7 C 431/2023-32

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 15 040 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 588 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 588 Kč od 20. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 6 452 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 040 Kč od 9. 7. 2022 do 19. 1. 2023 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 452 Kč od 20. 1. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 386 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení v této věci je zaplacení částky 15 040 Kč skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 8 588 Kč, ze smluvního úroku ve výši 5 856 Kč a smluvní pokuty ve výši 596 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, tj. [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 15. 3. 2022 (dále jen„ smlouva“) úvěr ve výši 16 000 Kč, žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru a čerpala jej v celkové výši 30 000 Kč, které právní předchůdkyně vyplatila žalované na její bankovní účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem: [číslo]. Úvěr měl být splacen nejpozději do 8. 7. 2022. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, právní předchůdkyně žalobkyně ji opakovaně vyzvala k úhradě dluhu. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky [webová adresa]. Žalovaná byla informována, že právní předchůdkyně žalobkyně může nahlížet do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, pokud je to nezbytné pro posouzení její schopnosti splácet úvěr. Žalovaná dále souhlasila s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně může využívat informace z dlužnických registrů. Úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení žalované o příjmech a výdajích, lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v databázích a ohledně tvrzených příjmů a výdajů. Ohledně aktivní legitimace žalobkyně uvedla, že pohledávku za žalovanou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 11. 2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. K jednání, které se ve věci konalo dne 15. 1. 2024 se žalovaná nedostavila, ačkoliv byla předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neomluvila se a nepožádala o odročení jednání. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, právního zástupce žalobkyně a žalované; vycházel přitom z obsahu spisu.

4. Z předložené smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne 12. 11. 2021 včetně seznamu postoupených pohledávek, z oznámení právní předchůdkyně žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne 16. 1. 2023, plné moci udělené dne 8. 12. 2022 právní předchůdkyní žalobkyně žalobkyni k vyrozumívání dlužníků o postoupení pohledávek ze smluv o úvěru včetně výzvy k úhradě, a to do tří dnů, před podáním žaloby ze dne 16. 1. 2023 a včetně podacího lístku ze dne 16. 1. 2023 soud zjistil, že žalovanou pohledávku právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni, dále že zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky 21 408 Kč a téhož dne zástupce žalobkyně zaslal žalované zásilku.

5. Z listin vždy označených„ smlouva o úvěru [číslo]“ soud zjistil, že žádná z nich není opatřena podpisy smluvních stran, namísto podpisu žalované je vždy uvedeno, kdy jí byl odeslán potvrzovací kód, na jaké telefonní číslo a kdy byl potvrzen návrh smlouvy žalovanou pomocí kódu a dále, že: (i) ke dni 15. 3. 2022 celková částka jistiny úvěru činí 16 000 Kč, datum splatnosti: 14. 4. 2022; (ii) ke dni 14. 4. 2022 celková částka jistiny úvěru činí 16 000 Kč, datum splatnosti: 14. 5. 2022; (iii) ke dni 28. 4. 2022 celková částka jistiny úvěru činí 21 200 Kč, datum splatnosti: 14. 5. 2022; (iv) ke dni 3. 5. 2022 celková částka jistiny úvěru činí 26 200 Kč, datum splatnosti: 14. 5. 2022; (v ) ke dni 14. 4. 2022 celková částka jistiny úvěru činí 29 200 Kč, datum splatnosti: 11. 5. 2022; (vi) ke dni 12. 5. 2022 celková částka jistiny úvěru činí 30 000 Kč, datum splatnosti: 14. 5. 2022; (vii) ke dni 8. 6. 2022 celková částka jistiny úvěru činí 30 000 Kč, datum splatnosti: 8. 7. 2022.

6. Z předžalobní výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne 11. 8. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.

7. Z výpisu z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně č. [bankovní účet] za období od 1. 9. 2021 do 30. 9. 2021 soud zjistil, že dne 4. 9. 2021 na něj byla připsána částka ve výši 0,01 Kč z bankovního účtu č. [bankovní účet]. Z výpisu z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně č. [bankovní účet] za období od 1. 3. 2022 do 31. 3. 2022 soud zjistil, že dne 15. 3. 2022 byla poukázána částka 16 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] s poznámkou:„ Pujcka od [webová adresa] c. [číslo]“. Z výpisu z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně č. [bankovní účet] za období od 1. 4. 2022 do 30. 4. 2022 soud zjistil, že dne 28. 4. 2022 byla poukázána částka 5 200 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] s poznámkou:„ Dodatecna pujcka od [webová adresa] c. 54“. Z výpisu z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně č. [bankovní účet] za období od 1. 5. 2022 do 31. 5. 2022 soud zjistil, že dne 3. 5. 2022 byla poukázána částka 5 000 Kč, dne 11. 5. 2022 částka 3 000 Kč a dne 12. 5. 2022 částka 800 Kč, a to vždy na bankovní účet č. [bankovní účet] s poznámkou:„ Dodatecna pujcka od [webová adresa] c. 54“.

8. Z přípisu Československé obchodní banky, a.s. ze dne 18. 12. 2023 soud zjistil, že majitelem bankovního účtu č. [bankovní účet] byla žalovaná.

9. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

10. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

11. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

12. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav dospěl k následujícímu závěru:

17. Otázkou zůstává, zda byl splněn požadavek písemnosti smlouvy. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

18. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma smlouvy, tak jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

19. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaná (osoba s její elektronickou identitou) do systému žalobkyně přihlásila a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasila a v jakém znění, tedy, zda smlouva byla žalované skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalované (byla jí adresována) a autentizována (podepsána), a že žalovaná odsouhlasila právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko„ clickthrough smlouva“ (či jiným způsobem a jakým).

20. Smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o. z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že žalobkyní ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání s žalovanou, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

21. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření úvěrové smlouvy mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva není opatřena řádným popisem žalované, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy, když smlouva opatřená písemným podpisem žalované nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaná podepsala elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy.

22. Soud se z moci úřední zabýval předloženou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

23. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdí, avšak neprokazuje, že by právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posuzovala schopnost spotřebitele (žalované) splácet poskytnutý úvěr (při požadovaném obchodním úroku). Žalobkyně pouze uvedla, v jakých databázích její právní předchůdkyně lustrovala žalovanou, dále, že vycházela z tvrzení žalované o příjmech a výdajích a úvěrové historie žalované. Žalobkyně však soudu nepředložila žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly náležitě ověřeny a vyhodnoceny celkové majetkové poměry žalované, její skutečné příjmy a výdaje, výdaje domácnosti, dosavadní závazky, počet členů domácnosti.

24. Právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona č. 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

26. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:„ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

27. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nejenže neprokázala, že by její právní předchůdkyně kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala potřebné skutečnosti o schopnosti splácet úvěr žalovanou, ale ani že by poskytnuté informace náležitě ověřovala.

28. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], III.ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

29. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně platného sjednání úvěrové smlouvy a ohledně kvalifikovaného prověření bonity žalované ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o. s. ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

30. Soud se zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalované plnění bez právního důvodu. Ze zprávy Československé obchodní banky, a. s. ze dne 18. 12. 2023 vyplývá, že účet, na který byla z účtu žalobkyně zaslána dne 15. 3. 2022 částka 16 000 Kč, dne 28. 4. 2022 částka 5 200 Kč, dne 3. 5. 2022 částka 5 000 Kč, dne 11. 5. 2022 částka 3 000 Kč, a dne 12. 5. 2022 částka 800 Kč, tj. celkem 30 000 Kč, byl vedený na žalovanou. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor právní předchůdkyně žalobkyně v této výši bezdůvodně obohatila, neboť právní předchůdkyně žalobkyně částku ve výši 30 000 Kč žalované poskytla bez právního důvodu, a proto v souladu s § 2991 o. z. má soud za to, že plnění právní předchůdkyně žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru je bezdůvodným obohacením žalované a žalovaná je povinna toto obohacení žalobkyni vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tvrdila, že celková nesplacená jistina úvěru činí 8 588 Kč, žalovaná ničeho nenamítala, přiznal soud žalobkyni částku 8 588 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou ze dne 16. 1. 2023, danou k poštovní přepravě též dne 16. 1. 2023. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. 19. 1. 2023 s tím, že žalovaná měla plnit do tří dnů, tj. do 19. 1. 2023 tak měla žalovaná plnit, a od 20. 1. 2023 je žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

31. Ostatní žalobní nároky plynoucí ze smlouvy uvedené ve výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy (smluvní pokuta, smluvní úroky, zákonné úroky z prodlení jdoucí před odesláním předžalobní výzvy). Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 386 Kč, přičemž tato částka představuje 17,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,56 % a úspěchu žalované v rozsahu 41,44 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu (tj. 15. 1. 2024), tj. částky 18 476,54 Kč, sestávající z požadované částky 15 040 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 15 040 Kč od 9. 7. 2022 do 15. 1. 2024 ve výši 15 % ročně, tj. 3 436,54 Kč. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce 10 819,28 Kč (tj. 58,56 %), sestávající z částky 8 588 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 8 588 Kč ve výši 15 % ročně od 20. 1. 2023 do 15. 1. 2024, tj. ve výši 2 231,28 Kč. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

33. Náklady řízení žalobkyně ve výši 2 252 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 040 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Z částky 2 252 Kč pak 17,12 % činí 386 Kč.

34. Řízení bylo zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Porovnáním obsahu jiných návrhů žalobkyně s návrhem na vydání EPR v posuzované věci soud zjistil, že vylíčení skutkových tvrzení je v nich v zásadě totožné, předmětem řízení jsou vždy nároky z úvěrových smluv, a text návrhů se liší pouze v proměnných údajích o datech uzavření smlouvy, výši dlužných částek apod. (srov. řízení vedená Okresním soudem v Litoměřicích např. pod sp. zn. 12 C 67/2023, 12 C 239/2023 a 10 C 435/2022). Návrhy jsou jinak strukturou textu totožné, opírající se o stejný smluvní a právní základ. Soud tedy má za splněné podmínky stanovené v § 14b odst. 1 písm. a) a. t., tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se týká rozdílů ve skutkových tvrzeních týkajících se proměnných skutečností, jsou tyto podle názoru soudu v zásadě technického charakteru, týkají se stejného okruhu skutečností a spočívají v přenesení jednotlivých údajů (vstupních dat) z předložených listin do textu návrhu bez toho, že by se tyto odlišnosti projevily v potřebě užití jiných smluvních ujednání nebo ustanovení právních předpisů a v důsledku toho v odlišném právním posouzení věci.

35. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.