7 C 26/2024 - 57

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Zálišem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 115 697,38 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud neschvaluje smír tohoto znění: „Žalovaný se zavazuje uhradit žalobci: částku 115 697,38 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 17 716,91 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 113 522,52 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 840,07 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 115 697,38 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení. Žalovaný se dále zavazuje uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 452,50 Kč, ponížených o vrácenou část soudního poplatku. to vše formou pravidelných měsíčních splátek v minimální výši 4 100 Kč splatných vždy ke každému 25. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v kterém nabude toto usnesení právní moci, s tím, že v případě prodlení s úhradou jedné splátky, a to i částečně, se stává splatným celý zůstatek výše specifikované dlužné částky. Žalobci se vrací poměrná část uhrazeného soudního poplatku ve výši 3 628 Kč.“

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 36 317,47 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 100 Kč splatných vždy ke každému 25. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a až do úplného zaplacení této částky s tím, že pokud žalovaný nezaplatí dílčí splátku včas a řádně, stává se splatnou celá dosud žalovaným neuhrazená částka.

III. Žaloba se zamítá co do žalobního žádání na zaplacení částky 79 379,91 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 716,91 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 840,07 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 113 522,52 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 115 697,38 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhá zaplacení 115 697,38 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum], na jejímž základě a v jejímž rámci poskytla žalobkyně žalovanému tzv. revolvingový úvěr, výsledně 153 433,38 Kč, ač úvěrový rámec činil 120 000 Kč. Žalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 113 522,52 Kč, neuhrazených nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, poplatků ve výši 175 Kč, poplatků za pojištění ve výši 699,86 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč, přičemž žalobkyně žádá zaplatit ještě příslušenství, a sice kapitalizovaný úrok ve výši 17 716,91 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 840,07 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 113 522,52 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 115 697,38 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení.

2. Při jednání dne 14. 11. 2024 žalobkyně navrhla uzavření smíru, jak je uveden ve výroku I. tohoto rozsudku. Přítomná žalovaný s návrhem smíru souhlasil, návrh smíru podepsal a stejně jako žalobkyně jej navrhl schválit.

3. Z listinných důkazů předložených účastníky, z listin vyžádaných soudem (§ 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) soud při zohlednění shodných skutkových tvrzení účastníků zjistil následující skutečnosti (ty které skutečnosti zjistil soud z toho, co je uvedeno v závorce za tou kterou skutečností): Žalobkyně, v obchodním rejstříku zapsána jako akciová společnost od [datum] s předmětem podnikání (zapsaným od [datum]): poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (výpis z obchodního rejstříku v CEPR), poskytla žalovanému celkem 153 433,38 Kč v období od [datum] do 18. 7. 2023, vždy k žádosti žalovaného (zejm. čerpáním kreditní úvěrové karty – shodná tvrzení účastníků a výpis čerpání, splátek a úhrad v systému CEPR) a v rámci tzv. revolvingového úvěru, přičemž žalovaný žalobkyni uhradil celkem 117 115,91 Kč v rámci splátek v různé výši, někdy dosahující výše předepsané splátky, někdy v nižší výši, někdy v předepsané splatnosti, někdy po ní, s tím, že první splátku ve výši 14,47 Kč jako splátku mimořádnou uhradil 29. 2. 2020, poslední splátku ve výši 1 000 Kč zaplatil k 12. 9. 2023, načež přistoupila žalobkyně dne 9. 11. 2023 k „sesplatnění“ (výpis čerpání, splátek a úhrad v systému CEPR, ohledně toho, že žalovaný čerpal určitou částku v rámci tzv. revolvingového úvěru, na kterou žalovaný pravidelně splácel, jde též o shodné tvrzení účastníků – vizte tvrzení žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a vyjádření žalovaného při jednání dne 26. 11. 2024 – č. l. 51 verte a č. l. 52). Dle listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru a smlouva o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] opatřené dne [datum] podpisem účastníků ujednali účastnici, žalovaný označený rodným číslem a adresou trvalého pobytu, žalobkyně jako právnická osoba, že žalobkyně poskytuje žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 7 097 Kč na koupi mobilního telefonu, který se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit v jedenácti měsíčních splátkách po 716 Kč (při roční úrokové míře 20,39 %). Dále se dle té samé listiny žalobkyně zavázala poskytnout (opakovaně a k žádosti žalovaného) tzv. bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 15 000 Kč prostřednictvím kreditní karty, který mohl žalovaný kdykoli navýšit čerpáním nad tento rámec, přičemž se žalovaný zavázal poskytnuté prostředky splácet tak, že výše měsíční splátky bude činit 4 % z dlužné částky, nejméně 400 Kč, při deklarované roční úrokové míře 26,28 % a roční procentní sazbě nákladů 40,60 %. Kromě toho účastníci sjednali právo na případné placení smluvních pokut (např. „po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného, maximálně 0,1 % denně z dlužné částky“), nákladů na vymáhání dluhu, či možnost zesplatnění úvěru, součástí smlouvy se měly stát i úvěrové podmínky, přičemž žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že se s nimi seznámil (předmětná smlouva v systému CEPR). V úvěrových podmínkách nadto účastníci dohodli možnost opětovného čerpání úvěru a stanovily další smluvní podmínky (Pravidla programu Premia a Úvěrové podmínky [právnická osoba]. v systému CEPR). Žalovaný před čerpáním úvěru žalobkyni (osobám za ni jednajícím) sdělil, že je ženatý, vyživuje dvě děti, bydlí ve vlastním domě/bytě, je zaměstnán, výše jeho příjmů činí [částka], příjem ostatních členů domácnosti [částka] a měsíční výdaje domácnosti 8 000 Kč (shodná tvrzení účastníků – žalobkyně dle vyjádření k výzvě soudu ze dne 28.6. 2024 na č. l. 15 až 17 a ze dne 4. 10. 2024 na č. l. 22 až 23; žalovaný při jednání dne 26. 11. 2024, č. l. 52; dle žalobkyně má též prokazovat jí předložená, avšak žalovaným nepodepsaná listina označená jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik ze dne 20. 6. 2024“, v níž se uvádí, že s výsledkem „OK“ či „Overeno“ provedla lustrace v registrech SOLUS, NKRI, MVCR, JAP_PUJCKA, CEE ke dni [datum]). V listině označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru a smlouva o revolvingovém úvěru je však uvedeno, že čistý měsíční příjem žalovaného činí [částka], je v ní vyplněno telefonního číslo a e-mailová adresa žalovaného, aniž by v ní bylo uvedeno cokoli o výdajích (domácnosti) žalovaného, dále jsou v ní ohledně poměrů žalovaného uvedeny údaje zmíněné v předcházející větě. V nedatované úvěrové zprávě se kromě osobních údajů žalovaného, mj. telefonního čísla a e-mailové adresy, uvádí informace o předcházejících úvěrových produktech, které měl žalovaný využívat, konkrétně spotřebitelský úvěr ze dne [datum] splácený v jedenácti měsíčních splátkách po 716 Kč, informace, že byly v listopadu 2019 a lednu 2020 odvolány dvě žádosti o „osobní úvěr“ po 30 000 Kč a 40 000 Kč, dále, jakož i že byla [datum] odmítnuta žádost o kreditní splátkovou kartu s úvěrovým rámcem 10 000 Kč (úvěrová zpráva v systému CEPR). Dle žalobkyní předložené metodiky posuzování úvěruschopnosti klienta (systém CEPR) žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klienta standardně vychází z údajů o příjmech a výdajích klientů, lustruje je v různých registrech za účelem zjištění jejich platební morálky a majetkové situace, na základě toho dospívá k limitu nejvyšší měsíční splátky, tedy částce, kterou je dle zjištěných údajů klient schopen hradit a tuto částku porovnává s výší nově sjednávané splátky úvěru, systém žalobkyně pracuje automatizovaně na základě údajů uvedených klientem a údajů z registrů, ověřování příjmů a výdajů provádí žalobkyně pouze v některých případech, kdy je indikována pochybnost o schopnostech klienta splácet. Žalobkyně zaslala 10. 11. 2023 (podací arch v systému CEPR) žalovanému výzvu datovanou 9. 11. 2023 k okamžitému zaplacení všech dluhů ze smlouvy o úvěru číslo [hodnota] ve výši celkem 125 858,81 Kč, a to obratem, nejpozději do 14 dnů ode dne sepsání výzvy (výzva ke splacení celého úvěru v systému CEPR). Tato výzva byla žalovanému dodána 20. 11. 2023 (kopie obrazovek s informacemi od České pošty, s.p. na č. l. 22 verte). Následně mu 1. 12. 2023 (podací arch v systému CEPR) zaslala (prostřednictvím svého zástupce) výzvu k zaplacení 127,908 09 Kč ze zmíněné smlouvy, v níž je rozebráno, na základě jakých skutečností žalovaný tuto částku dluží (předžalobní výzva v systému CEPR). Tato výzva byla žalovanému dodána 5. 12. 2023 (kopie obrazovek s informacemi od České pošty, s.p. na č. l. 22 verte). Žalovaný má tři nezletilé děti, nejmladší narozeno v roce [rok] (potvrzení o lustraci v ISZR na č. l. 46), nemá ke své osobě vedena žádná práva v katastru nemovitostí (evidence práv v katastru nemovitostí z č. l. 32), nevyplácí se mu žádné dávky ze systému sociálního zabezpečení (sdělení Úřadu práce ČR na č. l. 35 a 41, sdělení OSSZ [adresa] z č. l. 43 až 45), ač za část srpna 2024 pobíral dávky nemocenského pojištění v podobě ošetřovného (sdělení OSSZ [adresa] z č. l. 43 až 45). Od [datum] je zaměstnán u [právnická osoba] (sdělení OSSZ [adresa] z č. l. 44 a 45), s níž [datum] ujednal prodloužení pracovního poměru do [datum] (dodatek č. 1 k pracovní smlouvě na č. l. 50). V minulosti byl opakovaně veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, mj. od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] (sdělení ÚP ČR na č. l. 49).

4. Z jiných než shora uvedených důkazních prostředků nezjistil soud skutečnosti významné pro posouzení této věci, a proto z oněch jiných důkazních prostředků neučinil žádná skutková zjištění. Pravost ani správnost provedených listin nebyla v řízení zpochybněna, soud o nich neměl důvodu pochybovat, a proto z nich při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

5. Na základě shodných tvrzení účastníků a provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně jako akciová společnost s předmětem činnosti poskytování a zprostředkování spotřebitelských úvěrů a žalovaný jakožto osoba nepodnikající, zaměstnanec, podepsali dne [datum] listinu nazvanou smlouvu o spotřebitelském úvěru a revolvingovém úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 7 097 Kč na koupi mobilního telefonu a také se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 15 000 Kč, jež mohl žalovaný opakovaně čerpat a navyšovat dalším čerpáním nad limit prostřednictvím vystavené kreditní karty. Žalovaný se v listině zavázal oba úvěry splácet, revolvingový úvěr měsíční splátkou ve výši čtyř procent z vyčerpané částky úvěru. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že roční úroková sazba činí 26,28 %. Dále strany sjednaly právo na případné placení smluvních pokut, nákladů na vymáhání dluhu, či možnost zesplatnění úvěru. Dle úvěrových podmínek, které se staly součástí smlouvy, mohl žalovaný úvěr čerpat opakovaně. Žalobkyně má v rámci poskytování spotřebitelských úvěrů nastaven automatizovaný systém posuzování úvěruschopností zájemců o poskytnutí spotřebitelského úvěru, který vychází z údajů o příjmech a výdajích klientů a lustrací v různých registrech za účelem zjištění jejich platební morálky a majetkové situace, na základě toho dospívá k limitu nejvyšší měsíční splátky, tedy částce, kterou je dle zjištěných údajů klient schopen hradit, a tuto částku porovnává s výší nově sjednávané splátky úvěru. Ověřování příjmů a výdajů provádí žalobkyně pouze v některých případech, kdy je indikována pochybnost o schopnostech klienta splácet. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného za účelem sjednání spotřebitelského úvěru ve výši 7 097 Kč na koupi mobilního telefonu a za účelem sjednání revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem 15 000 Kč žalobkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, konkrétně, že je žalovaný ženatý, bydlí ve vlastním domě/bytě, má 2 děti, jeho příjem činí 14 000 měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti 11 500 Kč měsíčně, že měsíční výdaje domácnosti 8 000 Kč. Dále měla žalobkyně provést lustrace v registru SOLUS, NRKI, registru ministerstva vnitra, registru CEE. I v průběhu čerpání úvěru žalovaným a navyšováním úvěrového rámce dalším čerpáním úvěru prostřednictvím kreditní karty měla zjistit, že žalovaný ke konci roku 2019 a na počátku roku 2020 neúspěšně žádal o poskytnutí úvěrových produktů jako „úvěrová karta“ či „osobní úvěr“ (30 000 a 40 000 Kč). V období od [datum] do 18. 7. 2023 žalovaný čerpal a žalobkyně žalovanému poskytla 153 433,38 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni uhradil celkem 117 115,91 Kč v rámci splátek v různé výši, někdy dosahující výše předepsané splátky, někdy v nižší výši, někdy v předepsané splatnosti, někdy po ní, s tím, že první splátku ve výši 14,47 Kč jako splátku mimořádnou uhradil 29. 2. 2020, poslední splátku ve výši 1 000 Kč zaplatil k 12. 9. 2023. Žalovaný má tři nezletilé děti, nejmladší narozeno v roce [rok], nemá ke své osobě vedena žádná práva v katastru nemovitostí, nevyplácí se mu žádné dávky ze systému sociálního zabezpečení, ač za část srpna 2024 pobíral dávky nemocenského pojištění v podobě ošetřovného. Od [datum] je zaměstnán u [právnická osoba], aktuálně dle dohody s trváním pracovního poměru do [datum]. V minulosti byl opakovaně veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, mj. od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] (sdělení ÚP ČR na č. l. 49).

6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval níže uvedená ustanovení právních předpisů: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014 dosud (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1746 odst. 1 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Dle § 1746 odst. 2 o. z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále též jen „z. s. ú.“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 1812 odst. 2 o. z. k ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 1813 odst. 1 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

7. Po právní stránce posoudil soud věc takto: Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená dne [datum], na jejímž základě žalobkyně umožnila žalovanému mj. prostřednictvím kreditní karty opakovaně čerpat úvěr i nad původně ujednaný úvěrový rámec 15 000 Kč, je absolutně neplatná (§ 588 věty první o. z. – ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú., § 433 odst. 1 o. z. a § 1813 odst. 1 o. z.). Účastníci ji uzavřeli dle § 2395 a násl. o. z. ve spojení s § 1746 o. z. a § 2 odst. 1 z. s. ú. dne [datum], kdy ujednali konkrétní výši úvěrového rámce a další parametry úvěru na základě „rámce“. Žalobkyně má proto jen právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z. ve výši poskytnuté a nevrácené jistiny, tj. 36 317,47 Kč. V řízení totiž bylo prokázáno, že žalovaný čerpal (a žalobkyně žalovanému poskytla) 153 433,48 Kč a žalovaný žalobkyně vrátil (zaplatil) 117 115,91 Kč.

8. Stran posouzení spotřebitelského charakteru závazku soud doplňuje, že je zjevné, že žalovaný v době uzavření smlouvy vystupoval jako spotřebitel, kdežto žalobkyně vystupovala při uzavření smlouvy a poskytnutí úvěru jako podnikatelka. To se ostatně podává z žalobkyní předložených listin, zejm. z označení účastníků v listinách – žalovaný označen datem narození, adresou pobytu, kdežto žalobkyně jako právnická osoba, banka, poskytující bankovní produkty a služby, identifikačním číslem osoby. Nadto se z jednotlivých listin opatřených podpisy obou stran podává, že byly předem připraveny žalobkyní, že jde o formuláře a vzorové listiny.

9. Žalobkyně sice prokázala, že se věnovala procesu ověřování úvěruschopnosti žalovaného, avšak dle názoru soudu nikoli řádně, nikoli dostatečně, a lze uzavřít, že až nedbale. Příjem žalovaného, ženatého otce dvou nezletilých dětí, měla dle zjištění žalobkyně tvořit pouze mzda ve výši [částka] (dle údajů ve smlouvě o úvěru ve výši [částka]; nicméně žalobkyně uvedla a tvrdila, že při posouzení úvěruschopnosti vycházela z částky nižší – vyjádření na č. l. 23). Dále žalobkyně vycházela z tzv. dalšího příjmu domácnosti ve výši [částka], jakož i z toho, že před čerpáním úvěru (ale nikoli v samotné smlouvě, v níž uvedl své příjmy a další údaje o svých poměrech) žalovaný sdělil, že měsíční výdaje domácnosti dosahují 8 000 Kč, aniž by tyto výdaje jakkoli hodnověrně ověřila, zabývala se jimi, zabývala se jejich strukturou či výší. Kromě toho žalobkyně „zkoumala“ schopnost žalovaného splácet peněžní prostředky jen k úvěru na koupi mobilního telefonu a k revolvingovému úvěru s úvěrovým rámcem 15 000 Kč, nikoli k tomu, zda je schopen žalovaný splatit (výsledně) více než 150 000 Kč, nadto zda v ujednaných splátkách ve výši 4 % z dlužné částky úvěru. Žalobkyně se nepozastavila nad tím, zda žalovaným toliko tvrzené výdaje mohou vzhledem k jeho poměrům odpovídat jeho výdajům skutečným, nezjišťovala, čeho se tyto výdaje týkají, byť měla zpozornět, protože z poměrů žalovaného se podávalo, že reálně nemusí být s to splácet více než původně ujednaný úvěrový rámec. Žalobkyně se nepozastavila ani nad tím, že žalovaný potřeboval úvěr ke koupi mobilního telefonu za kupní cenu kolem 7 000 Kč a současně prostředky z revolvingového úvěru na běžný život svůj a své rodiny, na běžné výdaje – což se podává zejm. z žalobkyní předloženého výpisu. Přesto žalobkyně umožňovala žalovanému opětovně přečerpávat původně ujednaný úvěrový rámec. K tomu soud dodává, že v samotné smlouvě o úvěru není o výdajích žalovaného ani zmínka, byť se v ní uvádí, jakých dosahuje příjmů, ale též další skutečnosti o poměrech žalovaného. Zdánlivě úvěruschopným se žalovaný mohl stát jen díky dalším příjmům domácnosti, kdy se nejspíše mělo jednat o příjem manželky, byť to z ničeho neplyne. Zde je však nutno poznamenat, že nemá-li dlužník vlastní prostředky k úhradě dluhů, musí věřitel dbát zvýšené opatrnosti stran toho, zda je dlužník skutečně schopen plnit své závazky z cizích prostředků. Lze se sice zásadně domnívat, že ženatý žalovaný může užít příjmy manželky k hrazení svých závazků, právo však připouští, aby dluh manželky nepostihoval společné jmění manželů nebo aby manžel měl příjmy, které nespadají do společného jmění a druhý manžel tak s nimi nesmí nakládat, natož aby je směl věřitel postihnout. Nelze se tedy bez dalšího spolehnout na to, že pokud vůbec nějaký další příjem domácnosti existoval, mohl jej žalovaný po právu použít k placení svých závazků – ze sjednané smlouvy. Touto okolností a ani dalším ověřením skutečných příjmů či výdajů žalovaného se žalobkyně nezabývala. Pouze v rovině tvrzení pak zůstaly údaje uváděné žalobkyní v úvěrové zprávě a v rámci doplnění žaloby týkající se dalších odmítnutých žádostí žalovaného o poskytnutí dalších úvěrových produktových, nemluvě o tom, že i tyto skutečnosti (z nichž některé mohla žalobkyně zjistit jen po uzavření smlouvy) potvrzují závěr soudu, že žalobkyně neměla umožnit čerpat žalovanému tak vysoký úvěr. Soud proto uzavřel, že žalobkyně řádně nedostála své povinnost ověřit a zkoumat, zda bude žalovaný s to splácet poskytnutý úvěr (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 k povinnosti obecného soudu zkoumat, zda úvěrující prověřil schopnost úvěrovaného úvěr splatit, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 o povinnosti žalobce před poskytnutím úvěru náležitě posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr). K otázce absolutní neplatnosti smlouvy a povinnosti tuto okolnost zkoumat odkazuje soud na rozhodnutí Soudního dvora ve věci sp. zn. C-679/18, s nímž se zcela ztotožňuje. Zanedbáním náležité péče při poskytování spotřebitelských úvěrů, tedy zanedbáním povinnosti zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele, došlo ve smyslu § 588 o. z. ke zjevnému porušení zákonných ustanovení chránících spotřebitele jako slabší smluvní stranu, čímž došlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku, jakož i dobrých mravů. V té souvislosti nelze ani opomenout, že kumulací sankcí a dalších a dalších poplatků, které zatěžovaly pouze žalovaného na základě smlouvy (a úvěrových podmínek) žalobkyní jako podnikatelky a profesionálky v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů připravených, žalobkyně zneužila své silnější postavení, svou hospodářkou převahu nad žalovaným jako spotřebitelem, čímž došlo nejen k porušení zásady zákazu zneužití kvality odborníka a hospodářského postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran (§ 433 odst. 1 o. z.), ale též k porušení ochrany spotřebitele před ujednáními, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele (§ 1813 odst. 1 o. z.).

10. Právě pro rozpor se shora zmíněnými kogentními právními pravidly spotřebitelského práva, právními normami chránícími spotřebiteli, soud nemohl schválit účastníky navržený smír. Soudní smír stojí na pomezí mezi procesní a hmotněprávní úpravou, jedná se o hmotněprávní úpravu vztahů účastníků řízení, které je propůjčena z rozhodnutí soudu (usnesení o schválení smíru) procesní forma s atributy právní moci a vykonatelnosti; na rozdíl od pouhé soukromoprávní novace/narovnání/započtení/vzdání se práva tak smír nese atributy vykonatelného exekučního titulu a tvoří překážku věci rozhodnuté (srov. usnesení Nejvyššího soudu usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009). Soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy, smír pak může být zrušen, je-li v rozporu s hmotným právem. Smír je v rozporu s hmotným právem, je-li v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních jednání nebo pomíjí-li náležitosti právních jednání, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2319/2019). V této věci je zásadní otázka ochrany slabší smluvní strany a její promítnutí ve spotřebitelském právu a ochraně spotřebitele při uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru. Je obecně známo, že nejnákladnější úvěry, tedy ty sice nejrizikovější a také ty s největším nepoměrem vzájemného plnění, zpravidla vyhledávají spotřebitelé, kteří na jiné úvěry nedosáhnou a nachází se v neutěšených majetkových poměrech, což následně vede k nepříznivým sociálním jevům (srov. silnou kritiku této skutečnosti, včetně podrobného rozboru problematiky lichvářských půjček, vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16). Ochrana spotřebitele je zásadním principem vyvěrajícím z obecných zásad soukromého práva jako je ochrana slabší smluvní strany, ochrana dobrých mravů a povinnost jednat v právním styku poctivě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I.ÚS 342/09). Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Obdobně recentně judikoval také Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s. r. o. v. EC Financial services, a. s. V případě „ne-úvěruschopného“ dlužníka účastníci nemohou obejít ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tím způsobem, že věřitel, kterému náleží pouze bezdůvodné obohacení dle kogentních ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, získá v rámci smíru plnění nad daný rozsah. Ve zdejší věci žalobkyně uplatňovala na jistině více, než jaké bylo bezdůvodné obohacení žalované, nemluvě o příslušenství. Takový smír by byl v rozporu s kogentním ustanovením § 87 z. s. ú., které je jen projevem zásady ochrany slabší smluvní strany, povinnosti poctivého jednání a ochrany dobrých mravů, a jako takový je smír rozporný s právními předpisy. Ze všech dosud rozebraných důvodů soud smír neschválil (výrok I.).

11. Opakující se námitka některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, že ustanovení § 87 z. s. ú. stanovuje za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost sankci v podobě relativní neplatnosti, je lichá. I přes znění předmětného ustanovení je nutno neplatnost považovat za absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, neboť zákonem č. 257/2016 Sb. mělo dojít k implementaci předpisů Evropské unie – zejm. směrnice 2008/48/ES –, vydaných na ochranu spotřebitele, které vyžadují zajištění posouzení úvěruschopnosti spotřebitele na základě dostatečných informací a stanovení účinných, přiměřených a odrazujících sankcí pro případ porušení takové povinnosti. K otázce absolutní neplatnosti odkazuje soud též na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C-679/18 a na shora citovaná rozhodnutí českých soudů, s nimiž se zcela ztotožňuje. Závěry citované žalobkyní v jejích podáních a vyjádření k procesu posouzení tzv. úvěruschopnosti se v této věci neuplatní tak, že by odůvodnily přiznání celé žalované částky, neboť je zřejmé, že žalobkyně jí známé údaje řádně nevyhodnotila, zanedbala svou povinnost zkoumat, zda bude žalovaný při své situaci s to splácet další poskytnutý spotřebitelský úvěr.

12. Shrnuje se, že pro nikoli řádné posouzení úvěruschopnosti je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná jako celek; absolutně neplatná jsou tak i ujednání o smluvených úrocích a dalších poplatcích (skryté úroky, skryté úplaty).

13. Výše poskytnutého úvěru nemá vliv na rozsah povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, jelikož zákon (na základě práva Evropské unie) ukládá takovou povinnost poskytovateli spotřebitelského úvěru bez dalšího. Poskytovatel na tuto svou povinnost nesmí rezignovat. Ani to, že žalovaný po jistou dobu splácel poskytnutý revolvingový úvěr není v této věci relevantní, neboť z žalobkyní předloženého výpisu vyplývá, že platební morálka žalovaného nebyla bezproblémová, mnohdy hradil splátky nižší než předepsané a mnohdy až po dni splatnosti. K tomu soud dodává, že podstatné je, zda žalobkyně vůbec přezkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnuté peněžní prostředky, z jakých vycházela údajů, jak je vyhodnotila, a to před samotným poskytnutím peněžních prostředků. Splnění této povinnosti nelze posuzovat optikou budoucích v té době neznámých skutečností (tím, zda a jak žalovaný splácel prostředky, ohledně nichž měla být zkoumána schopnost žalovaného je splatit).

14. S ohledem na § 87 z. s. ú. a závěry rozsudku Nevyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s nimiž se soud zcela ztotožňuje, nemá žalobkyně právo na zaplacení úroků z prodlení. Pro úplnost a stručnost si soud dovoluje citovat bod 17. odůvodnění zmíněného rozsudku (zvýraznění doplněno soudem): „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ K tomu soud dodává, že za přiměřenou možnostem žalovaného jako spotřebitele pokládá, aby splatnost bezdůvodného obohacení nastala tak, jak rozhodl soud, tedy v době stanovené v souladu s § 87 odst. 1 z. s. ú., v době přiměřené možnostem žalovaného jako spotřebitele a v intencích návrhu soudního smíru, jehož schválení se účastníci domáhali. Takto je zajištěno, že žalovaný má a bude mít dostatek času na zaplacení žalované částky, potažmo alespoň k podniknutí kroků k jejímu splácení, jakož i to, že rozložení zaplacení bezdůvodného obohacení do splátek dostatečně zohledňuje poměry žalovaného tak, jak je zjistil soud, ale i to, aby se žalobkyni tyto navrátily tak, že nebude povoleným splátkami nadměrně znevýhodněna oproti žalovanému, že se jí přisouzeného plnění dostane v reálném čase. K tomu je třeba dodat, že od poskytnutí spotřebitelského úvěru, došlo k výraznému růstu cenové hladiny, žalovanému se narodilo další dítě, o nějž se patrně celodenně stará jeho manželka, kdežto žalovaný vykonává výdělečnou činnost za asi [částka] čistého, z nichž po zaplacení nezbytných výdajů zbývá asi 15 0000 Kč (k tomu tvrzení žalovaného při jednání dne 14. 11. 2024 – č. l. 27). Povolené splátky dle názoru soudu odpovídají vzájemnému postavení stran a jejich poměrům – žalovaný spotřebitel, otec tří nezletilých dětí, zaměstnanec, kdežto žalobkyně právnická osoba, podnikatelka poskytující úvěry, prosperující společnost (což je obecně známou skutečností).

15. Shora citované závěry Nejvyššího soudu – byť v této věci nelze uzavřít, že jde o případ tzv. lichvářského úvěru – a znění § 87 z. s. ú. lze při respektu k zásadě výkladu nejpříznivějšího pro spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, jehož závěry jsou pro soud závazné – čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyložit i tak, že povinnost spotřebitele (zde žalovaného) vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (a tomu odpovídající právo poskytovatele spotřebitelského úvěru na vrácení poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele) představuje zvláštní a samostatnou povinnost (právo) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z., nejméně co se týče splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Jinak řečeno, ustanovení § 87 z. s. ú. lze pokládat za speciální ustanovení k ustanovením § 2991 a § 2993 o. z. a zejm. k § 1958 odst. 2 o. z., a tak zakládajícímu zvláštní povinnost spotřebitele (právo poskytovatele spotřebitelského úvěru) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu plynoucí od doručení výzvy na vydání obohacení, tedy vylučující aplikaci obecných občanskoprávních předpisů o splatnosti. Ještě jinak řečeno, poskytovatel spotřebitelského úvěru nemá v případě porušení povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnost spotřebitele (dle § 86 z. s. ú.) právo na úroky z prodlení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu od doručení výzvy k plnění (k vrácení bezdůvodného obohacení) – § 1958 odst. 2 ve spojení s 1968 a § 1970 o. z. –, jelikož je spotřebitel povinen vrátit jistinu až v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta poslední z. s. ú.). V této věci je dle názoru soudu takovou dobou přiměřenou možnostem žalovaného až doba soudem stanovená, resp. to, že soud žalovanému povolil, aby žalobkyni přisouzenou částku uhradil žalobkyni ve splátkách odpovídajících jeho možnostem (k tomu výše).

16. Na podkladě všech výše rozvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do žalobního žádání na zaplacení 36 317,47 Kč, pročež právě v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok II.). Ve zbylém rozsahu – tj. co žalobního žádání na zaplacení částky 79 379,91 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 716,91 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 840,07 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 113 522,52 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 115 697,38 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení – soud žalobu zamítl (výrok III.).

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn tím, že se na první pohled z větší části úspěšný žalovaný (kterému by tak dle zásady úspěchu ve věci náležela náhrada poměrné části nákladů řízení – § 142 odst. 2 o. s. ř.) práva na náhradu nákladů řízení vzdal před vyhlášením rozsudku (protokol o jednání ze dne 26. 11. 2024 na č. l. 53 verte).

18. K povolení splátek ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. soud uvádí, že současně při respektu k vůli účastníků vyjádřené v návrhu smíru stran způsobu platby přisouzené částky rozhodl, že pokud žalovaný nezaplatí dílčí splátku včas a řádně, stává se splatnou celá dosud žalovaným neuhrazená částka. První splátku je žalovaný povinen zaplatit do 25. dne měsíce následujícího po měsíce, v němž tento rozsudek nabude právní moci. Pokud například nabude právní moci v únoru 2025, je žalovaný povinen zaplatit první splátku ve výši 4 100 Kč do 25. 3. 2025 (poslední splátka bude činit neuhrazený zbytek). Pokud kteroukoli splátku, dokonce i jen částečně, nezaplatí včas, stane se splatnou dosud nezaplacená část zbytku dluhu (zbytku přisouzené částky žalobkyni), pročež bude žalovaný i bez výzvy žalobkyně povinen takový zbytek uhradit najednou. Soudem povolené placení ve splátkách žalovanému nebrání, aby žalobkyni žalovanou částku uhradil najednou.

Poučení