7 C 67/2020

Rubrum

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudcem [titul] Vítem Ludvou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 66 252 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 30 112 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 112 Kč od 27. 12. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku na zaplacení a) částky ve výši 27 147 Kč spolu se a. zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 57 259 Kč od 23. 12. 2019 do 26. 12. 2019, b. zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 147 Kč od 27. 12. 2019 do zaplacení, b) částky 8 993,46 Kč, c) úroku ve výši 93,61 % ročně z částky 45 639,60 Kč od 16. 7. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 195 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 12. 2019, soudu doručenou dne 27. 12. 2019, domáhala po žalovaném zaplacení částky 57 259 Kč s příslušenstvím, dále částky ve výši 8 993,46 Kč a konečně i zaplacení úroku ve výši 93,61 % p. a. počítaného z částky 45 639,60 Kč od 16. 7. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 195 Kč. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným byla dne 20. 11. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytla dne 21. 11. 2018 žalovanému úvěr ve výši 52 000 Kč. Před poskytnutím předmětného úvěru žalobkyně posoudila schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, a to na základě dokladů a informací jednak získaných od žalovaného (např. příjmové doklady, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), a jednak také z informací získaných z různých databází (např. [příjmení], NRKI, insolvenční rejstřík apod.). Žalobkyně po posouzení výše uvedeného uzavřela, že žalovaný je úvěruschopný. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby ve výši 146,29 % p. a. splácet v 18 měsíčních splátkách (každá ve výši 5 472 Kč), a to od měsíce ledna 2019. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou uvedených splátek, přičemž do data zesplatnění úvěru uhradil na těchto splátkách toliko 21 888 Kč. Úvěr byl zesplatněn ke dni 14. 7. 2019. Ještě před zesplatněním úvěru v důsledku prodlení žalovaného s úhradou 2 splátek však podle žalobkyně vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut (499 Kč za prodlení s každou splátkou) podle bodu 6.1. smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč). Dále žalobkyně s odkazem na bod 6.2. smlouvy o úvěru dovozovala své právo i na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 400 Kč (200 Kč za prodlení s každou splátkou o více než 15 dnů). Ke dni zesplatnění úvěru (14. 7. 2019) se celá dosud nesplacená jistina úvěru (45 639,60 Kč) a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru (10 221,49 Kč) staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 55 861,09 Kč splatné téhož dne. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto novou jistinu v den zesplatnění nezaplatil, pak žalobkyně s odkazem na bod 6.5. smlouvy o úvěru požadovala zaplatit i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny, avšak toliko k datu vyhotovení žaloby (celkem tedy 8 993,46 Kč). Dále žalobkyně požadovala uhradit i úrok za poskytnutí úvěru počítaný z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru (45 639,60 Kč) ode dne 16. 7. 2019 do zaplacení v nominální roční úrokové sazbě 93,61 % p. a., maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 195 Kč. Žalovaný dlužné částky nezaplatil ani po vyzvání předžalobní upomínkou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K projednání věci soud nařídil jednání. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno. Soud proto podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu (registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru) ze dne 23. 5. 2018 soud zjistil, že žalobkyně je nositelkou povolení k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.

5. Z výpisu záznamů z registru SOLUS vyhotoveného ke dni 18. 11. 2018 soud zjistil, že žalovaný nemá v tomto registru žádný záznam.

6. Z výpisu z registru NRKI vyhotoveného ke dni 18. 11. 2018 soud zjistil, že žalovaný v tomto registru nebyl vůbec evidován.

7. Z listiny„ hodnocení klienta“ ze dne 20. 11. 2018 soud zjistil, že žalobkyně počítala s pravidelným čistým měsíčním příjmem žalovaného ve výši 20 000 Kč (příjem ze zaměstnání), jeho měsíčními výdaji v celkové výši 4 410 Kč (1 000 Kč bydlení a 3 410 Kč životní minimum) a rezervou ve výši 1 000 Kč; volné zdroje žalovaného tak měly činit 14 590 Kč měsíčně. Dále bylo z této listiny zjištěno, že žalobkyně zaznamenala údaje o zaměstnání žalovaného, a to zejména identifikaci zaměstnavatele žalovaného ([právnická osoba]) a údaj o tom, že pracovní poměr byl sjednání na dobu určitou.

8. Z předsmluvního formuláře ze dne 20. 11. 2018 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému informace zejména o druhu spotřebitelského úvěru, o celkové výši spotřebitelského úvěru a o podmínkách jeho čerpání, o době trvání spotřebitelského úvěru, o zápůjční úrokové sazbě a o celkové částce, kterou má žalovaný zaplatit.

9. Z listiny označené jako„ Prohlášení klientů, informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru“ ze dne 20. 11. 2018 soud zjistil, že žalovaný zejména prohlásil a potvrdil, že se seznámil s veškerými informacemi podle § 92 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, že si je vědom, jaká je sjednaná výše úroků za úvěr, souhlasí s ní a považuje ji za přiměřenou, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí osobě či státu, že se nenachází v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku podle zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, a že veškeré údaje i informace jim poskytnuté jsou pravdivé a úplné.

10. Z pracovní smlouvy žalovaného ze dne 2. 7. 2018 soud zjistil, že žalovaný byl od 4. 7. 2018 zaměstnán u zaměstnavatele [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], že jeho mzda byla stanovena mzdovým výměrem, a že pracovní poměr byl sjednán do 3. 7. 2019.

11. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc září a říjen 2018 soud zjistil, že mzda žalovaného za měsíc září 2018 činila celkem 16 669 Kč a za měsíc říjen 2018 dosáhla celkem 23 097 Kč.

12. Z výpisu z bankovního účtu č. [bankovní účet], jehož majitelem je žalovaný, za období od 8. 11. 2018 do 8. 11. 2018 vyhotovený dne 20. 11. 2018 soud zjistil, že dne 8. 11. 2018 byla na tento účet připsána částka 23 097 Kč ([právnická osoba]). Z výpisu z bankovního účtu č. [bankovní účet], jehož majitelem je žalovaný, za období od 9. 10. 2018 do 9. 10. 2018 vyhotovený dne 20. 11. 2018 soud zjistil, že dne 9. 10. 2018 byla na tento účet připsána částka 16 669 Kč ([právnická osoba]).

13. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 11. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému na jeho žádost finanční prostředky ve výši 52 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v 18 měsíčních splátkách po 5 472 Kč. Mezi stranami byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 146,30 % ročně. Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalobkyně má nárok na smluvní pokutu v částce 499 Kč za každé prodlení žalované s uhrazením splátky v délce 30 dnů (čl. 6 smlouvy), jakož i nárok na úhradu nákladů vzniklých prodlením žalovaného s úhradou splátky o délce 15 dnů v částce 200 Kč (čl. 6 smlouvy). V případě prodlení žalovaného s úhradou splátky v délce 65 dnů mělo dojít tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru (čl. 6 písm. b) smlouvy). Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí nové jistiny úvěru a žalovaný byl povinen uhradit tuto novou jistinu žalobkyni nejpozději v den zesplatnění (čl. 6 smlouvy). Smlouvou o úvěru [číslo] bylo dále ujednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí včas novou jistinu úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru (čl. 6 smlouvy).

14. Z oznámení o schválení úvěru [číslo] ze dne 22. 11. 2018 spolu se splátkovým kalendářem včetně dodejky soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k uzavření smlouvy o úvěru [číslo].

15. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 21. 11. 2018 byla z bankovního účtu [číslo] – [bankovní účet] poukázána částka ve výši 52 000 Kč na bankovní účet [bankovní účet].

16. Z výzvy k zaplacení ze dne 11. 7. 2019 a z výzvy k zaplacení ze dne 10. 6. 2019 bylo soudem zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě splatných splátek úvěru, smluvních pokut a příslušenství podle smlouvy o úvěru. Žalobkyně současně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru v případě jeho prodlení s úhradou kterékoli splátky trvající 65 dnů.

17. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 14. 7. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru, a to ke dni 14. 7. 2019, přičemž současně vyzvala žalovaného k úhradě v tomto oznámení specifikovaných dlužných částek.

18. Z karty klienta vyhotovené dne 23. 12. 2019 soud zjistil, že žalovaný na výše uvedený úvěr zaplatil v souhrnu částku ve výši 21 888 Kč.

19. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 12. 2019 včetně podacího archu ze dne 5. 12. 2019 soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému na žalovaným uvedenou adresu ve smlouvě pro doručování předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek.

20. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018 vyhotoveného [titul]. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem z oboru ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, specializace bankovnictví, pojišťovnictví, úvěry, trh pohledávek, soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti nutné pro rozhodnutí ve věci samé. Soud nezjistil ničeho taktéž z kopie občanského průkazu žalovaného a z potvrzení o nastavení souhlasu s inkasem ze dne 20. 11. 2018.

21. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 21. 11. 2018 (na základě uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 11. 2018) finanční prostředky ve výši 52 000 Kč při efektivní úrokové sazbě 146,30 % ročně, které se žalovaný zavázal vrátit včetně úroku v 18 měsíčních splátkách po 5 472 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru [číslo] žalovaný předložil žalobkyni mj. pracovní smlouvu včetně výplatních pásek a dílčích výpisů z bankovního účtu žalovaného prokazujících, že žalovaný je zaměstnán a má pravidelný příjem. Žalovaný splátky úvěru řádně a včas nehradil, a proto došlo v souladu se smlouvou k jeho zesplatnění (ke dni 14. 7. 2019). V důsledku prodlení vyúčtovala žalobkyně žalovanému smluvní pokuty. Žalovaný na tento úvěr zaplatil v souhrnu toliko částku 21 888 Kč, přičemž ve zbytku již neuhradil ničeho, a to ani po jeho zesplatnění a ani po výzvě zástupkyně žalobkyně.

22. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

23. Podle § 419 o. z. platí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“) platí, že spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 75 ZoSÚ platí, že poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

26. Podle § 78 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

27. Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ platí, že poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

28. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

29. Podle § 86 odst. 2 věty první ZoSÚ platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

30. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

32. Podle § 2991 odst. 2 o. z. platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

34. Podle § 1958 odst. 2 o. z. platí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

35. Podle § 1968 věty první o. z. platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

36. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

37. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ nařízení vlády“) platí, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

38. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva o úvěru [číslo] byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením této smlouvy o úvěru dostatečně zkoumala schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 a § 87 ZoSÚ, neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Soud dospěl k závěru, že tuto otázku je nutno posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaná uplatnila námitku neplatnosti smlouvy.

39. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno], C -679-18, uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo], musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

40. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie – tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).

41. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle dokladů o jeho příjmech, kdy příjmy žalovaného v rozhodném období činily průměrně 19 883 Kč čistého měsíčně. Žalobkyně si též opatřila výplatní pásky a pracovní smlouvu dokládající, že žalovaný má pravidelný příjem. Dále úvěruschopnost žalovaného byla posuzována z jeho prohlášení, kdy jím uváděné údaje byly zaneseny do zmíněného formuláře. Z tohoto prohlášení plyne, že žalovaný měl mít měsíční výdaje pouze ve výši 4 410 Kč. Po posouzení těchto tvrzených výdajů žalovaného a jeho doložených příjmů pak žalobkyně dospěla po odečtení rezervy ve výši 1 000 Kč k závěru, že volné zdroje žalovaného činily 14 590 Kč měsíčně, tudíž žalovaný měl být schopen předmětný úvěr splácet. Žalobkyně dále tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala i z NRKI (nebankovní registr klientských informací) a dále i z registru SOLUS. V obou těchto registrech neměl žalovaný žádný záznam, což žalobkyně soudu doložila. V poslední řadě žalobkyně vyhotovila i oboustrannou kopii občanského průkazu žalovaného, z čehož dovodila identitu žalovaného. Žalobkyně měla od žalovaného k dispozici za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti 2 výpisy z jeho bankovního účtu, přičemž oba tyto výpisy se týkají pouze dne, kdy žalovaný na svůj bankovní účet obdržel svoji mzdu.

42. Výše shrnutý způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, však soud nepovažuje za dostatečný. S žalobkyní lze dílem souhlasit pouze v tom, že se řádně zabývala příjmovými poměry žalovaného, kdy jím tvrzené příjmy žalobkyni taktéž doložil. Pokud jde o výdajové poměry žalovaného, pak tyto výdaje již žalobkyně vůbec nezkoumala, neboť vyšla pouze z jednostranných tvrzení žalovaného, které nebyly ničím podloženy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně řádně nezkoumala výdajové poměry žalovaného, nemohla mít tak přehled o jeho reálných výdajích, tudíž nemohla učinit spolehlivý závěr o částce, která žalovanému skutečně zbývá po úhradě všech jeho výdajů. Neměla-li žalobkyně tento reálný přehled, pak je nutno uzavřít, že výdaje a příjmy žalovaného nemohla s odbornou péčí posoudit. Žalobkyně se spokojila pouze s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí toliko 4 410 Kč. Žalobkyni tak již v této souvislosti muselo být zřejmé, že tvrzené měsíční výdaje (4 410 Kč) zaměstnaného člověka nemohou být úplné a reálné výdaje jsou nepochybně mnohem vyšší. Soud nemůže přisvědčit námitce žalobkyně, že neměla možnost si výdajovou stránku žalovaného ověřit a že prohlášení žalovaného ohledně jeho výdajů před poskytnutím úvěru je zcela dostačující. Není pravdou, že žalobkyně nemá objektivní možnost prověřit reálné výdaje dlužníků; toto lze například z kompletních výpisů z bankovního účtu dlužníka. V tomto případě se však žalobkyně spokojila pouze s výpisem z účtu žalovaného, který pouze zaznamenává jeho příjmy. Mimo to i sama žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 8. 7. 2020 uvedla, že výpis z bankovního účtu žalovaného měl sloužit jen za účelem zjištění, zda je žalovaný majitelem příslušného bankovního účtu a zda mu je na něj převáděna mzda. Nikoliv tedy, zda žalovaný má dostatek peněžních prostředků na splácení případně poskytnutého úvěru. Žalobkyně tedy poskytla úvěr i přes to, že neměla žádné informace (natožpak doložené informace) o skutečných výdajích žalovaného. Žalobkyně za této situace měla postupovat podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Žalobkyně tudíž měla postupovat podle § 84 odst. 1 ZoSÚ a vyžádat si od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si jeho výdaje verifikovala. Toto zjevně žalobkyně neučinila a při posuzování jeho úvěruschopnosti vyšla ze závěru, že volné zdroje žalovaného činí ničím nepodloženou částku 14 590 Kč měsíčně. K tomu je nutné dodat, že již v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. platilo, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud je přesvědčen, že řečené se plně uplatní i v poměrech ZoSÚ, který je s odkazem na § 78 ZoSÚ v tomto i přísnější. Žalobkyně tak měla postupovat podle § 75 a § 78 ZoSÚ a vyžádat si od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by tvrzené příjmy a výdaje ověřila, přičemž následně by si tyto doklady uložila, aby tak bylo možno v budoucnu přezkoumat, zda žalobkyně schopnost splácet úvěr žalovaného řádně posoudila. Jen tak by žalobkyně postupovala s odbornou péčí, tedy tak, jak ZoSÚ ukládá.

43. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečně a pouze formálně. Soud proto smlouvu o úvěru [číslo] posoudil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni toliko částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 2991 o. z.) a kterou dosud nesplatil. Z dokazování vyplynulo, že žalovanému byla takto poskytnuta částka ve výši 52 000 Kč, kdy žalovaný dosud žalobkyni z této částky uhradil částku ve výši 21 888 Kč. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného činí 30 112 Kč (52 000 Kč – 21 888 Kč).

44. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobě vyhověl toliko do částky 30 112 Kč, kdy rovněž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni tuto částku spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to ode dne podání žaloby (27. 12. 2019) do zaplacení. Výše úroků z prodlení tak, jak byly žalobkyni přiznány, je v souladu s § 2 nařízení vlády, kdy výše repo sazby stanovené Českou národní bankou v první den kalendářního pololetí, ve kterém došlo k uvedenému prodlení žalovaného, činila 2 %. V souladu s § 2 nařízení vlády tak příslušný úrok z prodlení v předmětném období činil 10 % ročně. Lhůtu k plnění soud určil s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř., tudíž žalovaný je povinen zaplatit uvedenou částku s příslušenstvím v obecné 3 denní lhůtě, která je počítána od právní moci rozsudku.

45. Ve zbytku soud žalobě nevyhověl, a to s ohledem na absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Je zjevné, že ujednání o smluvní pokutě zakládá akcesorický závazek, nelze proto požadovat smluvní pokutu z absolutně neplatného závazku. Jinými slovy ujednání o smluvní pokutě je neplatné, je-li neplatný sjednaný závazek.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy zvážil míru úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků z pohledu předmětu řízení včetně příslušenství, které bylo vypočteno pro účely nákladového výroku ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. Žalobkyně tedy byla v řízení úspěšná toliko z 25,08 %, žalovaný byl naopak úspěšný ze 74,92 %. Při odečtení rozsahu neúspěchu od úspěchu by měl procesně úspěšnější žalovaný právo na náhradu 49,84 % nákladů řízení, avšak z obsahu spisu je zřejmé, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení