7 C 161/2020-29

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Voštovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 61 323 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba co do částky 18 494 Kč se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení v částce 13 600 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou dne 29. 9. 2020 domáhal po žalované zaplacení částky 79 817 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem žalované. Dle žalobních tvrzení podal žalobce dne [datum] u žalované žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 262/2011 Sb.“), k níž připojil vyžadované přílohy. Ačkoli žalovaná měla o této žádosti vydat rozhodnutí bezodkladně, nejpozději ve lhůtě 30 dnů, a to dle § 71 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ správní řád“), neučinila tak. Žalobce připustil, že v tomto poněkud složitějším případě by bylo ospravedlnitelné vydání rozhodnutí ve lhůtě přiměřeně delší, když podle aktuální rozhodovací praxe v obdobných případech lze mít za přiměřenou lhůtu 1,5 až 2 roky a to vč. řízení o odvolání před [anonymizována dvě slova]. Prvoinstanční rozhodnutí ve věci, jímž byla žádost účastníka řízení zamítnuta, však bylo vydáno až dne [datum] a žalobci doručeno až [datum], tj. po více než 6 letech od podání žádosti. Po včas podaném odvolání k [anonymizována dvě slova] věc u tohoto orgánu byla pravomocně skončena dne [datum] doručením rozhodnutí o zamítnutí odvolání právnímu zástupci žadatele. Celé řízení tak trvalo téměř 8 let a bylo zjevně průtažné zejm. v období od konce roku [rok] do [anonymizováno] [rok], kdy v něm nebyl učiněn prakticky žádný úkon. Žalobce proto dne [datum] u žalované uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nesprávným úředním postupem, která ho vyrozuměním ze dne [datum] odmítla s tím, že ho považuje za rozporný s dobrými mravy, neboť žalobci uvedené osvědčení nebylo vydáno. Žalobce proto svůj nárok uplatnil u zdejšího soudu, když odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“), a zdůraznil, že při stanovení výše zadostiučinění se má přihlížet též k věku a zdravotnímu stavu účastníka. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučiní je nutno vycházet ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených ve správním řádu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry [země] je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za 1 rok nedůvodných průtahů řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za 1 měsíc nedůvodných průtahů řízení. Tuto výši lze podle Stanoviska moderovat s ohledem na působení jednotlivých faktorů v konkrétní věci. Dle žalobce je třeba výši odškodnění v této věci přiměřeně zvýšit, přičemž žalobce navrhl, aby soud přiznal žalobci částku ve výši 79 817 Kč.

2. Žalovaná žalovaný nárok neuznala a žalobu navrhla zamítnout. Žalovaná potvrdila, že žalobce dne [datum] podal žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, avšak dále uvedla, že žalobce si musel být vědom, že takové osvědčení nelze vydat osobě, která vykonávala některou činnost blíže specifikovanou v uvedeném zákoně, přičemž právě žalobce byl důvěrníkem [ulice] [anonymizována čtyři slova], což v žádosti zamlčel. Žalobce si proto musel být vědom té skutečnosti, že osvědčení mu nemůže být pro tuto překážku vydáno, když žalobci následně opravdu nebylo vydáno, když pravomocně bylo řízení skončeno dne [datum]. Žalovaná připustila, že celkem předmětné řízení trvalo cca 7,8 roku, avšak na délku řízení však měla vliv jeho složitost, vyžadující rozsáhlé šetření, zejména v historických a archivních pramenech. Vyhledávání důkazního materiálu, jeho zpracování, studium a interpretace byla z hlediska časového, ale i odborného, velice náročná. Po provedení archivního šetření a historickoprávního posouzení, včetně provedení důkazu svědeckou výpovědí a konfrontace spisového materiálu s dalšími spisy, žalovaná uplatněnou žádost o vydání osvědčení zamítla rozhodnutím ze dne [datum], proti kterému žalobce podal odvolání dne [datum], jež bylo dne [datum] postoupeno [anonymizována dvě slova] [země] [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] (dále jen„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“), která jej zamítla a potvrdila prvoinstanční správní rozhodnutí. Podotkla, že správní řízení trvalo celkem 2 857 dnů (od [datum] do [datum]), když na délku řízení měla rovněž vliv skutečnost, že řízení probíhalo před správními orgány obou stupňů, přičemž žalovaná nemohla ovlivnit délku řízení o odvolání před [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], která je organizační jednotkou [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Pro úplnost žalovaná vysvětlila, že délka jednotlivých řízení žadatelů o vydání osvědčení se odlišuje nejen podle obsahu jejich žádostí, ale i personální kapacity žalované i archivů či jiných orgánů kvůli zpracování odborných stanovisek. Žalovaná dále poukázala na většinovou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze (pozn. soudu – předtím, než byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1242/18), která dovozovala nemožnost aplikace Stanoviska na typově shodnou věc s tím, že na ní nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto se neuplatní presumpce vzniku nemajetkové újmy dle Stanoviska a důkazním břemenem je zatížena žalující strana, která musí prokazovat jak vznik nemajetkové újmy, tak příčinnou souvislost mezi jednotlivými průtahy správního řízení a vznikem této újmy. Dále žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, když setrvala na názoru, že na danou věc nelze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem pak žalovaná sdělila, že dne [datum] bylo žalované doručeno uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem žalobci, přičemž žalovaná ho vyrozuměním ze dne [datum] odmítla s tím, že jej považuje za rozporný s dobrými mravy, neboť žalobci uvedené osvědčení nebylo vydáno kvůli tomu, že žalobce byl veden jako spolupracovník [ulice] [anonymizována čtyři slova]. Žalovaná tak navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl, neboť žalobci nevznikla v důsledku vedení předmětného správního řízení žádná relevantní nemajetková újma.

