7 C 149/2020- 104

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Filipa Janka a přísedících Evy Nešutové a PhDr. Martina Kučery ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru takto:

Výrok

I. Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 31. 3. 2020, je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 29 104 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 7.5.2020 se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 3. 7. 2017 byla mezi žalovanou na straně zaměstnavatele a žalobcem na straně zaměstnance uzavřena pracovní smlouva na dobu neurčitou se sjednaným druhem práce vedoucí šicí dílny a s datem nástupu do práce dne 3. 7. 2017. Dne 1. 4. 2020 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované s tím, že žalobce následujícího dne doručil žalované nesouhlas s ukončením pracovního poměru. Sdělil tedy žalované, že nadále trvá na tom, aby mu byla přidělována práce dle pracovní smlouvy. Z opatrnosti poté žalobce podal výpověď a na přidělování práce dle pracovní smlouvy trval po dobu trvání výpovědní doby. Okamžité zrušení bylo ze strany žalované učiněno z důvodu tvrzeného porušení celkem čtyř pracovních povinností žalobce. První porušení povinnosti dle žalované spočívalo v neinformování žalované o založení [právnická osoba] [anonymizováno] žalobcem i přesto, že byl žalobce povinen tuto skutečnost žalované oznámit v souladu s čl. 6 pracovní smlouvy. Podle žalobce však citovaný článek pracovní smlouvy směřuje na jiné skutečnosti, především na změnu osobních údajů, a nikoliv na osobní aktivity žalobce. Založení společnosti žalobcem se nepromítlo do jeho plnění pracovních povinností a žalovaná to ani netvrdila. Druhým porušením pracovních povinností a důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru měla být shoda předmětu podnikání žalobce s předmětem podnikání žalované. Podle žalobce však tato skutečnost byla žalované známa již dávno před okamžitým zrušením pracovního poměru, aniž by žalovaná v této době žalobci cokoliv vytýkala. O tom svědčí i to, že žalobce pro žalovanou na základě smlouvy o dílo zhotovoval čalounické výrobky v době od 1. 11. 2016 do 31. 12. 2016. Současně má žalobce za to, že shoda v pouhém jednom oboru činnosti v předmětu podnikání nemůže založit porušení pracovních povinností ve smyslu § 304 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“). Upozornil přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 21 Cdo 1714/2001, s poukazem na skutečnost, že jej nelze považovat za podnikatele v oboru Výroba a opravy čalounických výrobků, když za celou existenci pracovněprávního vztahu k žalované neexistují u něj známky o provozu takové činnosti, její soustavnosti, případně prokazatelném zisku či úmyslu jej získat. Jako třetí důvod porušení pracovních povinností byla uvedena skutečnost, že žalobce nepravdivě vykazoval svoji docházku do zaměstnání v průběhu měsíců listopadu 2019 a ledna 2020, kdy podle žalované měl žalobce oproti vykázaným hodinám skutečně v měsíci listopadu 2019 odpracovat o 27,60 hodin méně a v měsíci lednu 2020 o 17,20 hodin méně. Podle žalobce však byl za kontrolu a správnost docházky žalobce zodpovědný jeho přímý nadřízený pan [jméno] [příjmení]. Za celou dobu trvání pracovního poměru žalobce nebyl na nesrovnalosti v docházce upozorněn a poprvé se o nich dozvěděl až v okamžitém zrušení pracovního poměru. Žalobce rovněž namítl, že ve vztahu k výkazu za měsíc listopad 2019 i leden 2020 již uběhla zákonná dvouměsíční lhůta, ve které mohl být tento důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru uplatněn. Každý list docházky kontroloval pan [příjmení] před odevzdáním k evidenci výplat. Žalovaná tedy dle žalobce mohla tento důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru uplatnit jen do konce ledna 2020, příp. března 2020. Není současné zřejmé, na základě čeho žalovaná nesrovnalosti v docházce žalobce dovozuje. Doložené záznamy docházky jsou totiž založeny pouze na příjezdech a odjezdech vozidla, které žalobce užíval, nedokládají však nic o skutečně vykonávané práci žalobce. Nadto žalobce dále uvedl, že se souhlasem žalované vykonával práci i mimo své pracoviště (vyřizováním zakázek, ježděním na nákupy aj.). Poslední porušení pracovních povinností shledala žalovaná v nedodržení uložené povinnosti žalobci v podobě zaučení zaměstnankyně paní [příjmení] na pozici kvalitářka šicí dílny a operátorka skladu šicí dílny. Zmíněné porušení žalobce zcela popírá, zaučení paní [příjmení] proběhlo v souladu s projednaným postupem a dle jejích časových dispozic, prostřednictvím pracovníků, které žalobce vybral. Ani zde by dle názoru žalobce nebyla dodržena dvouměsíční lhůta daná žalované dle § 58 odst. 1 zák. práce, neboť paní [příjmení] byla zaučována v průběhu měsíce října 2019. Podle názoru žalobce jsou především důvody třetí a čtvrtý zcela účelové a jsou reakcí žalované na snahu žalobce rozvázat svůj pracovní poměr u žalované formou výpovědi, jelikož míra závažnosti tvrzeného porušení pracovních povinností ze strany žalované nedosahuje takové závažnosti, pro kterou by mohl být okamžitě zrušen pracovní poměr. K pozdějšímu doplnění důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru uváděnému žalovanou v průběhu řízení před soudem, a sice v podobě ztráty důvěry žalované vůči žalobci a v podobě útoku žalobce na majetek žalované (zejména neoprávněným odčerpáním mzdy, když žalovaná poukazovala na obsah pracovního počítače žalobce), žalobce namítl jeho nepřípustnost s odkazem na § 60 zák. práce. Podle žalobce důvody, které žalovaná počala uvádět jako důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru s ním, nebyly uvedeny v okamžitém zrušení pracovního poměru. Žalovaná dle žalobce nepřípustně a v rozporu s § 60 zák. práce rozšiřuje skutkový stav uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru, když ve svých vyjádřeních poprvé zmiňuje jiný skutkový stav a konstruuje další důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, které však v něm nebyly uvedeny.

