7 C 170/2020- 191

Rubrum

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl soudkyní JUDr Marií Rychtářovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyklizení nemovitosti takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný vyklidil a vyklizený předal žalobci pozemek parc. [číslo] zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupce [titul]. [jméno] [příjmení] částku ve výši 34 217 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal vyklizení pozemku parc. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice (dále též jen„ předmětný pozemek“). Žalobu odůvodnil tím, že je výlučným vlastníkem předmětného pozemku. Žalobce dále tvrdil, že účastníci ohledně předmětného pozemku uzavřeli dne 20. 4. 2015 Smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti stezky a cesty (dále též jen„ Smlouva“), který se měl stát pozemkem služebným ve prospěch pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je rodinný dům – stavba [adresa] (zapsaný na [list vlastnictví]), který je v podílovém vlastnictví žalovaného a [titul] [celé jméno žalované] (bývalé manželky žalovaného). Žalobce uvedl, že přestože byly splněny podmínky budoucí smlouvy, tak Smlouva o zřízení služebnosti uzavřena nebyla, neboť ji odmítla podepsat [titul] [celé jméno žalované]. Vzhledem k tomu, že [titul] [celé jméno žalované] uvedla, že Smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti stezky a cesty nepodepsala, žalobce se domnívá, že je celá Smlouva neplatná. Na základě shora uvedené Smlouvy pak žalovaný na předmětném pozemku vybudoval příjezdovou cestu. Žalobce byl ochoten Smlouvu o zřízení služebnosti uzavřít i nadále, avšak pouze za předpokladu, že žalovaný bude předmětný pozemek užívat pouze pro průjezd vozidel, nikoli pro jejich odstavování. Poukázal na skutečnost, že sám žalovaný tvrdí, že se s bývalým [anonymizováno] [územní celek] dohodl na zřízení sjezdu a obratiště, nikoli na určení plochy pro odstávku vozidel. Žalobce podotkl, že žalovaný předmětný pozemek stále používá pro odstavování jeho vozidel, a to vozidla [registrační značka], [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno 9 slov] a [anonymizována dvě slova] - [anonymizováno]. Vzhledem k tomu, že na předmětném pozemku stává velké množství vozidel, tak si na to ostatní občané Města stěžují. Předmětný pozemek žalovaný využívá k odstavování vozidel dlouhodobě, většinou jsou na něm odstavena minimální tři vozidla, a to i mimo zpevněnou příjezdovou cestu s tím, že jezdí i před přilehlý chodník. Za této situace žalobce žalovaného dne 10. 2. 2020 vyzval, aby předmětný pozemek fakticky vyklidil, tedy aby odstranil vybudovanou příjezdovou cestu a rovněž odstranil parkující vozidla. Žalovaný však na výzvu žalobce nereagoval, předmětný pozemek nevyklidil a nadále jej užívá bez právního důvodu, neboť služebnost stezky a cesty nikdy nevznikla. Žalobce se tedy domáhá rozhodnutí soudu, na jehož základě by byl žalovaný povinen předmětný pozemek vyklidit a rovněž z něj odstranit stavbu vjezdu k rodinnému domu provedenou ze zatravňovacích dlaždic. Ve vztahu k obraně žalovaného žalobce doplnil, že není pravdou, že žalovaný nemá jinou možnost spojení s veřejnou komunikací, neboť jeho pozemek – zahrada je zakončen bránou, která ústí v ulici [ulice]. Žalobce rovněž zmínil, že žádný jiný občan Města není v obdobné situaci jako žalovaný. S technologickým postupem provedení vjezdu (sjezdu) tak, jak jej uvedl žalovaný, žalobce souhlasil. Rovněž pak žalobce učinil nespornou i tu skutečnost, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím. Vzhledem k této skutečnosti pak žalobce vzal v průběhu řízení žalobu o odstranění stavby – vjezdu k rodinnému domu zcela zpět. Závěrem žalobce zdůraznil, že dle jeho názoru je zásadní faktické určení pozemku, a nikoli formální určení pozemku zanesené v katastru nemovitostí či v územním plánu, když fakticky se jedná o veřejnou zeleň, kde součástí dané travnaté plochy je i chodník. Žalobce uzavřel, že se tedy domáhá toho, aby žalovaný předmětný pozemek vyklidil a vyklizený předal žalobci, když očekává, že jej vyklidí od všech movitých věcí s tím, že si není vědom toho, že by žalovaný na daném pozemku měl vyjma shora uvedených předmětných vozidel jiné movité věci.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Namítl, že neužívá celý předmětný pozemek, ale pouze jeho část, na které se souhlasem žalobce (uděleného usnesením Rady [územní celek]) a v souladu s vydaným povolením zřídil stavbu sjezdu a příjezdu ke svému pozemku parc. č. st. [anonymizováno]. Žalovaný podotkl, že předmětný pozemek užíval jako nezbytnou cestu k jeho domu i v minulosti, neboť jiné spojení s veřejnou komunikací jeho nemovitost nemá. Přes zahradu jezdit nelze, neboť na ní jsou zasázeny ovocné stromy a rovněž se zde nachází kolna. Taktéž vytočení bez vjezdu na vedlejší pozemek možné není. Žalovaný tvrdil, že v roce 2015 se dohodl s tehdejším vedením [územní celek] (s bývalým starostou [jméno] [jméno]), že si na své náklady zřídí ke svému domu na předmětném pozemku sjezd a obratiště u svého domu ze zatravňovacích dlaždic. Tuto dohodu pak naplnil. Žalovaný je toho názoru, že měl občanskoprávní oprávnění stavbu provést, a to Smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti stezky a cesty, která vjezd předvídala a opravňovala tedy žalobce stavět. Dle názoru žalovaného není významné, zda Smlouvu fakticky uzavřela i jeho bývalá manželka či nikoli, neboť ze znění Smlouvy nevyplývá, že by nemohl být oprávněn sám. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že účastníci ve věci dále postupovali tak, jako by byla platně sjednána. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že v prosinci 2016 mu pak [územní celek] (dále též jen„ Město“) zaslalo návrh Smlouvy o zřízení služebnosti. Smlouva byla uzavřena v dubnu 2015 a následně v listopadu 2015 bylo vydáno rozhodnutí o povolení stavby. Úpravy předmětného pozemku pak žalovaný realizoval v období duben až květen 2016 a v prosinci 2016 proběhla kolaudace. Stavbu vjezdu provedl na základě objednávky žalovaného [příjmení] [příjmení]. Celkové náklady související se stavbou vjezdu představovaly částku zhruba 35 000 Kč. Realizace proběhla tak, že se nejprve odbagrovala stávající zemina, následně se nasypala drť a písek, to vše se upěchovalo a na to se pokládaly zatravňovací dlaždice, které se poté zasypaly zeminou. Žalovaný tvrdil, že na předmětném pozemku parkuje 5 – 6 vozidel s tím, že to jsou všechno vozidla ve výlučném vlastnictví jeho či jeho manželky a se všemi se jezdí, všechny jsou provozuschopná a fakticky provozovaná, nejsou odstavena trvale, pouze některá tam někdy stojí v zimní období, nicméně pravidelně jsou užívána všechna. Žalovaný zdůraznil, že danou část předmětného pozemku užívá jako veřejné prostranství, když se s odkazem na ust. § 34 zákona o obcích domnívá, že veřejné prostranství může užívat každý bezplatně a bez omezení. Rovněž podotkl, že předmětný pozemek je celý veden v územním plánu Města jako komunikace s tím, že v něm není určeno, že by stávající či budoucí způsob využití byl jiný než místní komunikace. Žalovaný uzavřel, že žalobce se po něm domáhá odstranění parkovací plochy a vjezdu, které jsou součástí pozemku, na němž se nachází, tedy že se domáhá odstranění stavby, která je ve vlastnictví žalobce a žalovaný pak není ve věci pasivně legitimován. Žalovaný dále upozornil na skutečnost, že předmětný pozemek je rozsáhlý, že se nejedná pouze o tu část, která se nachází před jeho domem, a pokud by jej dle žalobního návrh nesměl užívat celý, jednalo by se o zjevný zásah do veřejného práva (z hlediska zákona o veřejných komunikací). Žalovaný dále považuje požadavek žalobce na vyklizení předmětného pozemku za výkon práva v rozporu s dobrými mravy a rovněž v rozporu s ust. § 212 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žalovaný je podaným návrhem oproti jiným občanům [územní celek] znevýhodňován. Řada občanů totiž využívá pro sjezdy a parkování veřejná prostranství tvořená zelení, a to i bez úředního povolení, resp. mají černé stavby či terénní úpravy, avšak žalobce proti nim nečiní žádné právní kroky. V postupu žalobce pak žalovaný spatřuje rovněž porušení svého práva na rovnost v právech (čl. 1 Listiny základních práv a svobod) v porovnání s právy ostatních občanů Města, neboť s jinými občany žalobce v obdobných případech parkování zachází mnohem vstřícněji než se žalovaným. Těm, kteří doposud nemají vjezdy zřízené, tak jim je Město buduje na své náklady. V jednání žalobce tak spatřuje diskriminaci. Závěrem žalovaný doplnil, že proti vyhovění žalobě svědčí mj. i ta skutečnost, že v případě jeho neúspěchu by došlo ke zmožení sporu, neboť by byl nucen domáhat se nezbytné cesty ke svému domu a rovněž náhrady škody za odstraněnou stavbu, příp. za znehodnocení domu v důsledku ztráty spojení pozemku s veřejnou komunikací.

