7 C 38/2023 - 129

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Zálišem ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 58 333,33 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba na zaplacení částky 58 333,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 16. 3. 2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 36 396,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a k rukám zástupce žalovaného, [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále též jen „návrh ve věci samé“ či „žaloba“) se žalobce domáhá zaplacení částky 58 333,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 16. 3. 2023 do zaplacení jako bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného (2 000 Kč měsíčně) za neoprávněné užívání garáže – stavby bez č. p./č. e., která je součástí pozemku parc. č. [hodnota], vše zapsáno na LV č. [hodnota] vedeném pro katastrální území a obec [obec], u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště [obec] (dále jen „garáž“) – v období od 1. 4. 2020 do 28. 2. 2023. Svůj návrh ve věci samé odůvodňuje tím, že byl roku 2019 spoluvlastníkem (od 1. 4. 2020 většinovým), následně (od 30. 1. 2023) výlučným vlastníkem garáže, kterou však bez právního důvodu užíval žalovaný. Poté, co žalobce zjistil. že garáž užívá žalovaný, vyzval ho vyklizení garáže, jejímu předání a vydání bezdůvodného obohacení, načež žalovaný garáž v průběhu března 2023 vyklidil a předal žalobci. V průběhu řízení se žalobce dále vyjadřoval k tvrzením žalovaného, jeho tvrzení rozporoval, mj. poukázal na to, že žalovaný podepsal protokol o vyklizení a předání garáže, jímž potvrdil, že garáž v posledních třech letech užíval bez právního důvodu, jakož i na to, že otec žalovaného ke garáži nikdy nenabyl vlastnické právo.

2. Žalovaný se v průběhu řízení opakovaně vyjadřoval. Tvrdí, že pro užívání garáže měl tzv. spravedlivý důvod, neboť garáž užíval se souhlasem svého otce, kterého považoval za vlastníka garáže. O tom, že garáž užívá bez právního důvodu se dozvěděl až z výzvy žalobce z března 2023. Poukázal na to, že kdyby se žalobce, který od roku 2019 nabýval jednotlivé spoluvlastnické podíly ke garáži, zajímal o faktický a právní stav garáže, musel by zjistit, že ji užívá žalovaný, načež by žalovaného vyzval k vyklizení garáže, což by žalovaný učinil, jak se tomu i nakonec stalo po výzvě z 8. 3. 2023.

3. V souladu s § 120 odst. 3 o. s. ř. vzal soud za svá skutková zjištění následující shodná tvrzení účastníků, která za shodná označili k výzvě soudu při jednání dne 21. 9. 2023 (č. l. 80 až 81): Žalobce byl od 2. 10. 2019 do 30. 1. 2023 zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník garáže s podílem id. 5/6, načež je od 30. 1. 2023 zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník garáže. Žalovaný užíval garáž nejméně od 1. 4. 2020 do 28. 2. 2023. Dne 8. 3. 2023 zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu, jíž se domáhal vyklizení garáže a vydání bezdůvodného obohacení za užívání garáže ve výši 62 083,33 Kč za období od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2023, a to ve lhůtě do 15. 3. 2023. Žalovaný garáž vyklidil ke dni 9. 3. 2023 a vyklizenou garáž odevzdal žalobci tím, že mu předal 1 ks klíče od garáže při předání a 1 ks klíče následně prostřednictvím pošty. Dne 9. 3. 2023 podepsali účastníci listinu označenou jako PROTOKOL o předání a převzetí garáže, v níž se uvádí, že žalovaný označený jako uživatel předává garáž žalobci označenému jako vlastník, „když tuto užíval bez právního důvodu nejméně od 1. 4. 2020 do dnešního dne“.

4. Soud dále zjistil ještě tyto skutečnosti (z důkazů uvedených v závorce za tím kterým zjištěním či zjištěními): a. Žalobce postupně nabýval jednotlivé spoluvlastnické podíly ke garáži, od spoluvlastnic [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] na základě listin podepsaných žalobcem a tou kterou spoluvlastnicí (č. l. 28 až 29, 30 až 31 a 36 až 37), přičemž listiny podepsané spoluvlastnicemi [jméno FO] ([datum] – č. l. 29) a [jméno FO] ([datum] – č. l. 37 verte) obsahují prohlášení žalobce, že se seznámil s právním, faktickým a stavebně-technickým stavem toho kterého podílu (garáže) a že je mu současný stav dobře znám, a prohlášení té které spoluvlastnice, že na předmětu koupě neváznou mj. dluhy, zástavní právo, nájemní či pachtovní právo či jiná věcná či obligační povinnosti vůči třetím osobám a že neexistuje žádná osoba užívající předmět koupě bez právního důvodu či tvrdící užívací právo k něm (č. l. 28 verte a 36 verte). Naproti tomu se v dohodě spoluvlastníků (č. l. 30 až 31), v rámci prohlášení o právních vadách věci (konkrétně právech třetích osob k věci), uvádí, že spoluvlastníci (roz. žalobce a [jméno FO]) „shodně prohlašují, že neexistuje žádná osoba užívající bez právního titulu jakoukoli část společných věcí nebo tvrdící existenci jakéhokoli užívacího práva ke kterékoli části společných věcí, o nichž by spoluvlastníci ke dni podpisu této dohody nevěděli“ (čl. IV. odst. 5 na č. l. 30 verte). Jako první nabyl žalobce spoluvlastnický podíl v rámci exekutorské dražby, a sice spoluvlastnický podíl [jméno FO] (usnesení o příklepu jeho spoluvlastnického podílu žalobci ze dne 13. 11. 2018 na č. l. 27), který byl zpeněžen za cenu určenou na základě odborného vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] neobsahující fotografe garáže či údaje z místního šetření (č. l. 109; určení ceny na základě tohoto odborného vyjádření vyplývá z usnesení soudního exekutora o nařízení elektronického dražebního jednání na č. l. 103 až 108, v nichž je vždy na první straně uvedeno, že „nemovitosti budou draženy na základě znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO]“; k výzvě soudu na zaslání mj. zmíněného znaleckého posudku – č. l. 98 – zaslal soudní exekutor uvedené odborné vyjádření – č. l. 102 až 109). b. Svědek [Jméno zainteresované osoby 1/0], otec žalovaného, a svědkyně [jméno FO] jako spoluvlastnice garáže (k otázce spoluvlastnictví kupní smlouva na č. l. 28 až 29 ze dne 14. 2. 2019, v níž je svědkyně označena jako spoluvlastnice a prodávající, kdežto žalobce jako kupující jejího spoluvlastnického podílu, výpis z katastru nemovitostí na č. l. 32, dle nějž byla ke dni 1. 1. 2005 zapsána jako vlastník spoluvlastnického podílu id. 2/6) spolu z iniciativy svědkyně jednali o prodeji garáže svědkovi [jméno FO], byť k převodu vlastnického práva ke garáži na svědka nakonec nedošlo (sdělení a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, k. p. [obec] z č. l. 57 až 63 a č. l. 86, sdělení [právnická osoba] z č. l. 64; výpisy z katastru nemovitostí na č. l. 32 až 35), přičemž se dohodli, že svědek může garáž bezúplatně užívat do doby uzavření kupní smlouvy (dohoda o bezúplatném užívání garáže „[Anonymizováno]“ – č. 3 v přílohové obálce žalovaného na č. l. 96), než dojde k vyřízení všech nezbytných náležitostí k prodeji, následně než dojde k převodu vlastnického práva v katastru nemovitostí, následně po neomezeně dlouhou dobu (shodně z výpovědi svědka [jméno FO] z č. l. 93 verte až 94 a výpovědi svědkyně [jméno FO] z č. l. 115 verte až 116 verte; z obou výpovědí shodně vyplynulo též to, že svědci podepsali zmíněnou dohodu o bezúplatném užívání garáže „[Anonymizováno]“, svědkyně [jméno FO] po předložení této dohody potvrdila, že jde o její podpis, že si na listinu vzpomněla a že je v ní řešena garáž, která je předmětem tohoto řízení – č. l. 116; z výpovědi svědka se podává, že byl přesvědčen, že garáž může po celou dobu bezúplatně užívat, což potvrdila svědkyně [jméno FO], z jejíž výpovědi jednoznačně vyplývá, že se jí po prvotní dohodě o bezúplatném užívání svědek opakovaně ptal – po jednání u katastrálního úřadu –, zda může garáž dále užívat, což mu vždy povolila, odsouhlasila – č. l. 115 verte, č l. 116). c. O plánovaném prodeji garáže svědkovi [jméno FO] informovala svědkyně [jméno FO] ostatní spoluvlastníky – své neteře a bratra (výpověď svědkyně [jméno FO] na č. l. 115 verte), k otázce spoluvlastnictví: výpis z katastru nemovitostí na č. l. 32, dle nějž byly ke dni 1. 1. 2005 zapsáni jako vlastníci určitého spoluvlastnického podílu; dále ke spoluvlastnictví: a) [jméno FO] kupní smlouva na č. l. 36 až 37 ze dne [datum], ve které je označena jako spoluvlastnice a prodávající svého podílu žalobci jako kupujícímu; b) [jméno FO] dohoda spoluvlastníků na č. l. 30 až 31 ze dne [datum], v níž je označena za spoluvlastnici a v níž se žalobcem jako spoluvlastníkem garáže ujednali vypořádání spoluvlastnictví tak, že za ujednanou částku nabyde její podíl žalobce, výpis z katastru nemovitost na č. l. 33; a c) ke spoluvlastnictví [jméno FO] ještě např. usnesení o příklepu jeho spoluvlastnického podílu žalobci ze dne 13. 11. 2018 na č. l. 27) –, které informovala také o tom, že svědek [jméno FO] bude garáž užívat (výpověď svědkyně na č. l. 115 verte a 116), načež jí neteře vyčítaly, že jí měl dle nich svědek za užívání něco platit (výpověď svědkyně na č. l. 116). Svědkovi [jméno FO] předala svědkyně klíče od garáže (shodně z výpovědi svědkyně [jméno FO] na č. l. 116 a svědka [jméno FO] na č. l. 94). Někdy v průběhu užívání garáže svědkem [jméno FO] prodala svědkyně svůj podíl ke garáži žalobci na základě jeho nabídky na uzavření kupní smlouvy, aniž by o tom informovala svědka [jméno FO], aniž by se uskutečnila prohlídka garáže (s žalobcem) a aniž by žalobci sdělila, že garáž užívá svědek [jméno FO], byť podepsala kupní smlouvu obsahující ujednání, že na předmětu koupě neváznou mj. dluhy, zástavní právo, nájemní či pachtovní právo či jiná věcná či obligační povinnosti vůči třetím osobám a že neexistuje žádná osoba užívající předmět koupě bez právního důvodu či tvrdící užívací právo k němu (prohlášení v kupní smlouvě na č. l. 28 verte, která byla svědkyně předložena při výslechu a prohlášení i přečtena – č. l. 116) – výpověď svědkyně na č. l. 115 verte až 116. Právě a jen svědku [jméno FO] předala svědkyně své klíče od garáže (výpověď svědkyně na č. l. 116). d. Svědek [Jméno zainteresované osoby 1/0] mající za to, že může s garáží nakládat, umožnil svému synovi, žalovanému [jméno FO], aby garáž užíval pro uložení věcí, mj. automobilu, aniž by mu žalovaný za užívání cokoli platil. Až z výzvy žalobce adresované žalovanému se svědek a žalovaný dozvěděli, že garáž nemohou užívat (shodně z výpovědi svědka na č. l. 93 verte až 94 a výpovědi žalovaného na č. l. 117), načež svědek žalovanému přiznal, že garáž není jeho (z výpovědi žalovaného na č. l. 117). Svědek [jméno FO] se choval jako vlastník garáže, žalovanému tvrdil, že garáž získal pro rodinu, což mu žalovaný věřil (výpověď žalovaného na č. l. 117).

5. Z jiných než shora uvedených důkazních prostředků nezjistil soud skutečnosti významné pro posouzení této věci, a proto z oněch jiných důkazních prostředků neučinil žádná skutková zjištění (v rámci právního posouzení ještě soud uvádí některé další skutečnosti, které uvedly slyšené osoby či vyplývají z provedených listin, čímž odůvodňuje své právní názory, hodnotí zjištěný skutkový stav a vypořádává se s argumentací žalovaného). Stran hodnocení provedených důkazů soud předně uvádí, že pravost ani správnost shora uvedených provedených listin nebyla v řízení zpochybněna, soud o nich neměl důvodu pochybovat, a proto z nich při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Soud uvěřil též výpovědím slyšených svědků – [jméno FO], otce žalovaného, a [jméno FO] –, které si odpovídají v zásadním a podstatném (dohoda o bezúplatném užívání garáže svědkem; že jednání o prodeji a koupi garáže iniciovala svědkyně [jméno FO]; že svědkyně [jméno FO] neinformovala svědka [jméno FO] o tom, že svůj podíl prodala žalobci; že svědkyně vystupovala za všechny ostatní spoluvlastníky – se svědkem totiž jednala o celé garáži, nikoli jen o svém podílu) a v té které míře korespondují s provedenými listinnými důkazy (dohoda o bezúplatném užívání garáže „[Anonymizováno]“, předžalobní výzva, výpisy z katastru nemovitostí, sdělení katastrální úřadu a jeho rozhodnutí). Stejně tak soud uvěřil výpovědi žalovaného. Všechny osoby v řízení vyslýchané na soud působily hodnověrně, jejich výpovědi pravdivě, nikoli připraveně (v ledasčem se odlišovaly – např. svědek [jméno FO] uváděl, že záležitost koupě garáže zprostředkovávala společnost [právnická osoba], k čemuž žalovaný předložil kopie listin, jejichž pravost a správnost žalobce sporuje; kdežto svědkyně [jméno FO] vypověděla, že se ve věci nijak neangažovala další osoba, realitní kancelář – č. l. 115 verte; slyšená osoby užívaly různá slova pro popis téhož), ale naopak jako výpovědi skutečně zažitého. Žádná z vyslýchaných osob nepůsobila na soud tak, že by se snažila nějaké okolnosti zamlčet či že by vypovídala účelově ve prospěch či neprospěch nějaké osoby. K tomu soud dodává, že zvláště výpovědi svědků byly očividně poznamenány určitou mírou zapomnění, jelikož oba ohledně některé skutečnosti uvedli, že si už přesně nepamatují. Svědkyně [jméno FO] si na některé okolnosti rozpomněla poté, co jí soud předložil listinný důkaz. Sama přiznala, že se nezachovala správně, že měla svědku [jméno FO] sdělit, že svůj podíl prodala žalobci, vypovídala také v tom smyslu, že neměla podepisovat kupní smlouvu obsahující prohlášení, že jí není známo, že předmět koupě užívá třetí osoba, že k němu má třetí osoba právo atd. Zvláště její výpověď tak působila velmi upřímně a svědkyně hodnověrně. Ani žalovaný či svědek [Jméno zainteresované osoby 1/0] nepůsobili tak, že by vypovídali nepravdivě, rozhodně ne tak, že by se na své výpovědi připravovali, že by vypovídali křivě či by některé okolnosti zamlčovali. Nesnažili se vyhnout odpovědi na žádnou otázkou. V některých uváděných skutečnostech si odporovali (svědek tvrdil, že žalovaný garáž vlastně neužíval, že v ní měl jen svůj automobil, byť žalovaný prohlásil, že garáž užíval, v tomto potvrdil tvrzení žalobce).

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaný užíval nejméně od 1. 4. 2020 do 28. 2. 2023 garáž na základě svolení svého otce, svědka [jméno FO] chovajícího se jako vlastník a žalovanému tvrdícího, že garáž nabyl pro rodinu, což mu žalovaný věřil. Svědek [Jméno zainteresované osoby 1/0] měl zájem garáž odkoupit od svědkyně [jméno FO], spoluvlastnice garáže, jednající za ostatní spoluvlastníky garáže, s níž se pro nezdary při realizaci nabytí garáže svědkem a při převodu vlastnického práva k ní dohodli, že svědek může garáž bezplatně užívat, o čemž ostatní spoluvlastníci věděli, přičemž takto mohl garáž užívat nejprve do uzavření kupní smlouvy ohledně garáže, do vyřešení problémů s koupí a prodejem garáže a s nabytím vlastnického práva k ní, výsledně po neomezeně dlouhou dobu. Svědkyně předala svědku [jméno FO] i své jediné klíče od garáže. Za existence této dohody začal nabývat jednotlivé podíly ke garáži žalobce, aniž by ho svědkyně či jiný spoluvlastník informovali o dohodě se svědkem, o tom, že garáž užívá někdo jiný (svědek), a aniž by si garáž prohlédl, aniž by se seznámil s faktickém stavem garáže. Poté, co žalobce zjistil, že garáž užívá žalovaný, vyzval ho 8. 3. 2023 k vyklizení garáže a k jejímu předání, což žalovaný učinil v březnu 2023, přičemž 9. 3. 2023 podepsal předávací protokol, v němž bylo uvedeno, že užíval garáž bez právního důvodu od 1. 4. 2020.

7. Důkazní návrhy žalovaného na provedení výslechů svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] zamítl soud pro nadbytečnost. Výslechy těchto svědkyň totiž žalovaný navrhoval k prokázání toho, že se žalobce (ne)seznámil s právním a faktickým stavem garáže v době, kdy mu tehdejší spoluvlastníci prodávali své podíly, dále k prokázání kontraktačních jednání mezi těmito spoluvlastnicemi a žalobcem a k prokázání toho, zda informovaly otce žalovaného o tom, že prodaly své podíly žalobci (č. l. 93), což však již bylo prokázáno výslechem svědkyně [jméno FO], jíž neměl soud důvodu nevěřit; ohledně (ne)informování otce žalovaného též jeho výslechem. Soud [jméno FO] a [jméno FO] předvolal k jednání na den 22. 2. 2024. Při tomto jednání vyslechl svědkyni [jméno FO] a žalovaného, po jejichž výpovědích a zhodnocení zatím provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností (a také zhodnocení tvrzení stran) se výslechy svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] ukázaly jako nadbytečné. Kromě toho z výpovědi svědkyně [jméno FO] vyplynulo, že navrhované svědkyně patrně nemají bližší informace o (zamýšleném) prodeji garáže otci žalovaného. Svědkyně totiž vypověděla, že své neteře o tomto pouze informovala. Z její výpovědi ani z výpovědi otce žalovaného nevyplynulo, že by se v prodeji garáže otci žalovanému (natož v dohodě o užívání garáže) jakkoli angažovaly. Důkazní návrh žalovaného na výslech žalobce musel soud zamítnout, neboť žalobce se svým výslechem nesouhlasil (č. l. 117, 124 verte). Za takového stavu nebylo možno žalobce vyslechnout, jelikož soud může výslech účastníka nařídit (a provést) jen se souhlasem účastníka, který má být vyslechnut (§ 131 odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost se poznamenává, že soud provedl všechny důkazy navržené žalobcem.

8. Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud níže uvedená ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. dále jen „o. z.“: Podle § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Dle § 498 odst. 1 o. z. nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Podle § 1105 o. z. převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2994 o. z. dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

9. Po právní stránce posoudil soud věc takto: Soud se předně zabýval tím, zda byl žalovaný v dobré víře (měl z přesvědčivé důvodu za to), že garáž užívá po právu, a to mj. s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, pod č. 25/2022, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1687/2023, dle nichž nemá vlastník nebo spoluvlastník věci právo na náhradu (vydání bezdůvodného obohacení) po uživateli věci, který byl v dobré víře, že užívá věc oprávněně (po právu), nehledě na to, zda byl tzv. disponent (kdo uživateli umožnil věc užívat, od koho uživatel odvozuje právo věc užívat) oprávněn k přenechání věci k užívání uživateli. Se závěry těchto rozhodnutí soud účastníky opakovaně seznámil, při jednání 22. 2. 2024 z těchto rozhodnutí přímo citoval. Kromě toho soud účastníky v souladu se závěry Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněnými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, pod č. 25/2022 poučil o tom, že „dobrá víra uživatele je zákonem chráněna a opak musí prokazovat vlastník věci“. I vzhledem k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021-I., uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, pod č. 8/2022 (zejm. bod 14. odůvodnění zmíněného rozsudku), se soud pečlivě zabýval námitkou žalovaného ohledně jím tvrzeného odvozeného užívacího práva od jeho otce, kterou žalovaný vznesl už v odporu vůči vydanému elektronickému platebnímu rozkazu a při jednání 21. 9. 2023., resp. soud pečlivě posuzoval existenci jeho dobré víry v oprávnění garáž užívat.

10. Na základě shora učiněných zjištění a po aplikaci citovaných ustanovení a zohlednění zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že žalobce nemá vůči žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání garáže (§ 2994 o. z. a contrario, § 2991 o. z. a contrario). Je sice pravdou, že žalovaný užíval garáž v době, kdy mu nepatřila, kdy mu její vlastník či spoluvlastník nedovolil garáž užívat, přičemž v té době vlastnil žalobce nejméně většinový spoluvlastnický podíl (id. 5/6); od 30. 1. 2023 byl dokonce výlučným vlastníkem garáže. Žalovaný však měl až do 8. 3. 2023 z přesvědčivého a uvěřitelného důvodu za to, že garáž patří jeho otci, který mu užívání garáže nabídl a povolil. Pro posouzení této věci není za tohoto stavu podstatné, že otci žalovaného garáž (nikdy) nepatřila, že jen vedl jednání o její koupi se spoluvlastnicí [jméno FO]. Jako její vlastník se otec žalovaného se před žalovaným choval, aniž by žalovanému sdělil, že jejím vlastníkem není. Žalovaný měl dokonce k dispozici klíče od garáže (lze se důvodně domnívat, že je mu dal jeho otec – v řízení totiž bylo prokázáno, že jediné své klíče od garáže dala otci žalovanému svědkyně [jméno FO]), které původně předala jeho otci svědkyně [jméno FO] jako spoluvlastnice garáže (vlastnice podílu k ní). Rovněž bylo v řízení prokázáno, že teprve z výzvy žalobce ze dne 8. 3. 2023 se žalovaný dozvěděl, že garáž patří žalobci. Výsledně tedy bylo prokázáno rovněž to, že žalovaný byl po celou dobu užívání garáže v dobré víře (měl z přesvědčivého důvodu za to), že užívá garáž oprávněně, po právu. Takovým důvodem byla právě nabídka, svolení a souhlas jeho otce. V řízení nebylo zjištěno, že by měl žalovaný jakýkoli důvod pochybovat o tvrzení svého otce, jeho dobrá víra byla dle soudu prokázána a nebyla vyvrácena (§ 7 o. z.). Soud je přesvědčen, že po členech nejbližší rodiny (např. otec-syn) nelze spravedlivě a oprávněně požadovat, aby si (vzájemně) ověřovali tvrzení o tom, že jsou vlastníky nějaké věci, kterou užívají, mají k ní například klíče apod., ohledně níž se chovají jako vlastníci, aniž by existoval důvod o jejich vlastnictví pochybovat. V této věci nadto nebyl žalovaný po téměř tří léta rušen v užívání garáže, nikdo ho neupozornil, že užívá věc nepatřící jemu či jeho otci, že není oprávněn garáž užívat (opak prokázán nebyl, bylo prokázáno, že ho kontaktoval až žalobce výzvou ze dne 8. 3. 2023). Soud je toho názoru, že vzhledem ke všemu dosud rozebranému nebylo po žalovaném na místě a nebylo možno spravedlivě požadovat, aby si v katastru nemovitostí ověřil, že je jeho otec vlastníkem garáže. Žalovaný vysvětlil, že měl v té době s otcem dobrý vztah, vídali se apod., neměl skutečně důvodu mu nevěřit, nota bene když měl jeho otec klíče od garáže, nikdo žalovaného v užívání garáže nerušil a před 8. 3. 2023 nikdo proti užívání garáže žalovaným nebrojil. Jakmile se žalovaný dozvěděl pravý stav věcí z výzvy žalobce a po konfrontaci svého otce, jal se záležitost řešit, garáž po součinnosti žalobce (který už změnil zámek – což vypověděl žalovaný a čemuž neměl soud důvodu nevěřit, neboť je to i logické) vyklidil a předal mu ji hned následující den. Tento svůj zcela správný postup žalovaný hodnověrně vysvětlil tím, že ze zkušenosti ví, že je třeba obdobné záležitosti urychleně řešit, zvláště když je člověk vyzván k zaplacení nějaké peněžní částky. I s ohledem na zmíněnou zásadu poctivosti a dobré víry (§ 7 o. z.) nelze v naprosto příkladném řešení jednání žalovaného spatřovat jakoukoli nekalost, natož z tohoto dovozovat, že pokud garáž tak rychle vyklidil, po celou dobu jejího užívání věděl, že ji užívá neoprávněně (což jako by se podávalo z vyjádření žalobce).

11. Na posouzení věci nic nemění, že žalovaný podepsal protokol o předání a převzetí garáže ze dne 9. 3. 2023, v němž se uvádí, že jako uživatel předává garáž žalobci označenému jako vlastník, „když tuto užíval bez právního důvodu nejméně od 1. 4. 2020 do dnešního dne“. Žalovaný (ne zcela přesvědčivě) vysvětlil, že termínu „bez právního důvodu“ v době podpisu prohlášení úplně nerozuměl (č. l. 117 verte a 118), především však z provedeného dokazování nevyplynulo, že by byl před výzvou žalobce ze dne 8. 3. 2023 upozorněn na to, že užívá garáž neoprávněně, natož vyzván k jejímu vyklizení. V té souvislosti ani žalobce ničeho netvrdil. Zmíněné prohlášení tedy neprokazuje, že by žalovaný před 8. 3. 2023 věděl, že užíval garáž neoprávněně – „bez právního důvodu“. Prokazuje pouze to, že ke dni 9. 3. 2023 (podpisu protokolu) žalobce už věděl, že od 1. 4. 2020 do „dnešního dne“, tj. podpisu protokolu, užíval garáž neoprávněně („bez právního důvodu“). Jinak řečeno, listina neprokazuje, že by toto věděl po celou dobu užívání garáže či před tím, než protokol podepsal. Nic takového z listiny nevyplývá, nic takového nevyplývá ani z jiných provedených důkazů, které svědčí pro verzi žalovaného, že se o tom, že garáž neužívá po právu dozvěděl (a zjistil to) až po výzvě žalobce ze dne 8. 3. 2023. Dobrá víra žalovaného v to, že před 8. 3. 2023 užíval garáž po právu, nebyla touto listinou vyvrácena. Ani žádný z ostatních provedených důkazů dobrou víru žalobce nevyvrátil. Naopak dobrá víra žalobce byla prokázána jak jeho výpovědí, tak výpovědí jeho otce, svědka [jméno FO], přičemž o ní svědčí též výpověď svědkyně [jméno FO], z níž mj. vyplynulo, že svědek [Jméno zainteresované osoby 1/0] mohl garáž užívat dle libosti a po neomezenou dobu (svědkyně nechtěla, aby se garáž nevyužívala, aby zela prázdnotou, aby byla „k ničemu“, jak uvedla při svém výslechz), že mu za tím účelem poskytla klíče, aniž by mu sdělila, že svůj podíl na ní prodala žalobci, jakož z ní i vyplynulo, že žalobci nesdělila, že garáž užívá (může užívat) svědek [Jméno zainteresované osoby 1/0], kterému dala i klíče.

12. V této věci se tedy uplatní ustanovení § 2994 o. z. jako zvláštní ustanovení (k § 2991 o. z.) regulující právo na vydání bezdůvodného obohacení (neoprávněného majetkového prospěchu; § 2991 o. z.) v případě tzv. protiprávního užívání cizí hodnoty (zejm. věci v právním smyslu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021-I., uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, pod č. 8/2022, a rozhodnutí, na něž je v něm odkazováno: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018, ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, či ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020), kdy se (spolu)vlastník domáhá náhrady po uživateli věci, který věc užívá na základě svolení jiného (ať už smluvního či bezesmluvně, např. na základě pouhé společenské úsluhy – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021-I., uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, pod č. 8/2022). Zmíněné ustanovení je třeba v této věci aplikovat a vyložit ve spojení s § 2991 odst. 1 o. z. a contrario tak, že žalobce jako (spolu)vlastník věci (garáže ve smyslu v tomto odůvodnění zavedené zkratky – věcí v právním smyslu je totiž pozemek, jehož součástí je garáž jako stavba bez č. p./č. e. – § 498 odst. 1 o. z.) nemá právo na vydání toho, co mu ušlo tím, že žalovaný garáž užíval, protože žalovaný byl v dobré víře (měl z přesvědčivého důvodu za to), že garáž užívá po právu (oprávněně), jinak řečeno měl tzv. spravedlivý důvod užívání. Takovým důvodem byla nabídka garáž užívat ze strany jeho otce, souhlas a povolení garáž užívat udělené otcem žalovaného, který se choval vlastník a o němž měl a mohl mít žalovaný z přesvědčivého důvodu za to, že je vlastníkem garáže. Na tom nic nemění, že otec žalovaného nebyl vlastníkem garáže, jelikož by se jím stal až po uzavření kupní smlouvy a zápisem vlastnického (převedeného na jejím základě) do katastru nemovitostí (§ 1105 o. z. ve spojení s § 498 odst. 1 o. z.)., k čemuž nicméně nedošlo. Aplikace § 2994 o. z. je odůvodněna i tím, že žalobce byl (spolu)vlastníkem věci po dobu užívání garáže žalovaným, přičemž předcházející spoluvlastnice umožnila garáž bezúplatně užívat otci žalovaného (a ten posléze, byť jako vlastník, jímž nebyl, žalovanému).

13. K argumentaci žalobce soud ještě dodává následující: Pokud se žalobce domáhá uplatnění zásady „práva patří bdělým“ (vigilantibus iura scripta sunt), měl by s uplatněním takové zásady začít u sebe samého. Přestože garáž nabýval postupně po jednotlivých spoluvlastnických podílech už od roku 2018 (usnesení o udělení příklepu v exekutorské dražbě o prodeji spoluvlastnického podílu [jméno FO]) a přestože v rámci kupních smluv uzavřených v roce 2019 prohlásil, že je mu „dobře znám stav“ předmětů koupě (těch kterých spoluvlastnických podílů), až v roce 2023 zjistil, že garáž řadu let (nejméně od roku 2020) užívá žalovaný. Sám žalobce se tedy nechoval jako „bdělý“, dokonce ve zmíněných kupních smlouvách prohlásil, že je mu znám skutečný stav garáže (podílů na nich). Soud dodává, že neobstojí argument žalobce, že do garáže nemohl vstoupit, dokud se nestal výlučným vlastníkem garáže. Jako ten, kdo řádně pečuje o svá práva, měl a mohl do garáže vstoupit nejméně s tím kterým spoluvlastníkem při prohlídce garáže, která se měla konat, aby se žalobce jako kupující mohl náležitě seznámit s jejím stavem. Na takový vstup měl jistě právo a při takové prohlídce by musel zjistit, že garáž není prázdná, že tam jsou věci jiného, popř. že spoluvlastnice [jméno FO] nemá od garáže klíče atp. V té souvislosti nelze opomenout, že v poslední z řady listin, na jejichž základě nabýval spoluvlastnické podíly ke garáži – dohodě spoluvlastníků (č. l. 30 až 31), se v prohlášení o právních vadách věci (konkrétně o právech třetích osob k věci) uvádí, že spoluvlastníci (roz. žalobce a [jméno FO]) „shodně prohlašují, že neexistuje žádná osoba užívající bez právního titulu jakoukoli část společných věcí nebo tvrdící existenci jakéhokoli užívacího práva ke kterékoli části společných věcí, o nichž by spoluvlastníci ke dni podpisu této dohody nevěděli“ (pozn. podtržení doplněno soudem), a to oproti prohlášení v ostatních nabývacích listinách (kupních smlouvách), v nichž ta která kupující prohlašuje, že neexistuje žádná taková osoba (bez dovětku, o které by někdo – ať kupující, či prodávající nevěděl). Z toho lze dovodit, že ke dni uzavření dohody ([datum]) žalobce již o nějaké takové osobě věděl. Neobstojí ani argument žalobce, že „žalovaný patrně využil znalosti informací od svého otce a garáž si v užívání ponechal, neboť mu bylo známo že spoluvlastníci jsou rozhádáni a jeden z nich dokonce čelí exekucím, a s vědomím toho, že garáž není jeho, tuto užíval“. Toto tvrzení (tento argument) uvedené v závěrečném návrhu nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Opakuje se, že platí zásada presumpce poctivosti a dobré víry, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře, dokud není prokázán opak, vyvrácena tato vyvratitelná právní domněnka (§ 7 o. z.). V tomto řízení rozhodně nebylo prokázáno, že žalovaný jednal tak, jak uvádí žalobce. Naopak vyšlo najevo, že žalovaný spoléhal na svého otce chovajícího se jako vlastník garáže, který mu umožnil garáž užívat, získal od něj klíče atd. Pro výsledné posouzení návrhu ve věci samé (této věci) není rozhodné, jak byla garáž označena v dohodě o bezplatném užívání a co bylo v této dohodě ujednáno. K námitce žalobce soud nicméně poznamená, že se z výpovědí svědkyně [jméno FO] a svědka [jméno FO] jednoznačně podává, že předmětem jejich dohody byla garáž řešená v této věci a že svědkyně [jméno FO] dovolila tuto garáž svědkovi užívat i poté, co došlo k zamítnutí návrhu na vklad, poté, co bylo třeba věc ještě řešit tak, aby mohlo dojít k převodu vlastnického práva na svědka (otce žalovaného). Svědkyně [jméno FO] nadto výslovně uvedla, že se dohoda týkala garáže, o které vypovídala v rámci výslechu a že svědkovi dala klíče od garáže (č. l. 116). Pro posouzení věci není dle soudu podstatné, zda dohoda o užívání garáže mezi svědkyní [jméno FO] a svědkem [jméno FO] byla platná, resp. absolutně neplatná, jak tvrdí žalobce. Podstatné je pouze to, zda byl žalovaný v žalované době (od 1. 4. 2020 do 28. 2. 2023) v dobré víře, že oprávněně (po právu) užívá garáž – ač se později ukázalo, že garáž užíval neoprávněně (na základě svolení a souhlasu toho, kdo nebyl oprávněn přenechat žalovanému garáž k užívání). Dle soudu je v té souvislosti významné také to, že otec žalovaného nejednal zcela svévolně, že se mu jedna ze spoluvlastnic, svědkyně [jméno FO], jednající za ostatní spoluvlastníky, umožnila garáž užívat, dala mu klíče apod., což se odrazilo v tom, že žalovaný neměl důvodu pochybovat o tom, že je garáž oprávněn užívat, neboť ho v jeho užívání nikdo nerušil, měl klíče od svého otce, který mu tvrdil, že garáž nabyl pro rodinu, což soud už rozbírá výše.

14. Na základě shora rozebraných důvodů soud žalobu zamítl. Stejně jako při ústním odůvodnění soud ještě uvádí, že si je vědom toho, že žalobce může vnímat nespravedlivě, že žalovaný není povinen ničeho zaplatit za to, že se v březnu 2023 ukázalo, že nejméně od 1. 4. 2020 užíval neoprávněně garáž jako cizí věc (po celou dobu nejméně z větší části patřící žalobci). V řízení však bylo prokázáno, že měl žalovaný z přesvědčivého důvodu za to, že garáž užívá po právu. Tomu, od koho právo garáž užívat, odvozoval, žalovaný za užívání garáže ničeho neplatil. Výsledek tohoto řízení však neznamená, že se žalobce nemůže s úspěchem domoci náhrady za neoprávněné užívání (jeho) garáže po jiném. Zda, koho a z jakého důvodu žalobce případně žaluje, zda a kdo případně vůči žalobci porušil své povinnosti a měl by mu být povinen za takové porušení povinnosti či povinností něco nahradit, musí zvážit sám žalobce; soud není oprávněn (a už vůbec povinen) poučovat o hmotném právu (§ 5 o. s. ř. a contrario), tedy o pravidlech upravujících vzájemná práva a povinnosti osob (lidské chování v životních oblastech) bez prostřednictví soudů či jiných orgánů veřejné moci.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který byl ve věci zcela úspěšný, přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náhrada účelně vynaložených nákladů řízení žalovaného zastoupeného advokátem sestává A) Z náhrady odměny advokáta za 8 úkonů právní služby – 1) převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“]; 2) vyjádření k výzvě soudu (odůvodněný odpor) – § 11 odst. 1 písm. d) AT; 3) účast při jednání soudu dne 21. 9. 2023, 23. 11. 2023, 22. 2. 2024 (v rozsahu dvou úkonů právní služby, neboť jednání trvalo déle než 2 hodiny) a 28. 3. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. g) AT]; 4) další porada s klientem přesahující jednu hodinu (dne 19. 2. 2024, tedy před jednáním dne 22. 2. 2024, při kterém měly být provedeny výslechy svědkyň [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] a před nímž byly strany upozorněny na možnost přednesu závěrečných řečí) – § 11 odst. 1 c) AT –, a to ve výši 3 460 Kč/úkon dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 AT, tj. celkem 27 680 Kč. Dále B) z náhrady hotových výdajů vynaložených v souvislosti s každým z 8 uvedených úkonů právní služby ve výši 300 Kč/úkon dle § 13 odst. 4 AT, tj. celkem 2 400 Kč. Kromě toho žalovanému náleží náhrada DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 14a AT ve výši 6 316,80 Kč [(27680+2400)*0,21], neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Tyto náklady ve sporu zcela úspěšný žalovaný vynaložil k účelnému uplatňování svého práva, a proto mu soud přiznal jejich plnou náhradu v celkové výši 36 396,80 Kč (27680+2400+6316,80) – výrok II.

16. Lhůtu k zaplacení náhrady nákladů řízení soud stanovil dle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř., místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení