7 C 6/2024 - 36

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Zálišem ve věci žalobkyně: [právnická osoba] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [jméno FO] sídlem [adresa] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] trvale bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 20 500 Kč od 14. 10. 2023 do 31. 12. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 13,75 % ročně z částky 20 500 Kč od 1. 1. 2024 do 30. 5. 2024 a s úrokem z prodlení z částky 20 500 Kč od 31. 5. 2024 do zaplacení ve výši 7 % ročně navýšeným o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do: částky 9 500 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 420 Kč, úroku z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 7,05 % ročně od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, ve výši 7,05 % ročně od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, ve výši 7,05 % ročně od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 7,50 % od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % ročně od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9 % ročně od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, ve výši 9,00 % ročně od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021, ve výši 7,50 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, ve výši 14 % ročně od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022, ve výši 14 % ročně od 1. 1. 2023 do 13. 10. 2023, a úroku z prodlení z částky 9 500 Kč ve výši 14 % ročně od 14. 10. 2023 do 31. 12. 2023, úroku z prodlení ve výši 13,75 % ročně z částky 9 500 Kč od 1. 1. 2024 do 30. 5. 2024 a úroku z prodlení z částky 9 500 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení ve výši 7 % ročně navýšeným o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále též „žaloba“) se žalobkyně domáhá zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 do zaplacení, který pro jednotlivá období prodlení specifikovala v petitu návrhu (shodně jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku s tím, že výši úroku výslovně uvedla pro období 2. 7. 2015 do 30. 6. 2023, pro další období rozvedla, jak má být výše úroku z prodlení určena na základě příslušného nařízení vlády), jakož i s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 420 Kč od 7. 2. 2005 do 6. 2. 2006. Své nároky odůvodňuje žalobkyně tím, že [datum] uzavřela společnost [právnická osoba] (dále jen „Právní předchůdkyně“) se žalovaným smlouvu o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě poskytla Právní předchůdkyně v hotovosti 30 000 Kč žalovanému, přičemž žalovaný tuto hotovost převzal a zavázal se ji vrátit se souhrnným poplatkem ve výši 19 920 Kč v 52týdenních splátkách při splatnosti první splátky 7. den od uzavření smlouvy. Na své závazky žalovaný zaplatil 9 500 Kč. Následně Právní předchůdkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalované pohledávky na společnost [právnická osoba], jež je poté postoupila žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum].

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k řádně nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti (č. l. 33). Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti účastnic a zástupce žalobkyně a ve věci rozhodl dle listinných důkazů předložených a označených žalobkyní a vyžádaných soudem a dle obsahu spisu (§ 101 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).

3. Z listin předložených žalobkyní, z listiny uložené ve správním deníku soudu, na kterou žalobkyně odkázala, a z listin vyžádaných soudem, soud zjistil následující (konkrétní důkaz, z něhož zjištění vyplývá, je uveden v závorce za tím kterým zjištěním): Dne [datum] převzal žalovaný, označený mj. adresou [adresa], od Právní předchůdkyně – oprávněné k poskytování spotřebitelských úvěrů (č. l. 13), v hotovosti 30 000 Kč, což stvrdil svým podpisem v listině nazvané „Smlouva o půjčce č. [hodnota]“. V této listině, která je opatřena též podpisem Právní předchůdkyně a doložkou, že se uzavírá dle zákona č 40/1964 Sb. a zákona č. 321/2001 Sb. a že její nedílnou součástí jsou smluvní podmínky uvedené na zadní straně, se žalovaný zavázal vrátit poskytnutých 30 000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 19 920 Kč, a to v 52týdenních splátkách po 960 Kč (listina Smlouva o půjčce č. [hodnota], systém CEPR). Následně, dne [datum] opatřil zástupce společnosti [Anonymizováno] (k existenci tohoto subjektu výpis z rejstříku, systém CEPR) jako postupnice svým podpisem a dne [datum] zástupce Právní předchůdkyně jako „postupitelky“ opatřil svým podpisem listinu nazvanou „Smlouva o postoupení pohledávek“ s ujednáním, že předmětem smlouvy jsou pohledávky postupitelky postupované ke dni zaplacení úplaty (k čemuž došlo, nejdříve [datum] – potvrzení banky uložené v systému CEPR) a vzniklé ze smluv o půjčce specifikovaných v příloze 1 smlouvy o postoupení pohledávek (předmětná listina v systému CEPR), přičemž v daném seznamu je uvedena žalovaná pohledávka (listina nazvaná Příloha 1 Smlouvy o postoupení pohledávek, systém CEPR). Následně zástupci společnosti [Anonymizováno] a žalobkyně (ohledně existence žalobkyně jako právnické osoby výpis z rejstříku, systém CEPR) opatřili svými podpisy ve dnech [datum]. a [datum] listinu nazvanou SMLOUVA O POSTOPENÍ POHLEDÁVEK s ujednáním, že ke dni podpisu smlouvy postupuje postupitelka pohledávky z klientských smluv uvedené v příloze 1 smlouvy (předmětná listina uložená ve správním deníku soudu pod sp. zn. Spr 1282/2018), v níž je uvedena žalovaná pohledávka (Příloha 1 uložená ve správním deníku soudu pod sp. zn. Spr 1282/2018). Právní předchůdkyně i společnost [Anonymizováno] vyhotovily listiny adresované žalovanému, v nichž uvádí, že žalovaný je povinen plnit zaplatit pohledávky ze smlouvy o půjčce té osobě, které byly pohledávky postoupeny, tzn. [Anonymizováno] (listina vytvořená Právní předchůdkyní), resp. žalobkyni (listiny vyhotovená [Anonymizováno]) – listiny označené jako oznámení o postoupení pohledávek, systém CEPR. Listina označená jako oznámení o postoupení pohledávek datovaná [datum] a vyhotovená Právní předchůdkyní byla odeslána žalovanému prostřednictvím České pošty s.p. dne 31. 7. 2015 (poštovní podací arch ze dne [datum], systém CEPR), listina označená jako oznámení o postoupení pohledávek datovaná [datum] a vyhotovená [Anonymizováno] byla odeslána žalovanému prostřednictvím České pošty s.p. dne 14. 9. 2018 (poštovní podací arch ze dne 14. 9. 2018, systém CEPR),. V předžalobní upomínce adresované žalovanému, datované 26. 4. 2023 a odeslané žalovanému prostřednictvím České pošty, s.p. dne 27. 4. 2023 (poštovní podací arch ze dne 27. 4. 2023, systém CEPR), žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce, advokáta) uvádí, že pokud žalovaný nezaplatí pohledávky do 10 dnů od obdržení výzvy (předžalobní upomínka, systém CEPR). Z jednotlivých sdělení bank (č. l. 17, 19 až 20, 22 a 25), jejichž pobočky se nacházejí v [adresa], kde byla dle listiny „Smlouva o půjčce“ poskytnuta žalovanému půjčka (předmětná listina, systém CEPR), provedených k důkazu dle § 120 odst. 2 o. s. ř., soud zjistil, že ta která banka poskytovala v únoru 2005 za obdobných podmínek jako Právní předchůdkyně (splatnost, výše jistiny, bez účelu) peněžní prostředky spotřebitelům za tyto úrokové míry: [právnická osoba]. za 18,9 % ročně, [právnická osoba] za 17,9 % ročně a [právnická osoba] za 16,3 % (ač poslední dvě uvedené banky poskytovaly takové spotřebitelské úvěry jen za měsíční, nikoli týdenní, splátky).

4. Z jiných než shora uvedených důkazních prostředků (nejsou-li uvedeny dále v textu odůvodnění) nezjistil soud skutečnosti významné pro posouzení této věci, a proto z oněch jiných důkazních prostředků neučinil žádná skutková zjištění. Pravost ani správnost provedených listin nebyla v řízení zpochybněna, soud o nich neměl důvodu pochybovat, a proto z nich při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Soud neměl důvodu nevěřit tvrzení žalobkyně, že Právní předchůdkyni žalovaný zaplatil na pohledávky ze smlouvy o půjčce celkem 9 500 Kč, a proto toto tvrzení vzal v potaz při posouzení věci.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu: Dne [datum] poskytla Právní předchůdkyně, oprávněná poskytovat spotřebitelské úvěry, v hotovosti 30 000 Kč žalovanému, které se žalovaný zavázal vrátit se souhrnným poplatkem 19 920 Kč, a to dle listiny označené jako Smlouva o půjčce opatřené doložkou, že je uzavřena dle zákona č. 40/1964 a zákona č. 321/2001 Sb. Následně, postupně ve dnech [datum]. a [datum], podepsaly Právní předchůdkyně a společnost [Anonymizováno] listinu nazvanou „Smlouva o postoupení pohledávek“, jejímž předmětem bylo mj. postoupení pohledávky Právní předchůdkyně za žalovaným ze smlouvy o půjčce ze dne [datum]. Obdobnou listinu podepsaly postupně ve dnech [datum]. a [datum] i společnost [Anonymizováno] a žalobkyně, taktéž jejím předmětem je postoupení žalované pohledávky, tentokrát ze společnosti [Anonymizováno] na žalobkyni. Právní předchůdkyně i společnost [Anonymizováno] vyhotovily a na adresu žalovaného odeslaly listiny adresované žalovanému, v nichž uvádějí, aby žalovaný plnil závazky ze smlouvy o půjčce té osobě, jíž byly pohledávky postoupeny. Dne 27. 4. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu, v níž se uvádí, že pokud nezaplatí žalované pohledávky, budou vymáhány soudní cestou.

6. Jelikož je žalobkyně právnickou osobou se sídlem na [stát] (členském státě Evropské unie; vizte zmíněný výpis z rejstříku k osobě žalobkyně, uložený v systému CEPR), vyskytuje se v řízení tzv. cizí prvek. S ohledem na sídlo žalobkyně je třeba aplikovat normy práva [právnická osoba], které mají aplikační přednost před právem členských států. Pro rozhodnutí o tzv. mezinárodní příslušnosti jsou rozhodné čl. 17 až čl. 19 a čl. 62 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, tzv. nařízení Brusel I bis. Z uvedených článků vyplývá, že tzv. mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy České republiky (je dána pravomoc soudů České republiky), jelikož dle nařízení může „smluvní partner“ podat žalobu proti spotřebiteli ve státě jeho bydliště (čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis). V řízení nevyšlo najevo, že by se bydliště žalovaného nacházelo jinde než na území České republiky, kde má evidován trvalý pobyt na adrese uvedené v záhlaví, tedy v místě nacházejícím se v obvodě Okresního soudu v Jeseníku (příloha zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Bydlištěm se pro účely občanského soudního řízení rozumí i adresa evidovaná jako místo trvalého pobytu (§ 85 odst. 1 o. s. ř. aplikovaného na základě § 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis).

7. S ohledem na datum uzavření smlouvy o půjčce (k tomu, že byla uzavřena daného dne srov. dále) postupoval soud dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a věc posuzoval podle dosavadních právních předpisů, mj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouva byla totiž uzavřena dle českého práva, což je výslovně uvedeno, nadto byla uzavřena na území České republiky a mezi českým státním příslušníkem a právnickou osobou se sídlem na území České republiky a řídící se českým právem (což je soudu známo z jeho úřední činnosti a vyplývá z listiny „Smlouva o půjčce“). Soud ve věci aplikoval tato ustanovení právních předpisů: Dle § 657 obč. zák. ve znění účinném ke dni 2. 7. 2005 (uzavření smlouvy – k tomu dále), dále jen „obč. zák.“ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle § 23 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (1) Právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy. (2) Ustanovení § 7 odst. 1 až 3, § 12, 13 a § 16 odst. 2 věta druhá a § 16 odst. 3 se použijí i na právní vztahy vzniklé ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uzavřené na dobu neurčitou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 321/2001 Sb., zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném ke dni 2. 7. 2005 (dále jen „z. s. ú.“) tento zákon stanoví některé podmínky smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství. Dle § 2 písm. a) z. s. ú. pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Spotřebitelským úvěrem není 1. platba, kterou spotřebitel platí za nesplnění závazku vyplývajícího ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, 2. kterou spotřebitel platí mimo kupní cenu, aniž byl na koupi poskytnut spotřebitelský úvěr, 3. platba za převod peněžních prostředků a platba za vedení účtu, který je určen ke splácení spotřebitelského úvěru; to neplatí pro případ, kdy tato platba je nepřiměřeně vysoká a kdy spotřebitel nemá možnost volby způsobu placení; do celkové výše spotřebitelského úvěru se však započítává cena za přijetí platby, 4. platba související s účastí na dohodách, které se přímo neváží na smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a to i tehdy, když tyto dohody mají vliv na podmínky spotřebitelského úvěru, 5. platba za pojištění nebo záruku, pokud se nejedná o pojištění nebo záruku, která má věřiteli zajistit splacení spotřebitelského úvěru v případě smrti spotřebitele, jeho invalidity, pracovní neschopnosti nebo nezaměstnanosti, a to maximálně ve stejné výši, jako je celková výše spotřebitelského úvěru, včetně úroku a jiných plateb spojených s poskytnutím spotřebitelského úvěru, Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Podle § 451 obč. zák. (1) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Dle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. de-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Dle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., (dále též jen „nařízení vlády“) výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Podle § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Po právní stránce posoudil soud věc takto:

8. Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru v podobě půjčky dle § 657 a násl. obč. zák. ve spojení s § 1 odst. 1 a § 2 písm. a) z. s. ú. Není sporu o tom, že v době uzavření smlouvy vystupoval žalovaný jako spotřebitel, což se podává ze smlouvy, a Právní předchůdkyně jako podnikatelka, oprávněná poskytovat spotřebitelské úvěry. Ostatně smlouva výslovně odkazuje na to, že strany mají v úmyslu podřídit smlouvu právní úpravě zákona č. 321/2001 Sb. Právní předchůdkyně poskytla žalovanému v den sjednání půjčky 30 000 Kč v hotovosti, které se žalovaný zavázal vrátit v 52týdenních splátkách po 960 Kč.

9. S ohledem na spotřebitelskou povahu poskytnutého úvěru, musel soud při posouzení věci přihlédnout k zásadě ochrany spotřebitele (slabší smluvní strany) jako jedné z vůdčích zásad soukromého práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, popř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09; závěry Ústavního soudu jsou pro soud závazné – čl. 89 odst. 2 Ústavy; dále srov. § 262 odst. 4 obch. zák.). Význam ochrany spotřebitele ostatně akcentuje také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, například ve svém usnesení ze dne 23. 6. 2022, č. j. 75 Co 199/2022-87.

10. Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Z uvedeného je možno dovodit, že povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru i v době, kdy takovou povinnost výslovně žádný právní předpis nestanovil. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Poskytovatelé úvěru tedy měli zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr bez ohledu na to, zda jim byla výslovně uložena zákonem. Pokud tak nečinili, musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu)způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti spotřebitelů, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání poskytovatele úvěru, který rezignoval na zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek (absolutní) neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. K (absolutní) neplatnosti musí soud přihlížet i bez návrhu; soud musí dokonce z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20).

11. V řízení žalobkyně neprokázala, že by se Právní předchůdkyně zabývala poměry žalovaného majícími vliv na jeho schopnost splácet poskytnutou půjčku (vrátit poskytnuté peněžní prostředky, v této věci nadto s ujednanou úplatou). Žalobkyně k výzvě soudu v intencích § 118a odst. 1, odst. 3. o. s. ř. pouze tvrdila, že žalovaný měl vyplnit kartu zákazníka a v ní údaje o svých příjmech a tyto měl doložit písemnými potvrzeními (č. l. 27 verte až 28), avšak k prokázání svých tvrzení předložila pouze vzor takové zákaznické karty (č. l. 29). Při posuzování schopnosti spotřebitele splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr se však nelze spoléhat pouze na údaje sdělené spotřebitelem, nýbrž je třeba takové údaje hodnověrně ověřit, jak vyplývá nejen z rozhodovací praxe vztahující se k zákonu o spotřebitelském úvěru z roku 2010 a 2016, ale lze dovodit i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, v němž uvedl: „Dovolací soud neshledal pochybení ani v závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nepostupovala s náležitou odbornou péčí, pokud se spokojila pouze s domněnkami o vlastnictví k danému automobilu založenými na faktuře vystavené žalovanou, ústních informacích žalované a na faxové fotokopii technického průkazu vozidla. Zaslání technického průkazu faxem nemohlo věrohodně doložit skutečnost, že originál technického průkazu je v držení [právnická osoba]., že společnost [právnická osoba]. žalované uhradila cenu vozidla a že je vlastníkem předmětného automobilu.“ Právní předchůdkyně tedy zcela rezignovala na svou obecnou povinnost přezkoumat tzv. úvěruschopnost vyplývající jí z korektivu dobrých mravů a veřejného pořádku, konkrétně ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Za takové situace proto soud posoudil uzavřenou smlouvu jako (absolutně) neplatnou dle § 39 obč. zák.. neboť se příčí dobrým mravům.

12. Vedle toho dospěl soud také k tomu, že je uzavřená smlouva absolutně neplatná dle § 39 obč. zák. i pro výši ujednané úplaty (úroku v podobě tzv. souhrnného poplatku), protože se toto ujednání příčí dobrým mravům. Souhrnný poplatek přesahuje 66 % jistiny (19920/30000). Jinak řečeno, k narušení dobrých mravů došlo sjednáním úplaty odpovídající 66 % jistiny, úplaty (úroku) ve výši 19 920 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s jistinou v 52týdenních splátkách, což tedy znamená. že 66 % zhruba činí úrok za půjčku ročně. Takováto výše bez nejmenších pochybností v dané době mnohonásobně převyšovala obvyklé úroky (úplaty) ze spotřebitelských úvěrů. Ostatně oslovené banky, jejichž pobočky v dané době sídlily v [adresa], poskytovaly v době a místě uzavření smlouvy o půjčce mezi Právní předchůdkyní a žalovaným spotřebitelské bezúčelové úvěry za úrok od 16,3 % do 18,9 % ročně. Dle soudu nelze než uzavřít, že by bez ujednání o úplatě ke kontraktaci nedošlo – Právní předchůdkyně totiž poskytovala půjčky jako podnikatelka, neměla důvod poskytovat peněžní prostředky bezplatně –, a i proto je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná jako celek (§ 41 obč. zák.). Výsledně tak smlouva o spotřebitelském úvěru nemůže obstát v trestu proporcionality s přihlédnutím k zásadám a normám spotřebitelského práva; řečeno slovy občanského zákoníku z roku 2012, který se však v této věci neaplikuje, je třeba smlouvu (její ujednání) hodnotit jako rozpornou s požadavkem přiměřenosti, a tak zakládají významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele.

13. Žalobkyně, na kterou byly přes tzv. přechodnou věřitelku, společnost [Anonymizováno], postoupeny pohledávky ze smlouvy o půjčce dle § 524 obč. zák. – smlouvou o postipuení pohledávky –, byť z jako platné smlouvy, má z důvodu (absolutní) neplatnosti smlouvy o půjčce pouze právo na zaplacení majetkového prospěchu žalovaného, tj. bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák. ve výši nevrácené jistiny a úroků z prodlení z bezdůvodného obohacení žalovaného. Právní předchůdkyně žalovanému poskytla 30 000 Kč, žalovaný na závazky ze smlouvy uhradil 9 500 Kč. Majetkový prospěch žalovaného proto činí rozdíl těchto částek, tj. 20 500 Kč. Tuto částku je dle § 457 obč. zák. žalovaný povinen žalobkyni vrátit (zaplatit). O tom, že došlo k postoupení žalované pohledávky soud nepochybuje taktéž proto, že postupitelky vystavily listiny, jimiž hodlaly žalovanému oznámit postoupení pohledávek na postupnice (v řízení však nebylo prokázáno, že by se takové listiny dostaly do dispoziční sféry žalovaného, pročež soud užil spojení „hodlaly oznámit“).

14. Pokud jde o úrok z prodlení, je třeba vyjít z toho, že obohacený (zde žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení vrátit prvního dne poté, co byl o plnění věřitelem požádán, neboť doba splnění nebyla dohodnuta, není stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§ 563 obč. zák). V řízení nebylo prokázáno, že by Právní předchůdkyně, tzv. přechodná věřitelka či žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice předložila řadu listin, v nichž je obsažena výzva k plnění (např. předžalobní výzva, oznámení o postoupení pohledávky), nicméně neprokázala, že se taková výzva dostala do dispoziční sféry žalovaného jako adresáta, že byla žalovanému doručena ve smyslu hmotněprávním. Výzva k plnění je hmotněprávním jednáním (dříve, dle stavu dle občanského zákoníku z roku 1964, právním úkonem), a dokonce adresným (adresovaným), tzn. vyvolávajícím právní účinky až od doby doručení ve smyslu hmotněprávním, tedy od doby, kdy se s ním může adresát seznámit (např. mu je uloženo do domovní schránky – shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, již rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 238/2008 a sp. zn. 26 Cdo 864/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 08. 06. 2011, sp. zn. 26 Cdo 278/2011). Žalobkyně, ač k tomu byla vyzvána v intencích § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. (č. l. 15), neprokázala, že žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté dlužné částky, že by se výzva dostala do jeho dispoziční sféry. K tomu soud poznamenává, že předložené poštovní podací archy prokazují pouze to, že žalovanému byly výzvy odeslány, nikoli že mu byly doručeny (že se dostaly do jeho dispoziční sféry). Za výzvu k plnění ve smyslu § 563 obč. zák. soud v této věci pokládá až žalobu (návrh ve věci samé), která se dostala do dispoziční sféry žalovaného (byla pro něj jako zásilka uložena na poště, o čemž byl zpraven dne 12. 10. 2023, což byl čtvrtek) dne 12. 10. 2023 (obálka na č. l 1 ve sběrném spise EPR). K tomu, že výzvou k plnění ve smyslu § 563 obč. zák. může být i žaloba a že splatnost (dospělost) žalobou uplatněného práva v takovém případě nastává den následující po dni doručení žaloby straně žalované si soud dovoluje odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 105/2003, či na komentář k občanskému zákoníku z roku 1964 – ŠKÁROVÁ, M. Komentář k § 563. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1655. Z uvedených důvodů soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení až od 14. 10. 2023 (§ 563 obč. zák.), jelikož žalovanému byla žaloba (ve smyslu hmotněprávním) doručena (dostala se do jeho dispoziční sféry) 12. 10. 2023, následujícího dne byl žalovaný povinen dluh splnit (vydat bezdůvodné obohacení) a od dalšího dne, tj. 14. 10. 2033 se tak ocitl v prodlení.

15. Na základě shora rozebraných skutečností dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná jen co do nároku na zaplacení 20 500 Kč, představujících bezdůvodné obohacení žalovaného, a co do úroku z prodlení z této částky, avšak až od 14. 10. 2023 do zaplacení. Výše úroku činí 7 % ročně navýšeno o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného (§ 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Dle stále platných závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005 vyjádřil soud konkrétní procentní výše úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. až do dne vyhlášení rozsudku. V rozsahu, v němž shledal soud žalobu důvodnou, žalobě vyhověl (výrok I.), ve zbylém rozsahu (tj. co do žalobního žádání na zaplacení částky převyšující bezdůvodné obohacení žalovaného a co do žalovaného příslušenství, kromě úroku z prodlení z bezdůvodného obohacení, tj. z přiznané částky 20 500 Kč, od 14. 10. 2023 do zaplacení) soud žalobu zamítl (výrok II.). V zamítavém výroku II. soud výslovně uvedl výši úroku z prodlení za jednotlivá období tak, jak je žalobkyně vyjádřila v žalobě.

16. Pro úplnost se doplňuje, že soud nemohl žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 až 2 o. s. ř., neboť se nedostavila k jednání a souhlasila s rozhodnutím ve své nepřítomnosti. Místem a časem pro poučení (výzvy) dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je právě soudní rok (jednání soudu). Přesto soud žalobkyni písemně vyzval před jednáním v intencích zmíněných ustanovení k tomu, aby tvrdila a prokázala, zda a jak zkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a zda, kdy a jakým způsobem byl žalovaný vyzván k zaplacení zesplatněného spotřebitelského úvěru, resp. vrácení žalované částky, a kdy se do jeho dispoziční sféry dostala výzva k zaplacení (vrácení) žalované částky (č. l. 15). Žalobkyně však svá tvrzení neprokázala, což soud rozebírá výše.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení (výrok III.) je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož zjevně úspěšnější žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, soud mu žádnou náhradu nepřiznal a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla totiž úspěšná jen co do částky 20 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 14. 10. 2023, kdežto neúspěšná (žalovaný úspěšný) co do částky 19 920 Kč, ale též zjevně výrazně větší části žalovaného příslušenství (úroku z prodlení) – jak vyplývá z porovnání výroků I. a II. tohoto rozsudku.

18. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř. Pro jiné lhůty k plnění neshledal soud žádné důvody (opakuje se, že žalovaný zůstal v řízení zcela nečinný, netvrdil ani neprokázal skutečnosti, pro které by měl soud stanovit delší lhůty k plnění).

Poučení