7 C 66/2017-819

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Lubošem Korandou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [územní celek], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [celé jméno původního účastníka], [datum narození] bytem [adresa původního účastníka] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [územní celek], [IČO] se sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] pro: převod náhradních pozemků takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen uzavřít se žalobcem dohodu o převodu náhradních pozemků v tomto znění: Dohoda o převodu pozemků [země] – [anonymizována tři slova], [IČO], se sídlem [adresa žalované], jako převádějící na straně jedné a [celé jméno žalobce], [datum narození], [rodné číslo], bytem [adresa], jako nabyvatel na straně druhé uzavírají tuto dohodu: I. [země] je vlastníkem pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek]. Převodce vykonává správu tohoto pozemku.

II. K uspokojení části restitučního nároku nabyvatele ve výši [částka] na převod náhradních pozemků převádí touto dohodou převodce do vlastnictví nabyvatele pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek]. Nabyvatel tento pozemek od převodce do svého výlučného vlastnictví přijímá. V [obec] dne ……………… [země] – [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce].

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů soudního řízení částku ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky se nepřiznává náhrada nákladů soudního řízení ani jedné z procesních stran.

Odůvodnění

1. Dne [datum] podal žalobce u Okresního soudu v Klatovech žalobu, jíž se vůči žalovanému domáhal nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o převodu náhradních pozemků za žalobcův dosud zcela neuspokojený restituční nárok. V žalobě uvedl, že je právním nástupcem [jméno] [příjmení], jeho babičky. Restituční nároky žalobce byly potvrzeny rozhodnutími [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], rozhodnutím [stát. instituce] – [pozemkový úřad] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], [stát. instituce] – [pozemkový úřad] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a [stát. instituce] – [pozemkový úřad] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací]. Žalobce je dle těchto rozhodnutí oprávněnou osobou, která má nárok na převod náhradního pozemku ze strany žalovaného. Výši dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce v žalobě uvedl v částce [částka]. Tento jeho nárok je postupně za intervence soudů v celé republice uspokojován, když ke dni vydání tohoto rozsudku by měl činit nejméně [částka]. Žalobce nárok postavil na tvrzení, že při uspokojování jeho restitučního nároku žalovaný postupoval s liknavostí a libovůlí. Mělo docházet k bezdůvodnému blokování restitučních nároků žalobce, přičemž žalobce se nemohl zúčastnit veřejných nabídek a nebyly mu vydány volné pozemky, o které žádal. Žalobce uvádí, že byl nucen vést se žalovaným náročnou korespondenci, kde žádal vysvětlení některých kroků žalovaného. V žalobě specifikoval žalobce velké množství výběrových řízení, kterých se zúčastnil, kdy v naprosté většině z nich nebyl úspěšný. Liknavost žalovaného spatřoval také v tom, že v řadě případů, kdy žalobce nebyl úspěšný, žalovaný v odloučeném pracovišti nezrušil blokaci příslušné části restitučního nároku žalobce. Žalobce popisuje, že ze strany žalovaného se nejednalo o pouhou pasivitu, ale naopak o aktivní svévolné bránění tomu, aby se žalobce mohl zúčastnit veřejných nabídek. Žalobce v žalobě specifikoval řadu pozemků v soudním obvodu Okresního soudu v Klatovech. V průběhu řízení pak žalobce opakovaně měnil žalobní návrh, co se týče požadovaných pozemků. V poslední řadě pak žalobce upravil nárok tak, že mu měl být vydán pozemek jediný a to pozemek ve vlastnictví [anonymizováno] parc. [číslo] o výměře [výměra] – trvalý travní porost v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaný na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce]. V rámci žaloby rovněž žalobce navrhl vydání předběžného opatření. Z důvodu uplatnění nároku na vydání konkrétních pozemků do řízení postupně vstupovali vedlejší účastníci, kteří měli právní zájem na výsledku sporu, ať již to byly obce, v jejichž katastru se pozemky nacházely, nebo jiní restituenti, jejichž nároky kolidovaly s nároky žalobce v tomto řízení.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne [datum]. Zde uvedl, že nárok žalobce neuznává. Argumentoval sporností ocenění pozemků, jejichž vydání se žalobce domáhá, když pozemky by neměly být oceňovány jako trvalé travní porosty, ale jako pozemky stavební, pokud jsou schválenou územně plánovací dokumentací určeny k zastavění. Žalovaný dále rozporoval, že by jednal vůči žalobci liknavě a svévolně.

3. Projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o nároky oprávněných osob podle tohoto zákona na vydání náhradních pozemků. Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám, kterým nelze vydat pozemek odňatý způsobem podle § 6 odst. 1 a 2 zákona, převádí [anonymizována dvě slova] jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Za oprávněnou osobu se považuje také osoba, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním. Podle § 11 odst. 2 veřejné nabídky sestavuje [anonymizována dvě slova] jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce, nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce, nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územní plánované dokumentace. Dle odst. 7 poslední věta je neplatná žádost o pozemky, jestliže celkový nárok v ní uplatněný je nižší než součet cen žádaných pozemků. Dle odst. 13 se cena pozemku uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení § 6 vyhl. č. 85/1976 Sb. se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odst. 11.

4. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu postupně dospěla k závěru, že lze uspokojovat nároky oprávněných osob i mimo veřejné nabídky pozemků podle § 11a zákona o půdě, a to i když se domáhají pozemků nenabízených ve veřejné nabídce, které jsou k převodu vhodné, a to za prokázání liknavého či svévolného postupu žalované. Jedná se např. o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikované ve Sbírce rozhodnutí NS pod č. 62/ 2009, jakož i o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 495/02, dle něhož nároky oprávněných osob mají podle zákona o půdě přednost před prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., přičemž pokud nárok podle zákona o půdě nebyl dlouhodobě uspokojen, mají soudy zkoumat, zda nešlo ze strany žalované o libovůli nebo svévoli, když žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém případě představovat jediný prostředek nápravy. Stejně tak i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 bylo uvedeno, že ani postup podle § 11a zákona o půdě, jež v zásadě předpokládá převod pozemků na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností [anonymizována dvě slova], když poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem [anonymizována dvě slova], přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době, co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je na místě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.

5. Soud se v prvé řadě zaobíral otázkou tvrzené liknavosti a svévole státu vůči žalobci při uspokojování jeho restitučního nároku. V tomto směru má soud za to, že nebylo třeba vést další dokazování. Platí totiž, že jde-li o řešení prakticky stejných právních a skutkových okolností, které byly vyřešeny v předcházejících řízeních, je soud vázán rozhodnutími soudu učiněnými v těchto řízeních a není tak třeba dalšího dokazování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Nd 210/2007 ze dne 16. 7. 2007). Pakliže bylo opakovaně soudy v rámci uspokojování žalobcova restitučního nároku rozhodnuto v jeho prospěch, je rovněž soud povinen respektovat ust. § 13 občanského zákoníku, dle kterého platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Žalobce tak má právo legitimně očekávat, že i v této projednávané věci bude rozhodnuto tak, jako v předchozích řízeních, když v průběhu řízení nebyly shledány důvody pro to, aby se soud odchýlil od stávající praxe soudů, které již dříve o restitučním nároku žalobce shodně rozhodly, resp. žalobcovým nárokům na vydání náhradních pozemků vyhověly.

6. Soud má za to, že liknavost a svévole státu ve vztahu k žalobci byla jinými soudy již dříve bezpečně zjištěna a soud tak nemá pochyb o tom, že stát vůči žalobci skutečně jednal nestandardně. To je konstatováno např. v rozsudku zdejšího soudu sp. zn. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Tímto rozsudkem soud sice zjistil liknavost státu vůči žalobci, nicméně žalobu zamítl, neboť shledal, že žalobcem požadované pozemky nejsou způsobilé k vydání. Nicméně tento rozsudek byl [název soudu] sp. zn. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] změněn tak, že žalobě bylo vyhověno a žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání náhradních pozemků. Zde odvolací senát [název soudu] uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvého stupně o splnění podmínky liknavosti. Otázka liknavosti byla opakovaně řešena a zodpovězena i jinými soudy, které konstatovaly, že stát vůči žalobci vystupoval liknavě, kdy lze odkázat např. na rozsudek [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], rozsudek [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], rozsudek [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a mnoho dalších, kdy soud na tyto rozsudky v otázce zjištěné liknavosti státu plně odkazuje.

7. I přesto, že liknavost a svévole státu při uspokojování restitučního nároku žalobce byla mnoha soudy opakovaně konstatována, nerespektuje stát tento názor soudů a i v projednávané věci tvrdí, že vůči žalobci liknavě nevystupoval, což paradoxně samo o sobě liknavost dokládá, když žalovaný i přes pravomocná rozhodnutí soudů všech instancí proklamuje, že restituční nárok žalobce vydáním náhradních pozemků dobrovolně uspokojit nehodlá. Ačkoliv byla několika soudy a to i v odvolacích řízení určena výše žalobcova restitučního nároku a to především za nevydání pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce], kdy soudy opakovaně určily cenu tohoto pozemku částkou ve výši [částka], tak žalovaný dále tvrdošíjně, nerespektujíc rozhodnutí soudů, trvá na svém, že cena pozemku činí toliko [částka], ač byla tato námitka žalovaného opakovaně soudy vyvrácena. Z tohoto zcela nepochopitelného a již lze říci, že trestuhodného postoje žalovaného pak plyne celý problém v otázce restitučního nároku žalobce a jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků, neboť [anonymizováno] trvá na tom, že nárok žalobce byl již zcela uspokojen, přičemž soudy opakovaně potvrdily, že nárok žalobce dosud uspokojen v plné výši nebyl. Samotná tato skutečnost zcela zjevně vnáší do věci podezření o nestandardním vystupování [anonymizováno] vůči žalobci, kdy stát na jedné straně tvrdí, že restitucemi se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové i jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, na druhé straně však vůči restituentům aktivně (nikoliv pouze pasivně) vystupuje tak, aby se tito odčinění majetkových křivd nedomohli nebo jim minimálně odčinění ztěžuje a tito se pak svých nároků musí domáhat u soudů v mnoha řízeních, kdy stát i přes svá opakovaně zjištěná pochybení nezaujal jakoukoliv sebereflexi, rozhodnutí soudů nerespektuje a aktivně vystupuje tak, aby restituentům a jejich právním nástupcům odčinění majetkových křivd co nejvíce ztížil.

8. Vzhledem k učiněnému závěru, že liknavost a svévole [anonymizováno] vůči žalobci byla opakovaně prokázána, může soud s ohledem na stávající judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uzavřít, že nárok žalobce lze uspokojit i mimo veřejné nabídky pozemků podle § 11a zákona o půdě, a to i když se domáhá pozemků nenabízených ve veřejné nabídce. Zde soud odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, dle něhož nároky oprávněných osob mají podle zákona o půdě přednost před prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., přičemž pokud nárok podle zákona o půdě nebyl dlouhodobě uspokojen, mají soudy zkoumat, zda nešlo ze strany žalované o libovůli nebo svévoli, když žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém případě představovat jediný prostředek nápravy. Stejně tak i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 bylo uvedeno, že ani postup podle § 11a zákona o půdě, jež v zásadě předpokládá převod pozemků na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností [anonymizována dvě slova], když poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem [anonymizována dvě slova], přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době, co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.

9. K výši restitučního nároku žalobce má soud za zjištěné, že nároky žalobce byly potvrzeny rozhodnutími [anonymizována dvě slova], a to konkrétně rozhodnutím [pozemkový úřad] [anonymizováno] [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], rozhodnutím [stát. instituce] - [pozemkový úřad] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], [stát. instituce] - [pozemkový úřad] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] a [stát. instituce] - [pozemkový úřad] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Všechna tato rozhodnutí pozemkového úřadu konstatují, že žalobce jako oprávněná osoba není vlastníkem nemovitostí v těchto rozhodnutích specifikovaných, avšak oprávněnou osobou je a má právní nárok na převod náhradního pozemku ze strany žalovaného. Restituční nárok celkem činí [částka], což bylo opakovaně potvrzeno několika soudními rozhodnutími.

10. Žalobci bylo dosud plněno celkem [částka], a to na základě rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (hodnota náhradních pozemků [částka]), [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] (hodnota náhradních pozemků [částka]), [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] [rok] (hodnota náhradních pozemků [částka]), rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (hodnota náhradních pozemků [částka]), rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (hodnota náhradních pozemků [částka]) a rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (hodnota náhradních pozemků [částka]). Účastí ve veřejných nabídkách měl žalobce nabýt pozemky v hodnotě [částka] a porosty o hodnotě [částka]. Zbývající neuspokojený restituční nárok žalobce tak činí minimálně [částka].

11. K částečnému uspokojení tohoto nároku se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud fakticky vydal žalobci pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra] – trvalý travní porost v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaný na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce], když tento pozemek je dosud ve vlastnictví státu. Znaleckým posudkem [číslo] vypracovaným znalkyní [příjmení] [jméno] [příjmení] byla určena cena tohoto pozemku na částku ve výši [částka]. Porosty na tomto pozemku byly oceněny na [částka]. Pozemek, ačkoliv je trvalým travním porostem, byl v souladu s ust. § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. oceněn jako pozemek stavební, neboť podle schváleného územního plánu je určen k zastavění. Na ceně pozemku ve výši [částka] se obě strany při jednání dne [datum] shodly i přesto, že žalovaný předložil odlišné ocenění, které bylo však na upozornění ze strany soudu shledáno za ne zcela přesné.

12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedl bez bližšího odůvodnění, že pozemek parc. [číslo] v k.ú. [část obce] má být určen k realizaci územního systému ekologické stability (ÚSES). K tvrzení, že je pozemek určen k realizaci ÚSES, však žalovaný nepředložil žádný důkaz a tento důkaz neoznačil ani po procesním poučení dle § 118 odst. 3 o. s. ř., kdy právní zástupkyně žalovaného navrhla, aby si soud k tomuto tvrzení vyžádal zprávu [územní celek]. K tomu žalobce předložil sdělení majetkového odboru [územní celek], které potvrdilo, že pozemek parc. [číslo] není dle územního plánu dotčen žádným veřejným zájmem. Vzhledem k uvedenému považoval soud za nadbytečné žádat [územní celek] o další sdělení. Nadbytečnost shledává soud rovněž v tom, že i pokud by bylo tvrzení žalovaného prokázáno a sporný pozemek by byl skutečně určen k realizaci ÚSES, nevylučovalo by to jeho vydání žalobci, neboť žádný ze zákonných předpisů (např. § 11 odst. 1 zákona o půdě nebo § 6 odst. l zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu) nedefinuje pozemek dotčený Územním systémem ekologické stability jako nezpůsobilý vydání. Naopak ÚSES lze realizovat rovněž i na pozemcích v soukromém vlastnictví (viz. § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Jak rovněž uvedl nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4533/2018 ze dne 26. 2. 2019, překážkou k vydání náhradních pozemků ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. nemůže být zahrnutí pozemku do ekologického opatření – nadregionálního biokoridoru ani plánované prvky územního systému ekologické stability (ÚSES), jestliže – jak se podává ze skutkových zjištění soudů – ani v jednom z těchto případů nejsou schváleny návrhy pozemkových úprav podle § 11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Současně lze poukázat i na to, že vposled označené pozemky jsou i přes navrhovaná opatření zemědělsky obhospodařovány a zamýšlená opatření jejich dalšímu obhospodařování nebrání. Skutečnost, že by již byla navržena změna územního plánu, případně již byly schváleny návrhy pozemkových úprav podle § 11 zákona o pozemkových úpravách žalovaný po náležitém poučení ze strany soudu při jednání dne [datum], nedoložil. Jak jest výše uvedeno, trval pouze na vyžádání zprávy [anonymizováno] [obec], což soud s ohledem na citované sdělení a se znalostí územního plánu (oblast určená k zastavění) považoval za nadbytečné. Vydání tohoto pozemku rovněž nebrání ani žádná z dalších překážek, neboť se nejedná o pozemek v národní přírodní památce, nebo národní přírodní rezervaci či v první a druhé zóně národních parků. Pozemek rovněž není zastavěn.

13. Za stavu, kdy hodnota vybraného náhradního pozemku ([částka]) nepřevyšuje hodnotu nevypořádaného restitučního nároku žalobce ([částka]) soud uzavírá, že jsou splněny podmínky pro vydání pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] – trvalý travní porost v [katastrální uzemí], [územní celek], formou soudního rozhodnutí deklarujícího nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření převodní smlouvy a žalobě tak vyhověl.

14. Dne [datum] doručil žalovaný soudu podání, kde uvedl, že ve vztahu k nárokům žalobce uplatňovaným z rozhodnutí [číslo jednací], [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] [číslo] a [anonymizováno] [číslo] uplatňuje námitku promlčení. Žalovaný zde uvedl, že od okamžiku vydání příslušných správních rozhodnutí ([datum], [datum], [datum] a [datum]) počala žalobci běžet obecná tříletá promlčecí lhůta a pokud podal žalobu až dne [datum], pak je jeho nárok na vydání náhradních pozemků promlčený. K tomu soud uvádí, že námitku promlčení neshledal důvodnou.

15. Žalovaný ve svém podání ze dne [datum] správně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003, podle kterého platí, že pokud restituční zákon nemá vlastní ustanovení obecné pojednávající o promlčecích dobách (o započetí jejich běhu či jejich ukončení), je třeba řešit otázku započetí běhu promlčecí doby a její délky výkladem příslušných ustanovení občanského zákoníku s přihlédnutím k právní teorii. Podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak platí, že promlčecí lhůta trvá tři roky.

16. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3381/2009 ze dne 29. 9. 2009 zaujal Nejvyšší soud ČR stanovisko k běhu promlčecí doby v obdobných věcech. Uvedl, že pokud jde o stanovení počátku běhu promlčecí doby u nároků vyplývajících ze zákona o půdě, považuje dovolací soud na tomto místě za vhodné připomenout závěry plynoucí z jeho dosavadní rozhodovací praxe, vyjádřené kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002, v němž vyslovil, že při hodnocení konkrétních okolností případu je třeba mít na zřeteli i nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a způsob jejich vypořádání. Právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právní vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí i pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované [anonymizována dvě slova], jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, popř. nálezu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Z judikatorní praxe dovolacího soudu současně vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná promlčecí doba běžet zásadně až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002). V rozsudku ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, dovolací soud současně vyslovil, že při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu, uplatněné povinnou osobou, je namístě zkoumat, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (shodně nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 309/95).

17. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že počátek promlčecí doby nemůže být vázán na data vydání příslušných rozhodnutí [číslo jednací], [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] [číslo] a [anonymizováno] [číslo] tj. ke dnům [datum], [datum], [datum] a [datum] tak, jak uvádí žalovaný. Naopak počátek běhu promlčecí lhůty je třeba s přihlédnutím k výše uvedenému judikatornímu závěru NS ČR vázat k okamžiku, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit.

18. Je zcela vyloučeno s ohledem na komplikovanost věci, množství vzájemné korespondence, řadu soudních sporů, aby soud v projednávané učinil jednoznačný závěr, že v jednom v konkrétním okamžiku mohl žalobce pojmout podezření, že stát již nehodlá jeho restituční nárok plnit, že na něj nehodlá převést náhradní pozemky. V tomto směru má však soud za zjištěné, že žalovaným bylo žalobci dlouhodobě ztěžováno uspokojení restitučního nároku, kdy sice nezpochybňoval žalobcův restituční nárok, ale rozporoval jeho výši. Teprve v období roku [rok] zaujal žalovaný stanovisko, že žalobcův restituční nárok již byl vyčerpán. Zde se obě strany rozcházely ve vyčíslení náhrady za nevydané pozemky z důvodu nesprávného ocenění pozemku v [část obce] ze strany státu (viz výše). Toto je zachyceno např. v rozsudku [název soudu] sp. zn. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který rozhodoval o totožném nároku žalobce na vydání pozemků v soudním obvodu tohoto soudu. V tomto rozsudku soud uvedl, že„ Žalovaný prostřednictvím své zaměstnankyně paní [jméno] [příjmení] emailovou zprávou ze dne [datum] žalobci sdělil, že jej nepřipouští do veřejné nabídky pro pozemek v k.ú. [anonymizováno] a [obec] neboť žalobce prý nemá dostatečný restituční nárok. Žalovaný dále prostřednictvím své zaměstnankyně paní [jméno] [příjmení] emailovou zprávou ze dne [datum] potvrdil své stanovisko ze dne [datum] a výslovně uvedl, že eviduje restituční nárok žalobce jako již vypořádaný. Žalovaný svým sdělením ze dne [datum], sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok] informoval žalobce, že jej nepřipouští do veřejné nabídky o pozemky v k.ú. [obec] u [obec] a v k.ú. [ulice] [obec], a to z důvodu údajného přečerpání restitučního nároku žalobce. Žalovaný svým sdělením ze dne [datum], sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok], informoval žalobce, že jej nepřipouští do veřejné nabídky o pozemek v k.ú. [obec], neboť žalobce prý nedisponuje dostatečným nárokem, a to za situace, kdy žalobci náleží nevypořádaný restituční nárok ve výši [částka]“. Soud tak má za to, že až teprve v roce [rok] přestal žalovaný se žalobcem ohledně vydání náhradních pozemků jednat, když byl přesvědčen o tom, že žalobce již svůj restituční nárok vyčerpal resp. přečerpal a nebude již připouštěn do dalších veřejných nabídek, což se do té doby žalobci s určitými úskalími dařilo. Pakliže byla žaloba v této věci podána dne [datum] lze mít s ohledem na výše uvedené za to, že byla podána včas.

19. I přes výše uvedené má soud za to, že nelze přisvědčit námitce promlčení vznesené žalovaným i z důvodu uvedeného v ust. § 2 odst. 3 a § 8 občanského zákoníku, dle kterých platí, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Jak již bylo soudem výše konstatováno, žalovaný se ve vztahu k žalobci opakovaně dopouštěl zcela flagrantních, trestuhodných a nepochopitelných jednání, kdy odmítal přijmout rozhodnutí soudů a trval si na svém v otázce vyčíslení restitučního nároku. Restituční nárok žalobce uplatnil již v roce [rok], přičemž o uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních pozemků se snaží od roku [rok] a [rok], kdy byla vydána rozhodnutí pozemkových úřadů o nevydání původních pozemků z důvodu jejich zastavěnosti. Žalobce neúspěšně absolvoval značné množství nabídkových řízení, přičemž od počátku jsou mu ze strany státu vysloveně házeny„ klacky pod nohy“. Pakliže by stát plnil svoji roli tak, jak lze po roce 1989 již očekávat a tak, jak proklamoval v Preambuli k zákonu č. 229/1991 Sb., kdy měl snahu zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, měl by nároky restituentů s ohledem na charakter jejich nároku vyřizovat přednostně. Žalobce však doložil, že žalovaný upřednostňuje převody vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu na jiné osoby, které se o pozemky ucházejí cestou neveřejnou, byť na základě zákona. Oprávněná osoba se pak k výběru a následně k převodu náhradních pozemků složitěji dostává a je tak ve vztahu k žalovanému v nerovném postavení (viz. rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 56 Co 222/2016-461 ze dne 10. 1. 2017). Postup státu, který má zájem odčinit majetkové křivdy, avšak po dobu déle než 30 let toho nebyl schopen, se pak vymyká zdravému rozumu. O to více, když stát k uspokojení restitučních nároků přistupuje zcela liknavě a svévolně, kdy značná prodlení jsou způsobována zcela nepochopitelnými kroky státních úředníků. Pokud stát, který zcela evidentně selhal v proklamované snaze odčinit majetkové a jiné křivdy minulého režimu, a to nejen pouhými opomenutími nebo pasivitou, ale který naopak aktivně a v rozporu s dříve vydanými rozhodnutími soudu brání v uspokojení restitučního nároku, sám uplatní námitku promlčení nároku oprávněné osoby, pak takto uplatněné právo nepožívá právní ochrany a je zcela evidentně v rozporu s dobrými mravy, neboť to byl sám žalovaný, který prodlení v uspokojování nároku žalobce způsobil.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů se opírá o ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce se podanou žalobou domohl uspokojení restitučního nároku v hodnotě [částka]. Odměna za jeden úkon právní služby proto dle ust. § 7 bod 5, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí [částka]. Žalobci náleží právo na náhradu nákladů řízení, které sestávající z odměny za právní zastoupení žalobce za [anonymizováno] úkonů právní služby ve výši [částka] (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ve věci samé z [datum], [datum], [datum], [datum], účast na jednání soudu ve dnech [datum], [datum], [datum]), z [anonymizováno] režijních paušálů po [částka] dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. tj. [částka], z náhrady za použití osobního vozu [anonymizováno] za cestu k jednání dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět, za [částka], z náhrady za ztrátu času při cestě k jednání soudu dne [datum] za [anonymizováno] započatých půlhodin, tedy [částka] dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za použití osobního vozu [anonymizováno] za cestu k jednání dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět, za [částka], z náhrady za ztrátu času při cestě k jednání soudu dne [datum] za [anonymizováno] započatých půlhodin, tedy [částka] dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za použití osobního vozu [anonymizováno] za cestu k jednání dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět, za [částka], z náhrady za ztrátu času při cestě k jednání soudu dne [datum] za [anonymizováno] započatých půlhodin, tedy [částka] dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z 21% daně z přidané hodnoty v částce [částka] (§ 137 o. s. ř.) celkem tak náklady žalobce činí [částka].

21. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení na účet právního zástupce žalobce, advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], se sídlem [adresa] (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě běžící od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

22. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení tak, že tyto nebyly přiznány ani jedné z procesních stran. [ulice] účastníci do řízení vstupovali z vlastního podnětu poté, co žalobce označil k vydání pozemky, na nichž měli vedlejší účastníci právní zájem. Žalobce postupně nárok upravoval tak, že důvody účasti vedlejších účastníků odpadaly. Soud nebyl v tomto řízení vázán žalobním návrhem, a ačkoliv se žalobcem nedomohl původně označených pozemků, žalobu postupně obměňoval v označení požadovaných pozemků, nelze vedlejším účastníkům přiznat úspěch ve věci s tím, že by měli nárok na zaplacení nákladů řízení.

Poučení