7 C 156/2016 - 413

Rubrum

Okresní soud v Pardubicích rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Jitkou Novákovou jako samosoudkyní ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti: [Jméno advokáta C], IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] jako vedlejší účastnice na straně žalované zastoupené advokátem [Jméno advokáta D], advokátem [Anonymizováno] & [Jméno advokáta E]. sídlem [Adresa advokáta E] o omluvu a náhradu imateriální újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaslat k rukám žalobců a) a b) do tří dnů od právní moci rozsudku omluvu tohoto znění: „[Jméno žalované]., se omlouvá paní [Jméno žalobce A] a panu [Jméno žalobce B] ml., že nebyli jako rodinní příslušníci náležitě informováni o rozhodnutí DNR („do not resuscitate“), které žalovaná učinila ve dnech 14.6.2013 resp. 9.5.2013 a bylo tak zasaženo do práv žalobců na jejich soukromý a rodinný život“.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 150 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) částku 150 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba se co do požadavku žalobců a) a b) na přiznání částky 600 000 Kč pro každého z nich, zamítá.

V. Žalovaná je povinna společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem na straně žalované nahradit žalobkyni a) a žalobci b) náklady řízení ve výši 165 800 Kč k rukám [Jméno advokáta A], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně a) a žalobce b) /vystupujícího původně v řízení jako žalobce c)/ se proti žalované – po částečném zastavení řízení /čl. 309 spisu/ a připuštění změny žaloby /čl. 336 spisu/ – domáhali omluvy uvedené ve výroku I. rozsudku a přiznání částky 750 000 Kč pro každého z nich, a to i jako právních nástupců původního třetího žalobce [Jméno žalobce B] st. /vystupujícího původně v řízení jako žalobce b)/ - otce žalobců a manžela [jméno FO]. Tvrdili, že jsou potomky [jméno FO], zemřelé dne 6.7.2013 v nemocnici ve [adresa], ani zemřelá [jméno FO] ani jeden žalobců, včetně původního žalobce [Jméno žalobce B] st., nebyli nikdy zapojeni do rozhodovacího procesu o „do not resuscitate“ (dále jen DNR), ani informováni o přijetí rozhodnutí o [jméno FO] tak byla připravena o rozloučení se svými nejbližšími, stejně tak všichni původní žalobci byli připraveni o příležitost rozloučení s milovaným člověkem, možnost [jméno FO] poděkovat za vše pro ně vykonané, [jméno FO] mohla poslední období svého života prožít ve společnosti svých blízkých, v důstojném a vlídném prostředí, když rodinná sounáležitost byla jednou z hlavních zastávaných hodnot zemřelé. Oba žalobci pociťují ze strany žalované silné porušení jejich práv na rodinný život, úmrtí matky žalobců - poté co jí nebyla poskytnuta kardiopulmonální resuscitace (dále jen KPR) - u nich vyvolalo pocity úzkosti, smutku. Původní žalobce b) žil s [jméno FO] po dobu necelých 50 let ve šťastném manželství, kromě shora uvedených pocitů u něj jeho psychickou bolest – trauma navíc prohluboval silný pocit provinění z toho, že neohlídal postup žalované, objevily se u něj až depresivní stavy s nutností užívání antidepresiv, trpěl poruchami spánku, po dobu více než dvou let nedokázal žít sám ve svém rodinném domě, střídavě proto bydlel u žalobců a) a b), trpěl sociální fóbií, po dlouhou dobu odmítal chodit na veřejnost, trpěl nechutenstvím, migrénami. Původní žalobce b) se v závěru svého života cítil zoufalý a osamělý, procházel těžkým emocionálním a psychickým stavem. Jeho stav by byl nepochybně jiný, pokud by měl možnost se rozloučit s milovanou bytostí a žalovaná rozhodnutí o DNR komunikovala s pacientkou [jméno FO] a rodinnými příslušníky. Žalobkyně a) měla se svou matkou mimořádné úzký a pevný vztah, v nemocnici ji navštěvovala téměř denně, a přesto se nedozvěděla o limitaci péče, u žalobkyně b) se dostavil šok, provázeným pocitem prázdnoty, beznaděje a silnými úzkostmi. V prvním roce se u žalobkyně objevovaly plačtivé a úzkostné stavy, nespavost, se kterou souvisela silná únava a bolesti hlavy, chronické bolesti zad, přetrvávaly u ní také silné výčitky svědomí, že matce nepomohla a neměla možnost jí případně převést k jinému poskytovateli zdravotních služeb. Tyto výčitky u ní vedly k fyzickým projevům spočívajícím v nevolnosti, pocitům na zvracení, nauzeou. Žalobkyně a) dále trpěla vnitřní nerovnováhou, bylo narušeno její fungování v běžném sociálním životě. Žalobce b) měl taktéž se svou matkou intenzivní vztah, při informování o způsobu úmrtí matky taktéž utrpěl šok, silnou psychickou bolest, jeho psychika byla ovlivněna natolik, že to změnilo jeho vztahy s ostatními lidmi, přístup ke společenskému životu, i jeho práci. V prvním měsících pociťoval úzkosti, měl emoční stavy plné smutku, ztratil pocity radosti a velmi špatně spal, v práci velmi špatně reagoval na vnější podněty, měl problémy s koncentrací, několik měsíců proto nemohl ani absolvovat obhajobu profesních certifikací. Ztratil zájem o běžné životní aktivity, značně omezil společenské aktivity. Občasné pocity emočního napětí mají i fyzické příznaky jako zrychlený srdeční tep, zvýšené pocení, třes, časté bolesti hlavy, poruchy spánku. Žalobce b) trpí trýznivými pocity viny, že mohl něco udělat pro záchranu matky, zejména ji nechat přeložit do jiné nemocnice. Mezi členy rodiny bylo velké citové pouto, trávili společně množství času, rodina držela velmi silně pohromadě, navzájem si pomáhali. Všichni původní žalobci ztratili důvěru ve zdravotnictví. Žalobci věděli o závažném zdravotním stavu [jméno FO], rozhodně však nevěděli o rozhodnutí DNR, které bylo učiněno více než dva měsíce před úmrtím pacientky, nebyly tak srozuměni s tím, co toto rozhodnutí o limitaci léčby znamená a jaké důsledky to bude mít. Stejně tak o ničem nevěděla ani [jméno FO]. [jméno FO] měla výslovné životní přáním mít v době umírání poslední pomazání, rozloučit se s rodinou v souladu s jejich náboženským vyznáním – pro chování žalované tak neměla možnost odejít v souladu s křesťanskou náboženskou tradicí. V důsledku rozhodnutí DNR navíc žalobci museli na návrh lékařského týmu Nemocnice [adresa] souhlasit s pitvou, ačkoliv tu si zemřelá zásadně nepřála. Všichni původní žalobci tak neměli možnost se se zemřelou rozloučit pietně a v důstojnosti včetně posledního pomazání, což je citelně zasáhlo a tuto újmu oba žalobci a) a b) pociťují dodnes. Za dané situace tak nemůže být dostačující pouhá omluva, ale je na místě i finanční plnění.

2. Žalovaná s uvedenou žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí v celém rozsahu. Uvedla, že neporušila žádnou povinnosti jí uloženou obecně zákonnými právními předpisy, žalobci nejsou aktivně legitimováni, když právo na péči lege artis je ryze osobnostním nárokem nemajetkové povahy, který nepodléhá dědění. O nepříznivé prognóze [jméno FO] (dále pacientka) byla její rodina opakovaně informována, úmrtí pacientky tak nelze považovat za náhlé či neočekávatelné, ale jednalo se o vyústění těžkého zdravotního stavu při závažném maligním onemocnění, selhávání ledvin, kombinované etiologie, ischemické chorobě srdeční, plicní hypertenzi a diabetu s orgánovými komplikacemi. Žalovaná žalobcům vysvětlila a zdůvodnila svůj postup při poskytování zdravotní péče pacientce. Pokud si žalovaná vyhodnotila, že určitá péče (v tomto případě KPR) je marná, a neúčelná, pak k rozhodnutí o jejím neposkytnutí není nutné vyžadovat souhlas pacienta, který by de facto nutil žalovanou k poskytování péče non lege artis, na základě souhlasu pacienta. Žalovaná chápe, že ztráta blízké osoby je velmi bolestná pro celou rodinu, avšak v rámci poskytování zdravotních služeb k žádnému pochybení ze strany žalované nedošlo. Mimo to má žalovaná za to, že žalobci uplatňují duplicitní nárok k nároku uplatněnému v řízení vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 5 C 167/2015, jde tak o res iudicata. Pacientka dne 27.6.2013 vyslovila souhlas s poskytováním informací o svém zdravotním stavu, diagnóze, léčbě a prognóze ve vztahu k žalobci b), nikoliv ve vztahu k žalobkyni a) a manželovi pacientky - pro ně tak souhlas s podáváním informací nebyl dán a nebyla tak dána ani povinnost žalované informace žalobkyni a) a manželovi pacientky poskytovat, naopak ve vztahu k nim byla žalovaná vázána povinností mlčenlivosti.

3. Vedlejší účastník na straně žalované se plně ztotožnil s argumentací žalované, zdůraznil, že žalovaná neporušila svou povinnost postupovat s odbornou péčí, potažmo povinnost informační vůči žalobcům a není tak splněna ani základní podmínka pro shledání zásahu do práva žalobců na rodinný a soukromý život, natož k přiznání náhrady újmy. Žalobci zásah do svého práva na soukromý a rodinný život spatřují v tom, že nebyly o rozhodnutí nemocnice u pacientky případně nezahajovat KRP předem informováni. Ať už jim ale nemocnice měla povinnost tuto informaci poskytnout či nikoliv, je zřejmé, že pouze v důsledku absence povědomí o rozhodnutí DNR žalobcům žádná újma vzniknout nemohla. Pokud by rozhodnutí zůstalo zachyceno v ambulantní zprávě a nikdy se nematerializovalo, nebyly by jím žalobci nikterak ovlivněni. Aby jim rozhodnutí DNR bylo způsobilé přivodit újmu, muselo by se nejdříve nějakým způsobem projevit navenek, tj. muselo by na životech žalobkyně či žalobce mít nějaké reálné dopady, k čemuž ale nedošlo. Zásahem mohlo být právě a pouze úmrtí pacientky, které však není v příčinné souvislosti s jednáním nemocnice – nezahájení KRP a tudíž ani předchozí rozhodnutí DNR nebylo příčinou smrti pacientky. Kdyby nemocnice pacientku v rozporu se svým dřívějším rozhodnutím o DNR začala resuscitovat, nic by se nezměnilo, stejně tak kdyby nemocnice pacientku či její příbuzné o rozhodnutí DNR předem informovala, stejně tak by se ničeho nezměnilo, ani pokud by žalobci dostali možnost se k rozhodnutí o DNR vyjádřit a přesvědčit nemocnici o jeho přehodnocení. O potencionálnímu zásahu do práv žalobců by bylo možno uvažovat pouze tehdy pokud by jim v důsledku neinformování o rozhodnutí DNR ze strany nemocnice nebyla známa závažnost zdravotního stavu pacientky. Pouze v takovém případě by mohli argumentovat, že jim byla odepřena možnost se na smrt blízkého rodinného příslušníka psychicky připravit, popřípadě rozloučit. Rozhodnutí o DNR a ani jeho následná implementace neměly žádný následek ve vztahu k vzniku nemateriální újmy. Pokud by soud považoval nárok žalobců za opodstatněný, jevila by se s ohledem na intenzitu a dopady údajného zásahu jako dostatečné odčinění újmy, omluva.

4. Z oddacího listu bylo zjištěno, že manželství pacientky a původního žalobce b) bylo uzavřeno dne [Datum narození žalobce B].

5. Z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29.10.2020, č.j. 23 Co 350/2018- 667, bylo zjištěno, že rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6.6.2018, č.j. 5 C 167/2015–399, byl změněn tak, že požadavek žalobců a) a b) /poté co se stali právními nástupci původního žalobce b), kdy každý ze třech původních žalobců požadoval částku 240 000 Kč/ na zaplacení částky 360 000 Kč každému z nich zamítnut. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobci tvrdili, že při poskytování zdravotních služeb došlo ze strany žalované k pochybení, a to neposkytnutí pomoci a nezahájení KPR, když u pacientky došlo k srdeční zástavě, šlo tak o nekonání, jehož přímým důsledkem byla smrt pacientky, jednalo se tedy o postup non lege artis. Okresní soud vycházel z toho, že [jméno FO], narozená [datum], zemřelá dne 6.7.2013, byla matkou žalobců a manželkou žalobce [Jméno žalobce B], narozeného [datum]. V roce 2013 se pacientka léčila mimo jiné u společnosti [právnická osoba]., jejímž právním nástupcem je žalovaná, a to včetně období od 27.6. do 6.7.2013. Od 1.7.2013 byla hospitalizována na oddělení JIP interny této nemocnice. V 11:05 hodin dne 6.7.2013 došlo k srdeční zástavě pacientky. Z výpovědí žalobců okresní soud zjistil, že [jméno FO] nikdy nemluvila o tom, že by nechtěla být resuscitována, ani neučinila žádný takový písemný projev. Znala svůj zdravotní stav a bojovala o život. Nemocnice také neinformovala rodinu o rozhodnutí DNR. Žalobkyně [Jméno žalobce A] připustila, že lékaře požádali, aby před matkou nepoužívali slovo rakovina, ale nežádali o to, aby ji neinformovali o nemocech a léčebných postupech. Tyto skutečnosti potvrdil ve své výpovědi také svědek [právnická osoba], manžel žalobkyně. Z přijímací zprávy [právnická osoba]. učinil okresní soud zjištění o tom, že [jméno FO] byla přijata dne 9.5.2013 v 9:20 hodin. V 10:30 hodin bylo rozhodnuto o stanovení rozsahu péče tak, že v případě monitorované srdeční zástavy nemá být zahajována KPR s tím, že tento postup by neměl vliv na prognózu pacientky. Dále je v přijímací zprávě uvedeno, že pacientka má strach z chemoterapie, nechce náročnou léčbu, nejraději by na chemoterapii nejela. Bylo rozhodnuto o pokračování plné léčby i s případnou přístrojovou podporou orgánových funkcí (dialýza). Záznam je podepsán [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Okresní soud uzavřel, že pacientka [jméno FO] byla hospitalizována v době od 27.6. do 6.7.2013 ve [právnická osoba]., jejíž právním nástupcem je žalovaná, a to od 1.7.2013 na oddělení JIP interny této nemocnice. V 11:05 hodin dne 6.7.2013 došlo u pacientky k srdeční zástavě. KPR nebyla zahájena. Bylo zohledněno rozhodnutí lékařů ze dne 14.6.2013 o stanovení rozsahu péče DNR. Pacientka nebyla informována o stanovení rozsahu péče a jeho důsledcích. Ačkoliv s ní lékaři opakovaně hovořili, do dokumentace byly zaznamenány pouze její stanoviska, vztahující se k chemoterapii, dialýze, přání jít domů, ale nikoliv ke KPR. Tato informace nebyla také zpřístupněna žalobcům. Naopak ještě 2.7.2013 [právnická osoba]., žádala od pacientky informovaný souhlas k zavedení centrálního žilního katetru, ve kterém pacientka prohlásila souhlas k provedení veškerých potřebných a neodkladných výkonů nutných k záchraně jejího života a zdraví. V dané věci nebylo zaznamenáno, že by pacientka vyjádřila přání, že nechce být resuscitována. Podle závěrů znaleckého posudku mohl zákrok KPR teoreticky prodloužit pacientčin život, byť základní chorobu by to neovlivnilo a příznaky neřešilo. Nesprávná indikace léčiv byla vyvrácena závěry znaleckého posudku. Ze záznamu zdravotnické dokumentace nelze dovodit, že by byly do dokumentace vpisovány dodatečně, případné porušení této povinnosti řádného vedení dokumentace nemá příčinnou souvislost s úmrtím pacientky. V průběhu odvolacího řízení žalobce [Jméno žalobce B], narozený [datum], dne 12.7.2019 zemřel. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 31.3.2020, č.j. 23 Co 350/2018-527, o tom, že na místo něj bude v řízení pokračováno s jeho procesními nástupci - žalobkyní [Jméno žalobce A] a s žalobcem [Jméno žalobce B], narozeným dne [Datum narození žalobce B], když povaha věci umožňovala pokračovat v řízení, neboť u soudu uplatněný nárok na odškodnění za usmrcení osoby blízké nezanikl smrtí zůstavitele a stal se součástí pozůstalosti a předmětem dědického práva dle § 1475 odst. 2 o.z. Po přezkoumání rozhodnutí okresního soudu dospěl odvolací soud k závěru, že z dosud provedeného dokazování nebyla prokázána příčinná souvislost mezi následkem (úmrtím pacientky) a poskytnutím zdravotní péče (rozhodnutím o DNR bez informovaného souhlasu pacientky a neprovedení KPR), tj. že by postup ošetřujícího lékaře, který neprovedl KPR a akceptoval dřívější rozhodnutí lékařů právní předchůdkyně žalované o DNR, bylo příčinou jejího úmrtí. Případné porušení povinnosti, spočívající v rozhodnutí o DNR bez informovaného souhlasu pacientky, by v tomto řízení mohlo být významné pouze tehdy, pokud by neprovedení KPR bylo příčinou úmrtí pacientky. Odvolací soud vyhověl návrhu žalobců na zpracování revizního znaleckého posudku k prokázání příčinné souvislosti mezi tímto jednáním (případně nekonáním) zdravotnického zařízení a úmrtím pacientky. Ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze odvolací soud zjistil, že bezprostřední příčinou smrti [jméno FO] bylo selhání srdce a plic z důvodu dekompenzace při chronickém postižení s vlivem akutního zhoršení jejich funkcí při interkurentní infekci provázející základní hemato-onkologické onemocnění. Dále ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že k srdeční zástavě selháním funkce srdce nedošlo náhle, ale byla vyústěním postupujícího srdečního selhávání. KPR v této fázi choroby by velmi pravděpodobně nevedla k obnovení účinné srdeční činnosti oběhového aparátu a plic, pokud ano, pak na přechodnou dobu několika minut až desítek minut. Resuscitací bylo možné obnovit životní funkce [jméno FO] na dobu minut, možná i hodin, avšak v rozsahu dnů je to nepravděpodobné. Srdce je pumpa, a pokud má být provedena úspěšně resuscitace, musí to být za podmínek, že lze obnovit jeho činnost. Z tohoto pohledu je rozhodující příčina selhání srdce. Zde srdce již nemělo sílu a nebylo tedy, jak jeho činnost obnovovat. Poté dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. Žalobcům se nepodařilo prokázat splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 ve spojení s § 444 odst. 3 obč. zák. Následek (smrt osoby blízké) je nesporný. Lze poté akceptovat závěry soudu prvého stupně o tom, že ze strany právní předchůdkyně žalované došlo k porušení právní povinnosti v tom, kdy při léčbě [jméno FO] postupovala bez jejího informovaného souhlasu, v rozporu s ust. § 28 odst. 1 a § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., když ji neinformovala o stanovení způsobu rozsahu péče, spočívající v DNR. Správný je rovněž závěr okresního soudu o tom, že [jméno FO] nebyla pacientkou, která by v době rozhodnutí o DNR dne 9.5.2013 a dne 14.6.2013 nebyla schopna uvedenou informaci vnímat. Součástí zdravotnické dokumentace není souhlas pacientky s takovým rozsahem léčby. V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalované neposkytla pacientce náležitou péči. Dne 6.7.2013 ošetřoval pacientku [tituly před jménem] [jméno FO]. [jméno FO] již měla poruchu vědomí a splňovala kritéria doporučení ČLK č. 1/2010. [tituly před jménem] [jméno FO] nezahájil KPR. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že toto nekonání nebylo porušením právní povinnosti a neposkytnutí KPR nebylo příčinou, a to příčinou převažující, úmrtí [jméno FO]. Podle závěrů znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze by resuscitace dne 6.7.2013 velmi nepravděpodobně vedla k obnovení srdeční činnosti [jméno FO]. Pokud by k tomu došlo, pak by při obnovení srdeční činnosti nebyla pacientka schopna samostatného života bez okamžitého napojení na plicní ventilaci a dialýzu. Obnovit životní funkce bylo možné na dobu minut, možná hodin. Úspěšná resuscitace nebyla možná, neboť srdce pacientky již nemělo sílu a nebylo možné jeho funkci obnovit. Z výše uvedeného tak vyplývá, že neposkytnutí KPR nebylo porušením právní povinnosti ani příčinou úmrtí pacientky. Protiprávní jednání žalované, spočívající v neposkytnutí informace o rozhodnutí o DNR, nevedlo ke škodlivému následku (úmrtí pacientky). Tvrzení žalobců o vadném podávání a vysazování léčiv nebylo prokázáno ani doplněným dokazováním v odvolacím řízení. V tomto směru byl postup žalované shledán oběma znaleckými ústavy za standardní a neměl žádný vliv na úmrtí pacientky.

6. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2022, č.j. 25 Cdo 961/2021–724 bylo zjištěno, že dovolání v části, v níž směřovalo proti výroku I. ve věci samé rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29.10.2020, č.j. 23 Co 350/2018–667, bylo zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu bylo odmítnuto. Z odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že informovaný souhlas je podle § 28 odst. 1 zdravotního zákona předpokladem výkonu zdravotních služeb, které lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, jenž představuje zvláštní úpravu souhlasu se zásahem do osobní integrity člověka [viz Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 557]. Judikatura přitom dovodila, že není-li pacient dostatečně informován o rizicích spojených se zákrokem, může se případně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, č. 81/2015 Sb. rozh. obč.) domáhat náhrady újmy vzniklé při zákroku, pokud by jej při náležitém poučení nepodstoupil. Nedostatečné poskytnutí informací mimoto může případně samo o sobě představovat též zásah do práv dotčené osoby a vést pak ke vzniku specifického nároku za újmu takto utrpěnou (srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017). V dané věci sice žalovaná (podle dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu) nedostatečně splnila svou informační povinnost ve vztahu ke stanovení způsobu rozsahu péče, nicméně nárok na náhradu újmy tím vzniklé v autonomii pacienta a představované nežádoucím informačním deficitem nebyl předmětem řízení (nebyl uplatňován nárok na přiměřené zadostiučinění náležející pacientovi). Už s ohledem na to, že nezahájení resuscitace nebylo v souladu s učiněnými zjištěními příčinou smrti pacientky, nelze pojímat její úmrtí jako tzv. materializované riziko, o němž nebyla poučena tak, jak o tom hovoří dovolatelé (lze podotknout, že sami žalobci v této souvislosti za následek označují neprodloužení života). Kromě toho v daném případě nešlo o přímý zásah do tělesné integrity, ale o jeho neprovedení, respektive neposkytnutí určitého úkonu zdravotní služby. Zatímco informovaný souhlas je podmínkou provedení zákroku se zásahem do integrity pacienta, bez nějž by výkon neměl být uskutečněn (nejedná-li se o některou ze zákonem předjímaných výjimek), je otázkou, zda a nakolik je odlišná situace při neposkytnutí informací o léčbě, jež není pokládána za indikovanou, resp. zda má a může vůbec být vyžadován souhlas pacienta k neprovedení určitých výkonů, jejichž potřeba může hypoteticky vyvstat. Na této otázce nebylo ovšem rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť dovolatelé uplatňovali nárok na jednorázovou náhradu pozůstalých za nemajetkovou újmu, způsobenou zaviněným protiprávním usmrcením osoby blízké. Lze tak shrnout, že poskytovatel zdravotní péče není povinen hradit pozůstalým jednorázovou náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou ztrátou osoby blízké (§ 444 odst. 3 obč. zák.), jestliže lékaři nepřistoupili při srdeční zástavě ke kardiopulmonální resuscitaci pacienta, jehož stav byl natolik závažný, že resuscitace by k obnovení srdeční činnosti nevedla nebo by obnovila životní funkce jen na velmi krátkou dobu při prodlužovaném utrpení umírajícího. Protože žalobci v tomto řízení neuplatňovali nároky odpovídající tvrzenému zásahu do práv plynoucích z autonomie pacienta (náhrada za zásah do osobnostních práv zemřelé pacientky v důsledku provedení zdravotnických výkonů bez informovaného souhlasu), bylo z pohledu uplatněných dovolacích důvodů rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné.

7. Z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31.7.2023, sp.zn. I. ÚS 1594/22, měl soud zjištěno, že ústavní stížnost žalobců proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 25 Cdo 961/2021-724 ze dne 28. 2. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 350/2018-667 ze dne 29. 10. 2020, byla zamítnuta. Z odůvodnění vyplývá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích jádro argumentace stěžovatelů k procesu vyslovení pokynu DNR nerozporují - naopak. Soudy dospěly k závěru, že z dosud provedeného dokazování vyplývá, že ošetřující lékaři pochybili, vydali-li pokyn DNR jednostranně, aniž by své rozhodnutí konzultovali s - v rozhodné době vnímající - pacientkou nebo s jejími blízkými (viz bod 14 rozsudku Nejvyššího soudu a body 55-56 rozsudku odvolacího soudu). Obecné soudy v napadených rozhodnutích nezpochybnily výše dovozený obecný závěr, že jednostranné vydání pokynu DNR ze strany lékařů bez informování či jakéhokoliv zapojení pacienta nebo jeho blízkých do rozhodovacího procesu zásadně není v souladu ani s právem pacienta na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy, ani s příslušnými odbornými standardy. Nosným důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatelů bylo, že stěžovatelé svojí žalobou uplatňovali nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké, nikoliv nemajetkovou újmu způsobenou porušením participačních práv pacientky či jich samotných (jako osob blízkých). V tomto ohledu je rozhodné, že soudy vycházely z rozdílného charakteru nároků podle § 444 odst. 3 obč. zák. a obecného nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák. Podle obecných soudů je účelem dříve uvedeného nároku poskytnout pozůstalým náhradu za neočekávanou smrt blízké osoby; následkem protiprávního jednání je zde přímá a neočekávatelná ztráta života či zmaření obnovení dobrého zdravotního stavu, nikoliv porušení autonomie a participačních práv pacienta (případně jeho blízkých). Stěžovatelé spatřovali protiprávnost zásahu ve skutečnosti, že pacientce nebyl v důsledku neprovedení KPR prodloužen život o několik minut, hodin, dnů, nanejvýš měsíců, byť by kvalita jejího života byla s vysokou pravděpodobností snížena v důsledku nutnosti napojení na umělou orgánovou podporu (srov. bod 12 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Také v tomto ohledu je nutné dovodit, že rovněž potenciální ne-oddálení neodvratně se blížícího konce života o určitý čas není typem protiprávního následku, který by měl být podle § 444 odst. 3 obč. zák. jednorázově odškodněn. Neprodloužení umírání na sklonku života dlouhodobě nemocného pacienta o krátkou dobu jednoduše nelze slučovat s usmrcením ve smyslu § 444 odst. 3 občanského zákoníku. Jinými slovy, vedlo-li nejednání lékařů k neprodloužení umírání pacientky, neznamená to, že bylo nutně v přímé příčinné souvislosti s její smrtí ve smyslu citovaného ustanovení jen proto, že by smrt mohla nastat o několik minut, hodin, dnů, nanejvýš měsíců později. Rozdíl mezi různými následky neprovedení KPR v tomto smyslu Ústavní soud považuje za významný, stejně jako Nejvyšší soud. Byť je z provedeného dokazování zřejmé, že lékaři pacientku ani její rodinu do hodnocení, zda je případné provedení resuscitace v budoucnu v jejím případě léčbou přiměřenou a účelnou, nezahrnuli, neznamená to, že porušili právo pacientky na život. Rozporné tedy není, že porušení procedurálních a deliberativních zásad při jednostranném vydání pokynu DNR mohlo představovat porušení základních práv pacientky (resp. jejích blízkých stěžovatelů). Odvolací soud nicméně stěžovatele při jednání dne 21. 3. 2019 řádně poučil o rozdílnosti žalobních nároků podle § 13 odst. 2 a § 444 odst. 3 obč. zák.; přímo odkázal na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1725/2016 ze dne 28. 2. 2018, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uloží-li soud poskytovateli zdravotní péče zaplatit žalobcům jednorázovou náhradu za zásah do rodinných vztahů vyvolaný tím, že pro nedostatky v poučení pacienta lékařem o možnostech dalších vyšetření byla opožděně nasazena odpovídající léčba a nebyl o několik měsíců oddálen nevratně se blížící konec života osoby blízké pozůstalým, rozhodne o jiném nároku, než který žalobci učinili předmětem řízení, jestliže v žalobě požadovali jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké v důsledku nesprávné diagnózy. Poučil-li řádně odvolací soud o takovém právním názoru stěžovatele, nelze podle Ústavního soudu v zamítnutí původní žaloby stěžovatelů spatřovat porušení jejich základních práv. Z pozitivních závazků státu vyplývajících z judikatury ESLP vyplývá, že státy mají poskytovat ochranu základním právům pacienta tím, že při hodnocení konkrétního postupu na sklonku života pacienta vezmou v úvahu: 1) zda byly zohledněny dříve vyjádřená přání pacienta a přání osob, které jsou mu blízké, jakož i stanoviska zdravotnických pracovníků; 2) možnost obrátit se na soud v případě pochybností o nejlepším rozhodnutí v zájmu pacienta (srov. první až třetí linii argumentace stěžovatelů). Z uvedených požadavků ale nevyplývá, v jakém konkrétním řízení mají obecné soudy uvedené faktory zohlednit, případně rozhodnout o náhradě způsobené újmy. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že odškodnění za usmrcení blízké osoby ve smyslu § 444 odst. 3 obč. zák. nemůže sloužit k odškodnění za porušení povinnosti komunikovat rozhodnutí DNR s pacientkou (případně s její rodinou) a že neprovedení KPR v případě pacientky nepředstavovalo postup non lege artis, jež by byl převažující a přímou příčnou její smrti, neznamená to automaticky, že vyžadované faktory nemohou být zohledněny – případně i odškodněny - jiným typem náhrady. Právě uvedené platí zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatelé se náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním pokynu DNR bez informování a komunikace s pacientkou a jejími příbuznými domáhají v paralelním řízení. Ze stejného důvodu nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu vnímat ani jako překvapivé, neboť stěžovatelé na jiný právní názor odvolacího soudu reagovat mohli. Napadená rozhodnutí obecných soudů přitom podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí i ve vztahu k dalším dílčím námitkám stěžovatelů. K námitce stěžovatelů ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud uvedl, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle něj v tomto ohledu porušeno nebylo. Nosný závěr Nejvyššího soudu ohledně nepoužitelnosti nároku podle § 444 odst. 3 obč. zák. není závislý na konkrétní možné době přežití (minut, hodin, dnů či několika měsíců). Podstatné v tomto ohledu je, že neprodloužení nevyhnutelného umírání není usmrcením ve smyslu citovaného ustanovení. Lze tedy uzavřít, že byť mají stát a zdravotníci povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, lékařský zákrok vůči svéprávné a vnímající osobě schopné o svém osudu rozhodovat lze zásadně učinit pouze s jejím svobodným a informovaným souhlasem, a to i v případě, povede-li odmítnutí zákroku k její smrti. Není-li pacient v době potřeby resuscitace ve stavu, kdy může vyjádřit svůj informovaný (ne)souhlas, je třeba brát zřetel na jeho dříve vyslovený pokyn "Do Not Resuscitate", který učinil prostřednictvím institutu dříve vysloveného přání. Při rozhodování o provedení kardiopulmonální resuscitace na sklonku života je obecně třeba vyvažovat právo na život a na ochranu zdraví na straně jedné a právo jednotlivců na důstojné přirozené dožití na straně druhé. Z práva na život a ochranu zdraví v každém případě nevyplývá bezpodmínečná povinnost lékařů provést kardiopulmonální resuscitaci bez ohledu na stav konkrétního pacienta, byť by mohla o určitou dobu oddálit okamžik fyzické smrti. Přestože lékaři obecně nemají bezpodmínečnou povinnost provést kardiopulmonální resuscitaci, kterou považují za medicínsky neindikovanou, jednostranné vydání pokynu "Do Not Resuscitate" ze strany lékařů bez informování či jakéhokoliv zapojení pacienta (či za určitých okolností jeho blízkých) do rozhodovacího procesu, může být v rozporu s jeho (případně jejich) participačním právem, a tedy i s právem pacienta (případně jeho blízkých) na nedotknutelnost osoby a respektování rodinného a soukromého života podle čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Byť bylo v projednávané věci stěžovatelů nesporné, že lékaři pacientku ani její rodinu do hodnocení, zda je případné provedení resuscitace v budoucnu v jejím případě léčbou přiměřenou a účelnou, nezahrnuli, neznamená to, že porušili právo pacientky - matky stěžovatelů - na život ve smyslu § 444 odst. 3 občanského zákoníku. Neprodloužení umírání na sklonku života dlouhodobě nemocného pacienta - ať už o několik minut či několik měsíců - nelze slučovat s přímým usmrcením. Poučil-li odvolací soud stěžovatele řádně o rozdílnosti žalobních nároků podle § 13 odst. 2 a § 444 odst. 3 obč. zák., nelze v zamítnutí jejich žaloby spatřovat porušení jejich základních práv.

8. Z chorobopisu pacientky – souhlasu s hospitalizací ze dne 9.5.2013 bylo zjištěno, že je formulářového typu, pacientka byla do nemocnice ve [adresa] přijata téhož dne v 9.20 hod. na interní oddělení, byly zakroužkovány odpovědi Ano u souhlasu s hospitalizací a poskytováním zdravotních služeb, seznámení s Domácím řádem a Právy pacientů, souhlasu, aby se na poskytování zdrav. služeb podílely osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického či odborného pracovníka a nahlíželi do zdravotnické dokumentace. Do části „Souhlasím, aby informace o mém zdravotním stavu, diagnóze, léčbě a prognóze byly sdělovány“ byl ručně dopsáni syn [Jméno žalobce B], dcera [Jméno žalobce A], s uvedením dvou telefonních čísel s tím, že syn [Jméno žalobce B] má i právo nahlížet do zdravotní dokumentace a pořizovat si z ní výpisy, opisy a kopie. Podpis pacientky chybí, jako důvod neschopnosti podpisu je uvedena slabost, unavenost s tím, že souhlas byl udělen slovně. Listina obsahuje podpis zdravotní pracovnice paní [jméno FO] a svědkyně paní [jméno FO].

9. Z chorobopisu pacientky – souhlasu s hospitalizací ze dne 30.5.2013 bylo zjištěno, že je formulářového typu, pacientka byla do nemocnice ve [adresa] přijata téhož dne v 12.04 hod. na interní oddělení, byly zakroužkován odpovědi Ano u souhlasu s hospitalizací a poskytováním zdravotních služeb, seznámení s Domácím řádem a Právy pacientů, souhlasu, aby se na poskytování zdrav. služeb podílely osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického či odborného pracovníka a nahlíželi do zdravotnické dokumentace. Do části „Souhlasím, aby informace o mém zdravotním stavu, diagnóze, léčbě a prognóze byly sdělovány“ byl ručně dopsáni syn [jméno FO], manžel, dcera, s uvedením jednoho telefonního čísla, s tím, že mají i právo nahlížet do zdravotní dokumentace a pořizovat si z ní výpisy, opisy a kopie. Podpis pacientky chybí, jako důvod neschopnosti podpisu je uvedeno celková slabost, třes horních končetin s tím, že souhlas byl udělen slovně. Listina obsahuje podpis zdravotní pracovnice [Anonymizováno] a svědka paní [jméno FO].

10. Z rozhodnutí pacientky o zacházení s informace o jejím zdravotním stavu Fakultní nemocnice [adresa], IV. interní hematologické kliniky, ze dne 24.6.2013, formulářového typu, je zřejmé, že u pacientky byly jako platné varianty uvedeny, že chce znát informace o svém zdravotním stavu, souhlasí, aby informace o jejím zdravotním stavu byly předávány i dalším osobám, jako osoba, která má právo na informace o zdravotním stavu byl ručně dopsán manžel [Jméno žalobce B] s tím, že má zároveň právo nahlížet do její zdravotnické dokumentace, pořizovat si z ní výpisy nebo kopie, má právo rozhodovat o poskytnutí zdravotních služeb pacientce, v době, kdy by její zdravotní stav nedovolil vyjádřit své rozhodnutí o navrhované léčbě, jako další osoby, které mají být informovány o zdravotním stavu pacientky a dále nahlížet do zdravotnické dokumentace, pořizovat si z ní výpisy a opisy, byly uvedeny syn [Jméno žalobce B], dcera [Jméno žalobce A]. Žádné blízké osoby, u kterých by si pacientka nepřála, aby dostaly informace o jejím zdravotním stavu uvedeny nebyly.

11. Z chorobopisu pacientky – souhlasu s hospitalizací ze dne 27.6.2013 bylo zjištěno, že je formulářového typu, pacientka byla do nemocnice ve [adresa] přijata téhož dne v 14.00 hod. na interní oddělení, byly zakroužkován odpovědi Ano u souhlasu s hospitalizací a poskytováním zdravotních služeb, seznámení s Domácím řádem a Právy pacientů, souhlasu, aby se na poskytování zdrav. služeb podílely osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického či odborného pracovníka a nahlíželi do zdravotnické dokumentace. Do části „Souhlasím, aby informace o mém zdravotním stavu, diagnóze, léčbě a prognóze byly sdělovány“ byl ručně dopsán syn [Jméno žalobce B] s uvedením telefonního čísla s tím, že má i právo nahlížet do zdravotní dokumentace a pořizovat si z ní výpisy, opisy a kopie. Podpis pacientky chybí, jako důvod neschopnosti podpisu je uveden třes rukou s tím, že souhlas byl udělen ústně. Listina obsahuje podpis zdravotní pracovnice [Anonymizováno] a svědka [Anonymizováno].

12. Z dopisu ze dne 15.3.2015 označeného jako Výzva k omluvě a satisfakci za vzniklou imateriální újmu měl soud zjištěno, že žalobci vyzvali žalovanou k náhradě imateriální škody dle § 444 odst. 3 obč. zák., náhrady za zásah do osobnostních práv, ve výši 1 500 000 Kč pro každého z účastníků včetně původního žalobce b) [Jméno žalobce B] st., s tím, že nedostačuje satisfakce pouze v podobě omluvy. Žalobci vyjádřili své přesvědčení, že postup žalované nebyl lege artis, došlo k hrubému zanedbání povinností, které bylo v přímé příčinné souvislosti s následným úmrtím [jméno FO].

13. Z dopisu ze dne 28.4.2015 měl soud zjištěno, že právní zástupce žalobců urgoval žalovanou o reakci na výzvu ze dne 15.3.2015, s tím, že pokud neobdrží od žalované žádné informace je zmocněn věc řešit soudní cestou.

14. Z dopisu ze dne 28.5.2015 bylo zjištěno, že právní zástupce opětovně urgoval žalovanou o vyjádření.

15. Z dopisu ze dne 28.5.2015 měl soud zjištěno, že žalovaná žalobcům sdělila své pochopení pro to, že ztráta blízké osoby je velmi bolestná pro celou rodinu, nicméně žalovaná neshledala žádné pochybení v rámci poskytování zdravotních služeb, odmítá tak odpovědnost za úmrtí pacientky v důsledku postupu non lege artis.

16. Z Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svoji vůli, bylo zjištěno, že marnou a neúčelnou je léčbou taková, která není v zájmu pacienta, nemůže mu pomoci a zatěžuje jej zbytečným strádáním, či rizikem komplikací /čl. 3 písm. d)/. Použití postupu, kde rizika a komplikace s ním spojené nejsou vyváženy jeho přínosem pro pacienta, je v rozporu s etickými principy medicíny. Vždy je nutné brát zřetel na předchozí názor pacienta, pokud je dostupný, a je nepochybné, že jde o dříve vyslovené přání příslušného pacienta (viz. čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně) /čl. 4 písm. e)/. Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby neznamená omezení pacienta na jeho právech, ale naopak je sledován zájem pacienta tak, aby nedošlo k porušení základních medicínských a etických principů včetně nechtěného nedůstojného prodlužování umírání. Smrt, která je výsledkem přirozeného průběhu onemocnění, nemůže být považována za nepříznivý výsledek zdravotní péče /čl. 4 písm. g)/. Neexistuje povinnost zahajovat marnou a neúčelnou léčbu, nebo v ní pokračovat, pokud je probíhající léčba odůvodněně za takovou označena. Dle článku 6 „doporučení pro klinickou praxi“ podnět k zahájení paliativní péče může dát kdokoli z ošetřujícího zdravotnického týmu. Kdykoli je to možno, pacientovo přání musí být zahrnuto do rozhodování o zahájení paliativní péče. Rodina či blízcí pacienta by měli být náležitě informováni, pokud pacient neurčil jinak, nejlépe ve formě strukturovaného rozhovoru. Delegování odpovědnosti na rodinu či blízké za přijaté rozhodnutí o zahájení paliativní péče není přípustné. Zahájení paliativní péče a rozhodnutí o nezahájení či nepokračování marné či neúčelné léčby musí být vždy uvedeno ve zdravotnické dokumentaci. Zápis do zdravotnické dokumentace před zahájením paliativní péče by měl obsahovat odborné posouzení zdravotního stavu a medicínské zdůvodnění rozhodnutí o zahájení paliativní péče. Cíle intenzivní péče, přínos a rizika plánovaných i probíhajících jednotlivých diagnostických a léčebných postupů by měly být v pravidelných intervalech přehodnocovány a zvažovány (minimálně jednou za 24 hodin).

17. Ze Směrnice [právnická osoba]., č. [Anonymizováno] zpracované dne 19. 4. 2010 [jméno FO], jejímž předmětem je specifikace kategorií rozsahu léčby a vedení zdravotnické dokumentace bylo zjištěno, že dle této Směrnice se plná léčba bez resuscitace označovala 1 DNR, nerozšířená léčba bez resuscitace 2 DNR a paliativní léčba č.

3. V odstavci označeném jako dokumentace změn rozsahu péče je uvedeno, že rozvahu provádějí a stvrdí podpisem minimálně dva lékaři se specializovanou způsobilostí a podléhá následnému schválení primářem oddělení. Je vhodné, aby součástí zápisu byla také informace o způsobu rozsahu informování pacienta a příbuzných. DNR se použije v případě, že bylo rozhodnuto o nezahájení KPR v případě zástavy oběhu. Dle směrnice o vedení zdravotnické dokumentace [právnická osoba]. platné od 20. 6. 2013 zpracované [tituly před jménem] [jméno FO] v části „dokumentace změn rozsahu péče“ je uvedeno, že upozornění na změnu rozsahu terapie je červeně zapsáno v dekurzu pacienta pojmem rozsah péče. Případná změna rozsahu další terapie musí být řádně dokumentována v písemné podobě. Zápis musí obsahovat stručné zhodnocení dosavadního průběhu, důvodu rozhodnutí a musí být jasně stanoven rozsah další terapie. Rozvahu provádějí a stvrdí podpisem minimálně dva lékaři se specializovanou způsobilostí, podléhá následnému schválení primářem oddělení. Pokud lze, musí být pacient, eventuálně osoby blízké (není-li pacient vnímat smysl sdělení), přiměřeným způsobem informováni o rozsahu další terapie, záznam o tom je součástí zápisu. Pokud pacient (osoby blízké) projeví nesouhlas s navrženým postupem, je třeba tento nesouhlas brát v úvahu při rozvaze.

18. Z vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], [Anonymizováno], přednostky Kliniky paliativní medicíny 1. lékařské fakulty [právnická osoba] a Všeobecné fakultní nemocnice v [Anonymizováno] bylo zjištěno, že ve Všeobecné fakultní nemocnici proběhl v letech 2016 až 2017 rozsáhlý výzkum zaměřený na poslední hospitalizaci pacienta, která předchází úmrtí. Z výzkumu vyplynulo, že u přibližně 1 000 zemřelých za období jednoho roku: 1) je úmrtí v naprosté většině případů pro lékaře očekávané, nejde o náhlou a překvapivou situaci, ale o předvídatelnou trajektorii onemocnění; 2) většině úmrtí (až 90 %) kardiopulmonální resuscitace v souboru studie nepředcházela a v dokumentaci byl záznam o DNR; 3) pouze u 10 % pacientů dokumentace obsahovala záznam o vůli, hodnotách a preferencích pacienta. Rozhodování o potenciálně život prodlužujícím postupu je vychýleno významně na stranu lékařů. Přestože jsou pacienti po značnou dobu léčby kompetentní, nebývají k rozhodování přibráni včas; rozhovor o prognóze a plánování péče včetně plánu pro zhoršení zdravotního stavu se odkládá až do doby, kdy nejsou schopni rozhodnutí (z důvodu dezorientace nebo poruchy vědomí). Ke konceptu přiměřenosti péče [tituly před jménem] [jméno FO] uvádí, že péče je přiměřená tehdy, je-li: a) medicínsky indikovaná (existuje-li evidence o účinnosti a lékařská rozvaha ji potvrdí pro individuálního pacienta s přihlédnutím k jeho věku a přidruženým onemocněním); b) v souladu s hodnotami a preferencemi pacienta (pacient o léčbu stojí, v trajektorii jeho životního příběhu mu dává smysl a formálně ji stvrzuje informovaným souhlasem). Žádoucím postupem je maximální transparentnost v rozhodování o přiměřené (budoucí) péči s kompetentním pacientem, s nímž se v rámci rozhovoru formuluje realistický cíl léčby; většina pacientů považuje takový rozhovor za účelný i úlevný. Ze strany lékařů většinou brání rozhovoru o plánu pro zhoršení zejména: 1) nedostatečné vzdělání ohledně vedení hodnotově orientovaných rozhovorů; 2) obava, že takový rozhovor pacientovi vezme naději; 3) nedostatek času; 4) obava, že v rámci rodiny bude neshoda. Pacienti, kteří dostanou prostor se vyjádřit, jsou více spokojení s celkovou zdravotní péčí. Doporučení ČLK č. 1/2010 je podle [tituly před jménem] [jméno FO] třeba aktualizovat.

19. Z vyjádření České lékařské komory ze dne 20.12.2022 bylo zjištěno, že není výjimečné, že lékařské konzilium rozhodne o nerozšiřování terapie nebo jejím nenavyšování v situaci, kterou odborníci vyhodnotí jako terapii marnou a klinický stav jako nevratný, terminální. V těchto případech se řídí postupem „de lege artis“ vycházejícím z: 1) Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli, 2) Konsenzuálního stanoviska k poskytování paliativní péče u nemocných s nezvratným orgánovým selháním vydaným ČSARIM 2010. Cíle a metody léčby spolu s přínosy a riziky plánovaných i probíhajících léčebných a diagnostických postupů by měly být pravidelně přehodnocovány a zvažovány, a to minimálně jednou za 24 hodin. Totéž se týká i paliativní péče jejíž součástí je pokyn DNR. Ke zpětnému přechodu z paliativní péče na intenzivní péči v raritních případech může docházet. S ohledem na skutečnost, že jde o odborné medicínské rozhodnutí o péči, která je a která již není z odborného hlediska indikována, jsou osoby blízké podrobně informovány, pokud pacient neurčil jinak. Nelze ovšem připustit, aby byla poskytována marná a neúčelná péče, která by leda krátkodobě prodloužila utrpení pacienta pouze na přání jeho rodinných příslušníků. Pokud by šlo o volbu mezi několika lege artis alternativami dalšího postupu a zdravotní stav pacienta by neumožňoval, aby sám učinil rozhodnutí, osoby oprávněné vyslovit zástupný souhlas by mohly rozhodnout o volbě dalšího postupu. Je-li však další indikovaný postup z medicínského hlediska jednoznačný, nemohou o postupu rozhodovat rodinní příslušníci. Vychází se z platných právních předpisů. Jakékoliv rozhodnutí o změně terapie musí být explicitně uvedeno ve zdravotnické dokumentaci, včetně jasného zdůvodnění, proč tak bylo učiněno, včetně odborného posouzení zdravotního stavu pacienta a medicinského zdůvodnění, proč bylo přikročeno ke změně léčby na paliativní. Nenavyšování nebo nerozšiřování terapie je konsenzuálním rozhodnutím kompetentního ošetřujícího lékaře, jeho nadřízeného či kolegy a v případě, že se jedná o chirurgický stav také chirurga příslušné odbornosti. Do rozhodování by měli být zahrnuti všichni členové ošetřujícího týmu tedy i nelékařský personál. Za závěrečné rozhodnutí nese odpovědnost vedoucí lékař příslušného pracoviště nebo jím pověřený lékař. Současné právní předpisy poskytují dostatečně jasná a srozumitelná pravidla pro tato rozhodování (viz Konsenzuální stanovisko k poskytování paliativní péče u nemocných s nezvratným orgánovým selháním vydaným ČSARIM 2010, Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli). V prostředí poskytovatelů zdravotní péče existují konkrétní neformální kontrolní mechanismy, jejichž účelem je zajistit dostatečný etický standard rozhodování o pokynu DNR ze strany lékařského personálu, a to postupy „de lege artis“ a doporučené postupy odborných společností a ČLK. Samotná Česká lékařská komora žádnými kontrolními mechanismy, resp. oprávněním v rámci platné právní úpravy nedisponuje. Záleží na jednotlivých zdravotnických zařízeních, zda konkrétní kontrolní mechanismy zavedou či nikoliv. Případným kontrolním mechanismem je možnost ex post posoudit na základě konkrétního podnětu jednotlivé případy v rámci disciplinární kompetence, kterou Česká lékařská komora v rozsahu zák. č. 220/1991 Sb., disponuje. Každá země má svou legislativu a konkrétní doporučené postupy, které obecně vycházejí zejména v evropských zemích z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, stejně jako v ČR.

20. Z Konsensuálního stanoviska poskytování paliativní péče u nemocných s nezvratným orgánovým selháním České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ČLS JEP, Česká společnost intenzivní medicíny ČLS JEP, bylo zjištěno, že východiska v článku 4 jsou že život člověka je konečný, všeobecně přijatým cílem intenzivní péče je vždy zachování života a zdraví pacienta, v případě, kdy nelze tyto cíle naplnit, je nutné poskytnou pacientovi péči, která vyloučí bolest, diskomfort, a strádání, umožní zachování lidské důstojnosti a uspokojování fyzických, psychických, sociálních a duchovních potřeb. Jakýkoliv léčebný postup, kde není odůvodněný předpoklad, že bude mít příznivý účinek na zdravotní stav pacienta nebo povede k záchraně života a kde rizika komplikací, bolesti, diskomfortu, a strádání převažují nad reálným klinický přínosem zvoleného postupu, je nutno považovat za léčbu, která není ku prospěchu a v nejlepším zájmu pacienta a lze ji označit za tzv. marnou a neúčelnou léčbu. Léčba, která se jeví jako marná a neúčelná, nemá být indikována a prováděna. Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby neznamená omezení pacienta na jeho právech, ale naopak je sledován zájem pacienta tak, aby nedošlo k porušení základních medicínských a etických principů včetně nechtěného, nedůstojného prodlužování umírání. Smrt, která je výsledkem přirozeného průběhu onemocnění, nemůže být považována za nepříznivý výsledek zdravotní péče. Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby u pacientů v terminálním stádiu neléčitelného onemocnění anebo s ireverzibilní poruchou integrity orgánových funkcí, kteří nereagují na léčebné postupy, je v souladu s etickými principy medicíny a existujícími právními předpisy České republiky. Z hlediska medicínského, právního a etického není rozdíl mezi nezahájením nebo nepokračováním daného léčebného postupu. Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby jsou při správném odborném posouzení postupy, které nelze zaměňovat za eutanázii či úmyslné ublížení na zdraví. Doporučení pro klinickou praxi v článku 6 je, že podnět k zahájení paliativní péče může dát kdokoliv z ošetřujícího zdravotnického týmu, z rodiny či okruhu tzv. blízkých pacienta. Kdykoliv je to možné, pacientovo přání a názor rodiny či blízkých musí být zahrnuty do rozhodování o zahájení paliativní péče. Rodina či blízcí pacienta by měli být do rozhodování co nejvíce zapojeni, nejlépe formou strukturovaného pohovoru. Delegování odpovědnosti na rodinu či blízké za přijaté rozhodnutí o zahájení paliativní péče není přípustné. Do rozhodování o zahájení paliativní péče by měli být zapojeni všichni členové ošetřujícího zdravotnického týmu, výsledek rozhodnutí a zahájení paliativní péče by měly být přijaty konsensuálně všemi členy ošetřujícího zdravotnického týmu. Pokud není dosaženo konsensu, odlišné názory by měly být znovu pečlivě posouzeny a zohledněny před formulací závěrečného rozhodnutí. V situaci, kdy není dosaženo konsensu mezi rodinou či blízkým pacienta a ošetřujícím zdravotnickým týmem lze zvážit přizvání jiného nezávislého lékaře nebo etické komise stanovené pro tento účel. Závěrečné rozhodnutí o zahájení paliativní péče je odpovědnosti ošetřujícího lékaře. Zahájení paliativní péče a rozhodnutí o nezahájení či nepokračování marné a neúčelné léčby musí být vždy uvedeno ve zdravotnické dokumentaci jako součást léčebného plánu. Přítomnost rodiny či blízkých pacienta by měla být vždy umožněna, pokud ji pacient neodmítl.

21. Z projektu DECAREL: Rozhodování o zdravotní péči v závěru života, kdy cílem projektu byl interdisciplinární výzkum rozhodování o zdravotní péče v závěru života byly zjištěny následující poznatky: Přání, hodnoty a preference pacientů ohledně péče v závěru života většinou nejsou aktivně zjišťovány, případně je tato otázka odkládána na velmi pokročilou až terminální fázi nemoci, kdy již pacienti nejsou kompetentní se k těmto klíčovým aspektům vyjádřit. Institut dříve vysloveného přání se ve zkoumaném souboru vůbec neobjevil. Rozhodování o péči v závěru života se většinou odehrává bez znalosti hodnot a preferencí pacientů. Lékaři limitují zdravotní péči primárně na základě konsensu mezi lékaři, pacient většinou není do procesu rozhodování přizván. Rozhovor lékaře s pacientem o cíli léčby, jejím přiměřeném rozsahu a případných limitacích péče se uskutečňuje jen málokdy, a to i v případě, že je pacient při vědomí a kompetentní. Kvalita komunikace v rámci zdravotnického týmu souvisí s kvalitou komunikace s pacienty a jejich příbuznými. Ovlivňuje také celkovou míru psychické zátěže a stresu zdravotníků poskytujících péči pacientům v závěru života. Projekt přinesl nové na evidenci založené argumenty pro potřebu zkvalitnění profesní přípravy lékařů a mediků, a to především v komunikaci s pacientem v závěru života a jeho příbuznými. Projekt rovněž ukázal na nutnost změny právní úpravy v oblasti rozhodování v závěru života a potřeby aktualizace stávajících stavovských doporučení. Zjištěné poznatky vedly k následujícím doporučením pro zkvalitnění rozhodování o zdravotní péči o pacienty závěru života: Nerozhodujme o kompetentních pacientech bez jejich vědomí. Respektujme právní úpravu, která je postavena na primátu rozhodování kompetentního pacienta a umožňování rozhodování o péči zdravotnickým pracovníkům je v ní výjimkou, nikoliv pravidlem. Je-li pacient kompetentní, zavčas iniciujme rozhovor o cíli léčby, který respektuje hodnoty a priority pacienta, o přiměřeném rozsahu budoucí péče i její případné limitaci. Neodsunujme rozhodování o poskytování a limitování péče až na dobu, kdy již pacient nebude schopen komunikace a rozhodování. Aktivně zjišťujme a zaznamenávejme pacientovy hodnoty, preference a přání a respektujme je v co největším rozsahu při rozvaze o alternativách léčebného postupu. Informujme pacienty a jejich blízké o možnosti sepsat dříve vyslovené přání. Respektujme rozhodování osob s právem zástupného souhlasu. Zajistěme důstojnější prostředí pro umírající pacienty a zavčas a otevřeně informujme pacienta i jeho blízké, aby se mohli na závěr života připravit. Vzdělávejme se a prohlubujme své psychosociální kompetence, jež nám pomohou získat větší jistotu v komunikaci s pacientem v závěru života a s jeho příbuznými. Byla dána následující regulatorní doporučení: Rozhodování na konci života zahrnuje i právní aspekty, které nejsou dostatečně zohledněny. Stávající právní úprava ve vztahu k rozhodování na konci života je nedostatečná a vyžaduje změny. Zejména je navrhováno vyjasnění procesů rozhodování a uvedení právní úpravy do souladu s požadavky vytvořenými judikaturou ESLP. Právní úprava by měla obsahovat pravidla pro řešení konfliktů v rámci rozhodování (lékař x pacient a lékař x zástupci) a dále by měla být vyjasněna pozice opatrovníka při rozhodování o péči v závěru života. Legislativní návrh úpravy pro řešení rozporů v rámci zákona o zdravotních službách: „V případě, kdy důsledkem neposkytnutí nebo ukončení zdravotních služeb by byla smrt pacienta a existuje rozpor mezi vůlí pacienta, jeho zástupce nebo dříve vysloveným přáním a odborným názorem zdravotnického personálu podílejícího se na poskytování zdravotních služeb, je poskytovatel povinen tento rozpor předložit k posouzení etické komisi. Setrvá-li etická komise na názoru poskytovatele, je pacient nebo jeho zástupce oprávněn předložit rozhodnutí soudu. Do rozhodnutí soudu je poskytovatel povinen poskytovat pacientovi péči v rozsahu jako mu byla poskytována doposud.“ Pro rozhodování na konci života jsou důležité i stavovské předpisy ČLK a doporučení odborných společností. Stavovské předpisy ovšem již nevyhovují stávající právní úpravě ani moderním trendům v oblasti rozhodování na konci života. Bylo doporučeno přepracování stávajících stavovských předpisů a vytvoření tzv. guidelines pro rozhodování na konci života. Důležitou součástí rozhodování na konci života je zohledňování hodnot a preferencí pacienta (value history). Navrhujeme, aby zohledňování value history bylo zdůrazněno v rámci právních předpisů a guidelines.

22. Z protokolu z jednání před Okresním soudem v Pardubicích ze dne 9.10.2017 ve věci sp.zn. 5 C 167/2015 žalobkyně a) při svém účastnickém výslechu uvedla, že nemocnice je nikdy neinformovala o rozhodnutí DNR, rozhovor s ředitelem nemocnice a primářkou [tituly před jménem] [jméno FO] dne 8.7.2013 byl s jejich souhlasem nahráván, při tomto rozhovoru ředitel i primářka potvrdili, že je ani pacientku o DNR neinformovali, primářka řekla, že na tom asi uvízli, ale že to teď nemá cenu. S [jméno FO] hovořili jednak 16.6.2013, 27.6.2013, dne 16.6.2013 je zastavila na chodbě, sama je oslovila a dotazovala se proč maminku nutí k cestám do [adresa], zda vědí jakým onemocněním maminka trpí a že je léčba udržovací. Primářce odvětili, že vědí, jaké má maminka onemocnění, že léčba v [adresa] nemoc zpomalila, že na léčbě pacientka i oni trvají. Potvrdili, že vědí, že onemocnění je nevyléčitelné, chtěli ale pokračovat, i kdyby to mamince prodloužilo život byť o půl roku. Ani tehdy jim primářka neřekla o rozhodnutí o DNR, byť k tomu měla příležitost.

23. Z protokolu z jednání před Okresním soudem v Pardubicích ze dne 27.11.2017 ve věci sp.zn. 5 C 167/2015 bylo zjištěno, že původní žalobce b) - manžel pacientky - při svém účastnickém výslechu uvedl, že od lékařů či zdravotnického personálu po dobu léčení manželky nikdy neslyšel o něčem jako DNR. Nikdo jim o tom neřekl, až po jejím úmrtí je ohromilo, co to je. Od lékařů svitavské nemocnice nikdy nic takového neslyšeli. S lékaři a personálem komunikovali dcera a syn /současní žalobci a) a b)/, původní žalobce b) o manželku pečoval doma. O dalším postupu pak rozhodovali společně a byly nepřetržitě ve spojení. O tom, co říkají lékaři a personál syn a dcera původního žalobce b) informovali, původní žalobce b) s lékaři nemluvil. Od žalobkyně a) věděl, že paní primářka označila léčbu manželky jako marnou. Původní žalobce b) ale osobně znal vyjádření primáře z [adresa], které bylo jiné – protichůdné než vyjádření primářky (z nemocnice ve [adresa]). Vyjádření primářky původní žalobce b) o tom, že léčba je marná osobně neslyšel, má za to, že ho sdělila dceři se záměrem manželku již neléčit a rodinu připravit na to, že manželka zemře.

24. Z protokolu z jednání před Okresním soudem v Pardubicích ze dne 27.11.2017 ve věci sp.zn. 5 C 167/2015 měl soud zjištěno, že žalobce b) /v řízení označený jako žalobce c)/ v rámci svého účastnického výslechu uvedl, že plně souhlasí s výpověďmi žalobkyně a) a původního žalobce b), ztotožňuje se s nimi a odkazuje na ně. Sám žalobce s lékaři komunikoval, ani jeho ani žalobkyni a) neinformovali o rozhodnutí DNR nebo o tom, že léčba pacientky by měla být pouze paliativní. Tyto skutečnosti padli až po úmrtí pacientky. Žalobce b) byl přítomen u vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], že léčba je marná, bral to jako informaci, že léčba je neúčinná. Informace byla natolik strohá, že pro něj byla neuchopitelná. Paní primářky se se žalobkyní ptali na další postupy léčby, nikdy se nesnažili radit, spíše odkazovali na překladové zprávy z fakultní nemocnice, stalo se ale, že se paní primářka postavila a řekla: „To mne chcete urazit a říkat jak máme léčit?“. Při takovém postoji máte strach se zeptat na cokoliv dalšího.

25. Z účastnického výslechu žalobkyně a) měl soud zjištěno, že ze strany žalované nebyly nikdy informováni o tom, že nebude prováděno KPR a že bylo rozhodnuto o DNR. Rodina žalobců vždy držela pospolu, a její členové se o sebe vzájemně starali, pacientka byla důchodkyní, měla další plány do života, chtěla studovat univerzitu třetího věku, tvořit rodokmen rodiny, těšila se na výročí zlaté svatby, kterého se ale nedočkala. Takovýto závěr péče by nechtěla, nesouhlasila by s tím, aby nebylo prováděno KPR. Manžel zemřelé se nikdy nesmířil s tím, že jim informace DNR byla zatajena. Vznikla u něj naprostá nedůvěra ve zdravotnictví a občany vůbec, sám byl onkologicky nemocný, a to i v době řádu let, před úmrtím pacientky, po jejím úmrtí měl pocit, že v [podezřelý výraz] ve [adresa] je každý onkologický pacient tzv. odepsaný. U původního žalobce b) se po úmrtí manželky objevila absolutní psychická nepohoda, rozvinula se další onemocnění, začal užívat antidepresiva, přestal mluvit, vedle toho trpěl bolestmi hlavy, žaludečními problémy, nechutenstvím. Nechtěl zůstávat doma sám, nemohl vidět věci manželky, v péči o něj se proto střídali žalobkyně a) a žalobce b), původní žalovaný b) pobýval v jejich domácnostech. Původní žalobce b) si velmi vyčítal, stejně jako žalobci a) a b), že jim nebyla dána šance pacientku přeložit do jiného zdravotnického zařízení. Rodina věděla, že pacientka je nemocná, věděla to i ona sama, ale žalobkyni a) nikdy nenapadlo, že když je hospitalizovaná na JIP a dostane se do špatného stavu, tak jí nebude provedeno KPR. Naopak na ní působilo uklidňujícím dojmem, že je pacientka napojena na přístroje a že by lékaři v případě potřeby mohli zasáhnout. Poté, co došlo k úmrtí pacientky a žalobci se dozvěděli, že jí nebylo poskytnuto KPR, žalobkyně a) trpěla nechutenstvím, zpočátku nemohla vůbec jíst, později když něco snědla, tak to stejně vyzvracela, po letech se to už zmírnilo, není to v takové intenzitě. Žalobkyně a) dodnes trpí bolestmi hlavy, migrénu má dvakrát za 14 dní, migrény jsou i po těch letech stejně časté, dá se říci i ob tři dny, kdy si žalobkyně vzpomene na pacientku a co se s ní dělo. Žalobkyně a) trpí tachykardií, která se jí zhoršila, v roce 2005/2006 se podrobila operaci páteře, i po této operaci jí bolesti zůstaly a nervová nepohoda intenzitu těchto bolestí zvýší. Žalobkyně a) žádným psychickým onemocněním netrpí. V důsledku prožitého má z lékařů strach, nechodí ani na prevenční prohlídky, má pocit, že lékařům nemůže věřit, že jí něco nezatají, v případě potřeby se léčí sama volně prodejnými léky nebo příroční léčbou. Když žalobkyně a) projde kolem nemocnice, tak se jí vše vrací, také má obavy, jak o sebe, tak o rodinné příslušníky, jak by se k nim v nemocnici chovali. Vztahy mezi žalobkyní a) a pacientkou byly přenádherné, maximální, nebyl žádný problém pro ni něco vykonat, za pacientkou byli v nemocnici dnes a denně. Byly běžné i každodenní návštěvy v domácnosti rodičů, byť jen třeba na chvíli, plánovali spolu i vícegenerační dům, kde by žili všichni dohromady. Vztahy mezi rodiči žalobkyně byly nádherné, byli si vzájemnou oporou, oslavili by 50 let společného života. Rodiče žalobkyně byli zásadoví, morální. Žalobkyně žije s manželem, má nezletilého syna. Vztahy mezi žalobcem b) a pacientkou byly stejné jako mezi žalobkyní a) a pacientkou, žalobce b) zastával tzv. mužské práce, model od svých rodičů si přenesli i do svých vlastních rodin, rodiče partnery žalobců přijali. Pokud by informaci o DNR dostali alespoň žalobci, řekli by to pacientce, jen jí příslušelo rozhodnout o svém životě a žalobci by její rozhodnutí respektovali. Mohli se obrátit na jiné zdravotnické zařízení, zdravotní stav konzultovat, vzít pacientku domů, pacientka dělala vše pro to, aby si život udržela, ze života měla radost, žalobkyně proto nechápe, proč jim nestála za tu informaci, kterou by dokázala pochopit a vstřebat, mohla třeba podepsat revers a jít domů. Pro žalobkyni a) to vše znamená doživotní výčitky, že pro pacientku nemohla udělat maximum, tak jako udělala pro otce. O úmrtí byli žalobci informováni dne 6.7.2013, jelikož chtěli více informací, byla domluvena schůzka na pondělí 8.7.2013, této schůzky se zúčastnili žalobkyně a), její otec, primářka [jméno FO] a ředitel nemocnice, na této schůzce zaznělo, že DNR nařídila [tituly před jménem] [jméno FO], že je neinformovala a že je to běžný postup. Byla nařízena pitva zemřelé, ta však pitvána být nechtěla, což se stalo pro žalobkyni a) dalším předmětem výčitek.

26. Z účastnického výslechu žalobce b) měl soud zjištěno, že pokud by měli informaci o rozhodnutí o DNR, zachovali by se jinak, hledali by jiné zdravotnické zařízení, které se specializuje na onkologické pacienty, zařídili by jí poslední svátost, neboť zemřelá byla věřící, měli by možnost se s ní rozloučit, poděkovat jí a být s ní až do posledních chvil. U žalobce b) se po úmrtí matky projevili stejné problémy jaké popisovala žalobkyně a), žalobce b) trpí tachykardií, která se mu zhoršila, musel mít navýšenou medikaci, po dobu jednoho roku, byli mu zjištěny žaludeční vředy, dodnes se v noci probouzí, když se mu zdá o tom, jak maminka umírala a jak se cítila špatně. U žalobce b) problémy se spánkem i nadále přetrvávají, avšak žádnou psychologickou pomoc nevyhledal, řeší to tzv. přírodní cestou, trpí i bolestmi hlavy. V domě úmrtí matky nebyl schopen se soustředit, což se promítlo i do jeho profesní oblasti – nebyl schopen skládat profesní zkoušky, které jsou v cizím jazyce, což přetrvávalo minimálně tři roky. Žalobce b) bydlí ve stejné ulici jako bydleli jeho rodiče, neustále chodí kolem jejich domu, do kterého není schopen jít sám, vše tam na něj tzv. padá. Žalobci měli s rodiči krásný vztah, chodili společně do kina, divadel, jezdili na chatu. Žalobce b) cítí nadále smutek, ale podle něj není nutné vyhledat psychologa.

27. Dle § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání strany, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí účinnosti. Nároky z titulu ochrany osobnosti vzniklé před účinností o.z. je tedy nutné posuzovat dle zák. č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném ke dni k datu zásahu, dále jen „obč. zák.“.

28. Dle 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

29. Dle 13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).

30. Dle § 33 odst. 1 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejích poskytování, pacient může při přijetí do péče určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, a současně může určit, zda tyto osoby mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace o něm vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, pořizovat si výpisy nebo kopie těchto dokumentů a zda mohou v případech podle § 34 odst. 7[Anonymizováno]vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb. Pacient může určit osoby nebo vyslovit zákaz poskytovat informace o zdravotním stavu kterékoliv osobě kdykoliv po přijetí do péče, rovněž může určení osoby nebo vyslovení zákazu poskytovat informace o zdravotním stavu kdykoliv odvolat. Záznam o vyjádření pacienta je součástí zdravotnické dokumentace o něm vedené; záznam podepíše pacient a zdravotnický pracovník. Součástí záznamu je rovněž sdělení pacienta, jakým způsobem mohou být informace o jeho zdravotním stavu sdělovány.

31. Podle § 31 odst. 3 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejích poskytování, informaci o zdravotním stavu podává ošetřující zdravotnický pracovník způsobilý k poskytování zdravotních služeb, kterých se podání informace týká; ošetřující zdravotnický pracovník provede do zdravotnické dokumentace záznam o tom, že byla informace podána.

32. Předpoklady pro poskytnutí ochrany osobnosti jsou: 1/ neoprávněný zásah do chráněného všeobecného osobnostního práva fyzické osoby, který je objektivně způsobilý porušit či jen ohrozit osobnost fyzické osoby, 2/ újma na osobnosti fyzické osoby (nemajetková újma) v její osobní fyzické a psychicko-morálně-sociální integritě, 3/ příčinná souvislost neoprávněným zásahem a újmou, tj. jestliže neoprávněný zásah újmu skutečně bezprostředně vyvolal. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby se poskytuje jen proti takovému zásahu do jejích osobnostních práv, který lze kvalifikovat jako neoprávněný (protiprávní – nedovolený). Zásahem je chování, které může mít v souladu s ústavní judikaturou i judikaturou obecných soudů formu chování aktivního i pasivního; i pasivním chováním, tj. opomenutím určitých zákonných povinností může být neoprávněně zasažena osobnost fyzické osoby. Jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby způsoben někým, kdo byl vědomě použit právnickou či jinou fyzickou osobou k plnění činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, a takto použitá fyzická osoba jednala v rámci svého pověření, postihuje občanskoprávní odpovědnost podle § 13 obč. zák. zásadně tuto právnickou či fyzickou osobu (viz Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s. 183 - 185: J. Švestka). Požadovaná omluva musí být přiměřená formou i obsahem – pokud je požadována nedůvodnou formou – je nutno vycházet z toho, že je neoprávněná. Soud je i petitem na omluvu vázán. Výše peněžitého zadostiučinění je právní otázkou, kterou v rámci své volné úvahy určuje soud. Pro určení výše náhrady nemajetkové újmy, přiznávané jednorázovou úhrnnou částkou, nestanoví zákon žádnou horní hranici. Pro určení této výše ust. § 13 odst. 3 obč. zák. stanovuje dvě taxativní kritéria, a to 1/ závažnost vzniklé nemajetkové újmy (čím závažnější je co do své intenzity, rozsahu zveřejnění a ohlasu, jakož i svého trvání vzniklá nemajetková újma, tím vyšší by měla být i částka peněžitého zadostiučinění), 2/velmi široce chápané okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (podle soudní praxe přitom musí být vždy zjišťovány okolnosti nejen na straně původce zásahu, nýbrž i na straně postižené osoby konkrétně např. jaký je podíl samotné postižené osoby na průběhu činnosti původce incidentu vyúsťující v neoprávněný zásah, zda např. i postižená osoba sama měla či neměla možnost dehonestující zásah odvrátit). Soudní praxe však jde ještě dále a usuzuje, že je třeba přihlédnout i k tomu, zda si určitou formu zadostiučinění na úkor škůdce nezajistil již sám poškozený (viz Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s. 199: J. Švestka).

33. Ochrana soukromí a rodinného života je upravena v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Obecné soudy i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1.3.2000, sp.zn. II. ÚS 517/99, s poukazem na čl. 8 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách docházejí k závěru, že „respektování soukromého života zahrnuje do určité míry i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi (‚vnější svět‘); součástí soukromého života je proto též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými; součástí rodinného života jsou nejen sociální a morální vztahy, ale také zájmy materiální povahy (např. vyživovací povinnost)“.

34. Právo na soukromí zahrnuje i právo fyzické osoby vytvořit a udržovat vztahy s jinými lidskými bytostmi, zejména v citové oblasti, aby tak fyzická osoba mohla rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Protiprávní narušení těchto vztahů ze strany jiného představuje neoprávněný zásah do práva na soukromý a rodinný život fyzické osoby (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 23 C 52/96).

35. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto. Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce. Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch)/ viz. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 285 - 328: P. Tůma/.

36. V řízení bylo prokázáno rozsudky v bodě 5. a 6., nálezem v bodě 7. odůvodnění uvedenými, že dne 6.7.2013 došlo k úmrtí pacientky hospitalizované v nemocnici ve [adresa], nebyla prokázána příčinná souvislost mezi úmrtím pacientky a rozhodnutím o DNR/neprovedením KPR. Žalobci a) a b) jsou přímými potomky pacientky, původní žalobce b) byl jejím manželem – jednalo se tak o osoby blízké ve smyslu ust. § 116 obč. zák. Žalobci /včetně původního žalobce b)/ ani samotná pacientka nebyly ze strany žalované, resp. jejich zaměstnanců – lékařů, informováni o přijetí rozhodnutí o DNR, které bylo učiněno ve dnech 9.5.2013 (den, kdy pacientka byla do nemocnice přijata) a 14.6.2013, tedy že v případě srdeční zástavy pacientky již nebude zahajována KPR. Stav pacientky v době učinění rozhodnutí o DNR byl takový, že by byla schopna informaci o rozhodnutí DNR a případném nezahajování KPR schopna vnímat, pokud by jí byla sdělena. Účastnickými výslechy žalobců a) a b) bylo prokázáno, že pacientka byla věřící, zemřela bez poskytnutí svátosti nemocných, tzv. posledního pomazání. Manželství pacientky trvalo téměř 50 let, manželé si byli vzájemnou oporou. V rámci rodiny byly vzájemné vztahy velmi vřelé a intenzivní, všichni členové rodiny spolu byly v každodenním kontaktu, měli společné plány do budoucna.

37. Na základě shora uvedeného má soud za to, že lze učinit následující závěry: Žalovaná je v tomto sporu pasivně legitimována, neboť k neposkytnutí shora uvedených informací (DNR, KPR) došlo v důsledku jednání zaměstnanců žalované při plnění činnosti žalované (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.2022, sp.zn. 28 Cdo 931/2002). Žalobci – fyzické osoby – jsou subjekty osobnostního práva, je dána jejich aktivní legitimace, když se domáhají satisfakce za zásah do svých vlastních osobnostních práv, přičemž otázka právního nástupnictví byla vyřešena pravomocným usnesením zdejšího soudu ze dne ze dne 31.1.2022, č.j. 7 C 156/2016-147. K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv došlo pasivním chováním žalované, tj. neposkytnutím zásadní informace o nezahajování KPR a o rozhodnutí o DNR, ač rozhodnutí o nezahajování KPR žalovaná učinila již v den, kdy pacientka byla přijata k hospitalizaci, tj. téměř dva měsíce před úmrtím pacientky. Žalovaná tak porušila ust. § 33 odst. 1 zák. č. 372/2011 Sb., Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010 pro tyto situace, i samotnou Směrnici žalované č. PO/SN/01/05-10, které hovoří o povinnosti náležité informovanosti pacienta, rodiny, blízkých osob pacienta, i způsobu jakým by měla být provedena. Ze strany žalované byl vůči pacientce i její rodině zvolen čistě – dnes již překonaný – paternalistický přístup. Tímto byla zasažena osobností práva žalobců /včetně původního žalobce b)/ na soukromý život a rodinný život. Odpovědnost za neoprávněný zásah je odpovědností objektivní – nevyžaduje zavinění. Doposud ze strany žalované žalobcům nebyla poskytnuta žádná satisfakce, ze strany žalobců nebyla sjednána žádná svémoc. Z hlediska zákona je možná satisfakce jak ve formě omluvy i v kombinaci s peněžitým plněním. Omluva požadovaná žalobci je dle názoru soudu přiměřená obsahem i formou. Soud má tak však za to, že v tomto konkrétním případě došlo k neoprávněnému zásahu do chráněného osobního práva všech žalobců /tedy i původního žalobce b)/, v nikoliv nezanedbatelné míře, ale v míře značné, neboť byly zbaveni možnosti morálně a eticky, a i z náboženského hlediska se připravit a i tzv. uzavřít odchod osoby blízké, což pro ně znamenalo enormní psychickou zátěž, která vyústila i ve fyzické projevy ve zdravotním stavu samotných žalobců, jak bylo prokázané účastnickými výslechy. Dále mezi neoprávněným zásahem a nastalou nemajetkovou újmou je příčinná souvislost, neboť pokud by se žalobcům dostalo informace o DNR/KPR, měli by možnost tuto informaci zpracovat a zajistit pacientce odchod ze života v souladu s jejím přáním, ať již co do místa, blízkosti rodiny, v souladu se svým náboženským přesvědčením. U žalované nebyla zjištěna žádná sebereflexe. Je tak na místě vedle omluvy každému ze žalobců, a to i jako právním nástupcům původního žalobce b), přiznat každému z nich částku 150 000 Kč, neboť se nejednalo o běžnou újmu, která by působila jen krátkodobě, a samotná omluva nemůže vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu do osobních práv žalobců. Teprve kombinace zadostiučinění ve formě morálního plnění a peněžitého plnění může vést k účinné satisfakci. Ve zbytku soud další peněžité plnění nepovažuje za důvodné, neboť je zřejmé, že ač žalobci subjektivně pociťují svou újmu ve velmi značné intenzitě a v podstatě doposud, je nutno vycházet z hlediska jakou újmu by pociťovala i každá jiná fyzická osoba nacházející se v postavení a na místě zásahem dotčené fyzické osoby. Úmrtí blízké osoby je vždy zátěžovou situací, která pro žalobce byla ztížena postupem, resp. informační pasivitou žalované, avšak každý lidský život je konečný, a běh života sebou nese nutnost se i s takovou náročnou životní situací – která nastala před více jak jedenácti lety – vypořádat.

