7 C 108/2015- 231

Rubrum

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený opatrovnicí [jméno] [příjmení] bytem [adresa] o zaplacení 72.330,18 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 50 559,92 Kč a na nákladech řízení částku 1 510 Kč, to vše v měsíčních splátkách 3 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba na zaplacení částky 21.770,26 Kč se zamítá.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 17. 12. 2014 domáhala zaplacení částky 72 330,18 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 466,41 Kč od 8. 5. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % p. a. a s úrokem 23,5 % p. a. z částky 70 466,41 Kč od 8. 5. 2014 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 67 000 Kč. Mezi účastníky smlouvy byl dohodnut úrok ve výši 23,5 % ročně a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách včetně poplatků za poskytnuté služby a provedené úkony. Pro porušení smluvních podmínek splácet úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celého jeho zůstatku, včetně dohodnutého úroku a poplatků. Žalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny, ze smluvních úroků ve výši 17 248,26 Kč z upomínacích nákladů včetně poštovného ve výši 2 619 Kč, z poplatku za vyhodnocení žádosti o úvěr 670 Kč a z poplatku za pojištění ve výši 1 233 Kč. Dlužnou částku žalovaný ani po zaslání opakovaných upomínek neuhradil.

2. Rozsudkem ze dne 25. 5. 2015, č. j. 7 C 108/2015-45, Okresní soud v Prostějově žalobě za použití postupu podle § 115a o. s. ř. v celém rozsahu vyhověl.

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. j. 28 Co 145/2022-194, rozsudek soudu I. stupně v části výroku, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 70 466,41 Kč od 8. 5. 2014 do zaplacení a úrok ve výši 23,50 % ročně z částky 70 466,41 Kč od 8. 5. 2014 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (důvodem bylo částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní) a dále v části výroku, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 72 330,18 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc v tomto rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Předmětem řízení tedy zůstal nárok na zaplacení částky 72 330,18 Kč.

4. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se mj. podává, že v dalším průběhu řízení je třeba nejprve vyzvat žalobkyni ke konkretizaci žalované částky vzhledem k jejím jednotlivým položkám a k jejich výši, jakož i k doplnění tvrzení k tomu, jak se žalobkyně vypořádala s posouzením úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Soud prvního stupně se dále bude podrobněji zabývat skutkovými specifiky projednávané věci, především pak tím, zda v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru byl žalovaný v takovém stavu, že nebyl schopen rozpoznat důsledky svého jednání. Podle § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.), za jehož účinnosti byla smlouva o úvěru uzavírána, je rovněž neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Neplatnost právního úkonu podle tohoto ustanovení vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. Na soudu prvního stupně proto je, aby za účelem zjištění potřebných skutečností k tomu provedl podrobnější dokazování, a to především listinnými důkazy uvedenými v podaném odvolání žalovaného. Přijetí případného závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 38 odst. 2 obč. zák. by vedlo k nutnosti posouzení, zda na základě takto neplatné smlouvy o úvěru se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Bezdůvodné obohacení vzniká, či může vzniknout na základě plnění dle neplatné smlouvy (§ 451 obč. zák.), přičemž neplatnost takového právního jednání může být důsledkem nedostatku způsobilosti k právním úkonům (nyní svéprávnosti) jedné ze stran smlouvy (k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5875/2017, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2243/2012, a jeho usnesení ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4996/2015). V kladném případě pak posouzení, zda osoba jednající za žalobkyni při uzavření smlouvy se žalovaným mohla rozpoznat, že žalovaný jedná v duševní poruše, která jej k uzavření smlouvy činila neschopným, může být významné z pohledu dobrých mravů, případně z pohledu zneužití práva (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020).

5. Soud s ohledem na výše uvedené v dalším průběhu řízení nejprve žalobkyni usnesením ze dne 10. 10. 2023 vyzval k doplnění žaloby, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným soudu dne 18. 10. 2023. Žalobkyně v tomto podání doplnila, že žalovaná částka ve výši 72 330,18 Kč sestává z nezaplaceného poskytnutého peněžního plnění ve výši 64 531,17 Kč, dále z nezaplacených kapitalizovaných úroků, které jsou připočteny k jistině dluhu ve výši 4 969,01 Kč a z nezaplacených poplatků, které jsou připočteny k jistině dluhu ve výši 2 830 Kč (z toho nezaplacené pojištění v měsíci 03/ 2014, 04/ 2014 vždy ve výši 95 Kč v měsíci 05/ 2014 poměr poplatku ve výši 21 Kč a částka 2 619 Kč upomínacích nákladů, jak bylo uvedeno v žalobě). Mezi žalobkyní a žalovaným přitom bylo dohodnuto připisování kapitalizovaných úroků a poplatků k jistině dluhu.

6. Žalobkyně pak dále upřesnila platby provedené žalovaným v období od 8. 4. 2013 do 8. 2. 2014, kdy celkem bylo takto uhrazeno 16 440,08 Kč. Žalobkyní byly tyto platby započteny částkou 2 468,83 Kč na jistinu, 12 238,56 Kč na úroky, 40,69 Kč na úroky z prodlení a 1 692 Kč na poplatky za pojištění (1x72 Kč, 10x 95 Kč) a za žádost o úvěr (1x 670 Kč). V prodlení se splácením byl žalovaný poprvé v měsíci červnu 2013, kdy nezaplatil ke dni dohodnuté splatnosti, tj. ke dni 6.dne každého kalendářního měsíce, celou dohodnutou částku ve výši 1 646 Kč, poté byl v prodlení s nezaplacením dohodnuté splátky v měsíci říjnu roku 2013, v měsíci prosinci roku 2013 a v měsíci lednu roku 2014 a poslední splátku zaplatil v měsíci únoru roku 2014.

7. K hodnocení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, že bylo založeno na porovnání jeho příjmů, výdajů a existujících úvěrových splátek. Ekonomický model počítal s výdaji deklarovanými žalovaným a dále odhadem existenčních výdajů žalovaného na základě historických dat z ČSÚ. Zároveň se zohledňovalo celkové úvěrové zatížení žalovaného. Výsledkem výpočtu byly disponibilní zdroje žalovaného, které byly vyšší než splátka nově poskytovaného úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena řádně, plně v souladu s platnou metodikou žalobkyně. Žalobkyně konkrétně vycházela z informací poskytnutých žalovaným při sjednávání úvěrové smlouvy (žalovaný na žádosti uvedl příjem ve výši 9 307 Kč, což pracovník žalobkyně zkontroloval na základě doloženého potvrzení o výši důchodu) a prozkoumala výpisy z účtu žalovaného. Dále provedla kontrolu platební morálky žalovaného v registrech BRKI, v registru exekucí, insolvenčním rejstříku a v interní evidenci klientů. Žalovaný na žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč a žalobkyně proto stanovila životní výdaje podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 5 129 Kč. Žalovaný na žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč, žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti poskytnuté 2 úvěry ve výši 20 000 Kč (počáteční datum 31. 1. 2013, splátka 751 Kč) a 30 000 Kč (počáteční datum 2. 10. 2012, splátka 888 Kč), které byly v rámci žádosti konsolidovány. Splátka nového úvěru činila 1 646 Kč a příjem žalovaného tak byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.

8. V odvolání proti rozsudku ze dne 25. 5. 2015 tehdejší opatrovník žalovaného (město Vsetín) zejm. namítal, že žalovaný je osobou omezenou ve svéprávnosti, kdy trpí nejméně od roku 2011 duševní poruchou (patrně však již od roku 2003), která je trvající a dlouhodobá, a pro niž byl následně omezen ve svéprávnosti. Je proto nepochybné, že předmětná smlouva o úvěru ze dne [datum] byla žalovaným uzavřena při trvající duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu jednání neschopným, a je proto absolutně neplatná. Žalovaný nemohl být schopen posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout. V době uzavření předmětné smlouvy o úvěru byl žalovaný dokonce hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v [obec] (od [datum] do [datum]).

9. Při posledním ústním jednání ve věci se žalovaný vyjádřil tak, že má zájem situaci řešit a pokud dluží nějakou částku, tak ji žalobkyni ve splátkách uhradit, ať již z titulu úvěrové smlouvy nebo z titulu bezdůvodného obohacení. Opatrovnice žalovaného na závěr navrhovala, že rozhodnutí ponechává na zvážení soudu, přičemž je na místě zohlednit, zda byla řádně přezkoumána úvěruschopnost žalovaného, případně zda smlouva byla uzavřena platně s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav. Pokud by bylo žalovanému uloženo nějakou částku zaplatit, navrhla, aby bylo žalovanému umožněno tuto splácet, kdy navrhují splátky 3 000 Kč měsíčně, což je ve schopnostech a možnostech žalovaného řádně hradit.

10. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum]. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky (úvěr) až do výše 67 000 Kč, přičemž část úvěru ve výši 47 137 Kč byla žalovanému poskytnuta za účelem refinancování peněžitých závazků z úvěrů či půjček (konsolidace) a zbývající část úvěru byla poskytnuta bez sledování účelu použití prostředků úvěru. Úroková sazba úvěru byla sjednána jako pevná ve výši 23,5 %. Žalovaný se dále zavázal zaplatit poplatky, a to cenu za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr, cenu za správu a vedení úvěrového účtu a poplatek za vedení účtu, to vše ve výši podle sazebníku. Žalovaný se zavázal splácet úvěr a úroky z úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 646 Kč vždy k 6. dni každého kalendářního měsíce počínaje dnem 6. 5. 2013 (celkem 84 splátek).

11. Z přehledů obratu na účtu a z výpisu z osobního účtu žalovaného soud zjistil, že z poskytnutého úvěru byly uhrazeny na refinancování peněžních závazků žalovaného částky 27 411,90 Kč a 19 259,20 Kč a částka 20 328,90 Kč byla připsána na účet žalovaného.

12. Z transakční historie pak soud zjistil, že žalovaný za dobu od 8. 4. 2013 do 7. 5. 2014 z titulu úvěrové smlouvy uhradil celkem částku 16 440,08 Kč. Žalobkyně evidovala dluh na jistině 70 466,41 Kč, na úrocích 57,77 Kč a na poplatcích 1 806 Kč.

13. Z upomínky ze dne 24. 2. 2014 bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobkyní upomenut o zaplacení nedoplatku ve výši 2 117 Kč, vzniklého ke dni 24. 2. 2014.

14. Z výzvy ze dne 16. 3. 2014 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky na úvěrovém účtu, kdy ke dni 16. 3. 2014 neuhradil dlužnou částku ve výši 4 358 Kč. Podle podacího archu byla zásilka odeslána žalovanému dne 18. 3. 2014.

15. Z výzvy ze dne 13. 4. 2014 adresované žalovanému bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě celkové dlužné částky do 7. 5. 2014 s tím, že se jedná o poslední výzvu před zesplatněním úvěru. Podle podacího archu byla zásilka odeslána na adresu žalovaného dne 15. 4. 2014.

16. Z přípisu žalovanému ze dne 7. 5. 2014 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému sdělila rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ke dni 7. 5. 2014. Důvodem bylo neuhrazení pohledávky v úvěrovém účtu ve stanoveném termínu. Ke dni 7. 5. 2014 žalobkyně evidovala dluh celkem 72 331 Kč. Podle podacího archu byla zásilka odeslána žalovanému dne 9. 5. 2014.

17. Předžalobní výzvou ze dne 26. 9. 2014 byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 11. 10. 2014 s tím, že pokud dlužná částka nebude zaplacena, bude vymáhána soudní cestou. Podle dodejky byla výzva odeslána na adresu žalovaného dne 29. 9. 2014.

18. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že uzavřel v [obec] u [obec] spořitelny předmětnou úvěrovou smlouvu, předtím měl další dvě smlouvy na 20 000 Kč a 30 000 Kč. V době uzavření poslední smlouvy byl hospitalizovaný v [obec] a byl na vycházce. Předchozí úvěry použil na pořízení různé elektroniky, zejména mobilních telefonů, v bance však sdělil jiný účel, třeba, že má úvěr sloužit na vestavěnou skříň. V bance ani nesdělil, že má psychické zdravotní problémy, pouze, že je poživatelem invalidního důchodu. Když si pak šel pro třetí úvěr, nabídli mu konsolidaci. Poskytnuté finanční prostředky utratil opět na různou elektroniku, případně na úhradu jiných dluhů. Pak se to dozvěděli v léčebně, a i na základě toho podali podnět na zahájení řízení o svéprávnosti. Při uzavření poslední smlouvy se ptali na příjmy nebo výdaje a nechtěli po něm nějaké doklady. Pouze při uzavření první smlouvy požadovali výměr invalidního důchodu. Nějaké další dluhy v té době neměl. V době uzavření předmětné smlouvy žil sám, bydlel různě, třeba na ubytovně v [obec], nikde dlouho nevydržel. Když nebyl schopen platit, tak šel do léčebny. Výdaje na bydlení v ubytovně byly 3 800 Kč za měsíc. Příjmy měl pouze ve formě invalidního důchodu. V té době neznal hodnotu peněz, utrácel je spíše za zbytečné věci, třeba za tu elektroniku. Již nedokáže říct z jakého důvodu splácení úvěru ukončil. Neměl a nemá majetek větší hodnoty. V současné době žije ve společné domácnosti se současnou opatrovnicí a pobírá invalidní důchod třetího stupně ve výši 16 248 Kč měsíčně, jiné příjmy nemá. Bydlí v nájmu, kde se hradí včetně energií asi 15 240 Kč, hradí to vše rovným dílem s opatrovnicí. Opatrovnice pracuje jako kuchařka v nemocnici s příjmy asi 25 000 Kč Ani jeden nemá vyživovací povinnosti. Léky platí zhruba necelých 1 000 Kč za tři měsíce. Jeho zdravotní stav oproti dubnu 2013 nedoznal nějakých zásadních změn, resp. v současné době je spíše lepší.

19. Lze dodat, že i přes omezení ve svéprávnosti žalovaného soud jeho výpověď hodnotil jako použitelnou, když z průběhu výslechu žalovaného a způsobu komunikace s ním bylo zřejmé, že si uvědomuje, co je předmětem řízení a jaký je jeho účel. Odpovědi žalovaného na položené otázky byly přiléhavé, vyjadřoval se spontánně, obecně se orientoval v časových, místních i věcných souvislostech a jím uvedené skutečnosti nebyly v rozporu s jinými provedenými důkazy.

20. Z oznámení ČSSZ ze dne 11. 12. 2023 soud zjistil, že s účinností od 1. 1. 2024 byl žalovanému zvýšen vyplácený invalidní důchod třetího stupně a od lednové splátky 2024 mu celkem náleží 16 248 Kč. Zprávou České správy sociálního zabezpečení z připojeného opatrovnického spisu má soud za prokázané, že ke dni 3. 6. 2015 výše invalidního důchodu žalovaného třetího stupně činila 9 518 Kč.

21. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

22. Podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), se na daný právní vztah účastníků uplatní právní úprava dosavadních právních předpisů, tedy zejména zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (obch. zák.) a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.).

23. Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. se částí třetí obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497). Podle § 497 obch. zák. se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 504 obch. zák. je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.

24. Vzhledem ke skutečnosti, že úvěrová smlouva byla uzavřena mezi bankou, poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti, a žalovaným jako spotřebitelem, je dále potřeba poukázat na ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, podle něhož je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

25. Žalobkyně se v posuzované věci k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyjádřila k výzvě soudu v podání doručeném dne 18. 10. 2023, tam tvrzené skutečnosti však nebyly v průběhu dosavadního řízení podloženy žádnými důkazy. Předně je tedy nutné konstatovat, že soud na základě obsahu spisu nemohl považovat za prokázaná tvrzení žalobkyně o úkonech, které provedla za účelem posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž s ohledem na absenci žalobkyně u jednání soudu nemohla být ani poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. (včetně následků neunesení důkazního břemene). Potřebné doklady nebyly soudu předloženy ani na základě výzvy k odstranění vad žaloby ze dne 10. 10. 2023. Z výpovědi žalovaného pak bylo zjištěno pouze tolik, že při uzavření úvěrové byl dotazován na příjmy nebo výdaje, avšak nějaké doklady po něm požadovány nebyly (pouze při uzavření první úvěrové smlouvy předkládal výměr invalidního důchodu).

26. Takový postup žalobkyně však podle přesvědčení soudu byl zcela nedostatečný, neboť nelze vycházet jen z údajů od žadatele o úvěr, nýbrž tyto je třeba dostatečným způsobem ověřit. Navíc v této souvislosti nelze přehlédnout, že podle tvrzení žalobkyně žalovaný v žádosti uvedl (kromě příjmů ve výši 9 307 Kč) výdaje ve výši 0 Kč, což nepochybně nebyl reálný údaj. Podobně se měl žalovaný vyjádřit k dalším splátkám, kde jím uvedený údaj (že žádné splátky nehradí) neodpovídal skutečnosti.

27. Za této situace soud uzavírá, že podle obsahu spisu ze strany žalobkyně nedošlo k s odbornou péčí k posouzením schopnosti žalovaného splácet poskytovaný spotřebitelský úvěr, kdy žalovaným poskytnuté informace byly neúplné (nedostatečné) a neobjektivní a pokud přesto spotřebitelský úvěr žalovanému poskytla, je sjednaná smlouva ve smyslu citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Jedná se o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, působí od samého počátku a nemůže konvalidovat.

28. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případný postup při posuzování úvěruschopnosti žalovaného tvrzený v doplňujícím podání žalobkyně. Jednak, jak již bylo uvedeno, tento postup nebyl prokázán žádnými důkazy, a i tak jej soud považuje za nedostatečný. Žalobkyně totiž po žalovaném, jak vyžaduje zákon, nepožadovala dostatečné informace a spokojila se prakticky jen s údajem o jeho příjmech. Nepožadovala tedy další alespoň základní údaje o finančních, majetkových či osobních poměrech žalovaného, umožňující kvalifikované posouzení, zda bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom jde o skutečnosti, které lze běžně po spotřebiteli požadovat (a na jejich poskytnutí by měl poskytovatel úvěru trvat), jako např. jaké má náklady na bydlení a jiné pravidelné výdaje, zda a s kým žije ve společné domácnosti a jak se to projevuje v jeho rozpočtu, zda a jaké má další dluhy apod. V dané věci však měla žalobkyně chybějící údaje od žalovaného nahradit, co se např. týká výdajů žalovaného spojených s bydlením a s životními potřebami, jen údaji ze svého interního ekonomického modelu pracujícímu se statistickými daty (částkou 5 129 Kč), tato data ovšem nemusí korespondovat s aktuálními a zcela individuálními poměry konkrétního spotřebitele v době uzavření smlouvy a měla by sloužit spíše jen k ověření údajů sdělených a doložených žadatelem o úvěr. Popsaný postup přitom žalobkyně zvolila i přesto, že zde byly zcela zjevné rizikové faktory, kdy žalovaný pravidelné výdaje nespecifikoval, zamlčel další dluhy, jeho ne příliš vysoké příjmy spočívaly pouze v invalidním důchodu a jednalo se o již třetí úvěrový případ v relativně krátkém období.

29. Lze dodat, že schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 2014).

30. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak je vždy potřeba získat primárně od žadatele o úvěr („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“), kdy i podle odstavce 3 výše citovaného ustanovení je povinností spotřebitele věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr poskytnout. Tato povinnost však nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

31. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není významné, jaké byly skutečné celkové poměry žalovaného, ani to, zda po uzavření smlouvy svou platební povinnost řádně plnil; podstatné je to, že relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala.

32. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobci (věřiteli) a do popředí se tak rovněž dostává nutnost zajištění a uchovávání potřebných dokladů. V této souvislosti pak soud nepovažuje za přiléhavou ani argumentaci žalobkyně, že zákon o spotřebitelském úvěru povinnost k uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele neukládal (tuto povinnost zavedl v § 78 až zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v době uzavření smlouvy o úvěru účinný nebyl), neboť to nemůže nic změnit na důkazním břemenu poskytovatele úvěru podle procesních předpisů.

33. Žalobkyně však v daném případě zákonem předvídaným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala, resp. na základě těch skutečností, které soud vzal za prokázané z provedených důkazů, byl její postup zcela nedostatečný, a to vedlo k závěru soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy.

34. S ohledem na tento závěr soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak bylo lze žalobou uplatněný nárok podřadit pod ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

35. Z uvedených ustanovení lze dovodit, že pokud dojde ke zrušení smlouvy nebo je smlouva prohlášena za neplatnou, jsou strany smlouvy povinny si vrátit vše, co si plnily. Plnili-li si obě strany vzájemně v penězích, soud provede vzájemné započtení těchto plnění (a po takovém zúčtování těchto plnění uloží povinnost vrátit rozdíl, je-li kladný, žalovanému).

36. V dané věci žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatné smlouvy peněžité prostředky ve výši 67 000 Kč a podle transakční historie žalovaný za dobu od 8. 4. 2013 do 7. 5. 2014 z titulu úvěrové smlouvy uhradil celkem částku 16 440,08 Kč (což je i v souladu s tvrzením žalobkyně). Na straně žalovaného tak došlo k obohacení v částce 50 559,92 Kč. V tomto rozsahu pak soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit. Takovému rozhodnutí nebrání ani skutečnost, že žalovaný je osobou s omezenou svéprávností (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 527/2020). Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. Úroků, nákladů na upomínání či poplatků včetně případných poplatků za pojištění přiznat. Ze stejného důvodu není relevantní skutečnost, na jaká plnění žalobkyně žalovaným dosud uhrazené částky započetla.

37. K zaplacení přiznané částky byly žalovanému poskytnuty splátky, neboť to odůvodňují poměry žalovaného, k čemuž soud zcela odkazuje na skutečnosti zjištěné jeho účastnickou výpovědí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Výše žalovaným navrhovaných splátek není nepřiměřená výši dluhu a vzhledem k povaze žalobkyně jako bankovního subjektu splátky nebudou ani na újmu žalobkyni.

38. Pro úplnost je potřeba dodat, že vzhledem k výše vyslovenému závěru o neplatnosti smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru, se soud již nemusel zabývat otázkou svéprávnosti žalovaného při uzavírání posuzované smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 38 obč. zák., podle něhož je neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

39. V tomto případě [název soudu] v řízení o omezení svéprávnosti žalovaného a o jmenování opatrovníka, zahájeném usnesením ze dne 22. 5. 2015, č. j. [číslo jednací], rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozhodl o omezení svéprávnosti mimo jiné tak, že není schopen nakládat s majetkem přesahujícím hodnotu 100 Kč a s finančními prostředky přesahujícími částku 100 Kč, že není schopen uzavírat smlouvy s opakujícím se peněžitým plněním, že není schopen uzavírat kupní, darovací, nájemní, pojistné či obdobné smlouvy, kromě běžných záležitostí každodenního života. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud vyšel ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D. a výslechu tohoto znalce a vzal za prokázané, že žalovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná. Jedná se o konglomerát duševních poruch, kdy hlavní nejzávažnější diagnózou je paranoidní schizofrenie. Je také sociálně nezralou maladaptivní osobností pocházející z výchovně insuficientního prostředí, emočně deprivovanou v dětství, trpěl poruchou pozornosti a aktivity, úzkostnými i depresivními stavy. Zjištěné duševní poruchy ve svém součtu podstatně snižují jeho volní a rozpoznávací schopnosti ve vztahu k jeho chování. Není schopen odolat tlaku okolí ani okamžitým impulzům v chování a není schopen adekvátně řešit své záležitosti. Z tohoto posudku soud dále zjistil, že žalovaný byl evidován v psychiatrické ambulanci od května 2013 a ve dnech [anonymizováno] – [datum] absolvoval již 12. pobyt v PN [obec] (č. l. 69 spisu). Dále např. podle lékařské zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] (č. l. 67 spisu) byl žalovaný pacientem ordinace pro psychoterapii a psychiatrii v [obec], od roku 2003 je opakovaně rehospitalizován v psychiatrické nemocnici v [obec] a léčí se s komorbidní problematikou psychiatricko neurologickou.

40. Z uvedeného je zřejmé, že nepříznivý psychický stav žalovaného je dlouhodobého charakteru, nicméně vyhotovený posudek pro účely řízení o omezení svéprávnosti žalovaného se konkrétně nezabývá obdobím uzavření úvěrové smlouvy mezi účastníky, tedy dubnem 2013. Pokud by se tedy soud v nyní posuzované věci zabýval otázkou, zda žalovaný byl způsobilý k právním úkonům, nebo zda při uzavření smlouvy jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, neobešlo by se to zřejmě bez vyhotovení nového znaleckého posouzení, neboť se zde vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (byť závěr o alespoň částečné nezpůsobilosti žalovaného je zde velmi pravděpodobný). Nicméně byla-li neplatnost smlouvy dovozena z jiného důvodu, soud i při respektování zásady hospodárnosti řízení takto nepostupoval.

41. Nakonec, s ohledem na poukaz v odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, soud konstatuje, že z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti, které by z pohledu dobrých mravů nasvědčovaly závěru, že žalobkyně (osoba jednající za žalobkyni) mohla při uzavření smlouvy se žalovaným rozpoznat, že žalovaný jedná v duševní poruše, která jej k uzavření smlouvy činila neschopným. Naopak podle výpovědi žalovaného to byl žalovaný, který v bance nesdělil, že má psychické zdravotní problémy, záměrně uvedl jiný účel poskytnutí úvěru, a finanční prostředky použil na pořízení zbytných věcí. Soud také vychází z vlastní zkušenosti z jednání s žalovaným, který při projednávání věci u ústního jednání nevykazoval prakticky žádné známky duševní choroby (viz bod 19 odůvodnění) a není vyloučeno, že ani při komunikaci s žalovaným v rámci uzavírání smlouvy nemusely být na první pohled patrné. Podle názoru soudu tedy nebylo možné učinit závěr o rozporu postupu žalobkyně s dobrými mravy nebo z pohledu zneužití práva, včetně s tím souvisejících právních následků.

42. Soud ještě v průběhu řízení provedl dokazování některými dalšími listinami (zejm. z připojeného opatrovnického spisu), jejich obsah však pro stručnost neuvádí, neboť neměl na rozhodnutí soudu vliv.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (v rozsahu 69,90 % předmětu řízení), nárok na náhradu 39,80 % nákladů řízení. Tyto náklady v částce 3 794 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z návrhu v částce 2 894 Kč a nákladů řízení přiznaných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které žalobkyni, jež nebyla zastoupena zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložila výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (sepis návrhu, vyjádření k odvolání a doplňujícího podání ze dne 18. 10. 2023), tedy 900 Kč. Z toho bylo přiznáno 39,80 %, tedy částka 1 510 Kč.