2. Žalobce závěrem odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.3.2015, sp.zn. 21 Cdo 1229/2014, podle něhož,„ má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby„. Poukazoval přitom na skutečnost, že byl zaměstnán u žalované přes dva a půl roku a za celou dobu s ním nebyly řešeny kázeňské problémy ani pochybení při plnění pracovních úkolů. Nebyl nikdy písemně, či jinak, upozorněn na porušení pracovní kázně. Řádně plnil veškeré pracovní povinnosti a jemu přidělené činnosti, a to i nad rámec pracovní smlouvy. Jednotlivé důvody okamžitého zrušení pracovního poměru jsou založeny na nepravdivých tvrzeních žalované, avšak i za situace, kdy by se zakládaly na pravdě, nenaplňovaly by jednotlivě, ani kumulativně, míru porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Vytýkaná porušení pracovních povinností by teoreticky dosahovala maximálně méně, či více závažná porušení, nikoli však intenzitu zvlášť hrubého porušení nutného pro užití institutu okamžitého zrušení pracovního poměru.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Setrvala na oprávněnosti okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobcem; dlouhodobé jednání žalobce v rozporu s pracovními povinnostmi vyplývajícími mu z pracovní smlouvy považuje za mnohočetný důvod, který ve svém souhrnu vedl ke ztrátě důvěry žalované vůči žalobci, jakož i ke zjevnému útoku na majetek žalované. Podle žalované byl žalobce dlouhodobě problémovým zaměstnancem, byť o porušení pracovní kázně nebyl ze strany žalované nikdy písemně uvědomen. Problémy s ním však řešeny byly. Žalovaná dále rozvedla jednotlivé důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru. Majetková účast žalobce ve [právnická osoba] [anonymizováno]., jakož i jeho výkon funkce statutárního orgánu ve jmenované společnosti, jsou dle žalované rozhodné okolnosti, které mají vliv na daňové přiznání, zdravotní a sociální pojištění a rovněž vliv na výkon práce žalobce a jeho povinnosti mu vyplývající z pracovního poměru u žalované. Kontrolou pracovních povinností žalobce ze strany žalované bylo v březnu 2020 zjištěno, že stolní počítač svěřený žalobci k práci u žalované využíval žalobce ke zpracování a ukládání soukromé dokumentace (jednalo se o cca 1 000 soukromých souborů o objemu 1,48 GB dat) přímo související s výkonem funkce žalobce jako jednatele ve [právnická osoba] [anonymizováno]. Přičemž z časových údajů ukládání zmíněné dokumentace je zřejmé, že tuto zpracovával v průběhu pracovní doby, čímž byly jednak ze strany žalobce porušeny pracovní povinnosti, jednak žalované vznikla škoda v podobě odčerpání mzdy z majetku žalované bez skutečného odvedení práce pro ni. Žalovaná pak popsané jednání považuje za útok na svůj majetek a rovněž za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Žalovaná dále tvrdila, že si byla vědoma existence živnostenského oprávnění žalobce v oboru výroby a opravy čalounických výrobků; popřela však, že by byla uvědomena o aktivním výkonu činnosti žalobce ve zmiňovaném oboru na základě živnostenského oprávnění v průběhu trvání pracovního poměru u ní. Ve vztahu k falzifikaci docházky žalobce žalovaná popsala způsob, jakým byly nesrovnalosti ve výkazech docházky žalobce zjišťovány, a sice porovnáním vykázané docházky ze strany žalobce a údajů zjištěných z přepisů příjezdů a odjezdů z kamerových záznamů, ze záznamů z pracovního počítače žalobce, jakož i ze záznamů„ odemčení a zamčení“ elektronického zabezpečovacího systému objektu ze strany žalobce. Žalovaná svá tvrzení doložila tabulkou zobrazující skutečnou a vykázanou docházku žalobce. Žalovaná dále popřela, že by za správnost výkazů docházky zodpovídal nadřízený zaměstnanec žalobce, naopak uvedla, že jeho úkolem je pouze posouzení formální úplnosti výkazu, kterou stvrzuje svým podpisem, nikoliv však posouzení obsahové správnosti. Ke čtvrtému důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru s žalovaným doplnila, že žalobci bylo uloženo seznámit paní [příjmení] s procesy na šicí dílně, přičemž sama paní [příjmení] si na nedostatky zaučení sama stěžovala.

4. Dle žalované ztrátu důvěry nemusí v okamžitém zrušení pracovního poměru explicitně uvádět. Svá vyjádření k podané žalobě před soudem považovala za pouhé odůvodnění již stávajících a skutkově vymezených důvodů vedoucích k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem. Dle ní nejde o nové, měněné či snad rozšiřované důvody pro ukončení pracovního poměru. Žalovaná ve svých vyjádřeních akcentovala, s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, nezbytnost vztahu důvěry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost. Útok na její majetek, ať již přímý či nepřímý, představuje dle ní sám o sobě tak významnou okolnost, že zpravidla již sám postačuje pro závěr o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem (a tedy umožňující okamžité ukončení pracovního poměru).

5. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav:

6. Žalobce byl u žalované zaměstnán od 3. 7. 2017 na pozici vedoucího šicí dílny s místem výkonu práce ve [obec] i [obec]. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Žalobce se současně ve smlouvě zavázal, přesněji v čl. 6, že žalované bude hlásit veškeré změny osobních údajů, k nimž dojde za trvání pracovního poměru, zejména změny v počtu vyživovacích osob, rozhodných údajích pro daňové přiznání a pro zdravotní a sociální pojištění, jakož i veškeré okolnosti, které mohou mít vliv na výkon práce a na nároky a povinnosti z pracovního poměru vyplývající (zjištěno z pracovní smlouvy ze dne 3. 7. 2017). Žalovaná s žalobcem rozvázala dne 31. 3. 2020 pracovní poměr jeho okamžitým zrušením z důvodu porušení pracovních povinností zvlášť závažným způsobem, kterého se měl žalobce dopustit ve čtyřech uvedených případech. Za prvé neoznámením založení [právnická osoba] [anonymizováno], ve které je žalobce společníkem i jednatelem, když tuto povinnost mu ukládá čl. 6 uzavřené pracovní smlouvy. Za druhé tím, že neoznámil žalované, že podniká na základě živnostenského oprávnění ve shodném oboru jako žalovaná, přičemž tak může podle § 304 odst. 1 zák. práce činit pouze se souhlasem žalované. Tím, že tak neučinil, nemohla mu žalovaná souhlas poskytnout. Za třetí bylo dle žalované namátkovou kontrolou docházky za měsíc listopad 2019 a leden 2020 zjištěno vykázání vyššího počtu odpracovaných hodin žalobcem na rozdíl od skutečně odpracovaných hodin. Čtvrté porušení pracovních povinností mělo spočívat v nezaučení zaměstnankyně [příjmení] do pracovní pozice kvalitářky šicí dílny a operátorky skladu šicí dílny. Dle žalované bylo zjištěno, že se zaučení paní [příjmení] nikdo nevěnoval, žalobce jako vedoucí šicí dílny nestanovil harmonogram zaškolování ani neurčil odpovědné pracovníky ke školení (zjištěno z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 3. 2020). S okamžitým zrušením pracovního poměru žalovaný vyjádřil svůj nesouhlas, nejprve sám v dopise zaslaném jednateli žalované. Dále prostřednictvím svého zástupce, když mu bylo žalovanou sděleno, že nebude již vpuštěn do budovy a veškerou komunikaci má doručovat poštou. Opětovně nesouhlasil s okamžitým zrušením pracovního poměru, vyjádřil k jednotlivým porušením pracovních povinností tvrzeným ze strany žalované a trval na dalším zaměstnávání dle pracovní smlouvy. A to po celou dobu výpovědní doby, když zmínil, že již sám před okamžitým zrušením pracovního poměru žalované, resp. svému nadřízenému panu [příjmení], doručil výpověď pracovní smlouvy. Vyhotovení zmíněné výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.3.2019 žalobce doložil, nebylo však potvrzeno její převzetí žalovanou (dopis žalobce adresovaný panu [příjmení] ze dne 2. 4. 2020, dopis zástupce žalobce adresovaný žalované ze dne 6. 4. 2020, e-mailová korespondence z dubna 2020, výpověď z pracovního poměru s datem 27. 3. 2020).

7. K jednotlivým žalovanou uváděným důvodům pro okamžité zrušení pracovního poměru bylo dále zjištěno:

8. Již před uzavřením pracovního poměru s žalovanou jí žalobce na základě uzavřené smlouvy o dílo poskytoval v období od 1. 11. 2016 do 31. 12. 2016 a dále v roce 2017 služby při vývoji, výrobě, kompletaci a balení čalounických výrobků. Žalovaná tedy věděla o živnostenském oprávnění žalobce a předmětu jeho podnikání již před uzavřením pracovní smlouvy. V rámci předmětu podnikání - výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona, má žalovaný zapsáno značné množství oborů činnosti, mezi nimi též výrobu a opravy čalounických výrobků (smlouva o dílo pro období od 1.11.2016 do 31.12.2016, dodatek smlouvy o dílo pro období od 1.1.2017 do 31.12.2017, výpis z živnostenského rejstříku). Ke dni 29.8.2019 byla žalobcem založena [právnická osoba] [anonymizováno]. Zapsaný předmět podnikání [právnická osoba] [anonymizováno]., [IČO], je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona. Dále bylo zjištěno, že žalobce je ve jmenované společnosti jediným společníkem a zároveň jednatelem. Také žalovaná má zapsán stejný předmět podnikání, tj. výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona (výpis z obchodního rejstříku platného ke dni 6. 5. 2020, notářský zápis NZ 849/ 2019, výpis z obchodního rejstříku žalované).

9. K docházce žalobce do zaměstnání doložila žalovaná rozhodnutí jednatele ze dne 5.1.2018, podle něhož pracovní doba u zaměstnance v jednosměnném provozu je 40 hodin týdně (ve dvousměnném provozu 38,75 hodin týdně a ve třísměnném provozu 37,5 hodiny týdně). Pro účely evidence docházky byl používán formulář výkazu pracovních hodin, který byl schvalován vedoucím pracovníkem, jež potvrzoval formální správnost uvedených údajů (rozhodnutí jednatele žalované ze dne 5. 1. 2018, vzorový formulář žalované). U žalobce se jeho skutečná docházka, oproti docházce vyplňované do formuláře lišila, čemuž žalovaná doložila rekapitulaci docházky za měsíc listopad 2019 a leden 2020. Podle ní odpracoval žalobce v listopadu o 27,60 hodin méně, než činila jeho pracovní doba, v lednu pak o 17,20 hodin méně, součet je však, jak bude uvedeno níže (bod 30) chybný a údaje za měsíc listopad nelze pro rozpor s ustanovením § 58 odst. 1 zák. práce použít vůbec. Žalobce údaje v předkládané tabulce činil spornými s tím, že nejprve trval na tom, že docházka tak, jak byla vyplňována, procházela kontrolou nadřízeného a odpovídá skutečnosti. Dále uvedl, že také jezdil na pracovní cesty a část práce vykonával mimo pracoviště, a to vždy se schválením nadřízeného pana [příjmení]. Z dokazování bylo zjištěno (srovnej k tomu níže uvedené výslechy svědků [příjmení] a [příjmení]), že [jméno] [příjmení] bylo žalovanou nařízeno, aby v měsíci prosinci 2019 a následně v měsíci lednu 2020 zapisoval příjezdy a odjezdy žalobce na pracoviště, k tomu sledoval kamerový záznam z parkoviště a zapisoval příjezdy a odjezdy vozidla žalobce. Výsledkem byla tabulka, kterou předal žalované, přičemž tak činil neprodleně, nejvýše den či dva po konci měsíce. Svědek potvrdil, že přehled příjezdů a odjezdů žalobce z parkoviště odpovídá skutečnému kamerovému záznamu ze systému HikVision (čestné prohlášení ze dne 29.3.2021) a blíže se k tomu vyjádřil v rámci svého výslechu (bod 16).

10. Z výkazů pracovních hodin žalobce za měsíc listopad 2019 a leden 2020 byla zjištěna celková výše hodin základní pracovní doby vykázaná ze strany žalobce, a to 165 hodin v měsíci listopadu 2019 a 169,15 hodin v měsíci lednu 2020. Pracovní doba je vyplňována na minutu přesně, jak by odpovídalo rozvržení ranní směny dle rozhodnutí jednatele společnosti ze dne 5.1.2018, tedy od 6:00 hodin do 14,15 hodin, resp. 14.45 hodin se započítání půlhodiny na oběd. Neodpovídá tak skutečné přítomnosti žalobce na pracovišti (jak je dokládáno v bodě 11 a výslechy svědků), přesto byly výkazy schváleny a žalobci byly také vypláceny 25 % prémie (výkazy listopad 2019, leden 2020).

11. K námitkám žalobce týkajícím se nesprávnosti údajů o jeho přítomnosti na pracovišti spočívajících například v možné záměně s příjezdy jeho manželky bylo z dokazování zjištěno, že záznamy [jméno] [příjmení] o příjezdech a odjezdech vozidla žalobce vycházející ze sledování kamerového systému odpovídají odemykání prostor u žalované kódem žalobce (a tedy přítomnosti žalobce). Dne 17.1.2020 nebyl žádný záznam učiněn, neboť byla mlha a příjezdy a odjezdy nebyly na záznamu kamer vidět. Ztotožnění vozidla a přijíždějící osoby bylo umožněno i tím, že na nádvoří společnosti žalované měli pracovníci přiděleny parkovací místa (tabulky příjezdů a odjezdů, přehled ze systému [anonymizováno] za měsíce listopad 2019 a leden 2020, náčrt parkovacích míst, zápisy z porad žalované ze dne 26. 9. 2017 a ze dne 17. 10. 2017). Přítomnost žalobce na pracovišti jako podklad pro zjištění skutečného rozsahu pracovní doby žalobce dokládala žalovaná doklady ukládanými žalobcem do systému [anonymizováno] v měsíci listopadu 2019 a lednu 2020 (objednávka [číslo] [číslo] [číslo] spolu s informací o aktuálním záznamu, krycí list rozpočtu [anonymizováno] [část obce]), z nichž je patrné, že odpovídají záznamům pana [příjmení], nikoli docházce vyplňované žalobcem. Z výkazů pracovních hodin [jméno] [celé jméno žalobce], manželky žalobce, za měsíc listopad 2019 a leden 2020 byla zjištěna celková výše hodin základní pracovní doby vykázaná ze strany [jméno] [celé jméno žalobce] a rozdílnost v čase příchodů a odchodu jmenované zaměstnankyně a žalobce.

12. Soud provedl dokazování také print screenem z nahlížení do počítače s uváděnými soubory, print screenem počítačové obrazovky a dále print screenem počítačové obrazovky se soubory [anonymizováno] a listinami ohledně zakázky [číslo] [číslo] z počítače žalobce, printscreenem z nahlížení do počítače s uváděnými soubory žalobce a daty změn a velikostí souboru, a to souborů označených žalovanou jako soubor č. 1 až soubor č. 11, kterými žalovaná dokládala velikost soukromých souborů a celkovou dobu jejich zpracování. A to k tvrzení, že žalobce užíval pracovní počítač v pracovní době ve značném rozsahu k činnosti nesouvisející s jeho výkonem práce u žalované. A to přesto, že by tak mohl dle rozhodnutí jednatele společnosti ze dne 5.1.2018 činit pouze se souhlasem nadřízeného zaměstnance. Na základě zjištěných údajů vypočítala také žalovaná škodu, která jí ke dni 17. 2. 2021 měla neoprávněným používáním svěřeného počítače žalobcem vzniknout, a sice ve výši celkem 240 816 Kč. Zjištěné skutečnosti však soud nikterak nehodnotil, neboť případné použití počítače žalované žalobcem k soukromým účelům v pracovní době nebylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalovaná sice uváděla, že tento skutek měla na mysli, když formulovala důvod první a druhý uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru, tj. neinformování žalobcem o založení [právnická osoba] [anonymizováno] a neoznámení shody předmětu podnikání žalobce s předmětem podnikání žalované, soud však tomuto pohledu nemohl přisvědčit. Předně je již z popisu skutku, který měl být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, zřejmé, že užití počítače k soukromým účelům je zcela jiným skutkem, než neoznámení shora uvedených skutečností žalované. Navíc, jak vyplynulo z výpovědi svědka [příjmení], o obsahu počítače žalobce se žalovaná dozvěděla až poté, kdy s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr a počítač mu byl odebrán a dán k analýze svědkovi [příjmení]. V okamžiku, kdy žalovaná rušila pracovní poměr, tedy o později zjištěných skutečnostech nevěděla a ty tak nemohly být ani důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru.

13. Ze zápisu z porady u žalované ze dne 11. 3. 2020 bylo zjištěno, že jedním z úkolů daných na starost žalobci bylo zahájit zaučování paní [příjmení] do procesů na šicí dílně, zejména ji seznámit s náplní práce pana [příjmení] a paní [příjmení]. Žalobce byl poradě přítomen.

14. K vyvrácení tvrzení žalobce o jeho bezproblémovém výkonu práce u žalované doložila žalovaná výkaz pracovních hodin z měsíce srpna 2019 a mzdový list ze srpna 2019, podle něhož měla být žalobci provedena 15 % srážka ze mzdy (důvod není uváděn), na což žalobce reagoval dne 3.9.2019 podáním výpovědi, kterou však následně odvolal a v pracovním poměru setrval. Tvrzenou problémovost žalobce dokládala žalovaná zápisy z porad ze dne 30. 7. 2019, ze dne 6. 8. 2019, ze dne 13. 8. 2019, 20. 8. 2019 a ze dne 18. 6. 2019, ze kterých plyne, že při každé uvedené poradě mu bylo ukládáno dořešení odvozu vyfakturovaných materiálů do [anonymizováno] (výkaz pracovních hodin z měsíce srpna 2019 a mzdový list, výpověď ze dne 3.9.2019, odvolání výpovědi ze dne 26.9.2019, zápisy z porad ze dne 30. 7. 2019, ze dne 6. 8. 2019, ze dne 13. 8. 2019, 20. 8. 2019 a ze dne 18. 6. 2019).

15. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že svědek u žalované pracuje od roku 2004, a to na pozici vedoucího výroby. Žalobce byl jeho kolega, formálně mu však (svědkovi) bylo řečeno, že žalobce je jeho podřízeným. Podle něj byl žalobce jako zaměstnanec aktivní, ambiciózní a snažil se plnit své úkoly, byl zručný. Někteří zaměstnanci si na něj stěžovali kvůli chování. Docházku žalobci kontroloval právě svědek, respektive ji podepisoval, kontroloval přesčasy a autorizoval dovolenky. Dříve se docházka psala ručně, elektronický systém se neosvědčil, v současné době funguje vše přes otisk prstu. Svědek uvedl, že si vedl vlastní záznamy docházky, a to u vedoucích skladu a dílny (tj. i u žalobce), mistrů a některých lidí v kanceláři, jichž je nadřízený a odpovídá za ně, a to pro účely kontroly jejich docházky a dovolené. Příchody a odchody si zaznamenával, pokud je věděl. Zaznamenával je i v období listopadu 2019 a ledna 2020, nevzpomíná si, že by žalobci říkal, že tam má něco špatně. Těmito záznamy již bohužel nedisponuje. Někdy se jeho záznamy a docházka předložená ze strany žalobce k podpisu lišily. Svědek pak žádal opravu a nesrovnalosti spolu s žalobcem konzultovali. Pracovní doba měla být osmihodinová a půl hodiny na přestávku, podle svědka však byla spíše klouzavá, pracovalo se zhruba od 6:00 hodin do 14:45 hodin; rozhodující však bylo množství práce, někdy bývaly i noční. Potvrdil, že žalobce často z firmy odjížděl, říkal, že jede do [anonymizováno], do [anonymizováno] šlo by tedy o cesty související s prací. Svědek uvedl, že zaznamenal častější odchody žalobce z práce v průběhu posledního půl či tři čtvrtě roku. Mohlo se jednat o dva dny v týdnu. Začali si toho všímat i ostatní zaměstnanci, jelikož se stávalo, že někdo žalobce hledal, avšak on nebyl na dílně a ani svědek nevěděl, že je pryč a kde je. Měl informace o tom, že odjíždí pracovně, někdy o tom věděl, že odjíždí, někdy to mohl říci žalobce někomu jinému. Cesty v průběhu pracovní doby neměl žalobce dle mínění svědka v popisu práce, nenařizoval mu je, bylo to postupem času tak nastaveno, a to z důvodu časové úspory. Ani mu je nazakazoval. Svědek nekontroloval, kam přesně žalobce jezdíval či zda přivezl to, pro co měl jet. Pokud by něco chybělo, někdo by poznal, že to žalobce nedovezl. Na poradách s vedením se otázka docházky žalobce neřešila, spíše se řešila otázka zásoby materiálu.

16. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že u žalované pracuje asi čtyři či pět let na pozici IT specialista. Ve vztahu k žalobci mu bylo nařízeno, aby v měsíci prosinci 2019 a následně v měsíci lednu 2020 zapisoval jeho příjezdy a odjezdy, jelikož je to možno zjistit pouze několik málo dní, poté se záznam přemazává. Byl také požádán při výpovědi žalobce, aby odpojil jeho počítač a uložil ho. Počítač pak na žádost žalované analyzoval (resp. soubory v něm). Uvedl dále, že kamera na parkovišti zachycuje cca 90 % parkovací plochy žalované a on měl za úkol zaměřit se na vozidlo žalobce a zaznamenat příjezd a odjezd právě jeho vozidla, nikoliv konkrétní osoby. Vyloučil, že by vozidlo mohl přehlédnout, jelikož vjezd a výjezd z parkoviště je vždy na kameře zachycen (mimo jednoho dne, kdy byla mlha a na záznamu nebylo nic vidět). Věděl pracovní dobu, kterou měl mít žalobce, soustředil se na tyto úseky, proklikal takto celý pracovní den. Zda sledoval i víkendy, neví, jestli je kontroloval, to by bylo zaznamenáno. Žalobce má vozidlo Volkwagen Passat, jediné toho druhu, které do firmy jezdilo. Ve většině případů parkovalo na jednom místě, když nebyla ve firmě paní [příjmení], tak na místě jejím. Je možno parkovat tam, kde nevidí kamera, ale ten vjezd je vidět vždy. Tam, co není vidět, parkují většinou ti, co přijedou poslední, pan [celé jméno žalobce] tam neparkoval. Sledovaná doba se vždy sečetla v tabulce v Excel a neprodleně, maximálně den, dva po konci měsíce, byla předána panu [příjmení] a paní [příjmení]; tyto informace chtěli vědět ještě před výpočtem mezd. Svědek dále uvedl, že shromažďoval informace o souborech v počítači žalobce, respektive vyčlenil soubory, které se netýkaly žalované, a sice poté, co žalobci byl okamžitě zrušen pracovní poměr. Svědek dále popsal způsob, jakým soukromé soubory a soubory týkající se žalované rozeznával; mělo se tak dít podle označení složek. Současně zmínil doporučené zálohování pracovních dat na síťový disk. Svědek uvedl, že v počítači žalobce nalezl něco přes 1 000 soukromých souborů, což odpovídá 1,48 GB dat; jednalo se o fotky, videa a dokumenty, na které se svědek především zaměřoval. Jestli práce na soukromých dokumentech byla konána doma a přeposlána, nebo zda byla vykonávána na pracovišti, to nerozlišoval.

17. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že u žalované začala pracovat na pozici prodejce a reklamačního technika v prodejně ve [obec], kde byla zaučena. Na této pozici působila asi čtyři či pět let. Poté přešla na centrálu do [obec] na pozici koordinátor, kvalitář a operátor skladu, měla ovládat i práci žalobce, aby ho mohla zastoupit. Co se týče zaučení, pouze jí jeden z podřízených žalobce vysvětloval, co se dělá ve skladě. Co nevěděla, to si zjišťovala pomalu sama. Ptala se v kanceláři pana [příjmení], ten jí zaučil na svoji pozici a více se ptala paní [příjmení], která ji zaučila na svoji pozici. Sám žalobce ji nezaučoval, nikdy za ním nešla, ptala se pana [příjmení] a paní [příjmení]. Po odchodu žalobce převzal jeho místo právě pan [příjmení] a svědkyně nastoupila na pozici pana [příjmení]. Z jejího výslechu vyplynulo, že si na průběh zaškolování (či nezaškolování) nestěžovala.

18. Z dalších listin soud pro rozhodnutí podstatné skutečnosti nezjistil (rozdělení dokumentovaných informací ze dne 4. 5. 2018 se seznamem přítomných).

19. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

20. Podle § 58 odst. 1 zák. práce platí, že pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

21. Podle § 60 zák. práce platí, že v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

22. Podle § 72 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

23. Podle § 304 odst. 1 zák. práce zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v základním pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem.

24. Po provedeném dokazování bylo zjištěno, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 3. 7. 2017 na pozici vedoucího šicí dílny. Žalovaná dne 31. 3. 2020 žalobci doručila listinu nazvanou okamžité zrušení pracovního poměru, kterou s ním chtěla ukončit pracovní poměr, a to z důvodu porušení jeho povinností vyplývajících z právních předpisů, a sice zvlášť hrubým způsobem. Žalovaná přitom uvedla čtyři jednání žalobce, kterým mělo k porušení pracovních povinností dojít. Za prvé neoznámení založení [právnická osoba] [anonymizováno], ve které je žalobce společníkem i jednatelem. Za druhé neoznámení shodného oboru podnikání na základě živnostenského oprávnění žalobce a žalované za účelem udělení souhlasu žalované s aktivitami žalobce. Za třetí vykázání vyššího počtu odpracovaných hodin žalobcem na rozdíl od skutečně odpracovaných hodin v měsících listopadu 2019 a lednu 2020. A za čtvrté nezaučení zaměstnankyně [příjmení] do pracovní pozice kvalitářky šicí dílny a operátorky skladu šicí dílny. Ve lhůtě stanovené § 72 zák. práce podal žalobce u soudu žalobu, jíž se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.

25. Ke zjištěnému skutkovému stavu a jeho právnímu hodnocení předně třeba uvést, že soud nemohl v plném rozsahu přihlížet k jednání uvedenému pod bodem třetím, a sice ve vztahu k tvrzenému porušení povinností spočívajícímu v nesprávném vykazování počtu odpracovaných hodin ze strany žalobce v měsíci listopadu 2019. V daném případě totiž ze strany žalované nebyla dodržena lhůta, ve které je zaměstnavatel oprávněn rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem (výpovědí či okamžitým zrušením pracovního poměru), na což žalobce upozornil. Tato lhůta činí podle § 58 odst. 1 zák. práce pouze dva měsíce ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu pro rozvázání pracovního poměru dověděl. Žalovaná však pracovní poměr s žalobcem okamžitě zrušila až dne 31.3.2020 (žalobci bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno dne 1.4.2020) i přesto, že docházkou vykázanou ze strany žalobce za měsíc listopad 2019, jakož i údaji o přítomnosti žalobce na pracovišti zjištěnými vlastními prostředky musela disponovat již na počátku měsíce prosince 2019, tedy více než dva měsíce předtím. Tato skutečnost vyplývá mj. z výpovědi svědka [příjmení], který uvedl, že údaje příjezdů a odjezdů žalobce do zaměstnání předkládal ve formě excelové tabulky neprodleně, maximálně den, či dva po skončení měsíce, panu [příjmení] a paní [příjmení], kteří po něm údaje požadovali ještě před výpočtem mezd. K docházce žalobce za měsíc listopad 2019 proto soud nepřihlížel a posuzoval pouze docházku za měsíc leden 2020, kdy lhůta daná ustanovením § 58 odst. 1 zák. práce byla dodržena.

26. Soud dále poukazuje na skutečnost, že nepřihlížel ani k v řízení uváděným tvrzením žalované, podle nichž důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru byl rovněž zjevný útoku na její majetek, kterého se měl žalobce dopustit tím, že v pracovní době používal svěřený počítač k zpracovávání a ukládání soukromých dat. Shora citované ustanovení § 60 zák. práce totiž dodatečnou změnu důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru výslovně zakazuje. A soud takto uplatněná tvrzení za změnu (rozšíření) důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru považuje. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu poukazuje soud na to, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl s pracovníkem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. V posuzovaném případě bylo jednání žalobce, které bylo důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru jasně popsáno. A sice tak, že důvodem je skutečnost, že žalobce založil [právnická osoba] [anonymizováno], kde zastává pozici společníka a jednatele, o čemž neinformoval žalovanou, i když mu to čl. 6 pracovní smlouvy ukládá. A dále skutečnost, že žalobce, jak vyplývá z údajů v živnostenském rejstříku podniká mimojiné v oboru výroba a opravy čalounických výrobků, tedy ve shodném oboru podnikání s žalovanou, o čemž rovněž žalovanou neinformoval a žalovaná mu tak neposkytla souhlas dle § 304 odst. 1 zák. práce. Takový popis nelze zaměnit s jiným důvodem ani jiným jednáním žalobce, konkrétně s užíváním pracovního počítače žalované ke zpracování a ukládání dat soukromého charakteru v pracovní době. A to tím spíše ne, když z provedeného dokazování bylo zjištěno, že zmiňované porušení povinností ze strany žalobce žalovaná zjistila až poté, co již s žalobcem pracovní poměr rozvázala. Svědek [příjmení] při svém výslechu před soudem potvrdil, že informace o soukromých souborech žalobce v jeho pracovním počítači shromažďoval až poté, co již byl s žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušen.

27. Soud tedy při posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru posuzoval, zda došlo k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a to zjištěným jednáním uvedeným níže. Podstatné při posuzování otázky závažnosti porušení povinnosti zaměstnance je zkoumání míry intenzity porušení povinnosti. Soud při něm přihlíží k osobě zaměstnance, funkci zastávané zaměstnancem, jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, způsobu a intenzitě porušení povinností, k míře zavinění, k důsledkům porušení povinnosti zaměstnance pro zaměstnavatele, zda došlo ke škodě a její výši apod.

28. Pokud šlo o první důvod porušení pracovních povinností spočívající v tom, že žalobce žalované neoznámil založení [právnická osoba] [anonymizováno] a zastávání pozice společníka i jednatele v uvedené společnosti, žalovaná tvrdila, že tímto jednáním žalobce porušil čl. 6 pracovní smlouvy, jelikož majetková účast žalobce a výkon statutárního orgánu ve jmenované společnosti jsou rozhodnými okolnostmi majícími vliv na daňové přiznání, zdravotní a sociální pojištění a především na výkon práce žalobce, jeho nároky a povinnosti z pracovního poměru vyplývající. Soud však dospěl k závěru, že založení nové společnosti nelze podřadit pod okolnosti, které by musel žalobce žalované hlásit. Citovaný čl. 6 v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky řízení dne 3. 7. 2017 má za úkol upozornit žalobce na nutnost hlášení změn významných pro řádné plnění povinností žalované z pozice zaměstnavatele (jako je např. hlášení vzniklého zdravotního znevýhodnění pro účely plnění povinného podílu osob se zdravotním postižením na celkovém počtu zaměstnanců či hlášení jména, příjmení a rodného čísla dítěte pro účely prohlášení poplatníka daně z příjmu, pokud zaměstnanec uplatňuje zvýhodnění na vyživované dítě apod.). Zaměstnavatel je tak bezpochyby správcem osobních údajů svých zaměstnanců, avšak smí shromažďovat pouze takové osobní údaje, které jsou nezbytné pro naplnění stanoveného účelu, v daném případě plnění povinnosti zaměstnavatele. Nelze rovněž souhlasit s žalovanou, že by založení nové společnosti mělo vliv na pracovní výkony žalobce a proto bylo jeho povinností založení společnosti hlásit. Ze strany žalované nebylo tvrzeno (až do projednávání věci před soudem), že by výše uvedené skutečnosti měly vliv na výkon pracovních povinností žalobce, nebylo to ani v průběhu řízení zjištěno. Naopak bylo doloženo, že v měsících listopadu 2019 a lednu 2020 byly žalobci přiznány 25 % prémie. Svědek [příjmení] žalobce popsal jako zaměstnance aktivního, ambiciózního, který se snažil plnit své úkoly, dále poukázal na jeho zručnost a specialitu ve výrobě čel na postele. Žalovaná sice poukazovala na problematické chování žalobce, nicméně v řízení bylo prokázáno toliko, že v průběhu měsíců července a srpna 2019 byl na poradách žalované opakovaně řešen úkol žalobce v podobě odvozu vyfakturovaných materiálů do [anonymizováno] a snížení mzdy v srpnu 2019 o 15 %, což soud za důkaz vyvrácení řádného plnění pracovních povinností žalobcem nepovažuje. Nakonec výpověď, kterou měl žalobce reagovat na srpnové snížení mzdy, byla za souhlasu žalované odvolána, což rovněž nesvědčí tomu, že by žalobce špatně plnil své pracovní povinnosti, neboť proč by pak žalovaná s odvoláním výpovědi souhlasila.

29. Porušení pracovních povinností ze strany žalobce neshledal soud ani u druhého důvodu, pro který byl ze strany žalované s žalobcem okamžitě ukončen pracovní poměr. Podle žalované měl žalobce povinnost oznámit existenci svého živnostenského oprávnění v oborech shodujících se s předmětem podnikání žalované, a to za účelem udělení souhlasu ve smyslu § 304 odst. 1 zák. práce. Citované ustanovení však hovoří o možnosti další výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele; samotné obstarání si živnostenského oprávnění, které je pouze předpokladem a přípravou pro výkon konkrétní činnosti, tak nelze za výkon jiné výdělečné činnosti považovat (srov. s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1714/2001). I v případě, že by žalobce na základě živnostenského oprávnění skutečně aktivně vyvíjel další výdělečnou činnost totožnou s předmětem činnosti žalované, je soud přesvědčen, že okamžité zrušení pracovního poměru by bylo neplatné. Žalovaná totiž o živnostenském oprávnění žalobce se shodujícím se oborem podnikání věděla již před uzavřením pracovního poměru. O této skutečnost svědčí rovněž jejich vzájemná dřívější spolupráce na základě smluv o dílo v období od 1. 11. 2016 do 31. 12. 2017. Vzájemná spolupráce přitom spočívala v tom, že žalobce dle harmonogramu žalované poskytoval služby při vývoji, výrobě a kompletaci a balení čalounických výrobků. K uzavření pracovní smlouvy pak následně došlo dne 3. 7. 2017. Za dané situace, kdy žalovaná při uzavření pracovní smlouvy o podnikání žalobce věděla, nelze nevyžádání si písemného souhlasu žalované považovat za zvlášť hrubé porušení pracovních povinností, ani za nějaký závažný zásah do vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

30. Pokud jde o pracovní docházku žalobce a její falzifikaci, je zřejmé, že docházka vykazovaná žalobcem v pracovních výkazech a jeho skutečná přítomnost na pracovišti se neshodují. Za podstatné soud považuje fakt, že o tomto rozporu žalovaná musela vědět, aniž by to však nějak řešila. Soud přitom vychází z výpovědi svědka [příjmení], který byl formálně nadřízeným žalobce, kontroloval (podepisoval) mu výkazy docházky a jako nadřízený také ve vztahu k němu vystupoval. Svědek sám vypověděl, že si vedl vlastní evidenci příjezdů a odjezdů některých pracovníků, mimojiné i žalobce, a to tehdy, pokud o nich věděl. Potvrdil rovněž, že věděl o tom, že žalobce jezdí na nákupy, mohlo se jednat o zhruba dva dny v týdnu a takové cesty považoval za cesty související s prací. Žalobce mu je hlásil, nikoli však ve všech případech, mohl je hlásit i někomu jinému. Samotnou pracovní dobu také svědek popsal jako klouzavou s tím, že rozhodující bylo množství práce a někdy bývaly i noční. Z jeho výpovědi je zřejmé, že se vytvořila praxe, kdy žalobce vyřizoval pracovní záležitosti a obstarával různé nákupy i mimo dílnu žalované. A aniž by mu to bylo někdy vytýkáno, či nějak řešeno (až do doby, než si žalovaná nechala udělat audit kamerových záznamů, tj. v listopadu 2019). V měsíci lednu 2020 (měsíc listopad 2019 nelze pro úvahy o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru použít, jak je vyloženo výše pod bodem 25) měl dle žalované žalobce odpracovat o 17,20 hodin méně, než činila jeho pracovní doba. S tímto vyčíslením soud nesouhlasí. V lednu 2020 činil fond pracovní doby 176 hodin, ze srovnání docházky, které žalovaná soudu předložila, vyplývá, že žalobce měl 8 hodin dovolené, měl by tedy odpracovat 168 hodin. Pokud se sečtou jednotlivé zaznamenané časy, dospěl soud k tomu, že v práci byl žalobce 170 hodin 55 minut. Po odečtu 21 půlhodinových pauz na oběd by odpracovaný čas žalobcem činil 160 hodin 25 minut. To je pro žalobce nejnepříznivější posouzení jeho docházky v lednu 2020. Rozdíl by tak činil nikoli žalovanou uváděných 17,20 hodin, nýbrž 7 hodin a 35 minut. Je však nutno vzít v úvahu, jak bylo potvrzeno svědkem, že i v lednu 2020 jezdil žalobce s vědomím žalované na nákupy (svědek hovořil o tom, že tomu tak bylo zhruba dvakrát do týdne). Dle srovnání docházky by tomu odpovídaly dny, kdy je zaznamenán ranní příjezd žalobce, následně jeho odjezd a opětovný příjezd a odjezd v týž den. Konkrétně by se tak jednalo o dny 8.1.2020, 10.1.2020 a 15.1.2020 v celkové délce 5 hodin 57 minut. Výkon práce pro žalovanou by tak činil 166 hodin 22 minuty. A je možné, že tak žalobce činil i ve dny další (soud podotýká, že svědek odhadoval dvě takové cesty týdně), kdy z práce odjel dříve, aniž by se tam pak vracel. Pokud by ještě nějaká další cesta související s výkonem práce byla žalobcem podniknuta (v úvahu připadají nejspíše dny 2.1.2020, 16.1.2020, či 30.1.2020) pak by odpracoval pro žalovanou i více, než činil fond pracovní doby. Konkrétní výpočet a doložení jednotlivých jízda nepovažoval soud pro posouzení věci za nutný. I při nejnepříznivějším posouzení pro žalobce, kdy by soud počítal, byť jen s jediným nákupem v lednu 2020 (svědek [anonymizováno] potvrdil, že na nákup i v lednu 2020 žalobce jezdil) by žalobci do naplnění fondu pracovní doby chybělo 6 hodin 25 minut. Soud má zato, že reálnější je větší počet nákupů a naplnění fondu pracovní doby, ovšem i za předpokladu, že by tento nebyl zcela naplněn je toho názoru, že by to v dané situaci neznamenalo zvlášť hrubé porušení pracovních povinností. A to z toho důvodu, že o nákupech a vyřizování dalších pracovních záležitostí pro žalovanou mimo prostory šicí dílny, a tedy o nesouladu s vykazovanou přítomností žalobce na pracovišti a jeho skutečnou přítomností na pracovišti, žalovaná nepochybně věděla. A nikterak na to nereagovala a nedala žalobci najevo, že s takovou praxí, jak se v průběhu doby vyvinula, nesouhlasí. Pakliže s jednáním žalobce žalovaná nesouhlasila (svědek uváděl, že si nepřítomnosti žalobce začali všímat další zaměstnanci) pak mu měla dané jednání vytknout a svůj nesouhlas s ním dát najevo, bez takového upozornění na závadnost jeho jednání, nelze shledat dostatečnou intenzitu pro okamžité zrušení pracovního poměru.

31. Jako čtvrtý případ porušení pracovních povinností, pro který byl s žalobcem ukončen pracovní poměr, uváděla žalovaná nesplnění příkazu k zaučení zaměstnankyně [příjmení] do pracovní pozice kvalitáře šicí dílny a operátora skladu šicí dílny. Výslechem svědkyně [příjmení] sice bylo potvrzeno, že sám žalobce svědkyni nezaučoval, nicméně z výslechu svědkyně je zřejmé, že zaučována pro část prací byla podřízeným žalobce ze skladu (jeho celé jméno si nepamatovala, pouze křestní jméno – [jméno]), další informace si zjišťovala sama. K dalšímu uvedla svědkyně, že se ptala pana [příjmení] a paní [příjmení], kterými byla zaučena na jejich pozice. Svědkyně si nepamatovala (neuměla vysvětlit), z jakého důvodu proběhlo její zaučení ve spolupráci s panem [příjmení] a paní [příjmení] a z jakého důvodu sama za účelem svého zaučení nevyhledala právě žalobce. Potvrdila však, že zaučena byla a později nastoupila na místo pana [příjmení], který následně vystřídal právě žalobce. Z jejího výslechu je také zřejmé, že si na zaučování nestěžovala. Ze zápisu z porady žalované ze dne 11. 3. 2020 bylo přitom zjištěno, že úkolem žalobce bylo zahájit zaučování svědkyně [příjmení] do procesů na šicí dílně, zejména ji seznámit s náplní práce pana [příjmení] a paní [příjmení]. Z výslechu svědkyně je nepochybné, že s jejich pracovní náplní seznámena byla„ pokud se jedná o pracovní náplň pana [příjmení] a paní [příjmení], tak s tou se seznámila postupně a zaučil jí pan [příjmení] na svoji pozici a paní [příjmení] na svoji pozici„. Žalobce dle názoru soudu tedy své povinnosti dostál, nebylo zjištěno, že by tuto povinnost musel splnit osobně, či že by k tomu měl určit, či byl určen nějaký harmonogram. Výsledku dosaženo bylo, míru iniciativy svědkyně, která také vypověděla, že si informace zjišťovala sama, nepovažuje soud za dané situace za podstatnou. Má tedy za to, že ani v tomto případě žalobce svoji povinnost neporušil, tím spíše ne, když proces zaučování probíhal a sama svědkyně se na žalobce nikterak neobracela a ani jinak nedávala najevo nespokojenost s průběhem zaučování„ že by to vysloveně s někým řešila, takto ne„.

32. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.3.2015, sp.zn. 21 Cdo 1229/2014,„ má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce (nyní 55 odst. 1, písm. b) zák. práce) - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby„.

33. Soud je vzhledem ke shora uvedenému přesvědčen o tom, že žalobce neporušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Že zjištěný skutkový stav, který bylo možno posuzovat, znaky zvlášť hrubého porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci nenaplňuje a bylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby ukončení pracovního poměru s žalobcem řešila jiným způsobem. Skončení pracovního poměru žalobce okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem je tedy neplatné, a soud proto žalobě vyhověl.

34. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), tak, že zcela úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení představující uhrazený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a dále odměnu za zastupování advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátního tarifu“). Soud tak přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 29 104 Kč, a to za osm úkonů právní služby dle podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu po 2 500 Kč za úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, vyjádření ze dne 27. 10. 2020, účast na jednání soudu dne 9. 2. 2020, dne 30. 3. 2021, dne 27. 4. 2021 přesahující dvě hodiny a dne 25. 5. 2021) včetně osmi náhrad hotových výdajů pod 300 Kč za úkon právní služby podle § 13 odst. 1a a 4 advokátního tarifu. Odměna s paušální náhradou v celkové výši 22 400 Kč byla dále zvýšena o 21% daň z přidané hodnoty, tj. o 4 704 Kč, podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. ve spojení s § 14a advokátního tarifu, jelikož zástupce žalobce je jejím plátcem.

35. Za podání ze dne 1.3.2021 soud žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť skutečnosti v něm na výzvu soudu uváděné (týkající se opožděného uplatnění žalovanou tvrzené falzifikace docházky), mohly a měly být uvedeny již přímo v žalobě.

36. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení