7 C 20/2024 - 56

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Zálišem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 78 312,90 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 35 158 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do žalobního žádání na zaplacení částky 43 154,90 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 148,79 Kč od 9. 3. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 26,16 % ročně z částky 53 305,41 Kč od 27. 2. 2023 do zaplacení.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhá zaplacení částky 78 312,90 Kč s příslušenstvím, které sestává z úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 148,79 Kč od 9. 3. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 26,16 % ročně z částky 53 305,41 Kč od 27. 2. 2023 do zaplacení. Žalovaných částek se domáhá s odůvodněním, že jí náležejí na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba]. (dále též „Právní předchůdkyně“) a žalovanou, na jejímž základě poskytla Právní předchůdkyně žalované 55 000 Kč jakožto jistinu úvěru na jí sdělený účet. Právní předchůdkyně prověřila dle žalobkyně schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalované. Žalovaná neplnila podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého spotřebitelského úvěru. Žalovaná na dlužné částky ze smlouvy uhradila celkem 19 842 Kč. Dále žalobkyně uvádí, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila Právní předchůdkyně na žalobkyni pohledávky z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, což bylo žalované oznámeno dopisem, načež byla žalované zaslána předžalobní upomínka.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala zcela nečinná, a k řádně nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila, ač k němu byla včas a řádně předvolána. Soud tak jednal v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

3. Z listin předložených žalobkyní a obstaraných soudem plyne, že: Právní předchůdkyně – akciová společnost s předmětem podnikání Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (výpis z obchodního rejstříku v systému CEPR) oprávněná poskytovat spotřebitelské úvěry od [datum] (č. l. 13) – a žalovaná podepsaly prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (elektronické rozhraní Právní předchůdkyně) [datum] listinu nazvanou „Smlouva o úvěru č. [hodnota]“ s doložkou pod touto rubrikou, že je uzavřena v [město] dle zákona č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v systému CEPR). Žalovaná svým podpisem (nahrazeným jedinečným kódem – v souladu s ujednáními smlouvy o procesu jejího uzavření a dle variabilního symbolu z platby Právní předchůdkyně ve prospěch žalované – č. l. 25 až 26) požádala Právní předchůdkyni, aby na žalovanou vyplněné číslo účtu zaslala 55 000 Kč jakožto úvěr, který se zavázala vrátit spolu s úroky (poplatky) a pojistným ve 48 měsíčních splátkách po 3 307 Kč, při splatnosti do 22. dne od kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen od podpisu smlouvy; s tím, že jako roční zápůjční úroková míra byla v dané listině uvedena míra 66,79 %, RPSN pak 91,55 % (předmětná listina, systém CEPR). V dané listině je též mj. uvedeno telefonní číslo žalované (předmětná listina). V listině nazvané „HODNOCENÍ KLIENT“, opatřené jedinečným kódem nahrazujícím podpis žalované, žalovaná jako pravdivé a úplné stvrdila mj. tyto údaje: finanční potřeba 250 000 Kč, a vedle svých generálií číslo občanského průkazu, údaje o zaměstnavateli, že je svobodná; její příjmy tvoří mzda ve výši [částka], že její měsíční výdaje činí celkem 7 818 Kč (z toho 3 568 Kč výdaje za bydlení a 4 250 Kč životní minimum). Z potvrzení z účtu žalované plyne, že v únoru až květnu 2022 dosahovala průměrného čistého příjmu [částka] (č. l. 28 až 31). Před poskytnutím úvěru provedla Právní předchůdkyně lustraci v registru SOLUS (č. l. 32) a ve vlastním registru (č. l. 33), dle jehož vyhodnocení žalovaná patřila k nejlepšímu segmentu klientů. Dne [datum] bylo z účtu Právní předchůdkyně (výpis z účtu Právní předchůdkyně v systému CEPR, listina v systému CEPR nazvaná jako DOKLAD O VYPLACENÍ ÚVĚRU – [jméno FO] Z ELEKTRONICKÉHO VÝPISU PŘI POHYBU NA ÚČTU) připsáno na účet žalované 55 000 Kč pod variabilním symbolem [hodnota](sdělení [právnická osoba]. na č. l. 43). Dne [datum] uzavřely Právní předchůdkyně a žalobkyně smlouva o postoupení pohledávek (listina nazvaná Společné prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek v systému CEPR), v jejíž příloze je uvedena pohledávka Právní předchůdkyně za žalovanou (v systému CEPR). Postoupení své pohledávky hodlala Právní předchůdkyně oznámit žalované dopisem ze dne 20. 9. 2023 (oznámení o postoupení pohledávky v systému CEPR), jímž ji současně hodlala vyzvat k uhrazení dlužné pohledávky (předmětné oznámení) – tuto odeslala dne 20. 9. 2023 (podací lístek v systému CEPR. Předžalobní výzvu k zaplacení tam uvedené částky datovanou 3. 11. 2023 s lhůtou k plnění do 18. 11. 2023 (v systému CEPR jako) zaslala žalobkyně žalované prostřednictvím České pošty, s. p. dne 6. 11. 2023 (podací lístek, v CEPR). Ještě předtím hodlala upomínkami datovanými 30. 8. 2021 a 27. 9. 2021. Ještě předtím hodlala Právní předchůdkyně upozornit žalovanou na to, že se stal úvěr splatným (dopis – zesplatnění úvěru – datovaný k 26. 2. 2023, systém CEPR). Právní předchůdkyni žalovaná uhradila celkem 19 842 Kč, poslední platba ve výši 3 307 Kč byla učiněna 1. 11. 2022, předcházejí platby po 3 307 Kč v červnu, srpnu a listopadu 2022, přičemž v říjnu uhradila 6 614 Kč (listina označená v CEPR jako 9103144036_795383_platebnihistoriePFC_[jméno FO]_[hodnota]_fib.pdf). [právnická osoba]., [právnická osoba]. a [právnická osoba]. poskytovaly v květnu 2022 bezúčelové spotřebitelské úvěry ve výši 55 000 Kč a splatné v 48měsíčních splátkách za roční úrokovou míru od 13,7 % do 23,7 % (sdělení zmíněných bank z č. l. 17, 19 a 21).

4. Z jiných než shora uvedených důkazních prostředků nezjistil soud skutečnosti významné pro posouzení této věci, a proto z oněch jiných důkazních prostředků neučinil žádná skutková zjištění. Pravost ani správnost provedených listin nebyla v řízení zpochybněna, soud o nich neměl důvodu pochybovat, a proto z nich při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

5. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Dne [datum] bylo z účtu Právní předchůdkyně oprávněné poskytovat spotřebitelské úvěry připsáno na účet žalované 55 000 Kč na základě listiny nazvané jako Smlouva o úvěru – s doložkou, že je uzavřena v [město] dle zákona č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru –, požádala Právní předchůdkyni, aby na žalovanou vyplněné číslo účtu zaslala 55 000 Kč (ač její finanční potřebovala činila 250 000 Kč) jakožto úvěr, který se zavázala vrátit spolu s úroky (poplatky) a pojistným ve 48měsíčních splátkách po 3 307 Kč, při splatnosti do 22. dne od kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen od podpisu smlouvy; s tím, že jako roční zápůjční úroková míra byla v dané listině uvedena míra 66,79 %, RPSN pak 91,55 %. Takováto roční úroková míra zhruba trojnásobně přesahuje úrokovou míru u úvěrů poskytovanou bankami v té době u obdobných úvěrů. Před podpisem smlouvy žalovaná jako správné a úplné stvrdila mj. údaje o svém telefonním čísle, zaměstnavateli, příjmu ve výši 23 700 Kč (který doložila výpisy z účtu), že je svobodná a že její příjmy činí celkem 7 818 Kč (z toho 3 568 Kč výdaje za bydlení a 4 250 Kč životní minimum). Dne [datum] uzavřely Právní předchůdkyně a žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávek vymezených v příloze, kde je uvedena pohledávka Právní předchůdkyně za žalovanou. Postoupení své pohledávky hodlala oznámit Právní předchůdkyně podáním ze dne 20. 9. 2023. Dne 3. 11. 2023 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky s lhůtou k plnění do 18. 11. 2023. Žalovaná Právní předchůdkyni uhradila platbami provedenými v červnu, srpnu, říjnu a listopadu 2022 celkem 19 842 Kč, což nejen žalobkyně tvrdí, ale plyne též z tzv. transakční historie, tak tvrdí žalobkyně.

6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval níže uvedená ustanovení právních předpisů: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále též jen „z. s. ú.“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1, odst. 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

7. Po právní stránce posoudil soud věc takto: Smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě Právní předchůdkyně zaslala na účet žalované a k její žádosti 55 000 Kč, je absolutně neplatná (§ 588 věty první o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú.). Právní předchůdkyně a žalovaná ji uzavřely dle § 2395 a násl. o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 z. s. ú. dne [datum], kdy Právní předchůdkyně a žalovaná podepsaly listinu označenou jako smlouva o úvěru, jíž se Právní předchůdkyně zavázala žalované poskytnout zmíněných 55 000 Kč k žádosti žalované. Žalobkyně, na kterou Právní předchůdkyně postoupila žalovanou pohledávku (byť jako pohledávku z platné smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formě úvěru) smlouvou o postoupení pohledávek (dle její přílohy) – § 1879, § 1880 o. z. –, má proto jen právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991, § 2993 o. z. a § 87 odst. 1 z. s. ú. ve výši poskytnuté a nevrácené jistiny, tj. 35 158 Kč (55000-19842). V řízení totiž bylo prokázáno jak to, že Právní předchůdkyně poskytla (dne [datum]) žalované 55 000 Kč, tak to, že žalovaná vrátila (zaplatila na svůj domnělý dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru) 19 842 Kč.

8. Stran posouzení spotřebitelského charakteru závazku (absolutně neplatná smlouvy o úvěru) soud doplňuje, že není sporu o tom, že žalovaná v době uzavření smlouvy vystupovala jako spotřebitelka, kdežto Právní předchůdkyně vystupovala při poskytnutí zápůjčky jako podnikatelka, což se podává ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, tzv. žádosti o úvěr a postavení Právní předchůdkyně též ze seznamu poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

9. Z tzv. žádosti o úvěr je zjevné, že Právní předchůdkyně řádně nezkoumala a nevyhodnotila tzv. úvěruschopnost spotřebitele (zde žalované) ve smyslu § 86 z. s. ú. a rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně se vůbec nepozastavila nad tím, jaká byla v době poskytnutí spotřebitelského úvěru ([datum]) výše a struktura příjmů žalované v porovnání s jejími výdaji, o nichž ale nebylo uvedeno (a zjištěno) nic bližšího než, že jde o výdaje za bydlení ve výši 3 568 Kč. Dále Právní předchůdkyně počítala jen s tzv. životním minimem žalované (4 250 Kč). Právní předchůdkyni dokonce nebyly předloženy žádné listiny, které by osvědčovaly výši takových výdajů. Ohledně výdajů se Právní předchůdkyně spolehla jen na údaje tvrzené žalovanou, aniž by je prověřila, ačkoli jí muselo být zjevné, že její výdaje jsou vyšší. Žalobkyně hodnověrně nezdůvodnila, proč Právní předchůdkyně vycházela z tzv. životního minima. Z jí předložených listin plyne, že žalovaná měla žít v té době v [město], kde její výdaje za bydlení reálně téměř jistě přesahovaly 3 568 Kč. Ostatně platební morálka žalované jasně později ukázala, že poměry, možnosti a schopnosti žalované neodpovídaly tomu, co tvrdila. Právní předchůdkyně nemohla uvěřit tomu, že se mohly výdaje žalované – bydlící v [město], což však nijak neprokázala, svobodné, mající a používající mobilní telefon – pohybovat kolem 7 800 Kč. V té souvislosti nelze ani opominout, že žalovaná požádala o 250 000 Kč, potřebovala mnohem vyšší částku, než kterou jí Právní předchůdkyně poskytla. Tyto skutečnosti mohly a měly být pro Právní předchůdkyni jako poskytovatelku spotřebitelského úvěru jednoznačným signálem pro to, že poskytnutý spotřebitelský úvěr nebude žalovaná schopna splácet. Soud proto s ohledem na vše dosud uvedené dospěl k závěru, že Právní předchůdkyně zanedbala svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované. Ze všech rozebraných důvodů je smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedených částek, absolutně neplatná dle § 588 věty první o. z. ve spojení s § 86 a § 87 z. s. ú. Zanedbáním náležité péče při poskytování spotřebitelských úvěrů, tedy zanedbáním povinnosti zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele, totiž došlo ke zjevnému porušení zákonných ustanovení chránících spotřebitele jako slabší smluvní strany, čímž došlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku, jakož i dobrých mravů.

10. Opakující se námitka žalobkyně, že ustanovení § 87 z. s. ú. stanovuje za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost sankci v podobě relativní neplatnosti, je lichá. I přes znění předmětného ustanovení je nutno neplatnost považovat za absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, neboť zákonem č. 257/2016 Sb. mělo dojít k implementaci předpisů Evropské unie – zejm. směrnice 2008/48/ES –, vydaných na ochranu spotřebitele, které vyžadují zajištění posouzení úvěruschopnosti spotřebitele na základě dostatečných informací a stanovení účinných, přiměřených a odrazujících sankcí pro případ porušení takové povinnosti. K otázce absolutní neplatnosti odkazuje soud též na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C-679/18 a na shora citovaná rozhodnutí českých soudů, s nimiž se zcela ztotožňuje.

11. Ke zjevnému narušení dobrých mravů došlo i sjednáním úplaty a poplatků za „služby“, které ve svém souhrnu přesáhly 188 % jistiny (zápůjčky) – 103736/55000. RPSN činí dle smlouvy o spotřebitelském úvěru 91,55 %. Poplatky za služby jsou dle názoru soudu skrytým úrokem za poskytnutí peněžité zápůjčky. O tom svědčí mimo jiné to, že se jich žalobkyně domáhá, ač je zjevné, že předmětné služby nemohly být po předpokládanou celkovou dobu trvání spotřebitelského úvěru poskytovány, jelikož mělo dojít k zániku závazku z důvodu porušení povinností žalované (pro její prodlení).

12. Shrnuje se, že pro nikoli řádné posouzení úvěruschopnosti je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná jako celek; absolutně neplatná jsou tak i ujednání o smluvených úrocích a dalších poplatcích (skryté úroky, skryté úplaty). Smlouva, včetně všech vedlejších ujednáních, by byla absolutně neplatná jako celek i jen pro ujednání o úplatě (vč. skryté úplaty), které i svou výší zjevně odporují dobrým mravům. Už jen výše RPSN (91,55 %) svědčí o tom, že úplata (vč. poplatků, které představují skrytou úplatu) byla mnohonásobně vyšší než u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v té době bankami. Ostatně banky, jejichž pobočky sídlí v [adresa] – [právnická osoba]., [právnická osoba]. či [právnická osoba]. – poskytovaly spotřebitelské úvěry obdobných parametrů jako v této věci a v dané době (květen 2022) za úroky v rozpětí od 12,8 % do 23,7 % ročně. Neplatnost smlouvy jako celku je odůvodněna tím, že nelze předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez ujednání o úrocích (vč. skrytých poplatků), rozpoznala-li by strana neplatnost tohoto ujednání včas (§ 576 o. z.).

13. Výše poskytnutého úvěru nemá vliv na rozsah povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, jelikož zákon (na základě práva Evropské unie) ukládá takovou povinnost poskytovateli spotřebitelského úvěru bez dalšího. Poskytovatel na tuto svou povinnost nesmí rezignovat.

14. K opakující se argumentaci žalobkyně (ač v této věci nevyřčené) rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, soud předně zdůrazňuje, že daným rozsudkem není vázán. Svůj právní názor založený na jiných skutkových okolnostech věci soud podrobně rozvedl v předcházejících bodech odůvodnění. Stejně tak soud není vázán ani názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným dle (v jiných věcí vzpomenuté argumentace) žalobkyně v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, stran toho, že při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se poskytovatelka spotřebitelského úvěru může spolehnout na ekonomické modely. V této věci jde však o něco zhola jiného, žalovanou tvrzené (a poskytovatelkou spotřebitelského úvěru – Právní předchůdkyní neověřené), ale očividně až neuvěřitelně nízké výdaje, měly vést Právní předchůdkyni k tomu, aby hodnověrně zkoumala výdaje žalované, aby se nespolehla jen na jí tvrzené (a nijak nedoložené) výdaje na bydlení v [město], v dalším už vyšla jen z tzv. životního minima, ač věděla, že žalované v té době potřebovala nejméně 250 000 Kč. Toto mělo být pro Právní předchůdkyni jasným signálem, aby se bedlivěji zabývala poměry (výdaji) žalované, aby je ověřila a prověřila, ne aby žalované poskytla až lichvářský úvěr (s ohledem na ujednanou celkovou výši úplat), a tak ji vystavila riziku tzv. dluhové spirály apod. – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,[Anonymizováno]v němž Nejvyšší soud dovodil, že: „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“.

15. S ohledem na § 87 z. s. ú. a závěry rozsudku Nevyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s nimiž se soud zcela ztotožňuje, nemá žalobkyně právo na zaplacení úroků z prodlení. Pro úplnost a stručnost si soud dovoluje citovat bod 17. odůvodnění zmíněného rozsudku (zvýraznění doplněno soudem): „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ K tomu soud dodává, že za přiměřenou možnostem žalované jako spotřebitelky pokládá při nedostatku rozhodných zjištění (z důvodu absolutní nečinnosti žalované), aby splatnost bezdůvodného obohacení nastala až po uplynutí pariční lhůty dle tohoto rozsudku. Takto je zajištěno, že žalovaná má a měla dostatek času na zaplacení žalované částky, potažmo alespoň podniknutí kroků k jejímu splácení, neboť o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení musela vědět nejpozději od dojití žaloby do její dispoziční sféry, kdy jí byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky obsahující návrh ve věci samé. Do dispoziční sféry adresáta došlý návrh ve věci samé je třeba dle ustálené rozhodovací praxe pokládat mj. za výzvu k plnění (i ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.). Jelikož zůstala žalovaná po celou dobu řízení nečinná, jeví se soudu nejen spravedlivým a plně vyvažujícím zájmy žalobkyně jako věřitelky a podnikatelky, jakož i žalované jako dlužnice a spotřebitelky, ale také odpovídajícím citovaným závěrům Nejvyššího soudu, aby se žalovaná dostala do prodlení s vydáním (zaplacením) částky 35 158 Kč teprve až po uplynutí třídenní pariční lhůty od právní moci tohoto rozsudku. S argumentací žalobkyně podpořené odkazem na jediné rozhodnutí soudu – Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2023, č. j. 75 Co 61/2023-103 –, že žalovaná jako spotřebitelka je povinna tvrdit a prokázat své možnosti vrátit jistinu spotřebitelského úvěru a nese této povinnosti odpovídající břemena, se soud neztotožňuje z důvodů rozebraných v následujícím bodě odůvodnění a s ohledem na citované závěry Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožňuje. Ostatně Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci své dosavadní závěry opustil v usnesení ze dne 31. 10. 2023, č. j. 75 Co 252/2023-100, v němž s odkazem na v tomto bodě odůvodnění citované závěry Nejvyššího soudu uvádí, že se přiklání k názorovému proudu vycházejícímu z těchto závěrů jakožto proudu převažujícího a odklání se dosavadní rozhodovací praxe vycházející z toho, že tvrzení a prokazování (ne)možnosti (tedy poměrů) vrácení bezdůvodného obohacení stíhá dlužníka (spotřebitele).

16. Shora citované závěry Nejvyššího soudu a znění § 87 z. s. ú. lze při respektu k zásadě výkladu nejpříznivějšího pro spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, jehož závěry jsou pro soud závazné – čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyložit tak, že povinnost spotřebitele (zde žalované) vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (a tomu odpovídající právo poskytovatele spotřebitelského úvěru na vrácení poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele) představuje zvláštní a samostatnou povinnost (právo) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z., nejméně co se týče splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Jinak řečeno, ustanovení § 87 z. s. ú. lze pokládat za speciální ustanovení k ustanovením § 2991 a § 2993 o. z. a zejm. k § 1958 odst. 2 o. z., a tak zakládajícímu zvláštní povinnost spotřebitele (právo poskytovatele spotřebitelského úvěru) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu plynoucí od doručení výzvy na vydání obohacení, tedy vylučující aplikaci obecných občanskoprávních předpisů o splatnosti. Ještě jinak řečeno, poskytovatel spotřebitelského úvěru nemá v případě porušení povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnost spotřebitele (dle § 86 z. s. ú.) právo na úroky z prodlení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu od doručení výzvy k plnění (k vrácení bezdůvodného obohacení) – § 1958 odst. 2 ve spojení s 1968 a § 1970 o. z. –, jelikož je spotřebitel povinen vrátit jistinu až v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta poslední z. s. ú.). V této věci je dle názoru soudu takovou dobou přiměřenou možnostem žalované až doba po uplynutí pariční lhůty stanovené tímto rozsudkem. Aktuální poměry žalované nejsou soudu (z důvodu její nečinnosti) známy. I přesto je soud přesvědčen, že i doba tří dnů od právní moci tohoto rozsudku musí žalované postačovat na úhradu 35 158 Kč. Žalované byly (byť tzv. náhradním způsobena) doručeny žaloba (návrh ve věci samé) – dne 27. 5. 2024 (č. l. 39 verte) –, předvolání k jednání dne 8. 7. 2024 (č. l. 39), ještě předtím jí byly lednu až březnu 2024 zanechány výzvy k vyzvednutí soudní zásilky obsahující mj. návrh ve věci samé (obálky ve sběrném spise EPR). Nadto žalovaná věděla, že od Právní předchůdkyně získala [datum] peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč, na základě jí podepsané listiny označené jako smlouva o úvěru, přičemž po určitou dobu tyto peněžní prostředky (byť jako z platné smlouvy o spotřebitelském úvěru) splácela. Soud je proto přesvědčen, že žalovaná již měla dostatek času bezdůvodné obohacení (35 158 Kč) vydat (vrátit). V jejích možnostech a schopnostech je a bylo, aby tuto částku zaplatila od 26. 5. 2022 až do doby 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (tedy v době delší dvou let), a to i kdyby byly její poměry stále (stejně neblahé) jako v době, kdy jí Právní předchůdkyně peněžní prostředky poskytla.

17. Na podkladě všech výše rozvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do žalobního žádání na zaplacení 35 158 Kč, pročež právě v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbylém rozsahu, tj. 43 154,90 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 148,79 Kč od 9. 3. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 26,16 % ročně z částky 53 305,41 Kč od 27. 2. 2023 do zaplacení, soud žalobu zamítl (výrok II.).

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario. Z očividně větší části úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. Lhůta k plnění je i s ohledem na shora rozebrané stanovena podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř.