nezávislosti Úřadu, resp. rozhodovací činnosti členů Kolegia, a uvedl důvody bránící poskytnout požadovanou informaci. Podřadí-li povinný subjekt požadovanou informaci pod pojem vnitřní pokyn, musí následně uvážit, zda je v konkrétním případě nezbytné odepřít poskytnutí informace, a svůj postup řádně zdůvodnit. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů (viz NSS č.j. 1 As 105/2010 – 73, č.j. 8 As 108/2014 - 54). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v paušální náhradě nákladů řízení ve výši 2x300,- Kč za dva úkony dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. per analogiam (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13).

Rubrum