7 C 174/2021-41

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudkyní [titul] Margitou Markovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení [částka] s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení a ohledně úroku ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

III. Žaloba se zamítá v části o zaplacení [částka] a v části o zaplacení úroku ve výši 35 % z částky [částka] od [datum] do [datum] a úroku ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka].

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“). Na základě této smlouvy byl dne [datum] žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 86,2 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka]. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 60 dnů u splátky [číslo] splatné dne [datum], v důsledku čehož následně došlo dne [datum] automaticky k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se pak celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši [částka] byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den následující po dni zesplatnění úvěru. Na základě smlouvy o úvěru tak žalovaná ke dni sepsání žaloby dluží žalobkyni částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru ve výši [částka] (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka] po započtení splátek zaplacených po dni zesplatnění) s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z aktuální dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do dne podání žaloby v celkové výši [částka]. Žalovaná dále dluží úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající vždy aktuální dlužné původní jistiny úvěru ode dne [datum] do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 86,2 % ročně do [datum] a od tohoto data ve výši 10 %.

2. Před tím, než sodu začal ve věci jednat, vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně úroku ve výši 51,2 % ročně z částky [částka] od [číslo] 2020 do [datum]. Soud v této části řízení zastavil podle § 96 o.s.ř.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Z listiny nadepsané jako„ Návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo]“ ve spojení s listinou nadepsanou jako„ Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru“ soud zjistil, že žalovaná učinila dne [datum] žalobkyni návrh na uzavření smlouvy, v níž by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši [částka], a žalovaná by se zavázala tento úvěr žalobkyni splatit v 48 pravidelných měsíčních splátkách po [částka], přičemž pevná úroková sazba by byla sjednána ve výši 86,2 % ročně na celou dobu splácení úvěru. Celková částka splatná žalovanou by tedy činila [částka].

5. Z listiny nadepsané jako„ Oznámení o schválení úvěru k č. SRÚ [číslo]“ ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh žalované na uzavření smlouvy ze dne [datum]. Z připojení doručenky má soud za prokázáno, že uvedený dokument se dostal do dispozice žalované [datum].

6. Z listiny nadepsané jako„ Doklad o vyplacení úvěru - otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu“ soud zjistil, že dne [datum] byla z účtu žalobkyně poukázána na účet označený jménem žalované částka ve výši [částka] pod variabilním symbolem [číslo].

7. Z listiny nadepsané jako„ Karta klienta“ soud zjistil, že žalovaná uhradila žalobkyni ke dni podání žaloby 2 splátky celkem ve výši [částka].

8. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici následující údaje: pravidelný příjem žalované byl [částka] (rodičovská), výdaje na její osobu [částka], n dvě nezletilé děti [částka], na bydlení [částka]) u rodičů). Žalovaná byla vedena jako svobodná. Údaje o příjmu byly doloženy oznámením úřadu práce o rodičovském příspěvku.

9. Z registru [příjmení] soud zjistil, že žalovaná neměla žádná záznam.

10. Z hodnocení NRKI soud zjistil, že žalované bylo přiřazeno skóre 321, menší riziko, lepší segment klientů.

11. Z databáze [příjmení] ([webová adresa]) soud zjistil, že úrokové sazby úvěrů v období od prosince 2019 do února 2020 poskytovaných pro domácnost na spotřebu celkem činily od 8,28 % do 8,05 % a pro domácnosti na spotřebu s fixací od 1 roku do 5 let činily od 8,38 % di 8,08 %.

12. Ze zprávy [právnická osoba] soud zjistil, že úroková sazba u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v lednu 2020 činila 9,9 % ročně.

13. Ze zprávy [obec] spořitelny, a.s. soud zjistil, že úroková sazba u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v lednu 2020 činila 19,9 % ročně.

14. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle ustanovení § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

16. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle ustanovení § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

18. Podle § 6 odst.2 o.z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

19. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Soud má v tomto řízení za prokázané, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout ve prospěch žalované peněžní prostředky ve výši [částka] a naproti tomu závazek žalované poskytnuté peněžní prostředky vrátit v 48 pravidelných měsíčních splátkách a zaplatit úrok ve výši 86,2 % ročně.

21. Soud má za prokázáno, že žalobkyně splnila dostatečně svou povinnost (stanovenou v § 86 zák. č. 257/2016 Sb.) zkoumat, zda je žalovaná schopna úvěr splácet.

22. Soud se zabýval tím, zda ujednání o úroku není zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť k této skutečnosti soud přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti. Soud dospěl k závěru, že toto ujednání je absolutně neplatné dle ustanovení § 588 OZ, neboť ujednaná výše úroku 86,2 % ročně se zjevně příčí dobrým mravům. Proto je nutno tento rozpor posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže k již neúčinné právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]).

23. Podle rozhodnutí NS ČR ze dne 31.7.2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku o [anonymizováno] lichvy.

24. Lze částečně souhlasit s argumentací žalobkyně, že údaje v databázi [příjmení] zcela neodpovídají reálným úrokovým sazbám na trhu. Zcela jistě však jde o údaj, který zahrnuje relevantní statistické údaje týkající se úrokových sazeb poskytovaných v určitém sektoru. zkreslení uváděné žalobkyní, způsobené tzv. americkými hypotékami, tedy zajištěnými úvěry, není tak výrazné, jak žalobkyně uvádí. Ze zpráv bank vyplývá, že úrokové sazby poskytované v uvedené době bankami, činily od 9,9 % do 19,9 %. Naopak důkazy, které žalobkyně předložila (zpráva [obec] spořitelny a [příjmení] [příjmení]) nevypovídají nic o poskytnutých úrokových sazbách za rozhodné období a neposkytují ani konkretizaci úvěru co do výše a doby splatnosti ani jeho poskytnutí. Z provedeného dokazování lze učinit závěr, že obvyklá výše obvyklá míru úroku u úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi lze považovat úrok okolo 30 % ročně. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 86,2 % pak představuje téměř trojnásobek sazby obecně akceptované i u úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Z těchto důvodů, je třeba sjednanou výši úroku považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy. Tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o.z. i bez návrhu. U žalobkyně se jedná o běžnou praxi, jak je okresnímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů) pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy. (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne [datum] čj. 75 Co [tel. číslo], dále jen„ cit. rozsudek“).

25. Ani skutečnost, že se jedná o úvěr poskytnutý nebankovní institucí nemůže sama o sobě ospravedlnit přemrštěnou úrokovou sazbu. Protihodnotou za poskytnutý úvěr (jak lze jinak úrok označit) je v tomto případě částka, která činí více než 3,5 násobek půjčené částky. Je obvyklé, že úroková sazba u úroků poskytovaných na krátkou dobu (30 dnů apod.) bývá akceptována řádově ve vyšší procentuální sazbě právě s ohledem na jejich krátkodobost. Zde se však jedná o úvěr na 4 roky, což stanovení tak vysoké sazby neospravedlňuje. Skutečnost, že žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a nese vyšší riziko, není rovněž akceptovatelným argumentem. Celá judikatura týkající se ochrany spotřebitele v segmentu spotřebitelských úvěrů se týká právě úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Nelze akceptovat, aby nebankovní poskytovatel úvěru zcela přenášel rizikovost svého podnikání na spotřebitele. Cíl, k němuž směřuje zákon o spotřebitelském úvěru a evropská judikatura, je, aby poskytovatel úvěru poskytoval úvěr uvážlivě, po zvážení všech okolností, prověření schopnosti úvěrovaného úvěr splácet. Pokud žalobkyně vyhodnotila všechny zjištěná data tak, že žalovaná je schopna úvěr splácet, riziko je střední, žalovaná se nachází v tzv. lepším segmentu klientů, není důvod, aby stanovila úrokovou sazbu ve výši více než trojnásobku sazby poskytované bankovními institucemi.

26. Argumentace žalobkyně ustanovením § 1813 o.z. není v tomto případě namístě. I když byla úroková sazba jasně a srozumitelně uvedena ve smlouvě, nelze platnost takové dohody obhájit ani skrze zásadu„ pacta sund servanda“. Uvedenou zásadu je nutno vykládat v souladu s normami a judikaturou, která slouží k ochraně spotřebitele. Při mechanické aplikaci uvedené zásady by pak paradoxně byla přijatelná jasně sjednaná úroková sazba v jakékoli výši. (viz též cit. rozsudek).

27. Rovněž se nelze ztotožnit se argumentací žalobkyně, že žalovaná se nedovolala neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o.z. Podle cit. rozsudku:„ Toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 občanského zákoníku o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. [příjmení] zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 občanského zákoníku upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 [číslo]). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.“ 28. Co se týče účinku absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak z ustanovení § 576 o.z. vyplývá, že je-li neplatné ujednání (o úroku) od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a jedná se o běžnou praxi žalobkyně, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu (srov. rovněž cit. rozsudek). Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

29. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného závazku, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § [číslo] odst. 2 a § 2993 o.z., které jsou smluvní strany povinny vydat. Žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalované částku ve výši [částka], žalovaná dosud zaplatila částku v celkové výši [částka] a vznikla jí povinnost zaplatit částku [částka].

30. Je pravdou, že žalovaná se jednání neúčastnila a sama v průběhu řízení nepožadovala, aby jí druhá strana vydala, co získala, tj. podle doslovného znění ust. § 2993 věta druhá o.z. Soud má však za to, že uvedené ustanovení nelze vykládat striktně doslovně zejména v případě spotřebitelských smluv. Soud je toho názoru, že v případě vrácení toho, co bylo plněno na základě neplatné smlouvy, musí soud z úřední povinnosti přihlédnout také k tomu, co na neplatnou smlouvu spotřebitel již plnil a tato skutečnost nepochybně z tvrzení a záznamů poskytujícího podnikatele vyplývá. Pokud by soud vykládal ustanovení § 2993 o.z. tak, že strana má právo na vrácení toho, co plnila pouze za předpokladu, jestliže tento nárok výslovně požaduje, docházelo by tak k evidentní nespravedlnosti. Za situace, kdy vývoj právní úpravy jak národní, tak evropské dlouhodobě a cíleně směřuje k ochraně slabší strany – spotřebitele, by byl zcela popřen smysl takové úpravy. Po mnoho let dochází stále k masivnějšímu příklonu k ochraně spotřebitele, a to to i bez jakékoli jeho vlastní iniciativy a vyjádření vůle.

31. Ohledně výkladu zákonných ustanovení je nutno poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp.zn. I. ÚS 2063/17. Podle něho při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení, a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Výklad a použití právního předpisu pak podle § 2 odst. 3 o.z. nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke [anonymizováno] nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

32. K výkladu právního předpisu se Ústavní soud vyjádřil rovněž ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 1648/10. Zde uvedl, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud přitom mj. zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález [číslo] str. 87, vyhlášen pod [číslo] Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález [číslo] str. 131, vyhlášen pod [číslo] Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

33. Dále je nutno poukázat na nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. I. ÚS 199/11 a ze dne [datum] sp.zn. III ÚS 4084/12, kde Ústavní soud vyjádřil, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů.

34. Rovněž lze upozornit na rozhodnutí Soudního dvora ze dne [datum] sp.zn. C [číslo], v němž Soudní dvůr rozhodl v tom smyslu, že směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že brání takové vnitrostátní úpravě, která je v rozporu se smyslem a účelem této směrnice (věc se týkala toho, zda lze vázat vnitrostátní úpravou na výslovnou námitku spotřebitele zkoumání, jestli došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele).

35. Jestliže by tedy soud vykládal ust. § 2993 o.z. tak, že spotřebitel musí výslovně požadovat, aby mu podnikatel vydal to, co od něho získal, došlo by k naprosto absurdní situaci. Ani spotřebitel cokoli namítá a aktivně se brání, je jako slabší strana (podle konstantní národní i evropské judikatury) chráněn, soud přihlíží k neplatnosti ze stanovených důvodů z úřední povinnosti. Tato ochrana nemá zajisté být akademická, ale má vést ke konkrétním dopadům, a to k ochraně majetkové sféry spotřebitele. Takže postupnými kroky soud spotřebitele v každé fázi chrání i bez jejich aktivity a na samém konci procesu by zabránil účelu, kterého mělo být dosaženo. Spotřebiteli by takto soud dal najevo, že ho sice bez jeho vůle jako slabší stranu chrání, ale pokud na konci celého procesu aktivně a fundovaně nevystoupí a nebude požadovat na druhé straně to, co již zaplatil, fakticky tedy nevznese námitku započtení, nebude v tom rozsahu chráněn a znovu bude odsouzen k tomu, aby zaplatil to, co dostal, bez ohledu na to, co již zaplatil. Takový výklad proto není přípustný, neboť naprosto odporuje smyslu právní úpravy.

36. Neplatnost smlouvy zavinila žalobkyně, která požaduje za zapůjčení peněz lichevní úrok, Proto také nesmí těžit z protiprávního stavu, který sama vyvolala.

37. V cit., rozsudku se pak krajský soud odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemnosti žalovaným. a uvedl, že„ v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.“ 38. Dále k této problematice krajský soud uvádí v cit., rozsudku:„ V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 občanského zákoníku“ 39. Z výše uvedených důvodů nelze trvat na tom, aby žalovaná musela výslovně uplatnit svůj nárok na již poskytnuté plnění. Soud proto přihlédl z úřední povinnosti k částce, kterou žalovaná již žalobkyni plnila.

40. Žalovaná je se zaplacení uvedené částky v prodlení od [datum], neboť žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k zaplacení požadované částky dříve než žalobou. Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán podle § 1970 o.z.

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť převážně úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly. Úspěch žalobkyně ve věci byl hodnocen s přihlédnutím k požadovaným úrokům ke dni vyhlášení rozhodnutí.

Poučení