7 C 293/2025 - 37

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] se sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [Anonymizováno] [Anonymizováno] se sídlem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 13 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 9. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 19. 12. 2024 do 8. 9. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 9. 9. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit státu České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích doplatek soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 200 Kč, a to na bankovní účet č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 239 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 13 000 Kč s příslušenstvím, které představuje nesplacenou jistinu úvěru 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 19. 12. 2024 do zaplacení, a kapitalizovaným obligačním úrokem z úvěru ve výši 1 % denně z jistiny za dobu čerpání úvěru ve výši 3 000 Kč. Žalobkyně uvedla, že uzavřela s žalovaným dne 18. 11. 2024 prostřednictvím internetových stránek www.[Anonymizováno].cz Smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč převodem na účet. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek, po zaplacení verifikační platby 1 Kč z účtu žalovaného, uvedením variabilního symbolu smlouvy [Anonymizováno] žalovaným. Smlouva byla podepsána prostřednictvím unikátního SMS kódu zaslaného na žalovaným uvedené telefonní číslo. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 18. 12. 2024 celkem ve výši 13 000 Kč. Jelikož žalovaný ke dni splatnosti částku neuhradil, žalobkyně mu tak v souladu se smlouvou o úvěru zaslala výzvu k úhradě, která však zůstala také bez reakce a úhrady dluhu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V daném případě soud vyšel z předložených listinných důkazů, a to Smlouvy o úvěru ID: [Anonymizováno] ze dne 18. 11. 2024, včetně standardních informací o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedené platbě [právnická osoba], ze dne 18. 11. 2024, předžalobní výzvy právního zástupce žalobkyně k úhradě dluhu ze dne 28. 8. 2025, včetně potvrzení o podání doporučené zásilky ze dne 2. 9. 2025, a zprávy Raiffeisen bank, a.s.

4. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci ustanovení § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „o.z.“) na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu závěru:

5. Ze smlouvy o úvěru ID: [Anonymizováno] ze dne 18. 11. 2024, včetně standardních informací o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedené platbě ze dne 18. 11. 2024 a zprávy Raiffeisen Bank, a.s., soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit do 18. 12. 2024 (do 30 dní) na účet č. [č. účtu] s uvedením variabilního symbolu [var. symbol] částkou ve výši 13 000 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 1 % denně. Smlouva o úvěru je žalovaným podepsána z IP adresy 78.80.116.3, kdy podpis klienta byl uskutečněn elektronicky prostřednictvím webových stránek, unikátní identifikační kód byl zaslán klientovi na mobilní telefon formou SMS. Zaslání částky ve výši 10 000 Kč na účet žalovaného má soud za prokázané z potvrzení firmy [právnická osoba] ze dne 18. 11. 2024 a zprávy Raiffeisen Bank, a.s.

6. V dotčené smlouvě o úvěru je u označení klienta kromě jména, příjmení, rodného čísla, adresy, a čísla občanského průkazu uvedeno označení e-mailové adresy a číslo bankovního účtu. V závěru smlouvy je konstatováno, že podpis klienta byl uskutečněn elektronicky prostřednictvím webových stránek, kdy unikátní identifikační kód byl zaslán klientovi na mobilní telefon formou SMS, kdy poslední podpisový kód byl odeslán na telefonní číslo [tel. číslo]dne 18. 11. 2024 v 12:52 hod, podpis byl uskutečněn z IP adresy 78.80.116.3.

7. Raiffeisen Bank a.s. ve zprávě ze dne 15. 10. 2025 potvrdila, že účet č. [č. účtu] je účtem žalovaného a na tento účet byla dne 18. 11. 2024 připsána částka 10 000 Kč zasílaná prostřednictvím brány ThePay s.r.o. s variabilním symbolem [var. symbol]. Z účtu žalovaného neevidují odchozí platby na účet č. [č. účtu] s uvedením variabilního symbolu [var. symbol].

8. Po skutkové stránce má soud z potvrzení o provedení platby a zprávy banky, za prokázané, že žalobkyně poukázala žalovanému na jeho bankovní účet dne 18. 11. 2024 částku 10 000 Kč. Právní zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení žalované částky přípisem ze dne 28. 8. 2025, daným k poštovní přepravě dne 2. 9. 2025.

9. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

10. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

11. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

12. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen zákon č. 257/2016 Sb.) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

17. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Otázkou zůstává otázka splnění požadavku písemnosti Smlouvy o úvěru ID: [Anonymizováno] ze dne 18. 11. 2024. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

21. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma úvěrové smlouvy, tak jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

22. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaný (osoba s její elektronickou identitou) do systému žalobkyně přihlásil a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasil a v jakém znění, tedy, zda smlouva o úvěru ID: [Anonymizováno] ze dne 18. 11. 2024, byla žalovanému skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalovaného (byla mu adresována) a autentizována (podepsána), a že žalovaný odsouhlasil právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko „clickthrough smlouva“ (či jiným způsobem a jakým).

23. Úvěrová smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o.z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že jí ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání se žalovaným, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

24. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření smlouvy včetně ujednání o poplatku za čerpání úvěru, úroku z úvěru a smluvní pokutě mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva o úvěru ID: 42826858 ze dne 18. 11. 2024 není opatřena řádným popisem žalovaného, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dotčené smlouvy.

25. Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje, že s ohledem na to, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného (srov. čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016), shledal by soud absolutní neplatnost uvedené smlouvy o úvěru (když i Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení, a uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (k absolutní neplatnosti právního jednání)).

26. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

27. V projednávané věci žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet žalovanou pohledávku. Žalobkyně sice uvedla, že prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Nijak však soudu nedoložila, že skutečně výši příjmů a výdajů žalovaného ověřovala. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Žalobkyně si měla především vyžádat dokumenty (např. SIPO, výpisy z účtu atd.) prokazující výdaje žalovaného a prokazující čistý měsíční příjem žalovaného a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. Žalobkyně tak zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalovaného. Rozhodující zde přitom je konkrétní výše nákladů na bydlení, spotřebu plynu a elektřiny v domě/bytě, ve kterém bydlí, náklady na vytápění tohoto domu/bytu, konkrétní náklady na stravování, léky, ošacení apod. K řádnému posouzení úvěruschopnosti pak nepostačuje ani to, že by žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích (centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registr bankovních a nebankovních klientských informací), jelikož tato zjištění sice jsou zcela jistě důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopna úvěr splatit do 30 dnů od jeho poskytnutí, aniž by alespoň základním způsobem neověřila též skutečné příjmy a výdaje žalovaného. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem.

28. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona č. 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

29. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že: „….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

30. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatelka úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, a žalobkyně tak nemohla dospět k závěru, že byl žalovaný schopen splatit úvěr 10 000 Kč do 30 dnů ode dne, kdy mu byl poskytnut.

31. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Tento závěr je plně v souladu, jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka (spotřebitele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III.ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

32. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

33. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně písemného uzavření dotčené smlouvy a kvalifikovaného prověření bonity žalovaného ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

34. Soud se zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. Z provedeného dokazování, zejména potvrzení o provedení platby a zprávy banky bylo zjištěno, že na účet žalovaného byla dne 18. 11. 2024 z účtu žalobkyně připsána částka 10 000 Kč, a v tomto směru se žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a násl. o.z. bezdůvodně obohatil. Ochuzeným (žalobkyní) byla bez právního důvodu přenechána obohacenému (žalovanému) věc určená podle druhu (dne 18. 11. 2024 ve výši 10 000 Kč), k jejímuž vrácení byl žalovaný vyzván (§ 1958 o.z.) přípisem právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně proto vůči žalovanému důvodně požaduje zaplacení částky 10 000 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vydat.

35. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než předžalobní výzvou ze dne 28. 8. 2025, danou k poštovní přepravě dne 2. 9. 2025. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. 5. 9. 2024, do 8. 9. 2024 (do tří dnů) měl žalovaný plnit a od 9. 9. 2025 je s úhradou v prodlení. Žalovaný nezaplatil dlužnou částku do rozhodnutí soudu, ocitl se v prodlení s placením dluhu a je tedy povinen podle § 1970 o. z. zaplatit i úrok z prodlení dle § 1968 a násl. o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

36. Zbývající žalobní nároky v podobě poplatků, obligačního úroku, smluvní pokuty a úroků uvedené ve výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

37. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 800 Kč dle položky 2 bod 1. písm. b) sazebníku soudních poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jehož předmětem je peněžité plnění od 10 000 Kč do 20 000 Kč. Okresní soud však elektronický platební rozkaz nevydal a pokračoval v řízení, žalobkyně je tak dle položky 2 bodu 2. sazebníku soudních poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích zaplatit soudní poplatek do výše položky 1 bodu 1. písm. a) sazebníku, tj. do částky 1 000 Kč. Bylo proto vysloveno, že žalobkyně je povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 200 Kč (výrok III.), když tak neučinila na základě výzvy soudu ze dne 2. 10. 2025, č.j. 7 C 293/2025 – 14.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 239 Kč, přičemž tato částka představuje 44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu (tj. 19. 11. 2025), tj. částky 14 173,69 Kč, sestávající z požadované částky 13 000 Kč; kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 19. 12. 2024 do 19. 11. 2025, tj. ve výši 1 173,69 Kč. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce 10 226,84 Kč (tj 72 %), sestávající z částky 10 000 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 9. 2025 do 19. 11. 2025, tj. ve výši 226,84 Kč. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

13. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. 44 % z částky 2 815 Kč činí 1 239 Kč.

14. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č. j. 17 Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a to z titulu porušení smluv o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem. Pokud jde o opakovanost podání, pak okresní soud vychází z konstantní rozhodovací praxe odvolacího soudu, kdy splněním podmínky jsou alespoň 3 srovnatelné návrhy. Porovnáním obsahu těchto návrhů s návrhem na vydání EPR v posuzované věci soud zjistil, že vylíčení skutkových tvrzení je v nich v zásadě totožné, předmětem řízení jsou vždy nároky ze smluv o úvěru a text návrhů se liší pouze v proměnných údajích o datech uzavření smlouvy, výší poskytnutého úvěru, sazbou úroků, daty zesplatnění úvěrů a výší dlužných částek (dále jen proměnné skutečnosti). Návrhy jsou jinak strukturou textu totožné, opírající se o stejný smluvní a právní základ. Soud tedy má za splněné podmínky stanovené v § 14b odst. 1 písm. a) a. t. tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se týká rozdílů ve skutkových tvrzeních týkajících se proměnných skutečností, jsou tyto podle názoru soudu v zásadě technického charakteru, týkají se stejného okruhu skutečností a spočívají v přenesení jednotlivých údajů (vstupních dat) z předložených listin do textu návrhu bez toho, že by se tyto odlišnosti projevily v potřebě užití jiných smluvních ujednání nebo ustanovení právních předpisů a v důsledku toho v odlišném právním posouzení věci. Pokud jde o aplikovatelnost § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. na tento typ sporů, odkazuje soud na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 23 Co 512/2014-13 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/15 ze dne 31. 8. 2015, rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 26 Co 212/2015-14 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/15 ze dne 22. 10. 2015, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 15 Co 530/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 149/15 ze dne 15. 7. 2015 a v neposlední řadě také např. na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 666/2015-143.

15. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení