7 C 119/2022 - 325

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr.Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce [Jméno žalobce A]., IČO [Anonymizováno], se sídlem [Adresa žalobce A], zastoupeného [Jméno žalobce B], advokátem se sídlem [Jméno advokáta], proti žalované [Jméno žalované], narozené [Datum narození žalované], bytem [Adresa žalované], zastoupené [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem [Anonymizováno], o zaplacení 14.897,10 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce, kterou se domáhá na žalované zaplacení částky 14.897,10 Kč spolu s 13,96% úrokem p.a. a se 7,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 14.190,10 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 14.520,- Kč k rukám právního zástupce žalované [Jméno Zástupce], advokáta se sídlem [adresa] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým soudu dne [datum] se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 14.190,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od [datum] do zaplacení a s 13,96 % úrokem od [datum] do zaplacení a částky 707,- Kč.

2. V návrhu uvádí, že mezi žalobcem jako věřitelem, žalovanou jako dlužníkem a panem [jméno FO], r.č. [RČ] jako spoludlužníkem byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které byla dne [datum] vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka 20.000,- Kč. Následně byl žalobcem odeslán splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru ze dne [datum]. Tento úvěr měl být žalovanou a panem [jméno FO] spolu s úrokem za jeho poskytnutí splacen ve 24 měsíčních splátkách po 1.573,- Kč počínaje měsícem zářím 2010. V souladu s čl. 4 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru byl žalované a panu [jméno FO] dne [datum] poskytnut automatický revolving ve výši 28.314,- Kč s částkou k výplatě ve výši 14.440,- Kč. Částka k výplatě byla snížena o 495,- Kč na splatný závazek ze smlouvy č. [hodnota], 270,- Kč na splatný závazek ze smlouvy č. [hodnota] a 456,- Kč na splatný závazek ze smlouvy č. [hodnota]. Po započtení uvedených částek činila částka k vyplacení 13.219,- Kč. Na základě poskytnutého revolvingu byla navýšena půjčená částka a poskytnutý revolving měl být ze strany žalované a pana [jméno FO] vrácen ve sjednaných splátkách po 1.573,- Kč navazujících na dosavadní splátky. O této skutečnosti byla žalovaná písemně vyrozuměna dne [datum] s tím, že žalobce zároveň zaslal žalované nový splátkový kalendář, na základě kterého byl povinen provádět splátky. Splátkový kalendář označený jako Příloha č. [hodnota] ke Smlouvě o revolvingovém úvěru č. [hodnota] byl dne [datum] podepsán jednak žalobcem a jednak žalovanou. Žalované byla dne [datum] vyplacena na účet částka 20.000,- Kč a dne [datum] byl žalované vyplacen automatický revolving ve výši 14.400,- Kč. Žalovaná a pan [jméno FO] uhradili žalobci částky 1.573,-Kč dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum] a částku 3.146,- Kč dne [datum]. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn. Žalobce své nároky vyplývající ze smlouvy přehodnotil a přepočítal uvedený úvěr, jako by byl úročen sazbou 13,96 % p.a., což je sazba dle časových řad ARAD vedených Českou národní bankou jako průměrná bankovní sazba v době vyplacení peněžních prostředků na účet žalované. Žalobce vycházel z § 502 odst. [právnická osoba] zákoníku „od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.“ Žalobce se domnívá, že na úrok podle časových řad ARAD vedených Českou národní bankou jako průměrná bankovní sazba v době vyplacení peněžních prostředků na účet žalované by měl nárok i z titulu bezdůvodného obohacení, protože žalovaný vyplacené peníze obdržel a nadále užíval bez běžného úroku, čímž došlo ze strany žalovaného k obohacení, a to podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku, kde se stanoví, že „musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ Žalobce výše uvedené platby započetl nejprve na úhradu běžného úroku a následně na úhradu jistiny dle § 330 odst. [právnická osoba] zákoníku, který stanoví, že „při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak.“ Výsledný dluh na jistině proto činí podle žalobce částku 14.190,10 Kč. K tomu žalobce dále požaduje zákonný úrok z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a dále obvyklý úrok ve výši 13,96 % p. a. z této částky od [datum] do zaplacení.

3. Dále se žalobou domáhá zaplacení částky 707,-Kč jako smluvní pokuty, neboť v čl. 13. odst. 13.1. bod a) a b) smluvních ujednání smlouvy o úvěru bylo sjednáno, že při prodlení splátky o více než 15 dní je smluvní pokuta 8 % z výše splátky (tj. 1.573*0,08=125,84) a při prodlení splátky o více než 30 dní je smluvní pokuta 13 % z výše splátky (tj. 1.573*0,13=204,49). Za prodlení s úhradou splátky č. [hodnota] byla uplatněna jak smluvní pokuta ve výši 125,84 Kč, tak i smluvní pokuta ve výši 204,49 Kč. Za prodlení s úhradou splátek č. [hodnota], č. [hodnota] a č. [hodnota] byla uplatněna pouze smluvní pokuta ve výši 125,84 Kč. Celkem tak smluvní pokuty činí 707,85 Kč.

4. Elektronickým platebním rozkazem ze dne [datum] č. j. EPR [č. účtu]-10 soud návrhu v plném rozsahu vyhověl. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podala žalovaná včasný odpor a následně se vyjádřila tak, že navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu, když nárok je promlčený. Žalovaná spolu s manželem uzavřeli se žalobcem dne [datum] Smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], jejíž součástí byla i smluvní ujednání, v nichž byla sjednána rozhodčí doložka. Ze smlouvy, respektive z dodatku ke smlouvě vyplývá, že poplatek za půjčení jistiny 20.000,- Kč činí 17.752,- Kč, tj. celková částka splatná klientem měla být 37.752,- Kč, a to ve 24 měsících splátkách. Žalovaná má za to, že smlouva je neplatná a v rozporu s dobrými mravy, když RPSN ve výši 97,9 % se zjevně příčí dobrým mravům (úrok nebyl ve smlouvě vůbec uveden, dle výpočtu žalované činí 70,32 %). Ve smlouvě byl sjednán i automatický revolving ve výši 28.314,- Kč, který byl žalované a jejímu manželovi poskytnut dne [datum]. Smluvní odměna za automatické poskytnutí revolvingu činila 13.874,- Kč. Žalované tak bylo reálně vyplaceno 14.440,- Kč s tím, že splácela revolving ve výši celých 28.314,- Kč. Ve smlouvě bylo uvedeno RPSN po poskytnutí revolvingu ve výši 75,33 % (úrok nebyl ve smlouvě uveden, dle výpočtu žalované činí 99,60 % p.a.). Poskytnutím revolvingu se úvěr prodloužil o 18 splátek. Celkem tak bylo poskytnuto 34.440,- Kč. Úroková sazba převyšuje téměř 5x průměrnou úrokovou sazbu, která se v době uzavření smlouvy pohybovala ve výši přibližně 14,67 %. V případě revolvingu pak dokonce téměř 7x. Nejvyšší soud (např. v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne [datum]) shledal nepřiměřenou výši úroku 3-4x převyšující obvyklou hranici úrokové míry poskytované bankami. V daném případě je situace mnohem výraznější, přičemž na dané nemá ani vliv, že žalovaná svým podpisem stvrdila, že s výší úrokové sazby souhlasí a považuje ji za přiměřenou (nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 199/11 přímo konstatoval, že „na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu pode psal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví Jako nepřiměřené či odporující dobrým mravům.“) Smlouva byla navíc zajištěna celou sérií smluvních pokut. V případě, že se dlužník dostane do prodlení se splácením hlavního dluhu je totiž zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů (smluvní pokuta ve výši 8 % v případě prodlení 15 dnů a dále po 30 dnech prodlení smluvní pokuta ve výši 13 %). Další jednorázová smluvní pokuta ve výši 50 % z celkové výše úvěru, nikoliv ze zbývající dlužné částky, ale z původní výše úvěru) tj. 37.752,- Kč. Pokuta tedy činila 50 % z 37.752,- Kč, což je 18.876,- Kč, ačkoliv reálně klient obdržel jen 20.000,- Kč. Tato pokuta byla splatná do deseti dnů po vzniku této smluvní pokuty dle článku 13.

5. Žalobkyně měla navíc vše zajištěné blankosměnkou, jak plyne z článku 6.1. smluvních podmínek. Je zřejmé, že podmínky ve smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, a to platí o to víc, pokud méně nevýhodná smlouva spadá pod kritéria dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12. Smlouva je tak absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku.

5. Žalobce dále s odbornou péčí neposoudil schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet, neboť se jednalo o již v pořadí třetí úvěr, který žalobce žalované a jejímu manželovi poskytl, neboť kromě shora uvedené smlouvy uzavřeli • Smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (dále jen „Smlouva č. [hodnota]"), obsahující úrok 70,29 % společně s dalšími sankcemi a rozhodčí doložkou. Ve věci byl vydán rozhodčí nález č. j. [Anonymizováno] rozhodkyně [tituly před jménem][jméno FO] a následně byla nařízena neoprávněná exekuce sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] vedená [tituly před jménem][jméno FO], [tituly za jménem], soudním exekutorem, která byla zastavena usnesením Obvodního soudu pro [adresa] č. j. 15 [Anonymizováno] pro rozpor s dobrými mravy. • Smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (dále jen „Smlouva č. [hodnota]"), obsahující úrok 70,18 % společně s dalšími sankcemi a rozhodčí doložkou. Ve věci byl vydán rozhodčí nález č. j. [Anonymizováno] rozhodkyně [tituly před jménem][jméno FO] a následně byla nařízena neoprávněná exekuce sp. zn. [Anonymizováno]12 vedená [tituly před jménem][jméno FO], soudním exekutorem, která byla zastavena usnesením Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [Anonymizováno] pro rozpor s dobrými mravy, což bylo potvrzeno i rozhodnutím Městského soudu v Praze č. j. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]. • Smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (dále jen „Smlouva č. [hodnota]"), obsahující úrok 99,24 % společně s dalšími sankcemi a rozhodčí doložkou. Ve věci byl vydán rozhodčí nález č. j. [Anonymizováno] rozhodce [tituly před jménem][jméno FO] a následně byla nařízena neoprávněná exekuce sp. zn. [Anonymizováno] vedená [tituly před jménem][jméno FO], soudním exekutorem, která byla zastavena usnesením Obvodního soudu pro [adresa] č.j. [Anonymizováno] pro rozpor s dobrými mravy. O tom, že nebyla řádně ověřena úvěruschopnost žalované, svědčí i to, že na základě smlouvy byl žalované a jejímu manželovi poskytnut automatický revolving ve výši 28.314,- Kč s částkou k výplatě ve výši 14.440,- Kč, přičemž částka k výplatě byla ponížena o částku 495,- Kč jako splatný závazek ze Smlouvy č. [hodnota], 270,- Kč jako splatný závazek ze Smlouvy č. [hodnota] a 456,- Kč jako splatný závazek ze Smlouvy č. [hodnota]. Ačkoliv žalovaná s manželem nebyli schopni plnit své předchozí závazky, které měli vůči žalobci, žalobce přesto navýšil úvěr o revolving bez jakéhokoliv ověření úvěruschopnosti, a to bez ohledu na to, že úrok revolvingu byl téměř o 30 % vyšší, než úrok „základního" úvěru. Žalobce nezohlednil ani věk žalované a jejího manžela, kteří v době uzavření smlouvy pobírali starobní důchod. Žalovaná sice kromě starobního důchodu měla i příjem z částečného pracovního úvazku, nicméně v době uzavření smlouvy byla pracovní smlouva žalované uzavřena na pouze do konce roku 2010. Pracovní smlouva žalované tedy měla vypršet 4 měsíce po uzavření smlouvy. Bylo tedy možné očekávat, že žalovaná časem nebude schopná nadále pracovat, ať už ze zdravotních důvodů nebo z důvodu péče o manžela, který byl o 18 let starší. Dané se také naplnilo, žalovaná musela z důvodu péče o manžela přestat pracovat, v důsledku čehož se s manželem dostali do platební neschopnosti. Z důvodů finančních problémů došlo k zesplatnění všech 4 úvěrových smluv, přičemž žalobce uplatnil své nároky v rozhodčích řízeních a následně nechal proti žalované a jejímu manželovi nařídit celkem [hodnota] protiprávních exekucí. Pouze nároky ze Smlouvy 1 byly totiž proti žalované a jejímu manželovi vymáhány v rámci jedné společné exekuce, přičemž nároky ze Smlouvy 2, Smlouvy 3 a Smlouvy 4 byly vymáhány v exekuci nařízené samostatně proti žalované a v exekuci nařízené samostatně proti manželovi žalované. Žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], podle něhož věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele.

6. Žalovaná dále zdůraznila, že žalobce jakožto odborník v oblasti poskytování spotřebitelského úvěru s ohledem na vývoj judikatury musel vědět o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a tím pádem i rozhodčí doložky již při jejím podpisu, přesto nechal zahájit rozhodčí řízení. Ačkoliv žalovaná s manželem ještě před zesplatněním úvěru uhradili žalobci celkem 25.168,- Kč, žalobce v rozhodčím řízení požadoval přiznat plnění ve výši 60.481,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky ode dne [datum]. Proti žalované byla vedena exekuce soudním exekutorem [tituly před jménem][jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]-město pod sp. zn. [Anonymizováno] to na základě nezpůsobilého exekučního titulu nicotného rozhodčího nálezu č. j. [Anonymizováno]-13 rozhodce [tituly před jménem][jméno FO]. Exekuce byla zastavena pro nepřípustnost dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. o.s.ř" usnesením Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], přičemž jedním z hlavních důvodů, proč soud prvního stupně exekuci zastavil, byla právě neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy „Soud tak shledal, že ujednání úvěrové smlouvy ve svém souhrnu (vysoký úrok, odměna za poskytnutí úvěru, řada sankcí v nepřiměřené výši popsaná drobným písmem v samostatné listině oddělené od úvěrové smlouvy, apod.), jsou v rozporu s dobrými mravy". Usnesení pak bylo následně potvrzeno i usnesením Městského soudu v Praze č. j. 28 [Anonymizováno] ze dne [datum], který konstatoval, že „dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že v tomto případě je rovněž oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění nemravné, které vede k nepřiměřenému postižení povinné, a jsou splněny podmínky podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř a je namístě exekuci zastavit. (...) Exekuce předmětného exekučního titulu by nebyla v souladu se zásadami demokratického právního státu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 1858/2020)." 7. Dle rozhodčí smlouvy měl být spor rozhodován jedním z několika konkrétně uvedených rozhodců, fyzických osob, včetně [tituly před jménem][jméno FO]. Rozhodce však spor nikdy nerozhodoval. Ve skutečnosti rozhodovala [právnická osoba], IČO [IČO], se sídlem [adresa], která byla ve své podstatě obchodním partnerem žalobce. Žalobce nehradil rozhodcům žádné rozhodčí poplatky. Platby za rozhodčí řízení byly hrazeny pouze [právnická osoba], nikoliv rozhodcům (výslech rozhodce [tituly před jménem][jméno FO] u Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno], v němž vypověděl, že měl odměnu i z toho, že účtoval [právnická osoba] rozhodcovské služby čiji dokonce účtoval jako advokát jiné služby, které však neumí specifikovat co do obsahu. Tedy rozhodce [jméno FO] rozhodčí řízení vykonával jako službu [právnická osoba]). Předmětem činnosti [právnická osoba] dle zakladatelského právního jednání ze dne [datum] je ale „rozhodčí řízení“, nikoliv služby administrativní. Zcela shodný předmět podnikání uvádí i notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne [datum], kterým došlo ke změně společenské smlouvy společnosti do aktuální podoby. Stejně tak veškeré účetní závěrky zveřejněné v obchodním rejstříku jako předmět podnikání účetní jednotky (tedy společnosti) uvádí právní činnosti, nikoliv činnost administrativní. Ze sdělení Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] vyplývá, že rozhodce [jméno FO] pro žalobce rozhodoval tisíce sporů ročně. Konkrétně v roce 2012 rozhodce [jméno FO] rozhodl celkem [hodnota] věcí. Rozhodce tak musel každý den v roce (tj. včetně víkendů a svátků) rozhodnout více než 8 věcí. Při 10 hodinové pracovní době by tak měl přibližně 70 minut na jeden spor. Přitom je nemyslitelné, aby běžný smrtelník pracoval 10 hodin denně 365 dní v roce bez nároku na dovolenou. Rozhodce se navíc nevěnoval pouze rozhodčí činnosti, ale i advokacii, která je časově velmi náročná. Je tedy zřejmé, že jednomu rozhodčímu nálezu se nemohl věnovat ani 30 minut. Funkce rozhodce [jméno FO] tak spočívala pouze v autorizaci rozhodčího nálezu podpisem, bez bližšího seznámení se, nebo posuzování oprávněnosti nároků žalobkyně. Z fakturace ze dne [datum] pak vyplývá, že žalobcem a [právnická osoba] byla prokazatelně uzavřena dne [datum] smlouva o zajištění služeb rozhodců, kterou žalobce odmítá soudům předložit. Na základě této smlouvy přitom [právnická osoba] fakturovala služby žalobci a nikoliv konkrétnímu rozhodci. Z uvedené faktury nevyplývá, že byl rozhodčí poplatek uhrazen [právnická osoba], když fakturovaná částka absolutně neodpovídá počtu fakturovaných „rozhodčích poplatků". Dle seznamu přiloženého k faktuře vyplývá, že bylo zahájeno celkem [hodnota] rozhodčích řízení, u nichž byl sjednán rozhodčí poplatek ve výši 1.100,- Kč. Pokud by se jednalo o platbu rozhodčích poplatků, byla by fakturována částka ve výši 244.200,- Kč, a to včetně DPH, když rozhodčích poplatků je DPH již započítáno, nikoliv 282.300,- Kč včetně DPH. Je tedy zřejmé, že se nejedná o rozhodčí poplatky, ale o odměnu stanovenou na základě smlouvy o zajištění služeb rozhodců ze dne [datum] uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobcem. Rozhodci nevykonávali rozhodčí řízení pro strany sporu, ale pro [právnická osoba]. 8. [právnická osoba] neměla pravomoc rozhodovat, neboť se jednalo o rozhodčí soud nezřízený zákonem. K výše uvedeným závěrům dospěl aktuálně i Krajský soud v Praze, senát [tituly před jménem][jméno FO], v usnesení č. j. [Anonymizováno]-187 ze dne [datum], když ve vztahu k [právnická osoba] konstatoval, že „... ačkoliv uvedená obchodní společnost měla sloužit jako podnikatel, zajišťující pro vybrané rozhodce administrativní činnost v jednotlivých rozhodčích řízeních, fakticky plnila úlohu stálého rozhodčího soudu (nezřízeného zákonem), což je dle právní úpravy a ustálené judikatury nepřípustný postup." Odvolací soud tak vzhledem k těmto okolnostem závěrem uvedl, že v daném případě absentuje platně uzavřená rozhodčí smlouva zakládající pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu v předmětné věci a je dán ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. důvod pro zastavení exekuce jako celku. Na toto usnesení navázal a jeho závěry dále rozvedl Krajský soud v Praze, senát [tituly před jménem][jméno FO], v usnesení č. j. 27 Co 135/2019-296 ze dne [datum], když ve vztahu k celému zjevně od počátku účelovému a důmyslně promyšlenému konstruktu rozhodčí smlouvy a následného formalistického rozhodčího řízení, stejně jako ke skutečným rolím osob rozhodců a k reálné pozici [právnická osoba] v celém rozhodčím řízení závěrem uvedl, že „celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněné a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a další obchodní spolupráce. Nejde tedy jen o podjatost rozhodce, ale o součást systému na výrobu vyhovujících exekučních titulů." 9. Žalovaná dále namítla, že pro rozpor s dobrými mravy jsou neplatné celé smlouvy, nikoli jen část ujednání, pročež žalobci nenáleží ani úrok 13,96 % p.a., ani smluvní pokuty. K nemravnosti smluvních pokut žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne [datum] a na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 308/21 ze dne [datum], který přímo ve vztahu k žalobci uvádí, že „existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi by i a něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti." Rozhodčí nález byl nicotný nejen z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a neověření úvěruschopnosti, ale především proto, že nebyl vydán rozhodcem, ale [právnická osoba], o čemž žalobce věděl. V takové situaci nemohlo dojít ke stavění promlčecí lhůty ani v rozhodčím a ani v exekučním řízení, neboť jednání žalobce naplňuje znaky zneužití práva, jak je vyložil Ústavní soud ve svém nálezu II. ÚS 996/18 ze dne [datum]. Žalobce spoléhal na to, že běžní spotřebitelé nemají šanci zjistit, že rozhodčí řízení ve skutečnosti neproběhlo a že rozhodčí nálezy žalobci vydává společnost, která je na žalobci ekonomicky závislá. Pokud rozhodčí řízení ve skutečnosti neproběhlo, a to za vědomosti a značného přispění žalobce, ke stavění promlčení lhůty nemohlo dojít. Požadavek je tedy podle ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. dávno promlčen. Žalobce měl dostatek času na to uplatnit svůj nárok řádně před soudem a předejít tak promlčení. Namísto toho žalobce vymáhal několik let své nároky v protiprávní exekuci, dokud žalovaná sama nenavrhla její zastavení. Žalobce zastavení exekuce navíc velmi aktivně bránil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1292/21 ze dne [datum]).

10. Žalobce na to reagoval podáním ze dne [datum] (č.l. 115), ve kterém zdůraznil pasivitu žalované a jejího manžela v rozhodčím řízení, tvrdil, že rozhodčí společnost zajišťovala pro rozhodce pouze servisní a administrativní činnost, že řádně posoudil úvěruschopnost žalované, přičemž tehdy účinný zákon č.321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru povinnost posuzovat úvěruschopnost nestanovoval. Poukázal na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27.12.22018 č.j. 22 Co 218/2018-325 a rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] sp.zn. 8 Co 36/2018, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1484/2004, na jejichž základě dovozoval, že úroková sazba 70,32 % představuje pouze trojnásobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami a tudíž podle žalobce není nepřiměřená. S odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 4498/2007 ze dne [datum], 32 Cdo 3516/2009 a 32 ICdo 12/2012 pak dovozoval, že případná neplatnost ujednání o úrocích nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Dovolával se s odkazem např. na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 625/03 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 1705/2008 zásady, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy.

11. Dále žalobce zdůraznil, že k promlčení žalobcem uplatněného nároku nedošlo. Pokud žalobce podal žalobu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce, je nutné přihlédnout ke stavění běhu promlčecí doby po dobu trvání rozhodčího a následného exekučního řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. [Anonymizováno], ze dne [datum] sp. zn. [Anonymizováno], dle kterých dochází ke stavění běhu promlčecí i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, jakož i v případě, kdy je rozhodčí nález, sice původně formálně vykonatelný, v důsledku následného posouzení exekučním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá právní účinky). K promlčení nároku, který dle hmotného práva nadále existuje, nedochází pouze v případě, podá-li věřitel poté, co byla exekuce pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní své právo přiznané mu formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, u soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 5258/2016 ze dne [datum] a 33 Cdo 3717/2017 ze dne [datum]). Ke stavění běhu promlčecí doby tak lze v novém řízení u obecného soudu přihlédnout pouze tehdy, pokud věřitel podá novou žalobu k obecnému soudu bez zbytečného odkladu poté, co bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno. Za lhůtu bez zbytečného odkladu přitom Nejvyšší soud ČR dle zmiňovaných rozhodnutí považuje lhůtu 30 dnů. Žalobce též poukázal na judikaturu, podle níž je třeba zkoumat i soulad námitky promlčení s dobrými mravy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4180/2013 ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3825/2011 ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 4223/2016 ze dne [datum] či nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. II. ÚS 309/95 ze dne [datum] a I. ÚS 643/04).

12. Podáním ze dne [datum] (č.l. 295) pak žalovaná doplnila, že před zesplatněním úvěru ze Smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] („Smlouva č. [hodnota]“) uhradila žalovaná žalobci částku 63.693,- Kč, jak plyne z rozhodčího nálezu [tituly před jménem][jméno FO] ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno]. V rámci exekučního řízení pak žalovaná uhradila částku 281,03 Kč. Před zesplatněním úvěru ze Smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] („Smlouva č. [hodnota]“) uhradila žalovaná žalobci částku 25.760,- Kč, jak plyne z rozhodčího nálezu [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] č. j. Va 14-51/2012-10. V rámci exekučního řízení pak žalovaná uhradila částku 51.100,- Kč, kdy žalobci byla odeslána částka 38.889,60 Kč, jak plyne ze sdělení [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora, Exekutorský úřad [adresa] – město č. j. [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum]. Ačkoliv žalovaná Smlouvu č. [hodnota] přeplatila, ze strany žalobce jí nebylo z vymožených peněz nic vráceno. Před zesplatněním úvěru ze Smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] („Smlouva č. [hodnota]“) uhradila žalovaná žalobci částku 25.168,- Kč v 16 splátkách ve výši 1.573,- Kč, jak vyplývá z Karty klienta. V rámci exekučního řízení na svůj dluh žalovaná neuhradila ničeho, jak plyne ze sdělení [tituly před jménem][jméno FO], soudního exekutora, Exekutorský úřad [adresa] – město č. j. [Anonymizováno]-269 ze dne [datum]. Před zesplatněním úvěru ze Smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva č. [hodnota]“) uhradila žalovaná žalobci částku 3.788,- Kč ve 2 splátkách ve výši 1.894,- Kč, jak vyplývá z Karty klienta. V rámci exekučního řízení na svůj dluh žalovaná neuhradila ničeho, jak plyne ze sdělení [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora, Exekutorský úřad [adresa] – město č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum]. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná od žalobce obdržela celkem 136.056,- Kč na základě absolutně neplatných úvěrových smluv. Žalovaná tak byla povinna žalobci hradit jen poskytnutou částku představující bezdůvodné obohacení. S ohledem na to, že žalovaná žalobci uhradila celkem 157.298,- Kč, nedluží žalobci ničeho.

13. Podle § 132 o.s.ř. soud zhodnotil provedené důkazy a dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] soud zjistil čárka, že žalovaná [Jméno žalované] jako klient uzavřela se žalobcem [právnická osoba]., IČO [IČO], smlouvu o revolvingovém úvěru kód 02 495. Účastníkem smlouvy jako spoludlužník byl [jméno FO], r.č. [RČ]. Podle článku čtyři smlouvy se jednalo o revolvingový úvěr ve výši 20.000,- Kč se splátkou 1.573,- Kč, přičemž smluvní odměna za poskytnutí úvěru činila 17.752,- Kč, maximální výše úvěru 37.752,- Kč, předpokládaná RPSN činila 98,04 %. Splatnost měsíční splátky byla dvacátý den v měsíci s tím, že bylo sjednáno 24 měsíčních splátek. Podle textu smlouvy nedílnou součástí smlouvy jsou smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru, která jsou umístěna na zadní straně smlouvy. Právní vztahy výslovně neupravené se pak řídí ustanovením zákona č. 513/1990 Sb. obchodním zákoníkem v platném znění, smlouva se řídí a bude vykládána v souladu s českým právem.

14. Podle smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností [právnická osoba]. [Anonymizováno] čl. 13, bodu 13. 1. v případě prodlení s úhradou splátky úvěru nebo její části o více než a) 15 dní po termínu splatnosti, je VL oprávněn požadovat úhradu smluvní pokuty ve výši 8 % z výše dlužné splátky a dále b) 30 dní po termínu splatnosti je VL oprávněn požadovat nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 13 odst. 13.1 písm. a) SU úhradu smluvní pokuty ve výši 13 % z výše dlužné splátky. Podle bodu 13.2 smluvní pokuta dle čl. 13 odst. 13.1 SU je splatná do 10 dnů ode dne vystavení penalizační faktury na úhradu smluvní pokuty, nebude-li na základě písemné dohody smluvních stran sjednána lhůta pro zaplacení jiná. Zaplacením této smluvní pokuty nezaniká nárok na náhradu škody tečka podle čl. 13.

3. V případě, že dlužník neuhradí dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě, že je v prodlení, úhradu splátky nebo její části déle než 30 dnů nebo v případě, že je v prodlení jiného peněžitého závazku vůči věřiteli dle této smlouvy nebo v případě, že dlužník, spoludlužník 1 či spoludlužník 2 poruší některá ustanovení této smlouvy, nebo v případě, že kterékoliv z prohlášení dlužníka, spoludlužníka 1 nebo spoludlužníka 2 uvedené v této smlouvě je nebo se stane nepravdivé, a) je věřitel oprávněn odepřít plnění svých závazků vůči dlužníkovi, b) stávají se k výzvě věřitele okamžitě splatnými všechny dosud nesplatné závazky dlužníka, spoludlužníka č.[hodnota] a spoludlužníka č.[hodnota] vůči věřiteli dle smlouvy, c) věřiteli je oprávněn jednostranně okamžitě vypovědět smlouvu na základě písemného oznámení doručeného dlužníkovi z jednodenní výpovědní lhůtou, jejíž běh počíná dnem doručení výpovědi dlužníkovi. Uplynutím výpovědní lhůty se stávají splatnými všechny dosud nesplatné závazky dlužníka, spoludlužníka č.[hodnota] a spoludlužníka č.[hodnota] vůči věřiteli dle smlouvy. Podle bodu 13.4 v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů, je věřitel oprávněn požadovat nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 13 odst. 13.1 uhrazení smluvní pokuty ve výši 50 % z maximální výše úvěru uvedené v bodě čtyři smlouvy v případech stanovených v článku 2 odstavce 2.4 a ve výši 50 % z maximální výše úvěru uvedené v DO v článku 2 odstavci 2.5 SU. Právo na zaplacení této smlouvy pokuty vzniká věřiteli pouze jedenkrát, a to bez ohledu na to, z kolika splátkami se dlužník ocitl v prodlení delší než 35 dnů. Podle čl. 18 bodu 18.1 smluvní strany se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvození vznikly z této smlouvy včetně dohody o podmínkách konsolidace závazků dlužníka, pokud byla uzavřena a včetně sporu se zajištění závazků z této smlouvy, a to i sporu ze směnky vystavené podle této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení, v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodci pro tento účel jsou 1. [tituly před jménem][jméno FO], 2. [tituly před jménem][jméno FO], 3. [tituly před jménem][jméno FO], 4.[tituly před jménem][jméno FO], 5. [tituly před jménem][jméno FO], 6. [tituly před jménem][jméno FO], 7.[tituly před jménem] [jméno FO], 8.[tituly za jménem][tituly před jménem][jméno FO].

15. Na základě smlouvy pak byl vydán rozhodčí nález [tituly před jménem][jméno FO] dne [datum] č. j. 102 Rozh. 1103/2012-13, kterým byl žalovaným [Jméno žalované] a [jméno FO] uloženo zaplatit žalobci částku 60.481,- Kč společně a nerozdílně spolu s ročním úrokem z prodlení výši 7,75 % od [datum] zaplacení a na náhradě nákladů řízení rozhodčího pak částku 10.316,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu.

16. Z faktury číslo [hodnota] soud zjistil, že [právnická osoba] fakturuje žalobci jako odběrateli na základě smlouvy z [datum] o zajištění služeb rozhodců ve znění dodatků a příloh odměnu ve výši 282.300,- Kč včetně 21 % DPH. Přílohou je sestava žalovaných klientů ProfiCredit Czech a.s. – návrhy na zahájení rozhodčího řízení, celkem [hodnota] položek rozhodce [tituly před jménem][jméno FO]. Z příloh k účetní závěrce rok 2018 a 2019 pak jsou zjistil čárka, že společníky [právnická osoba], IČO [IČO], byli [tituly před jménem][jméno FO]. [tituly před jménem][jméno FO], [tituly před jménem][jméno FO], statutárním orgánem a jednatelem byl [tituly před jménem][jméno FO]. Společnost vznikla [datum] se základním kapitálem 210.000,- Kč. Ze společenské smlouvy společnosti vyplývá, že jejím předmětem podnikání bylo rozhodčí řízení a činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců.

17. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. 27 Co 135/2019-296 soud zjistil, že Krajský soud v Praze ve věci oprávněné společnosti PROFIT [právnická osoba], a.s. potvrdil usnesení Okresního soudu v [adresa] o zastavení exekuce. Krajský soud rozhodoval v případu úvěrové smlouvy ze dne [datum], v níž se oprávněný zavázal poskytnout povinnému revolvingový spotřebitelský úvěr v základní výši 50.000,- Kč, splatné v 18. pravidelných měsíčních splátkách po 5.342,- Kč. Výpůjční úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 152,34 % ročně, RPSN odpovídalo 152,33 %. Celkově byl povinný povinen vrátit 96.156,- Kč. Zajištění dluhu bylo sjednáno prostřednictvím inkasa zřízeného k účtu a prostřednictvím smluvních pokut. V případě prodlení s plněním dluhu povinným byla mimo jiné sjednána možnost požadovat náhradu způsobené škody, zaplacení celé řady smluvních pokut, okamžité zesplatnění veškerých závazků, možnost požadovat náklady řízení spojené s vymáháním dlužných pohledávek a úroků z prodlení v zákonné výši. Úrokové sazby u bank v případě revolvingových úvěrů se v březnu roku 2015 pohybovaly průměrně ve výši 14,04 %, ročně. Povinný uhradil dne [datum] pouze první splátku ve výši 5.342,- Kč, následně již na svůj dluh nehradil ničeho. Spolu s úvěrovou smlouvu uzavřeli účastníci rovněž rozhodčí smlouvu obsahující jmenovitý seznam 13 rozhodců, mezi nimiž byl uvedený i [tituly před jménem][jméno FO], u něhož se rozhodčí řízení mělo konat v sídle společnosti [právnická osoba], IČO [IČO]. Rozhodce [tituly před jménem][jméno FO] pak dne [datum] vydal rozhodčí nález číslo [hodnota] Rozh 6225/2015-7, kterým návrhu oprávněného zcela vyhověl a uložil povinnému zaplatit částku 115.065,- Kč včetně části sjednaných smluvních pokut, s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 117.8.2015 do zaplacení a další smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 90.814,- Kč od [datum] do zaplacení a dále na náklady rozhodčího řízení ve výši 15.716,80 Kč. Krajský soud dále zjistil, že obchodní společnost [právnická osoba], IČO 275 [adresa], vznikla podle výpisu z obchodního rejstříku dne [datum], jejími společníky jsou [tituly před jménem][jméno FO], [tituly před jménem][jméno FO], [jméno FO], jednatelem pak [jméno FO]. V roce 2014 vykázala společnost tržby za prodej vlastních výrobků a služeb ve výši 8.696.000,- Kč, v roce 2013 5.843.000,- Kč při výkonové spotřebě 4.602.000,- Kč. Výsledek hospodaření před zdaněním za rok 2014 činil 1.842.000,- Kč, čárka za rok 2013 pak 279.000,- Kč. Obdobné výsledky měla společností v letech 2015 a 2016. Dle zprávy Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum] měl [tituly před jménem][jméno FO] u předmětného soudu ke dni [datum] uloženo celkem [hodnota] spisů, [tituly před jménem][jméno FO] pak měl 16 391 spisů, [tituly před jménem][adresa] 390 spisů a [tituly před jménem][adresa] spisů. [tituly před jménem][jméno FO] při svém výslechu před Okresním soudem v [adresa] ve věci sp. zn. 42 Cd 174/2018 dne [datum] potvrdil, že v roce 2008 nebo 2009 byla mezi [právnická osoba] a oprávněným uzavřena smlouva o spolupráci, podle níž mohou vystupovat jako rozhodci ve sporech mezi oprávněným a jeho klienty. Více než 50 % rozhodčích nálezů vydal ve sporech, ve kterých byl účastníkem oprávněný. Fyzicky rozhodčí nálezy nepsal, vyhotovovali je zaměstnanci společnosti za využití vzorů, které přizpůsobili konkrétnímu případu. Nález následně kontroloval on nebo jiný právník. [jméno FO] pak při svém výslechu před Okresním soudem ve [adresa] ve věci sp. zn. 16 EXE 905/2015 dne [datum] odhadl, že vydával od roku 2008/2009 do roku 2016/2017 zhruba 25-30 nálezů týdně. Rozhodčí poplatek byl oprávněným hrazen na účet [právnická osoba], z něhož byly placeny náklady (kancelář, pronájmy, software, hardware, zaměstnanci společnosti). Rozhodčí nálezy psala administrativa. [jméno FO] při svém výslechu před Obvodním soudem pro [adresa] ve věci sp. zn.

54. EXE 5280/2016 dne [datum] uvedl, že byl v období od roku 2009 do roku 2017 zaměstnán jako tajemník [právnická osoba] Zajišťovali administrativní zázemí pro rozhodce, byla tam dohoda o odměňování rozhodce za jeho činnost, veškeré náklady spojené s rozhodčí s činností pak nesla rozhodčí společnost. Obsahem dohody bylo, že za určitý počet rozhodnutých věcí bude rozhodci příslušet určitá odměna, v níž byly zohledněny náklady. Odměňování bylo variabilní, záviselo na finanční náročnosti každého konkrétního sporu. Existovala trojstranná dohoda mezi rozhodcem, [právnická osoba] a oprávněným ohledně úhrady rozhodčích poplatků. Obdobně pak vypovídal i před Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. 42 Cd 1/2019 dne [datum]. Rozhodčí poplatek byl hrazen na účet rozhodčí společnosti, spory ze strany oprávněného tvořily 80 % činnosti společnosti. Zbytek byl vykonáván pro společnost [právnická osoba]. [tituly před jménem][jméno FO] při svém výslechu u Obvodního soudu pro [adresa] dne [datum] sp. zn. 54 EXE 1160/2015 uvedl, že rozhodčí činnost vykonává od roku 2009/2010. Většina sporů, které rozhodoval, bylo s oprávněným jako žalobcem. Byl jako advokátní koncipient [tituly za jménem] [jméno FO], se kterým měl uzavřenou pracovní smlouvu, advokacii vykonává až od roku 2017. Mzda byla stanovena fixně mzdovým výměrem, počet rozhodnutých sporů na ni neměl vliv. Nebyl ve smluvním vztahu k [právnická osoba] Komu byly hrazeny poplatky za rozhodčí řízení neví. Mzdu měl sjednánu za veškerou činnost, kterou u [tituly před jménem][jméno FO] vykonával, tedy i za rozhodčí činnost. Rozhodčí činnost vykonával v pracovní době, ale i o víkendech, to v prostorách [právnická osoba] Výzvy k úhradě poplatku nikdy nevydával, měl pouze potvrzeno, že poplatek je uhrazen. Ekonomický důvod k činnosti rozhodce neměl. Rozhodčí činnosti věnoval přibližně 1/3-1/4 času podle objemu práce. [tituly před jménem][jméno FO] při výslechu u Obvodního soudu pro [adresa] dne [Datum narození žalobce B], že činnost rozhodce vykonával v období od roku 2015 do roku 2017. Měl smluvní vztah s [právnická osoba] v [adresa], která mu zajišťovala administrativu a podporu na základě ústní dohody. [právnická osoba] v [adresa] mu zajišťovala veškeré administrativní záležitosti, tedy prostory, kancelářské vybavení, počítače, administrovala jednotlivá řízení, tedy zajišťovala zasílání korespondence, rozhodnutí a podobně. Rozhodčí poplatky se hradily na její účet. V roce 2015 vykonával i svou advokátní praxi. [právnická osoba] účtoval odměnu. Příjem rozhodce sestával zčásti rozhodčího poplatku jako odměny za rozhodčí činnost od [právnická osoba]. Úhrada odměny probíhala na základě fakturace jednou měsíčně. Jakým způsobem byla tvořena sp. zn. rozhodčího spisu nevěděl, tu tvořila administrativa. K výkonu rozhodčí činnosti byl osloven v roce 2015 buď panem [jméno FO], nebo [tituly před jménem] [jméno FO]. Krajský soud tak na základě dokazování uzavřel, že navzdory obsahu rozhodčí smlouvy neprobíhalo vlastní rozhodčí řízení výlučně před vybranou osobou rozhodce, ke kterému se podává žaloba, platí poplatek a který si případně najímá na určité administrativní činnosti třetí osobu čárka, ale bylo to naopak. [právnická osoba] byly v souladu s rozhodčí smlouvu nejen doručovány rozhodčí žaloby oprávněného, ale uvedená společnost jim následně přidělovala spisovou značku jednotlivých rozhodců a zajišťovala výběr rozhodčích poplatků na svůj bankovní účet, od tržeb pak odečítala své náklady. Vůči vyúčtování pak byl rozhodce za svou činnost vyplácen, ačkoliv jako nezávislý rozhodce měl být příjemcem celého poplatku za rozhodčí řízení on. Společnost si tedy najímala rozhodce a nikoliv rozhodce společnost. [tituly před jménem][jméno FO] specifickou odměnu nedostával vůbec, šlo o náplň jeho práce. Předmětná společnost také prostřednictvím svých zaměstnanců vykonávala nejen vlastní administraci závorka, vedení rejstříku sporů, příjem a odesílání zásilek, ale zajišťovala i psaní vlastních rozhodčích nálezů, byť pod tvrzeným odborným dohledem rozhodců, který si tímto způsobem najímala několik. Z obsahu nálezu není patrné, že by rozhodce [tituly před jménem][jméno FO] skutečně v souladu se svou výpovědí posuzoval nároky oprávněného též podle předpisů na ochranu spotřebitele, ale přiznal naopak vše, co bylo požadováno, ačkoliv šlo zčásti o zjevně nemravné nároky. Uvedená společnost tak fakticky plnila úlohu stálého rozhodčího soudu nezřízeného zákonem, přičemž tato skutečnost nevyplývá z vlastního obsahu rozhodčích smlouvy, neboť podle jejího znění měla být adresa sídla společnosti pouze doručovací adresou pro podání žaloby a příjemcem celého poplatku měl být rozhodce. K právnímu posouzení sporu pak [tituly před jménem][jméno FO] využíval nejen svých odborných znalostí, ale případně zázemí zaměstnanců své AK a uvedené společnosti. Současně byl uvedený rozhodce majetkově zainteresován na uvedené obchodní společnosti jako jeden z jejich společníků, který měl mimo jiné příjem z vyplácených podílů na zisku. Pro uvedenou společnost byl oprávněný na základě uzavřené smlouvy stěžejním obchodním partnerem a spolu se společností [právnická osoba] dodával v podstatě veškeré tržby. Ekonomická závislost uvedené společnosti na oprávněném je tedy zřejmá. O těchto smluvních a ekonomických vztazích byl informován výlučně oprávněný, nikoliv povinný. Těžko tedy mohl vznášet námitky proti tomuto uspořádání a konkrétním rozhodcům již při uzavření rozhodčí smlouvy, popřípadě později v rámci případné námitky podjatosti rozhodce Týleho v rozhodčím řízení. Tyto okolnosti mající nepochybně zásadní vliv na výkon funkce rozhodce byly povinnému při sjednávání rozhodčí smlouvy zatajeny, o čemž svědčí i potvrzení, v němž se [tituly před jménem][jméno FO] ještě v roce 2018 pokusil vyvolat iluzi, že příjemcem poplatků by mohl být on. To platí i pro poučení povinného v rozhodčím řízení o tom čárka, že uvedený rozhodce v posledních třech letech rozhodoval a rozhoduje pro oprávněného spor, ačkoliv těchto sporů byly tisíce a další tisíce (celkem desetitisíce) rozhodovali pro uvedenou společnost ostatní rozhodci uvedení v doložce (JUD.[jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem][adresa]). Krajský soud pak uzavřel, že soudní praxe je již jednotná v tom, že posouzení exekučního návrhu zahrnuje i to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální a zda vymáhané právo není prekludováno (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2020/98 publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000, jakož i navazující rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2264/2004). V případě, že zkoumání provedeno nebylo, nebo důvod, pro který exekuční titul z hlediska pravomoci orgánu, který ho vydal, neobstojí, vyšel najevo až později, lze se domáhat zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., respektive je soud povinen k takové vadě přihlédnout z úřední povinnosti. Krajský soud se proto při rozhodování zabýval nejprve otázkou, zda rozhodci svědčila pravomoc vydat rozhodčí nález jako exekuční titul. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne [datum] publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 45/2010, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne [datum] publikované pod číslem R 121/2011 a sjednocující usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 92/2013, v nichž soudní praxe dospěla k závěru, že neplatnost sjednané rozhodčí doložky způsobuje nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu a že tento nedostatek lze řešit jak ve fázi pověření soudního exekutora čárka, tak ve fázi návrhu na zastavení exekuce. Soudní praxe se však postupně vyvíjela a vyvíjí v tom, co vše způsobuje neplatnost rozhodčí vložky (smlouvy) a tím nedostatek pravomoci rozhodce. Rozhodčí doložka byla v daném případě nepochybně uzavřena písemně a na samostatné listině, rovněž formální obsahové náležitosti (způsob určení rozhodce) byly v daném případě dodrženy a rozhodčí doložka je v tomto směru transparentní (dostatečně určitá). Ve smlouvě bylo uvedeno 13 jmenovitě určených rozhodců, není zde formálně žádná netransparentní alternativa spočívající ve výběru rozhodce žalobcem či třetí osobou (tzv. appointing autority) na základě libovůle z nějakého neuzavřeného seznamu, jehož obsah se v čase mění nebo který je veden osobou, která není stálým rozhodčím soudem. V tomto směru lze odkázat na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, které popsané netransparentní způsoby určení rozhodce zapovídají a akcentují rozdíl od jmenovitého určení konkrétních osob, které je přípustné (33 Cdo 1616/2014, 23 Cdo 1573/2014, 23 Cdo 3085/2014, 23 Cdo 3697/2013, 23 Cdo 4475/2014, 30 Cdo 5414/2014, 26 Cdo 489/2015, 20 Cdo 329/2017, 20 Cdo 3546/2016 a další). Další zásadní posun judikatury přinesla otázka závislosti (podjatosti) rozhodce. Podle obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 101/2015, nelze považovat za nezávislé třetí osoby, tzv. arbitrážní centra, což jsou obvykle právnické osoby, které nejsou stálými rozhodčími soudy, již se zabývají organizováním rozhodčího řízení ad hoc, mají z této činnosti ekonomický prospěch a jako rozhodce jmenují opakovaně osoby čárka, s nimiž mají dlouholeté vztahy a poskytují jim při jejich rozhodování či rozhodovací činnosti servis. Obvykle jsou přitom navázány na podnikatele (jejich právní zástupce), kteří jim fakticky dávají práci. Nejvyšší soud uzavřel, „že je-li třetí osobou, která má podle rozhodčí smlouvy (doložky) vybrat rozhodce dle § 7 odst.1 zákona č. 216/1994 Sb. právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, rozhodce jmenuje již bez výslovného odkazu na interní dokumenty, ale podle stejných principů z okruhu osob, s nimiž dlouhodobě spolupracuje, jejichž seznam i nadále vede a jejichž činnost organizačně a administrativně zajišťuje, nelze takto učiněný výběr rozhodce považovat za transparentní, což má za následek neplatnost rozhodčí doložky podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do [datum]. Vůle stran vyjádřená v rozhodčí doložce nemůže být respektována, jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu. V rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 publikovaném pod R 29/2015 Nejvyšší soud uvedl, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců. V rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, 20 Cdo 1449/2018, 20 Cdo 1641/2008 a 20 Cdo 2130/2018 Nejvyšší soud uvedl, že podjatost rozhodce lze spatřovat jen tam, kde rozhodce současně vystupuje na straně účastníka řízení či svědka, respektive když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech. Krajský soud v konkrétní věci však poukázal na to, že byla významně dotčena jak transparentnost rozhodčí doložky, tak nezávislost (nepodjatost) rozhodce, celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněného a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a další obchodní spolupráce. Nešlo tedy jen o podjatost rozhodce, ale o součást systému na výrobu vyhovujících exekučních titulů. Taková rozhodčí doložka je neplatná nejen podle § 3 odstavec 3 a 5 zákona o rozhodčím řízení, ale také podle § 588 občanského zákoníku z.č. 89/2012 Sb., neboť nejenže odporuje zákonu, ale také narušuje veřejný pořádek. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3844/2018 by měly exekuční soudy mimo jiné zjišťovat „míru a zjevnost rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva“ (i s ohledem na výši smluvní pokuty a smluvní úrok z poskytnuté částky), řešit, v jaké finanční situaci (tísni) byl povinný v době podepsání rozhodčí doložky a smlouvy o úvěru, do jaké míry s touto situací mohl a měl být oprávněný obeznámen, zda po povinném měl požadovat osvědčení jeho úvěruschopnosti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 402/2014 ze [datum] publikovaného pod R 98/2014 pak Krajský soud dovodil, že oprávněný nezachoval potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce a již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále, když přistoupil k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na základě těchto pravidel určenými a jednak při provádění exekuce, když návrh na zastavení exekuce podal až povinný, proto odpovídá za náklady exekuce (aprobováno i Ústavním soudem CŘ pod sp.zn. II. ÚS 2448/2014).

18. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č. j. 15 EXE 3698/2012-106 soud zjistil, že exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č. j. 15 EXE 3698/2012-15 se zastavuje. Bylo rozhodnuto o náhradě nákladu řízení účastníků a o povinnosti oprávněného nahradit náklady exekuce na účet exekutora. Z usnesení vyplývá, že exekuce byla vedena na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodkyní JUDr [jméno FO] dne [datum], č. j. Va 18-164/2012-14 k vymožení pohledávky oprávněného [Jméno žalobce A]. proti povinným [Jméno žalované] a [jméno FO] společně a nerozdílně ve výši 74.496,- Kč s příslušenstvím. Pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], na jejímž základě byl oprávněným poskytnut povinným úvěr ve výši 30.000,- Kč vyplacený dne [datum] na účet. Povinní se zavázali splatit společně a nerozdílně s vyčísleným úrokem ve výši 56.616,- Kč ve 24 měsíčních splátkách po 2.355,- Kč počínaje měsícem červencem 2009. Po řádné úhradě 12 splátek byl povinným v souladu s ujednáním smlouvy o revolvingovém úvěru poskytnut automaticky revolving ve výši 21.656,- Kč, celková splatná částka byla navýšena o 42.432,- Kč. Následnými dodatky byl sjednán odklad splátek číslo [hodnota], 18, 30 a 31 a celkový počet splátek byl navýšen na 50. Povinní však uhradili pouze 29 splátek, poté přestali splácet. Soud došel k závěru, že bylo v případě uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru účastníků a na něj navazující rozhodčí doložky naplněno kritérium zjevné nespravedlnosti, když především uzavřená smlouva o úvěru trpí zjevným a zásadním rozporem s dobrými mravy a principy ochrany spotřebitele a z toho důvodu je, stejně jako i na ni přímo navazující rozhodčí doložka, postižena absolutní neplatností ve smyslu ustanovení § 580 a 588 o.z. Nelze postupu oprávněného při uzavírání dané úvěrové smlouvy a uplatnění nemravných nároků z této smlouvy poskytnout soudní ochranu, a to ani v exekučním řízení. Navíc věřitel smí úvěr poskytnout spotřebiteli jen tehdy, když z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Konání oprávněného je tak ve svém celku v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 5642/2018, či sp.zn. 20 Cdo 399/2019). Není tedy pravdivá argumentace oprávněného, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva (doložka) neobsahuje ujednání, která by způsobila významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. I když judikatura Nejvyššího soudu je ustálená ve výkladu, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (např. usnesení NS sp.zn. 20 Cdo 554/2002, sp.zn. 20 Cdo 742/2013 a další), v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv Nejvyšší soud vyslovil závěr, že se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 199/11 a III ÚS 4084/12 zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], sp.zn. 20 Cdo 4022/2017 zdůraznil, že k obsahu úvěrové smlouvy exekuční soud přihlíží právě při vyhodnocení, zda komplex právních jednání, která vedla k uzavření rozhodčí smlouvy, úvěrové smlouvy a dále k vydání rozhodčího nálezu ve svém celku není postižen stigmatem kolize s „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (citováno z usnesení Městského soudu v Praze, sp.zn. 35 Co 239/2021 ze dne [datum]). Usnesení nabylo právní moci dne [datum], neboť opožděně podané odvolání oprávněného bylo odmítnuto.

19. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] č. j. 15 EXE 3502/2012-149 ze dne [datum] soud zjistil, že byla zastavena exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. 15 EXE 3502/2012-11 ve věci oprávněného [Jméno žalobce A]. proti povinné [Jméno žalované]. Exekuce byla vedena na základě rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem][jméno FO] ze dne [datum] č. j. 102 Rozh. 1116/2012-13, kterým byla povinné spolu se svým manželem [jméno FO] společně a nerozdílně uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku 133.280,- Kč s příslušenstvím. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor [tituly před jménem][jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] – město. Pohledávka vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] z [datum]. Na základě úvěrové smlouvy byl povinné poskytnut úvěr ve výši 30.000,- Kč, celková částka 90.912,- Kč pak byla splatná ve 48 měsících, úroková sazba činila 99,24 %, RPSN 94,09 %.

20. K odvolání oprávněného usnesením ze dne [datum] č. j. 62 Co 26/2022-214 Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. 15 EXE 3502/2012-149. Odvolací soud uvedl, že sdílí závěry soudu I. stupně podpořené odkazy na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a v zájmu stručnosti odkazuje na přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení, s nímž se ztotožňuje. Ve shodě se soudem I. stupně považuje i odvolací soud smluvní podmínky poskytnutí úvěru povinné za zjevně rozporné s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatné (§ 39 obč. zák. ve spojení s § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění). Právní úpravě i judikatuře plně odpovídá i závěr soudu I. stupně, že pro neplatnost úvěrové smlouvy i rozhodčí doložky neměl jmenovaný rozhodce pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, který má být v této exekuční věci podkladem pro exekuci a že její vedení je nepřípustné, pročež je namístě ji podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. za použití § 55 ex. ř. zastavit. Soud I. stupně nepochybil ani v tom, když oprávněnému, na jehož straně shledal procesní zavinění na zastavení exekuce, uložil povinnost nahradit náklady řízení (§ 271 o. s. ř. a § 89 ex. ř.) povinné i soudnímu exekutorovi, jejichž výši správně soud I. stupně i vyčíslil. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., jak oprávněný v odvolání namítal, neshledal ani odvolací soud, když je namístě o nákladech exekuce povinné rozhodnout podle zásady procesního zavinění, které je plně na straně oprávněného. Sám oprávněný ostatně ani žádné takovéto důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby povinné byla náhrada nákladů exekuce zcela nebo zčásti odepřena, neuvádí. Odvolací soud neshledal rovněž důvod pro aplikaci § 8 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“, když předmět sporu byl jasně definován konkrétní vymáhanou částkou a nikoliv opakujícím se plněním. Náklady exekuce povinné soud I. stupně správně vyčíslil a nepochybil ani ve výroku o nákladech exekuce soudního exekutora. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

21. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č. j. 15 EXE 3500/2012-173 pak soud zjistil, že exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č. j. 14 EXE 3500/2012-11 byla zastavena. Jednalo se o exekuci vedenou na základě rozhodčího nálezu vydaného [tituly před jménem][jméno FO] dne [datum] č. j. 102 Rozh. [č. účtu]-13, kterým bylo povinné [Jméno žalované] uloženo spolu se svým manželem [jméno FO] společně a nerozdílně zaplatit oprávněné společnosti [Jméno žalobce A]. částku 60.481,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení od [datum] zaplacení a nahradit náklady řízení. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor [tituly před jménem][jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] město. Pohledávka oprávněného vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], na základě níž byl povinné a jejímu manželovi poskytnut úvěr ve výši 20.000,- Kč. Celková částka 37.752,- Kč pak měla být zaplacena ve 24 měsíčních splátkách. RPSN činila 97,90 %.

22. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. 28 Co 116/2022-234 pak k odvolání oprávněného Městský soud v Praze jako odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č. j. 15 EXE 3500/2012-173. Odvolací soud uzavřel, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 21 Cdo 2020/98 uveřejněné pod č. 4/2000 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 20Cdo 1570/2003, uveřejněné pod č. 58/2005 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV., a nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14., 15.). Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 2230/16, či nález pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroku z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (článek 11 a článek 36 odst. 1 listiny) tím, že exekuci zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je namístě zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srovnej odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 3194/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy, stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému. Tyto citované závěry vyplývají z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 20 Cdo 1812/2021. Ve věci projednávané Nejvyšším soudem oprávněný [Jméno žalobce A]. s povinnou uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru a oprávněný povinné poskytl úvěr ve výši 60.000,- Kč, k němuž byla sjednána RPSN ve výši 75,08 %, tedy celkem měla povinná oprávněnému v případě řádného splácení vrátit 127.692,- Kč v 36 měsíčních splátkách po 3.547,- Kč. Ve smlouvě o úvěru, respektive ve smluvních podmínkách, byly současně dohodnuty smluvní pokuty, zejména smluvní pokuta ve výši 50 % z celkové výše úvěru, tj. z částky 127.692,- Kč. Nejvyšší soud považoval oprávněným požadované rozhodcem přisouzené plnění za natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že je namístě exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, k čemuž sám přikročil a změnil usnesení Městského soudu v Praze. V nyní souzené věci soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, jejíž součástí byla i smluvní ujednání, která obsahovala rozhodčí doložku. Na základě této smlouvy byl povinné a jejímu manželovi vyplacen úvěr ve výši 20.000,- Kč. Z dodatku ke smlouvě soud zjistil, že poplatek za půjčení jistiny 20.000,- Kč činil 17.752,- Kč, tj. celková částka splatná povinnou měla činit 37.752,- Kč a měla být zaplacena ve 24 měsíčních splátkách. RPSN činila 97,90 % a odměna za reálné poskytnutí úvěru ve výši 20.000,- Kč byla 17.752,- Kč. Podle smluvních podmínek v případě prodlení s úhradou dvou splátek podle aktuálního splátkového kalendáře se stávaly automaticky okamžitě splatnými všechny doposud splatné závazky a oprávněné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 50 % z výše úvěru, tj. 37.752,- Kč, která byla splatná do 10 dnů po vzniku této smluvní pokuty a činila 50 % z částky 37.752,- Kč, tedy 18.876,- Kč. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že v tomto případě je rovněž oprávněným požadované a rozhodcem přisouzené plnění nemravné, které vede k nepřiměřenému postižení povinné, a jsou splněny podmínky podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a je namístě exekuci zastavit. Jde o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je tak zjevná a zásadní, že další okolnosti případu, tedy, že povinná byla pasivní při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení pro rozhodcem, jsou podružné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Exekuce předmětného exekučního titulu by nebyla v souladu se zásadami demokratického právního státu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 20Cdo 1858/2020). Rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z jiných rozhodnutí Městského soudu v Praze vztahující se k dané problematice, kde Městský soud v Praze v obdobných věcech opakovaně rozhodl se stejným závěrem (například rozhodnutí sp. zn. 16 Co 138/2021, sp. zn. 18 Co 138/2021, sp. zn. 20 Co 423/2020, sp. zn. 58 Co 9/2021, sp. zn. 35 Co 239/2021). Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

23. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č. j. 14 EXE 3506/2012-107 soud zjistil, že zdejší soud zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. 14 EXE 3506/2012-10 ve věci oprávněného [Jméno žalobce A]. proti povinné [Jméno žalované]. Exekuce byla nařízena na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodkyní [jméno FO] ze dne [datum] č. j. Va 14-51/2017-10 pro pohledávku ve výši 58.436,- Kč s příslušenstvím. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor [tituly před jménem][jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] – město. Pohledávka oprávněného měla vzniknout na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum]. Povinné a jejímu manželovi byl poskytnut úvěr ve výši 20.000,- Kč, který byl dne [datum] vyplacen na účet. Povinná se spolu se svým manželem zavázala zaplatit oprávněnému částku 54.096,- Kč ve 42 měsíčních splátkách po 1.288,- Kč, RPSN činilo 94,21 %, úrok nebyl ve smlouvě uveden vůbec.

24. Usnesením Městského soudu v Praze z [datum] č. j. 58 Co 237/2021-156 k odvolání oprávněného, povinné a soudního exekutora bylo usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. 14 EXE 3506/2012-107 ve výroku o zastavení exekuce potvrzeno, ve výroku o nákladech exekuce změněno tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 11.543,40 Kč a ve výroku o nákladech řízení změněno tak, že oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 17.194,10 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud vycházel z toho, že Městský soud v Praze již v obdobných věcech opakovaně rozhodl se shodným závěrem (např. rozhodnutí sp. zn. 16 Co 138/2021, sp. zn. 18 Co 138/2021, sp. zn. 20 Co 423/2020, sp. zn. 58 Co 9/2021), přičemž neshledal důvody se od těchto závěrů odchýlit ani v tomto případě. Soud I. stupně postupoval správně, pokud se při posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce zabýval tím, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, či usnesení ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 399/2019). Otázka platnosti úvěrové smlouvy totiž může mít význam pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy při posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla vůbec dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, usnesení ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, nebo usnesení ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Za účelem úsudku, zda je namístě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit, je třeba se zabývat přiměřeností výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a na smluvní úrok z poskytnuté částky) s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně shledal ujednání úvěrové smlouvy ve svém souhrnu (vysoký úrok, resp. odměna za poskytnutí úvěru, řada sankcí v nepřiměřené výši popsaná drobným písmem v samostatné listině oddělené od úvěrové smlouvy, zajištění blankosměnkou) v rozporu s dobrými mravy a s principy ochrany spotřebitele ve spojení s rozhodčí smlouvou, a shledal tak správným i jeho závěr o nepřípustnosti vedení exekuce pro takto přiznané plnění. V daném případě oprávněný na základě smlouvy o revolvingovém úvěru poskytl povinné a jejímu manželovi částku 20.000,- Kč, úvěr měl být zaplacen za 42 měsíců, výše splátky činila 1.288,- Kč, smluvní odměna 34.096,- Kč, celkem tak mělo být zaplaceno 54.096,- Kč. Soud I. stupně správně poukázal na nepřiměřené sankce, kdy dle dodatku oprávněnému náležela za povolení odkladu splátek odměna ve výši 2.576,- Kč, což byla hodnota celých dvou splátek. Při zesplatnění úvěru byla povinná sankcionována smluvní pokutou ve výši 50% z výše úvěru, tj. z částky 54.096,- Kč, což je 27.048,- Kč, tedy částkou převyšující původně poskytnutou částku. Úvěr byl zajištěn i blankosměnkou s doložkou bez protestu. Je tak zjevné, že v daném případě byla naplněna kritéria tzv. „zjevné nespravedlnosti“ jako důvodu pro odepření soudní ochrany ve smyslu výše uvedené judikatury. Pokud oprávněný argumentoval, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, která by způsobila významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, odvolací soud tuto námitku důvodnou neshledal. Přestože je judikatura Nejvyššího soudu ustálena ve výkladu, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 554/2002, ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 742/2013, ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 1274/2014, ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 2260/2018), v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, vyslovil závěr, že se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 4084/12 zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum] sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, dále zdůraznil, že k obsahu úvěrové smlouvy exekuční soud přihlíží právě při vyhodnocení, zda komplex právních jednání, která vedla k uzavření rozhodčí smlouvy, úvěrové smlouvy a dále k vydání rozhodčího nálezu, ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postižen stigmatem kolize s „dobrými mravy“ (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele. Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není zásadně v exekučním řízení přípustný, není současně vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Ačkoli neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, je třeba uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Vzhledem k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání, v daném případě měla být v průběhu necelých čtyř let vrácena částka přesahující dvojnásobek poskytnuté částky (dle splátkové kalkulačky úrok přesahující 70 % ročně), za stejně nepřiměřené je třeba považovat smluvní pokutu, která byla stanovena při zesplatnění za prodlení pouze se dvěma splátkami ve výši přesahující poskytnutou částku a vysoké sankce při odkladu splátek ve výši této splátky. Tyto smluvní sankce s přihlédnutím k výši sjednaného úroku ztrácejí utvrzující a sankční charakter, zjevně slouží spíše k obohacení věřitele, než k pouhému posílení jeho postavení a než k motivaci dlužníka ke včasnému splacení úvěru, a lze je tak označit za likvidační. Nelze rovněž přehlédnout, že sankční ujednání byla obsažena ve Smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru psaných drobným písmem mimo úvěrovou smlouvu (na daný případ tak lze rovněž aplikovat nález sp. zn. I. ÚS 3512/11). Zjištěná nerovnováha stran je přitom natolik zásadní povahy, že nelze uvažovat pouze o neplatnosti dílčích ustanovení. Adhezně uzavřená úvěrová smlouva tak představuje zjevné zneužití silnějšího postavení oprávněné, které jí mělo umožnit domoci se po povinném spotřebiteli několikanásobku poskytnutého plnění, je tak ve zjevném rozporu s dobrými mravy a z tohoto důvodu absolutně neplatná. Smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/11, přičemž důsledek vad úvěrové smlouvy přímo dopadá rovněž na ujednání navazující rozhodčí smlouvy, která sama o sobě neobstojí. Jestliže smlouva hlavní obsahovala ujednání odporující dobrým mravům, v důsledku čehož byla shledána absolutně neplatnou, nebyla dána ani pravomoc rozhodce ve věci rozhodovat, ačkoliv rozhodčí smlouva splňovala požadavky transparentnosti. Skutečnost, že povinná jako spotřebitel smlouvu o revolvingovém úvěru podepsala a se smluvními podmínkami byla srozuměna, nebyla pro tento závěr podstatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1612/2019). Pokud oprávněný poukazoval na předchozí pasivitu povinné v rámci rozhodčího a exekučního řízení, vycházel odvolací soud z toho, že pro zastavení exekuce pro nepřípustnost dle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dle judikatury předchozí aktivita povinného vyžadována (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16). Odvolací soud tak shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené s povinnou ze strany oprávněné pro rozpor s dobrými mravy i v daném případě způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy ve smyslu závěrů Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 4084/12. V dané věci tak není dána pravomoc rozhodce k vydání podkladového rozhodčího nálezu, a tato skutečnost naplňuje podmínky pro zastavení exekuce pro její nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Usnesení nabylo právní moci [datum].

25. Ze sdělení soudního exekutora [tituly před jménem][jméno FO] z [datum] soud zjistil, že ve věci oprávněného [Jméno žalobce A]. proti povinné [Jméno žalované] sp. zn. 14 EX 3506/2012 povinná v průběhu exekučního řízení zaplatila částku 51.100,- Kč.

26. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] soud zjistil, že žalovaná dne [datum] uzavřela se žalobcem smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž jí byl poskytnut úvěr 30.000,- Kč, který byl splatný v měsíční splátkách po 2.359,- Kč. Smluvní odměna na poskytnutí úvěru činila 26.616,- Kč, RPSN činí 97,99 %, celkem byl úvěr splatný ve 24 měsíčních splátkách. Jako spoludlužník je pak ve smlouvě uvedený [jméno FO]. Rozhodčím nálezem ze dne [datum] [tituly před jménem][jméno FO] jako rozhodce pod č. j. Va 18-164/2012-14 uložila pak žalovaným [Jméno žalované] a [jméno FO], aby žalobci zaplatili pohledávku ve výši 74.496,- Kč spolu se 7,75% úrokem z prodlení od [datum] zaplacení a dále k rukám právního zástupce žalobce náklady řízení v celkové výši 6.380,- Kč, když žalovaní zaplatili pouze částku 63.693,-Kč.

27. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] soud zjistil, že dne [datum] v Praze uzavřela žalovaná se žalobcem smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž jí byl poskytnut úvěr ve výši 30.000,- Kč splatný v 36 měsíčních splátkách po 1.985,- Kč. Ve smlouvě byla sjednána smluvní odměna za poskytnutí úvěru ve výši 41.460,- Kč, předpokládaná výše RPSN je uvedena 95,04 %. Jako spoludlužník je pak ve smlouvě uveden [jméno FO]. Rozhodčím nálezem ze dne [datum], číslo Va 14-51/2012-10 pak [tituly před jménem][jméno FO] jako rozhodce uložila žalované a [jméno FO] společně nerozdílně zaplatit žalobci částku 58.436,- Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení od [datum] zaplacení a dále k rukám právního zástupce žalobce na náklady řízení celkové výši 10.124,- Kč, když žalovaní zaplatili pouze částku 25.760,-Kč.

28. Z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] soud zjistil, že [datum] uzavřel [jméno FO] jako dlužník (klient) se žalobcem smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které mu byl poskytnut spotřebitelský úvěr 30.000,- Kč splatný ve 48 měsíčních splátkách po 1.894,- Kč. Celková částka splatná věřiteli tedy činila 90.912,- Kč, přičemž výpůjční úroková sazba úvěru činila 99,24 %, RPSN 99,23 %. Jako spoludlužník pak je ve smlouvě uvedená [Jméno žalované], tedy žalovaná. Rozhodčím nálezem ze dne [datum] č. j. 102 Rozh. 1116/2011-13. [tituly před jménem][jméno FO] jako rozhodce uložil žalovaným [jméno FO] a [Jméno žalované] společně nerozdílně zaplatit žalobci částku 133.280,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od [datum] to zaplacení a na nákladech řízení 17.124,- Kč. Podle obsahu nálezu se jednalo o spor ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum].

29. Z protokolu o jednání před Okresním soudem v [adresa] dne [datum] sp. zn. 17. 17 EXE 975/2017, 18 EXE 734/2016 a 18 EXE 1578/2015 soud zjistil čárka, že soud provedl dne [datum] u Okresního soudu v [adresa] lustraci spisu rozhodců [tituly před jménem]Týleho, [tituly před jménem][jméno FO], [tituly před jménem][jméno FO] (66 spisů, 78 spisů čárka, respektive 245 spisů), přičemž ve všech řízeních uspěl oprávněný v plném rozsahu s výjimkou několika málo spisů, kde byl původní nárok omezen na základě částečného zaplacení. V lustrovaný spisech se nenachází žádný spis, ve kterém by oprávněný neuspěl, přičemž dle sdělení místopředsedkyně Okresního soudu v [adresa] nemá ona ani ostatní soudci soudu povědomí o žádné takové věci, ve které oprávněný neuspěl.

30. Ze sdělení [tituly před jménem] [jméno FO] z [datum], Exekutorského úřadu [adresa], soud zjistil, že v exekučním řízení sp. zn. 15 EXE 3698/2012 byla vymožena částka 281,03 Kč, která byla na základě exekučního příkazu odeslána na úhradu exekuce povinné vedené pod spisovou značkou 091 EX 06345/11 u soudního exekutora [tituly před jménem][jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]. Ze sdělení soudního exekutora [tituly před jménem][jméno FO] ze [datum], Exekutorského úřadu [adresa] - město soud zjistil čárka, že žalovaná nezaplatila v průběhu exekuce sp.zn. 15 EXE 3502/2012 na pohledávku oprávněného na náklady exekuce žádnou částku. Ze sdělení soudního exekutora [tituly před jménem][jméno FO], Exekutorského úřadu [adresa] - město z [datum] soud zjistil, že žalovaná v průběhu exekučního řízení sp.zn. 15 EXE 3500/2012 neuhradila na úhradu pohledávky oprávněného a na náklady exekuce žádnou částku.

31. Na tato zjištění pak ostatní provedené důkazy neměly vliv.

32. Vzhledem k tomu, že k [datum] nabyl účinnosti občanský zákoník z. č. 89/2012 Sb., zabýval se soud otázkou, zda použít právě tento zákon či zda použít stávající předpisy, tj. zákon č.40/1964 Sb. občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, které platily až do [datum]. Podle § 3028 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. V dané věci se jedná o smlouvy o úvěru, jež byly uzavřeny v letech 2009 až 2011 a za takové situace je třeba aplikovat hmotné právo podle dosavadní právní úpravy ve smyslu § 3028 odst. 1, 3 z. č. 89/2012 Sb. Podle § 261 odst. 3 písm. d) z.č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku ve znění účinném do [datum] (dále jen „obchodní zákoník“) touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716). Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Podle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do [datum] (dále jen „občanský zákoník“) výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do [datum] neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do [datum] kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do [datum] (dále jen „občanský zákoník“) jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle § 388 odst. [právnická osoba] zákoníku promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby. Podle § 397 obchodního zákoníku nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle § 401 obchodního zákoníku strana, vůči níž se právo promlčuje, může písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně; celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet. Toto prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí doby. Podle § 403 odst. [právnická osoba] zákoníku promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Podle odst. 2 nelze-li určit začátek rozhodčího řízení podle odstavce 1, považuje se rozhodčí řízení za zahájené dnem, kdy návrh, aby bylo rozhodnuto v rozhodčím řízení, je doručen druhé straně do jejího sídla nebo místa podnikání, popřípadě bydliště. Podle § 408 odst. [právnická osoba] zákoníku bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Podle odst. 2 bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.

33. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobě žalobce nelze vyhovět, neboť žalovaná mj. důvodně vznesla námitku promlčení.

34. Pokud jde běh promlčecí doby, ustanovení § 403 odst. [právnická osoba] zákoníku uvádí, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Jak vyplývá i z listin založených do spisu žalobcem, mezi žalobcem a žalovanou nebyla sjednána platná rozhodčí smlouva (doložka) a k zahájení rozhodčího řízení tedy nedošlo na základě platné rozhodčí smlouvy ve smyslu § 403 odst. [právnická osoba] zákoníku. Z uvedeného tedy lze učinit jednoznačný závěr, že podáním žaloby k rozhodci na základě neplatné rozhodčí smlouvy nedošlo ke stavení promlčecí doby. Pro podporu tohoto názoru lze uvést, že judikatura vyšších soudů dovodila, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky a nezakládá tedy překážku věci rozhodnuté (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum] sp. zn. 23 Cdo 4460/2014). Pokud vydaný rozhodčí nález nezpůsobuje překážku věci rozsouzené, nelze dovodit, že by podaný návrh na zahájení rozhodčího řízení podle neplatně sjednané rozhodčí doložky či rozhodčí smlouvy způsoboval stavení promlčecí doby, avšak nikoliv překážku zahájeného řízení. Jeví se proto jako logické, že k rozhodčímu řízení, které bylo zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, se tedy vůbec nepřihlíží, podaný návrh nezpůsobuje překážku zahájeného řízení a vydaný rozhodčí nález pak nezpůsobuje ani překážku věci rozsouzené. Z uvedeného tedy lze dovodit, že nedošlo ke stavení promlčecí doby, když předchozí rozhodčí řízení bylo vedeno na základě neplatné rozhodčí doložky (srov. § 403 odst. [právnická osoba] zákoníku), předchozí exekuce vůči žalované pak byla vedena na základě neplatného exekučního titulu a z tohoto důvodu byla také zastavena. Odpovědnost za zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky nese žalobce, který ostatně neplatnou rozhodčí doložku do smlouvy/obchodních podmínek vložil. Není pravdou, že žalobce neměl jinou možnost, než se obrátit na rozhodce, neboť podle § 106 odst. 1 o.s.ř. soud řízení zastaví jen v případě, že námitku, podle níž věc má být projednána před rozhodci, vznese druhá strana. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení, nezbývá než učinit závěr, že žalobě nelze vyhovět, neboť v roce 2012 (ke dni [datum] dle počátku běhu úroku z prodlení v rozhodčím nálezu [tituly před jménem][jméno FO] č.j. 102 Rozh 1103/2012-13) žalobce úvěr zesplatnil, takže nejpozději v roce 2016 uplynula čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obchodního zákoníku. Ve smyslu § 388 odst. [právnická osoba] zákoníku tedy není možné promlčené právo přiznat soudem, a soudu proto nezbylo, než žalobu žalobce zamítnout.

35. V tomto směru lze odkázat na závěry Krajského soudu v Praze v usnesení ze dne [datum] č.j. 27 Co 135/2019-296, v němž soud na základě konkrétních skutkových zjištění dovodil, že byla významně dotčena jak transparentnost rozhodčí doložky žalobce, tak nezávislost (nepodjatost) rozhodce, neboť celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněného (žalobce) a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a další obchodní spolupráce. Nešlo tedy jen o podjatost rozhodce, ale o součást systému na výrobu vyhovujících exekučních titulů. Taková rozhodčí doložka je neplatná nejen podle § 3 odstavec 3 a 5 zákona o rozhodčím řízení, ale také podle § 588 občanského zákoníku z.č. 89/2012 Sb. (resp. § 39 z.č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku), neboť nejenže odporuje zákonu, ale také narušuje veřejný pořádek.

36. Lze poukázat i na závěry Ústavního soudu ČR uvedené v nálezu II. ÚS 996/18. V něm Ústavní soud připomněl závěry velkého senátu občanského a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, podle kterého „rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, který byl vydán soukromou právnickou osobou odlišnou od stálého rozhodčího soudu zřízeného na základě zákona o rozhodčím řízení, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal“. Ústavní soud v nálezu II. ÚS 996/18 dále dovozuje (bod 28.), že „všechny subjekty si musely být již od vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 vědomy, že rozhodčí doložky nenaplňující vymezené podmínky jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. (…) Krátce řečeno, po [datum] poskytovatelé úvěrů již neměli dané rozhodčí doložky žádným způsobem využívat. Jestliže tak učinili či pokračovali v exekuci, vystavují se negativním důsledkům svého jednání.“ 37. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná pohledávka byla žalobci přiznána rozhodčím nálezem rozhodce [tituly před jménem][jméno FO] ze dne [datum]. Na základě rozhodčího nálezu pak podal žalobce v říjnu 2012 exekuční návrh. Žalobce je subjekt poskytující nebankovní půjčky a úvěry. Je tak v tomto oboru profesionálem, a proto je povinen být obeznámen s relevantní právní úpravou i aktuálním vývojem judikatury, tím spíše, že byl minimálně v řízení před rozhodcem a navazujícím exekučním řízení zastoupen advokátem. Mohl a měl tedy vědět (a s ohledem na závěry Krajského soudu v Praze v usnesení ze dne [datum] č.j. 27 Co 135/2019-296 také věděl), že rozhodčí doložka je neplatná, neboť nesměřuje k férově vedenému rozhodčímu řízení, ale má za cíl výrobu exekučních titulů pro žalobce. Rozhodčí nález byl proto vydán na základě neplatné rozhodčí doložky a není proto exekučním titulem. Vedl-li i s tímto vědomím žalobce na základě takového rozhodčího nálezu až do roku 2022 exekuční řízení, nedopadá na něj ustanovení § 402 obchodního zákoníku a nedochází k zastavení běhu promlčení lhůty (k tomu opět srov. shora citovaný nález Ústavního soudu, bod 40., dle kterého „zahájení rozhodčího řízení obecně vede ke stavění promlčecí lhůty i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Tento závěr však nemůže platit v případech, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek a zároveň si je vědoma skutečnosti, že jí uzavřená smlouva takovou problematickou rozhodčí doložku obsahuje.“). Při posouzení běhu promlčení lhůty je proto třeba postupovat tak, jako by žádné rozhodčí a exekuční řízení neproběhlo. Promlčecí doba je čtyřletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Žalobce úvěr zesplatnil ke dni [datum]. Od [datum] byla proto žalovaná v prodlení a v tento den mohl žalobce své právo na zaplacení dluhu uplatnit poprvé. Čtyřletá promlčecí lhůta tak uplynula dne [datum] a podal-li žalobce projednávanou žalobu dne [datum], učinil tak nade vší pochybnost po uplynutí této lhůty.

38. Pro úplnost soud uvádí, že podle § 408 odst. [právnická osoba] zákoníku činí promlčecí lhůta maximálně 10 let. Pokud toto soudní řízení bylo zahájeno dne [datum], stalo se tak jistě po uplynutí desetileté promlčecí lhůty, takže se neuplatní věta druhá § 408 odst. [právnická osoba] zákoníku. Bez ohledu na to, zda se tedy předchozí zastavenou exekucí promlčecí lhůta stavěla či nikoli je nárok žalobce promlčen.

39. V neposlední řadě je třeba také říci, že mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny čtyři úvěrové smlouvy, jejichž platnost přezkoumával zdejší soud i odvolací soud v exekučním řízení, přičemž shodně oba soudy ve všech řízeních dospěly k závěru, že všechny úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (viz shora uvedená rozhodnutí včetně nosných částí těchto rozhodnutí). Soud nemá v tomto řízení důvod se od těchto závěrů odchylovat, neboť odpovídají ustálené rozhodovací praxi ohledně úvěrových smluv žalobce (pokud jde o smlouvy uzavírané podle současné právní úpravy, lze odkázat např. na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne [datum] č.j. 58 Co 100/2021-126, ze dne [datum] č. j. 22 Co 197/2019- 99 či sp. zn. 22 Co 197/2019, sp. zn. 18 Co 48/2021 a sp. zn. 70 Co 89/2020). Soudy dovozují absolutní neplatnost podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do [datum] pro zásadní rozpor s dobrými mravy úvěrových smluv jako celku, takže z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru nevzniká žalobci právo na zaplacení úroku z úvěru (ani v obvyklé výši), ani smluvních pokut, ale pouze právo na vrácení jistiny ve výši jím poskytnutého úvěru (po odečtení dosavadních plateb žalované), tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení - vrácení plnění z neplatné smlouvy dle § 451 z.č.40/1964 Sb. občanského zákoníku, jehož výše vyplývá z rozdílu mezi částkou poskytnutou žalované a částkou, kterou žalovaná žalobci již zaplatila. Žalovaná tak má skutečně možnost namítat vůči případné pohledávce žalobce přeplatky zaplacené ze všech absolutně neplatných úvěrových smluv. Vzájemná práva a povinnosti obou stran z této smlouvy je tak třeba vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě uvedeného tedy lze dojít k závěru, že žalobci přísluší vůči žalované pouze bezdůvodné obohacení představované částkou, kterou žalobce žalované poskytl jako úvěr, od níž je však třeba odečíst všechny splátky, které žalovaná zaplatila žalobci. Žalobce žalované poskytl částku 20.000,- Kč a 14.440,-Kč, žalovaná žalobci zaplatila ke dni podání žaloby částku 25.168,- Kč. Z ostatních provedených důkazů však vyplývá, že žalovaná obdržela od žalobce celkem částku 136.056,-Kč (51.656,-Kč, 20.000,-Kč, 34.440,-Kč a 30.000,-Kč), zatímco žalobci zaplatila částku celkem 169.509,-Kč (63.693,-Kč, 25.760,-Kč + v exekuci 51.100,-Kč, 25.168,-Kč a 3.788,-Kč) a žalované tedy žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo.

40. Soud proto žalobu žalobce zamítl.

41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, a proto jí náleží plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení sestávající odměny za právní zastoupení podle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za šest úkonů právní služby po 1.700,- Kč a šest režijních paušálů po 300,- Kč (převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, sepis dalšího vyjádření, účast u jednání dne [datum], [datum] a [datum]). S ohledem na skutečnost, že právní zástupce žalované je plátcem DPH, navýšil soud jeho odměnu a náhradu hotových výdajů o 21% sazbu DPH, tedy o částku 2.520,- Kč. Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů řízení částka 14.520,- Kč.

Poučení