7 C 415/2020-102

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 68 678,52 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 68 678,52 Kč se smluvním úrokem ve výši 23,34% ročně z částky 68 678,52 Kč od 20. 4. 2010 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 68 678,52 Kč od 20. 4. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8%, od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75%, od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5%, od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05%, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,5%, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8%, od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75%, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 9%, od 1. 7. 2020 do 7. 6. 2021 ve výši 7,25% a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7% bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí v němž prodlení dlužníka trvá, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 25. 11. 2020 domáhala zaplacení částky 68 678,52 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 29. 10. 2007 mezi žalovaným a [právnická osoba] [anonymizováno] (právní předchůdce žalobkyně), jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč, který měl být splácen v 71 měsíčních splátkách ve výši 2 088 Kč splatných vždy k 16. dni v měsíci počínaje dnem 16. 12. 2007. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba 23,34 % ročně. Jelikož žalovaný nehradil řádně a včas sjednané splátky, došlo k zesplatnění úvěru dopisem ze dne 15. 1. 2010, v němž byla poskytnuta dodatečná lhůta k plnění do 27. 1. 2010. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2016 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena na žalobkyni. Dále žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce podal dne 23. 4. 2010 rozhodčí žalobu, kdy byl v rozhodčím řízení dne 26. 8. 2010 vydán rozhodčí nález č. j. K/2010/02803, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2010. Na základě uvedeného rozhodčího nálezu byla na majetek žalovaného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2011, č. j. 36 EXE 10267/2010-11, nařízena exekuce, která byla následně zastavena usnesením ze dne 15. 10. 2020, č. j. 137 Ex 23587/10-79, pro neplatnost rozhodčí doložky, resp. protože rozhodce neměl pravomoc rozhodnout. K promlčení pohledávky proto zjevně nedošlo.

2. Žalobkyně v podání ze dne 16. 3. 2021 dále uvedla, že žalovaný svým podpisem potvrdil, že se seznámil se zněním Podmínek a vyjádřil s nimi souhlas, přičemž samotné Podmínky nejsou nijak rozsáhlé. Žalobkyně si je vědoma sjednocující judikatury Nejvyššího soudu týkající se neplatnosti sjednaných rozhodčích doložek. Je však třeba vzít v potaz, že ke vzniku této judikatury došlo dlouho po sjednání Smlouvy, uzavření rozhodčí doložky a po sepsání rozhodčího nálezu a následném nařízení exekuce. Doložka byla tedy s ohledem na datum jejího sjednání platná. Právnímu předchůdci žalobkyně, resp. žalobkyni nelze klást k tíži, že nepředvídal vývoj judikatury a na základě rozhodčí doložky zahájil nalézací a posléze i exekuční řízení (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1885/15). K otázce promlčení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1091/19 Ústavní soud se v tomto rozhodnutí postavil proti retroaktivitě závazného právního názoru Nejvyššího soudu k otázce platnosti rozhodčích doložek, včetně dopadu na promlčecí dobu dluhu, který je na rozhodčí doložku navázán. Závěry vyslovené Nejvyšším soudem ohledně neplatnosti sjednaných rozhodčích doložek neřeší otázku platnosti, resp. materiální vykonatelnosti rozhodčích nálezů coby exekučních titulů (viz. rozh. Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 ICdo 41/2014). Dále žalobkyně poukazuje na to, že dle judikatury Nejvyššího soudu ke stavení běhu promlčecí doby dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky (rozh. Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, 29 ICdo 41/2014). Z uvedeného plyne, že zákon neváže stavení promlčecí doby na platnost rozhodčí doložky. Do okamžiku, kdy je určeno, že rozhodčí nález nemá žádné účinky, se promlčecí doba staví (viz rozh. Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 ICdo 41/2014). Tvrzení žalovaného o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy považuje žalobkyně za účelová. Žalobkyně odmítá být krácena na svých právech pouze z důvodu změn v rozhodovací praxi soudů.

3. Žalobkyně při jednání dne 7. 6. 2021 uvedla, že k promlčení nemohlo dojít, neboť k zahájení soudního řízení došlo v bezprostřední časové návaznosti na zastavené exekuční řízení. Dále žalobkyně zdůraznila, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný neuhradil úvěr z roku 2007, přičemž exekuční řízení trvalo 10 let. Dále žalobkyně uvedla, že první zákon o spotřebitelském úvěru byl z roku 2010, v roce 2007 neexistovalo žádné ustanovení, které by vyžadovala uvedení RPSN v úvěrové smlouvě. Nakonec žalobkyně uvedla, že dle judikatury Ústavního soudu je jasné, že v případě řízení zahájených před 11. 5. 2011 klást úvěrovým společnostem k tíži, pokud nevěděli o tom, že rozhodčí doložky budou neplatné. Proto se žalobkyni nelze argumentovat tím, že žalobkyně po 11. 5. 2011 musela vědět o tom, že se řízení veden na základě neplatné rozhodčí doložky. Žalobkyně tak měla dobrou víru v oprávněné vymáhání pohledávky.

4. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 24. 2. 2021 uvedl, že dne 29. 9. 2020 podal návrh na zastavení exekuce pro nepřípustnost spočívající v neplatnosti exekučního titulu – rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález byl vydán na základě rozhodčí doložky obsažené v čl. XVII Podmínek k osobním kreditním kartám, přičemž tato doložka je neplatná, jelikož spor byl svěřen k rozhodnutí soukromé rozhodčí společnosti. Exekuční řízení pak bylo zastaveno se souhlasem oprávněného, z čehož je evidentní, že důvodem zastavení tohoto řízení byla žalovaným tvrzená nepřípustnost exekuce spočívající v nicotnosti exekučního titulu. Žalovaný namítl promlčení žalované pohledávky, kdy pro případ, že by měla být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 996/18. Dle žalovaného došlo k započetí běhu promlčecí doby dnem následujícím po splatnosti každé ze splátek, nejpozději pak dnem následujícím po zesplatnění dlužné částky. K zesplatnění došlo 19. 4. 2010. Promlčecí doba zde činí dle § 397 obch. zák. čtyři roky. Vzhledem k uvedenému by promlčecí doba uplynula nejpozději dne 19. 4. 2014. Otázkou je stavení promlčecí doby. Rozhodčí řízení bylo zahájeno před vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. V souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 1091/19 tak došlo ke stavení promlčecí doby po dobu trvání rozhodčího řízení. V tomto případě bylo rozhodčí řízení zahájeno dne 12. 5. 2010, k jeho skončení došlo právní mocí nálezu č. j. K/2010/02803, ze dne 26. 8. 2010 ke dni 11. 10. 2010. Promlčecí doba se proto stavěla pouze na 4 měsíce a 10 dnů. Dále žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1091/19, který se ke stavění promlčecí doby vyjadřuje pouze ohledně exekučních řízení zahájených na základě rozhodčích nálezů vydaných v rozhodčích řízeních zahájených po 11. 5. 2011. Dle žalovaného by se promlčecí doba stavěla, jen pokud by exekuční řízení probíhalo v souladu se zákonem. Žalobkyně musela jako profesionál vědět, že po přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, bylo další vymáhání žalované pohledávky na základě neplatného rozhodčího nálezu v rozporu se zákonem, a tedy žalobkyně nemohla být v dobré víře, že pohledávku vymáhá po právu. Z uvedeného vyplývá, že i kdyby se zahájením exekučního řízení dne 3. 1. 2011 stavěla znovu promlčecí doba, musel by se její běh obnovit od 12. 5. 2011, kdy se stalo zjevným, že je exekuční titul nicotný. Od tohoto okamžiku nemohla být žalobkyně v dobré víře. Promlčecí doba se stavěla jen na 140 dnů. Dále žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, podle kterého platí, že v případě obchodněprávního závazkového vztahu – na rozdíl od občanskoprávních závazkových vztahů po dobu exekučního řízení běh promlčecí doby pokračuje. Dále žalovaný namítá neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, popř. z jiných důvodů. Smlouva o úvěru je komplikovaná, nesrozumitelná, má formulářový charakter. Ve smlouvě také zcela chybí RPSN, kdy v době uzavření smlouvy šlo dle § 4 zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, o povinnou náležitost úvěrové smlouvy. Absence této náležitosti má dle § 6 cit. zákona za následek, že i kdyby byla smlouva platná, tak by žalobce nemohl požadovat smluvní úrok a poplatky. Dále žalovaný uvádí, že sankce a poplatky za zřízení a vedení úvěru působí pro svůj rozpor s dobrými mravy neplatnost celé smlouvy. Ujednání o sankcích nejsou ve smlouvě samotné, nýbrž tvoří součást formulářových smluvních podmínek. Ujednání o poplatcích jsou ve formuláři - Přehled poplatků spojených s úvěrem, řada z nich má nepřiměřenou výši (změna smlouvy 2 000 Kč, upomínka 500 Kč). Spotřebitel se o výši poplatků dozví až v Oznámení, v němž je vyčíslena jejich výše. Jednostranným oznámením žalobkyně vyčísluje smluvní úrok a úrok z prodlení, což přispívá k netransparentnosti vztahu. Zejména je pak v rozporu s dobrými mravy skutečnost, že žalovanému byla vnucena neplatná rozhodčí doložka, která jej měla zbavit přístupu k soudu. Toto ve spojení se skrytými poplatky a sankcemi způsobuje absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s kogentními ustanoveními určenými k ochraně spotřebitele a dále pro rozpor s dobrými mravy. S těmito závěry koresponduje rozhodnutí Nejvyšší soudu, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, které zmiňuje nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 562/12. Nakonec žalovaný uvádí, že pokud by soud žalobu nezamítl, tak tímto uplatňuje námitku započtení plnění vymoženého v exekučním řízení, kdy žádá, aby si soud obstaral vyúčtování rozdělení výtěžku exekučního řízení u exekutora JUDr. [jméno] [příjmení], a dále pak také navrhuje zamítnout žalobu ohledně smluvního úroku ve výši 23 % ročně požadovaného od 20. 4. 2010. Pokud došlo k zastavení exekuce pro její nepřípustnost a smlouva, na jejímž základě pohledávka vznikla, je neplatnou, stala by se pohledávka žalobkyní bezdůvodným obohacením. V takovém případě by žalobkyně neměla nárok na úrok, neboť by nešlo o pohledávku z úvěru.

5. Při jednání dne 7. 6. 2021 uvedl žalovaný, že se mu celá situace jeví být divná, když žalobkyně, ač musela vědět, že je rozhodčí doložka neplatná, tak po něm ještě v roce 2020 pohledávku vymáhala. Takové jednání považuje žalovaný jako rozporné s dobrými mravy.

6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

7. Ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 10. 2007 (č. l. 7) vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 80 000 Kč, že žalovaný měl vyčerpanou jistinu vrátit nejpozději do 16. 10. 2013, že úvěr měl být splácet v 71 měsíčních částkách ve výši 2 088 Kč počínaje 16. 12. 2007 a dále pak vždy 16. den kalendářního měsíce, že úroková sazba úvěru činila 23,34 % ročně z vyčerpané jistiny úvěru, že součástí smlouvy o úvěru byla smlouva o osobní kreditní kartě, dále nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly Všeobecné obchodní podmínky.

8. Z Podmínek k osobním kreditním kartám (č. l. 79) bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný se dohodli, že majetkové spory, které ze smlouvy vzniknou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to s jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeného [právnická osoba], [IČO], dle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti (čl. XVII).

9. Z účetního dokladu ze dne 29. 10. 2007 (č. l. 10) bylo zjištěno, že dne 29. 10. 2007 byla z účtu právního předchůdce žalobkyně č. [bankovní účet] převedena na účet žalovaného č. [bankovní účet] částka ve výši 80 000 Kč.

10. Z upomínky ze dne 20. 8. 2009 (č. l. 15) bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužných splátek s upozorněním na možné následky neuhrazení dluhu ve lhůtě 10 dnů ode dne odeslání upomínky, kdy tyto následky měly spočívat v tom, že bude požadováno okamžité jednorázové splacení celého úvěru, nebo že pohledávka bude postoupena třetí straně, nebo že dluh bude vymáhán soudní cestou.

11. Z upomínek ze dnů 16. 7. 2009 (č. l. 15 p. v.), 15. 6. 2009 (č. l. 16), 18. 5. 2009 (č. l. 16 p. v.) bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně upomínala žalovaného o zaplacení dlužné splátky s tím, že pokud dluh ve lhůtě 10 dnů ode dne odeslání upomínky neuhradí, bude uplatňovat opatření sjednaná ve smlouvě, kdy je oprávněn též požadovat okamžité uhrazení celého úvěru.

12. Z výzvy k okamžitému splacené celé úvěrové pohledávky ze dne 15. 1. 2010 (č. l. 17) bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného, aby uhradil celou úvěrovou částku ve výši 83 015,45 Kč do 27. 1. 2010.

13. Z rozhodčí žaloby ze dne 23. 4. 2010 (č. l. 70) bylo zjištěno, že tato byla v předmětné věci podána právním předchůdcem žalobkyně dne 12. 5. 2010.

14. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2011, č. j. 36 EXE 10267/2010-11 (č. l. 22), bylo zjištěno, že soud nařídil dle rozhodčího nálezu vydaného Mgr. [jméno] [příjmení], č. j. K/2010/02803, ze dne 26. 8. 2010, k uspokojení pohledávky právního předchůdce žalobkyně ve výši 88 486, 94 s příslušenstvím exekuci na majetek žalovaného. Soud zároveň pověřil provedením exekuce JUDr. [jméno] [příjmení], soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno – venkov.

15. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2016 (č. l. 18) včetně přílohy (č. l. 21) bylo zjištěno, že pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni jejím právním předchůdcem.

16. Z návrhu žalovaného na zastavení a odklad exekuce ze dne 29. 9. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný uplatnil návrh na zastavení exekuce, a to z důvodu její protiprávnosti, když tato probíhala na základě nezpůsobilého exekučního titulu - rozhodčího nálezu vydaného dle neplatně sjednané rozhodčí doložky.

17. Z vyjádření žalobkyně ze dne 13. 10. 2020 bylo zjištěno, že tato souhlasila s návrhem žalovaného na zastavení exekuce.

18. Z usnesení soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení], soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno, ze dne 15. 10. 2020, č. j. 137 Ex 23587/10-79 (č. l. 24), bylo zjištěno, že exekuce vedená pod sp. zn. 137 Ex 23587/10, byla zastavena, a to poté, co žalovaný podal dne 29. 9. 2020 návrh na zastavení exekuce a žalobkyně s tímto souhlasila.

19. Z předžalobní upomínky ze dne 1. 10. 2020 včetně doručenky (č. l. 25) bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného, aby uhradil dlužnou částku z úvěrové smlouvy ze dne 29. 10. 2007 ve výši 290 537,97 Kč ve lhůtě 5 pracovních dnů ode dne doručení výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána na adresu uvedenou v úvěrové smlouvě.

20. Soud neprováděl k důkazu Přehled poplatků spojených s úvěrem (č. l. 74) a dále pak ani žalobkyní při jednání dne 7. 6. 2021 navržený důkaz rozhodčím spisem vedeným pod sp. zn. K 2010/02803 a spisem vedeným u Exekutorského úřadu Brno pod sp. zn. 137 Ex 23587/10-79, neboť veškerá pro rozhodnutí potřebná skutková zjištění byla v potřebném rozsahu učiněna na základě shora popsaných ve věci řádně provedených důkazů.

21. Dále z provedeného důkazu Všeobecnými obchodními podmínkami (č. l. 11) nezjistil soud žádné relevantní skutečnosti.

22. Poté, co byly ve věci provedeny shora popsané důkazy, tak soud po jejich zhodnocení jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.

23. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. 10. 2007 poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 16. 10. 2013 v 71 měsíčních splátkách ve výši 2 088 Kč. Úroková sazba byla stanovena ve výši 23,34 % ročně. Strany si přitom ujednaly, že majetkové spory ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to s jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeného [právnická osoba], [IČO], dle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti. Jelikož žalovaný svůj dluh řádně nesplácel, byl ze strany právního předchůdce žalobkyně opakovaně vyzýván k jeho úhradě s upozorněním na možnost okamžitého zesplatnění. Naposledy byl žalovaný vyzýván k zaplacení dopisem ze dne 15. 1. 2010, jímž byl dluh v souladu se smlouvou zesplatněn k 27. 1. 2010. Dne 12. 5. 2010 podal právní předchůdce žalobkyně rozhodčí žalobu, na jejímž základě byl dne 26. 8. 2010 Mgr. [jméno] [příjmení] pod č. j. K/2010/02803 vydán rozhodčí nález. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2011, č. j. 36 EXE 10267/2010-11, byla na majetek žalovaného nařízena dle uvedeného rozhodčího nálezu k uspokojení pohledávky z úvěrové smlouvy exekuce, jejímž provedením byl pověřen JUDr. [jméno] [příjmení], soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno. Posléze byla pohledávka z úvěrové smlouvy postoupena dne 12. 12. 2016 na žalobkyni. Usnesením jmenovaného soudního exekutora ze dne 15. 10. 2020, č. j. 137 Ex 23587/10-79, byla exekuce zastavena, a to k návrhu žalovaného ze dne 29. 9. 2020, s nímž žalobkyně vyslovila souhlas.

24. Na základě popsaného skutkového stavu ve věci soud učinil následující právní závěry.

25. Posuzovaná úvěrová smlouva byla uzavřena dne 29. 10. 2007, vzhledem k čemuž soud na daný vztah aplikoval zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen Obch. zák.).

26. Jelikož žalovaný ve svém vyjádření ze dne 24. 2. 2021 namítl promlčení, zabýval se soud nejprve otázkou, zda žalovaná pohledávka není promlčena, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

27. Dle § 387 odst. 1 Obch. zák. právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.

28. Dle § 388 odst. 1 Obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

29. Dle § 392 odst. 1 Obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti.

30. Dle § 397 Obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

31. Dle § 402 Obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

32. Dle § 403 odst. 1 Obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.

33. Dle § 405 odst. 1 Obch. zák. jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet. Dle odst. 2 cit. ustanovení jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení.

34. Dle § 408 odst. 1 Obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

35. Dle § 4 odst. 2 písm. a) zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (dále jen zák. o úvěru), smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí obsahovat také stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona, 36. Dle § 6 cit. zákona nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v § 4, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.

37. Jak vyplývá ze shora uvedeného, pohledávka byla zesplatněna 27. 1. 2010 a tedy od tohoto okamžiku také začala dle § 392 odst. 1 Obch. zák. běžet promlčecí doba, kdy v tomto případě činila subjektivní promlčecí doba 4 roky (§ 397 Obch. zák.) a objektivní promlčecí doba pak 10 let (§ 408 odst. 1 Obch. zák.). S ohledem na znění § 408 odst. 1 Obch. zák. je třeba dovodit, že se objektivní promlčecí doba dle tohoto ustanovení nestaví, ani nepřerušuje, a to s výjimkami zde uvedenými, které se zjevně nevztahují na tuto věc (do promlčecí lhůty se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace, námitku promlčení nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení zahájeném před uplynutím promlčecí lhůty). Námitky žalobkyně v tom smyslu, že k promlčení práva nedošlo, jelikož se promlčecí lhůta v průběhu exekučního řízení stavěla, nejsou proto ve vztahu k běhu objektivní promlčecí lhůty relevantní. Pokud tedy v projednávané věci započal běh objektivní promlčecí lhůty 27. 1. 2010, došlo k promlčení práva v objektivní lhůtě dne 27. 1. 2020. Jelikož žalobkyně svůj nárok uplatnila u zdejšího soudu žalobou teprve dne 25. 11. 2020, dospěl soud k závěru, že námitka promlčení žalovaného je důvodná.

38. S argumentací žalobkyně, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, se soud neztotožnil. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že v úvěrové smlouvě nebyla v rozporu s ustanovením § 4 odst. 2 písm. a) zák. o úvěru uvedena roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN). Za situace, kdy žalovaný nebyl v době podpisu smlouvy obeznámen se skutečnou cenou úvěru, hodnotí soud označení námitky promlčení jako nepřípadné. Žalobkyně nadto od dne 11. 5. 2011, kdy došlo k vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, věděla, že neplatné jsou rozhodčí doložky, které neoznačují rozhodce. Žalobkyně s ohledem na své postavení (subjekt zabývající se vymáháním pohledávek) musela vědět, že po 11. 5. 2011 vymáhá pohledávku v exekučním řízení na základě neplatného exekučního titulu, a proto se za daných okolností měla obrátit tehdy ještě včasnou žalobou na soud, což neučinila. Namísto toho setrvala v neoprávněně vedeném exekučním řízení, k jehož zastavení došlo až na návrh žalovaného, kdy žalobkyně se zastavením exekučního řízení souhlasila. V mezidobí pak narostl zákonný úrok z prodlení od 20. 4. 2010 k dnešnímu dni na 57 729,89 Kč, dále obchodní úrok ve výši 23,34 % ročně narostl od 20. 4. 2010 k dnešnímu dni na 178 608,89 Kč. Dle soudu, nelze závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dle kterých se subjektivní promlčecí doba v exekučním řízení zahájeném před 11. 5. 2011 staví (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, 29 ICdo 41/2014, nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS 996/18, I. ÚS 1091/19), aplikovat v daném případě a při konkrétním počínání žalobkyně. Jelikož tedy soud shledal, že je žalovaný nárok promlčen, tak se již nezabýval námitkami žalovaného k obsahu úvěrové smlouvy, a žalobu zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (podání ze dne 24. 2. 2021 a účast na jednání dne 7. 6. 2021).