7 C 276/2020-92

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Ilonou Láníkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] státní příslušnost Rumunsko t. č. neznámého pobytu zastoupen opatrovníkem JUDr. [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa]. o zaplacení 140.124,66 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Námitka nepříslušnosti Okresního soudu ve Vyškově, vznesená žalovaným v podání ze dne [datum], se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 109.890,46 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 109.890,46 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do pěti měsíců od právní moci rozsudku.

III. Návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 30.234,20 Kč, úrok 10,9% ročně z částky 140.124,66 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 140.124,66 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

IV. Soud ukládá žalobkyni, aby zaplatila České republice - Okresnímu soudu ve Vyškově do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku doplatek soudního poplatku ve výši 1.401 Kč na účet vedený u České národní banky a.s., číslo účtu 3703-1529731/0710, variabilní symbol 1107027620.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 16.193,40 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do pěti měsíců od právní moci rozsudku.

VI. Soud přiznává opatrovníkovi JUDr. [jméno] [příjmení], advokátovi, za zastoupení žalovaného v řízení, odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 11.384 Kč.

VII. Státu se proti žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 140.124,66 Kč, úroku z úvěru 10,9 % ročně, zákonného úroku z prodlení a náhrady nákladů řízení. To vše s odůvodněním, že dne [datum] uzavřel právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 151.853 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr a úrok 10,9% ročně za poskytnutí úvěru splatit v 96 měsíčních splátkách po 2.405 Kč splatných vždy do 15 dne v měsíci. Žalobkyně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a z dostupných databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Ke dni [datum] byl úvěr zesplatněn z důvodu prodlení s úhradou splátek. Žalovaný na svůj dluh zaplatil celkem 41.962,54 Kč. Žalobkyně požaduje úhradu dlužné jistiny 140.124,66 Kč s příslušenstvím. Pohledávka ze smlouvy byla postoupena na žalobkyni smlouvou ze dne [datum]. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, na kterou však žalovaný nijak nereagoval.

2. Žalovanému byl jako osobě neznámého pobytu ustanoven usnesením č. j. 7 C 276/2020-39 ze dne 7. 1. 2021 opatrovník z řad advokátů.

3. Žalovaný se na výzvu soudu ve věci vyjádřil prostřednictvím opatrovníka podáním ze dne [datum], ve kterém namítl nepříslušnost Okresního soudu ve Vyškově k projednání věci, dále nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele před poskytnutím úvěru.

4. Soud se k námitce opatrovníka žalovaného a v rámci zkoumání podmínek řízení dle ustanovení § 103 občanského soudního řádu zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) k projednání a rozhodnutí tohoto sporu a dospěl k závěru, že příslušnost k projednání věci je dána podle kapitoly II. oddílu 1, článku 5 odstavec 1 Nařízení, dle kterého osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Podle oddílu 2 článku 17 odst. 1 písm. c), ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7 c), ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Soud zhodnotil, že ke dni sjednávání, uzavření a plnění smlouvy o úvěru měl žalovaný bydliště na území ČR. Ke dni podání žaloby pak soud uzavřel, že na území ČR měl žalovaný poslední známé bydliště, přičemž neinformoval svého smluvního partnera o změně bydliště a o adrese nového bydliště. Soud tedy uzavřel, že je dána jeho pravomoc ve věci rozhodnout a námitku nepříslušnosti zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

5. Elektronický platební rozkaz nebyl k návrhu žalobkyně vydán z důvodů uvedených v ustanovení § 174a odstavec 3 ve spojení s ustanovením §172 odstavec 2 písmeno b) občanského soudního řádu.

6. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

7. Soud provedl dokazování listinami: Smlouvou o úvěru ze dne [datum], potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu ze dne [datum], lustrací v insolvenčním rejstříku ke dni [datum], žádostí o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum], platební bilancí ke smlouvě úvěru, oznámením o zesplatnění úvěru, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy, oznámením o postoupení pohledávek, předžalobní upomínkou ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání žalovanému, ceníky [právnická osoba], Všeobecnými obchodními podmínkami, z nichž učinil následující skutková zjištění a tentýž závěr o skutkovém stavu:

8. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému vyplacen neúčelový úvěr 151.853 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem 10,9 % ročně v měsíčních splátkách po 2.405 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas byl úvěr zesplatněn ke dni [datum]. Žalovaný na svůj dluh zaplatil celkem 41.962,54 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru tedy v červnu 2018 posuzoval věřitel úvěruschopnost z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného vystaveného dne [datum]. Z uvedeného potvrzení plyne, že žalovaný byl v listopadu 2017 zaměstnán u [právnická osoba] se sídlem v [obec a číslo], a to od [datum], byl ženatý a měl průměrný příjem za posledních 12 měsíců ve výši 9.846 Kč čistého. Dále byla úvěruschopnost žalovaného posuzována na základě údajů uvedených žalovaným dne [datum] v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu. Z této žádosti soud zjistil, že žalovaný byl stále zaměstnán u [právnická osoba], průměrný měsíční příjem je zde uveden 10.122 Kč, ovšem není doložen (na listině uvedeno„ bez doložení“), v zaměstnání není ve výpovědní lhůtě. Žalovaný dále uvedl, že je ženatý a bydlí na ubytovně, počet členů domácnosti žadatele včetně žadatele je uvedeno 1. V měsíčních platbách domácnosti je u všech položek – splátky úvěrů, nájem, ostatní splátky - uvedeno 0,00 Kč. Žadatel žádal o poskytnutí částky 160.000 Kč. Totožnost žalovaného byla ověřena z jeho občanského průkazu. Žalovaný dále v žádosti prohlásil, že údaje jsou úplné a pravdivé. Soudu je z úřední činnosti známo (řízení sp. zn. [anonymizováno] [číslo]), že žalovaný uzavřel dne [datum] s [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na základě které mu byl vyplacen úvěr 100.000 Kč [ulice] splátka byla sjednána na částku 2.000 Kč. Uvedený údaj není v žádosti o úvěr zaznamenán, přestože musel být poskytovateli úvěru znám.

9. Žalobkyně požaduje zaplacení dlužné jistiny 135.261,86 Kč, kapitalizované úroky z úvěru (10,9 % ročně) ke dni zesplatnění úvěru ve výši 4.862,80 Kč, poplatky za sjednání úvěru, za pojištění a poplatky spojené s prodlením v celkové výši 4.183 Kč, dále žalobkyně požaduje úrok 10,9 % ročně z částky 140.124,66 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení úrok 10 % ročně z částky 140.124,66 Kč od [datum] do zaplacení.

10. Podle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

12. Podle ustanovení § 1810 občanského zákoníku, ustanovení tohoto oddílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

13. Dle § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

14. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Dle ustanovení § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

19. Dle ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Dle ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Soud se zabýval otázkou, zda žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně), dostála své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného či nikoliv. Po zhodnocení podkladů, které měla žalobkyně v této souvislosti k dispozici (ať od žalovaného, či které si opatřila sama), dospěl soud k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní posouzena řádně.

22. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do žádosti o poskytnutí úvěru k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného ohledně jeho bydlení a s ohledem na nedoložení aktuální výše příjmů ze mzdy, v daném případě nemohlo dojít.

23. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě zejména vzhledem k ověření stavu výdajů a závazků žalovaného uvedených v dotazníku, i když na této listině žalovaný prohlásil, že poskytl„ úplné a pravdivé údaje“. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaný bydlel na ubytovně. Tato informace resp. náklady na bydlení, však nebyla žalobkyni nijak prověřována. Soud proto shledává za zcela nevěrohodnou informaci o nákladech na bydlení ve výši 0,00 Kč. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolužijící osobou, lze doložit poměrně snadno. Žalobkyně si tedy vystačila se značně nepravděpodobnými tvrzeními a poskytla spotřebitelský úvěr, přestože již podle shora uvedených podkladů byl žalovaný pro poskytnutí úvěru rizikový (žalovaný měl minimální mzdu, nedoložil žádné úspory, zůstatek na účtu, žalovaný neprokázal řádně náklady na bydlení – nájemné a SIP, měl další dluhy vůči témuž věřiteli). Žalobkyně také nijak nezkoumala a tedy ani nezohlednila další velmi pravděpodobné výdaje žalovaného na dopravu do zaměstnání, když žalovaný v době uzavření smlouvy pracoval u zaměstnavatele se sídlem v [obec] a fakticky bydlel ve [obec] na okrese [obec]. Žalobkyně také nijak nezohlednila vyživovací povinnost manželů, když žalovaný uvedl, že je ženatý ani výdaje žalovaného na osobní potřeby – potraviny, léky a ošacení.

24. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také dosavadního dluhového zatížení klienta a jeho podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení a náklady na dopravu do zaměstnání. Neověření uváděných nulových výdajů na bydlení a neuvedení již existujícího dluhu implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

25. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či v poměrech exekučních usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) a Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) přikládá v posledním období podstatný význam právě zjištění věřitele, v jaké finanční situaci byl dlužník v době podepsání smlouvy o úvěru a do jaké míry s ní byl věřitel obeznámený a zda po dlužníkovi požadoval osvědčení jeho úvěruschopnosti, neboť věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele. Ústavní soud v tomto směru výslovně dovodil, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, neboť nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Jinak řečeno v případě, že bude v rámci nalézacího řízení zjištěno, že poskytovatel úvěru řádným způsobem nezjišťoval schopnost žadatele o úvěr dostát převzatým závazkům, či případně si řádně neověřil povinným subjektem tvrzené a případně i dokladované skutečnosti, potom si ochranu, která je mu jinak ústavou a procesními předpisy dána, nezasluhuje. Uvedené prioritní hledisko jsou tak obecné soudy povinny při svém rozhodování posuzovat a při jeho naplnění z něho činit odpovídající závěry. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že je neakceptovatelné, aby se dostávalo případné soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů.

26. Soud dospěl k závěru, že finanční situace žalovaného v době sjednávání úvěru nebyla žalobkyní zjišťována dostatečně, zejména pak žalobkyně rezignovala na ověření informací poskytnutých žalovaným ohledně jeho výdajů, tedy řádně si neověřila povinným subjektem tvrzené skutečnosti. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla.

27. Soud má za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 588 občanského zákoníku jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

28. Na tomto podkladě dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] je absolutně neplatná. Důsledkem toho je nárok žalobkyně vůči žalovanému omezen na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, neboť v případě absolutní neplatnosti hlavního nároku na plnění pak i příslušenství v podobě úroku sdílí jeho osud.

29. Na základě neplatné smlouvy bylo žalovanému poskytnuto plnění 151.853 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně zaplatil celkem 41.962,54 Kč. Uvedené tvrzení žalovaný nezpochybnil. Žalovaný je tak povinen s ohledem na již uvedené zaplatit žalobkyni 109.890,46 Kč. Soud proto žalovaného k zaplacení této částky žalobkyni zavázal. Ve vztahu k požadovanému zákonnému úroku z prodlení z částky 109.890,46 Kč, přiznal soud žalobkyni tento úrok od [datum] tj. ode dne následujícího po dni, který žalobkyně stanovila jako poslední den lhůty k zaplacení dluhu v předžalobní výzvě ze dne [datum], do zaplacení v sazbě platné pro první den kalendářního pololetí, ve kterém nastalo prodlení tj. 8,25 % ročně. Ve zbytku nároku žalobu zamítl.

30. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 občanského soudního řádu a s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele, stanovil soud splatnost dlužné částky v době přiměřené možnostem žalovaného. Vzhledem k nečinnosti žalovaného v řízení a také s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný je osobou neznámého pobytu, soud neshledal možnost splácení dlužné částky jako vhodnou a stanovil proto splatnost přiznaného dluhu včetně zákonného úroku z prodlení v přiměřené době pěti měsíců od právní moci rozsudku, tak aby žalovanému poskytl možnost dobrovolného uhrazení a zároveň jej nepřiměřeně nezvýhodnil na úkor žalobkyně.

31. Výrok IV. rozsudku je odůvodněn ustanovením položky 2, bodu 2 Sazebníku poplatků, přílohy zákona číslo 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, dle kterého pokud soud nevydá platební rozkaz a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Podle položky bod 1 písmeno b) soudní poplatek za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění v částce vyšší než 20 000 Kč do 40 000 000 Kč činí 5 % z této částky, v předmětné věci tedy činí soudní poplatek celkem 7.007 Kč. Žalobkyně zaplatila na soudním poplatku celkem 5.606 Kč. Platební rozkaz ve věci nebyl vydán. Doplatek soudního poplatku tak činí 1.401 Kč, proto soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku.

32. Výrok V. o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení částky 140.124,66 Kč s příslušenstvím, přičemž úspěšná byla co do částky 109.890,46 Kč s příslušenstvím, tedy v rozsahu 56,85 % (čistý úspěch). Náklady řízení vynaložené žalobkyní tvoří soudní poplatek 7.007 Kč, dle položky 1, bodu 1, písmena b) sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona číslo 549/1991 Sb., a nákladech právního zastoupení – odměna za zastoupení advokátem dle § 7 vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů (advokátní tarif) za úkony právní služby dle §11 odstavec 1, písm. a) a d) advokátního tarifu, příprava a převzetí zastoupení a návrh ve věci samé 2 x 6.740 Kč, z úkon právní služby dle §11 odstavec 2, písm. h) advokátního tarifu, jednoduchá výzva k plnění 1x 3.370 Kč, paušální náhradě hotových výdajů 3 × 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu a 3.727,50 Kč náhradě za daň z přidané hodnoty dle § 137 odstavec 3 občanského soudního řádu Náklady řízení celkem 28.484,50 Kč, z toho 56,85 % činí 16.193,40 Kč Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 odstavec 1 občanského soudního řádu shodně jako lhůta pro zaplacení jistiny dluhu.

33. Výrok VI. je odůvodněn ustanovením § 140 odst. 2 občanského soudního řádu, dle kterého byl-li ustanoven účastníku opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát. Při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování postupuje soud podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). S ohledem nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019, kterým bylo zrušeno ustanovení § 9 odstavec 5 advokátního tarifu ve vztahu k ustanovenému opatrovníkovi účastníka neznámého pobytu, postupoval soud podle § 6 odstavec 1, § 7 bodu 5 a § 12a odst. 1 advokátního tarifu a stanovil mimosmluvní odměnu z tarifní hodnoty věci 140.124,66 Kč ve výši 5.392 Kč za jeden úkon právní služby. Dle obsahu spisu soud přiznal opatrovníkovi žalovaného odměnu za zastupování žalovaného spočívající ve dvou úkonech právní služby, a to přípravě a převzetí zastoupení a sepisu vyjádření k žalobě podle § 11 odst. 1, písm. a) a g) a paušální náhradě hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Soud proto přiznal opatrovníkovi žalovaného odměnu za zastupování žalovaného ve výši 11.384 Kč, která bude vyplacena po právní moci rozsudku z účtu Okresního soudu ve Vyškově.

34. Žalovaný uspěl v řízení pouze ze 43,15 %, nebyl tedy ve věci úspěšný ve smyslu § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, státu tedy nevznikl nárok podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně opatrovníka a soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku VII.

Poučení