7 C 63/2023 - 34

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Zálišem ve věci žalobkyně: [právnická osoba] sídlem č. p. [adresa] zastoupená advokátem [jméno FO] sídlem [adresa] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 130 729,78 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 92 504,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 92 504,42 Kč od 13. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do žalobního žádání na zaplacení částky 38 225,36 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 130 729,78 Kč od 29. 3. 2023 do 13. 10. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 225,36 Kč od 13. 10. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 882,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a k rukám zástupce žalobkyně, advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhá zaplacení částky 130 729,78 Kč jako dlužné jistiny úvěru s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 3. 2023 do zaplacení. Návrh ve věci samé odůvodňuje žalobkyně tím, že s žalovanou jako podnikatelkou uzavřela elektronicky (dle ujednání ve smlouvě) smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě jí poskytla 140 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit s poplatkem (obchodním úrokem) ve výši 37 800 Kč tak, že bude žalobkyni poskytovat 20% podíl z každé své pohledávky z platební karty, měsíčně nejméně 3 % z poskytnutého úvěru. Protože žalovaná neplnila ujednané podmínky – v době po sobě jdoucích 28 dnech žalobkyně neobdržela žádnou platbu –, ukončila žalobkyně smlouvu v souladu s jejími ujednáními a žalovanou bezúspěšně vyzvala k úhradě žalované částky.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k řádně nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se účastnila prvního jednání ve věci, které bylo přerušeno za účelem doplnění dokazování o žalobkyní avizovanou předžalobní upomínku, přičemž se z dalšího jednání (pokračování v prvním jednání) omluvila. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“) provedl první jednání dne 9. 5. 2024 bez přítomnosti žalované, načež 23. 5. 2024 jednal v nepřítomnosti účastnic a zástupce žalobkyně, přičemž ve věci rozhodl dle listinných důkazů předložených a označených žalobkyní a vyžádaných soudem a dle obsahu spisu (§ 101 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.)

3. Z listin předložených žalobkyní a vyžádaných soudem dle návrhu žalobkyně (konkrétní důkaz, z něhož zjištění vyplývá je uveden v závorce za tím kterým zjištěním) zjistil soud následující: Dne [datum] byla na účet žalované připsána částka 140 000 Kč z účtu žalobkyně – společnosti zapsané v obchodním rejstříku pro Anglii a Wales (výpis z obchodního rejstříku pro Anglii a Wales s úředním překladem, uložen v systému CEPR) – pod variabilním symbolem [var. symbol] (sdělení [právnická osoba]. na č. l. 17), který je shodný s číslem označeným jako „referenční číslo smlouvy“ v listině nazvané „Smlouva o postoupení pohledávek“ (dále též jen „Smlouva“), v níž jsou uvedeny generálie žalované, mj. sídlo a IČO, jako obchodníka, a žalobkyně jako „[Anonymizováno]“ (Smlouva o postoupení pohledávek v systému CEPR). V listině se mj. uvádí, že žalobkyně kupuje a žalovaná prodává procento z každé „relevantní tržby“ (karetních tržeb jako pohledávek žalované vůči zpracovateli plateb terminálu pro platební transakce a dalších příjmů žalované od třetích stran) co do výše 177 800 Kč za zálohu 140 000 Kč, kterou se žalobkyně zavazuje vyplatit žalované, přičemž po textu Smlouvy je připojena doložka nazvaná „Konečná zpráva auditu“, ve které se uvádí: 1) kdy a kým byla listina vytvořena, 2) že byla odeslána e-mailem uživateli [jméno FO] [jméno FO] ([e-mail]) k podpisu [datum] v 6:43:10 GMT, 3) načež si tato e-mail zobrazila a v 7:53:56 GMT dne [datum] podepsala, 4) čímž byla dohoda ukončena (listina „Smlouva o postoupení pohledávek“ v systému CEPR). Další obsah Smlouvy se měl řídit též všeobecnými obchodními podmínkami, které upravují např. trvání závazků se žalobkyní, rozhodné právo, příslušnost soudů (systém CEPR). Dne 28. 3. 2023 zaslala žalobkyně na e-mailovou adresu [e-mail] e-mailovou zprávu, jíž hodlala ukončit Smlouvu a upozornit žalovanou na oprávnění od ní vymáhat ztráty, které zahrnují zůstatek zakoupené částky, kterou dosud neobdržela, a to ve výši 130 304,42 Kč a že bude věc předána smluvnímu partnerovi žalobkyně pro vymáhání (e-mailová zpráva v CEPR). Podáním odeslaným zástupcem žalobkyně, [tituly před jménem] [jméno FO], na adresu sídla žalované prostřednictvím pošty dne 20. 7. 2023 obsahujícím právní rozbor problematiky této věci žalobkyně hodlala vyzvat žalovanou k zaplacení žalované částky do 7 dnů od odeslání, jinak bude pohledávka řešena v soudním řízení (předžalobní výzva v systému CEPR, ohledně skutečností týkajících se odeslání poštovní podací arch, obě listiny v systému CEPR, podací arch duplicitně též na č. l. 32). Žalovaná zaplatila žalobkyni celkem 47 495,58 Kč na „contract ID [hodnota]“, poslední platba byla připsána 25. 2. 2023 (přehled plateb v systému CEPR).

4. Z jiných než shora uvedených důkazních prostředků (nejsou-li uvedeny dále v textu odůvodnění) nezjistil soud skutečnosti významné pro posouzení této věci, a proto z oněch jiných důkazních prostředků neučinil žádná skutková zjištění.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu: Dne [datum] byla na účet žalované připsána částka 140 000 Kč z účtu žalobkyně pod variabilním symbolem [var. symbol], který je shodný s číslem označeným jako „referenční číslo smlouvy“ v listině nazvané „Smlouva o postoupení pohledávek“, v níž jsou uvedeny generálie žalované, mj. sídlo a IČO, jako obchodníka, a žalobkyně jako „[Anonymizováno]“ a z níž vyplývá, že se účastnice měly dohodnout, že žalobkyně zaplatí žalované zálohu 140 000 Kč za koupené procento z každé „relevantní tržby“ co do výše 177 800 Kč, přičemž po textu Smlouvy je připojena doložka nazvaná „Konečná zpráva auditu“, ve které se uvádí: 1) kdy a kým byla listina vytvořena, 2) že byla odeslána e-mailem uživateli [jméno FO] [jméno FO] ([e-mail]) k podpisu [datum] v 6:43:10 GMT, 3) načež si tato e-mail zobrazila a v 7:53:56 GMT dne [datum] podepsala, 4) čímž byla dohoda ukončena. Další obsah Smlouvy se měl řídit též všeobecnými obchodními podmínkami. Dne 28. 3. 2023 zaslala žalobkyně na e-mailovou adresu [e-mail] e-mailovou zprávu, jíž hodlala ukončit Smlouvu a upozornit žalovanou na „oprávnění od ní vymáhat ztráty, které zahrnují zůstatek zakoupené částky, kterou jsme dosud neobdržela, a to ve výši 130 304,42 Kč“ a že bude věc předána smluvnímu partnerovi žalobkyně pro vymáhání. Dne 20. 7. 2023 zaslala žalobkyně – zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] – prostřednictvím pošty předžalobní výzvu žalované, že pokud nezaplatí žalovanou pohledávku, bude vymáhána soudní cestou.

6. Jelikož je žalobkyně právnickou osobou se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (výpis z rejstříku k osobě žalobkyně uložený v systému CEPR), vyskytuje se v řízení tzv. cizí prvek. S ohledem na sídlo žalobkyně, čl. 67 odst. 1 písm. a) Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (2019/C 384 I/01) a absenci jiné mezinárodní úmluvy týkající se tzv. mezinárodní příslušnosti mezi Českou republikovou a Spojeným království Velké Británie a Severního Irska je třeba při posouzení tzv. mezinárodní příslušnosti (pravomoci orgánů České republiky v této věci jednat a rozhodnout) aplikovat normy práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států. Pro rozhodnutí o tzv. mezinárodní příslušnosti jsou rozhodné čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 2 a čl. 62 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, tzv. nařízení Brusel I bis. Z uvedených článků vyplývá, že tzv. mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy České republiky (je dána pravomoc soudů České republiky). V řízení nevyšlo najevo, že by se bydliště/sídlo (dle právních předpisů České republiky) žalované nacházelo jinde než na území České republiky, kde má evidován trvalý pobyt i sídlo na adrese uvedené v záhlaví, tedy v místě nacházejícím se v obvodě Okresního soudu v Jeseníku (příloha zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Sídlem podnikatele se rozumí i adresa sídla evidovaná v příslušných rejstřících (§ 85 odst. 2 o. s. ř., § 85 odst. 1 věta třetí o. s. ř. per analogiam aplikovaných na základě § 62 nařízení Brusel I bis). I kdyby tomu tak nebylo, platí, že se strany podřídily pravomoci soudů České republiky (a Okresního soudu v Jeseníku), žalobkyně podáním žaloby a pokračováním v řízením v České republice, aniž by žalovaná pravomoc soudů České republiky jakkoli sporovala (čl. 26 nařízení Brusel I bis). K tomu je třeba dodat, že ve Smlouvě (čl. 12) a ve všeobecných obchodních podmínkách (čl. 14) je uvedeno, že veškeré spory budou řešeny před orgány České republiky, z čehož plyne, že své případné spory týkající se Smlouvy chtěly účastnice řešit před orgány České republiky.

7. S ohledem na tvrzené datum uzavření „Smlouvy o postoupení pohledávek“ posuzoval soud tuto věc zejména dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni [datum] (dále jen „o. z.“), kdy mělo dojít k uzavření Smlouvy a kdy žalobkyně poskytla peněžní prostředky žalované. Smlouva totiž měla být uzavřena dle českého práva, což je výslovně uvedeno ve Smlouvě a ve všeobecných obchodních podmínkách, nadto na území České republiky a mezi českou státní příslušnicí a právnickou osobou mající odštěpný závod na území České republiky (což je soudu známo z jeho úřední činnosti a vyplývá z listiny „Smlouva o postoupení pohledávky“). Pro tuto věc je tedy rozhodným právem právo České republiky [čl. 10 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II)]. Nadto je zjevné, že účastníce chtěly podřídit závazek českému právu (výslovná úprava čl. 12 Smlouvy a čl. 14 všeobecných obchodních podmínek), a tak lze předpokládat, že se i jejich poměry vzniklé z důvodu neuzavření Smlouvy mají řídit (tzv. hypotetická volba práva) právním řádem České republiky. Soud ve věci aplikoval tato ustanovení právních předpisů: Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Dle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

8. Po právní stránce posoudil soud věc takto: Dle § 2991 o. z. ve spojení s § 2993 o. z. má žalobkyně právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 92 504,42 Kč jakožto rozdílu mezi částkou 140 000 Kč, kterou poskytla žalované (byla připsána z účtu žalobkyně na účet žalované) a částkou 47 495,58 Kč, kterou žalovaná vrátila (uhradila) žalobkyni na neexistující závazek. Existence závazku nebyla prokázána, jelikož nebylo prokázáno, že by účastnice uzavřely žalobkyní tvrzenou Smlouvu, resp. že by žalovaná podepsala Smlouvu či jinak projevila souhlas s jejím zněním, se smlouvou o obsahu tvrzeném žalobkyní, potažmo že by jakkoli akceptovala nabídku na uzavření smlouvy o žalobkyní tvrzeném obsahu (o obsahu v žalobkyní předložené listině „Smlouva o postoupení pohledávek“).

9. V řízení žalobkyně neprokázala, že by účastnice uzavřely „Smlouvu o postoupení pohledávek“, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalované 140 000 Kč, které jí měla žalovaná vrátit s poplatkem (obchodním úrokem) ve výši 37 800 Kč tak, že bude žalobkyni poskytovat 20% podíl z každé pohledávky žalované z platební karty, nejméně měsíčně 3 % z poskytnutého úvěru. Žalobkyně totiž neprokázala svá tvrzení ohledně toho, že žalovaná uvedenou listinu skutečně podepsala, nadto ani k výzvě soudu netvrdila a neprokázala, že (a jak) při tvrzeném uzavření Smlouvy ověřila totožnost žalované. Žalobkyní předložená listina nazvaná „Smlouva o postoupení pohledávek“ totiž pouze obsahuje údaje (doložku), že byla zaslána na e-mailovou adresu [e-mail] osobě [Jméno zainteresované osoby 0/0], která si zprávu zobrazila a elektronicky podepsala. K písemné výzvě v intencích § 118 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. zopakované při jednání dne 9. 5. 2024 s upozorněním na následky jejímu nevyhovění (částečné či úplné zamítnutí žaloby) žalobkyně neoznačila (natož aby předložila) důkazy prokazující její tvrzení, že Smlouvu žalovaná podepsala elektronicky.

10. V řízení nevyšlo najevo, že 140 000 Kč připsaných na účet žalované z účtu žalobkyně po právu náleželo žalované. V řízení bylo prokázáno, že žalované byly tyto peněžní prostředky připsány na účet z účtu žalobkyně dne 29. 3. 2022, kdy měly účastnice uzavřít „Smlouvu o postoupení pohledávek“, nadto se variabilní symbol platby shoduje s číslem uvedeným v listině „Smlouva o postoupení pohledávek“ jako její čísla). Jinak řečeno, žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by se jí zmíněných 140 000 Kč dostalo na základě spravedlivého důvodu, pročež je povinna je vydat žalobkyni jako ochuzené (§ 2991 odst. 1 o. z.), a soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že oněch 140 000 Kč získala bez právního důvodu (protože nebylo prokázáno, že s žalobkyní uzavřela žalobkyní tvrzenou Smlouvu).

11. Nad rámec shora uvedeného soud dodává, že žalobkyně k výzvám soudu (písemné a ústní dané při jednání 9. 5. 2024) neuvedla, zda a jak přezkoumala schopnost žalované dostát tomu, že žalobkyni případně zaplatí to, co měla dle Smlouvy, jejíž uzavření však nebylo v řízení prokázáno. Soud je toho názoru, že také v případě vztahů mezi podnikateli je třeba, aby poskytovatel peněžních prostředků nějakým způsobem ověřil, zda druhá strana bude schopna dostát svému závazku, tedy vrátit poskytnuté prostředky, zvlášť pokud jsou tyto prostředky poskytnuty za úplatu. Tato povinnost vyplývá dle soudu z obecných zásad, na nichž spočívá soukromé právo, mj. na zásadě, že práva náleží bdělým, zásadě ochrany slabší smluvní strany, zásadě poctivého obchodního styku, jakož i obecně z korektivu dobrých mravů. V této věci je nabíledni, že žalovaná jako tzv. malá podnikatelka – živnostnice – byla ve slabším postavení oproti žalobkyni jako cizozemské společnosti, zjevně opakovaně poskytující peněžní prostředky jiným (podnikatelům), o čemž svědčí text listiny označené jako Smlouva o postoupení pohledávek – strojově připravený, vytvořený pro účely žalobkyně – a samotná existence zjevně žalobkyní vytvořených všeobecných obchodních podmínek (pokud existují všeobecné obchodní podmínky, je očividné, že žalobkyně opakovaně obchoduje s jinými). Soud má za to, že i na právní poměry mezi podnikateli, zvlášť v nerovnoměrném postavení, lze přiměřeně aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, v němž vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Soud nemá za to, že by v případě podnikatelů bylo třeba bezvýhradně trvat na tom, aby žalobce prokázal, že poskytovatel peněžních prostředků za úplatu (mnohdy ne zcela přiměřenou) zkoumal tzv. úvěruschopnost v takovém rozsahu jako v případě tzv. spotřebitelských úvěrů, nicméně s ohledem na shora uvedené zásady je soud toho názoru, že by měl být žalobce s to prokázat, že poskytovatel úvěru měl alespoň nějaké hodnověrné informace o poměrech osoby, které peněžní prostředky poskytuje, na základě kterých mohl v době poskytnutí důvodně očekávat, že se mu peněžní prostředky navrátí s dojednanou úplatou. V té souvislosti lze mutatis mutandis poukázat na rozsudek Nejvyššího soduu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší soud dovodil, že: „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Soud má za to, že se tyto závěry musí uplatnit v případě vztahu poskytovatele peněžních prostředků – středního či velkého podnikatele – podnikateli malému, zvláště drobnému živnostníkovi fyzické osobě. Pokud totiž takoví poskytovatelé peněžních prostředků neučiní žádnou úvahu o možnostech a schopnostech druhé smluvní strany vrátit poskytnuté prostředky (i s dojednanou úplatou), musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu)způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání poskytovatele úvěru, který rezignoval na zjišťování schopnosti slabší smluvní strany splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek (absolutní) neplatnost smlouvy – tzn. že smlouva nevyvolává žádné právní účinky –, na jejímž základě byly peněžní prostředky poskytnuty, k níž musí soud přihlížet i bez návrhu.

12. Pokud jde o úroky z prodlení, je třeba vyjít z toho, že obohacený (zde žalovaná) je bezdůvodné obohacení povinen vrátit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění věřitelem (zde žalobkyní) požádán, neboť doba splnění nebyla dohodnuta, není stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§ 1958 odst. 2 o. z.). Jinak řečeno, splatnost bezdůvodného obohacení nastává až na základě výzvy (§ 1958 odst. 2 o. z.), doručené do dispoziční sféry adresáta – adresné/adresované hmotněprávní jednání má totiž účinky až od dne dojití do dispoziční sféry adresáta, není-li stanoveno nebo ujednáno jinak (což v tomto případě není) – shodně např. HORÁK, P. Komentář k § 1958. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2107 a 2108, marg. č. 12 a 13. Ačkoli soud žalobkyni vyzval písemně i při jednání dne 9. 5. 2024, neprokázala, že žalované byla doručena výzva k vydání bezdůvodného obohacení (zaplacení žalované částky), tedy že se výzva dostala do její dispoziční sféry. Žalobkyně pouze tvrdila a prokázala, že zaslala žalované e-mailovou zprávu a předžalobní upomínku. Ustanovení § 573 o. z. nelze aplikovat, jelikož domněnka doby dojití se uplatní jen tehdy, pokud je prokázáno, že zásilka skutečně došla (arg. „došlá zásilka“ v ustanovení § 573 o. z.), ale neví se, kdy – shodně BERAN, V. Komentář k § 573. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 634, marg. č. 1). Za tohoto stavu proto pokládá soud za výzvu dle § 1958 odst. 2 o. z. žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), s níž se mohla seznámit už 5. 10. 2023, kdy jí byla dodána datová zpráva obsahující návrh ve věci samé (systém CEPR). Jelikož tak neučinila, aniž by vyšlo najevo, že by jí v tom čehokoli bránilo, pokládá soud tento den za okamžik, kdy byla žalovaná vyzvána k zaplacení žalované částky (kdy jí byla ve smyslu hmotněprávním doručena výzva k plnění). Vzhledem k výši žalované částky, poměrům účastnic (žalobkyně jako společnost poskytující „podnikatelské úvěry“, kdežto žalovaná tzv. malá podnikatelka) dospěl soud k tomu, že lhůtou bez zbytečného odkladu je v této věci lhůta 7 dnů [podpůrně lze odkázat na § 1959 písm. e) o. z., dle kterého se „ihned“ rozumí doba do 5 dnů; soud má za to, že časové určení „bez zbytečného odkladu“ by mělo být delší než „ihned“). Splatnost bezdůvodného obohacení tak nastala 12. 10. 2023, v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve výši 92 504,42 Kč se žalovaná ocitla dnem následujícím, tedy 13. 10. 2023 (§ 1968 o. z.). Od 13. 10. 2023 je proto žalovaná povinna hradit úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) z částky 92 504,42 Kč ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy 15 % ročně (pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení činila výše repo sazby ČNB 7 %).

13. Na základě shora rozebraných skutečností dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná jen co do nároku na zaplacení 92 504,42 Kč, představujících bezdůvodné obohacení žalované, a co do úroku z prodlení z této částky, avšak až od 13. 10. 2023 do zaplacení. V rozsahu, v němž shledal soud žalobu důvodnou, žalobě vyhověl (výrok I.), ve zbylém rozsahu (tj. co do žalobního žádání na zaplacení částky převyšující bezdůvodné obohacení žalované a co do žalovaného příslušenství, kromě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 92 504,42 Kč od 13. 10. 2023) soud žalobu zamítl (výrok II.).

14. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142a o. s. ř. Z předcházejícího bodu odůvodnění vyplývá, že žalobkyně byla ve sporu úspěšná toliko částečně, a proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení jen do výše rozdílu mezi jejím úspěchem (65,9 %) a neúspěchem (34,1 %), tj. co do 31,8 % účelně vynaložených nákladů řízení. Pro zjištění poměru úspěchu a neúspěchu byla v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) spočítána výše úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku – k tomuto dni činila celková výše úroku z prodlení dle žaloby celkem 22 650,63 Kč, z toho 8 500,52 Kč připadá na přiznaný úrok z prodlení z částky 92 504,42 Kč od 13. 10. 2023 do zaplacení [celkem byla žalobkyně úspěšná co do 101 004,94 Kč (92504,42+8500,52), což zaokrouhleno představuje právě 65,9 % (101004,94/153380,41*100) předmětu řízení ke dni vyhlášení rozsudku – 153 380,41 Kč –, neúspěšná co do zbytku, tedy 52 375,47 Kč (153380,41-101004,94), což zaokrouhleno představuje zbylých 34,1 % (100-65,9) předmětu řízení]. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně zastoupené advokátem pak sestávají z: a) z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 5 230 Kč (č. l. 5), b) náhrady odměny advokáta za 4 úkony právní služby – 1) předžalobní výzva, 2) převzetí a příprava zastoupení, 3) návrh ve věci samé a 4) účast při jednání dne 9. 5. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“] – ve výši 6 340 Kč/úkon dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bodem 5. AT, tj. celkem 25 360 Kč, a c) z náhrady hotových výdajů vynaložených v souvislosti s každým ze čtyř uvedených úkonů právní služby ve výši 300 Kč/úkon dle 13 odst. 1, odst. 4 AT, tj. celkem 1 200 Kč. Dále žalobkyni náleží náhrada DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 14a AT ve výši 5 577,60 Kč [(25360+1200)*0,21], neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Tyto náklady žalobkyně vynaložila k účelnému uplatňování svého práva, a proto jí soud jejich poměrnou náhradu (31,8 %) v celkové zaokrouhlené výši 11 882,90 Kč [(5230+25360+1200+5577,60)*0,318] přiznal (výrok III.). Doplnění návrhu na zahájení řízení k výzvě soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. soud nepovažuje za účelné úkony, jelikož povinností žalobkyně, natož zastoupené advokátem, je podat návrh bezvadný, tedy takový, jehož doplnění není třeba. Soud nepřistoupil k aplikaci § 14b AT, jelikož mu není z jeho úřední činnosti známo, že by se žalobkyně opakovaně domáhala stejného či obdobného plnění na základě návrhu podaného na ustáleném vzoru.

15. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř. Pro jinou lhůtu k plnění neshledal soud žádné důvody (opakuje se, že žalovaná zůstala v řízení zcela nečinná, netvrdila ani neprokázala skutečnosti, pro které by měl soud stanovit delší lhůtu k plnění). Místo plnění (ohledně náhrady nákladů řízení) je stanoveno dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení