7 C 34/2023-120

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 93 660,07 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 580 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 75 080,07 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 83 367 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 64 787 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 22,44 % ročně z částky 74 589,07 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 74 589,07 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 234 489 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 104 181,28 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] (dále také jen„ smlouva“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalobkyně identifikovala žalovaného prostřednictvím ověřovacích sms zpráv, e-mailu a zadáním specifického kódu. Ke způsobu uzavírání smluv žalobkyně uvedla, že žadateli je e-mailem zaslána nepodepsaná smluvní dokumentace, po zadání do systému žalobkyně se vygeneruje jedinečný podpisový kód a platební příkaz, na bankovní účet žadatele je následně poukázána platba ve výši 1 Kč, jejímž variabilním symbolem je podpisový kód. Potvrzením další sms zprávy žadatel souhlasí s podpisem smlouvy. Žalovaný se úvěr zavázal uhradit ve 24 měsíčních splátkách po 8 142 Kč, s úrokem ve výši 74,83 % ročně. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne [datum]. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobkyni uhradil celkem 81 420 Kč. Kvůli prodlení o délce 65 dnů byl žalovanému úvěr ke dni [datum] zesplatněn. Podle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalobkyně v žalobě požadovala zaplacení částky ve výši 104 181,28 Kč (co do částky 11 512,28 Kč se jedná o smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného od [datum] do vyhotovení žaloby dne [datum]) se zákonným úrokem z prodlení z částky 92 669 Kč ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 74,83 % ročně z částky 74 589,07 Kč od [datum] do [datum] ve výši 3 563,52 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 74 589,07 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 234 489 Kč. Žalobkyně uvedla, že prověřila schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, z databází NRKI a [příjmení], hodnocení klienta a prohlášení žalovaného. Žalobkyně zjistila, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činil [částka], celkové měsíční náklady činily [částka], volné zdroje pak ve výši [částka] (tj. [částka] minus [částka] minus [částka] jako rezerva), žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli evidováni v [anonymizována dvě slova], plnění z předchozí smlouvy [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], žalovaný neměl [anonymizována dvě slova] po [anonymizováno], doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, obchodník, který jednal s žalovaným, doporučil úvěr ke schválení, z daňového přiznání podaného dne [datum] žalobkyně ověřila příjem žalovaného [částka] měsíčně a že z něj nejsou prováděny srážky. Žalobkyně na základě zmíněných údajů provedla tzv. scoring žalovaného. K připočtení částky 3 860 Kč jako životního minima k výdajům žalovaného žalobkyně doplnila, že pokud žadatel neuvede vyšší výdaje, žalobkyně k nim připočte právě částku životního minima. Žalobkyně odkázala na předsmluvní formulář, prohlášení klienta – žalovaného, dle nějž žalovaný žalobkyni poskytuje pravdivé a úplné informace, dle žalobkyně je tedy na žalovaném, aby uvedl skutečné náklady na bydlení, vyživovací povinnost atd. Není v silách žalobkyně prověřovat výdaje žalovaného. V této souvislosti žalobkyně citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, z nějž dovozuje, že uvedení pravdivých údajů žadatelem o úvěr je základem pro posouzení úvěruschopnosti. Žalovaný ani přes předžalobní výzvu neuhradil žalobkyni ničeho dalšího.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, zejména s výší žalovaných úroků, která je v rozporu s dobrými mravy, neboť převyšuje nejvyšší úrokové sazby bank v příslušném období, za půjčených 100 000 Kč měl žalovaný zaplatit 195 408 Kč. K tomu poukázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, z nějž citoval. Uvedl, že dne [datum] sjednal s žalobkyní úvěr, čerpal jej na [anonymizována dvě slova], do nichž [anonymizována dvě slova]. Poté nebyl schopen plnit své závazky kvůli snížení poptávky v roce 2022 po [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova], lidé totiž začali šetřit v důsledku všeobecného zdražování. Přesto zaplatil takřka celou jistinu žalované pohledávky. Jistina úvěru je nyní 18 580 Kč. Ohledně výdajů žalovaný při jednání dne [datum] a ve vyjádření ze dne [datum] uvedl, že v době uzavírání smlouvy měl [anonymizováno] vyživovací povinnost ve výši [částka] měsíčně, nájemné za [anonymizováno] v [obec] činilo [částka], platili jej napůl s [anonymizováno], tuto výši nájemného i uvedl, když žádal o úvěr. Není tedy pravdivý údaj o nákladech na bydlení ve výši [částka], jak uvedeno v hodnocení klienta. V hodnocení klienta nebyly uvedeny náklady na [anonymizována dvě slova] a další, byť je žalovaný uvedl v žádosti o úvěr ve výši asi [částka]. Neodpovídá ani výše příjmů [částka] měsíčně, žalovaný doložil daňové přiznání za rok 2020, zřejmě i výpisy z účtu, ale úvěr čerpal až v roce 2021, doložení aktuálních příjmů po něm žalobkyně nepožadovala. Kdyby žalovaný měl takový příjem, nežádal by o úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovanému byl doručen návrh smlouvy zřejmě e-mailem, nepamatuje si, v jakých výších byly navrženy úrok a RPSN, úvěr měl splácet ve 24 měsíčních splátkách po 8 142 Kč. Žalovaný by nyní mohl na dluh splácet asi [částka] až [částka] měsíčně.

3. Usnesením ze dne 22. 3. 2023, č.j. 7 C 34/2023-65, bylo řízení dle § 96 odst. 1,2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) částečně zastaveno, a to co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 10 521,21 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 302 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, a co do úroku ve výši 52,39 % ročně z částky 74 589,07 Kč za dobu od [datum] do [datum], když žalobkyně přípisem ze dne [datum] vzala žalobu částečně zpět ve shora uvedeném rozsahu.

4. Z listiny označené„ návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“ [číslo] ze dne [datum] včetně Dodatku [číslo] k Návrhu smlouvy o úvěru/ Smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále jen„ dodatek“), předsmluvního formuláře ze dne [datum], prohlášení klienta ze dne [datum], oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum], splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] a listiny označené„ Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A)“ soud zjistil, že byla vyhotovena listina - návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva datovaná [datum], kde jako poskytovatelka úvěru je označena žalobkyně a jako klient žalovaný, identifikovaný jménem, příjmením, bydlištěm a doručovací adresou, rodným číslem, bankovním spojením. Na základě této smlouvy se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se měl zavázat splatit úvěr s dohodným úrokem ve výši 74,82 % ročně a RPSN ve výši 106,64 % ve sjednaných 24 měsíčních splátkách po 8 142 Kč. Žalovaný se tak měl zavázat k úhradě celkové částky 195 408 Kč. Podle čl. 6 smlouvy si měly smluvní strany ujednat, že jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Podle čl. 6 smlouvy si měly strany ujednat, že jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů a podle čl. 6 smlouvy mělo být ujednáno, že poskytovatel má vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho prodlením, přičemž výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč Smlouva ani další dokumenty související se smlouvou však nejsou opatřeny podpisem žalovaného, u kolonky klient je uvedeno„ Jedinečný kód: [číslo], [datum] 14:35:24“. Z dodatku soud zjistil, že ohledně podpisu smlouvy klientem je sjednáno tak, že klient žalobkyni zašle na uvedené telefonní číslo SMS zprávu, kterou vyjádří souhlas, sdělí jméno, příjmení a jedinečný kód odpovídající variabilnímu symbolu platby ve výši 1 Kč, kterou mu žalobkyně zaslala na bankovní účet po posouzení úvěruschopnosti. Z listiny označené„ Důkaz o odeslání 1 Kč“ bylo zjištěno, že z účtu č. [bankovní účet] byla dne [datum] odeslána částka ve výši 1 Kč pod variabilním symbolem [číslo]. Z listiny označené„ Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení)“ soud zjistil, že dne [datum] byla doručena potvrzovací sms zpráva pro vyplacení úvěru žalovanému. Z listiny„ Základní informace o klientovi“ bylo zjištěno, že žalovaný dne [datum] požádal o úvěr. Z listiny„ Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“ bylo zjištěno, že dne [datum] byla zaslána sms zpráva na telefonní číslo: [číslo].

5. Z hodnocení klienta ze dne [datum] soud zjistil, že v něm jsou uvedeny následující údaje: žalovaný je [anonymizováno], s [anonymizována dvě slova], s formou bydlení„ [anonymizováno]“, kdy výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) činí [částka], má vyživovací povinnost ve výši [částka] vůči [anonymizováno], celkové výdaje žalovaného s připočtením částky životního minima (3 860 Kč) činí celkem [částka]. Ohledně příjmu žalovaného je uvedeno [částka]. Z karty klienta ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovaný se označil též jako [anonymizováno], žalobkyni uhradil celkem 81 420 Kč. Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2020 podaného finančnímu úřadu dne [datum] bylo zjištěno, že příjmy žalovaného činily [částka], výdaje [částka] a rozdíl mezi příjmy a výdaji [částka].

6. Ze skóringu žalobkyně (NRKI) soud zjistil, že žalovaný dosahoval skóre [anonymizováno] bodů, tedy spadá do kategorie I. (vyšší riziko). Z výpisu záznamů z registru [příjmení] byl generován negativní výsledek k žalovanému. Z fotokopie [číslo obč. průkazu] soud zjistil totožnost žalovaného. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ze dne [datum] soud ověřil, že žalobkyně má od ČNB povolení mimo jiné k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že z účtu č. [bankovní účet] byla dne [datum] odeslána částka 100 000 Kč ve prospěchu účtu č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo]. Ze smlouvy o ČSOB Plus kontu ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný je majitelem účtu č. [bankovní účet]. Z 1. upomínky – výzvy k zaplacení dlužné splátky, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné splátky. Z pěti výzev k úhradě závazku ze dnů [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradám dlužných částek. Z šesti výzev k zaplacení ze dnů [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru. Z oznámení ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění dluhu a vyzvala ho k zaplacení dlužné částky 92 669 Kč. Z dodejky s datem o uložení zásilky: [datum] bylo zjištěno, že uvedeného dne žalobkyně doručovala žalovanému zásilku.

7. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to ve lhůtě do 15 dnů ode dne odeslání předžalobní výzvy. Z poštovního podacího archu ze dne [datum] soud ověřil, že žalovanému byla odeslána tohoto dne zásilka.

8. Po skutkové stránce má soud za prokázané, že dne [datum] žalobkyně poukázala na účet žalovaného (účet č. [bankovní účet]) částku ve výši 100 000 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil částku 81 420 Kč celkem. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

11. Podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

12. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

13. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které mimo jiné odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu závěru:

19. Otázkou zůstává, zda byl splněn požadavek písemnosti smlouvy. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

20. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma smlouvy, tak jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

21. Žalobkyně ani přes jednoznačné poučení při jednání dne [datum], zejména aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla soudu důkazy k jejich prokázání, že elektronické prostředí žalobkyně umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby a že v tomto elektronickém prostředí nelze text smlouvy měnit, neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaný (osoba s jeho elektronickou identitou) do systému žalobkyně přihlásil a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasil a v jakém konkrétním znění, především zda žalovaný skutečně souhlasil s úrokem ve výši 74,82 % ročně a RPSN 106,64 %, tedy, zda smlouva byla žalovanému skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalovaného (byla mu adresována), v e-mailu a autentizována (podepsána), a že žalovaný odsouhlasil právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko„ clickthrough smlouva“ (či jiným způsobem a jakým). Toto není prokázáno ani listinou označenou„ Zaslaná SMS (Informace o vyplacení) ze dne [datum]“.

22. Smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o. z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že žalobkyní ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání s žalovaným, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

23. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření úvěrové smlouvy mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva není opatřena řádným popisem žalovaného, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy, když smlouva opatřená písemným podpisem žalovaného nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaný podepsal elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy.

24. K otázce zkoumání úvěruschopnosti:

25. Soud se z moci úřední zabýval smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] [právnická osoba] proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Žalobkyně, coby poskytovatelka úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

27. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

28. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“.

29. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání).

30. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nikoliv však řádně a s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného úvěru. V hodnocení klienta je jako pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného uvedeno 86 000 Kč, žalobkyně si ho však nijak neověřila (např. aktuálními výpisy z účtu žalovaného apod.). Současně žalovaný opakovaně tvrdil, že v případě takto vysokého příjmu by nežádal o úvěr 100 000 Kč. Výdaje žalovaného ve výši 11 712 Kč představující životní minimum ve výši 3 860 Kč, nájemné a inkaso ve výši 5 052 Kč a vyživovací povinnost ve výši 2 800 Kč nemají žádný vypovídací charakter, a to obzvláště za situace, kdy žalobkyně žádný z těchto výdajů neověřila. Žalobkyně si měla především vyžádat dokumenty (např. aktuální výpisy z účtu, SIPO atd.) prokazující tvrzené příjmy a výdaje a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. Také se nejeví pravděpodobným, že by žalovaný neměl žádné ostatní výdaje (např. výdaje na hygienické potřeby, léky, záliby apod.) a že by jeho výdaje odpovídaly životnímu minimu, a to navíc za situace, když žalobkyně vycházela z pravidelného měsíčního čistého příjmu žalovaného ve výši 86 000 Kč. Žalovaný opakovaně tvrdil, že při žádosti o úvěr uvedl nájemné 17 000 Kč měsíčně a asi 10 000 Kč jako náklady na jídlo a drogerii. Výsledek, k němuž žalobkyně došla prostým odečtením neověřených příjmů (86 000 Kč) a neověřených výdajů (celkem: 11 712 Kč) k volným finančním prostředkům (73 288 Kč), je ryze hypotetický. Žalobkyně si nevyžádala žádné aktuální listiny k příjmům, ani k výdajům, a to dokonce za situace, kdy je z karty klienta patrné, že žalovaný živnostensky podnikal. Navíc i z interního skóringu žalobkyně, dle nějž je žalovaný v nejrizikovější skupině, je evidentní, že volné finanční prostředky žalovaného ve výši 73 288 Kč jsou jen teoretické. Žalobkyně tak zcela rezignovala na zjišťování pravidelných příjmů a nezbytných výdajů žalovaného. Vycházela pouze z odhadovaných příjmů a výdajů uvedených v hodnocení klienta, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala. Rozhodující zde přitom je konkrétní výše aktuálních příjmů, nájemného, nákladů na spotřebu plynu a elektřiny bytě, ve kterém bydlí, náklady na vytápění tohoto bytu, konkrétní náklady na léky, stravu, ošacení apod. Pakliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nelze je však převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů. K řádnému posouzení úvěruschopnosti pak nepostačuje ani to, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI, jelikož tato zjištění sice jsou zcela jistě důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet, aniž by alespoň základním způsobem neověřila též skutečné příjmy a výdaje žalovaného. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že smlouva, je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem.

31. Soud se zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že žalobkyně dne [datum] odeslala ve prospěch účtu č. [bankovní účet] částku 100 000 Kč, přičemž z předložené smlouvy o [anonymizována dvě slova] kontu ze dne [datum] je zřejmé, že majitelem tohoto účtu je žalovaný. Jak se podává z karty klienta, žalovaný žalobkyni uhradil celkem 81 420 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 18 580 Kč, neboť v tomto rozsahu se žalovaný na úkor žalobkyně dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně obohatil a je dle § 2991 odst. 1 o. z. povinen bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než předžalobní výzvou ze dne [datum], danou k poštovní přepravě též dne [datum] (a to ani předloženými výzvami k zaplacení, neboť k těmto nedoložila jejich odeslání (dostání se do dispozice) žalovanému). Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že ve výzvě byla stanovena lhůta k plnění do 15 dnů ode dne odeslání výzvy (výzva odeslána dne [datum]), [datum] tak měl žalovaný plnit, a od [datum] je žalovaný v prodlení.

32. Žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, ocitl se v prodlení s placením dluhu a je tedy povinen podle § 1970 o. z. zaplatit i úrok z prodlení dle § 1968 a násl. o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

33. Pouze nad rámec výše uvedeného soud dodává, že dle časových řad [příjmení] v době poskytování úvěru žalovanému činila obvyklá úroková výše u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu 7,67 % ročně, a úvěr byl poskytován žalovanému jako fyzické osobě (s datem narození), nikoli podnikající fyzické osobě (s [příjmení]). Tedy i kdyby soud dospěl k závěru, že dotčená úvěrová smlouvy byla sjednána řádně, měl by za v souladu s dobrými mravy obligační úrok ve výši 7,67 % ročně, nikoli 74,83 % ročně.

34. Protože smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky ve zbývajícím rozsahu po částečném zpětvzetí, plynoucí z této smlouvy (obchodní úrok, poplatky, smluvní pokuty a úrok z prodlení jdoucí před výzvou žalobkyně žalovanému k úhradě) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly, resp. náhradu nákladů řízení po žalobkyni nepožadoval. Konkrétně, žalobkyně měla úspěch v řízení v rozsahu 15,8 %, zatímco žalovaný v rozsahu 84,2 %. Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu ([datum]), tj. částky 121 924,87 Kč, sestávající z požadované částky 104 181,28 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 92 669 Kč ve výši 15 % ročně za dobu od [datum] do [datum] ve výši 8 264,04 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 74,83 % ročně z částky 74 589,07 Kč za dobu od [datum] do [datum] ve výši 3 563,52 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 15 % ročně z částky 74 589,07 Kč od [datum] do [datum] ve výši 5 916,03 Kč. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce 19 267,20 Kč (tj. 15,8 %), sestávající z částky 18 580 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 580 Kč za dobu od [datum] do [datum] ve výši 687,20 Kč. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

36. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení