7 C 197/2025 - 89

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro 28 139,15 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 896,15 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 3 796,15 Kč od 28. 2. 2025 do 9. 3. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 896,15 Kč od 10. 3. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 11 243 Kč s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 23 268 Kč od 28. 2. 2025do 29. 5. 2025, úrokem ve výši 12 % ročně z částky 23 268 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 471,85 Kč od 26. 2. 2025 do 9. 3. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 371,85 Kč od 10. 3. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], k rukám právního zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 28 139,15 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne 17. 4. 2024 uzavřel s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč, přičemž fakticky žalovaný obdržel 27 500 Kč, neboť částku 2 500 Kč žalobkyně zaslala zprostředkovateli úvěru jako jeho provizi. Za poskytnutí tohoto úvěru se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni celkem 40 000 Kč v pravidelných 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč. K uzavření smlouvy o úvěru mezi stranami došlo v elektronické formě prostřednictvím tzv. verifikační platby ve výši 1 Kč v souladu s příslušnou smluvní úpravou. Žalovaný však své smluvní povinnosti nesplnil, což vedlo k zesplatnění úvěru na základě oznámení ze dne 27. 2. 2025. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, vycházela z údajů sdělených žalovaným; vycházela též z výše životního a existenčního minima 4 860 Kč, normativních nákladů na nájemní bydlení ve výši 13 737 Kč; a nahlédla do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, katastru nemovitostí, výpisu z registru REPI, a vlastní databáze.

2. K jednání, které se ve věci konalo dne [datum], se žalobkyně nedostavila, svou neúčast omluvila a omluvil se též právní zástupce a souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti. K jednání se nedostavil ani žalovaný, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „o. s. ř.“), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, žalobkyně a právního zástupce žalobkyně.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Z listiny označené smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 17. 4. 2024, včetně formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru a záznamu o vložení dokumentu do systému, soud zjistil, že žalobkyně za smluvní stranu této smlouvy uvedla žalovaného. Žalobkyně se v tomto dokumentu zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že žalovaný jí uhradí celkem 40 000 Kč v 25 měsíčních splátkách s tím, že úroková sazba činila 28,17 % ročně, RPSN bylo vypočteno na 44,50 %, provize zprostředkovateli hrazená žalobkyní přímo zprostředkovateli činila 2 500 Kč. Tento dokument žalovaný vlastnoručně nepodepsal, místo podpisu žalovaného je uvedeno „Zákazník podepsal tuto Smlouvu o úvěru verifikační platbou ve výši 1,- Kč dle čl. XII bod 1 Smlouvy o úvěru“. Peněžní prostředky měly být dle tohoto dokumentu zaslány žalobkyní na účet č. [č. účtu]. Součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky (které obsahovaly mj. oprávnění žalobkyně zesplatnit úvěr v případě prodlení s úhradou ze strany příjemce úvěru) a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (který obsahoval další informace o právech a povinnostech žalovaného včetně oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném úhradu různých poplatků). Ani jeden z těchto dokumentů žalovaný nepodepsal. Žalobkyně dále předložila listinu označenou „[Anonymizováno] smlouvy“, podle které žalovaný zaplatil na daný úvěr pouze částku ve výši 10 603,85 Kč celkem.

4. Z dokumentu bez datace a podpisu vyplývá, že žádost o úvěr byla schválena, přičemž pro vyplacení částky je nutné zaslat na účet žalobkyně č. [č. účtu] částku ve výši 1 Kč z bankovního účtu uvedeného ve smlouvě.

5. Z potvrzení o provedení transakce ze dne 4. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně dne 19. 4. 2024 zaslala na bankovní účet č. [č. účtu] částku 27 500 Kč. Z potvrzení o provedení transakce ze dne 4. 4. 2025 vyplývá, že žalobkyně zaslala dne 19. 4. 2024 na bankovní účet č. [č. účtu] částku 2 500 Kč. Z potvrzení o provedení transakce ze dne 19. 4. 2024 se podává, že dne 18. 4. 2024 byla z účtu č. [č. účtu] byla poukázána částka 1 Kč nma účet č. [č. účtu].

6. Z dokumentu označeného „Smlouva=[Anonymizováno]“ soud zjistil přehled splátek úvěru.

7. Přípisem ze dne 27. 2. 2025 s názvem „Zesplatnění pro smlouvu [Anonymizováno]“ žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 25 427,15 Kč s příslušenstvím, a to do 10 dnů od odeslání oznámení. Přípis byl dán k poštovní přepravě dle předloženého podacího lístku dne 27. 2. 2025. Upomínkami ze dnů 25. 12. 2024, 26. 1. 2025 včetně čestných prohlášení ze dnů 25. 12. 2024, 26. 1. 2025 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě jednotlivých dílčích splátek (dne 25. 12. 2024 ve výši 2 196,15 Kč a dne 26. 1. 2025 ve výši 3 796,15 Kč) a smluvních pokut, jak se též podává ze seznamu odeslaných upomínek ze dnů 25. 12. 2024, 26. 1. 2025 a zároveň jej vyzvala k úhradě nákladů za upomínku ve výši á 100 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od odeslání výzvy.

8. Z Výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud ověřil, že žalobkyně je oprávněna provádět činnosti dle zákona č. 257/2016 Sb., a to mimo jiné též poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ze dne 2. 9. 2024 soud ověřil existenci žalobkyně. Z kopie občanského průkazu žalovaného soud ověřil jeho totožnost.

9. Žalobkyně předložila soudu dokument s názvem „Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“, podle něhož žalovaný má měsíční příjem 39 000 Kč, bydlí ve vlastním bytě s náklady na bydlení 9 000 Kč, splácí hypoteční úvěr na blíže nespecifikovanou částku částkou 2 500 Kč měsíčně, nemá žádnou vyživovací povinnost. Dle údajů žalobkyně počet obyvatel v obci Štětí činí 8 487, normativní náklady na bydlení činí 8 932 Kč, životní minimum žalovaného činí 4 860 Kč a nezabavitelná částka žalovaného 9 195 Kč. Dále žalobkyně soudu předložila výplatnice žalovaného u zaměstnavatele [právnická osoba] za měsíc 02/2024 ve výši 34 471 Kč čistého a za měsíc 03/2024 ve výši 39 259 Kč čistého a Potvrzení [právnická osoba]. o zaúčtování částky 34 471 Kč jako příjmu žalovaného na účet od [právnická osoba] dne 11. 2. 2024 a ve výši 39 259 Kč dne 10. 4. 2024. Dle informací o pozemku je [Jméno žalovaného] vlastníkem bytové jednotky č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k.ú. [adresa] I č.p. 513, LV č. [hodnota]. Z výplatnice za měsíc 02/2024 vyplývá, že žalovanému byl vráceno daňové zvýhodnění na děti ve výši[Anonymizováno]3 127 Kč.

10. Z čestného prohlášení žalovaného bez podpisu se podává, že žalovaný prohlásil, že dosahuje příjmu 39 000 Kč měsíčně čistého, jeho náklady na bydlení činí 9 000 Kč měsíčně, nesplácí žádný úvěr, nemá žádné pravidelné platby pojistných smluv, je svobodný, neuvedl že by měl nějaké děti, ale ani neuvedl, že by neměl žádné děti, jak to uvedl u jiných osob či splátek.

11. Z listiny označené „Výsledek prověření“ se podává, že byla provedena lustrace žalovaného v rejstříku exekucí, insolvenčním rejstříku a registru REPI bez záznamu.

12. Z přípisu banky [právnická osoba]. ze dne 8. 7. 2025 soud zjistil, že majitelem účtu č. [č. účtu] je žalovaný a dne 19. 4. 2024 byla na uvedený účet připsána částka 27 500 Kč z účtu žalobkyně č. [č. účtu].

13. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

14. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

15. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

16. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. dospěl k následujícímu závěru:

20. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

21. Otázkou zůstává otázka splnění požadavku písemnosti smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 17. 4. 2024. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

22. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma dotčené smlouvy o úvěru, tak jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší, než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

23. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaný (osoba s jeho elektronickou identitou) do systému žalobkyně přihlásil a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasil a v jakém znění, tedy, zda dotčená smlouva o úvěru byla žalovanému skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalovaného (byla mu adresována a autentizována (podepsána), a že žalovaný odsouhlasil právě soudu předložené znění smluv.

24. Smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o.z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že žalobkyní ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání se žalovaným, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

25. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání dotčené smlouvy o úvěru, včetně ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Smlouva o úvěru není opatřeny řádným popisem žalovaného, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah, samotná úhrada 1 Kč z účtu žalovaného na účet žalobkyně takovýmto důkazem není..Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, když smlouva opatřená písemným podpisem žalovaného nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaný podepsal elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a změně některých dalších zákonů, a že soudu předložená úvěrová smlouva je právě smlouvou totožného znění, která se zobrazila v uživatelském rozhraní žalovaného a byly žalovaným odsouhlasena, a že parametry systému žalobkyně umožňují uchování takové odsouhlasené smlouvy ve formátu, který nelze měnit (provádění záznamů o právních jednáních systematicky, posloupně a že jsou chráněny proti změnám). Soudu, tak nezbylo než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno řádné uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 17. 4. 2024.

26. Dále se soud z moci úřední zabýval předloženou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

27. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

28. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. C-679/18), jakož i odvolacího soudu (např. č. j. 8 Co 114/20119-39) směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z.

29. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že „… poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případně dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady…“.

30. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně ani přes poučení podle ust. § 118a odst. 1,3 o. s. ř. v řízení před sudem prvního stupně nejenže neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, ale ani, že by ji jakkoliv ověřovala a prověřovala údaje sdělené žalovaným, kromě dokladu o příjmu žalovaného, a lustrace žalovaného v dostupných systémech. Přitom úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet úvěr posoudí a z jejích zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, shodně viz. i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odkazuje, s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.

31. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud tak podle § 588 o. z. přihlédl i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Každý by měl odpovědně zvážit, jakou smlouvu a v jaké situaci s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako slabší stranu. S ohledem na shora uvedené závěry soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru ze dne 4. 4. 2019 je absolutně neplatná podle ust. § 588 o. z., neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

32. Žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovanou částku. Žalobkyně v žalobě sice uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, svá tvrzení však relevantním způsobem nedoložila. Dokumenty označené „Závazky spotřebitele – čestné prohlášení“, „Výdaje spotřebitele – čestné prohlášení“, „Příjmy spotřebitele – čestné prohlášení“ nejsou opatřeny podpisem žalovaného. Jde-li o výdaje žalovaného, v uvedeném dokumentu žalobkyně eviduje pouze výdaje na bydlení ve výši 9 000 Kč měsíčně a na splátky hypotečního úvěru ven výši 2 500 Kč měsíčně, aniž by žalobkyně ověřila, jaké konkrétní další smlouvy o úvěru či zápůjčce žalovaný uzavřel, jaká je aktuální celková výše dlužných částek, nejsou evidovány ani další výdaje žalovaného např. na léky, hygienické potřeby, stravu, oblečení, volný čas atd. Výše uvedené proto nemohlo postačovat k závěru o úvěruschopnosti žalovaného. Právě naopak žalobkyně si měla vyžádat prokázání životních výdajů žalovaného (pravidelných nákladů na energie, stravování, léky atd.) a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. Navíc i prohlášení klienta - žalovaného musí žalobkyně prověřovat, nestačí se na něj spolehnout (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

33. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nikoliv však řádně s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného spotřebitelského úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Výdaje na osobu žalovaného představující částku 4 860 Kč měsíčně (životní minimum) nemají žádný vypovídací charakter. Stejně by mohl žalovaný uvést jinou částku výdajů, avšak není zřejmé, jaký je konkrétní charakter a výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného. Co konkrétně představuje částka 9 000 uvedená u nákladů na bydlení není zřejmé, ani toto nebylo jakkoli ověřováno. Taktéž z čestného prohlášení žalovaného ze dne 17. 4. 2024 se podává, že žalovaný, ačkoliv výslovně uvedl, že s ním ve společné domácnosti nežije žádná osoba, a u údajů, kde nedosahoval žádného množství, uváděl výslovně nulu, a to i u počtu jiných osob s ním žijících v domácnosti, a u počtu dětí neuvedl ničeho, měla žalobkyně při řádném hodnocení úvěruschopnosti ověřit a u žalovaného se výslovně doptat, zda a kolik dětí má, tím spíše, že žalobkyně měla k dispozici výplatnici žalovaného za měsíc únor 2024, ve které se hovoří o vrácení přeplatku daňového zvýhodnění na děti žalovanému, žalobkyni tedy muselo být zřejmé, že žalovaný nějaké dítě či děti musí mít. Jak se podává z výpisu z centrální evidence obyvatel, žalovaný má dvě nezletilé děti, jedno narozené v roce 2010 a druhé narozené v roce 2016, je tedy zřejmé, že v době poskytování úvěru byly obě ještě školou povinné, a žalovaný k nim tedy měl vyživovací povinnost. Přesto se žalobkyně nedoptala, v jaké výši žalovaný svou vyživovací povinnost plní či má plnit. Je tedy zřejmé, že žalovaný musel mít mnohem vyšší výdaje, než jen výdaje ve výši životního minima. Také se nejeví pravděpodobným, že by žalovaný neměl žádné ostatní výdaje, a že by jeho výdaje odpovídaly životnímu minimu. Výsledek, k němuž žalobkyně došla prostým odečtením příjmů žalovaného a žalobkyní uvažovaných výdajů, nekoresponduje s tím, jak žalovaný ve skutečnosti s těmito prostředky nakládal. Výpis z účtu od žalovaného nevyžádala, ani doklady o faktických úhradách nákladů na bydlení, výživné a jiné výdaje. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalovaného. Vycházela pouze z odhadovaných výdajů uvedených žalovaným, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala. Rozhodující zde přitom jsou konkrétní výše nájemného v bytě, kde žadatel o úvěr bydlí, konkrétní obvyklá spotřeba plynu a elektřiny v tomto bytě, konkrétní náklady na vytápění tohoto bytu, konkrétní náklady na léky, konkrétní výše pravidelných splátek dluhů apod. Pakliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nelze je však převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů. K řádnému posouzení úvěruschopnosti pak nepostačuje ani to, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v dostupných databázích, jelikož tato zjištění sice jsou zcela jistě důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet.

34. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, a to nejen ohledně příjmů, ale i ohledně výdajů, nepostupuje v souladu s citovanými ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je raze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

35. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§84 zák. č. 257/2016 sb., ve znění platném ke dni uzavření smlouvy), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli ojasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

36. Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že mezi žalobkyní a žalovaným uzavřená smlouva je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem. Obdobně také srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1742/2015. Z uvedeného důvodu soud žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobkyně zamítl.

37. Svou neúčastí na jednání se žalobkyně zbavila dobrodiní soudu - poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., žalobkyně si zmařila také možnost být seznámena s předběžným právním názorem soudu vyplývajícím z provedeného dokazování (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001). Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle § 114c o. s. ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

38. Pokud jde o jistinu samotnou, z žalobních tvrzení a předložených listin vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 27 500 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se žalovaný ve výši 16 896,15 Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyni vrátil pouze 10 603,85 Kč, a proto v souladu s § 2991 odst. 1, 2 o. z. má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou ze dne 25. 12. 2024, kde jej vyzvala k zaplacení částky 2 196,15 Kč ve lhůtě do 30 dnů od odeslání, výzvou ze dne 26. 1. 2025, kde jej vyzvala k zaplacení částky 3 796,15 Kč (bez smluvní pokuty a nákladů na upomínání) ve lhůtě do 30 dnů od odeslání, tj. ve lhůtě do 25. 2. 2025, a přípisem ze dne 27. 2. 2025, ve kterém vyzvala žalovaného k zaplacení částky 25 427,15 Kč (dlužné částky bez smluvní pokuty a nákladů na upomínání) ve lhůtě do 10 dnů od odeslání, tj. ve lhůtě do 9. 3. 2025. Výzva byla dána k poštovní přepravě též dne 27. 2. 2025. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, plnit měl žalovaný dle výzvy ze dne 27. 2. 2025 do 9. 3. 2025, tj. žalovaný je tak v prodlení s úhradou částky 3 796,15 Kč od 26. 2. 2025 a s úhradou zbylé žalované částky od 10. 3. 2025. Žalovaný nezaplatil částku 16 896,15 Kč do rozhodnutí soudu, úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., od data následujícího po splatnosti (výrok I. rozsudku).

39. Zbývající žalobní nároky jako obligační úrok, smluvní pokuty, poplatky za upomínání apod., dle výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán.

40. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 353 Kč, přičemž tato částka představuje 12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu, tj. částky 31 953,47 Kč, sestávající z požadované částky 28 139,15 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 28,17 % z částky 23 268 Kč za dobu od 28. 2. 2025 do 29. 5. 2025 ve výši 1 634,15 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 % ročně z částky 23 268 Kč za dobu od 30. 5.2025 do 3. 9. 2025 ve výši 742,02 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 23 268 Kč ve výši 12 % ročně za dobu od 28. 2. 2055 do 3. 9. 2025 ve výši 1 438,15 Kč. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce 17 897,40 Kč (tj. 56 %), sestávající z částky 16 896,15 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 3 796,15 Kč od 28. 2. 2025 do 9. 3. 2025 ve výši 12,48 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 896,15 Kč za dobu od 10. 3. 2025 do 3. 9. 2025 ve výši 988,77 Kč. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

42. Náklady řízení žalobkyně ve výši 2 941 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 126 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 139,15 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí zastoupení předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. 12 % z částky 2 941 Kč činí 353 Kč.

43. Řízení bylo zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a to z titulu porušení smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem. Pokud jde o opakovanost podání, pak okresní soud vychází z konstantní rozhodovací praxe odvolacího soudu, kdy splněním podmínky jsou alespoň 3 srovnatelné návrhy. Porovnáním obsahu těchto návrhů s návrhem na vydání EPR v posuzované věci soud zjistil, že vylíčení skutkových tvrzení je v nich v zásadě totožné, předmětem řízení jsou vždy nároky ze smluv o úvěru a text návrhů se liší pouze v proměnných údajích o datech uzavření smlouvy, výší poskytnutého úvěru, sazbou úroků, daty zesplatnění úvěrů a výší dlužných částek (dále jen proměnné skutečnosti). Návrhy jsou jinak strukturou textu totožné, opírající se o stejný smluvní a právní základ. Soud tedy má za splněné podmínky stanovené v § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se týká rozdílů ve skutkových tvrzeních týkajících se proměnných skutečností, jsou tyto podle názoru soudu v zásadě technického charakteru, týkají se stejného okruhu skutečností a spočívají v přenesení jednotlivých údajů (vstupních dat) z předložených listin do textu návrhu bez toho, že by se tyto odlišnosti projevily v potřebě užití jiných smluvních ujednání nebo ustanovení právních předpisů a v důsledku toho v odlišném právním posouzení věci. Pokud jde o aplikovatelnost § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. na tento typ sporů, odkazuje soud na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 23 Co 512/2014-13 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/15 ze dne 31. 8. 2015, rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 26 Co 212/2015-14 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/15 ze dne 22. 10. 2015, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 15 Co 530/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 149/15 ze dne 15. 7. 2015 a v neposlední řadě také např. na usnesení [Anonymizováno] soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 666/2015-143.

44. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení