7 C 197/2021-94

Rubrum

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Jelínkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 11 997 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 997 Kč od 1. 1. 2020 do 20. 7. 2021 částečně zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 5 997 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 997 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení.

III. Žaloba se co do částky ve výši 800 Kč a úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 5 997 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení částečně zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku ve výši 12 094 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 30. 6. 2021 (čl. 2-4 spisu) se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 11 997 Kč s příslušenstvím a přiznání náhrady nákladů řízení, přičemž se jedná o nárok na náhradu za užívání části pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce] ve vlastnictví žalobkyně občany žalovaného (vydání bezdůvodného obohacení) za období od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2019 (5 997 Kč) a náhradu nákladů žalobkyně na vyhotovení znaleckého posudku (5 200 Kč).

2. V rámci odůvodnění žaloby uvedla, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 1879 m2, ostatní plocha, nacházejícího se v obci [obec], katastrální území Bechov, zapsaného na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav (dále jen„ pozemek“). Část pozemku o výměře 792,93 m2 (dále jen„ předmětná část pozemku“) pak splňuje dle názoru žalobkyně zákonné znaky tzv. veřejného prostranství. Rozhodnutím Magistrátu města Mladá Boleslav, odbor dopravy a silničního hospodářství, oddělení dopravy a silničního hospodářství, [číslo jednací] ze dne 29. 10. 2018 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 27. 3. 2019, č. j. [číslo] [rok] [spisová značka] správní úřady potvrdily, že„ na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] existuje veřejně přístupná účelová komunikace“. Žalobkyně má za to, že jí náleží jakožto výlučnému vlastníkovi pozemku odpovídající peněžitá náhrada, neboť užíváním předmětné části pozemku ve vlastnictví žalobkyně dochází k zásahu a omezení ústavně zaručeného práva žalobkyně vlastnit majetek. Žalobkyně si nechala vyhotovit znalecký posudek [číslo] 2019 ze dne 31. 10. 2019, zpracovaný [anonymizováno] [jméno] [příjmení], soudní znalkyní, na výši bezdůvodného obohacení – obvyklé nájemné za užívání předmětné části pozemku žalobkyně. V návaznosti na závěry znaleckého posudky žalobkyně uplatňuje bezdůvodné obohacení za užívání pozemků žalobkyně za období od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 2 034 Kč, za období leden až červenec 2019 ve výši 2 373 Kč a za období srpen až prosinec 2019 ve výši 1 590 Kč, tj. částku v celkové výši 5 997 Kč. Žalobkyně rovněž uplatnila nárok na zaplacení nákladů souvisejících s uplatněním pohledávky, tj. odměny znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] za zpracování znaleckého posudku k určení výše obvyklého nájemného ve výši 5 200 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného ke hrazení náhrady za užívání pozemku předžalobní výzvou ze dne 2. 3. 2018, kdy na základě této výzvy bylo zahájeno jednání se žalovaným o uzavření mimosoudní dohody, přičemž ale tato dohoda nebyla ke dni podání žaloby uzavřena.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby (čl. 43-44 spisu), jelikož je požadavek žalobkyně vůči žalovanému na finanční náhradu za bezdůvodné obohacení z titulu veřejného užívání pozemku nelegitimní.

4. Uvedl, že problematika uspořádání majetkoprávních vztahů k pozemku byla mezi účastníky řešena dlouhodobě, přičemž žalobkyni navrhl odkup či směnu pozemku. Žalobkyně odmítla uzavření dohody o narovnání navazující na jednání dne 22. 2. 2019, jejíž text byl oběma stranami odsouhlasen, i následný návrh na řešení více méně již patové situace předložený žalobkyni dne 23. 3. 2021, a podala žalobu. Rozhodnutí o určení právního vztahu Magistrátu města Mladá Boleslav [číslo jednací] ze dne 29. 10. 2018 se ve svém odůvodnění pečlivě vypořádává s argumenty žalobkyně uplatněnými v rámci tohoto správního řízení a deklaruje jednotlivé prvky, které naplňují zákonné znaky veřejně přístupné účelové komunikace, přičemž má tyto podmínky za splněné. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že již usnesením ze dne 10. 10. 1921 [anonymizováno] I [číslo] byla na pozemek vložena služebnost cesty vozové ve prospěch vlastníků pozemků v dané lokalitě parc. [číslo], parc. [číslo] dalších, ke kterým byl již tehdy možný přístup právě touto cestou. Dle žalovaného pozemek sloužil jako cesta již od nepaměti a nebyl proti jeho veřejnému užívání v době, kdy takovéto užívání započalo, projeven kvalifikovaný nesouhlas. Souhlas předchozího vlastníka pozemku se zřízením účelové komunikace přechází na vlastníka pozdějšího. Jelikož vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, nenáleží žalobkyni za toto omezení žádná náhrada.

5. Při jednání dne 4. 1. 2022 vzal zástupce žalobkyně podanou žalobu částečně zpět, a to co do úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 997 Kč od 1. 1. 2020 do 20. 7. 2021.

6. Dle ust. § 96 odst. 1 občanského soudního řádu může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

7. Z tohoto důvodu soud v předmětné věci řízení částečně zastavil s ohledem na shora uvedené zákonné ustanovení v souladu s dispozitivním projevem žalobkyně (výrok I.), když žalovaný, který byl při jednání přítomen, nevyslovil s tímto částečným zpětvzetím nesouhlas.

8. Při jednání ve věci 4. 1. 2022 (čl. 85-87 spisu) učinili účastníci nesporným, že je žalobkyně vlastníkem pozemku a skutečnost, že je pozemek veřejně přístupnou komunikací. Naopak mezi účastníky zůstalo sporným, zda má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

9. Soud provedl následující důkazy a zjistil z nich tento skutkový stav:

10. Výpis z katastru nemovitostí pro [list vlastnictví] k. ú. [část obce] (čl. 31-33 spisu) prokazuje, že žalobkyně je zapsána jako vlastník pozemku. Žalobkyně nabyla vlastnictví k pozemku darovací smlouvou ze dne 29. 6. 2016. Pozemek není zatížen žádným věcným břemenem.

11. Výpis z katastrální mapy (čl. 8 spisu) a letecký snímek dotčeného území (čl. 20 spisu) dokládají charakter pozemku – cesta, která může být užívána vozidly, cyklisty i chodci.

12. Z rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru dopravy a silničního hospodářství – oddělení dopravy a SH o určení právního vztahu [číslo jednací] ze dne 29. 10. 2018 (čl. 17-19 spisu) má soud za prokázané, že Odbor dopravy a silničního hospodářství Magistrátu města Mladá Boleslav rozhodl, že na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] existuje veřejně přístupná účelová komunikace. Správní orgán vyšel ze zjištění, že pozemek byl zapsán do pozemkové knihy dne 28. 6. 1943 jako stálá cesta, a je v katastru nemovitostí veden jeho způsob využití ostatní komunikace a druh pozemku ostatní plocha. Na pozemek jsou napojeny a nebo tvoří přístup k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] st. [číslo] a st. [číslo], parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] přičemž k uvedeným rodinným domům a pozemkům jiný přístup něž komunikace na pozemku 1 neexistuje. V návaznosti na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu pod č. j. [spisová značka] vyslovil závěr, že je splněna jednak prvá podmínka, neboť předchozí majitelé pozemku [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako účastníci stavebního řízení na stavbu rodinného domu na pozemku [parcelní číslo] dali písemný souhlas s touto stavbou rodinného domu, který má napojení (přístup) z komunikace na uvedeném pozemku. Dále k užívání komunikace neměli nikdy žádné výhrady a ani nevyjádřili protest k užívání pozemku jako veřejně přístupné komunikace, naopak svým souhlasem při stavebním řízení deklarovali, že komunikace na pozemku je veřejně přístupnou pozemní komunikací. Dále uvedený pozemek byl již v roce 1943 v pozemkové knize zapsán jako stálá cesta a rovněž vlastníky pozemku nebyly k tomuto vzneseny námitky. Vlastníci sousedních pozemků se vyjádřili tak, že po celou tuto dobu nikdo z vlastníků pozemku k užívání pozemku jako cesty nic nenamítal a ani nenavrhoval jakákoliv omezení v užívání. Komunikace na pozemku byla zařazena do v pasportu komunikací a rovněž ani k tomuto nebyly vzneseny námitky. A současně je i splněna druhá podmínka, protože jednoznačně vyplývá existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby pozemku, neboť slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí, ke spojení těchto nemovitostí s místní komunikací na pozemku parc. [číslo] je přístupem k obhospodařování zahrad, luk a neexistují jiné způsoby přístupu k těmto jednotlivým nemovitostem, byť méně komfortní.

13. Z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru dopravy č. j. [číslo] [rok] [spisová značka] ze dne 27. 3. 2019 (čl. 12-16 spisu) se podává, že Krajský úřad Středočeského kraje, Odbor dopravy, jako věcně příslušný odvolací orgán zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru dopravy a silničního hospodářství – oddělení dopravy a SH o určení právního vztahu [číslo jednací] ze dne 29. 10. 2018 z důvodu jeho nedůvodnosti a potvrdil napadané rozhodnutí. Odvolací orgán doplnil, že z volně dostupných mapových podkladů na internetu zjistil, že cesta v celém rozsahu pozemku existovala minimálně od roku 1938, kdy tvořila souběžnou komunikaci se silnicí [spisová značka] až k sousední obci [obec]. Přístupu na předmětnou cestu nebylo v minulosti nikdy bráněno, nebyla uzavřena nebo oplocena a je tedy důvodné se domnívat, že byla užívána veřejností v rámci dopravně-komunikačního systému v obci.

14. Ze znaleckého posudku [číslo] 2019 zpracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], soudní znalkyní z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí ze dne 31. 10. 2019 (čl. 21-30 spisu) vyplývá výše obvyklého nájemného předmětné části pozemku (o výměře 792,93 m2) pro rok 2018 ve výši 4 068 Kč (poznámka soudu: žalobkyně se domáhá úhrady za období 1. 7. 2018 – 31. 12. 2018 ve výši 2 034 Kč) a pro rok 2019 ve výši 3 963 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že upustil od výslechu znalkyně, jelikož žádný z účastníků na jejím výslechu netrval a soud nepovažoval její výslech za nezbytný pro rozhodnutí ve věci.

15. Z faktury [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [číslo] 2019 za znalecký posudek (čl. 7 spisu) soud zjistil, že znalkyně účtovala žalobkyni za vyhotovení znaleckého posudku na výši obvyklého nájemného částku ve výši 5 200 Kč.

16. Z výpisu z pozemkové knihy pro k. ú. [část obce] (čl. 46-50 spisu) má soud za prokázané, že dne 28. 6. 1943 došlo k rozdělení pozemku parc. [číslo] na dva pozemky – pozemek [parcelní číslo] (pastvina) a pozemek parc. [číslo] (stálá cesta). Dne 28. 1. 1922 byla do pozemkové knihy zapsána služebnost cesty vozové ve prospěch dočasných vlastníků vyjmenovaných pozemků, přičemž tito byli oprávněni ji využívat pro přístup ke svým pozemkům z veřejné cesty parc. [číslo] zpět.

17. Výzva k vydání bezdůvodného obohacení a odstranění černé stavby ze dne 30. 11. 2017 (čl. 51 spisu) a výzva k vydání bezdůvodného obohacení a odstranění černé stavby ze dne 2. 3. 2018 (čl. 9 spisu) prokazují, že žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku od roku 1997, navržení přiměřené náhrady za užívání pozemku do budoucna a neprodlenému odstranění mostku.

18. Z odpovědi na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení a odstranění černé stavby ze dne 16. 4. 2018 (čl. 10-11, shodně čl. 52-53 spisu) se podává, že žalovaný odmítl nároky žalobkyně, nabídl jí odkup či směnu pozemku a společné jednání.

19. Soud zamítl návrhy žalovaného na doplnění dokazování dohodou o narovnání (čl. 54-55 spisu), přípisem ze dne 19. 11. 2020 (čl. 56 spisu), dohodou o narovnání (čl. 57-59 spisu) a přípisem ze dne 23. 3. 2021 (čl. 60 spisu), jelikož měl za to, že uvedené skutečnosti jsou irelevantní pro rozhodnutí ve věci, když ke smírnému vyřešení věci nedošlo.

20. Po provedeném dokazování, když soud hodnotil veškeré předložené důkazy dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, má soud za prokázaný následující skutkový stav:

21. Žalobkyně je od roku 2016 vlastníkem pozemku (bod [číslo] rozsudku), přičemž na části tohoto pozemku existuje veřejně přístupná účelová komunikace (bod [číslo] rozsudku). Pozemek sloužil (minimálně) od roku 1922 jako vozová cesta pro vlastníky okolních pozemků, kteří jej využívali k přístupu ke svým pozemkům z veřejné komunikace, a to na základě zřízené služebnosti (bod [číslo] rozsudku). Cesta v celém rozsahu pozemku existovala minimálně od roku 1938 (bod [číslo] rozsudku) a od 28. 6. 1943 je pozemek v pozemkové knize zapsán jako stálá cesta (bod [číslo] rozsudku). Obvyklé nájemné za užívání předmětné části pozemku za období 1. 7. 2018 – 31. 12. 2019 činí 5 997 Kč (bod [číslo] rozsudku) a žalobkyně na jeho zjištění vynaložila náklad ve výši 5 200 Kč (bod [číslo] rozsudku). Na základě výzvy k vydání bezdůvodného obohacení a odstranění černé stavby ze dne 30. 11. 2017, resp. 2. 3. 2018 (bod [číslo] rozsudku) zahájili účastníci jednání ve věci, která nevedla ke smírnému vyřešení sporu (bod [číslo] rozsudku).

22. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících právních předpisů a tyto na zjištěný skutkový stav aplikoval následovně:

23. Po právní stránce soud posoudil věc v souladu s ust. § 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.

24. Ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích stanoví, že„ účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

25. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Dle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Dle ust. § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

28. V ustanovení 2991 o. z. je vyjádřena jedna ze základních zásad občanského práva a to zákaz obohacovat se na úkor jiných. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví. O bezdůvodné obohacení se jedná i v případě, že majetek obohaceného se nezmenšil, ač se zmenšit měl. Tímto způsobem se bezdůvodně obohatí i ten, kdo užívá cizí nemovitost bez platné nájemní smlouvy, bezdůvodné obohacení uživatele pak spočívá v tom, že vykonával právo nájmu cizí věci, aniž by platil nájemné. Majitel stavby (tedy např. veřejně přístupné účelové komunikace), postavené na pozemcích třetí osoby bez uzavřené nájemní smlouvy či jiné dohody, se tak zásadně bezdůvodně obohacuje.

29. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2520/2016 ze dne 26. 4. 2016 Ústavní soud konstatoval, že podle dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu musí být omezení vlastnického práva jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází. Je-li veřejné prostranství ve vlastnictví jednotlivce užíváno především občany té obce, ve které se nachází, a jeho užívání jinými osobami (např. návštěvníky obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec obvykle i prospěšné (např. v podobě přímého ekonomického přínosu z vybíraných poplatků za takové užívání), vzniká obci povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku, na němž je veřejné prostranství, platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném způsobu vyrovnání. Pasivní legitimace obce je dána, pokud vlastník nabyl předmětný pozemek na smluvním základě, přičemž v době koupě se na něm nevyskytovala asfaltová pozemní komunikace.

30. Dle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2244/2020 platí, že v konstantní judikatuře dovolacího soudu bylo opakovaně zdůrazněno, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, či ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012). Pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje, je stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně saturovány jejich potřeby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013). Obohacení se tak odvíjí od skutečnosti, že se aktiva obce – nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů – nesnížila, ač by se tak za řádného běhu okolností stalo. Její pasivní věcná legitimace přitom vyplývá z faktu, že dotčené veřejné prostranství užívají primárně občané obce, přičemž užívání předmětných nemovitostí osobami odlišnými (turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů) je spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází, obvykle i prospěšné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012).

31. Jelikož žalobkyně vlastní veřejně přístupnou komunikaci v k. ú. žalovaného, aniž by bylo v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno její užívání, vzniká na straně žalovaného bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.), neboť i když existuje právní důvod užívání komunikace, nejde o titul, podle kterého by žalovanému vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby – žalobkyně (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Za tohoto stavu má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení v penězích ve výši odpovídají obvyklému nájemnému (§ 2999 odst. 1 o. z.). Bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně za období 1. 7. 2018 – 31. 12. 2019 činí 5 997 Kč (bod [číslo] rozsudku), uložil soud žalovanému povinnost uhradit tuto částku žalobkyni (výrok II.).

32. Ačkoli žalovaný poukazoval na skutečnost, že právní předchůdci žalobkyně se zřízením stálé cesty přes pozemek souhlasili, pak tato skutečnost měla svůj význam při rozhodování správních orgánů o deklarování veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku. Žalovaný v řízení netvrdil (a tedy ani neprokázal), že by měl právní titul k bezplatnému užívání pozemku. Pro úplnost soud dodává, že bezplatné užívání pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace nemohl žalovaný ani vydržet, když zde není titul nabytí práva z věcného břemene odpovídajícímu bezplatnému užívání pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004).

33. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, byl žalovaný povinen dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění žalovanou požádán. Od následujícího dne je tak žalovaný v prodlení a je povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaný byl poprvé vyzván k úhradě dlužné částky žalobou ze dne 30. 6. 2021, která mu byla doručena19. 7. 2021, uložil soud žalovanému uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky (5 997 Kč) od 21. 7. 2021, tj. ode dne požadovaného žalobkyní, když žalobkyně jej (po částečném zpětvzetí žaloby) požadovala právě ode dne následujícího po prvním dno poté, kdy žalovaného o plnění požádala, do zaplacení (výrok II.). V této souvislosti soud dodává, že teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Současně bylo judikováno, že dlužník je povinen splnit jen takový dluh, který již vznikl, a výzva ve smyslu § 1958 o. z. proto vyvolá splatnost výhradně u existujícího dluhu. Jedině v souvislosti s takovýmto dluhem může mít žádost o plnění právní význam.

34. Jelikož žalobkyně požadovala úrok z prodlení v sazbě 10 % z částky 5 997 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení, ale dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. odpovídá výše zákonného úroku z prodlení sazbě 8,5 % ročně (repo sazba platná k 1. 7. 2021 ve výši 0,5 % + 8%), soud žalobu částečně zamítl co do úroku z prodlení ve výši 1,5 % z částky 5 997 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení (výrok III.).

35. Soud rovněž žalobu částečně zamítl co do částky ve výši 800 Kč (výrok III.), když se žalobkyně domáhala celkové částky ve výši 11 997 Kč představující jednak bezdůvodné obohacení ve výši 5 997 Kč a jednak náklady na znalecký posudek, které ale představují náklady řízení, ve výši 5 200 Kč, přičemž ale součet těchto dvou částek činí (pouze) 11 197 Kč. Ohledně částky 800 Kč nebylo tvrzeno ničeho a patrně se jedná o aritmetickou chybu.

36. Dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo.

37. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobkyně byla úspěšná ve sporu z 88 % (5 997 Kč) a žalovaný z 12 % (800 Kč), tj. žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 76 % Náklady žalobkyně spočívají v : zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, nákladech vynaložených na znalecký posudek ve výši 5 200 Kč (ust. § 137 odst. 1 o. s. ř.), ušlém výdělku žalobkyně za účast na jednání dne 4. 1. 2022 ve výši 814 Kč (ust. § 137 odst. 1 o. s. ř.), odměně advokáta dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 1 580 Kč za jeden úkon právní služby, tj. za 3,5 úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jiném soudním roce dne 5. 10. 2021, účast na jednání dne 4. 1. 2022) 5 530 Kč, paušální úhradě hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč za jeden úkon právní služby, tj. za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jiném soudním roce dne 5. 10. 2021, účast na jednání dne 4. 1. 2022) 1 200 Kč, náhrady za ztrátu času dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 100 Kč za každou započatou půlhodinu, tj. 400 Kč (200 * 2), náhradě cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 272 Kč. Náhrada jízdních výdajů byla vypočtena za použití autobusu na trase [obec] – [obec] a zpět (4 x 68 Kč běžné jízdné) a DPH ve výši 21 % z částky 7 130 Kč (součet odměny advokáta, paušální úhrady hotových výdajů a náhrady za ztrátu času), tj. 1 497 Kč. Z částky 15 913 Kč činí 76 % částku 12 094 Kč a tuto je žalovaný povinen zaplatit, jak uvedeno ve výroku IV.

38. Při výpočtu jízdného soud vycházel z běžného jízdného v autobusu ([obec] – [obec] ve výši 68 Kč), když zástupce žalobkyně ve lhůtě tří dnů od jednání soudu (ani do dne vyhlášení rozsudku) náhradu nákladů řízení nevyčíslil. V této souvislosti soud podotýká, že s ohledem na sídlo právního zástupce v [obec] vycházel z cestovného na trase [obec] – [obec] a zpět.

39. Nadto soud podotýká, že žalobkyni nepřiznal náhradu odměny (a hotových výdajů) advokáta ve vztahu k dalšímu úkonu právní služby, a to odeslání předžalobní upomínky ze dne 2. 3. 2018, když tato nepředcházela podání žaloby. Na tuto výzvu žalovaný reagoval a účastníci spolu déle než dva roky mimosoudně jednali (bod [číslo] rozsudku), přičemž následně bez dalšího upozornění přistoupila žalobkyně k podání žaloby. Jelikož žalovaný po obdržení žaloby neplnil, má žalobkyně nárok na přiznání ostatních žalobkyní vynaložených nákladů řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013).

40. Náhradu přiznaných nákladů řízení je žalovaný povinen dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.

41. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalovanému dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.

Poučení