7 C 104/2021-32

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudkyní [titul] Margitou Markovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení [částka] s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a částku [částka] a úrok ve výši 62,48 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne [datum] (dále také„ smlouva o úvěru“). Na základě této smlouvy byl dne [datum] žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 83,87 % ročně splácet ve 60 měsíčních splátkách ve výši [částka]. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné dne [datum], v důsledku čehož následně došlo dne [datum] automaticky k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se pak celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši [částka] byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den následující po dni zesplatnění úvěru. Na základě smlouvy o úvěru tak žalovaný ke dni sepsání žaloby dluží žalobkyni částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru ve výši [částka] (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka]) s příslušenstvím s tím, že po zesplatnění bylo zaplaceno [částka], smluvní pokuty v celkové výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z aktuální dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši [částka]. Žalovaný dále dluží úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ode dne [datum] do zaplacení, přičemž žalobce požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 62,48 % ročně, která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě.

2. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že účastníci uzavřeli smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši [částka], a žalovaný se zavázal tento úvěr žalobkyni splatit v 60 pravidelných měsíčních splátkách po [částka], přičemž efektivní úroková sazba byla sjednána ve výši 83,87 % ročně. Celková částka splatná žalovaným by tedy činila [částka].

4. Z listiny nadepsané jako„ Doklad o vyplacení úvěru - otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu“ soud zjistil, že dne [datum] byla z účtu žalobkyně připsána na účet žalovaného č. [bankovní účet] (jak je uveden ve smlouvě) částka ve výši [částka].

5. Z výpisu z účtu vedeného u [příjmení] [příjmení] soud zjistil, že účet č. [bankovní účet] je veden na jméno žalovaného. Na tento účet byly připsány mzdy v červnu a červenci 2018 ve výši cca [částka].

6. Z potvrzení zaměstnavatele [právnická osoba] a pracovní smlouvy soud zjistil, že žalovaný zde byl zaměstnán od [datum] na dobu určitou do [datum] s výdělkem okolo [částka].

7. Z hodnocení klienta má soud za prokázáno, že žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z údajů poskytnutých klientem, a to že jeho příjem činí [částka] ze zaměstnání, jako výdaje je uvedeno pouze životní minimum [částka], náklady na bydlení [částka], ostatní [částka], rezerva [částka], s tím, že žalovaný žije sám, je svobodný, nemá děti, bydlení je družstevní.

8. Z karty klienta má soud za prokázáno, že žalobkyně eviduje jako zaměstnavatele žalovaného [příjmení] [obec] a kontaktní adresu žalovaného v [obec].

9. Z registru NRKI soud zjistil, že žalovanému bylo přiděleno skóre 522, segment nejlepších klientů, nízké riziko.

10. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ustanovení § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

17. Podle ustanovení § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

18. Podle § 6 odst.2 o.z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

19. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Soud má v tomto řízení za prokázané, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky ve výši [částka] a naproti tomu závazek žalovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit v 60 pravidelných měsíčních splátkách a zaplatit úrok ve výši 83,87 % ročně.

21. Podle rozhodnutí Soudní dvora C [číslo] vnitrostátní soud zkoumá z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele spočívající v povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Výslovně uvedl (v odpovědi na položenou předběžnou otázku), že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. Soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená dne [datum] mezi účastníky je neplatná.

23. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Zákon nestanoví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

24. Ustanovení § 86 odst. 1 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Toto však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

25. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Analýzu této schopnosti je nutno provést na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

26. Úprava § 86 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. ukládá věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit s tím, že věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V případě, že je úvěr poskytnut v rozporu s touto zásadou, je smlouva neplatná. Ustanovení § 87 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. dále hovoří o možnosti spotřebitele vznášet námitku neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření smlouvy. Otázku, zda posuzovat tuto neplatnost jako relativní nebo absolutní soudy již dříve posoudily, s odkazem na vývoj právní úpravy v České republice i v Evropské unii, na ochranu spotřebitele, judikaturu Ústavního soudu a judikaturu Soudní dvora jako neplatnost absolutní, kterou je soud povinen zkoumat ex offo. Tuto otázku definitivně řeší rozhodnutí Soudní dvora, jak je citováno výše. Soud proto na toto rozhodnutí zcela odkazuje.

