7 C 7/2024 - 63

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Zálišem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] trvale bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 45 394,01 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do žalobního žádání na zaplacení částky 31 394,01 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 447,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 509,55 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 395,85 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 986,33 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhá zaplacení částky 45 394,01 Kč s příslušenstvím, které sestává z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 447,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 509,55 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 395,85 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 986,33 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení. Žalovaných částek se domáhá s odůvodněním, že jí náležejí na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 25. 3. 2021 uzavřené mezi společností [právnická osoba]. (dále též „Právní předchůdkyně“) a žalovanou, na jejímž základě převzala žalovaná v daný den od Právní předchůdkyně 22 000 Kč, které se zavázala vrátit s částkou 18 894 Kč. Právní předchůdkyně prověřila dle žalobkyně schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalované. Žalovaná neplnila podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého spotřebitelského úvěru. Žalovaná na dlužné částky ze smlouvy uhradila celkem 8 000 Kč. Dále žalobkyně uvádí, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 postoupila Právní předchůdkyně na žalobkyni pohledávky z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, což bylo žalované oznámeno dopisem, načež byla žalované zaslána předžalobní upomínka.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala zcela nečinná, a k řádně nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila, ač k němu byla včas a řádně předvolána. Soud tak jednal v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že: Poté, co žalovaná požádala Právní předchůdkyni o poskytnutí 40 000 Kč (listina označená Žádost o úvěr, uložená v systému CEPR), podepsaly Právní předchůdkyně a žalovaná dne 25. 3. 2021 listinu nazvanou „Smlouva o úvěru“ s doložkou pod touto rubrikou, že je uzavřena ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v systému CEPR). Žalovaná svým podpisem stvrdila, že od Právní předchůdkyně převzala v hotovosti částku 22 000 Kč při podpisu smlouvy (na str. 4 listiny označené jako Smlouva o úvěru, v CEPR). Žalovaná se v dané listině zavázala poskytnutých 22 000 Kč vrátit spolu s poplatky, a to úrokem ve výši 2 118 Kč, částkou 10 780 Kč jako: „úplata (úhrada za poskytnutí úvěru)“, částkou 2 036 Kč jako: „náklady na vyhodnocení úvěrového případu“ a částkou 3 960 Kč jako poplatkem: „za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti“, to vše v 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč, při splatnosti první splátky do měsíce od podpisu smlouvy; s tím, že jako zápůjční úroková míra byla v dané listině uvedena míra 15 %, RPSN pak 272,44 % (předmětná listina, systém CEPR). V listině nazvané „Žádost o úvěr“, opatřené datem 25. 3. 2021, žalovaná svým podpisem jako pravdivé a úplné stvrdila mj. tyto údaje: vedle svých generálií číslo svého mobilního telefonu, adresu trvalého pobytu [adresa], [adresa], adresu místa výběru [adresa]; že bydlí u rodičů, je svobodná, vyživuje 2 děti do 26 let, pobírá rodičovský příspěvek a výživné ve výši 11 700 Kč a mzdu od zaměstnavatele [jméno FO] ve výši 25 624 Kč, její měsíční výdaje činí celkem 3 000 Kč (z toho 1 000 Kč výdaje za bydlení a energie, 2 000 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady). Zároveň potvrdila, že k ověření údajů předložila občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouvu a výpis z bankovního účtu (uvedená listina na č. l. 18). Žalovaná vykonávala od 1. 12. 2020 do nejméně února 2021 práci uklízečky pro [jméno FO] s místem výkonu práce [adresa] (pracovní smlouva na č. l. 31 a 28 spolu s výplatními páskami na č. l. 29), v lednu až únoru 2021 za čistou mzdu 25 624 Kč (výplatní pásky na č. l. 29), přičemž jí byly v březnu 2021 připsány na účet rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč (č. l. 30) a výživné ve prospěch [jméno FO] (č. l. 33), o jehož přiznání (ve výši 2 500 Kč měsíčně) žádala jako jeho matka návrhem datovaným 23. 2. 2018 a adresovaným Okresnímu soudu v [adresa] (č. l. 36). Z účtu žalované byly odepsány platby (kartou) ve prospěch [právnická osoba]. chance.cz CZ s názvem platby „sázení“, a sice: dne 9. 3. 2021 částky 200 Kč, 1 800 Kč a 1 000 Kč, dne 6. 3. 2021 částka 2 000 Kč. Dne 25. 4. 2023 podepsaly Právní předchůdkyně a žalobkyně listinu nazvanou „Smlouva o postoupení pohledávek“ vymezených v příloze 1 smlouvy (v systému CEPR), kde je uvedena pohledávka Právní předchůdkyně za žalovanou (v systému CEPR). Postoupení své pohledávky hodlala Právní předchůdkyně oznámit žalované dopisem ze dne 11. 11. 2023 (oznámení o postoupení pohledávky v systému CEPR), jímž ji současně hodlala vyzvat k uhrazení dlužné pohledávky (předmětné oznámení). Předžalobní výzvu k zaplacení tam uvedené částky datovanou 31. 7. 2023 s lhůtou k plnění do 15. 8. 2023 (v systému CEPR jako) zaslala žalobkyně žalované prostřednictvím České pošty, s. p. dne 1. 8. 2023 (podací lístek, v CEPR jako 1000354910_PodaciListek_1000354910_Mareckova_Kristyna_10280452). Ještě předtím hodlala upomínkami datovanými 30. 8. 2021 a 27. 9. 2021 Právní předchůdkyně vyzvat žalovanou k řádnému splácení a zaplacení dlužných částek (č. l. 34 a 37). Právní předchůdkyni žalovaná uhradila celkem 8 000 Kč, poslední platba ve výši 500 Kč byla učiněna 15. 5. 2022 (listina označená v CEPR jako [Anonymizováno]).

4. Z jiných než shora uvedených důkazních prostředků nezjistil soud skutečnosti významné pro posouzení této věci, a proto z oněch jiných důkazních prostředků neučinil žádná skutková zjištění. Pravost ani správnost provedených listin nebyla v řízení zpochybněna, soud o nich neměl důvodu pochybovat, a proto z nich při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

5. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Poté, co žalovaná požádala Právní předchůdkyni o poskytnutí 40 000 Kč, podepsaly Právní předchůdkyně a žalovaná dne 25. 3. 2021 listinu nazvanou „Smlouva o úvěru“ s doložkou, že je uzavírána dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Svým podpisem žalovaná potvrdila, že od Právní předchůdkyně převzala v ten den v hotovosti 22 000 Kč. Tuto částku se zavázala vrátit s úrokem ve výši 2 118 Kč, částkou 10 780 Kč jako: „úplata (úhrada za poskytnutí úvěru)“, částkou 2 036 Kč jako: „náklady na vyhodnocení úvěrového případu“ a částkou 3 960 Kč jako poplatkem „za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti“. V listině se dále uvádí, že úroková míra činí 15 %, RPSN 272,44 %. V listině nazvané „Žádost o úvěr“ žalovaná svým podpisem jako pravdivé a úplné stvrdila mj. tyto údaje: vedle svých generálií číslo svého mobilního telefonu, adresu trvalého pobytu [adresa], [adresa], adresu místa vývěru [adresa]; že bydlí u rodičů, je svobodná, vyživuje 2 děti do 26 let, pobírá rodičovský příspěvek a výživné ve výši 11 700 Kč a mzdu od zaměstnavatele [jméno FO] ve výši 25 624 Kč, její měsíční výdaje činí celkem 3 000 Kč (z toho 1 000 Kč výdaje za bydlení a energie, 2 000 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady). Zároveň potvrdila, že k ověření údajů předložila občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouvu a výpis z bankovního účtu. Žalovaná vykonávala od 1. 12. 2020 do nejméně února 2021 práci uklízečky s místem výkonu práce [adresa], v lednu až únoru 2021 za čistou mzdu 25 624 Kč, přičemž jí byly v březnu 2021 připsány na účet rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč (č. l. 30) a výživné ve prospěch jejího dítěte. Z účtu žalované byly 9. 3. a 6. 3. 2023 odepsány platby (kartou) za „sázení“ v celkové výši 5 000 Kč. Dne 25. 4. 2023 podepsaly Právní předchůdkyně a žalobkyně listinu označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek vymezených v příloze 1 smlouvy, kde je uvedena pohledávka Právní předchůdkyně za žalovanou. Postoupení své pohledávky hodlala oznámit Právní předchůdkyně podáním ze dne 11. 11. 2023. Dne 1. 8. 2023 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky s lhůtou k plnění do 15. 8. 2023. Žalovaná Právní předchůdkyni uhradila celkem 8 000 Kč, což plyne jak z tzv. transakční historie, tak tvrdí žalobkyně.

6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval níže uvedená ustanovení právních předpisů: Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále též jen „z. s. ú.“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1, odst. 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

7. Po právní stránce posoudil soud věc takto: Smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě Právní předchůdkyně vyplatila žalované 22 000 Kč, je absolutně neplatná (§ 588 věty první o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú.). Právní předchůdkyně a žalovaná ji uzavřely dle § 2390 a násl. o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 z. s. ú. dne 25. 3. 2021, kdy žalovaná převzala od Právní předchůdkyně 22 000 Kč jako zápůjčku. Žalobkyně, na kterou Právní předchůdkyně postoupila žalovanou pohledávku (byť jako pohledávku z platné smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formě zápůjčky) smlouvou o postoupení pohledávek (dle její přílohy) – § 1879, § 1880 o. z. –, má proto jen právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991, § 2993 o. z. a § 87 odst. 1 z. s. ú. ve výši poskytnuté a nevrácené jistiny, tj. 14 000 Kč (22000-8000). V řízení totiž bylo prokázáno jak to, že Právní předchůdkyně poskytla žalované 22 000 Kč, tak to, že žalovaná vrátila (zaplatila na svůj domnělý dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru) 8 000 Kč.

8. Stran posouzení spotřebitelského charakteru závazku (absolutně neplatná smlouvy o zápůjčce) soud doplňuje, že není sporu o tom, že žalovaná v době uzavření smlouvy vystupovala jako spotřebitelka, kdežto Právní předchůdkyně vystupovala při poskytnutí zápůjčky jako podnikatelka, což se podává ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a tzv. žádosti o úvěr.

9. Z tzv. žádosti o úvěr je zjevné, že Právní předchůdkyně řádně nezkoumala a nevyhodnotila tzv. úvěruschopnost spotřebitele (zde žalované) ve smyslu § 86 z. s. ú. a rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně se vůbec nepozastavila nad tím, jaká byla v době poskytnutí spotřebitelského úvěru (25. 3. 2021) výše a struktura příjmů žalované v porovnání s jejími výdaji, o nichž ale nebylo uvedeno nic bližšího než, že jde o výdaje za bydlení a energie ve výši 1 000 Kč, jakož i za dopravu, jídlo a osobní náklady v celkové výši 3 000 Kč, dokonce Právní předchůdkyni nebyly předloženy žádné listiny, které by osvědčovaly jejich výši. Ohledně výdajů se Právní předchůdkyně spolehla jen na údaje tvrzené žalovanou, aniž by je prověřila, ačkoli jí muselo být z žalovanou předložené části výpisu z účtu (jen z počátku března 2021) zjevné, že její výdaje jsou vyšší, jelikož jen za dva dny žalovaná zaplatila za sázení prostřednictvím internetu celkem 5 000 Kč. Právní předchůdkyně nemohla uvěřit tomu, že se mohly výdaje žalované – bydlící u rodičů (v [adresa]), což však nijak neprokázala, svobodné, pečující o dvě děti, mající a používající mobilní telefon – pohybovat kolem 4 000 Kč. V té souvislosti nelze ani opominout, že žalovaná požádala o zápůjčku ve výši 40 000 Kč, potřebovala tedy mnohem vyšší částku, než kterou jí Právní předchůdkyně poskytla. Tyto skutečnosti mohly a měly být pro Právní předchůdkyni jako poskytovatelku spotřebitelského úvěru jednoznačným signálem pro to, že poskytnutý spotřebitelský úvěr v podobě zápůjčky nebude žalovaná schopna splácet. Nadto žalobkyně neprokázala, že by Právní předchůdkyně objektivně (jinak než dotazem u žalované) ověřovala, zda se proti žalované nevedla exekuční řízení či jiná řízení jako řízení insolvenční (toto se z tzv. žádosti o úvěr ani jiných listin předložených žalobkyní nepodává). Soud proto s ohledem na vše dosud uvedené dospěl k závěru, že Právní předchůdkyně zanedbala svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované. Nad rámec dosud uvedeného soud ještě dodává, že se Právní předchůdkyně nepozastavila ani nad zjevně nepravdivým údajem v tzv. žádosti o úvěr stran výdajů žalované (vizte v předcházející části tohoto bodu odůvodnění a dále ještě rozebráno v bodě 14. odůvodnění tohoto rozsudku). Ze všech rozebraných důvodů je smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedených částek, absolutně neplatná dle § 588 věty první o. z. ve spojení s § 86 a § 87 z. s. ú. Zanedbáním náležité péče při poskytování spotřebitelských úvěrů, tedy zanedbáním povinnosti zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele, totiž došlo ke zjevnému porušení zákonných ustanovení chránících spotřebitele jako slabší smluvní strany, čímž došlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku, jakož i dobrých mravů.

10. Opakující se námitka žalobkyně, že ustanovení § 87 z. s. ú. stanovuje za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost sankci v podobě relativní neplatnosti, je lichá. I přes znění předmětného ustanovení je nutno neplatnost považovat za absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, neboť zákonem č. 257/2016 Sb. mělo dojít k implementaci předpisů Evropské unie – zejm. směrnice 2008/48/ES –, vydaných na ochranu spotřebitele, které vyžadují zajištění posouzení úvěruschopnosti spotřebitele na základě dostatečných informací a stanovení účinných, přiměřených a odrazujících sankcí pro případ porušení takové povinnosti. K otázce absolutní neplatnosti odkazuje soud též na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C-679/18 a na shora citovaná rozhodnutí českých soudů, s nimiž se zcela ztotožňuje.

11. Ke zjevnému narušení dobrých mravů došlo i sjednáním úplaty a poplatků za „služby“, které ve svém souhrnu přesáhly 94 % jistiny (zápůjčky) – 18894/22000. Nelze opominout ani skutečnost, že z důvodu nesplácení zápůjčky žalovanou nemohla být zcela realizována služba hotovostního inkasa splátek. Poplatky za služby jsou dle názoru soudu skrytým úrokem za poskytnutí peněžité zápůjčky. O tom svědčí mimo jiné to, že se jich žalobkyně domáhá, ač je zjevné, že předmětné služby nemohly být po předpokládanou celkovou dobu trvání spotřebitelského úvěru poskytovány, jelikož mělo dojít k zániku závazku z důvodu porušení povinností žalované (pro její prodlení).

12. Shrnuje se, že pro nikoli řádné posouzení úvěruschopnosti je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná jako celek; absolutně neplatná jsou tak i ujednání o smluvených úrocích a dalších poplatcích (skryté úroky, skryté úplaty). Smlouva, včetně všech vedlejších ujednáních, by byla absolutně neplatná jako celek i jen pro ujednání o úplatě (vč. skryté úplaty), které i svou výší zjevně odporují dobrým mravům. Už jen výše RPSN (272,42 %)! svědčí o tom, že úplata (vč. poplatků, které představují skrytou úplatu) byla mnohonásobně vyšší než u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v té době bankami. Neplatnost smlouvy jako celku je odůvodněna tím, že nelze předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez ujednání o úrocích (vč. skrytých poplatků), rozpoznala-li by strana neplatnost tohoto ujednání včas (§ 576 o. z.).

13. Výše poskytnutého úvěru nemá vliv na rozsah povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, jelikož zákon (na základě práva Evropské unie) ukládá takovou povinnost poskytovateli spotřebitelského úvěru bez dalšího. Poskytovatel na tuto svou povinnost nesmí rezignovat.

14. K opakující se argumentaci žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, soud předně zdůrazňuje, že daným rozsudkem není vázán. Svůj právní názor založený na jiných skutkových okolnostech věci soud podrobně rozvedl v předcházejících bodech odůvodnění. Stejně tak soud není vázán ani názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným dle žalobkyně v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, stran toho, že při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se poskytovatelka spotřebitelského úvěru může spolehnout na ekonomické modely. V této věci jde však o něco zhola jiného, žalovanou tvrzené (a poskytovatelkou spotřebitelského úvěru – Právní předchůdkyní neověřené), ale očividně až neuvěřitelně nízké výdaje, měly vést Právní předchůdkyni k tomu, aby hodnověrně zkoumala výdaje žalované, aby se nespolehla jen na jí tvrzené (a nijak nedoložené) výdaje. Žalovanou tvrzené výdaje v žádosti o úvěr vůbec nekorespondují s výpisem z účtu, který žalobkyně předložila v podobě printscreenu obrazovky z internetového bankovnictví žalované. V tomto výpise totiž nejsou obsaženy žádné výdaje na bydlení ani dopravu či jídlo, naopak z nich vyplývá, že v daném období (březnu 2021) žalovaná sázela přes internetové stránky – 9. 3. 2021 prosázela 3 000 Kč, 6. 3. 2021 částku 2 000 Kč, tedy částku téměř dvojnásobně převyšující jí tvrzené výdaje. Toto mělo být pro Právní předchůdkyni jasným signálem, aby se bedlivěji zabývala poměry (výdaji) žalované, aby je ověřila a prověřila, ne aby žalované poskytla až lichvářský úvěr (s ohledem na ujednanou celkovou výši úplat), a tak ji vystavila riziku tzv. dluhové spirály apod. – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil, že: „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“.

15. S ohledem na § 87 z. s. ú. a závěry rozsudku Nevyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s nimiž se soud zcela ztotožňuje, nemá žalobkyně právo na zaplacení úroků z prodlení. Pro úplnost a stručnost si soud dovoluje citovat bod 17. odůvodnění zmíněného rozsudku (zvýraznění doplněno soudem): „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ K tomu soud dodává, že za přiměřenou možnostem žalované jako spotřebitelky pokládá při nedostatku rozhodných zjištění (z důvodu absolutní nečinnosti žalované), aby splatnost bezdůvodného obohacení nastala až po uplynutí pariční lhůty dle tohoto rozsudku. Takto je zajištěno, že žalovaná má a měla dostatek času na zaplacení žalované částky, potažmo alespoň podniknutí kroků k jejímu splácení, neboť o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení musela vědět nejpozději od dojití žaloby do její dispoziční sféry, kdy jí byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky obsahující návrh ve věci samé. Do dispoziční sféry adresáta došlý návrh ve věci samé je třeba dle ustálené rozhodovací praxe pokládat mj. za výzvu k plnění (i ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.). Jelikož zůstala žalovaná po celou dobu řízení nečinná, jeví se soudu nejen spravedlivým a plně vyvažujícím zájmy žalobkyně jako věřitelky a podnikatelky, jakož i žalované jako dlužnice a spotřebitelky, ale také odpovídajícím citovaným závěrům Nejvyššího soudu, aby se žalovaná dostala do prodlení s vydáním (zaplacením) částky 14 000 Kč teprve až po uplynutí třídenní pariční lhůty od právní moci tohoto rozsudku. S argumentací žalobkyně podpořené odkazem na jediné rozhodnutí soudu – Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2023, č. j. 75 Co 61/2023-103 –, že žalovaná jako spotřebitelka je povinna tvrdit a prokázat své možnosti vrátit jistinu spotřebitelského úvěru a nese této povinnosti odpovídající břemena, se soud neztotožňuje z důvodů rozebraných v následujícím bodě odůvodnění a s ohledem na citované závěry Nejvyššího soudu, s nimiž se totožňuje. Ostatně Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci své dosavadní závěry opustil v usnesení ze dne 31. 10. 2023, č. j. 75 Co 252/2023-100, v němž s odkazem na v tomto bodě odůvodnění citované závěry Nejvyššího soudu uvádí, že se přiklání k názorovému proudu vycházejícímu z těchto závěrů jakožto proudu převažujícího a odklání se dosavadní rozhodovací praxe vycházející z toho, že tvrzení a prokazování (ne)možnosti (tedy poměrů) vrácení bezdůvodného obohacení stíhá dlužníka (spotřebitele).

16. Shora citované závěry Nejvyššího soudu a znění § 87 z. s. ú. lze při respektu k zásadě výkladu nejpříznivějšího pro spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, jehož závěry jsou pro soud závazné – čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyložit tak, že povinnost spotřebitele (zde žalované) vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (a tomu odpovídající právo poskytovatele spotřebitelského úvěru na vrácení poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele) představuje zvláštní a samostatnou povinnost (právo) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z., nejméně co se týče splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Jinak řečeno, ustanovení § 87 z. s. ú. lze pokládat za speciální ustanovení k ustanovením § 2991 a § 2993 o. z. a zejm. k § 1958 odst. 2 o. z., a tak zakládajícímu zvláštní povinnost spotřebitele (právo poskytovatele spotřebitelského úvěru) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu plynoucí od doručení výzvy na vydání obohacení, tedy vylučující aplikaci obecných občanskoprávních předpisů o splatnosti. Ještě jinak řečeno, poskytovatel spotřebitelského úvěru nemá v případě porušení povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnost spotřebitele (dle § 86 z. s. ú.) právo na úroky z prodlení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu od doručení výzvy k plnění (k vrácení bezdůvodného obohacení) – § 1958 odst. 2 ve spojení s 1968 a § 1970 o. z. –, jelikož je spotřebitel povinen vrátit jistinu až v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta poslední z. s. ú.). V této věci je dle názoru soudu takovou dobou přiměřenou možnostem žalované až doba po uplynutí pariční lhůty stanovené tímto rozsudkem. Aktuální poměry žalované nejsou soudu (z důvodu její nečinnosti) známy. I přesto je soud přesvědčen, že pouze doba tří od právní moci tohoto rozsudku musí žalované postačovat na úhradu 14 000 Kč. Žalované byly (byť tzv. náhradním způsobena) doručeny žaloba (návrh ve věci samé) – dne 7. 3. 2024 (č. l. 19 verte) –, předvolání k jednání dne 6. 5. 2024 (č. l. 39), ještě předtím jí byly na podzim (září až listopad) 2023 zanechány výzvy k vyzvednutí soudní zásilky obsahující mj. návrh ve věci samé (obálky ve sběrném spise EPR). Nadto žalovaná věděla, že od Právní předchůdkyně získala 25. 3. 2021 peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, jelikož podepsala listinu, na jejímž základě jí byly poskytnuty, a po určitou dobu tyto peněžní prostředky (byť jako z platné smlouvy o spotřebitelském úvěru) splácela. Soud je proto přesvědčen, že žalovaná již měla dostatek času bezdůvodné obohacení (14 000 Kč) vydat (vrátit). V jejích možnostech a schopnostech je a bylo 14 000 Kč, aby tuto částku zaplatila v době od 25. 3. 2021 do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (což bude doba přes tři roky), a to i kdyby byly její poměry stále (stejně neblahé) jako v době, kdy jí Právní předchůdkyně peněžní prostředky poskytla.

17. Na podkladě všech výše rozvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do žalobního žádání na zaplacení 14 000 Kč, pročež právě v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 31 394,01 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 447,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 509,55 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 395,85 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 986,33 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení, soud žalobu zamítl (výrok II.).

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario. Z očividně větší části úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. Lhůta k plnění je i s ohledem na shora rozebrané stanovena podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř.

Poučení