3. Soud má na základě shodných tvrzení účastníků za nesporné, že předmětné správní řízení o vydání osvědčení trvalo celkem 2 857 dní (od [datum] do [datum]), kdy nabylo právní moci zamítavé rozhodnutí [anonymizována tři slova] (viz žádost žalobce ze dne [datum] a rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]), a že žalobce uplatnil u žalované dne [datum] nárok na nemajetkovou újmu (viz písemné uplatnění nároku žalobce ze dne [datum]), který žalovaná zcela odmítla (viz dopis žalované ze dne [datum]).

4. Provedeným dokazováním bylo po skutkové stránce prokázáno, že k žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, podané u žalované, žalobce jako přílohy připojil popis své činnosti, kopii občanského průkazu, kopii obžaloby a kopii rozhodnutí soudu specifikovaných v této žádosti.

5. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], doručeným žalobci dne [datum], bylo prokázáno, že žalovaná přerušila předmětné správní řízení do doby, kdy bude [anonymizováno] předloženo odborné stanovisko příslušných institucí.

6. Žádostmi žalované o spolupráci a poskytnutí odborného stanoviska v rámci řízení o vydání osvědčení bylo prokázáno, že konkrétně dne [datum] žalovaná požádala [anonymizována dvě slova] [obec] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], dne [datum] požádala [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [stát. instituce], dne [datum] požádala [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a [název soudu]. Žalovaná rovněž zaslala dne [datum] doplnění žádosti o spolupráci, když odpověď na tuto žádost urgovala dne [datum].

7. Odpověďmi příslušných orgánů k žádosti o spolupráci a poskytnutí odborného stanoviska v rámci řízení o vydání osvědčení bylo prokázáno, že konkrétně dne [datum] žalovaná obdržela odpověď od [anonymizováno 6 slov] [stát. instituce], dne [datum] pak od [anonymizována dvě slova] [obec], dne [datum] od [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], dne [datum] od [název soudu] (spis sp. [značka automobilu], jehož součástí je spis [název soudu] sp. zn. [spisová značka]) a dne [datum rozhodnutí] od [anonymizována dvě slova] [anonymizováno].

8. Dopisem ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná obdržela dopis podepsaný [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [titul za jménem], v němž uvedla, že žalobce v letech [rok] [rok] na [anonymizováno] [obec] v [obec] půjčoval protikomunisticky zaměřenou literaturu studentům i vyučujícím. Dále uvedla, že i po roce [rok] jí účastník řízení půjčoval protikomunistickou literaturu, konkrétně periodikum„ [anonymizováno]“.

9. Sdělením žalované ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobci bylo sděleno, že v řízení bude pokračováno, přičemž dne [datum] byly k žádosti ze dne [datum] žalobci zaslány všechny shromážděné podklady na DVD.

10. Dodatečným stanoviskem [anonymizována tři slova] bylo prokázáno, že žalovaná toto stanovisko obdržela dne [datum].

11. Dopisem žalobce bylo prokázáno, že žalovaná obdržela dne [datum] doplnění tvrzení žalobce.

12. Dopisem ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná požádala [anonymizována tři slova] [obec] o dohledání a poskytnutí informací k aktivitám žalobce v rámci [anonymizována dvě slova], který odpověděl dopisem doručeným žalované dne [datum].

13. Dopisy ze dne [datum] a [datum] bylo prokázáno, že žalovaná požádala opakovaně [anonymizováno 7 slov] [stát. instituce] o spolupráci v rámci řízení o vydání osvědčení, zejména ho požádal o svědectví účastníka řízení a výpovědi jeho bývalých vyšetřovatelů a poskytnutí spisu zn. [anonymizováno] [číslo] nebo případně jakýchkoliv jiných relevantních dokumentů.

14. Odpovědí [anonymizováno 7 slov] [stát. instituce] bylo prokázáno, že dne [datum] žalovaná obdržela usnesení policejního orgánu [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] [číslo], jímž byla odložena trestní věc, v níž žalobce byl v procesním postavení poškozeného, podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť účastník řízení měl být ode dne [datum] do dne [datum] nezákonně zadržován.

15. Předvoláním ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná předvolala [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [titul za jménem] k podání svědecké výpovědi ve věci předmětné žádosti žalobce na den [datum], o čemž informoval žalobce a tento výslech tohoto dne proběhl (viz protokol ze dne [datum]).

16. Sdělením žalované ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná písemně seznámila žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí a poskytla mu lhůtu k vyjádření a k seznámení se s podklady (viz doručenka ze dne [datum]).

17. Sdělením žalované ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná poskytla žalobci spisový materiál, který nebyl do té doby žalobci zaslán (viz doručenka ze dne [datum]).

18. Podáním žalobce ze dne [datum] doručeným žalované dne [datum] bylo prokázáno, že žalobce se vyjádřil k předloženým podkladům pro rozhodnutí o žádosti o vydání osvědčení.

19. Rozhodnutím žalované ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo prokázáno, že žalovaná doručila dne [datum] žalobci toto rozhodnutí, jímž zamítla žádost o vydání osvědčení. Proti tomuto rozhodnutí podal právní zástupce žalobce dne [datum] odvolání, které bylo žalované doručeno dne [datum].

20. Postoupením odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná postoupila odvolání žalobce [příjmení] [anonymizována čtyři slova] [role v řízení] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno].

21. Rozhodnutím [anonymizováno 5 slov] [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] ze dne [datum], právní moc [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo prokázáno, že [anonymizována tři slova] zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí žalované.

22. Žádostí právního zástupce žalobce ze dne [datum] vč. dodejky z téhož dne bylo prokázáno, že žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

23. Dopisem žalované ze dne [datum] vč. dodejky, bylo prokázáno, že žalovaná odmítla uplatněný nárok žalobce, neboť ho považovala za rozporný s dobrými mravy.

24. Žádostí ze dne [datum] bylo prokázáno, že právní zástupce žalobce podal novou žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, když řízení o této žádosti bylo usnesením žalované ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zastaveno.

25. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné rozhodné skutečnosti.

26. Na základě nesporných prohlášení účastníků a provedeného dokazování lze tedy o skutkovém stavu věci učinit závěr, podle kterého žalovaná o žádosti žalobce na vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podané dne [datum], rozhodla ve dvouinstančním správním řízení pravomocně dne [datum], kdy rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], řízení přerušila do doby předložení odborných stanovisek příslušných institucí; následně žádala různé úřady a instituce o spolupráci a předložení odborných stanovisek včetně jejich doplnění, které obdržela v průběhu roku [rok] až [rok] a po výslechu svědkyně a seznámení žalobce s obsahem správního spisu a jeho následném vyjádření, vydala žalovaná dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zamítavé rozhodnutí, které bylo k odvolání žalobce ze dne [datum], došlé žalované dne [datum], postoupeno dne [datum] [anonymizováno 5 slov] [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] jako odvolacímu orgánu. [anonymizována tři slova] rozhodnutím ze dne [datum], právní moc [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí žalované. Dopisem ze dne [datum] žalobce u žalované uplatnil nárok na nemajetkovou újmu dle Stanoviska. Žalovaná však jeho nárok v plném rozsahu odmítla.

27. Podle čl. 10 Ústavy České republiky je součástí právního řádu České republiky Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. sdělení uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení uveřejněných pod č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb. a č. 48/2010 Sb. m. s., dále též jen„ Úmluva“). K povaze mezinárodních smluv, mezi něž Úmluva patří, přitom uvedený článek uvádí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

28. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy, každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

29. Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

30. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinností učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

31. Podle ust. § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

32. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož zákonného ustanovení, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

33. Po právním zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o. s. ř., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do základu a částečně co do výše.

34. Po právní stránce proto soud hodnotil zjištěné skutečnosti podle ust. § 1, § 2, § 5 písm. b), § 6, § 13 odst. 1 věta prvá a třetí, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., a dle příslušných ustanovení správního řádu, neboť řízení podle zákona č. 262/2011 Sb. podléhá režimu správního řádu (viz ust. § 9 správního řádu), přičemž současně postupoval dle shora citovaných článků Úmluvy a Listiny a rovněž vycházel z aktuální judikatury vážící se k dané problematice, zejména citovaného nálezu Ústavního soudu.

35. Soud předně konstatuje, že žalobce splnil podmínky pro domáhání se práva u soudu na přiměřené zadostiučinění jakožto kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem žalované, neboť dne [datum] doručil žalované výzvu, kterou u ní nárok na přiměřené zadostiučinění v peněžité formě uplatnil ve smyslu ust. § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalovaná jeho nárok v zákonné lhůtě šesti měsíců neuspokojila (viz § 15 odst. 2 téhož zákona).

36. V dané věci se neuplatní ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na jehož základě by žalovaná mohla důvodně očekávat, že tato věc bude rozhodnuta obdobně jako jiné typově shodné věci, v nichž Městský soud (viz jeho rozsudky v řízeních pod sp. zn. 51 Co 6/2017, 91 Co 140/2017, 69 Co 370/2017, 53 Co 265/2017, 15 Co 552/2017, 28 Co 471/2017, 15 Co 483/2017 a 13 Co 1/2018), většinově dospěl k právnímu názoru (před citovaným nálezem Ústavního soudu), že na předmětná správní řízení nedopadá čl. 6 Úmluvy, nárok poškozených nemá civilní (soukromoprávní) povahu, nelze na něj aplikovat větu třetí ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a tudíž ani Stanovisko, ale že je nutno v těchto řízeních postupovat dle věty druhé ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kdy se odškodnění poskytuje za jednotlivé průtahy a nikoli za celou délku řízení, a kdy se vznik nemajetkové újmy nepresumuje, nýbrž poškozený je povinen tvrdit a prokazovat její vznik i příčinnou souvislost mezi jednotlivými průtahy a vznikem této újmy.

37. V této souvislosti je nutno předně konstatovat, že Městský soud v Praze jako soud odvolací, mimo výše uvedená řízení, rozhodoval v typově shodných věcech i v dalších řízení (např. jeho rozsudky č. j. 16 Co 297/2017-75 ze dne 7. 11. 2017 nebo č. j. 11 Co 1/2018-84 ze dne 14. 3. 2018), v nichž dospěl ke zcela rozdílnému právnímu posouzení věci (shodnému jako zdejší soud v předchozích řízeních pod sp. zn. 11 C 171/2016 a 11 C 173/2016), tedy že daná správní řízení spadají pod aplikaci čl. 6 Úmluvy i Stanoviska, že vznik nemajetkové újmy se presumuje a poškozený jej nemusí prokazovat. V rozsudku č. j. 16 Co 297/2017-75 pak odvolací soud taktéž výslovně uvedl, že se uplatní ust. § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. Toto právní posouzení je pak v souladu s cit. nálezem Ústavního soudu, podle kterého, jak je konstatováno již shora, je nezbytné posoudit odpovědnost státu za průtahy v řízení podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce. Z výše uvedeného tak vyplývá, že s ohledem na nejednotnost pravomocného rozhodování různých senátů Městského soudu v Praze a vůdčí aplikační úvahy cit. nálezu Ústavního soudu nemohla žalovaná důvodně očekávat, že soud v této věci rozhodne obdobně jako rozhodla většina odvolacích senátů v typově shodných řízení, když navíc jejich rozhodnutí o postupu dle ust. § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. jsou v rozporu s cit. nálezem Ústavního soudu, který dovodil nutnost postupu dle ust. § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. Pokud pak Ústavní soud v dalších obdobných řízeních pod sp. zn. sp. zn. III. ÚS 1258/18, sp. zn. II. ÚS 1225/2018, sp. zn. IV. ÚS 3118/17 a sp. zn. II. ÚS 2426/18, vydal usnesení, jimiž ústavní stížnosti jiných žadatelů o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu jako zjevně neopodstatněné odmítl, nejsou tato nemeritorní rozhodnutí Ústavního soudu pro zdejší soud v daném sporu závazná. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007, v němž sám Ústavní soud výslovně uvedl, že odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné neznamená potvrzení zákonnosti právního názoru obsaženého v rozhodnutí napadeném ústavní stížností. Tedy jinými slovy, ne každá nezákonnost rozhodnutí zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod.

38. Soud v dané věci postupoval dle shora cit. nálezu Ústavního soudu, v němž Ústavní soud konstatoval, že čl. 38 odst. 2 Listiny se uplatní i na případy správních řízení, přičemž ve vztahu k právu na přiměřenou délku řízení dospěl k závěru, že toto právo je porušeno, dochází-li u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení. Současně uvedl, že i pro lhůty procesních úkonů podle správního řádu (kdy celková délka lhůt 60 dnů podle správního řádu, která byla odečtena od celkové délky řízení po odpočtu doby přerušení řízení, se zcela míjí s reálnými časovými rozměry projednávání věci dle zákona o protikomunistickém odboji), je nezbytné posoudit odpovědnost státu za průtahy v řízení podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nikoliv v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce. Výchozí je z hlediska odpovědnosti státu celková délka řízení od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, nikoliv porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon v řízení v zákonné lhůtě. Při odlišném výkladu by vznikla nedůvodná časová nejistota účastníků správních řízení, v nichž je potřebné zajistit odborná stanoviska, aniž by byla současně stanovena jakákoliv lhůta pro jejich opatření, a to ačkoliv tento časový úsek, kdy správní úřad vyčkává daných stanovisek, činí takřka celou délku řízení.

39. V řízení bylo prokázáno, že předmětné řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb. bylo u žalované zahájeno podáním žádosti dne [datum] a pravomocně skončeno dne [datum]. Správní řízení tedy trvalo téměř 8 let. Soud považuje toto řízení za jeden celek, byť v I. stupni správního řízení rozhodovalo [stát. instituce] a následně po odvolání žalobkyně [příjmení] [anonymizována dvě slova] jako orgán odvolací, který je organizační složkou [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], neboť celkovou délkou řízení je třeba rozumět časový úsek od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, jak potvrdil Ústavní soud ve svém výše citovaném nálezu. Byť ve II. stupni předmětného správního řízení rozhodovala [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], je ve smyslu ust. § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. příslušnou organizační složkou jednat za stát v této věci [stát. instituce], které ve správním řízení rozhodovalo v I. stupni a v rámci předběžného projednání uplatněného nároku poskytlo žalobkyni již částečné odškodnění (viz např. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, č. j. 68 Co 11/2017-26, a jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 70 Co 293/2015, sp. zn. 22 Co 41/2016 a nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2571/16, kdy v obdobných sporech soud vždy jednal s [stát. instituce] jako organizační složkou státu).

40. Ohledně přiměřenosti délky předmětného správního řízení dospěl soud k závěru, že jeho celková délka téměř 8 let neodpovídá povaze řízení a jeho obtížnosti. Podle ust. § 71 odst. 3 správního řádu, pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává až 30 dnů, jde-li o zvlášť složitý případ, přičemž podle odst. 4 tohoto ustanovení po dobu nezbytnou k opatření údajů podle ust. § 6 odst. 2 lhůty pro vydání rozhodnutí neběží. I přes výše uvedené a v kontextu s cit. nálezem Ústavního soudu však nelze považovat předmětné správní řízení dosahující téměř 8 let (byť většinu této doby přerušené z důvodu obstarání nezbytných odborných stanovisek) za přiměřeně dlouhé, neboť taková doba se zcela míjí s účelem zákona o protikomunistickém odboji a současně překračuje zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle správního řádu (byť jejich délka 30 dnů, resp. 60 dnů, je dle cit. nálezu Ústavního soudu ve zjevném nepoměru k reálné délce skutkově složitého řízení o vydání osvědčení). Ve smyslu důvodové zprávy k zákonu č. 262/2011 Sb. je hlavním účelem tohoto zákona morální ocenění statečnosti žen a mužů, kteří s nasazením osobní svobody a často i s nasazením vlastních životů bojovali za vlast a hodnoty svobody a demokracie.

41. S ohledem k podstatě projednávané věci jakožto formy vypořádání se s nedemokratickou minulostí vyvstává v těchto správních řízení do popředí i význam rychlosti dotčeného řízení, neboť pouze včasné ocenění žadatele, popř. manžela žadatele, mu může přinést morální satisfakci a rovněž finanční plnění ze strany státu. Uvedený zákon totiž v ust. § 6 odst. 7 a § 8 rovněž upravuje nárok manžela účastníka odboje a odporu proti komunismu na vyplacení jednorázového peněžitého příspěvku a na úpravu vdovského důchodu z českého důchodového pojištění po účastníkovi odboje a odporu proti komunismu, tj. na plnění ze systému sociálního zabezpečení státu. Soud tedy uzavírá, že předmětné správní řízení trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, což ostatně uznala i sama žalovaná.

42. Soud dále posuzoval, zda v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu spočívajícího ve skončení předmětného správního řízení po nepřiměřeně dlouhé době jeho trvání, kdy stát ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb. odpovídá za škodu (viz cit. nález Ústavního soudu), lze toto správní řízení či nikoliv podřadit pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny a zda tudíž na něj lze či nikoliv aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku (k možnosti aplikace čl. odst. 1 Úmluvy a použití Stanoviska na daný typ správního řízení se Ústavní soud v cit. nálezu explicitně nevyjádřil).

43. Soudní judikatura (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 214/2015 ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014 ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 ze dne 20. 1. 2016 nebo žalovanou označený rozsudek sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne 29. 9. 2015) dovodila, že uvedený čl. 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny„ bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejích účastníků. Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) ve své judikatuře dovodil, že pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestačí slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům stěžovatelů, nýbrž výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu (srov. Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, rozsudek ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, nebo Krosta proti Polsku, rozsudek ze dne 2. 2. 2010, stížnost č. 36137/04). Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C.H. Beck, Praha, 2012, s. 585.): 1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy?

44. V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky, přičemž při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko, je nutné v takovém případě veškeré závěry vyjádřené ve Stanovisku aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014).

45. V této konkrétní věci soud posoudil tři výše uvedené otázky kladně: Ad 1) V posuzovaném případě rozhodovaly správní orgány o žádosti žadatele na vydání předmětného osvědčení, s nímž je ze zákona spojen nárok žalobce nebo žalobkyně na výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravu vdovského důchodu, podle zákona č. 262/2011 Sb. K vydání osvědčení a vyplacení příspěvku, včetně vzniku práva na úpravu důchodu, mohlo dojít pouze tehdy, pokud o vydání osvědčení rozhodl věcně a místně příslušný správní orgán. Tento správní orgán tudíž rozhodoval o existenci daného práva, které bylo opravdové a vážné, přičemž výsledek daného řízení o vydání osvědčení měl přímý vliv na existenci a výkon práva žadatele na plnění ze strany státu, tj. byl rozhodující pro nárok žadatele na výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravu vdovského důchodu. Ad 2) Právo na vydání osvědčení a vyplacení příspěvku, včetně úpravy vdovského důchodu z českého důchodového pojištění, má původ ve vnitrostátním právu, neboť je o něm rozhodováno na základě uvedeného zákona č. 262/2011 Sb., což je právní předpis, který je součástí českého právního řádu. Ad 3) Pro posouzení, zdali se jedná o právo civilní (tj. soukromoprávní) povahy je nezbytné vycházet z judikatury ESLP. Právní řád České republiky tradičně zařazuje plnění poskytovaná fyzickým osobám ze strany státu (tedy i výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravy důchodů ve smyslu zák. č. 262/2011 Sb.), která vychází z veřejnoprávní regulace, do oblasti veřejného práva. Nicméně z judikatury ESLP vyplývá, že i tato řízení pod aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají (viz např. Kiefer proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 28. 3. 2000, stížnosti č. 27353/95). Pokud smluvní stát Úmluvy v rámci své právní úpravy zakotví právo na důchod, zde odvozené od uznání účastníkem odboje a odporu proti komunismu, je toto právo civilním majetkovým právem, které podléhá ochraně Úmluvy (viz např. rozsudky ESLP Andrejev proti Litvě, číslo stížnosti 55707/00 či Da Conceicao Mateus a Santos Januario proti Portugalsku, číslo stížnosti 62235/12 a 57725/12; rozhodnutí ESLP jsou veřejně dostupná na http://eslp.justice.cz). Na závěru, že nárok žadatele ve správním řízení má civilní (občanskoprávní) povahu nic nemění ani potencionalita zvýšení důchodu, tedy skutečnost, že nelze bez dalšího uzavřít, zda vůbec a v jakém rozsahu by vydání osvědčení žadateli mělo vliv na výši důchodu, když opačný závěr by právě představoval zužující výklad článku 6 Úmluvy, který ESLP zapovídá (viz např. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2017 Delcourt vs Belgium 1970, číslo stížnosti č. 2689/65). Nadto uvedená řízení o poskytnutí plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) jsou judikaturou ESLP typově považována za řízení se zvýšeným významem pro účastníka (srov. Stanovisko, bod IV.). V této věci je rovněž nepochybné, že význam předmětu správního řízení byl pro žalobce nebo žalobkyni značný, když se v něm domáhal morální satisfakce spojené s finančním plněním ze strany státu v podobě shora uvedeného jednorázového peněžitého příspěvku a úpravy důchodu. Dle názoru soudu proto lze i předmětné správní řízení dle zákona č. 262/2011 Sb., s nímž je ze zákona spojen nárok na výplatu peněžitého příspěvku a úpravu důchodu, tj. na plnění ze strany státu, podřadit pod působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

46. Na podkladě aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení dle zákona č. 262/2011 Sb. o vydání osvědčení pak soud v této věci shodně aplikoval i Stanovisko včetně jeho závěrů o vyvratitelné domněnce vzniku nemajetkové újmy a přiměřenosti (celkové) délky řízení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015 a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5710/2015), jakož i o částkách v něm uvedených pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené celkové délky řízení (tedy nikoli za jednotlivé průtahy).

47. Jak bylo uvedeno již shora, předmětné správní řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb. bylo u žalované zahájeno dne 16. 1. 2012 a pravomocně skončeno dne 11. 11. 2019. Délka tohoto správního řízení, které žalovaná ukončila až po nepřiměřeně dlouhé době jeho trvání, téměř po 8 letech, založila odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup dle již výše cit. ust. § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. Podle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. tak žalobci vznikl za nemajetkovou újmu nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující zadostiučinění.

48. Při stanovení výše odškodnění vzniklé nemajetkové újmy žalobce v důsledku nepřiměřené délky správního řízení soud vycházel ze základních částek stanovených ve Stanovisku s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v ust. § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. Adekvátní náhradou v dané věci, s ohledem na celkovou délku řízení, soud shledává náhradu ve výši základní roční sazby 15 000 Kč (tj. 41,2 Kč/denně), snížené za první dva roky trvání řízení o polovinu. Při zjištěné délce namítaného řízení 2 857 dnů (od [datum] do [datum]), činí základní částka odškodnění 102 205,48 Kč (za první dva roky řízení v poloviční sazbě á 7 500 Kč částka 15 000 Kč, za dalších 5 let řízení částka 75 000 Kč, za 297 dní á 41,2 Kč částka 12 205,48 Kč).

49. Dále se soud zabýval možnými korekcemi základní částky odškodnění v intencích Stanoviska a ve smyslu ust. § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. V tomto směru soud nezohlednil věk žalobce, neboť v daném případě je žalobce narozen v roce [rok], jeho věk tak nepřevyšuje průměrný věk žadatelů o poskytnutí odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky řízení, a jeho zohlednění ve výši zadostiučinění tak není relevantní. S výše uvedeným souvisí i hodnocení významu předmětného správního řízení pro žalobce. Při jeho hodnocení soud vycházel z toho, že význam řízení byl dán nejen významným osobnostním aspektem dotýkajícím se cti a uznání žadatele, ale i uplatněným majetkovým nárokem (zvýšením důchodu). Ve významu řízení pro žalobce jsou obsaženy obě tyto složky, svou relevancí ale působí proti sobě, a i při aplikaci kritéria uvedeného v ust. § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. lze konstatovat, že toto kritérium význam pro modifikaci základní částky nemá. Soud dále zohlednil skutkovou složitost předmětného správního řízení, které si vyžádalo obstarání značného množství podkladů a stanovisek různých kompetentních orgánů, a rovněž přihlédl k tomu, že správní řízení se vedlo na dvou stupních, což jej prodloužilo o další rok. Z tohoto důvodu soud přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 20 %. Dalším důvodem pro snížení základní náhrady bylo jednání žalobce, který k podané žádosti nedoložil dostatečné podklady prokazující splnění podmínek pro vydání osvědčení, ač tak byla povinna ve smyslu ust. § 6 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb. Přitom právě tato okolnost měla podstatný, ne-li rozhodující, vliv na délku správního řízení, když se žalovaná snažila výzvami na různé instituce zjistit skutečnosti prokazující tvrzenou odbojovou činnost žalobce. Pro toto jednání žalobce proto soud snížil základní odškodnění o dalších 20 %. Další důvody k úpravě (snížení či zvýšení) základního odškodnění již soud neshledal. Soud se neztotožňuje s názorem žalobce, podle kterého měla žalovaná řešit žádost žalobce přednostně i z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu. Žalovaná totiž neměla informace o jeho zdravotním stavu, neboť ten ve správním řízení nepředkládal důkazy k prokázání svého zdravotního stavu, a z tohoto důvodu tudíž nelze základní částku odškodnění navyšovat.

50. Při zohlednění procentuálního snížení s ohledem na nedoložení úplných podkladů žalobcem, skutkovou složitost předmětného správního řízení a jeho vedení ve dvou stupních, tj. celkem snížení základní částky odškodnění o 40 %, náleží žalobci peněžitá kompenzace nemajetkové újmy v celkové výši 61 323 Kč Kč. Soud tak žalobě co do této částky vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a co zbytku ji zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

51. Soud pro úplnost uvádí, že neshledal důvodnou námitku žalované, že nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy, neboť mu osvědčení nebylo vydáno. Soud nepopírá, že dobré mravy představují jednu ze stěžejních zásad soukromého práva. Tato zásada má přitom normativní funkci, neboť slouží k nalézání spravedlivého řešení tam, kde by formální aplikace právních norem vedla k neudržitelným výsledkům. Při nalézání práva je pak rovněž nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13). V daném případě však soud dospěl k závěru, že nelze rozlišovat mezi žadateli, kterým bylo anebo nebylo uvedené osvědčení vydáno, neboť všichni tito žadatelé mají právo na projednání jejich žádosti v přiměřené lhůtě bez ohledu na výsledek řízení.

52. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2412/10). Na základě tohoto ustanovení soud může přiznat plnou náhradu nákladů řízení, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V daném případě záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Soud proto s ohledem na ustálenou soudní judikaturu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013) přiznal žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování žalobce advokátem za 4 úkony právní služby á 3 100 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne [datum] a účast na jednání [datum]) a 4x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky, tj. celkem náklady řízení ve výši 13 600 Kč. Soud pro úplnost uvádí, že přiznání úkonu – uplatnění nároku u žalované – je výslovně vyloučeno § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Lhůtu k plnění pak soud prodloužil k souhlasu žalobce.

Poučení