7 C 164/2013 - 332

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [Anonymizováno] pro náhradu nemajetkové újmy 100 000 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 25 027,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobce žalobou domáhá zaplacení částky 74 972,60 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou soudu dne 8. 8. 2013 se žalobce na žalované domáhá zaplacení částky 100 000 Kč jako nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení o vyplacení nevyplacení části jeho platu a vydáním nezákonného rozhodnutí o přerušení předmětného správního řízení vydaného ředitelem vojenského zpravodajství č.j. 210-11/2012-4730 ze dne 6. 11. 2013 (dále jen rozhodnutí o přerušení řízení). Svou žalobu odůvodnil tím, že podáním ze dne 5. 6. 2011 bylo zahájeno řízení o vyplacení jeho nevyplacené části platu (dále jen předmětné správní řízení). Usnesením ředitele vojenského zpravodajství ze dne 6.11.2012, č.j. 210-11/2012-4730 bylo řízení o návrhu přerušeno. K odvolání žalobce bylo usnesením předsedy vlády a ministra obrany ze dne 5. 2. 2013, č.j. 2186-7/2012-1140 usnesení o přerušení řízení zrušeno a věc převzata předsedou vlády, resp. ministrem obrany, do jeho dispozice pro nečinnost příslušného správního orgánu. Rozhodnutím vlády a ministra obrany č.j. 2186-8/2012-1140 ze dne 7. 2. 2013 bylo rozhodnuto ve věci samé. Správní řízení tak trvalo od 5. 6. 2011 do 8. 2. 2013. Průtahy v řízení vedeném ředitelem Vojenského zpravodajství onačil za šikanózní a diskriminační. Ve svém podání ze dne 26. 8. 2020 (č.l. 128) pak svůj návrh doplnil, resp. upřesnil tak, že se žalované částky napříště domáhá pouze z titulu nesprávného úředního postupu způsobeného průtahy v řízení (tedy nikoliv již způsobené vydání nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení, to označil jen za důvod a příčinu způsobených průtahů), kdy nově uvedl, že správní řízení trvalo od 5. 6. 2011 (datum podání návrhu) až do 25. 11. 2013, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 14. 11. 2013, č.j. 2186-21/2012-1140 o rozkladu žalobce ze dne 4. 3. 2013 proti rozhodnutí předsedy vlády a ministra obrany č.j. 2186-8/2012-1140 ze dne 7. 2. 2013, přičemž zdůraznil, že správní řízení před orgánem prvního stupně tak trvalo od 5. 6. 2011 do 7. 2. 2013, řízení před odvolacím správním orgánem pak od 4. 3. 2013 (podání rozkladu) do 25. 11. 2013 (nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 18. 11. 2013 o rozkladu žalobce). Tvrdil, že správní orgán prvního stupně se tak dopustil průtahů od 5. 8. 2011 (od uplynutí lhůty dvou měsíců pro vydání rozhodnutí - od podání návrhu žalobcem dne 5. 6. 2011) do 5. 2. 2013 (vydání rozhodnutí v prvním stupni), dále tvrdil, že odvolací správní orgán se dopustil průtahů v době od 4. 4. 2013 (uplynutí lhůty 1 měsíce od podání rozkladu) do 25. 11. 2013. Lhůty pro vydání rozhodnutí tak byly překročeny správní orgánem prvního stupně o 18 měsíců, odvolací správní orgán pak překročil lhůtu pro vydání rozhodnutí o 7 měsíců. Celkové průtahy tak činily podle žalobce 25 měsíců, kdy za každý měsíc požadoval zaplatit 4 000 Kč. V podání ze dne 22. 6. 2021 pak doplnil, že v důsledku čekání na rozhodnutí o doplacení krácené části platu byl vystaven extrémní nejistotě o výsledku řízení, psychostresu a finanční tísni způsobené tím, že byl povinen platit žalované 7 800 Kč měsíčně částku dle kupní smlouvy na nemovitost, v níž bydlí, a současně byl povinen platit výživné na dceru 5 000 Kč, přičemž jeho výsluhový příspěvek činil toliko 18 192 Kč. Při jednání dne 23. 6. 2021 žalobce svá tvrzení opět změnil tak, že svůj nárok na zaplacení žalované částky odvíjí od nepřiměřeně dlouhého správního řízení vedeného před správní orgánem prvního stupně od 5. 6. 2011 do 8. 2. 2013, na těchto tvrzeních pak setrval i při jednání dne 28. 3. 2025. Přesto v podání ze dne 11. 4. 2025, doručeném soudu 40 min. před časem nařízeného jednání ve věci na 11. 4. 2025 od 13:00 hod., svá tvrzení opět změnil v souladu s původními tvrzeními obsaženými v žalobě, že částky 50 000 Kč se domáhá z titulu nepřiměřené délky správního řízení před správním orgánem prvního stupně, a částky 50 000 Kč pak z titulu vydání nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení (viz. shora). Na tomto skutkovém vymezení žalovaného nároku se skutková tvrzení žalobce ustálila před vydáním rozhodnutí ve věci samé.

2. K žalobě se vyjádřila žalovaná tak, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Učinila nesporným, že podáním ze dne 5. 6. 2011 uplatnil žalobce u ředitele vojenského zpravodajství nárok na vyplacení nevyplacené části platu, toto podání bylo žalované doručeno dne 8. 2. 2011. Touto žádostí však žalobce uplatnil celkem 11 dalších nesouvisejících nároků, z toho důvodu namítala složitost věci. Tato žádost byla ředitelem vojenského zpravodajství (dále jen „VZ“) odmítnuta přípisem č.j. 6-26/2011-4730-VB ze dne 21. 6. 2011, proti kterému podal žalobce odvolání, a to až těsně před uplynutím lhůty 90 dní. Namítala, že tehdy žalovanou zastávaný právní názor, že formalizované správní řízení (zakončené správním rozhodnutím) se vede jen ve věcech služebního poměru vojáku z povolání uvedených v § 145 zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (ZoVP), byl judikaturou správních soudů překonán, když bylo soudy ve správním soudnictví konstatováno, že ust. § 145 ZoVP obsahuje demonstrativní, nikoliv taxativní, výčet rozhodovaných věcí, na podkladě toho pak ředitel Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany zaujal (s ohledem na dosavadní judikaturu soudů ve správním soudnictví) sjednocující stanovisko ze dne 8. 12. 2011, č.j. 1378-7/2011-1070 na jehož základě byly nároky vznesené žalobcem opětovně projednány. Dopisem ze dne 16. 12. 2011, č.j. 1888/2011-1140 byl ředitelem Kanceláře ministra obrany (dále jen „MO“) vydán příkaz k odstranění nečinnosti. Na ten žalobce reagoval podáním ze dne 23. 12. 2011 návrhem na opatření proti nečinnosti, na jehož základě ministr obrany vydal příkaz k odstranění nečinnosti č.j. 1888-15/2011-1140 ze dne 10. 1. 2012, kterým přikázal ve věci vydat rozhodnutí do 31. 3. 2012. Ministr obrany rozhodnutím ze dne 14. 6. 2012, č.j. 1888-32/2011-1140 rozhodnutí ředitele VZ č.j. 6-26/2011-4730-VB zrušil a věc vrátil k novému projednání. Ředitel VZ usnesením ze dne 6. 11. 2012 č.j. 210-11/2012-4730 přerušil řízení o nároku na doplacení části platu od 31. 5. 2010, neboť nebylo rozhodnuto o dočasném zproštění žalobce služby a jeho vzetí do dispozice rozkazem ředitele VZ ze dne 31. 5. 2010. K odvolání žalobce proti tomuto usnesení o přerušení řízení odvolací orgán – předseda vlády a ministr obrany vydané rozhodnutí o přerušení řízení zrušil rozhodnutím ze dne 5. 2. 2013, č.j. 2186-7/2012-1140 a vzhledem ke složitosti převzal věc k rozhodnutí ze své úrovně, kdy o věci samé pak rozhodl rozhodnutím ze dne 7. 2. 2013, č.j. 2186-8/2012-1140, kterým žalobci přiznal doplatek kráceného platu ve výši 101 964 Kč. Tvrdila, že správní řízení tedy trvalo od 8. 6. 2011 (datum doručení žádosti žalobce žalované) do 8. 2. 2013, průtahy tedy činily 21 měsíců. K průtahům v odvolacím řízení uvedla, že tyto nelze odškodňovat, neboť rozklad žalobce byl zamítnut. Žalovaná dále namítala překážku litispendence, kdy tvrdila, že totožné nároky uplatnil žalobce v řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 10 C 75/2013, sp. zn. 11 C 339/2013 a sp. zn. 4 C 265/2014. Současně namítala, že konstatování porušení práva je v případě odškodnění žalobce s ohledem na specifika věci (složitost, jednání žalobce, význam řízení pro žalobce) dostačující, k tomu došlo rozhodnutím ministra obrany ze dne 14. 6. 2012, č.j. 1888-32/2011-1140, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ředitele vojenského zpravodajství č.j. 6-26/2011-4730-VB. K neustálým změnám ve skutkových tvrzeních žalobce, zda částku požaduje pouze z titulu nepřiměřené délky správního řízení nebo i (částečně) z titulu vydání nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení, pak namítla promlčení nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení, neboť tohoto nároku se žalobce začal domáhat až v podání ze dne 11. 4. 2025.

3. Soud věc projednal, a na základě nesporných tvrzení účastníků a provedených důkazů, které hodnotil postupem podle § 132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěru o skutkovém stavu věci.

4. Z nesporných tvrzení účastníků má soud za prokázáno, že předmětné správní řízení bylo zahájeno na základě žádosti žalobce o vyplacení nevyplacené části platu ze dne 5. 6. 2011. Dále mezi účastníky nebylo sporu o tom, že o této žádosti žalobce bylo prvně rozhodnuto až dne 7. 2. 2013 rozhodnutím předsedy vlády a ministra obrany č.j. 2186-8/2012-1140.

5. Z předběžného uplatnění nároku na č.l. 26 spisu soud zjistil, že touto listinou žalobce u žalované uplatnil nárok na nemajetkovou újmu v souhrnné výši 100 000 Kč z titulu nepřiměřené délky předmětného správního řízení o vyplacení nevyplacené části platu žalobce a nezákonného rozhodnutí o přerušení tohoto řízení. Předběžné uplatnění nároku bylo žalované zasláno emailem ze dne 8. 8. 2013, tedy ve stejný den, kdy byla podána projednávaná žaloba, a téhož dne bylo přijetí předběžného uplatnění potvrzeno žalovanou.

6. Z žádosti o vyplacení nevyplacené části platu ze dne 5. 6. 2011 má soud za prokázáno, že touto žádostí žalobce uplatnil nárok na vyplacení nevyplacené části platu za vymezené období jeho služebního poměru, kdy současně touto žádostí uplatnil celkem dalších 10 nesouvisejících peněžitých nároků. Tato žádost byla doručena řediteli Vojenského zpravodajství dne 8. 6. 2011. Námitce žalobce ohledně správnosti data doručení žádosti na podacím razítku žalované dne 8. 6. 2011 soud nepřisvědčil, neboť podací razítko má soud za autentické, neboť si jednak vyžádal elektronický originál správního spisu, jednak den přijetí podání 8. 6. 2011 bezprostředně navazuje na datum sepsání žádosti 5. 6. 2011, přičemž den 5. 6. 2011 navíc připadl na neděli.

7. Z přípisu Ministerstva obrany ČR ze dne 21. 6. 2011 včetně dodejky podání soud zjistil, že touto formou přípisu byla vyřízena žádost žalobce ze dne 5. 6. 2011, toto vyřízení žádosti žalobce bylo žalobci doručeno dne 23. 6. 2011.

8. Z odvolání žalobce ze dne 23. 9. 2011 má soud za prokázáno, že žalobce proti přípisu žalované ze dne 21. 6. 2011 brojil odvoláním ve lhůtě 3 měsíců od doručení přípisu žalované ze dne 21. 6. 2011.

9. Z přípisu žalované ze dne 16. 12. 2011 má soud za prokázáno, že žalovaná žalobce informovala o tom, že se jeho odvoláním intenzivně zabývá.

10. Z přípisu žalobce s názvem návrh na opatření proti nečinnosti ze dne 23. 12. 2011 má soud za prokázáno, že se žalobce u žalované domáhal odstranění nečinnosti správního orgánu v předmětném správním řízení.

11. Ze stanoviska inspekce ministra obrany ze dne 12. 10. 2011 má soud za prokázáno, že žalovaná věděla, resp. měla vědět, jakým způsobem naložit s podáním žalobce ze dne 5. 6. 2011, když v tomto přípisu odkazuje na rozhodnutí správních soudů z data předcházejícího podání žádosti žalobce, a tedy věděla, resp. musela vědět, že o žádosti žalobce ze dne 5. 6. 2011 měla rozhodnout formou správního rozhodnutí, proti kterému se odvolán přípustné. Na takovém skutkovém zjištění soudu pak ničeho nemůže změnit ani pozdější sjednocující stanovisko sekce legislativní a právní ministerstva obrany ČR ze dne 8. 12. 2011.

12. Z příkazu k odstranění nečinnosti ze dne 16. 12. 2011 a 10. 1. 2012 má soud za prokázáno, že žalovanou bylo nařízeno řediteli vojenského zpravodajství odstranění nečinnosti ve věci žádosti žalobce ze dne 5. 6. 2011 a byla stanovena lhůta ke zjednání nápravy do 31. 3. 2012.

13. Z usnesení Ministerstva obrany, ředitele Vojenského zpravodajství ze dne 6. 11. 2012, č.j. 210-11/2012-4730 má soud za prokázáno, že řízení o žádosti žalobce ze dne 5. 6. 2011 bylo přerušeno, neboť mělo údajně probíhat řízení o předběžné otázce.

14. Z usnesení Předsedy vlády a Ministra obrany ČR ze dne 5. 2. 2013, č.j. 2186-7/212-1140 má soud za prokázáno, že usnesení Ministerstva obrany, ředitele Vojenského zpravodajství ze dne 6. 11. 2012, č.j. 210-11/2012-4730 o přerušení řízení bylo zrušeno jako nezákonné a s ohledem na průtahy v řízení byla věc převzata ministrem obrany ČR k rozhodnutí z jeho úrovně.

15. Z rozhodnutí Předsedy vlády a ministra obrany ČR ze dne 7. 2. 2013, č.j. 2186-8/2012-1140 má soud za prokázáno, že tímto rozhodnutím bylo prvně rozhodnuto o žádosti žalobce ze dne 5. 6. 2011, o tom ostatně mezi účastníky nebylo sporu, stejně jako o tom, že toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 18. 2. 2013, a to tak, že žalobci náleží doplatek platu za dobu od 31. 5. 2010 do 31. 10. 2010 ve výši 101 964 Kč.

16. Z výslechu žalobce soud zjistil, že průběh předmětného správního řízení do jeho života zasáhl tak, že se podáními musel zabývat, musel ta řízení hlídat, to jej stresovalo, prožíval to nepříjemně a trápilo ho to. Prožíval to jako šikanu a jistou formu bezpráví. Mimo to měl finanční povinnosti, které musel plnit, musel splácet kupní cenu bytu ve splátkách po 7 800 Kč měsíčně, dále platil výživné na dceru 5 000 Kč, měl napjatý rozpočet. Postup žalované bral jako šikanu z toho důvodu, že šlo o období, kdy potřeboval prostředky na své finanční závazky.

17. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 4 C 265/2014-310 (k žalovanou namítané litispendenci) soud zjistil, že jím žalobci byla přiznána nemajetková újma za řízení o rozkladu proti rozhodnutí Předsedy vlády a ministra obrany ČR ze dne 7. 2. 2013, č.j. 2186-8/2012-1140. Tato nemajetková újma za řízení o rozkladu však nebyla předmětem řízení právě vedeného.

18. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 10 C 75/2013-297 resp. č.j. 11 C 339/2013-561 (k žalovanou namítané litispendenci) pak soud zjistil, že tato řízení byla skončena odmítnutím žaloby ve věci sp.zn. 10 C 75/2013-297 (právní moc 25. 6. 2020), resp. zastavením řízení ve věci sp.zn. 11 C 339/2013-561 (právní moc dne 24. 4. 2019), tedy bez věcného projednání.

19. Z potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání ze dne 21. 7. 2015 soud zjistil, že žalobce by v době od 28. 9. 2010 do 14. 6. 2015 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, podpora v nezaměstnanosti mu nebyla poskytována, byla mu poskytována podpora při rekvalifikaci v době od 3. 5. 2011 do 29. 6. 2011 a od 29. 5. 2013 do 25. 6. 2013.

20. Z dalších v řízení provedených důkazů soud nezjistil žádné pro věc podstatné skutečnosti a další dokazování neprováděl, když měl za to, že pro své rozhodnutí o věci opatřil dostatečný skutkový podklad.

21. Na základě uvedených zjištění pak soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci.

22. Podáním žalobce ze dne 5. 6. 2011 obsahujícím žádost o vyplacení nevyplacené části platu za dobu od 31. 5. 2010 do 31. 10. 2010, které bylo příslušnému správnímu orgánu doručeno dne 8. 6. 2011, bylo k tomuto datu doručení žádosti žalobce u žalované zahájeno správní řízení. Na žádost žalobce žalovaná reagovala procesně nekorektním způsobem, jak vyplynulo z jejího dalšího procesního postupu v řízení, a to přípisem ze dne 21. 6. 2011, tedy aniž by o věci vydala rozhodnutí, ač jí z rozhodovací činnosti soudů na úseku správního soudnictví nejpozději z počátku roku 2011 muselo být zřejmé, že o žádosti žalobce měla rozhodnout formou správního rozhodnutí, proti kterému je přípustné odvolání. I kdyby tomu tak nebylo, neujasněnost ve správném procesním postupu na straně žalované nemůže být kladena k tíži žalobce, a nemůže být spravedlivým důvodem pro nedodržení zákonem stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí. Přípis žalované ze dne 21. 6. 2011 pak žalobce napadl odvoláním podaným u žalované dne 23. 9. 2011, tedy až poslední den tříměsíční lhůty. Následně se žalobce domáhal přípisem ze dne 23. 12. 2011, tedy opět až po uplynutí dalších 3 měsíců, odstranění nečinnosti v postupu správního orgánu směrem k rozhodnutí o věci samé. Této žádosti žalobce bylo vyhověno, kdy nadřízený správní orgán (žalovaná) příkazem k odstranění nečinnosti ze dne 16. 12. 2011 a 10. 1. 2012 nařídil správnímu orgánu prvního stupně odstranit nečinnost a stanovil lhůtu k zjednání nápravy do 31. 3. 2012. Následným milníkem ve správním řízení (po zrušení přípisu žalované ze dne 21. 6. 2011) pak bylo vydání rozhodnutí ředitele Vojenského zpravodajství o přerušení řízení ze dne 6. 11. 2012, a to z důvodu řešení předběžné otázky. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce pro jeho nezákonnost zrušeno předsedou vlády a ministrem obrany rozhodnutím ze dne 5. 2. 2013 a věc bylo převzata tímto správní orgánem k rozhodnutí z jeho úrovně, a to z důvodu ve výroku rozhodnutí konstatovaných průtahů. Dne 7. 2. 2013, tedy pouhé dva dny po převzetí věci z jeho úrovně, uvedený správní orgán o věci rozhodl tak, že žalobci přiznal doplacení platu ve výši 101 964 Kč. Z odstupu 2 dnů mezi rozhodnutím o zrušení rozhodnutí o přerušení řízení a rozhodnutím o věci samé pak soud uzavírá, že nelze ani v nejmenším usuzovat na složitost věci jako takové. Správní řízení před orgánem prvního stupně tak trvalo od jeho zahájení (8. 6. 2011) až do vydání rozhodnutí o žádosti žalobce v prvním stupni, ke kterému došlo dne (7. 2. 2013).

23. Soud z provedených důkazů, zejm. z účastnického výslechu žalobce a dále z jeho počínání ve správním řízení, uzavřel, že vedené správní řízení na žalobce nepůsobilo nijak neobvykle negativně nebo že by mu působilo příkoří či psychostres z toho, že o věci není rozhodnuto v zákonných lhůtách. Je sice pravdou, že žalobce se domáhal odstranění nečinnosti v postupu správního orgánu, na druhé straně je však třeba připomenout, že s podáním odvolání proti přípisu správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 6. 2011 žalobce vyčkával na poslední den tříměsíční odvolací lhůty, další tří měsíce pak žalobce vyčkával s návrhem na odstranění nečinnosti, z čehož soud uzavírá, že jeho tvrzení o frustraci a psychostresu z táhnoucího se správního řízení lze mít za vyvrácená. Stejně tak žalobce ani netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze usoudit na šikanu jeho osoby, tuto jen konstatoval bez bližšího vysvětlení a skutkových tvrzení v tomto směru. Konečně pokud žalobce tvrdil, že měl napjatý rozpočet, lze dodat, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce nebyl od roku 2010 do roku 2015 zaměstnán, přičemž pokud měl napjatý rozpočet, nic mu jistě nebránilo obstarat si případně chybějící, popř. dodatečné, finance, prací, jak bývá ostatně obvyklé z hlediska obecně uznávaných společenských norem.

24. K neustále změně ve skutkových tvrzeních žalobce pak soud uzavřel, že jakkoliv tento v samotné žalobě uvedl, že nemajetkové újmy se domáhá z části z titulu nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení, z části z titulu nepřiměřené délky řízení, aniž by (v žalobě samotné) upřesnil výši konkrétních částek za uvedené dva důvody nemajetkové újmy, toto skutkové vymezení uplatněného nároku v průběhu řízení opustil nejpozději dne 26. 8. 2020 ve svém podání z téhož data, kdy změnil svá tvrzení potud, že nemajetkové újmy se domáhá již jen z titulu nepřiměřené délky správního řízení, a teprve v podání ze dne 11. 4. 2025 se opět vrátil ke skutkovému vymezení části nároku odkazem na nezákonné rozhodnutí o přerušení správního řízení. V době od 26. 8. 2020 do 11. 4. 2025 tak žalobce od vymáhání nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky správního řízení upustil a jeho se v tomto období vedeného řízení nedomáhal.

25. Na základě zjištěného skutkového stavu pak soud tento právně posoudil a po právní stránce na podkladě dále uvedených ustanovení zákona a judikatury vyšších soudů.

26. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

27. Podle ust. § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („územní celky v přenesené působnosti“).

28. Podle ust. § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

29. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

30. Podle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

31. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

32. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

33. Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

34. Podle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

35. Podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

36. Podle ust. § 648 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.

37. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo stanovisko Cpjn 206/2010) se podává, že za nepřiměřeně dlouhé řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení, přičemž konkrétní částka stanoveného rozmezí se odvíjí od konkrétních okolností projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, nebo sp. zn. 30 Cdo 3320/2014 nebo sp. zn. 30 Cdo 3379/2018).

38. Vycházeje ze shora uvedeného soud dospěl k následujícím právním závěrům.

39. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce dostál povinnosti předběžného uplatnění nároku ve smyslu ust. § 14 odst. 3 OdpŠk. Jakkoliv žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované v ten samý den, kdy podal i projednávanou žalobu, lze mít povinnost žalobce stanovenou v ust. § 14 odst. 3 OdpŠk za splněnou, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná nárok žalobce po celou dobu řízení zpochybňovala, a odmítala jej uhradit. Žaloba byla podána za současného zachování 6-měsíční promlčecí lhůty dle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk, neboť rozhodnutí o věci ze dne 7. 2. 2013 bylo žalobci doručeno dne 18. 2. 2013 (to bylo mezi účastníky nesporné).

40. Soud se dále zabýval samotným nárokem žalobce na zaplacení peněžité částky 100 000 Kč, kdy žalobce svá tvrzení ustálil na stavu, že částku 50 000 Kč požaduje z titulu nepřiměřeně dlouhého řízení před správním orgánem prvního stupně, částku 50 000 Kč pak požaduje z titulu nezákonného rozhodnutí o přerušení předmětného správního řízení, přičemž od vymáhání právě uvedeného nároku (na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí) v řízení upustil nejméně na dobu od 26. 8. 2020 do 11. 4. 2025.

41. Co do délky vedeného správního řízení a jeho složitosti soud s ohledem na argumentaci účastníků řízení uzavřel, že toto bylo vedeno bez ospravedlnitelného důvodu nepřiměřeně dlouhou dobu od 8. 6. 2011 do 7. 2. 2013, kdy bylo vydáno rozhodnutí ve věci. Nešlo přitom o řízení nijak složité, což vyplývá již jen z toho, že od převzetí věci předsedou vlády, resp. ministrem obrany ČR k rozhodnutí z jeho úrovně, trvalo pouhé dva dny, než bylo rozhodnuto o věci samé. Tím je vyvrácena žalovanou namítaná složitost vedeného správního řízení. Tato obrana žalované proto nemůže dle názoru soudu obstát. Složitost řízení nemůže založit ani skutečnost, že spolu s žádostí žalobce ze dne 5. 6. 2011 tento vznesl požadavek na dalších 10 peněžitých nároků. Soud má za to, že ani tuto obranu žalované nelze považovat za relevantní, kdy nelze připustit, aby mnohost uplatněných nároků jednotlivce u orgánu veřejné moci měla za následek připuštění porušení práva na projednání věci v přiměřených lhůtách, popř. lhůtách stanovených zákonem, pokud nejde o zjevně excesivní mnohost uplatněných nároků, což soud v projednávané věci neshledal.

42. Pokud jde o jednání žalobce v předmětném správním řízení z hlediska toho, do jaké míry přispěl on sám k nepřiměřené délce řízení, soud uzavřel, že tento k nepřiměřené délce řízení nijak významně nepřispěl, jakkoliv důsledně využíval zákonem stanovených lhůt k podávání opravných prostředků v plné jejich délce (viz. např. plné využití tříměsíční lhůty k podání opravného prostředku – odvolání – proti přípisu žalované ze dne 21. 6. 2011, kterým byla vyřízena jeho žádost apod.), to však žalobci nelze klást k tíži.

43. S odkazem na shora uvedenou judikaturu vyšších soudů soud jako přiměřenou částku pro stanovení výše nemajetkové újmy způsobené žalobci z rozmezí 15 000 - 20 000 Kč s ohledem na okolnosti věci vyšel z částky základní ve výši 15 000 Kč. Tuto částku pak soud navýšil o 5 % s ohledem na zvýšený význam řízení pro žalobce potud, že v předmětném řízení byly projednávány jeho mzdové, resp. platové, nároky. Žádné další faktory ovlivňující zvýšený význam žalobce pro vedené správní řízení však soud neshledal (k tomu viz. shora závěr o skutkovém stavu věci). Základní částku proto soud stanovil ve výši 15 750 Kč (105 % z částky 15 000 Kč) za rok trvání správního řízení, což odpovídá částce 43,15 Kč za den vedeného řízení.

44. Při vědomí délky trvání správního řízení před orgánem prvního stupně (610 dnů) soud pod odečtení lhůty pro vydání rozhodnutí (30 dnů) ve smyslu ust. § 71 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen s.ř.) dospěl k závěru, že nepřiměřená délka správního řízení před soudem prvního stupně dosáhla výše 580 dnů.

45. Výši nemajetkové újmy za nepřiměřenou dobu vedeného správního řízení před správní orgánem prvního stupně pak soud určil částkou 25 027,40 Kč, jako součin 580 dní x 43,15 Kč.

46. Pokud se žalobce domáhal současně nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí o přerušení vedeného správního řízení, zde soud přihlížel zejména k (ryze procesní) povaze nezákonného rozhodnutí (přerušení řízení), které mělo de facto za následek pouze a toliko další navýšení délky již tak nepřiměřeně dlouhého správního řízení a oddálení rozhodnutí ve věci samé, jinak se v poměrech žalobce toto rozhodnutí negativně neprojevilo a projevit ani nemohlo. S ohledem na později vydané zrušující rozhodnutí nelze pochybovat o nezákonnosti rozhodnutí o přerušení řízení (§ 8 odst. 1 OdpŠk), ta byla ostatně konstatována ve výroku zrušujícího rozhodnutí, avšak případná nemajetková újma způsobená tímto nezákonným rozhodnutím dle názoru soudu prvního stupně je, resp. musí být, s ohledem na ne jeho ryze procesní povahu, význam a důsledky pro řízení konzumována již přiznanou nemajetkovou újmu za nepřiměřené dlouhé správní řízení, a to právě pro jeho povahu a důsledky, kterými bylo toliko prodloužení délky vedeného správní řízení. Mimo to je soud i toho názoru, že v důsledku neustálých změn v tvrzeních žalobce by byl tento nárok žalobce promlčen podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠK, neboť žalobce v době od 26. 8. 2020 do 11. 4. 2025 od vymáhání tohoto nároku v řízení upustil, tedy ve smyslu ust. § 648 o.z. nepokračoval řádně ve vedeném řízení ohledně nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, pročež promlčecí lhůta počala znovu běžet dnem 26. 8. 2020, kdy žalobce v podání upřesnil, že se tohoto nároku již nedomáhá, a nárok se promlčel v promlčecí lhůtě 6 měsíců od uvedeného data dle § 32 odst. 3 OdpŠk. Žalovaná námitku promlčení v řízení řádně uplatnila jako procesní obranu reagující na změnu ve skutkových tvrzeních žalobce ze dne 11. 4. 2025.

47. Soud tedy s ohledem na shora uvedené nároku žalobce vyhověl co do částky 25 027, 40 Kč (výrok I.), ve zbytku jej pak zamítl (výrok II.).

48. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu záviselo na úvaze soudu o přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Náklady řízení žalobce byly stanoveny podle § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradou ve výši 300 Kč za jeden úkon, a to za celkem 11 účelně učiněných úkonů (žaloba, odvolání ze dne 28.1.2018, odvolání ze dne 22.5.2020, podání ve věci ze dne 26. 8. 2020, podání ve věci ze dne 22.6.2021, podání ve věci ze dne 11.4.2025, příprava na jednání, 4 x účast u jednání ve dnech 23.6.2021, 12.6.2024, 28.3.2025 a 11.4.2025) podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., celkem 3 300 Kč. Soud nepřiznal žalobci požadovanou paušální náhradu za odvolání ze dne 4.12.2023 a 27.1.2025, když šlo o neúčelné úkony v řízení, kterým odvolací soud nevyhověl. Celkem tedy žalobci přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 3 300 Kč (výrok III.).

49. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

50. Pro úplnost pak soud dodává, že k opakované námitce podjatosti věc projednávajícího soudce vznesené ze strany žalobce podáním ze dne 8. 4. 2025 (č.l. 317) soud nepostupoval podle ust. § 15b odst. 1 o.s.ř., a to jednak z důvodu uvedeného v ust. § 15b odst. 2 o.s.ř., tedy že tato námitka podjatosti byla vznesena před jednáním, na němž došlo k rozhodnutí ve věci samé, když soud měl současně za to, že vznesená námitka podjatosti je zcela nedůvodná a má toliko za cíl odročit již nařízené jednání a oddálit tak rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. též předcházející procesní postup žalobce v řízení po převzetí věci novým soudcem spočívající v podávání nedůvodných návrhů, námitek a nepřípustných opravných prostředků), jednak v uvedené námitce byly zčásti vznášeny stejné okolnosti podjatosti soudce, o kterých již bylo nadřízeným soudem rozhodnuto k předchozím námitkám žalobce (§ 15b odst. 3 o.s.ř.) a tyto byly nadřízeným soudem shledány zcela nedůvodnými (viz. č.l. 246).

Poučení