7 C 175/2011-273

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr Irenou Voštovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud nahradil projev vůle žalovaného tak, že žalovaný vyslovuje svůj souhlas s dodatečným provedením stavby – rozšíření užitné a obytné plochy původního ateliéru (jedna obytná místnost + WC) v 5. nadzemním podlaží a půdním prostoru bytového objektu [adresa] v [obec a číslo] – [část obce], ulice [ulice a číslo], a to v řízení vedeném [anonymizována čtyři slova] [obec a číslo], [anonymizována tři slova] [obec a číslo] pod č. j. SZMCP6070574/ 2009 OV/Nv, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 21 780 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného [titul] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobkyně návrhem došlým soudu dne [datum] žádala /ve znění žalobního petitu ze dne [datum], aby soud nahradil projev vůle žalovaného tak, že žalovaný vyslovuje svůj souhlas s dodatečným provedením stavby – rozšíření užitné a obytné plochy původního ateliéru (jedna obytná místnost + WC) v 5. nadzemním podlaží a půdním prostoru bytového objektu [adresa] v [obec a číslo] – [část obce], ulice [ulice a číslo], a to v řízení vedeném [anonymizována čtyři slova] [obec a číslo], [anonymizována tři slova] [obec a číslo] pod č. j.: SZMCP6070574/ 2009 OV/Nv, s následujícím odůvodněním. V minulosti spolu se svým manželem, jejím právním předchůdcem, zbudovali v domě čp [číslo], [anonymizována dvě slova] v devadesátých letech minulého století půdní vestavbu, resp. rozšíření původního atelieru bez stavebního povolení, žalovaný nesouhlasí s tím, aby tato vestavba byla dodatečně povolena a následně kolaudována. Žalobkyně je čtvrtinovou spoluvlastnicí nemovitosti, žalovaný polovičním spoluvlastníkem, dalšími spoluvlastníky jsou [jméno] [příjmení] a Ing [jméno] [příjmení], každý 1/8. Vzhledem k tomu, že vestavba byla realizována bez stavebního povolení, v roce 2009 zahájil žalovaný u [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] řízení o odstranění stavby, žalobkyně naopak zahájila řízení o dodatečné povolení stavby. Žalovaný však s dodatečnou kolaudací nedal souhlas. V průběhu řízení soud prvního stupně s odkazem na judikaturu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cz 3/87, vyjevil svůj právní názor, že v daném případě jde o změnu podstaty společné věci, a za této situace nelze nahradit souhlas spoluvlastníka, ale je třeba předchozí dohody spoluvlastníků se změnou podstaty společné věci. Žalobkyně následně tvrdila, že vestavba byla realizována na základě ústní dohody tehdejších spoluvlastníků. Dohoda měla být z roku 1995, kdy spoluvlastníky byli [příjmení] [příjmení] ohledně (manžel a právní předchůdce žalobkyně), MUDr. [jméno] [příjmení] rovněž jako spoluvlastnice a [jméno] [jméno] - [příjmení] jako poloviční spoluvlastnice. Rodina žalobkyně se nastěhovala do bytu ve 4. poschodí na přelomu roku 1994 1995, byt byl z hlediska velikosti pro rodinu nevyhovující, proto byl stavebními úpravami rozšířen do půdního prostoru. Náklady byly částečně hrazeny žalobkyní a jejím manželem, částečně byly náklady hrazeny z výnosu domu. Písemná dohoda spoluvlastníků uzavřena nebyla, neboť v té době byly vztahy bezproblémové. Spoluvlastnice [jméno] [jméno] - [příjmení] v domě nebydlela, věděla však o tom, že prostory stávajícího bytu budou rozšířeny o půdní prostor, manžel žalobkyně s ní byl v kontaktu, takže ji o všem informoval. Naproti tomu žalovaný tvrdil, že žádná taková dohoda spoluvlastníků neexistovala. Uváděl, že vztahy mezi manželem žalobkyně a [jméno] [jméno] – [příjmení] nebyly nejlepší. Proto také ta v roce 1995 prodala svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti žalovanému a jeho otci. Žalovaný měl celou dobu za to, že stavební úpravy byly prováděny na základě řádného stavebního povolení, že tomu tak není, zjistil, až když se po žalobkyni domáhal bezdůvodného obohacení, kdy žádal kompenzaci za to, že žalobkyně užívá větší byt, než jaký je její spoluvlastnický podíl,tj. nad rámec spoluvlastnického podílu. Žalobkyně navrhovala k prokázání svých tvrzení o předchozí dohodě spoluvlastníků o změně společné věci řadu listinných důkazů a výslechy svědků, soud však žádné z těchto navrhovaných důkazů neprovedl a uzavřel, že nelze vyloučit, že [jméno] [příjmení] byla o stavebních pracích informována, nejsou však žádné důkazy o tom, že o provádění stavby byla informována i tehdejší poloviční spoluvlastnice [jméno] [jméno] – [příjmení], případně že s takovými stavebními úpravami dala souhlas. Tato původní spoluvlastnice nemovitosti již zemřela. Všechny další důkazy soud prvního stupně považoval za nadbytečné, neboť bez výslechu zemřelé spoluvlastnice předchozí dohodu nelze prokázat. Na danou věc aplikoval ust. § 139 obč. zák. a ve světle soudní judikatury dovodil, že předchozí ani dodatečná dohoda spoluvlastníků s podstatnou změnou společné věci prokázána nebyla. Proto žalobě vyhovět nelze.

2. Soud takto ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 8. 2017, č. j. 7 C 175/2011-190, když žalobu zamítl s odůvodněním, že na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že v letech 1993, 1994 žalobkyně a její manžel v domě [adresa] v [obec a číslo], [ulice a číslo], provedli stavební úpravy spočívající v rekonstrukci původního ateliéru, prádelny a sušárny a podkrovního prostoru na prostory sloužící k jejich bydlení. V té době spoluvlastníkem domu byl manžel žalobkyně s podílem id. , jeho sestra [jméno] [příjmení] rovněž s podílem id. a [jméno] [jméno] – [příjmení] s podílem id. ve vztahu k celku. [ulice] úpravy byly provedeny bez stavebního povolení a nejsou kolaudovány. Na základě uvedených stavebních úprav vznikla bytová jednotka, v níž rodina žalobkyně do současné doby bydlí. Vybudování takovéto bytové jednotky je nepochybně změnou podstaty společné věci, která vyžaduje souhlas všech spoluvlastníků, neboť se jedná o stavební činnost – vestavbu, která svým uspořádáním mění rozsah a obsah předmětu spoluvlastnictví. Soud citoval judikaturu, dle které se podílový spoluvlastníci mohou dohodnout o změně podstaty společné věci, a to i dodatečně, nesouhlas spoluvlastníka však nelze nahradit rozhodnutím soudu. Žalobkyně v průběhu řízení, kdy soud na možnost citované judikatury použít v souvislosti s posouzením dané problematiky upozornil, opřela uplatňovaný nárok o tvrzení, že o předmětných stavebních úpravách se všichni tehdejší spoluvlastníci dohodli a žalovaný toto tvrzení rozporoval. Soud dospěl k závěru, že výsledky provedeného dokazování nenasvědčují pro závěr, že k dohodě tehdejších spoluvlastníků týkající se změny podstaty společné věci došlo, což jest důvodem pro zamítnutí žaloby.

3. Proti rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nemá za prokázanou dohodu o změně společné věci, ač žalobkyně k prokázání těchto svých tvrzení navrhovala řadu důkazů. Soud sice konstatoval, které důkazy měly být provedeny, zároveň však konstatoval, že, tyto nelze provést, neboť označené osoby jsou již zesnulé. Uvedla, že ke stavebním úpravám došlo na základě dohody z roku 1995, kdy spoluvlastníky byli [příjmení] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [jméno] – [příjmení]. Žalobkyně navrhla výslech žijících spoluvlastníků, tyto svědky však soud zpochybnil s tím, že jako příbuzní se jeví nevěrohodnými. S ohledem na uzavření ústní dohody jsou však právě žijící spoluvlastníci jedinými svědky, na základě jejichž výpovědi lze dohodu prokázat. Navíc žalobkyně předložila i řadu listinných důkazů, ze kterých je dohoda zřejmá, a dále i to, že o ní byli informováni pozdější spoluvlastníci, tedy žalovaný a jeho otec, kdy již za jejich spoluvlastnictví byly prováděny souběžně opravy bytu i domu jako takového. S odkazem na ust. § 139 obč. zák. uvedla, že dohodu bylo možné uzavřít nepochybně také konkludentně, přičemž na konkludentní dohodu lze usuzovat zejména v případě, že věc je dlouhodobě užívána za současného doložení shodné vůle účastníků. Konečně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 22 Cdo 1300/2001 nebo 22 Cdo 1658/2001 dovodila, že v daném případě ani nejde o změnu podstaty společné věci, ale o řádnou správu společné věci, a v takovém případě lze souhlas spoluvlastníka nahradit soudním rozhodnutím. V tomto směru má za to, že žalobkyně změnou společné věci nezměnila její účelové určení, neboť nemovitost byla nadále užívána za účelem bydlení. Stavebními úpravami potom došlo ke zhodnocení společné věci, což je však rovněž ku prospěchu samotného žalovaného. Zdůraznila, že odpíráním souhlasu s dodatečným stavebním povolením se žalovaný pouze snaží žalobkyni ublížit.

4. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Poukázal na to, že žalobkyně přistoupila k tvrzení o existenci údajné ústní dohody o podstatné změně společné věci až na základě poučení soudem prvního stupně podle ust. § 118a o. s. ř., toto její tvrzení je však účelové. Toto následné tvrzení žalobkyně nebylo nijak prokázáno, ani nebyly předloženy žádné důkazy, přičemž důkazní břemeno v tomto směru stíhá žalobkyni. Žalovaný odmítá, že by s takovou změnou snad souhlasil jeho otec. Existence konkludentní dohody se potom objevuje až v odvolání. Poukázal rovněž na to, že původně žalobkyně v žalobě uváděla, že stavební úpravy nechal provést její právní předchůdce před více než 20 lety, tato činnost by tak spadala do let před rokem 1991, když žaloba byla podána v roce 2011 [ulice] v roce 1991 by však nemohly proběhnout na základě jakékoli dohody z roku 1995. Dále se zabýval otázkou podstatné změny společné věci s tím, že takovou změnou je nepochybně stavba, která svým charakterem mění rozsah a obsah předmětu spoluvlastnictví. Půdní vestavbou si totiž žalobkyně přisvojila užívání půdního prostoru, který do té doby sloužil všem spoluvlastníkům. Žaloba je dle žalovaného vnitřně rozporná, když žalobkyně na jedné straně chce nahradit souhlas žalovaného a na druhé straně tvrdí, že takový souhlas byl již v minulosti dán.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 11. 2018, č. j. 13 Co 139/2018-225, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že v dané věci provedené dokazování svědčí pro závěr, že manžel žalobkyně, její právní předchůdce, jako čtvrtinový spoluvlastník provedl rozsáhlou rekonstrukci rozšířením původního ateliéru o podkrovní prostory, čímž vznikla mezonetová bytová jednotka, kterou rodina žalobkyně užívá. Rekonstrukce proběhla bez stavebního povolení a byt nebyl v minulosti kolaudován. Odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, vyslovil, že tímto zásahem do nemovitosti rozsáhlou rekonstrukcí došlo k vnitřnímu uspořádání nemovitosti, která svým obsahem změnila rozsah a obsah podílového spoluvlastnictví, čímž došlo ke změně podstaty věci, ke které je nutná dohoda všech spoluvlastníků, byť i dodatečná, a v takovém případě nelze nahradit souhlas spoluvlastníka s takovou změnou soudním rozhodnutím. Dle odvolacího soudu však soud prvého stupně se nedostatečně zabýval existencí takovéto dohody a je nutné, aby soud provedl žalobkyní navržené důkazy a teprve po jejich provedení posoudil, zda žalobkyní tvrzená dohoda spoluvlastníků byla či nebyla uzavřena. Pro úplnost odvolací soud konstatoval, že v případě, že by dohoda spoluvlastníků o změně podstaty společné věci byla prokázána, lze soudním rozhodnutím nahradit souhlas žalovaného, neboť ten se týká nahrazení souhlasu ve stavebním řízení, nikoli změny podstaty věci jako takové.

6. Soud doplnil řízení v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, když se dále zabýval existencí dohody spoluvlastníků o změně podstaty společné věci, přičemž za tímto účelem provedl tyto důkazy.

7. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] vyplynulo, že do uvedeného domu se nastěhoval v roce 1974, přičemž v té době tam byli dva spoluvlastníci. [příjmení] [jméno] – [příjmení] poznal, viděl ji jednou v roce 1991 1992 u pana [celé jméno žalovaného] [anonymizováno], který mu říkal, že spolu jednali o prodeji domu. O manželech [příjmení] věděl, že se do domu nastěhovali okolo roku 1991, 1992 po rekonstrukci, když si tam zařizovali byt, resp. půdní vestavbu, neboť v té době tam nebyl volný byt. O vestavbě mluvil s panem [celé jméno žalovaného] starším, přičemž si vzpomínal na nějaké rozpory mezi panem [celé jméno žalovaného] [anonymizováno] a rodinou žalobkyně. U konkrétních rozhovorů přítomen nebyl. Dále uvedl, že mezi panem [příjmení] a [celé jméno žalovaného] starším byly rozpory ohledně přestavby, které se dotýkaly i jeho, neboť pan [příjmení] po něm požadoval vyšší nájemné, ale pan [celé jméno žalovaného] nikoliv. Ke vztahům mezi paní [jméno] – [příjmení] a panem [celé jméno žalovaného] starším uvedl, že tyto byly dobré, když ona mu poté prodala svojí domu. Ke vztahům mezi paní [jméno] – [příjmení] a panem [příjmení] pouze uvedl, že je zvláštní, že svou domu prodala v podstatě cizímu člověku (pozn. soudu – panu [celé jméno žalovaného] [anonymizováno]) a neprodala ji příbuzným.. K možnosti existence dohody o půdní vestavbě uvedl, že pokud by taková dohoda byla, tak by o tom asi věděl, neboť by se to určitě dozvěděl od pana [celé jméno žalovaného] staršího, jelikož byli dobří kamarádi. V době přestavby, tj. mezi lety 1992 až 1994 pan [celé jméno žalovaného] starší věděl, že vestavbu chystají, probíhaly tam stavební práce, ale jeho stanovisko k této záležitosti neznal, bavili se o tom, ale ne konkrétně o stavebním povolení či stádiu výstavby. O paní [jméno] – [příjmení] věděl, že byla v [země], ale ani po návratu do [obec] v domě nebydlela.

8. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] vyplynulo, že spoluvlastnicí domu není už 8 let (pozn. soudu – cca od roku 2011), pan [příjmení] je její mladší bratr a paní [jméno] – [příjmení] byla její teta. Původně byl dům z tety [jméno] – [příjmení], z pana [příjmení] a z její. O dům se nestarala,protože žila v [obec], naopak o dům pečoval bratr, kterému dala plnou moc k výkonu správy domu. K dotazu ohledně stanoviska tety [jméno] – [příjmení] k vestavbě sdělila, že toto nezná, neboť se bavily toliko o účetních věcech. O vestavbu se svědkyně nezajímala, viděla ji až po dokončení někdy v roce 2000. Teta svoji polovinu prodala někdy mezi lety 1993 až 1995 panu [celé jméno žalovaného] staršímu. Když předtím jezdila do republiky z Ameriky, bydlela buď u příbuzných v [obec], nebo v [anonymizována tři slova], občas si pronajala byt. Svědkyně s vestavbou souhlasila, protože věděla, že bratr chce v domě bydlet. K stanovisku tety [jméno] – [příjmení] uvedla, že s tou vestavbou pravděpodobně souhlasila také, protože jí bylo úplně jedno, jak se zorganizuje správa domu, zajímala se jenom o účetní výsledek ve vztahu k domu. Souhlas tety dovozuje svědkyně z toho, že teta se nezajímala, zda bratr – pan [příjmení] v domě bydlí nebo jak v tom bytě bydlí, resp. teta věděla, že bratr pak v domě bydlí, ale jakým způsobem si to bydlení zařídil, tak o tom se nezmiňovala a ony se bavily úplně o jiných věcech. Teta se prostě na uvedené neptala, ani o tom nemluvila. K dotazu, jaký byl vztah tety [jméno] – [příjmení] a jejího mladšího bratra pana [příjmení] vypověděla, že vztahy v rodině [příjmení] nestály za nic, měli mezi sebou toliko podnikatelský vztah. Otec svědkyně a bratr paní [jméno] – [příjmení] měli chladný vztah, neboť paní [jméno] – [příjmení] mu„ nechala na krku“ jejich starou matku a sama odjela do [země].

9. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] vyplynulo, že byl předchozím vlastníkem předmětného domu z , v němž bydlel s rodinou, nejdříve provizorně ve dvou místnostech s dvěma dětmi ve věku [anonymizováno] a [anonymizováno] let. Následně kvůli rodině, resp. potřebě více prostoru, započal s vestavbou cca v roce 1993, což oznámil své sestře [jméno] [příjmení], která o stavebních pracích věděla. [příjmení] [jméno] – [příjmení] byla informována tak, že si s ní dopisoval (pozn. soudu – svědek uvedl, že pokud dopisy najde, tak je soudu předloží, avšak nebylo předloženo ničeho), informoval ji i o tom, že kupř. posekal zahradu. Zhruba v roce 1995 získal otec žalovaného podíl na domě od paní [jméno] – [příjmení]. V době prací, které se týkaly úpravy půdy (vestavby) již byl otec žalovaného spoluvlastníkem domu. Svědek uvedl, že zásadnější stavební práce konzultoval s panem [celé jméno žalovaného] [anonymizováno], i když většinu prací platil sám. Uvedené práce nebyly patrné z ulice, pouze z protějšího chodníku byla vidět změněná čtyři střešní okna, která se z vikýřů změnila na okna běžných rozměrů. Znal se s nájemníkem panem [příjmení], s ním i s panem [celé jméno žalovaného] [anonymizováno] vycházel normálně. Pan [celé jméno žalovaného] [anonymizováno] neměl námitky proti stavebním pracím, také nikdy žádnou stížnost na správní orgány proti těm pracím nepodával. K té dohodě o vestavbě, kterou uzavřel s panem [celé jméno žalovaného] [anonymizováno], uvedl, že mu o té vestavbě říkal a on nic nenamítal. Šlo tedy o ústní dohodu, nic písemně sepsáno nebylo. S paní [jméno] – [příjmení] žádnou smlouvu týkající se stavebních prací neuzavíral, protože ona zemřela cca v roce 1995. Bylo zřejmé a jasné, bude nutné stavební povolení, ale k tomu nedošlo, protože pan [celé jméno žalovaného] [anonymizováno] zemřel cca v roce 2003 a jeho syn, současný žalovaný, souhlas ke stavebnímu povolení nedal. Investice týkající se celého domu (kominický průlez) se hradili společně, resp. bylo třeba podpisu vždy dvou spoluvlastníků. Naopak zavedení elektřiny na půdu a její osvětlení hradil sám.

10. Na základě provedeného dokazování vzal soud skutkově za prokázané, že cca od roku 1993 [příjmení] [příjmení] realizoval rozsáhlou rekonstrukci rozšířením původního ateliéru o podkrovní prostory (půdní vestavba), čímž vznikla bytová jednotka, kterou nyní rodina žalobkyně užívá. Tato vestavba však proběhla bez stavebního povolení a nebyla tak ani kolaudována. Na základě doplněného dokazování, resp. výslechu svědků, dospěl zdejší soud, v návaznosti na pokyn odvolacího soudu ohledně zjišťování existence dohody mezi spoluvlastníky, k závěru, že taková dohoda (ani dodatečná) uzavřena nebyla. V řízení bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení], sestra [jméno] [příjmení], souhlasila, resp. nenamítala ničeho, proti půdní výstavbě. Jak sama uvedla při výslechu, o osud domu se nezajímala, bydlela jinde a pro správu domu udělila plnou moc svému bratrovi. Naopak nebylo prokázáno, že paní [jméno] – [příjmení] s půdní vestavbou souhlasila, po dobu kdy byla vlastník. Z výslechu svědků vyplývá, že ji zajímaly především finanční záležitosti ohledně domu. Nebyl předložen žádný důkaz (kupř. avizovaná korespondence [jméno] [příjmení] s paní [jméno] – [příjmení]), který by potvrzoval, že by spoluvlastníci uzavřeli dohodu o půdní vestavbě. [příjmení] [jméno] [příjmení] uvedla, že paní [jméno] – [příjmení] nic proti vestavbě nenamítala, v řízení nebylo prokázáno, že by o realizaci půdní vestavby (resp. o rozsahu stavebních prací, nutnosti stavebního povolení atp.) vůbec věděla. Mimoto vztahy [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k jejich tetě [jméno] – [příjmení] byly spíše formální, resp. spolu jednali toliko o finančních záležitostech domu, když ani tak nebyly úplně bezproblémové. V této souvislosti, kdy paní [jméno] – [příjmení] zajímala toliko účetní stránka domu, o které si dopisovala s panem [příjmení], se lze důvodně domnívat, že by trvala na uzavření smlouvy ohledně půdní vestavby, resp. by tuto věc řešila. Svědek [příjmení] potvrdil, že o existenci dohody o půdní vestavbě by určitě sám věděl, neboť byl dlouhou dobu nájemcem domu a dále uvedl, že po prodeji části nemovitosti byly mezi panem [příjmení] a [celé jméno žalovaného] [anonymizováno] rozpory ohledně přestavby. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že uzavření dohody nebylo prokázáno.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k následnému právnímu závěru.

12. Předmětné stavební úpravy byly prováděny za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zejm. zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen„ obč. zák.“). Podle § 139 obč. zák., dojde-li mezi spoluvlastníky k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z podílového spoluvlastnictví, rozhodne na návrh některého z nich soud. Z právních úkonů, týkajících se společné věci, jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílu. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud. Soudní judikatura dovodila, že podíloví spoluvlastníci se mohou dohodnout o změně podstaty společné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 20/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3287/2008), a to i dodatečně, nesouhlas spoluvlastníka tu však nelze nahradit rozhodnutím soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 30. 11. 1987, sp. zn. 3 Cz 3/87, rozsudok Najvyššieho súdu zo dňa 12. augusta 1966, sp. zn. 4 Cz 67/66). Shodné principy, že nesouhlas spoluvlastníka se změnou podstaty společné věci ve spoluvlastnictví nelze nahradit rozhodnutím soudu jsou platné i po účinnosti nového občanského zákoníku. Nejvyšší soud za změnu podstaty společné věci považuje takovou změnu, kdy dojde k zásadní přestavbě domu tak, že například rodinný domek by v důsledku změny počtu obytných místností či změny velikosti podlahové plochy ztratil povahu rodinného domku, došlo-li by k zásadní změně dispozičního rozdělení domu a podobně. Žalobkyně tvrdí, že o předmětných stavebních úpravách se všichni tehdejší spoluvlastníci dohodli, žalovaný toto popírá. V řízení bylo nesporné, že žalobkyně dodatečným stavebním povolením hodlá řešit situaci, kdy stavební úpravy byly provedeny bez stavebního povolení, a faktický stav není kolaudován. V posuzovaném případě výsledky dokazování nevedou k závěru, že k dohodě týkající se změny podstaty společné věci mezi bývalými spoluvlastníky došlo, a to pro absenci podkladů pro závěr, kdy by takováto dohoda byla uzavřena, za jakých podmínek, jakým způsobem. Z uvedených důvodů soudu proto nezbylo, než žalobu zamítnout.

13. Náklady řízení byly žalovanému přiznány dle § 142 odst. 1 o. s. ř., což odůvodňuje úspěch žalovaného ve věci, kterému vznikly náklady dle § 9 odst. 1 a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za právní zastoupení za 10 úkonů právní služby po 1 500 Kč, 10 krát režijní paušál po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, 3x vyjádření ze dne [datum], [datum], [datum], 2x závěrečný písemný návrh, 4x jednání dne [datum], [datum], [datum], [datum]) a DPH 21 %, celkem 21 780 Kč. Soud nepřiznal náklady vzniklé v souvislosti se zaplacením znalečného za znalecký posudek ke zjištěnému stavu podkroví domu a to z hlediska posouzení statiky domu, neboť při posouzení věci soud tyto závěry nebyly použity.

Poučení