27. Soud proto dospěl k závěru, že i za existence úpravy § 87 odst.1 zák.č.257/2016 Sb., který hovoří o možnosti uplatnění námitky neplatnosti spotřebitelem, jde o absolutní neplatnost smlouvy, pokud věřitel nesplnil své povinnosti uvedené v § 86 odst.1 věta druhá zák.č. 257/2016 Sb.

28. V tomto řízení žalobkyně v řízení tvrdila, že posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet provedla z veřejně dostupných rejstříků a informací od klienta. Takovými informacemi jsou prokázanými informacemi jsou pouze údaje o jeho zaměstnavateli a výši mzdy. Údaje o výdajích žalovaného neodpovídají výdajům běžným a obvyklým v místě a čase, kdy ke posuzování došlo. Výdaje na bydlení v družstevním bytě, pokud klient bydlí sám, ve výši [částka] jsou zcela iluzorní a zjevně neodpovídají skutečnosti. Klient přitom nevykazuje jakékoli jiné výdaje (kromě [částka]) a jako jeho výdaje je bráno pouze životní minimum. žalovaný měl přitom pracovní poměr pouze do [datum] (necelé 4 měsíce po poskytování úvěru, ačkoli závazek byl na 60 měsíců), navíc žalobkyně evidentně eviduje jiného zaměstnavatele žalovaného. Přesto, že zjištěné údaje nemohou zjevně poskytnout důvěryhodné a ucelenější informace o skutečné situaci žalovaného, žalobkyně neučinila žádná další šetření, doplnění dotazů či ujištění se o struktuře výdajů žalovaného.

29. V této souvislosti je nutno poukázat na závěr Ústavního soudu (III ÚS 4129/18) o tom, že poskytovatel úvěru má být veden k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Soud má za to, že právě toto kritérium splněno nebylo. Žalobkyně nesplnila své povinnosti řádně, spokojila se pouze s prohlášením žalovaného a zjištěním jeho příjmu, evidentně nedůvěryhodné údaje o výdajích nijak dále neprověřila. I když neměla k dispozici dostatek důvěryhodných informací, neprovedla jakékoli další ověření údajů, podrobnější zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet.

30. V tomto případě je tedy jednoznačné, že žalobkyně svou povinnost posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet nesplnila řádně. Úvěr poskytla, ačkoli neměla k dispozici dostatečné relevantní údaje k tomu, aby mohla učinit závěr, zda je zde důvodná pochybnost o schopnosti spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Úvěr tak žalobkyně poskytla v rozporu s ust. § 86 odst.1 věta druhá zák.č.257/2016 Sb. a smlouva je proto neplatná.

31. Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti.

32. Žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu v souladu s ust. § 87 zák.č.257/2016 Sb. Žalovanému byla poskytnuta celkem částka [částka], podle vyjádření žalobkyně již zaplatil celkem částku [částka]. Proto mu nevzniká povinnost další částku vracet.

33. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

34. Nad rámec soud uvádí, že díle soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je absolutně neplatné dle ustanovení § 588 OZ, neboť ujednaná výše úroku 83,87 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže k již neúčinné právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]).

35. Podle rozhodnutí NS ČR ze dne 31.7.2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu lichvy.

36. Tedy již samotná výše úroku přesahující 80 % ročně je tak zjevně v rozporu s dobrými mravy a tak zjevně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu, že není ani nutno ji srovnávat s údaji databáze [obec] národní banky [příjmení]. Obecně je za obvyklou míru úroku u úvěru poskytovaných nebankovními institucemi považován úrok okolo 30 % ročně. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 83,87 % pak představuje téměř 3 násobek sazby obecně akceptované u úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Z těchto důvodů, je třeba sjednanou výši úroku považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy. Tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o.z. i bez návrhu. U žalobkyně se jedná o běžnou praxi, jak je okresnímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů) pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

37. Co se týče účinku absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak z ustanovení § 576 o.z. vyplývá, že je-li neplatné ujednání (o úroku) od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a jedná se o běžnou praxi žalobkyně, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. To ostatně vyplývá i jejího vyjádření při jednání, kdy na sjednané úrokové sazbě setrvala. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

38. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného závazku, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § [číslo] odst. 2 a § 2993 o.z., které jsou smluvní strany povinny vydat. Žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku ve výši [částka], žalovaný dosud zaplatil částku v celkové výši [částka]. I v tomto případě by žalovanému povinnost k vrácení částky nevznikla. Nárok na vydání této částky by soud posuzoval podle § 2993 o.z. (na rozdíl od povinnosti vrácení jistiny jak je uvedeno v odst.33 39. Je pravdou, že žalovaný se jednání neúčastnil a sám v průběhu řízení nepožadoval, aby mu druhá strana vydala, co získala, tj. podle doslovného znění ust. § 2993 věta druhá o.z. Soud má však za to, že uvedené ustanovení nelze vykládat striktně doslovně zejména v případě spotřebitelských smluv. Soud je toho názoru, že v případě vrácení toho, co bylo plněno na základě neplatné smlouvy, musí soud z úřední povinnosti přihlédnout také k tomu, co na neplatnou smlouvu spotřebitel již plnil a tato skutečnost nepochybně z tvrzení a záznamů poskytujícího podnikatele vyplývá. Pokud by soud vykládal ustanovení § 2993 o.z. tak, že strana má právo na vrácení toho, co plnila pouze za předpokladu, jestliže tento nárok výslovně požaduje, docházelo by tak k evidentní nespravedlnosti. Za situace, kdy vývoj právní úpravy jak národní, tak evropské dlouhodobě a cíleně směřuje k ochraně slabší strany – spotřebitele, by byl zcela popřen smysl takové úpravy. Po mnoho let dochází stále k masivnějšímu příklonu k ochraně spotřebitele, a to to i bez jakékoli jeho vlastní iniciativy a vyjádření vůle.

40. Ohledně výkladu zákonných ustanovení je nutno poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp.zn. I. ÚS 2063/17. Podle něho při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení, a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Výklad a použití právního předpisu pak podle § 2 odst. 3 o.z. nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke [anonymizováno] nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

41. K výkladu právního předpisu se Ústavní soud vyjádřil rovněž ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 1648/10. Zde uvedl, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud přitom mj. zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález [číslo] str. 87, vyhlášen pod [číslo] Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález [číslo] str. 131, vyhlášen pod [číslo] Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

42. Dále je nutno poukázat na nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. I. ÚS 199/11 a ze dne [datum] sp.zn. III ÚS 4084/12, kde Ústavní soud vyjádřil, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů.

43. Rovněž lze upozornit na rozhodnutí Soudního dvora ze dne [datum] sp.zn. C [číslo], v němž Soudní dvůr rozhodl v tom smyslu, že směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že brání takové vnitrostátní úpravě, která je v rozporu se smyslem a účelem této směrnice (věc se týkala toho, zda lze vázat vnitrostátní úpravou na výslovnou námitku spotřebitele zkoumání, jestli došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele jak je uvedeno v odst.22).

44. Jestliže by tedy soud vykládal ust. § 2993 o.z. tak, že spotřebitel musí výslovně požadovat, aby mu podnikatel vydal to, co od něho získal, došlo by k naprosto absurdní situaci. Aniž spotřebitel cokoli namítá a aktivně se brání, je jako slabší strana (podle konstantní národní i evropské judikatury) chráněn, soud přihlíží k neplatnosti ze stanovených důvodů z úřední povinnosti. Tato ochrana nemá zajisté být akademická, ale má vést ke konkrétním dopadům, a to k ochraně majetkové sféry spotřebitele. Takže postupnými kroky soud spotřebitele v každé fázi chrání i bez jejich aktivity a na samém konci procesu by zabránil účelu, kterého mělo být dosaženo. Spotřebiteli by takto soud dal najevo, že ho sice bez jeho vůle jako slabší stranu chrání, ale pokud na konci celého procesu aktivně a fundovaně nevystoupí a nebude požadovat na druhé straně to, co již zaplatil, fakticky tedy nevznese námitku započtení, nebude v tom rozsahu chráněn a znovu bude odsouzen k tomu, aby zaplatil to, co dostal, bez ohledu na to, co již zaplatil. Takový výklad proto není přípustný, neboť naprosto odporuje smyslu právní úpravy.

45. Neplatnost smlouvy zavinila žalobkyně, která požaduje za zapůjčení peněz lichevní úrok, Proto také nesmí těžit z protiprávního stavu, který sama vyvolala.

46. Z výše uvedených důvodů nelze trvat na tom, aby žalovaný musel výslovně uplatnit svůj nárok na již poskytnuté plnění. Soud proto přihlédl z úřední povinnosti k částce, kterou žalovaný již žalobkyni plnil.

47. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.