7 C 1/2024 - 39

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Zálišem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 62 720,79 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 38 980 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do žalobního žádání na zaplacení částky 23 740,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 975,88 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 60 218,83 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 62 720,79 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doplněným podáními ze dne 25. 1. 2024 a 14. 3. 2024 domáhá: zaplacení částky 61 901,19 Kč (sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 60 218,83 Kč, pojistného ve výši 982,36 Kč, poplatků ve výši 700 Kč) s příslušenstvím, které sestává z kapitalizovaného úroku ve výši 6 975,88 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 60 218,83 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 62 720,79 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení. Vedle toho se domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 819,60 Kč za prodlení žalovaného („pokuta za zpoždění“). Žalované částky s příslušenstvím se domáhá z titulu smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba] (dále též „Právní předchůdkyně“) a žalovaným. Právní předchůdkyně prověřila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a při srovnání těchto údajů s (ekonomickými) modely. Žalovaný neplnil podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého spotřebitelského revolvingového úvěru. Žalovanému bylo celkem poskytnuto 100 499 Kč, na dlužné částky ze smlouvy uhradil celkem 61 519 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila Právní předchůdkyně na žalobkyni pohledávky z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, což bylo žalovanému oznámeno dopisem, načež byla žalovanému zaslána předžalobní upomínka.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal zcela nečinný, a k řádně nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, pročež soud jednal v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil následující: Dne [datum] opatřili Právní předchůdkyně (osoba za ni jednající) a žalovaný svými podpisy listinu nazvanou „Rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb“, v níž se uvádí, že na jejím základě a na základě všeobecných obchodních podmínek pro poskytování bankovních produktů a služeb, platných ke dni jejího uzavření, jako její nedílné součásti a Sazebníků, bude Právní předchůdkyně poskytovat žalovanému bankovní služby (např. „revolvingový úvěr“) – systém CEPR. Dne [datum] podepsali Právní předchůdkyně (osoba za ni jednající) a žalovaný listinu nazvanou „Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota] Přihláška k pojištění pro revolvingový úvěr (Produktové smlouvy k rámcové smlouvě pro poskytování bankovních produktů a služeb č. [hodnota]“ (v systému CEPR) obsahující mj. ujednání, že: 1) se žalobkyně jako banka, jejíž hlavním předmětem podnikání je bankovní činnost, zavazuje poskytnout žalovanému jako spotřebiteli úvěr s možností opakovaného čerpání a splácení až do výše úvěrového limitu (tzv. revolvingový úvěr) ke dni žádosti (smlouvy) 50 000 Kč, maximálně 500 000 Kč (na žádost žalovaného); 2) který se žalovaný zavazuje vrátit s ujednaným úrokem (22,68 %, při RPSN 28,42 %) a dalšími poplatky za služby a za pojištění, které se současně také uzavírá tak, jak je uvedeno ve smlouvě; přičemž 3) bude úvěr poskytnut i na koupi specifikované zboží za 8 499 Kč; to vše s tím, že 4) čerpání i splácení bude žalobkyně spravovat na úvěrovém účtu; jakož i obsahující ustanovení, že 5) součástí smlouvy jsou VOP, předložené žalované spolu se smlouvou, a ceník (v systému CEPR). Dále je v listině ujednáno, že v případě prodlení splátky je žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 600 Kč, úrok z prodlení ve výši dle právních předpisů, poplatek za odeslání upomínky ve výši 100 Kč. V listině jsou pod rubrikou „Údaje pro posouzení žádosti o revolvingový úvěr“ uvedeny osobní údaje žalovaného (jméno, příjmení, číslo občanského průkazu, číslo mobilního telefonu a e-mailová adresa, adresa pobytu [adresa], s tím, že na této bydlí od 2003), dále, že žalovaný bydlí v nájmu, je ženatý, nemá děti, jeho čistý měsíční příjem z [Anonymizováno] činnost pro tam uvedeného zaměstnavatele, u nějž pracuje od 2013, činí [částka], kdežto celkové příjmy domácnosti 50 000 Kč, náklady na bydlení dosahují 2 000 Kč a ostatní pravidelné výdaje (výživné, faktury za telefon, internet, životní pojištění apod.) také 2 000 Kč, aniž by měl žalovaný jakékoli finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, kreditních karet). Na základě ujednání ve zmíněných listinách poskytla Právní předchůdkyni žalovanému celkem 100 499 Kč a žalovaný Právní předchůdkyni celkem uhradil 61 519 Kč (přehled čerpání a úhrad v rámci tzv. úvěrového účtu – v sytému CEPR jako [Anonymizováno]). Dne [datum] podepsaly Právní předchůdkyně a žalobkyně (osoby za ně jednající) listinu nazvanou „Smlouva o postoupení pohledávek č. [hodnota]“ vymezených v příloze 1 smlouvy (v systému CEPR), kde je uvedena pohledávka Právní předchůdkyně za žalovaným (v systému CEPR). Postoupení své pohledávky hodlala Právní předchůdkyně oznámit žalovanému dopisem ze dne 2. 10. 2020 (oznámení o postoupení pohledávky v systému CEPR) zaslaným žalovanému prostřednictvím České pošty, s. p. dne 5. 10. 2020 tzv. doporučeně (podací lístek, v CEPR), jímž ho současně vyzvala k uhrazení dlužné pohledávky (předmětné oznámení). Předžalobní výzvu datovanou 8. 12. 2020 s lhůtou k plnění do 23. 12. 2020 (v systému CEPR jako) zaslala žalobkyně žalovanému prostřednictvím České pošty, s. p. dne 9. 12. 2020 (podací lístek, v CEPR). Ještě předtím hodlala Právní předchůdkyně odstoupit od smlouvy podáním ze dne 24. 7. 2020 adresovaným žalovanému a obsahujícím složenku (systém CEPR).

4. Z jiných než shora uvedených důkazních prostředků nezjistil soud skutečnosti významné pro posouzení této věci, a proto z oněch jiných důkazních prostředků neučinil žádná skutková zjištění. Pravost ani správnost provedených listin nebyla v řízení zpochybněna, soud o nich neměl důvodu pochybovat, a proto z nich při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

5. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně, banka s hlavním předmětem podnikání: bankovní činnost, a žalovaný jako spotřebitel podepsali [datum] rámcovou smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb, načež podepsali následující den listinu nazvanou smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě Právní předchůdkyně žalovanému (který mohl čerpat peněžní prostředky až do 500 000 Kč) poskytla 100 499 Kč a zavázala se na žádost žalovaného poskytnout peněžní prostředky až do maximální výše 500 000 Kč, a žalovaný na jejím základě celkem zaplatil 61 519 Kč. V rámci smlouvy o revolvingovém úvěru žalovaný vyplnil svá generálie, jakož i že bydlí od 2003 na adrese svého trvalého pobytu (město [adresa]) v nájmu, je ženatý, nemá děti, jeho čistý měsíční příjem z [Anonymizováno] činnost pro tam uvedeného zaměstnavatele, u nějž pracuje od 2013, činí [částka], kdežto celkové příjmy domácnosti [částka], náklady na bydlení dosahují 2 000 Kč a ostatní pravidelné výdaje (výživné, faktury za telefon, internet, životní pojištění apod.) také 2 000 Kč, aniž by měl žalovaný jakékoli finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, kreditních karet). Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnuté prostředky s ujednaným úrokem (22,68 %, při RPSN 28,42 %) a dalšími poplatky za služby a za pojištění, které se současně také uzavírá tak, jak je uvedeno ve smlouvě, a v případě prodlení se splátkou i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 600 Kč, úrok z prodlení ve výši dle právních předpisů, poplatek za odeslání upomínky ve výši 100 Kč. Dne [datum] podepsaly Právní předchůdkyně a žalobkyně listinu označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek č. [hodnota] vymezených v příloze 1 smlouvy, kde je uvedena pohledávka Právní předchůdkyně za žalovaným.

6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval níže uvedená ustanovení právních předpisů: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále též jen „z. s. ú.“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

7. Po právní stránce posoudil soud věc takto: S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 588 věty první o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú.), kterou Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli v podobě úvěru dle § 2395 a násl. o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 z. s. ú., má žalobkyně právo jen na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., a sice ve výši skutečně žalovanému poskytnutých a nevrácených peněžních prostředků, tj. ve výši 38 980 Kč (100499-61519; podrobněji níže).

8. Po zhodnocení žalobkyní předložených listin dospěl soud k jednoznačnému závěru, že Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru (a to ve formě úvěru dle § 2395 a násl. o. z.). Toho dne totiž podepsali listinu, jíž se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému a na jeho žádost peněžní prostředky až do celkového úvěrového rámce 500 000 Kč, přičemž se žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit i s úrokem a dalšími ujednanými poplatky a plněními. Není sporu o tom, že žalovaný v době uzavření smluv vystupoval jako spotřebitel, kdežto Právní předchůdkyně vystupovala při poskytnutí úvěru jako podnikatelka, což se podává ze smlouvy samé, jakož i z dalších navazujících listin, v nichž žalovaný není označen jako podnikatel, úvěr není vázán na podnikání žalovaného, kdežto Právní předchůdkyně je označena jako banka, jejímž hlavním předmětem podnikání je poskytování bankovních služeb.

9. Kromě toho soud uzavírá, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila dne [datum] Právní předchůdkyně žalobkyni svou pohledávku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ní a žalovaným – byť ji postoupila jako pohledávku z platné smlouvy o úvěru –, a to i vč. příslušenství (§ 1879, § 1880 odst. 1 o. z.).

10. S ohledem na údaje uvedené ve smlouvě, kterou žalobkyně jako jedinou relevantní listinu předložila k prokázání svých tvrzení stran přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného Právní předchůdkyní, je zjevné, že Právní předchůdkyně řádně nezkoumala a nevyhodnotila tzv. úvěruschopnost spotřebitele (zde žalovaného) ve smyslu § 86 z. s. ú. a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně se vůbec nepozastavila nad tím, jaká byla v době poskytnutí spotřebitelského úvěru výše a struktura příjmů v porovnání s výdaji žalovaného, o nichž ale nebylo nic bližšího uvedeno, dokonce Právní předchůdkyni nebyly předloženy žádné listiny, které by osvědčovaly výši příjmů a výdajů žalovaného. Ohledně příjmů i výdajů se Právní předchůdkyně spolehla jen na údaje tvrzené žalovaným, aniž by je prověřila, nadto zjevně vycházela z jakýchsi celkových příjmů domácnosti ve výši [částka], aniž by vůbec bylo známo, z čeho tyto příjmy sestávají, jaký je zdroj těchto příjmů apod. Právní předchůdkyně nemohla uvěřit tomu, že se mohly výdaje žalovaného bydlícího v nájmu na [město] majícího a používajícího mobilní telefon a e-mailovou schránku pohybovat kolem 4 000 Kč (výdaje na bydlení 2 000 Kč, zbylé výdaje 2 000 Kč). Nadto žalobkyně neprokázala, že by Právní předchůdkyně objektivně (jinak než dotazem u žalovaného) ověřovala, zda se proti žalovanému nevedla exekuční řízení či jiná řízení jako řízení insolvenční (toto se ze smlouvy ani jiných předložených listin nepodává). Soud proto s ohledem na vše dosud uvedené dospěl k závěru, že Právní předchůdkyně zanedbala svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Z toho důvodu je smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedených částek, absolutně neplatná dle § 588 věty první o. z. ve spojení s § 86 a § 87 z. s. ú. Zanedbáním náležité péče při poskytování spotřebitelských úvěrů, tedy zanedbáním povinnosti zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele, totiž došlo ke zjevnému porušení zákonných ustanovení chránících spotřebitele jako slabší smluvní stranu, čímž došlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku, jakož i dobrých mravů.

11. Opakující se námitka žalobkyně, kterou v tomto řízení výslovně nevznesla, že ustanovení § 87 z. s. ú. stanovuje za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost sankci v podobě relativní neplatnosti, je lichá. I přes znění předmětného ustanovení je nutno neplatnost považovat za absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, neboť zákonem č. 257/2016 Sb. mělo dojít k implementaci předpisů Evropské unie – zejm. směrnice 2008/48/ES –, vydaných na ochranu spotřebitele, které vyžadují zajištění posouzení úvěruschopnosti spotřebitele na základě dostatečných informací a stanovení účinných, přiměřených a odrazujících sankcí pro případ porušení takové povinnosti. K otázce absolutní neplatnosti odkazuje soud též na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C-679/18 a na shora citovaná rozhodnutí českých soudů, s nimiž se zcela ztotožňuje.

12. Shrnuje se, že pro nikoli řádné posouzení úvěruschopnosti je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná jako celek; absolutně neplatná jsou tak i ujednání o smluvených úrocích a dalších poplatcích (skryté úroky, skryté úplaty, pojistné, náklady spojené s vymáháním apod.).

13. Dle názoru soudu je dokonce smlouva, včetně všech vedlejších ujednání, zdánlivá jako celek i jen pro ujednání o úplatě (vč. skryté úplaty), smluvní pokutě a sankčních ujednáních (náklady za vymáhání apod.), které zatěžují pouze žalovaného jako spotřebitele. Celý komplex smluvních ujednání soud pokládá za porušení kogentního ustanovení § 1813 o. z. Zmíněná ujednání dle soudu nemohou obstát v testu proporcionality s přihlédnutím k zásadám a normám spotřebitelského práva; řečeno slovy zákona, je třeba ujednání sankčního charakteru a zatěžující žalovaného jako spotřebitele hodnotit jako rozporná s požadavkem přiměřenosti, a tak zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele (§ 1813 věta první o. z.). Z toho důvodu se k nim nepřihlíží (§ 1812 odst. 2 o. z.), jsou jen zdánlivými právními jednáními, která nejsou s to vyvolat žádné právní účinky, jelikož se na ně hledí jako by neexistovala (§ 554 o. z.). Bez těchto ujednání by však k uzavření smlouvy vůbec nedošlo, a proto musí být smlouva zdánlivá jako celek (§ 576 o. z. per analogiam).

14. K již rozebranému soudu dodává, že na rozsah povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele nemá vliv ani výše poskytnutého úvěru, ani to, jaký subjekt jako poskytovatel spotřebitelský úvěru poskytl (banka, nebankovní poskytovatel), jelikož zákon (na základě práva Evropské unie) ukládá takovou povinnost jakémukoli poskytovateli spotřebitelského úvěru bez dalšího. Jakýkoli poskytovatel na tuto svou povinnost nesmí rezignovat. Skutečnost, že spotřebitel po určitou dobu spotřebitelský úvěr splácel, neprokazuje ani nesvědčí pro to, zda/že Právní předchůdkyně jako poskytovatelka řádně přezkoumala schopnost spotřebitele dostát svému závazku (splatit poskytnutý spotřebitelský úvěr).

15. K argumentaci žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, soud předně zdůrazňuje, že daným rozsudkem není vázán. Svůj právní názor založený na jiných skutkových okolnostech věci soud podrobně rozvedl v předcházejících bodech odůvodnění. V této věci žalovaný jen odhadl své celkové výdaje na 4 000 Kč měsíčně (z toho 2 000 Kč na bydlení), aniž by byly jakkoli rozvedeny, a do svých příjmů zařadil i další příjmy v rámci tzv. celkových příjmů domácnosti (zjevná odlišnost od věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, na jehož rozsudek žalobkyně odkazuje). Stejně tak soud není vázán ani rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 9. 3. 2011, č. j. 12 Co 367/2020-170, na jehož dílčích závěry ohledně správnosti posouzení výdajů žalovaného spotřebitele dle ekonomického modelu žalobkyně taktéž odkázala. Povinnost přezkoumat úvěruschopnost žalovaného se dle názoru soudu nemůže obcházet odkazem na jakýsi ekonomický model, který žalobkyně ani podrobně neosvětluje. V této věci žalobkyně neprokázala, že by Právní předchůdkyně jakkoli ověřila tvrzení žalovaného stran jeho příjmů a výdajů, byť o nich musela mít pochybnosti, jelikož žalovaný tvrdil, že ze svého zaměstnání získává čistý měsíční [částka], ale celkové příjmy jeho domácnosti dosahují [částka], a současně tvrdil, že jeho celkové (odhadnuté) měsíční výdaje činí 4 000 Kč (z toho 2 000 Kč náklady na bydlení). Za takového stavu nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že Právní předchůdkyně náležitě splnila svou povinnost přezkoumat, zda bude žalovaný s to splatit poskytnuté peněžní prostředky, tím, že se spolehla na jím uvedené údaje, které měla dle tvrzení žalobkyně Právní předchůdkyně porovnat s různými modely popsanými v doplnění žaloby ze dne 25. 1. 2024.

16. V řízení bylo prokázáno, že Právní předchůdkyně poskytla na základě (zdánlivé, absolutně neplatné, tedy nevyvolávající žádné právní účinky) smlouvy o revolvingovém úvěru žalovanému celkem 100 499 Kč a žalovaný na jejím základě zaplatil 61 519 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil (ve smyslu § 2991 a § 2993 věty první o. z.) právě a jen v rozsahu částky 38 980 Kč (100499-61519).

17. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do žalobního žádání na zaplacení částky 38 980 Kč. S ohledem na § 87 z. s. ú. a závěry rozsudku Nevyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s nimiž se soud zcela ztotožňuje, nemá žalobkyně právo na zaplacení úroků z prodlení. Pro úplnost a stručnost si soud dovoluje citovat bod 17. odůvodnění zmíněného rozsudku (zvýraznění doplněno soudem): „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ K tomu soud dodává, že za přiměřenou možnostem žalovaného jako spotřebitele pokládá při nedostatku rozhodných zjištění (z důvodu absolutní nečinnosti žalovaného), aby splatnost bezdůvodného obohacení nastala až po uplynutí pariční lhůty dle tohoto rozsudku. Takto je zajištěno, že žalovaný má a měl dostatek času na zaplacení žalované částky, potažmo alespoň podniknutí kroků k jejímu splácení, neboť o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení musel vědět nejpozději od dojití žaloby do jeho dispoziční sféry, kdy mu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky obsahující návrh ve věci samé. Do dispoziční sféry adresáta došlý návrh ve věci samé je třeba dle ustálené rozhodovací praxe pokládat mj. za výzvu k plnění (i ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.). Jelikož zůstal žalovaný po celou dobu řízení nečinný, jeví se soudu nejen spravedlivým a plně vyvažujícím zájmy žalobkyně jako věřitelky a podnikatelky, jakož i žalovaného jako dlužníka a spotřebitele, ale také odpovídajícím citovaným závěrům Nejvyššího soudu, aby se žalovaný dostal do prodlení teprve až po uplynutí třídenní pariční lhůty od právní moci tohoto rozsudku.

18. Shora citované závěry Nejvyššího soudu – byť v této věci zjevně nejde o případ tzv. lichvářského úvěru – a znění § 87 z. s. ú. lze při respektu k zásadě výkladu nejpříznivějšího pro spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, jehož závěry jsou pro soud závazné – čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyložit i tak, že povinnost spotřebitele (zde žalovaného) vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (a tomu odpovídající právo poskytovatele spotřebitelského úvěru na vrácení poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele) představuje zvláštní a samostatnou povinnost (právo) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z., nejméně co se týče splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Jinak řečeno, ustanovení § 87 z. s. ú. lze pokládat za speciální ustanovení k ustanovením § 2991 a § 2993 o. z. a zejm. § 1958 odst. 2 o. z., a tak zakládající zvláštní povinnost spotřebitele (právo poskytovatele spotřebitelského úvěru) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu plynoucí od doručení výzvy na vydání obohacení, tedy vylučující aplikaci obecných občanskoprávních předpisů o splatnosti. Ještě jinak řečeno, poskytovatel spotřebitelského úvěru nemá v případě porušení povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnosti spotřebitele (dle § 86 z. s. ú.) právo na úroky z prodlení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu od doručení výzvy k plnění (vrácení bezdůvodného obohacení) – § 1958 odst. 2 ve spojení s 1968 a § 1970 o. z. –, jelikož je spotřebitel povinen vrátit jistinu až v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta poslední z. s. ú.). V této věci je dle názoru soudu takovou dobou přiměřenou možnostem žalované až doba po uplynutí pariční lhůty stanovené tímto rozsudkem (důvody vyloženy v předcházejícím bodě odůvodnění).

19. Pro úplnost soud dodává, že by žalobkyně nemohla mít právo na úroky z prodlení za celou žádanou dobu též proto, že neprokázala, že žalovaný byl vyzván k zaplacení žalované částky, lépe řečeno, že se výzva k zaplacení dostala do jeho dispoziční sféry. Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává až na základě výzvy (§ 1958 odst. 2 o. z.), doručené do dispoziční sféry adresáta – hmotněprávní jednání má totiž účinky až od dne dojití do dispoziční sféry adresáta; shodně např. HORÁK, P. Komentář k § 1958. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2107 a 2108, marg. č. 12 a 13. Soud je přesvědčen, že v rámci spotřebitelských právních poměrů nelze jednostranně – v neprospěch spotřebitele – sjednat tzv. fikci doručení, nota bene v případě upomínek a „zesplatňujících dopisů“, od jejichž doručení se odvíjí další a další jednostranně ujednané sankce zatěžující toliko spotřebitele. Takové případné ujednání o fikci doručení je třeba pokládat za rozporné s kogentním ustanovením § 1813 o. z. Takové ujednání nemůže obstát v testu proporcionality s přihlédnutím k zásadám a normám spotřebitelského práva; řečeno slovy zákona, je třeba ujednání o fikci doručení hodnotit jako rozporné s požadavkem přiměřenosti, a tak zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele (§ 1813 věta první o. z.), pročež se k němu nepřihlíží (§ 1812 odst. 2 o. z.), tzn. je zdánlivým právním jednání, které není s to vyvolat žádné právní účinky, jelikož se na něj hledí jako by neexistovalo (§ 554 o. z.). Ačkoli k tomu byla žalobkyně vyzvána, neprokázala, že žalovanému byla doručena výzva k vydání bezdůvodného obohacení, tedy že se výzva dostala do jeho dispoziční sféry. Žalobkyně pouze tvrdila a prokázala, že zaslala žalovanému výzvu k zaplacení dlužné částky a předžalobní výzvu k plnění. Ustanovení § 573 o. z. nelze aplikovat, jelikož domněnka doby dojití se uplatní jen tehdy, pokud je prokázáno, že zásilka skutečně došla (arg. „došlá zásilka“ v ustanovení § 573 o. z.), ale neví se, kdy – shodně BERAN, V. Komentář k § 573. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 634, marg. č. 1.

20. Na podkladě všech výše rozvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do částky žalobního žádání na zaplacení 38 980 Kč, pročež právě v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbylém rozsahu, tj. co do 23 740,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 975,88 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 60 218,83 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 62 720,79 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacen, soud žalobu zamítl (výrok II.).

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. contrario. Je očividné, že žalobkyně nebyla úspěšná z větší části, naopak z větší části byla neúspěšná (úspěšný byl žalovaný). Jen tzv. smluvní úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 60 218,83 Kč od 1. 9. 2020 do dne vyhlášení rozsudku přesáhl 40 000 Kč (za tři roky by totiž úrok činil asi 40 972 Kč), tedy žalobní žádání na zaplacení částky 38 980 Kč, s nímž byla žalobkyně v této věci úspěšná. Z větší části úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení 22. Lhůta k plnění je stanovena podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř.

Poučení