3. Po provedeném dokazování má soud z výpisu z katastru nemovitostí, a to z [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] za prokázané, že žalobce je zapsán jako výlučný vlastník pozemku parc. [číslo] s tím, že tento pozemek je evidován jako ostatní plocha se způsobem využití ostatní komunikace (dále též jen„ předmětný pozemek“). Z aktuálního územního plánu Města (Úplného znění územního plánu [obec] po vydání změny [číslo] z [anonymizováno] [rok]) soud zjistil, že celý předmětný pozemek je veden jako komunikace. Skutečnost, že se jedná o veřejné prostranství, pak učinil žalobce nespornou. Z [list vlastnictví] vedeného u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, pro obec a k. ú. [obec], má soud dále za prokázané, že pozemek parc. č. st. [anonymizováno] je v podílovém spoluvlastnictví [titul]. [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] (1/2) a [titul]. [celé jméno žalované] (1/2). Ze Smlouvy o Smlouvě budoucí o zřízení služebnosti stezky a cesty ze dne [datum] (dále též jen„ Smlouva“) se podává, že smluvní strany (žalobce jako povinný a žalovaný se svojí bývalou manželkou jako oprávnění) se zavázali uzavřít Smlouvu o zřízení služebnosti cesty a stezky, kterou bude zatížena část předmětného pozemku s právem strpění umístění vjezdu k pozemku, jehož součástí je rodinný dům [adresa] ve [obec], a právem stezky a cesty s tím, že přesná část předmětného pozemku, která bude služebností zatížena, bude určena dodatečně po dokončení stavby a jejím zaměření (čl. I. bod 4. a 5.). Z čl. I. Smlouvy dále vyplývá, že oprávnění jsou investory stavby„ Vjezdu k rodinnému domu [adresa] na parc. č. st. 949 v k. ú. [obec]“ s tím, že v souvislosti s realizací této stavby dojde k umístění shora uvedeného vjezdu (bod 2. a 3.). Z čl. II. bod 1. Smlouvy soud zjistil, že Smlouva o zřízení služebnosti stezky a cesty bude uzavřena do 12 týdnů ode dne kolaudace stavby, avšak nejdéle do [datum] a služebnost bude zřízena na dobu neurčitou. Služebnost měla být zřízena bezúplatně pod podmínkou, že zpevnění vjezdu provedou oprávnění ze zatravňovacích dlaždic na své náklady, což vyplynulo z čl. III. bod 1. Smlouvy. Ze Závěrečných ustanovení Smlouvy (čl. VII.) pak soud zjistil, že zřízení věcného břemene bylo schváleno [jméno] [územní celek] dne [datum] usnesením [číslo] Smlouva obsahuje tři podpisy uvedené u jména [příjmení] [jméno] (starosta města), [titul]. [jméno] [celé jméno žalovaného] a [titul]. [celé jméno žalované]. Z listiny označené jako„ Vyjádření k návrhu zřízení dopravního připojení sousední nemovitosti k síti pozemních komunikací“ [číslo jednací] má soud za prokázané, že Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor [obec], [ulice] inspektorát [obec], dne [datum] vydal souhlas ke zřízení sjezdu z ulice [ulice] ve [obec] na pozemek parc. [číslo] dále na pozemek parc. č. st. [anonymizováno] pro dopravní připojení rodinného domu. Z Rozhodnutí [stát. instituce] ze dne [datum] č. [anonymizováno] [číslo] 2015 má soud za prokázané, že odbor dopravy a silničního hospodářství povolil žalovanému připojení pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] na místní komunikaci [ulice] ve [obec] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], a to formou zřízení sjezdu z důvodu dopravního připojení rodinného domu k síti pozemních komunikací, a mj. za podmínky, že pro připojení nemovitosti a vybudování sjezdu budou dodrženy veškeré podmínky souhlasného stanoviska Policie ČR ze dne 15. 10. 2015 [číslo jednací] a rovněž že povrch připojení bude proveden jako bezprašný a zpevněný (např. zatravňovací dlaždice). Ze shora uvedeného rozhodnutí dále vyplynulo, že toto nenahrazuje stavební povolení ani povolení jiných správních orgánů. Pro posouzení žádosti žalovaného pak měl Městský úřad k dispozici mj. shora uvedený souhlas Policie ČR, jehož součástí byla Projekce dopravních staveb – Situace rozhledových poměrů, ze které jednoznačně vyplývá, bude předmětná stavba vypadat (sjezd vybudovaný ze zatravňovacích tvárnic a dále zpevněná plocha ze zatravňovacích tvárnic o rozměrech 10 x 8,7 m). Z listiny označené jako„ Zvláštní užívání veřejného prostranství – veřejné zeleně“ ze dne 22. 4. 2016 soud zjistil, že žalobce souhlasil se záborem veřejné zeleně na pozemku parc. [číslo] za účelem vyhrazení prostoru pro uložení stavebního materiálu v období od [datum] do [datum]. Ze Zápisu z jednání uskutečněného dne [datum] na Městském úřadu [obec] se podává, že se žalovaným bylo projednáno, že již nebude ke svému domu jezdit po městské zeleni, ale pouze po vybudovaném sjezdu. Z přípisu označeného jako„ Zřízení služebnosti cesty a stezky“ se podává, že žalobce dne [datum] žalovanému na základě jeho žádosti zaslal návrh Smlouvy o zřízení služebnosti a stezky ke schválení a podpisu.

4. Z faktury – daňového dokladu [číslo] ze dne 29. 10. 2015 soud zjistil, že [právnická osoba] [anonymizováno] žalovanému vyúčtovala za vypracování projektu na akci: připojení nemovitosti na komunikaci par. [číslo] – na Žabce ve [obec] částku ve výši 6 050 Kč. Skutečnost, že vyúčtovanou částku žalovaný fakticky zaplatil, se podává ze Stvrzenky ze dne 17. 11. 2015. Za zhotovení vjezdu – za stavební práce byla žalovanému dne 20. 4. 2016 vyúčtována [jméno] [příjmení] částka ve výši 21 150 Kč, což se podává z faktury – daňového dokladu [číslo] 2016. Z Příjmového pokladního dokladu č. 2015 vyplývá, že žalovaný dne [datum] zaplatil žalobci správní poplatek na sjezd na komunikaci ve výši 500 Kč. Za zaměření věcného břemene – geometrický plán pak žalovaný zaplatil [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] částku ve výši 3 500 Kč, což soud zjistil z Jednoduchého příjmového pokladního dokladu [číslo] 2016. Technologie provedení stavby se podává z Projektové dokumentace Geodetické kanceláře [anonymizováno] – [příjmení] [číslo] 2015 ze dne 15. 7. 2015. Stavba byla konstruována zhutněním zemní pláně, štěrkodrtí, drtí frakce 4-8 mm a betonovou dlažbou zatravňovací (čl. 4 7. Projektové dokumentace). Tuto stavební realizaci vjezdu pak žalobce zároveň učinil nespornou.

5. Z přípisu zástupce žalobce ze dne 7. 10. 2019 vyplývá, že žalobce žalovaného informuje o tom, že vzhledem k tomu, že služebnost cesty a stezky nevznikla, tak že předmětný pozemek užívá bez právního důvodu. Zároveň žalobce žalovanému sdělil, že je připraven dovršit zřízení služebnosti stezky a cesty v případě zdržení se užívání předmětného pozemku k odstavování vozidel a jeho užívání výlučně jako cestu k průjezdu vozidel. Skutečnost, že shora uvedená listina byla žalovanému fakticky odeslána, se podává z dodejky ze dne 8. 10. 2019. Dalším přípisem zástupce žalobce ze dne 10. 2. 2020 pak žalobce žalovanému sdělil, že vzhledem k nekonstruktivnímu přístupu žalovaného žalobce již nemá zájem dovršit zřízení služebnosti a požaduje odstranění stavby nejpozději do 30. 6. 2020. Žalobce rovněž podotkl, že vyklizení předmětného pozemku a jeho uvedení v předešlý stav je nutné k provedení revitalizace pozemku na park, která je v plánu Města. Skutečnost, že i tato listina byla žalovanému fakticky odeslána, se podává z dodejky ze dne 10. 2. 2020. Přípisem ze dne 17. 6. 2020 žalobce žalovanému sdělil, že hlavním důvodem k odstranění stavby je zejména ta skutečnost, že Město připravuje revitalizaci v oblasti ul. [ulice] na pozemku parc. [číslo] dále že pozemek užívá bez právního důvodu a rovněž že pozemek užívá jako odstavnou plochu pro několik vozidel, nikoli k vjezdu do jeho nemovitosti. Za této situace žalobce trvá na odstranění stavby do 30. 6. 2020. Z fotografií předložených žalobcem (na č.l. 111-125 spisu) je zjevné, že některá zde zachycená vozidla jsou na předmětném pozemku zaparkována i mimo zpevněnou plochu (na trávě) s tím, že jsou na nich dále zřejmé ve sněhu vyjeté koleje, které vedou rovněž i mimo zpevněnou plochu (po zeleni). Z výpisu z registru vozidel soud zjistil, že všechna vozidla, o nichž žalobce uvedl, že je žalovaný na daném pozemku parkuje, jsou ve výlučném vlastnictví žalobce, a to [registrační značka], [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] [číslo], [anonymizována čtyři slova] [číslo], [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] [číslo] a [anonymizováno] [číslo] s tím, že všechna vozidla jsou provozovaná.

6. Podepsaný soud své rozhodnutí opírá i o další důkazy, které byly ve věci provedeny, a to zejm. o svědeckou výpověď [jméno] [jméno] a účastnickou výpověď žalovaného. Svědek [příjmení] [jméno] vypověděl, že od žalovaného přišla žádost, že si chce zřídit sjezd na pozemek před jeho nemovitostí a že si jej chce udělat na své náklady. Za této situace [jméno] [příjmení] rozhodla o tom, že bude zřízeno právo sjezdu a to bylo následně zakotveno ve Smlouvě o smlouvě budoucí. Svědek si již nevybavil žádné okolnosti s danou záležitostí související, avšak zdůraznil, že stavbu sjezdu realizoval žalovaný s vědomím a souhlasem Města. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že v roce 2014, když nastoupil do vedení Města [anonymizováno] [jméno], tak si požádal o umožnění zřízení na předmětném pozemku vjezdu ke svému domu a obratiště pro vozidla. [jméno] žádost podal písemně na Městě. Ta následně byla projednána [jméno] [příjmení] a poté v Zastupitelstvu, kde byla jeho žádost schválena. Žalovaný dále vypověděl, že na základě udělení souhlasu se zbudováním vjezdu si nechal vyhotovit projektovou dokumentaci, zajistil si veškerá potřebná povolení a poté najal stavební firmu, která stavbu vjezdu a obratiště realizovala. Žalovaný zdůraznil, že žádné kroky související s danou stavbou nečinil dříve, než realizace byla Městem odsouhlasena. Žalovaný uzavřel, že vše činil s požehnáním Města, s jeho vědomím. Soud pak nemá důvod pochybovat o věrohodnosti shora uvedeného svědka, a to s ohledem na celkovou shodu jeho výpovědi s listinnými důkazy a rovněž i s výpovědí žalovaného, a proto z jeho výpovědi vycházel.

7. V právní rovině se soud nejprve zabýval otázkou, jakou povahu má předmětná stavba vjezdu, zda se jedná o samostatnou věc či o součást pozemku. Předně soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila, že pro posouzení povahy komunikace je nezbytné zvážit, zda je ztvárnění pozemku provedeno takovým způsobem, že nelze hovořit toliko o prosté úpravě povrchu (např. vysypání štěrku, škváry či asfaltového výbrusu a jeho následné zarovnání), nýbrž o jeho zásadní změně (např. položení několik vrstev asfaltu), což povede k závěru o samostatné stavbě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 4330/2017). Judikatura Nejvyššího soudu ČR dále dospěla k závěru, že jedná-li se o stavbu spočívající jen v určitém zpracování povrchu pozemku, nejedná se o samostatnou věc v právním smyslu – např. stavba parkoviště (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1414/97), tenisový dvorec (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 22 Cdo 1118/2005), terasa vytvořená venkovní úpravou zpevněním povrchu pozemku (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 20 Cdo 4526/2007). V této souvislosti soud rovněž odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1.2002 sp. zn. 47 Co 676/2001, jenž uzavřel, že zpevněný příjezd k domu zřízený vybagrováním, zavezením štěrku a vydlážděním zámkovou dlažbou nepředstavuje z občanskoprávního hlediska nemovitou věc, nýbrž že daná zámková dlažba tvoří součást pozemku. Soud se tedy na úvod zabýval stavebním provedením daného sjezdu. Žalovaný tvrdil, že tento byl zřízen tak, že nejprve byla odbagrovaná původní zemina, poté došlo k zásypu drtě a písku, to vše se upěchovalo a následně se pokládala zatravňovací dlažba. V této souvislosti soud podotýká, že z jakých všech vrstev stavebního materiálu se sjezd sestává, je zřejmé z Projektové dokumentace Geodetické kanceláře [anonymizováno] – [příjmení] [číslo] 2015 ze dne 15. 7. 2015 (zhutnění zemní pláně, štěrkodrť, drť frakce 4-8 mm a betonová dlažba zatravňovací). Tuto stavební realizaci sjezdu pak žalobce zároveň učinil nespornou. Je notorietou, že štěrk a drť nejsou pevným materiálem a tudíž nemohou tvořit pevný základ stavby na něm postavené. S ohledem na shora uvedené soud vychází z toho, že daná stavba sjezdu nemá pevný základ, neboť z hlediska technologického tvoří jednotlivé vrstvy sjezdu zpevňující drť či štěrk v sypké podobě, na němž jsou položeny zatravňovací betonové dlaždice. Sjezd tak vznikl vrstvením jednotlivých materiálů, resp. stavební činností, jež představuje určité zpracování a ztvárnění pozemku. Soud proto dovodil, že předmětný sjezd není stavbou v občanskoprávním smyslu (samostatnou věcí), nýbrž součástí předmětného pozemku – jeho upraveným povrchem.

8. V této souvislosti soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu ČR zabývající se ochranou vlastnického práva u staveb nemající povahu nemovitých věcí dovodila, že pokud stavba není spojena se zemí pevným základem, provádí se její odstranění postupem dle § 1040 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a nikoliv dle § 1085 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2229/2014). Jestliže tedy stavba, která je na pozemku umístěna neoprávněně, má povahu věci movité, lze se domáhat zjednání nápravy žalobou na vyklizení pozemku podle § 1040 o. z., s tím, že ust. § 1085 o. z. se vztahuje jen na stavby nemovité (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2002 sp. zn. 47 Co 676/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1999 sp. zn. 22 Cdo 456/98 a ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. 22 Cdo 396/2003 či usnesení ze dne 17. 3. 2008 sp. zn. 22 Cdo 261/2007).

9. V dané věci má soud za prokázané, že žalovaný nechal odbornou stavební firmou zřídit zpevněný příjezd (vjezd) ke svému domu a obratiště pro vozidla. Soud rovněž dospěl k závěru, že předmětné zatravňovací dlaždice jsou věci movité, neboť tyto nejsou spojeny se zemí pevným základem. Předně soud uvádí, že ta skutečnost, že dlažba se stala součástí pozemku, neodnímá žalobci možnost požadovat ochranu vlastnického práva k pozemku a její odstranění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 22 Cdo 3514/2006). Podle § 1040 odst. 1 o. z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje. V dané věci žalovaný užívá předmětný pozemek žalobce„ prostřednictvím těchto movitých věcí“, a proto se žalobce může domáhat ochrany svého vlastnického práva zásadně žalobou na vyklizení pozemku dle § 1040 o. z. Za této situace soud nepovažuje žalovaným vznesenou námitku nedostatku jeho pasivní legitimace za důvodnou. V této souvislosti soud podotýká, že žalobce původně žádal odstranění předmětné stavby vjezdu ve smyslu ust. § 1085 o. z., avšak v průběhu řízení vzal žalobu ohledně tohoto nároku částečně zpět a nově svůj nárok formuloval tak, že se domáhá vyklizení předmětného pozemku, a to od všech movitých věcí. Soud dále zdůrazňuje, že provedení změn cizího pozemku jiným způsobem než zřízením stavby včetně jeho vydláždění je neoprávněným zásahem do vlastnického práva a přísluší proti němu ochrana podle shora uvedeného ustanovení, avšak jen je-li realizováno bez souhlasu vlastníka; přitom jednou daný souhlas vlastníka, na jehož základě byl zásah proveden, nelze dodatečně odvolat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 22 Cdo 3514/2006). V dané věci dále vyšlo najevo, že žalobce s realizací předmětné stavby vjezdu souhlasil. Tyto skutečnosti jednoznačně vyplynuly zejména z výpovědi svědka [jméno] [jméno] (který výslovně sdělil, že [jméno] [příjmení] na základě žádosti žalovaného rozhodla, že bude zřízeno právo sjezdu s tím, že stavbu vjezdu budoval žalovaný se souhlasem a vědomím žalobce), a dále i z listinných důkazů, a to z Usnesení Rady [územní celek] [číslo] ze dne [datum] (jímž bylo schváleno zřízení věcného břemene), ze Zápisu z jednání uskutečněného dne [datum] na Městském úřadě [obec] (z něhož vyplynulo, že žalovaný je oprávněn jezdit ke své nemovitosti po sjezdu vybudovaném ze zatravňovacích tvárnic), z Rozhodnutí [stát. instituce], odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne [datum] (který povolil zřídit předmětný sjezd vč. obratiště), z listiny označené jako„ Zřízení služebnosti cesty a stezky“ (z níž se podává, že žalobce zaslal žalovanému návrh smlouvy ke schválení a podpisu) a rovněž i ze Smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti stezky a cesty (v níž bylo ujednáno, že žalobce provede zpevnění vjezdu ze zatravňovacích dlaždic na své náklady). V této souvislosti soud pro úplnost dodává, že se blíže nezabýval námitkou neplatnosti předmětné Smlouvy vznesené žalobcem, a to vzhledem ke shora uvedeným navazujícím krokům žalobce, z nichž je zřejmé, že dohodu o vybudování sjezdu a obratiště nutného pro průjezd vozidel, kterou uzavřel se žalovaným, po celou dobu nezpochybňoval.

10. Dále soud posuzoval charakter předmětného pozemku. Prostory přípustné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání předem neomezeným okruhem uživatelů bez ohledu na vůli vlastníka daného prostoru, jsou veřejným prostranstvím (§ 34 z. č. 128/2000 Sb., zákona o obcích). Za veřejné prostranství pak nelze pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Podstatná je určenost dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, např. stanovením jeho veřejně prospěšného využití v územně plánovací dokumentaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4208/2016). V katastru nemovitostí má předmětný pozemek evidovaný způsob využití ostatní komunikace s tím, že jako komunikace je veden i v platném územním plánu Města. Na uvedeném pozemku se kromě zatravňovacích dlaždic nachází travnatá plocha a chodník, jež je přístupná každému. Pozemní komunikace pak ze zákona podléhají bezplatnému obecnému užívání (§ 19 z. č. 19/1997 Sb., o pozemních komunikacích). V této souvislosti soud pro úplnost dodává, že ke kvalifikaci pozemku jako veřejné prostranství je významná formální určenost daného pozemku. Předmětný pozemek tedy slouží k veřejnému užívání, resp. k uspokojování potřeb občanů Města. Soud proto dospěl k závěru, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím ve smyslu ust. § 34 zákona o obcích. Skutečnost, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím, byla mezi účastníky zároveň nesporná.

11. S ohledem na shora uvedené má soud v souzené věci za prokázané, že žalovaný zřídil stavbu vjezdu se souhlasem žalobce jakožto vlastníka předmětného pozemku, a tudíž se z jeho strany nejedná o neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce, jemuž by příslušela ochrana ve smyslu ust. § 1040 o. z. V této souvislosti soud podotýká, že jednou daný souhlas, na jehož základě byl zásah proveden, nelze dodatečně odvolat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 22 Cdo 3514/2006). Za této situace soud dospěl k závěru, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat vyklizení předmětné nemovitosti„ odstraněním stavby vjezdu – předmětných dlaždic“. Rovněž soud neshledal důvodný ani nárok žalobce domáhající se vyklizení daného pozemku od vozidel provozovaných žalovaným, a to z toho důvodu, že předmětný pozemek soud kvalifikoval jako veřejné prostranství, které je oprávněn užívat každý bez omezení, a to bez ohledu na vůli vlastníka, tedy žalobce (§ 34 zákona o obcích). Soud je tedy toho názoru, že za této situace žalobce nemůže úspěšně bránit své právo v civilním řízení postupem dle § 1040 o. z. s tím, že pokud se žalobce domnívá, že žalovaný parkováním vozidel případně neoprávněně zabral toto veřejné prostranství, může se eventuelně domáhat ochrany např. v řízení správním (§ 5 odst. 1 písm. g) z. o přestupcích), když odborná literatura uvádí, že veřejné prostranství nelze užívat individuálním způsobem jako je např. parkování vozidla, kdy naopak dochází k omezování práva obecného užívání a přístupnosti veřejného prostranství ostatním (srov. Komentář, Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích, autoři Jemelka L. a Vetešník P., C. H. Beck, 2. vydání 2020, str. 926-954). V řízení však nebylo prokázáno, že by některá vozidla žalovaného byla na daném pozemku odstavena, když naopak vyšlo najevo, že všechna auta jsou provozuschopná a žalovaným pravidelně užívána (provozována). V této souvislosti soud pro úplnost dodává, že žalobce sdělil, že si není vědom toho, že by žalovaný na předmětném pozemku měl jiné movité věci než uvedená vozidla. Soud tedy uzavírá, že žalobce jakožto vlastník předmětného pozemku je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět (srov. Komentář. Zákon o obcích (obecní zřízení). autoři Koudelka Zdeňek;Ondruš Radek;Průcha Petr, [příjmení] Praha: 3. vydání, komentář k ust. § 34). Žalovaný rovněž námítl, že za situace, kdy žalobce přesně nespecifikoval část předmětného pozemku, kterou se po něm domáhá vyklidit, tak se jedná o neurčitou žalobu a rovněž je zřejmé, že požaduje, aby žalovaný neužíval daný pozemek celý, což je v rozporu s právem veřejným. V této souvislosti soud uvádí, že veřejné prostranství je specifické právě tím, že je používáno obecným způsobem, nikdo nesmí být z tohoto užívání vyloučen, neboť jeho neomezené užívání je nezbytné pro zajištění ochrany zájmů občanů a veřejného života. V daném případě užívání žalovaného odpovídá povaze účelu předmětného pozemku a fakticky nevylučuje z obdobného užívání tohoto prostoru jiné, byť i jen potenciální uživatele (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02). S ohledem na skutečnost, že nelze zcela vyloučit občana z užívání veřejného prostranství, není námitka neurčitosti přiléhavá. Vzhledem ke shora uvedenému soud dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení předmětného pozemku je nedůvodná, a proto ji zamítl.

12. S ohledem na shora uvedené, kdy soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, tak se soud dále nezabýval námitkou žalovaného o tom, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, a to vzhledem k rozlišnému přístupu k jednotlivým občanům Města, v čemž žalovaný spatřuje ve vztahu ke své osobě diskriminační jednání.

13. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný byl ve věci plně úspěšný. Náklady řízení tak tvoří odměna za zastoupení žalovaného ve výši 24 000 Kč, která byla stanovena dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4. vyhl. č. 177/1996 Sb., v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“), dále se jedná o 10 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. V této souvislosti soud konstatuje, že zástupce žalovaného učinil 10 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g) a i) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 27. 8. 2020, replika k vyjádření původní žalované č. 2) ze dne 7. 9. 2020, písemné podání ze dne 11. 12. 2020 a ze dne 3. 2. 2021, porada s klientem dne [datum], jednání s protistranou dne 16. 2. 2021 a účast na jednání před soudem dne [datum], [datum] a [datum]). Ve vztahu ke stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby soud podotýká, že si je vědom toho, že je-li předmětem řízení vyklizení nemovitosti, určí se výše odměny advokáta primárně z ceny nemovitosti dle ust. § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu a teprve nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtízemi, je nezbytné postupovat dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2305/19 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2016 sp. zn. 26 Cdo 684/2016 a ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3509/2015). Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá hodnota předmětného pozemku (resp. nebyla zjišťována a objektivně stanovena) a bylo by ji možné zjistit jen nad rámec podstaty rozhodnutí a s nepoměrnými obtížemi, soud při stanovení výše odměny za zastoupení žalovaného ve vztahu k řízení o vyklizení nemovitosti vycházel z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč uvedené v § 9 odst. 1 advokátního tarifu. V této souvislosti soud dále podotýká, že žalobce v průběhu řízení měnil vymezení předmětnu řízení, když žalobou ze dne 7. 8. 2020 původně uplatnil pouze nárok na vyklizení nemovitosti. Podáním ze dne 7. 9. 2020 pak předmět řízení rozšířil, když se nově domáhal vyjma vyklizení předmětné nemovitosti rovněž i odstranění stavby vjezdu. Následně však podáním ze dne 27. 1. 2020 předmět řízení opět omezil, když žalobu v části týkající se odstranění stavby vzal zpět. V této části pak bylo řízení pravomocně zastaveno dne 6. 3. 2021 (usnesení ze dne 16. 2. 2021 č. j. 7 C 170/2020-179). Ve vztahu k výši odměny za zastoupení žalovaného soud dále dodává, při stanovení její výše za první tři úkony právní služby (příprava a převzetí věci, vyjádření k žalobě a replika k vyjádření žalované) soud vycházel pouze z jednoho předmětu řízení, a to vyklizení. Podáním ze dne 7. 9. 2020 pak žalobce rozšířil řízení o další předmět, a to odstranění stavby, a proto za další úkony provedené v době, kdy bylo reálným předmětem řízení jak vyklizení nemovitosti tak odstranění stavby (porada s klientem, účast na jednání před soudem dne 10. 12. 2020 a 18. 1. 2021 a písemné podání ze dne 11. 12. 2020 a 3. 2. 2021 a jednání s protistranou), soud vycházel z těchto dvou předmětů řízení, tedy z tarifní hodnoty 2 x 10 000 Kč. Za poslední úkon právní služby (účast na jednání soudu dne 10. 3. 2021) pak soud opět vycházel při stanovení odměny za zastoupení žalovaného již jen z jednoho předmětu řízení, a to vyklizení nemovitosti, neboť řízení ohledně odstranění stavby bylo dne 6. 3. 2021 pravomocně zastaveno. V souvislosti s účastí na jednání dne [datum] před podepsaným soudem absolvoval zástupce žalovaného cestu [obec] - [obec] a zpět, která byla vykonaná osobním automobilem zn. [anonymizována dvě slova], [registrační značka] [anonymizováno]. Cestovné činí při kombinované spotřebě vozidla 4,6 l /100 km, počtu ujetých kilometrů 40 km a vyhláškové ceně za 1 litr motorové nafty 31,80 Kč, částku ve výši 226,50 Kč ( (4, 6/100 x 40 x 31,80) + (4,20 x 40)). Jízdné k jednání soudu v roce 2021, a to ve dnech [datum] a [datum], pak činí za každou jízdu částku ve výši 226 Kč. Při stanovení cestovného v těchto dnech soud vycházel z kombinované spotřeby vozidla 4,6 l /100 km, počtu ujetých kilometrů 40 km a vyhláškové ceně za 1 litr motorové nafty 27,20 Kč ( (4, 6/100 x 40 x 27,20) + (4,40 x 40)). Pro úplnost soud uvádí, že při přiznání jízdného vycházel z kombinované spotřeby paliva 4,6 l /100 km, s přihlédnutím k metodice 136/ 2014 uvedené v technickém průkazu. V této souvislosti zástupce žalovaného dále požadoval za každou jízdu náhradu za promeškaný čas za 2 půl hodiny po 100 Kč (v celkové výši 600 Kč), která mu byla přiznána dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu Náklady řízení tedy představují součet shora uvedených částek (24 000 + 3 000 + 678,50 + 600), vše zvýšené o náhradu za DPH ve výši 21 % v souladu s ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalovaného je plátcem DPH, tedy částku v celkové výši 34 217 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k náhradě nákladů řízení soud pro úplnost dodává, že žalovanému nepřiznal odměnu za písemná podání ze dne 16. 9. 2020, 8. 12. 2020, 30. 12. 2020 a 8. 1. 2021, neboť tyto náklady nepovažuje za účelně vynaložené (ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř.). Soud nepřiznal žalovanému odměnu za písemné podání ze dne 16. 9. 2019, neboť toto nelze podřadit pod žádné úkony právní služby vymezené v ust. § 11 advokátního tarifu, když toto vyjma sdělení, že mezi účastníky byl dohodnut termín mimosoudního jednání, neobsahuje žádné právně či skutkově významné skutečnsoti. Ve vztahu k podání ze dne [datum] soud konstatuje, že toto neobsahuje žádné nové významné skutečnosti, když se jedná pouze o rozvinutí tvrzení žalovaného o tom, jak žalobce zachází s jinými občany Města oproti jemu odlišně, což už bylo obsaženo v podání ze dne 7. 9. 2020, za které žalovanému odměna přiznána byla. Rovněž pak soud nepřiznal žalovanému odměnu za vyjádření ze dne 30. 12. 2020, když v rámci tohoto podání žalovaný soudu pouze sděluje, že žalobce na návrh možného smírného řešení sporu nijak nereagoval. Dále pak nebyla žalovanému přiznána odměna ani za písemné podání ze dne 8. 1. 2021, ve kterém žalovaný k výzvě soudu sdělil kontaktní adresu jím navrženého svědka. Ve vztahu k tomuto podání soud uvádí, že tato skutečnost měla být obsažena již v podání ze dne 27. 8. 2020, v němž právě výslech tohoto svědka žalovaný navrhl. Kdyby tak žalovaný učinil, nemusel by své důkazní návrhy následně k výzvě soudu doplňovat a tyto další náklady by mu tak v této souvislosti nevznikly.

14. Závěrem pak soud pro úplnost uvádí, že v rozsudku výslovně nehodnocené důkazy (výpis z registru vozidel ohledně manželky žalovaného, Studie nového řešení veřjeného prostranství Ulice [ulice] z listopadu 2019 od [titul]. [příjmení], žádost o poskytnutí informací z [datum], odpověď na žádost o poskytnutí informace z [datum] a [datum], zaslání požadované informace z [datum], fotografie na č.l. 52-59 spisu, novinové články z [anonymizováno] novin z r. 2014, přípis žalovaného Policii ČR z [datum], fotografie vjezdu ze zahrady, výňatek z [webová adresa]) neměly pro rozhodnutí soudu zásadní význam s tím, že další navržené důkazy (emailová komunikace zástupců účastníků z 16. 2. – [datum], přestupkové spisy, dokumenty ze zasedání Rady v roce 2015, výslech [titul]. [celé jméno žalované]) soud pro nadbytečnost neprováděl, neboť rozhodné skutečnosti ve věci vyplynuly z tvrzení účastníků a z již provedeného dokazování.

Poučení