38. Pokud žalovaná měla za to, že je dána překážka res iudicata s ohledem na pravomocně skončenou věc vedenou u zdejšího soudu pod sp.zn. 5 C 167/2015, tak s touto argumentací se soud nemohl ztotožnit. Ve věci sp.zn. 5 C 167/2015 učinili žalobci předmětem řízení nárok dle § 444 odst. 3 obč. zák., tj. odškodnění za usmrcení osoby blízké, který je nárokem zcela odlišným od předmětu tohoto sporu, jak bylo i opakovaně konstatováno v rámci rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2022 (viz bod 6 odůvodnění) a nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31.7.2023 (viz bod 7 odůvodnění). Stejně tak předmětem tohoto řízení není již není, zda postup žalované při poskytování zdravotní péče byl lege artis či non lege artis, když tato otázka byla již pravomocně vyřešena v rámci řízení vedeného pod sp.zn. 5 C 167/2015, není ani zpochybňováno oprávnění lékařů k rozhodnutí o DNR, aniž by bylo nezbytně podmíněné souhlasem pacienta – kdy „vyčkávání“ na souhlas pacienta by mohl v konečném důsledku vést k umělému prodlužování utrpení pacienta a tedy postupu non lege artis. Pokud žalovaná dále zaměřila svou argumentaci na to, že dne 27.6.2013 pacientka nedala souhlas s poskytováním informací o svém zdravotním stavu vůči žalobkyni a) a původnímu žalobci b) – ale pouze žalobci b), žalovaná měla tudíž vůči žalobkyni a) a původnímu žalobci b) povinnosti mlčenlivosti, nelze přehlédnout, že v řízení bylo prokázáno souhlasy s hospitalizacemi pacientky: ze dne 9.5.2013, že souhlas s poskytováním informací byl zaznamenán pro žalobkyni a) a žalobce b), dne 30.5.2013 pro žalobkyni a), žalobce b) a původního žalobce b), dne 24.6.2013 opět pro žalobkyni a), žalobce b) a původního žalobce b) (viz bod 8-11 odůvodnění), dne 27.6.2013 – když dle žalované tato měla mít vůči žalobkyni a) a původnímu žalobci b) povinnost mlčenlivosti – hovořila primářka s žalobkyní a), jak vyplynuto z protokolu ze dne 9.10.2017 a ze dne 27.11.2017 (viz bod 22 a 23 odůvodnění), je tak zřejmé, že žalovaná prostřednictvím svých zaměstnanců s oběma žalobci o zdravotním stavu pacientky komunikovala, a nelze tak formalisticky a izolovaně vycházet pouze z formulářové podoby chorobopisu – souhlasu z hospitalizací ze dne 27.6.2013, kdy je zřejmé, že pacientka byla v takovém stavu, že formulář nebyla schopna sama vyplnit a podepsat, záleží tak při jeho vyplňování zejména na pečlivosti zdravotnického personálu. Mimo to je zcela nelogické, aby pacientka dne 24.6.2013 v [adresa] udělila souhlas pro poskytování informací o zdravotním stavu pro oba žalobce i původního žalobce b) a o pouhé tři dny později by z poskytování informací o zdravotním stavu měla v úmyslu vyloučit žalobkyni a) a původního žalobce b), při zároveň prokázaných bezkonfliktních a silných rodinných vztazích mezi nimi. Pacientka také nikdy ve smyslu ust. § 33 odst. 1 zákona o zdravotních službách nevyslovila zákaz pro poskytování informací o svém zdravotním stavu pro kteroukoliv osobu. Žalobci se domáhají satisfakce za zásah do svých osobnostních práv nikoliv za zásah do osobnostních práv pacientky.

39. K námitkám vedlejšího účastníka nad výše uvedené soud doplňuje, že žalovaná nedostatečně splnila svou informační povinnost – ošetřující lékaři pacientky pochybili, jestliže rozhodnutí o DNR vydali jednostranně, aniž by do rozhodovacího procesu zahrnuli pacientku (která v té době byla schopna tuto informaci vnímat) či osoby blízké, tedy žalobkyni a), žalobce b), původního žalobce b), jak vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31.7.2023 (bod 7. odůvodnění). Tímto postupem sice nedošlo k porušení práva pacientky na život, ale došlo k zásadnímu zásahu do osobnostních práv pacientky blízkých osob, tedy žalobkyně a), žalobce b), původního žalobce b) jak bylo popsáno v bodě 34. a 35 odůvodnění. Postoj vedlejšího účastníka spočívající v tom, že žalobcům nemohla v důsledku absence povědomí o rozhodnutí DNR vzniknout žádná újma, soud považuje na hraně samotné logiky věci. Je zřejmé, že žalobci informaci o rozhodnutí o DNR/nezahajování KPR (materializované ve zdravotní dokumentaci ve dnech 9.5. 2013 a 14.6.2013) získali od žalované až po úmrtí pacientky – a v tom právě spočívá dle soudu zásadní pochybení žalované. Tímto pasivním přístupem (bohužel nikoliv v rámci zdravotnictví ojedinělým – viz projekt DECAREL, vyjádření [jméno FO]), nerespektujícím právo pacienta a jemu blízkých osob participovat na rozhodnutí o zdravotní péči pacienta, znemožnili pacientce uskutečnit závěr svého života v souladu se svou představou a náboženským přesvědčením, což hluboce zasáhlo do výše popsaných práv žalobců, kteří /včetně původního žalobce b)/ pozbyli možnost se připravit na odchod pacientky, rozloučit se s ní, poděkovat jí, případně jí umožnit tzv. poslední přání. Je sice pravdou, že žalobci věděli o závažnosti onemocnění pacientky (i pacientka[Anonymizováno]sama), o jeho nevyléčitelnosti, je ovšem zásadní rozdíl, jestli je dána informace o tom, že nebude zahajováno KPR/bylo rozhodnuto o DNR – z níž je zřejmé, že konec života může nastat téměř kdykoliv – bez šance na dosažitelnost resuscitace – či je k dispozici pouze informace o závažnosti a nevyléčitelnosti onemocnění, která v sobě může obsahovat ještě možnost dalšího (bohužel pravděpodobně nikoliv již příliš dlouhého života) a případnou možnost dosažení resuscitace. Informace o nezahajování KPR/rozhodnutí o DNR v sobě již zahrnuje jistou brzkou definitivnost, na kterou by žalobci (potažmo pacientka) mohli reagovat (a reagovali by jak vyplynulo z jejich účastnických výslechů, např. vyžádání dalšího stanoviska, umístěním pacientky do domácí péče, rozloučením se s pacientkou, poděkováním, zajištěním poslední svátosti) – avšak tuto možnost v důsledku postupu žalované nedostali. Na tyto závěry nemůže mít vliv to, že nezahájení KPR, rozhodnutí o DNR nebylo příčinou úmrtí pacientky.

40. Dle soudu je tento spor bohužel důsledkem nevhodně zvoleného komunikačního postupu žalované, bez respektujícího přístupu vůči pacientce a rodině pacientky, kdy by zdravotnické zařízení nemělo k pacientovi přistupovat (byť lege artis) pouze jako k „objektu“ a blízké osoby pacientů ponechávat v informačním deficitu. Tento paternalistický přístup již v současné době neobstojí a zdravotnická zařízení by se měla důsledně řídit nejen zákonnými ustanoveními, ale Doporučením představenstva ČLK č. 1/2010, seznámit se se závěry projektu DECAREL a jeho následnými doporučeními, včetně doporučení pro komunikaci s pacientem a jeho příbuznými.

41. Návrhy na provedení dalších důkazů, a to kompletní zdravotnickou dokumentací, SPC přípravků, elektronickou komunikací od roku 2009 mezi zemřelou a žalobcem, ručně psanou dokumentací o záznamech krevního tlaku, fotografiemi ze společného života, výslechem svědka [jméno FO], rodnými listy žalobců, úmrtním listem pana [jméno FO] staršího, fotodokumentací z 20.6. a 23.6., písemným vyjádřením žalobců, článkem – rozhovor [tituly před jménem] [jméno FO] s [tituly před jménem] [jméno FO], nahrávkou hovoru žalobců s [tituly před jménem] [jméno FO] a ředitelem nemocnice ze dne 8.7.2023, kompletním spisem sp.zn. 5 C 167/2015, výslechem zdravotnických pracovníků, ambulantní zprávou o rozvaze nad dalším rozsahem terapie ze dne 14.6.2023, ústavním znaleckým posudkem VFN [adresa], znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání, byly pro nadbytečnost zamítnuty.

42. V dané věci měli žalobci úspěch. Soud tedy přiznal žalobcům proti žalované a vedlejšímu účastníkovi řízení na straně žalované právo na náhradu nákladů dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí záviselo na úvaze soudu. Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. se náklady řízení typicky přiznají účastníkovi v případech, kdy sice není rozhodováno přesně podle návrhu účastníka, avšak v zásadě je mu vyhověno tak, jako se stalo v projednávané věci, kdy žalované byla uložena povinnost zaslat žalobcům omluvu, poskytnout jim peněžitou satisfakci, byť v nižší než žalobci požadované částce. I podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/99 je třeba při rozhodování o nákladech řízení brát v potaz, co je základní a co doprovodné. Základní je přitom rozhodnutí, že do osobnostního práva žalobců bylo zasaženo. Strana žalovaná je proto povinna nahradit náklady řízení tvořené odměnou advokáta: za 18 úkonů právní služby a 2 půl úkony právní služby /celé úkony: převzetí věci, předžalobní výzvu, vyjádření ve věci samé ze dne 29.3.2017, 29.9.2022, 15.3.2023, 15.11.2023, 23.8.2024, 7.3.2025, 16.4.2025, 23.4.2025, účast u jednání dne 27.7.2017, 16.2.2023, 21.3.2024 – trvající přes dvě hodiny, 29.10.2024, 11.3.2025, 29.4.2025, polovina úkonu právní služby: podání ze dne 10.2.2020 a podání odvolání ze dne 8.7.2021 dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. c), h)/ ve výši 12 celých úkonů a 2 půl úkony x 4 960 Kč /tj. 2 x 2 480 Kč/ za úkony právní služby učiněné do 31.12.2024 dle § 9 odst. 4 písm. a), snížená dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni uskutečnění úkonu právní služby, ve výši 5 celých úkonů x 12 780 Kč /tj. 7 100 Kč + 5 680 Kč/dle § 9a odst. 1 písm. a), snížená dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni uskutečnění úkonu právní služby, náhradou jízdného osobním automobilem ke šesti jednáním soudu na trase Praha - Pardubice a zpět při ujetí 246 km, průměrné spotřebě vozidla 6,73 l/100 km, sazbě základní náhrady v r. 2017 ve výši 3,90 Kč/km, v r. 2023 ve výši 5,20 Kč/km, v r. 2024 ve výši 5,60 Kč/km, v roce 2025 ve výši 5,80 Kč/km, ceně paliva v r. 2017 29,50 Kč/l, v r. 2023 41,20 Kč, v r. 2024 38,20 Kč, v r. 2025 35,80 Kč, tj. v roce 2017 1 448 Kč, v roce 2023 1 962 Kč, v roce 2024 2 x 2 010 Kč, v roce 2025 2 x 2 020 Kč, ztrátou času na cestě k jednáním soudu a zpět, tj. 6 půlhodin jedna cesta tam a zpět, tj. do 31.12.2024 6 půlhodin x 100 Kč x čtyři jednání soudu, od 1.1.2025 6 půlhodin x 150 Kč x dvě jednání soudu, tj. náhradou hotových výdajů (§ 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni uskutečnění úkonu právní služby), tj. 15 x 300 Kč a 5 x 450 Kč, zaplaceným soudním poplatkem ve výši 15 000 Kč. Celkem tak náklady řízení tvoří částku 165 800 Kč. Žádné mimořádné okolnosti případu ve smyslu § 150 o.s.ř., pro které by soud výjimečně nepřiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení, zjištěny nebyly a ani nebyly v řízení tvrzeny. Lhůta k plnění byla stanovena jako zákonná třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř.