7 C 21/2025 - 87

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Jméno žalobkyně A], IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně B] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 96 438 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 96 438 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 96 438 Kč od 1. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 26 281,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem podaným k Obvodnímu soudu pro [adresa] dne 4. 2. 2025 domáhala zaplacení částky 96 438 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná je bývalou zaměstnankyní žalobkyně, která byla dne 17. 9. 2018 jmenována do funkce ředitelky Odboru provozu a digitalizace ke dni 18. 9. 2018. Byla tak pověřena nakládat s veřejnými prostředky ve smyslu ustanovení § 26 odst. 1 písm. a) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole. Žalovaná byla pověřena provedením úhrady nájemného za žalobkyni za pronájem budovy č.p. 1800 na adrese nám. W. Churchilla 2, [adresa]. Nájemné bylo sjednáno ve výši 208 112 Kč měsíčně, mělo být v roce 2019 hrazeno ve dvou splátkách ve výši 2 226 953,30 Kč, ke dni 20. 1. a 20. 6. 2019. Žalovaná i přes změnu vlastníka budovy nejprve uhradila nájemné za dok 2019 původnímu vlastníku budovy, peníze byly vráceny, a následně žalovaná uhradila dne 22. 7. 2019 na nájemném částku 2 295 436 Kč namísto 2 226 953,30 Kč. Při finanční kontrole hospodaření s veřejnými prostředky v letech 2018–2019, která proběhla u žalobkyně v roce 2021, bylo zjištěno, že evidenční list a platební kalendář za rok 2019 ze dne 16. 7. 2019 na částku 2 295 436 Kč nemají náležitosti daňového dokladu a nelze z nich jednoznačně určit rozsah a předmět plnění. Kontrolní orgán dále shledal, že žalobkyně uhradila za nájem a služby částku vyšší, než bylo sjednáno v příloze č. [hodnota] nájemní smlouvy, neboť nájemní smlouva ze dne 22. 11. 2018 zůstala nedotčena změnou. Kontrolní orgán konstatoval porušení vyhlášky č. 416/2004 Sb., ustanovení § 14 odst. 2, kde je uvedeno, že schvalovacím postupem příkazce operace po vzniku závazku se prověří výše vzniklého závazku. Tento postup byl u žalobkyně porušený, neboť doklad, na základě, kterého došlo k převodu finančních prostředků, byl v rozporu s nájemní smlouvou. Kontrolní orgán následně uzavřel, že provedením nehospodárného výdaje, ke kterému nebyl právní důvod, žalobkyně nedodržela ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a došlo tak k porušení rozpočtové kázně dle ustanovení § 44 odst. 1 písm. f) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a to v částce 65 782,70 Kč. Žalobkyni proto kontrolní orgán uložil odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu v částce 65 783 Kč a penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 30 655 Kč. Žalobkyni jako organizační složce státu tak vznikla škoda zaviněným jednáním žalované, když žalovaná jako zaměstnankyně odpovědná za finanční kontrolu po vzniku závazku – neprovedla správně kontrolní postup dle ustanovení § 14 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 416/2004 Sb., a na základě dokladu, jehož obsah byl v rozporu s ujednáním platné nájemní smlouvy, odsouhlasila proplacení částky nájemného nad rámec částky dle uzavřené nájemní smlouvy. Žalobkyně tak po žalované požaduje uhrazení částky 96 438 Kč s příslušenstvím.

2. V podání ze dne 18. 3. 2025 a ze dne 7. 5. 2025 dále žalobkyně doplnila, že z ustanovení § 14 odst. 2 vyhlášky č. 416/2004 Sb., nelze dovodit odpovědnost další osoby za prověření nebo odsouhlasení výše závazku. Doklad, na základě, kterého došlo k platbě nájemného, vystavil vlastník pronajímaného objektu, nikoli jiný zaměstnanec žalobkyně. Žalobkyně dále poukázala na novelizaci ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v majetkových vztazích (dále jen „zákon o majetku České republiky“), kde z účinností od 1. 3. 2016 došlo k posunu, kdy původní dikce „škoda, která vznikla státu“, byla nahrazena dikcí „škoda, která vznikla na majetku, se kterým je organizační složka příslušná hospodařit“. Žalobkyně dále uvedla, že dochází postupně ke změně ve vnímání organizačních složek, potvrzuje to i novelizace od 1. 4. 2020 ustanovení § 6 odst. 2 zákona o majetku České republiky, který dělí osobnost a svéprávnost státu mezi jednotlivé organizační složky. Princip samostatného a nezávislého jednání za stát se pak uplatňuje i v samostatném uplatňování nároků za vzniklé škody, výsledkem bylo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3617/2022, které se vyjádřilo k možnosti organizačních složek podávat žaloby mezi sebou, v části obiter dictum soud vyjádřil názor, že do budoucna bude muset soud podat výklad, zda byl překonán koncept státu jako jediného vlastníka. Soudy však obecně připustily možnost, aby se jedna organizační složka domáhala po jiné složce náhrady škody. Dále žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2763/2020, kterým soud připustil domáhat se náhrady škody po zaměstnancích státních příspěvkových organizací. Žalobkyně tak nevidí důvod, proč by mělo být rozdílně zacházeno se zaměstnanci soukromých zaměstnavatelů, zaměstnanci příspěvkových organizací, zaměstnanci územně samosprávných celků a zaměstnanci organizačních složek. Dále poukázala na průběh legislativního procesu ke sněmovnímu tisku č. 69 v letech 2017–2021, který měl za cíl novelizovat zákon o majetku státu České republiky, aby bylo možné přesuny finančních prostředků mezi jednotlivými složkami považovat škodu. Žalovaná měla ze své pozice vědět, že zálohy za služby z nájemní smlouvy bylo možné ze strany pronajímatele jednostranně upravit pouze na základě vyúčtování předchozího roku za účelem předejití nedoplatku. Pokud schválila platbu, byť zálohovou, která neodpovídala nájemní smlouvě, jednalo se o porušení rozpočtové kázně. Do schvalovacího procesu byly zapojeny další zaměstnanci žalobkyně, jednalo se o [jméno FO] v pozici kontrolora správnosti, [jméno FO] v pozici správce rozpočtu, [jméno FO] v pozici hlavního účetního a [jméno FO] v pozici vyhotovitele průvodky faktury ev. č. [hodnota]. [jméno FO] byla u žalobkyně zaměstnána na pozici rozpočtář, přičemž její náplň práce spočívala v provádění kontroly hospodaření podle rozpočtu, a to včetně sledování vývoje, dále provádění rozboru a stanovování návrhů na opatření a navrhování, přijímání a projednávání rozpočtové změny. [jméno FO] byla u žalobkyně zaměstnána na pozici vedoucí Oddělení ekonomiky a současně byla pověřena jako správce rozpočtu, přičemž její náplň práce byla tvořena vedle řídící funkce na svěřeném úseku zejména vykonáváním ekonomické činnosti spojené se státním rozpočtem a rozpočtem žalobkyně, spoluprací při přípravě podkladů pro zadávání veřejných zakázek a spravováním informačního systému programového financování. [jméno FO] je u žalobkyně zaměstnána na pozici hlavní účetní. [jméno FO] byla u žalobkyně zaměstnána na pozici pokladní/fakturantka. Dle ustanovení § 26 odst. 1 písm. a) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, může být příkazcem operace pouze vedoucí pracovník. Tyto procesy dále u žalobkyně upravoval Hospodářský řád vydaný dne 4. 1. 2019, jehož autorkou je právě žalovaná, kdy pro vnitřní potřeby se rozšířil okruh osob podepisujících účetní doklady, to však žalovanou nezbavilo její odpovědnosti. Žalobkyně tak v daném porušení shledává výlučnou odpovědnost žalované.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Tvrdila, že žalovaná z pozice ředitelky Odboru provozu a digitalizace nebyla pracovníkem, který by přímo prováděl finanční operace, ale byla pověřena kontrolou jejich provádění. Nebyla jedinou pracovnicí zabývající se nájmů u žalobkyně, vadný účetní doklad vyhotovil jiný pracovník. Na náhradě škody by se tak měli podílet všichni, kteří škodu zavinili podle míry zavinění. Dále žalovaná uvedla, že pro uplatnění nároku na náhradu škody je nutný vznik škody. K otázce, zda provedení odvodu za porušení rozpočtové kázně lze považovat za škodu, jež by mohla být vymáhána proti zaměstnanci, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, kdy uvedl, že na stát v pracovněprávních vztazích z hlediska náhrady škody způsobené zaměstnancem je potřeba hledět jako na celek. Zaplacením pokuty zpět do státního rozpočtu, došlo pouze k přesunu prostředků v rámci státu, avšak majetek státu se nezmenšil a státu škoda nevznikla. V tomto případě je žalobkyně organizační složkou státu bez plné právní subjektivity, je majetkově nesamostatná.

4. Soud má za prokázaný následující skutkový stav: Žalovaná byla jmenovaná do pozice ředitelky Odboru provozu a digitalizace počínaje dnem 18. 9. 2018. Dle článku 4.3 přílohy ke jmenovacímu dekretu se žalovaná zavázala střežit prostředky, se kterými žalobkyně hospodaří, aby nedošlo k poškození, ztrátě nebo jejich zničení (Jmenovací listina ze dne 18. 9. 2018, příloha k jmenovacímu dekretu paní [Jméno žalované]). Zároveň byla pověřena jako příkazce operace ve smyslu ustanovení § 26 odst. 1 písm. a) zákona č. 320/2021 Sb., o finanční kontrole (Pověření příkazce operace rovněž ze dne 18. 9. 2018). Žalobkyně a žalovaná ukončily pracovní poměr žalované dohodou ke dni 2. 9. 2019 (Dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 2. 9. 2019). Žalovaná byla dle popisu pracovní činnosti podřízena přímo řediteli žalobkyně, měla řídit úsek ekonomiky, provozu a informatiky. Komplexně zajišťovat účinnost a výstupy procesů v působnosti úseku ekonomiky, provozu a informatiky. Dále měla zastupovat ředitele žalobkyně a jeho náměstka, dohlížet na přípravu a vypracování rozpočtu a závěrečného účtu, plánovat, organizovat, řídit a kontrolovat tvorbu, analýzu a stanovení hlavních směrů financování žalobkyně, řídit postupy zadávání veřejných zakázek, kontrolovat programové financování, dohlížet na čerpání prostředků z fondů EU, koordinovat evidenci hmotného a nehmotného majetku a finančního majetku žalobkyně, koordinovat postup při vytváření informačního systému, podílet se na formulaci potřeb vybavení na úseku informatiky a plnit další úkoly zadané ředitelem žalobkyně (Popis pracovní činnosti [Jméno žalované] ze dne 18. 9. 2018).

5. Nájemní smlouva o nájmu prostoru č. 416A, 416B, 417, 418, 419, 420, 421, 422, 423, 424, 425, 426, 427, 428, 472, 474, 429, 430, 431A, 431B, 432, 433, 434A, 434B, 435, 436A, 436B, 437, 438, 439, 440, 441, 470, 459, nedatovaná, nepodepsaná, má v záhlaví uvedený pronajímatel [právnická osoba] a jako nájemce žalobkyně. V článku 3. 1. je nájemní smlouva uzavírána od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021. V článku 5. 7. 3. nájemní smlouvy je umožněno navýšit nájemné o inflační doložku nejdříve od 1. 1. 2020. V článku 6. 4. nájemní smlouvy je oprávnění pronajímatele jednostranně upravit výši záloh na služby, které hradí nájemce na příští kalendářní rok podle skutečně vynaložených výdajů (Nájemní smlouva nedatovaná, nepodepsaná).

6. Ministerstvo [Anonymizováno], [adresa] – Kontrola, provedl kontrolu hospodaření žalobkyně za roky 2018–2019. Došel ke kontrolnímu zjištění, že došlo k úhradě nájmu a služeb nad rámec uzavřené smlouvy. Zjistil, že podle nájemní smlouvy ze dne 22. 11. 2018 mohlo být nájemné poprvé navýšeno s účinností od 1. 1. 2020. Žalobkyně však na základě evidenčního listu a platebního kalendáře 2019 od nového vlastníka budovy provedla platbu vyšší dne 22. 7. 2019 v částce 2 295 435 Kč namísto v nájemní smlouvě sjednaných 2 226 953,30 Kč. Žalobkyně tak uhradila o 68 483 Kč více. Příkazce operace neprovedl správně kontrolní postup dle ustanovení § 14 odst. 2 vyhlášky č. 416/2004 Sb. Jako nedůvodnou shledal kontrolní orgán námitku žalobkyně, že pronajímatel mohl jednostranně zvýšit nájemné, neboť dle článku 6.4 nájemní smlouvy nebylo možné měnit výše záloh za služby v průběhu roku. Provedením výdaje finančních prostředků státního rozpočtu bez právního důvodu bylo v rozporu s ustanovením § 45 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech a došlo k porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. f) zákona o rozpočtových pravidlech, dnem porušení rozpočtové kázně je den 23. 7. 2019, datum úhrady (Protokol o výsledku veřejnosprávní kontroly ze dne 11. 5. 2021 včetně dodatku č. [hodnota], Zpráva o daňové kontrole ze dne 14. 9. 2022). [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro hlavní [Anonymizováno] Prahu žalobkyni uložil odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 65 786 Kč (Platební výměr ze dne 19. 9. 2022, č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]). Dále uložil žalobkyni penále ve výši 30 655 Kč, které vypočetl ve výši 0,04 % denně za období od 24. 7. 2019 do 30. 9. 2022 z částky 65 783 Kč (Platební výměr ze dne 8. 11. 2022, č.j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]). Žalobkyně vystavila platbě nájemného průvodku, která zněla na částku 2 295 436Kč (i). Žalobkyně odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 65 783 Kč a penále ve výši 30 655 Kč uhradila [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro hlavní město [Anonymizováno] dne 30. 9. 2022 a dne 14. 11. 2022 (Výpis z účtu České národní banky číslo [č. účtu] ze dne 30. 9. 2022 a ze dne 14. 11. 2022).

7. Žalovaná v době působení u žalobkyně zpracovala [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ode dne 4. 1. 2019. Dle článku 12 odst. 6 hospodářského řádu bylo před provedením účetní operace nutné ověřit věcnou správnost a úplnost účetního dokladu. Pověření zaměstnanci - za věcnou správnost příkazce operace, za finanční správnost správce rozpočtu a hlavní účetní, za formální správnost účetního dokladu účetní, nebo jiné osoby pověřené ředitelem žalobkyně ověří věcnou správnost a úplnost účetních dokladů a zkontrolují, zda dodaný materiál, dodané práce a služby odpovídají smlouvě nebo objednávce v množství, druhu, jakosti, trvání práce, sjednané ceně, popř. dalším náležitostem, které byly dohodnuty při uzavírání smluv a při objednávání. Podle článku 13 odst. 2 příkazce operace svým podpisem schvaluje čerpání finančních prostředků a potvrzuje oprávněnost, nezbytnost a správnost operace při dodržení hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti. Podle odstavce 3 správce rozpočtu svým podpisem potvrzuje, že finanční prostředky byly na danou účetní operaci plánovány a jsou zabezpečeny v rozpočtu na příslušené rozpočtové položce a že zvolená rozpočtová položka je věcně v souladu s obecně závaznou rozpočtovou skladbou i rozpočtovou skladbou žalobkyně, stanovenou na příslušné účetní období. Podle odstavce 4 a 8 hlavní účetní potvrzuje svým podpisem, že účetní doklad splňuje náležitosti dle zákona o účetnictví a provedení kontroly správnosti použitých účtů (Hospodářský řád žalobkyně účinný od 4. 1. 2019).

8. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě náhrady škody dne 15. 11. 2024 do 15 dní od obdržení výzvy (Předžalobní výzva – náhrada škody ve výši 96 438 Kč ze dne 15. 11. 2024 včetně podacího archu ze dne 19. 11. 2024 a výpisu z aplikace Poštaonline). Následovala komunikace mezi účastníky, kdy si vzájemně sdělovali svá stanoviska (Vyjádření žalobkyně ze dne 14. 11. 2023, Vyjádření žalobkyně ze dne 13. 10. 2023, Vyjádření žalobkyně ze dne 27. 3. 2023, Vyjádření žalované ze dne 12. 12. 2024, Vyjádření žalované ze dne 7. 12. 2023, Vyjádření žalované ze dne 2. 11. 2023, Vyjádření žalované ze dne 13. 4. 2023). Ministerstvo [Anonymizováno], [adresa] – Státní majetek v stanovisku ze dne 11. 10. 2023, uvedlo, že se neztotožňuje s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, které zakládá nerovnost zaměstnanců státní správy a zaměstnanců soukromoprávních subjektů. Samotná skutečnost, že právní řád umožňuje organizační složce odvod za porušení rozpočtové kázně svědčí o jasném vymezení odpovědnostních vztahů v rámci státu (Stanovisko Ministerstva financí, [adresa] – Státní majetek ze dne 11. 10. 2023, č.j. [Anonymizováno]-[č. účtu]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]). Žalobkyně následně rozhodla dne 24, 10, 2024, že škodu v podobě dvou odvodů finančnímu úřadu ve výši 96 438 Kč bude uplatňovat po zaměstnanci, který škodu způsobil zaviněným porušením svých pracovních povinností (Rozhodnutí o způsobu vypořádání škody ze dne 24. 10. 2024, č.j. [Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]).

9. Soud zamítl provést k důkazu Stenoprotokoly 35. schůze, 39. schůze a 41. schůze Poslanecké sněmovny ze dne 7. 11. 2019, 27. 11. 2019 a dne 3. 3. 2020 a Důvodovou zprávu k zákonu č. 118/2020 Sb., neboť tyto dokumenty se týkají úpravy, která v době provedení finanční operace žalovanou nebyly účinné.

10. Soud věc posoudil podle následujících právních ustanovení:

11. Podle ustanovení § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, v účinném znění, zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle odstavce 2 byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. Podle odstavce 3 zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o majetku České republiky, v účinném znění, organizačními složkami státu (dále jen "organizační složka") jsou ministerstva a jiné správní úřady5) státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu. Podle odstavce 2 organizační složka není právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu. Podle odstavce 3 organizační složka je účetní jednotkou, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 4 a 51).

12. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o majetku České republiky, majetek státu (dále jen "majetek") využívá stát zejména a) k plnění svých funkcí anebo v souvislosti s plněním těchto funkcí, b) k zajišťování veřejně prospěšných činností anebo pro účely podnikání.

13. Podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o majetku České republiky, v účinném znění v období od 1. 3. 2016 dosud, fyzické osoby, které z titulu svých funkcí nebo pracovního zařazení v organizačních složkách anebo z titulu pověření vykonávat za stát jeho práva akcionáře právně anebo jinak jednají ohledně majetku a plní další úkoly stanovené tímto zákonem, jsou povinny provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem řídí. Podle odstavce 2 osoby uvedené v odstavci 1 odpovídají za porušení stanovených povinností a za škodu, která tím vznikla na majetku, s nímž je organizační složka příslušná hospodařit, v rozsahu trestněprávních, pracovněprávních a občanskoprávních předpisů. Tím není dotčeno uplatňování odpovědnosti a sankcí vůči organizačním složkám podle zvláštních právních předpisů.

14. Podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o majetku České republiky, v účinném znění v období 8. 2. 2016 - 29. 2. 2016, fyzické osoby, které z titulu svých funkcí nebo pracovního zařazení v organizačních složkách anebo z titulu pověření vykonávat jménem státu jeho práva akcionáře činí právní a jiné úkony týkající se majetku a plní další úkoly stanovené tímto zákonem, jsou povinny provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí. Podle odstavce 2 osoby uvedené v odstavci 1 odpovídají za porušení stanovených povinností a za škodu, která tím státu vznikla, v rozsahu trestněprávních, pracovněprávních a občanskoprávních předpisů. Tím není dotčeno uplatňování odpovědnosti a sankcí vůči organizačním složkám podle zvláštních právních předpisů.

15. Podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. a) zákona o 320/2001 Sb. o finanční kontrole, ve znění účinném 1. 7. 2017 - 31. 12. 2019, uvnitř orgánu veřejné správy zajišťují předběžnou kontrolu plánovaných a připravovaných operací a) vedoucí tohoto orgánu nebo vedoucí zaměstnanci jím pověření k nakládání s veřejnými prostředky orgánu veřejné správy jako příkazci operací.

16. Podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 416/2004 Sb., prováděcí vyhláška k zákonu o finanční kontrole ve veřejné správě, účinné v období od 1. 1.2019 - 26.1.2020, předběžnou kontrolu při řízení veřejných výdajů po vzniku závazku orgánu veřejné správy zajistí ve své působnosti příkazce operace a hlavní účetní. Podle odstavce 2 schvalovacím postupem příkazce operace se prověří a) správnost určení věřitele, výše a splatnosti vzniklého závazku orgánu veřejné správy, b) soulad výše závazku s individuálním příslibem nebo limitovaným příslibem. Podle odstavce 3 příkazce operace vystaví pokyn k plnění veřejných výdajů opatřený svým podpisem a předá jej s doklady o závazku orgánu veřejné správy hlavnímu účetnímu k zajištění platby. Na pokynu označí rovněž, zda se jedná o individuální příslib nebo limitovaný příslib. Podle odstavce 4 schvalovacím postupem hlavního účetního se prověří a) soulad podpisu příkazce operace v pokynu k zajištění platby s podpisem uvedeným v podpisovém vzoru, b) soulad údajů o věřiteli, výši a splatnosti vzniklého závazku orgánu veřejné správy s údaji ve vydaném pokynu k zajištění platby, kterou je tento orgán povinen zaplatit věřiteli.

17. Dle novely č. 118/2020 Sb.:

1. V § 6 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňují se odstavce 2 až 6, které včetně poznámky pod čarou č. 96 znějí: "(2) Právní osobnost a svéprávnost státu se pro účely jeho vystupování v právních vztazích s jinými osobami dělí mezi jednotlivé organizační složky, které jsou podle tohoto zákona anebo podle zvláštních právních předpisů věcně příslušné k zajišťování výkonu práv a plnění závazků státu v těchto právních vztazích a jsou účetními jednotkami. (3) Organizační složky uvedené v odstavci 2 naplňují právní osobnost a svéprávnost státu v právních vztazích, které se jich týkají, samostatně a vzájemně nezávisle. (4) Týká-li se právní vztah současně různých organizačních složek uvedených v odstavci 2, naplňuje každá z nich právní osobnost a svéprávnost státu v rozsahu, který odpovídá její příslušnosti. (5) Odstavce 2 až 4 se použijí přiměřeně i na právní vztahy mezi organizačními složkami navzájem. Právní jednání organizačních složek se v těchto případech řídí ustanovením § 19 odst. 1. (6) V řízení před soudy a jinými orgány vystupují organizační složky za stát jako jednotliví účastníci96). Vystupuje-li v řízení před soudy a jinými orgány za stát v téže věci více organizačních složek, postupují v řízení samostatně, v souladu se svou procesní rolí a vzájemně nezávisle v rozsahu, který odpovídá jejich příslušnosti.

3. V § 47 se doplňuje odstavec 4, který zní: Organizační složka v případě vzniku škody na majetku, se kterým je příslušná hospodařit, bez zbytečného odkladu posoudí uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě odpovědné podle odstavce 2 a pořídí o tom záznam 18. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 (Rc 126/2018): Organizační složky státu vykonávající za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů pouze obhospodařují majetek, který vlastní stát, a proto v důsledku zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů zaměstnance nebo v přímé souvislosti s ním může vzniknout újma na majetku (zmenšení majetku nebo zmaření očekávatelného zvýšení majetku) pouze státu a nikoli organizační složce státu. Ke škodě, kterou by byl zaměstnanec povinen nahradit podle § 250 ZPr, proto může dojít pouze u státu, jestliže nastalo zmenšení jeho majetku nebo jestliže u něj nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle § 250 odst. 1 ZPr je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle § 250 odst. 1 ZPr má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) OSŘ] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 OSŘ] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (k tomu srov. např. rozsudky NS sp. zn. 21 Cdo 2830/2013 nebo sp. zn. 21 Cdo 1174/2013).

19. Po zhodnocení všech důkazů a právním posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Dle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 (Rc 126/2018) předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle § 250 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance.

21. První podmínkou je porušení pracovních povinností zaměstnancem. Soud má za to, že žalovaná skutečně jako příkazce operace ve smyslu § 26 odst. 1 písm. a) zákona o 320/2001 Sb. o finanční kontrole porušila své povinnosti prověřit správnost výše a splatnosti vzniklého závazku ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 416/2004 Sb., a rovněž ustanovení článku 12 odst. 6 Hospodářského řádu žalobkyně účinného od 4. 1. 2019, kdy za věcnou správnost účetního dokladu odpovídá příkazce operace. Žalobkyně měla skutečně vycházet z textu Nájemní smlouvy o nájmu prostoru ze dne 22. 11. 2018, která obsahovala ujednání v článku 6. 4., že pronajímatel může jednostranně navýšit zálohy za služby až na příští kalendářní rok, tedy z toho vyplývá pravidlo, že je nelze navyšovat v průběhu roku tak, jak to udělal pronajímatel v tomto případě. Žalovaná jako osoba, která byla odpovědná za věcnou správnost dokladu, měla zkontrolovat nájemní smlouvu a zamezit vyšší platbě. Nájemní smlouva byla uzavírána v době působení žalované u žalobkyně, žalovaná byla sama autorkou Hospodářského řádu účinného od 4. 1. 2019, texty obou dokumentů jí musely být známy. Co se týká zaviněného jednání zaměstnance, jedná se o nedbalost vědomou, neboť žalovaná jako ředitelka Odboru provozu a digitalizace a autorka Hospodářského řádu účinného od 4. 1. 2019 věděla, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že ji nezpůsobí.

22. Rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu zaplatit částky 65 783 Kč a 30 655 Kč se může jevit jako velmi přísné, když bylo zaplaceno více pouze na zálohách za služby, které by byly v roce 2020 stejně vyúčtovány a žalobkyně by dluh na službách musela stejně uhradit. Škoda tak vznikla pouze v úročení částky 65 783 Kč, které by zůstaly na účtu žalobkyně až do vyúčtování v roce 2020. Penále ve výši 30 655 Kč bylo vysoké proto, že mezi pochybením žalované a vydáním rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu uplynuly více než tři roky a penále bylo účtováno ode dne pochybení do dne vydání rozhodnutí úřadu. Obě částky však žalobkyně Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu uhradila dne 30. 9. 2022 a dne 14. 11. 2022 a škoda v její – tedy ve sféře organizační složky státu skutečně vznikla.

23. Pokud se žalovaná bránila, že i jiní zaměstnanci žalobkyně nezkontrolovali náležitě doklad a musí být odpovědny i oni, soud s tímto nesouhlasí. Další osoby zainteresované v operaci jako správce rozpočtu má hlídat, že finanční prostředky na operaci byly plánovány a hlavní účetní řeší formální správnost účetního dokladu (ta byla dle Finančního úřadu pro hlavní město Prahu rovněž vadná, ale odvod uložil pro neoprávněně odvedenou částku).

24. Dále je dána i příčinná souvislost mezi zmenšením majetku žalobkyně a jednání žalované, tedy že žalovaná věcně nezkontrolovala evidenční list a platební kalendář 2019 od nového vlastníka budovy a dala pokyn k převedení částky 2 295 435 Kč namísto v nájemní smlouvě sjednaných 2 226 953,30 Kč. Na základě toho vydal Finanční úřad pro hlavní město Prahu dvě rozhodnutí, kterými uložil žalobkyni uhradit odvod ve výši 65 783 Kč a penále ve výši 30 655 Kč.

25. Dle soudu však žalobkyni jako státu nevznikla žádná škoda. Dle výše zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 (Rc 126/2018): Organizační složky státu vykonávající za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů pouze obhospodařují majetek, který vlastní stát, a proto v důsledku zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů zaměstnance nebo v přímé souvislosti s ním může vzniknout újma na majetku (zmenšení majetku nebo zmaření očekávatelného zvýšení majetku) pouze státu a nikoli organizační složce státu. Žalobkyni tak přesunem finančních prostředků ve výši 65 783 Kč a 30 655 Kč škody nevznikla, neboť byly zaslány na účet jiné organizační složky státu Finančního úřadu pro hlavní město Prahu.

26. Je pravdou, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, byl vydán v době, kdy § 47 odst. 2 zákona o majetku státu měl dikci „za škodu, která tím státu vznikla“ a v od 1. 3. 2016 má dikci „za škodu, která tím vznikla na majetku, s nímž je organizační složka příslušná hospodařit“, nicméně ani z důvodové zprávy k bodu 8. novely č. 51/2016 Sb., ani z textu samotného nelze dovodit, že by v otázce vzniku škody měly organizační složky samostatnou subjektivitu od státu. Soud vnímá tuto změnu jako formulační zpřesnění, například v situaci, kdy zaměstnanec způsobí škodu tím, že vlastním zaviněním poškodí například počítač, se kterým pracuje u organizační složky státu, potom to bude právě daná organizační složka, která bude jménem státu tuto škodu na majetku státu vymáhat. V případě, že škodu zaměstnanec způsobí tím, že jedna organizační složka vyměří penále nebo škodu druhé složce, škoda na majetku státu nadále nevzniká.

27. Je pravdou, že zaměstnanci organizačních složek státu mají pro případ škody, kdy je organizační složka povinna zaplatit jiné organizační složce nějaký druh sankce (odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně a zaplacení penále za prodlení), „výhodu“ v tom, že škodu nehradí oproti zaměstnancům státních příspěvkových organizací (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3763/2020), popřípadě oproti zaměstnancům v soukromé sféře. Vyplývá to však z odlišného postavení organizačních složek a příspěvkových organizací, které jsou vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší organizacím hospodařit, a jsou vybaveny způsobilostí být i v těchto věcech účastníky řízení před soudy. Na stát a příspěvkové organizace státu se nehledí jako na jeden subjekt. Komentářová literatura pak hovoří, že státní příspěvková organizace je právnická osoba, kterou řadíme mezi státní organizace s vazbou na státní rozpočet. Nikoliv ovšem toliko příjmy či výdaji (jako organizační složky státu), ale finančními vztahy (Tyšerová, D., Vácha, P., Kilián, M., Hospodaření a nakládání se státním majetkem. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 47–48). Z toho pak vyplývají odlišné právní následky při posuzování vzniku škody pro zaměstnance organizačních složek státu a příspěvkových organizací. 28. .Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3617/2022, v části obiter dictum naznačil, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, vycházel z dělené subjektivity státu, a jednak z toho, že organizační složky nevlastní a nemohou vlastnit majetek; ten vlastní pouze stát a pouze státu (nikoliv organizační složce) může vzniknout újma na majetku. Při řešení jiných právních případů shodujících se v podstatných znacích s tímto judikátem (jimž je společné zaplacení pokuty organizační složkou do státního rozpočtu) bude proto muset soud podat výklad, zda zákonem č. 118/2020 Sb. (který se mimo jiné nijak nedotkl § 8 zákona č. 219/2000 Sb.) byl překonán i koncept státu jako jediného vlastníka majetku.

29. Soud k tomuto uvádí, že novela č. 118/2020 Sb. zákona o majetku České republiky, se dotkla zejména ustanovení § 6 zákona o majetku České republiky, kdy stanovila že právní osobnost a svéprávnost státu se pro účely jeho vystupování v právních vztazích s jinými osobami dělí mezi jednotlivé organizační složky, které jsou podle tohoto zákona anebo podle zvláštních právních předpisů věcně příslušné k zajišťování výkonu práv a plnění závazků státu v těchto právních vztazích a jsou účetními jednotkami a že organizační složky naplňují právní osobnost a svéprávnost státu v právních vztazích, které se jich týkají, samostatně a vzájemně nezávisle. Jak zdůraznil Nejvyšší soud, ustanovení § 8 zákona o majetku České republiky, podle kterého majetek státu využívá stát zejména a) k plnění svých funkcí anebo v souvislosti s plněním těchto funkcí, b) k zajišťování veřejně prospěšných činností anebo pro účely podnikání, zůstalo nedotčeno. Z novelizované dikce však nijak nevyplývá, že by organizační složky nabyly touto novelou právní subjektivitu, že by mohly samostatně vlastnit majetek a být samostatně účastníky právních vztahů bez vazby na stát ([jméno FO], Pár poznámek k tzv. teorii dělené subjektivity státu aneb může stát žalovat sám sebe? Právní rozhledy 7-8/2024). V ustanovení § 8 zákona o majetku České republiky se nadále hovoří o majetku státu, nikoli majetku organizační složky státu. Soud uvedenou novelu opět hodnotí jako určité zpřesnění při rozdělení úkolů mezi jednotlivými organizačními složkami státu, než že by došlo k jasnému zakotvení dělené subjektivity státu. Organizační složky státu se mohou vzájemně soudit, vyžadovat přesuny prostředků mezi sebou, uplatňovat nároky jménem státu vůči třetím osobám, ale ve vztahu k třetím osobám v otázce škody spočívající v přesunu z jedné rozpočtové kapitoly státu do jiné rozpočtové kapitoly státu se jedná pouze o jeden subjekt, a to je stát. Soud předpokládá, že kdyby zákonodárce chtěl přijmout tak významnou změnu v postavení organizačních složek státu, jistě by ji stanovil explicitně, nikoli náznaky v úpravě ustanovení § 6 zákona o majetku České republiky.

30. Soud proto zamítl žalobu, neboť škoda na majetku České republiky nevznikla.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 26 281,20 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 96 438 Kč sestávající z částky 4 980 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 27. 2. 2025, účast na jednání u soudu dne 12. 5. 2025 a účast na jednání u soudu dne 12. 6. 2025) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 21 720 Kč ve výši 4 561,20 Kč. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalované soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.

32. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.

Poučení