7 C 8/2022-108

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Zálišem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do žalobního žádání na zaplacení částky 8 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 554,07 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 834,17 Kč, úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen nahradit státu náklady řízení v rozsahu jejich 72,4 %, jejichž vyčíslení se vyhrazuje samostatnému usnesení a které je žalobce povinen nahradit státu do tří dnů od právní moci samostatného usnesení a k rukám státu na účet Okresního soudu v Jeseníku.

V. Žalovaný je povinen nahradit státu náklady řízení v rozsahu jejich 27,6 %, jejichž vyčíslení se vyhrazuje samostatnému usnesení a které je žalovaný povinen nahradit státu do tří dnů od právní moci samostatného usnesení a k rukám státu na účet Okresního soudu v Jeseníku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále též jen„ žaloba“) domáhá: zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím, které sestává z kapitalizovaného úroku ve výši 2 554,07 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 834,17 Kč, úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Uvedeného se domáhá na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba] (dále též„ Právní předchůdkyně“) a žalovaným. Právní předchůdkyně prověřila dle žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, které byly zapsány do karty zákazníka (vizte návrh ve věci samé na č. l. 3 verte a 4), jakož i na základě dokladů předložených žalovaným a zaškrtnutých v kartě zákazníka, mj. z bankovních výpisů žalovaného (doplnění žaloby na č. l. 29 verte až 30, na č. l. 73 verrte), jakož i na základě lustrace v insolvenčním rejstříku (doplnění žaloby na č. l. 74), načež však při jednání soudu žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce) uvedla, že nebylo prokázáno, že by měl žalovaný účet a ohledně přezkoumání schopnosti žalovaného splatit úvěr odkázala na kartu zákazníka a na pracovní smlouvu žalovaného (protokol o jednání na č. l. 106 verte a 107). Dle žalobkyně žalovaný neplnil podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého spotřebitelského úvěru. Žalovaný na dlužné částky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uhradil 3 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila Právní předchůdkyně na žalobkyni pohledávky z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, což bylo žalovanému oznámeno dopisem, načež byla žalovanému zaslána předžalobní upomínka.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal zcela nečinný, a k řádně nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. S ohledem na skutečnosti rozebrané v usnesení ze dne 4. 9. 2023, č. j. 7 C 8/2022-97, ustanovil soud žalovanému jako osobě neznámého pobytu opatrovníka. Žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce) i opatrovník se účastnili jednání soudu konaného [datum]. Opatrovník navrhl, aby soud žalobu zamítl v části požadovaného příslušenství, neboť má za to, že žalobkyně řádně nepřezkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, pročež má žalobkyně právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu poskytnuté jistiny.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že: dne [datum] podepsali Právní předchůdkyně a žalovaný listinu nazvanou„ SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU V HOTOVOSTI“, v níž se uvádí, že je uzavřena podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v systému CEPR). Žalovaný svým podpisem stvrdil, že od Právní předchůdkyně převzal v hotovosti 10 000 Kč, které se v dané listině zavázal vrátit spolu s poplatky, a to úrokem ve výši 2 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč v ujednaných týdenních splátkách, a to v 60týdenních splátkách po 300 Kč; s tím, že jako zápůjční úroková míra byla v dané listině uvedena míra 32,15 % ročně, RPSN pak 206,15 % (předmětná listina, systém CEPR). V listině nazvané„ KARTA ZÁKAZNÍKA – ŽÁDOST O SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR“, opatřené datem [datum], žalovaný svým podpisem jako pravdivé a úplné stvrdil údaje vyplněné zprostředkovatelem úvěru, a vedle jiných svých generálií číslo svého mobilního telefonu, e-mailovou adresu, adresu trvalého pobytu v obci [anonymizováno], výběru [ulice a číslo], [PSČ] [obec], [anonymizováno] patro, další kontakt [ulice a číslo], [PSČ] [obec]; že bydlí v nájmu, má partnerku, která s ním a dvěma nezaopatřenými dětmi žije ve společné domácnosti, že je zaměstnán jako [anonymizováno] u [právnická osoba] [anonymizováno] od března 2018 s adresou v [obec] s tím, že jde o pracovní poměr na dobu určitou do [datum], že má ke dni podpisu jednu zápůjčku/úvěr ve výši 5 800 Kč (měsíční splátka 490 Kč) u poskytovatele [příjmení] [jméno], že dosahuje čisté mzdy [částka]; jeho měsíční výdaje, s tím, že polovinu hradí partnerka, činí celkem 16 943 Kč, z toho 5 000 Kč výdaje na bydlení, 6 500 Kč ostatní výdaje (jídlo, telefon, léky, doprava, oblečení) a splátky úvěrů/zápůjček 490 Kč. Zároveň potvrdil, že k ověření údajů předložil občanský průkaz, pracovní smlouvu/ DPP/DPČ a bankovní výpisy – příjmy/výdaje a„ jinou listinu“ než výpis z katastru, nájemní smlouvu či SIPO k ověření dokladů k adrese místa pobytu (listina nazvaná KARTA ZÁKAZNÍKA – ŽÁDOST O SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR CEPR). Právní předchůdkyni žalovaný předložil listinu označenou jako pracovní smlouva ze dne [datum] s ujednanou dobu pracovního poměru do [datum] a podepsanou v [obec] (pracovní smlouva spise původně vedeném [název soudu]), jakož i příjmový pokladní doklad na částku 10 000 Kč zaplacenou osobou [příjmení] [jméno] za nájem na měsíc říjen 2019 ve prospěch„ [příjmení]“ (příjmový pokladní doklad ve spise původně vedeném [název soudu]). Dne [datum] podepsaly Právní předchůdkyně a žalobkyně listinu nazvanou„ Smlouva o postoupení pohledávek“ vymezených v seznamu postoupených pohledávek (v systému CEPR), kde je uvedena pohledávka Právní předchůdkyně za žalovaným (v systému CEPR). Postoupení své pohledávky hodlala Právní předchůdkyně oznámit žalovanému dopisem ze dne [datum] (oznámení o postoupení pohledávky v systému CEPR) zaslaným žalovanému prostřednictvím České pošty, s. p. dne 4. 2. 2022 tzv. doporučeně (podací lístek, v CEPR), jímž ho současně vyzvala k uhrazení dlužné pohledávky (předmětné oznámení). Předžalobní výzvu datovanou 14. 4. 2022 s lhůtou s plněním do 29. 4. 2022 (v systému CEPR jako) zaslala žalobkyně žalovanému prostřednictvím České pošty, s. p. dne 19. 4. 2022 (podací lístek, v CEPR). Z úřední činnosti je soudu známo, že Právní předchůdkyně byla v rozhodné době poskytovatelkou spotřebitelských úvěrů. Tato skutečnost ostatně vyplývá i jí předložených listin jako„ SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU V HOTOVOSTI“ a„ KARTA ZÁKAZNÍKA – ŽÁDOST O SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR“, z nichž je zjevné, že jde o předtištěné formuláře, v nichž se mění jen jednotlivé údaje o„ zákazníkovi“ (spotřebiteli) a parametrech spotřebitelského úvěru jako je jistina, úrok a poplatky.

4. Z listin opatřených na základě § 120 odst. 2 věty první o. s. ř. soud zjistil, že žalovaný je občanem [země], kde má evidován trvalý pobyt (sdělení Ministerstva vnitra [země] z č. l. 40), přičemž na území České republiky nemá ani neměl povolen žádný druh pobytu, nebyl oficiálně hlášen na žádné adrese na území České republiky (sdělení Ministerstva vnitra České republiky z č. l. 91) ani neprochází cizineckým informačním systémem (č. l. 88). Na území České republiky byl od [datum] do [datum] evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání, načež začal vykonávat práci pro [anonymizována dvě slova] [obec] a jako svou trvalou a kontaktní adresu uvedl [obec a číslo], [PSČ] [obec] (č. l. 83), kde však nebyl při kontrole režimu práce neschopného v době trvání pracovní neschopnosti od 28. 4. 2023 do 24. 5. 2023 nalezen a bylo zjištěno, že se měl odstěhovat do [stát] [anonymizováno] [země] i s rodinou (č. l. 85), a to v květnu 2023, aniž by však družka žalovaného k telefonickému dotazu sdělila adresu jejich pobytu, tuto se nepodařilo zjistit ani Policii České republiky (č. l. 94).

5. Z jiných než shora uvedených důkazních prostředků nezjistil soud skutečnosti významné pro posouzení této věci, a proto z oněch jiných důkazních prostředků neučinil žádná skutková zjištění. Pravost ani správnost provedených listin nebyla v řízení zpochybněna, soud o nich neměl důvodu pochybovat, a proto z nich při zjišťování skutkového stavu vycházel.

6. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně, poskytující spotřebitelské úvěry, a žalovaný podepsali [datum] listinu nazvanou„ SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU V HOTOVOSTI“. Svým podpisem žalovaný potvrdil, že od Právní předchůdkyně převzal v hotovosti částku 10 000 Kč, kterou se zavázal vrátit s úrokem 2 000 Kč, administrativním poplatkem 2 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč v ujednaných týdenních splátkách. V listině nazvané„ KARTA ZÁKAZNÍKA – ŽÁDOST O SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR“ žalovaný svým podpisem jako pravdivé a úplné stvrdil ke dni [datum] údaje vyplněné zprostředkovatelem úvěru týkající se jeho osoby, příjmů a výdajů, které jsou podrobně uvedeny v bodě 3. odůvodnění; zároveň potvrdil, že k ověření údajů předložil„ bankovní výpisy – příjmy/výdaje“ a„ pracovní smlouvu/ DPP/DPČ“. Právní předchůdkyni žalovaný předložil listinu označenou jako pracovní smlouva ze dne [datum] s ujednanou dobu pracovního poměru do [datum] a podepsanou v [obec], jakož i příjmový pokladní doklad na částku 10 000 Kč zaplacenou osobou [příjmení] [jméno] za nájem na měsíc říjen 2019 ve prospěch„ [příjmení]“. Dne [datum] podepsaly Právní předchůdkyně a žalobkyně listinu označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek vymezených v seznamu postoupených pohledávek, kde je uvedena pohledávka Právní předchůdkyně za žalovaným. Postoupení své pohledávky hodlala Právní předchůdkyně žalovanému oznámit dopisem s výzvou k zaplacení dlužné částky zaslaným mu poštou, načež ho žalobkyně hodlala vyzvat k zaplacení dopisem zaslaným mu poštou. Žalovaný Právní předchůdkyni uhradil celkem 3 000 Kč, jak tvrdí žalobkyně; tomuto tvrzení neměl soud důvodu nevěřit.

7. Jelikož je žalobce občanem [země] a aktuálně se téměř s jistotou nachází na území [stát] [anonymizováno] [země], vyskytuje se v řízení tzv. cizí prvek. Proto je třeba aplikovat normy práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států. Pro rozhodnutí o tzv. mezinárodní příslušnosti jsou rozhodné čl. 17 až čl. 19 a čl. 62 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen„ nařízení Brusel I bis“. Ze zmíněných článků vyplývá, že mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy České republiky (je dána pravomoc soudů České republiky), jelikož dle nařízení může„ smluvní partner“ podat žalobu proti spotřebiteli ve státě jeho bydliště (čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis). V řízení nevyšlo najevo, že by se bydliště žalovaného nacházelo v době podání žaloby jinde než na území České republiky, konkrétně jinde než v obvodě Okresního soudu v Jeseníku (příloha zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), neboť si jen na adrese [adresa žalovaného], mj. též usnesení [název soudu] o postoupení věci Okresnímu soudu v Jeseníku, aniž by bylo zjištěno, že v době podání žaloby bydlel či se zdržoval jinde. K tomu je třeba dodat, že bydlištěm se pro účely občanského soudního řízení rozumí místo, kde se účastník zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale, přičemž pro účely místní příslušnosti soudu má stejnou váhu i místo, kde se účastník zdržuje (nelze-li zjistit jeho bydliště). Soud neshledal žádné důvody pro to, aby si předběžnou otázku„ bydliště“ žalovaného ke dni podání žaloby vyřešil jinak než [název soudu] v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pravomocném ke dni [datum]. Soud se ohledně řešení této předběžné otázky zcela ztotožňuje s [název soudu] a na jeho usnesení si dovoluje odkázat.

8. Pokud jde o hmotné právo, aplikoval soud na základě čl. 6 odst. 1 a odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) ustanovení českých právních předpisů, neboť smlouva byla uzavřena na území České republiky, kde měl v době uzavření smlouvy žalovaný bydliště, kde mu byl spotřebitelský úvěr též poskytnut a kde Právní předchůdkyně vykonávala svou činnost v podobě poskytování spotřebitelským úvěrů (což je soudu známo z úřední činnosti), a dle českého práva, což vše jednoznačně vyplývá z listiny„ SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU V HOTOVOSTI“. Taktéž v listině„ ZÁKAZNICKÁ KARTA – ŽÁDOST O SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR“ je odkazováno na české právní předpisy a žalovaný je označován adresou bydliště na území České republiky.

9. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval níže uvedená ustanovení právních předpisů: Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále též jen„ z. s. ú.“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

10. Po právní stránce posoudil soud věc takto: S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 588 věty první o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú.), kterou Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli v podobě zápůjčky dle § 2390 a násl. o. z., má žalobkyně pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z. ve výši skutečně žalovanému poskytnutých a nevrácených peněžních prostředků, tj. ve výši 7 000 Kč ([číslo]; podrobněji níže).

11. Po zhodnocení žalobkyní předložených listin dospěl soud k jednoznačnému závěru, že Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. z. s. ú. a ve formě zápůjčky dle § 2390 a násl. o. z. V ten den totiž Právní předchůdkyně poskytla žalovanému v hotovosti 10 000 Kč s tím, že je žalovaný vrátí se sjednanou úplatou a se sjednanými poplatky v ujednaných splátkách. Není sporu o tom, že žalovaný v době uzavření smluv vystupoval jako spotřebitel, kdežto Právní předchůdkyně vystupovala při poskytnutí zápůjček jako podnikatelka, což se podává ze smlouvy o spotřebitelském úvěru i z tzv. zákaznické karty, jakož i ze smlouvy o postoupení pohledávek.

12. Kromě toho soud uzavírá, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne dne [datum] postoupila Právní předchůdkyně žalobkyni svou pohledávku ze smlouvy o spotřebitelského úvěru uzavřené mezi Právní předchůdkyní a žalovaným, byť jako pohledávku z platné smlouvy o úvěru, a to i vč. příslušenství (§ 1879, § 1880 odst. 1 o. z.).

13. Z údajů uvedených v tzv. kartě zákazníka, jakož i pracovní smlouvě a v příjmovém pokladním dokladu, které žalobkyně jako jediné relevantní listiny předložila k prokázání svých tvrzení stran přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného Právní předchůdkyní, je zjevné, že Právní předchůdkyně řádně nezkoumala a nevyhodnotila tzv. úvěruschopnost spotřebitele (zde žalovaného) ve smyslu § 86 z. s. ú. a rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně se vůbec nepozastavila nad tím, jaká byla v době poskytnutí spotřebitelského úvěru výše a struktura příjmů žalovaného v porovnání s jeho výdaji. Příjmy ani výdaje žalovaného nadto nebyly při poskytnutí spotřebitelského úvěru nijak doloženy (ověřeny, resp. žalobkyně nepředložila listiny, kterými měly být ověřeny, jelikož při jednání tvrdila, že ani nebylo prokázáno, že žalovaný měl bankovní účet, byť právě výpisy z bankovního účtu měla ověřit tvrzení jím uvedená v zákaznické kartě), dokonce Právní předchůdkyni nebyly předloženy žádné listiny, které by osvědčovaly jejich výši, vyjma zmíněného příjmového pokladní pokladního dokladu, který však svědčí jen o tom, že osoba jménem [jméno] [příjmení] zaplatila nájemné (patrně za osobu jménem [příjmení]) za měsíc říjen 2019 jisté [příjmení]. Ohledně výše příjmů a výdajů se Právní předchůdkyně spolehla jen na údaje tvrzené žalovaným, aniž by je prověřila. Je otázkou, proč poskytla Právní předchůdkyně žalovanému další spotřebitelský úvěr, jestliže žalovaný byl už v té době povinen splácet spotřebitelský úvěr o jistině 5 800 Kč jiné poskytovatelce spotřebitelských úvěrů (konkrétně [právnická osoba]). I to mohlo být signálem pro závěr, že poskytnutý spotřebitelský úvěr v podobě zápůjčky nebude žalovaný schopen splácet. Žalovaný totiž už před poskytnutím 10 000 Kč potřeboval 5 800 Kč, aby pokryl své výdaje, které však dle karty zákazníky měly jen mírně převyšovat polovinu jeho průměrného čistého příjmu. V té souvislosti nelze ani opominout, že ze zákaznické karty jednoznačně vyplývá, že Právní předchůdkyně neověřila, zda trvá pracovní poměr žalovaného – v listině se výslovně uvádí:„ zaměstnání ověřeno NE Telefonicky – pozdní hodina – nikdo nebere“. Kromě toho nelze přehlédnout, že žalobkyně jednak po celou dobu řízení tvrdila, že žalovaný [příjmení] předchůdkyni poskytl k ověřování své majetkové situace výpisy z bankovního účtu (odkazovala i na kartu zákazníku), avšak při jednání její zástupce (konkrétně zástupce zástupce, tedy substitut) uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalovaný měl bankovní účet, že nelze přičítat žalobkyni k tíži, že si poskytovatelka neověřila možná neexistující bankovní účet, resp. žalovaným nepředložené výpisy z bankovního účtu (protokol o jednání na č. l. 107). Nadto žalobkyně neprokázala, že by Právní předchůdkyně objektivně (jinak než dotazem u žalovaného) ověřovala, zda se proti žalovanému nevedla exekuční řízení či jiná řízení jako řízení insolvenční (toto se dokonce z tzv. karty zákazníka ani nepodává). Soud proto s ohledem na vše dosud uvedené dospěl k závěru, že Právní předchůdkyně zanedbala svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Na základě výše rozebraných skutečností soud jednoznačně uzavřel, že je smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedených částek, absolutně neplatná dle § 588 věty první o. z. ve spojení s § 86 a § 87 z. s. ú. Zanedbáním náležité péče při poskytování spotřebitelských úvěrů, tedy zanedbáním povinnosti zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele, jednoznačně došlo ke zjevnému porušení zákonných ustanovení chránících spotřebitele jako slabší smluvní stranu, čímž došlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku, jakož i dobrých mravů. Na většinu z dosud uvedeného, vč. rozhodovací praxe, při jednání velmi správně poukázal opatrovník žalovaného.

14. Opakující se námitka žalobkyně, že ustanovení § 87 z. s. ú. stanovuje za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost sankci v podobě relativní neplatnosti, je lichá. I přes znění předmětného ustanovení je nutno neplatnost považovat za absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, neboť zákonem č. 257/2016 Sb. mělo dojít k implementaci předpisů Evropské unie – zejm. směrnice 2008/48/ES –, vydaných na ochranu spotřebitele, které vyžadují zajištění posouzení úvěruschopnosti spotřebitele na základě dostatečných informací a stanovení účinných, přiměřených a odrazujících sankcí pro případ porušení takové povinnosti. K otázce absolutní neplatnosti odkazuje soud též na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C -679/18 a na shora i níže citovaná rozhodnutí českých soudů, s nimiž se zcela ztotožňuje.

15. Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Z uvedeného je možno dovodit, že povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru i v době, kdy takovou povinnost výslovně žádný právní předpis nestanovil. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Poskytovatelé úvěru tedy měli zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr bez ohledu na to, zda jim byla výslovně uložena zákonem. Pokud tak nečinili, musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu) způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti spotřebitelů, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání poskytovatele úvěru, který rezignoval na zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek (absolutní) neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. K (absolutní) neplatnosti musí soud přihlížet i bez návrhu; soud musí dokonce z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20).

16. Ke zjevnému narušení dobrých mravů došlo i sjednáním úplaty a poplatků za„ služby“, které ve svém souhrnu dosáhly 80 % jistiny (zápůjčky) – 8000/10000. I výše RPSN – 206,15 % – naprosto očividně přesahuje obvyklou roční procentní sazbu nákladů (spojených se spotřebitelským úvěrem) oproti spotřebitelským úvěrům poskytovaným bankami. Argument žalobkyně, že nelze srovnávat spotřebitelské úvěry poskytované bankami a nebankovními poskytovateli, je zcela lichý. Naopak, spotřebitelské úvěry je třeba porovnávat. Pokud jsou parametry, zejm. RPSN, značně odlišné (zejm. násobně vyšší úrok, vč. skrytého úroku, poplatků, RPSN) v neprospěch spotřebitele, je to jednoznačný indikátor pro tzv. lichvářské úvěry, resp. pro spotřebitelské úvěry poskytnuté na základě smluv zjevně odporujícím dobrým mravům i veřejnému pořádku. Nelze opominout ani skutečnost, že z důvodu nesplácení zápůjčky žalovaným nemohla být zcela realizována služba tzv. hotovostního inkasa splátek. Poplatky za služby jsou dle názoru soudu skrytým úrokem za poskytnutí peněžité zápůjčky. O tom svědčí mimo jiné to, že se jich žalobkyně domáhá, ač je zjevné, že předmětné služby nemohly být po předpokládanou celkovou dobu trvání spotřebitelského úvěru poskytovány, jelikož mělo dojít k zániku závazku z důvodu porušení povinností žalovaného (pro jeho prodlení).

17. Shrnuje se, že pro nikoli řádné posouzení úvěruschopnosti je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná jako celek; absolutně neplatná jsou tak i ujednání o smluvených úrocích a dalších poplatcích (skryté úroky, skryté úplaty). Smlouva, včetně všech vedlejších ujednáních, by byla absolutně neplatná jako celek i jen pro ujednání o úplatě (vč. skryté úplaty), která i svou výší zjevně odporuje dobrým mravům. Už jen výše RPSN svědčí o tom, že úplata (vč. poplatků, které představují skrytou úplatu) byla mnohonásobně vyšší než u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v té době bankami. Neplatnost smluv jako celku je odůvodněna tím, že nelze předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez ujednání o úrocích (vč. skrytých poplatků), rozpoznala-li by strana neplatnost tohoto ujednání včas (§ 576 o. z.).

18. Výše poskytnutého úvěru nemá vliv na rozsah povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, jelikož zákon (na základě práva Evropské unie) ukládá takovou povinnost poskytovateli spotřebitelského úvěru bez dalšího. Poskytovatel na tuto svou povinnost nesmí rezignovat, jak se stalo v této věci. Právě při tzv. rychlých půjčkách, o nichž se při jednání zmínil zástupce žalobkyně, je třeba obzvlášť pečlivě zvažovat, zda je bude spotřebitel schopen splatit, protože je zjevné, že při jejich poskytnutí se spotřebitel ocitá v situaci, kdy urychleně potřebuje k zapravení svých výdajů či obecně pro svůj život nevelké částky, které však pro pozdější prodlení a neplnění smluvených podmínek mohou narůst na mnohonásobně vyšší částky. Ostatně na tento negativní následek, na tzv. dluhovou spirálu atp. upozorňují vysoké soudy, mj. Nejvyšší soud a Ústavní soud (rozhodnutí citována výše). Na povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr ničeho nemění ani povinnost každého jednat poctivě, ani povinnosti žadatele o úvěr uvádět pravdivé informace (srov. skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu dle § 210 trestního zákoníku), na které poukazoval zástupce žalobkyně při jednání. Povinnosti stíhající žadatele o úvěr nezbavují poskytovatele úvěru povinnosti náležitě zkoumat a hodnotit informace poskytnuté žadatelem. Nejde o povinnosti, které se vylučují, naopak povinnosti obou stran mají přispět k tomu, aby spotřebitelský úvěr nebyl poskytnut tomu, kdo ho nebude s to splatit, mají předejít neblahým následkům prodlení a příp. citelnému zadlužení, předejít tzv. dluhové spirále, pádu do šedé ekonomiky atd. Následky porušení těchto povinností jsou různé, ať v rovině soukromoprávní, nebo veřejnoprávní, a postihují jak poskytovatele úvěru, tak žadatele o úvěr (třeba v postavení spotřebitele). Tak jako tak musela Právní předchůdkyně náležitě zkoumat schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr. Této své povinnosti rozhodně nemohla dostát tím, že slepě důvěřovala spotřebiteli a že mu chtěla rychle poskytnout relativně nízkou jistinu, spoléhaje na to, že spotřebitel nesmí uvádět nepravdivé informace a je povinen jednat poctivě. Ostatně ani Právní předchůdkyně nejednala poctivě, pokud se spotřebitelem uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru za podmínek a okolností, které soud podrobně rozebral v předcházejícím bodě odůvodnění. Litanie zástupce žalobkyně stran toho, co vše tvrdil žalovaný, jak měl jednat a jak jednat neměl, nemění nic na tom, že poskytovatelka spotřebitelského úvěru – Právní předchůdkyně – měla řádně přezkoumat schopnost žalovaného dostát svému závazku splatit spotřebitelský úvěr. Na posouzení věci nic nemění, že žalovaný měl dle názoru žalobkyně v rozhodné době pracovat, neměl tzv. žít ze systému sociálního zabezpečení. Je očividné, že majetkové poměry žalovaného nebyly tak dobré, jak tvrdí žalobkyně. Podstatné pro posouzení věci je, že se těmito poměry Právní předchůdkyně náležitě nezabývala, že se spolehla na údaje tvrzené žalovaným, aniž by je jakkoli hodnověrně ověřila.

19. K argumentaci žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, soud předně zdůrazňuje, že daným rozsudkem není vázán. Svůj právní názor založený na jiných skutkových okolnostech věci soud podrobně rozvedl v předcházejícím bodě odůvodnění. V této věci žalovaný jen odhadl své celkové výdaje na 16 943 Kč měsíčně, ohledně příjmů nepředložil žádný konkrétní doklad, který by je prokazoval, resp. takový doklad nepředložila ani neoznačila žalobkyně (bankovní výpisy označené v kartě zákazníka, totiž vůbec nemá, což jednoznačně vyplynulo při jednání z tvrzení a promluv zástupce žalobkyně; i kdyby je měla, nepředložila je k výzvě soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila veškeré důkazy k prokázání toho, zda a jak zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr, zda a jak ověřila jeho příjmy a výdaje). Ohledně výdajů kromě toho žalovaný v kartě zákazníka uvedl, že jde o polovinu výdajů, že druhou polovinu hradí partnerka, o jejichž příjmech však Právní předchůdkyně ničeho nezjistila. Skutkové okolnosti této věci se tak v podstatném odlišují od věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, na jehož rozsudek žalobkyně setrvale odkazuje, přičemž se soud znovu a znovu se zmíněným rozsudkem a jeho závěry vypořádává, přičemž vždy zdůrazňuje, že jím není a nemůže být vázán. Názory v něm vyjádřené rozhodně nepředstavují ustálenou rozhodovací praxi, což se jednoznačně podává z výše citovaných rozhodnutí.

20. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně poskytla žalovanému celkem 10 000 Kč jakožto jistinu zápůjčky. Soud také vyšel z toho, že žalovaný na spotřebitelský úvěr uhradil 3 000 Kč, což je nikým nesporované tvrzení žalobkyně, kterému neměl soud důvodu nevěřit. Soud proto dospěl k závěru, že se ve smyslu § 2991 a § 2993 věty první o. z. žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil právě a jen v rozsahu částky 7 000 Kč (10000-3000).

21. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do žalobního žádání na zaplacení částky 7 000 Kč. S ohledem na § 87 z. s. ú. a závěry rozsudku Nevyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s nimiž se soud zcela ztotožňuje, nemá žalobkyně právo na zaplacení úroků z prodlení. Pro úplnost a stručnost si soud dovoluje citovat bod 17. odůvodnění zmíněného rozsudku (zvýraznění doplněno soudem): Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. K tomu soud dodává, že za přiměřenou možnostem žalovaného jako spotřebitele pokládá při nedostatku rozhodných zjištění (z důvodu absolutní nečinnosti žalovaného), aby splatnost bezdůvodného obohacení nastala až po uplynutí pariční lhůty dle tohoto rozsudku. Takto je zajištěno, že žalovaný má a měl dostatek času na zaplacení žalované částky, potažmo alespoň podniknutí kroků k jejímu splácení, neboť o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení musel vědět nejpozději od dojití žaloby do jeho dispoziční sféry, kdy mu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky obsahující návrh ve věci samé. Do dispoziční sféry adresáta došlý návrh ve věci samé je třeba dle ustálené rozhodovací praxe pokládat mj. za výzvu k plnění (i ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.). Jelikož zůstal žalovaný po celou dobu řízení nečinný, jeví se soudu nejen spravedlivým a plně vyvažujícím zájmy žalobkyně jako věřitelky a podnikatelky, jakož i žalovaného jako dlužníka a spotřebitele, ale také odpovídajícím citovaným závěrům Nejvyššího soudu, aby se žalovaný dostal do prodlení teprve až po uplynutí třídenní pariční lhůty od právní moci tohoto rozsudku.

22. Shora citované závěry Nejvyššího soudu a znění § 87 z. s. ú. lze při respektu k zásadě výkladu nejpříznivějšího pro spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, jehož závěry jsou pro soud závazné – čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyložit i tak, že povinnost spotřebitele (zde žalovaného) vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (a tomu odpovídající právo poskytovatele spotřebitelského úvěru na vrácení poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele) představuje zvláštní a samostatnou povinnost (právo) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z., nejméně co se týče splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Jinak řečeno, ustanovení § 87 z. s. ú. lze pokládat za speciální ustanovení k ustanovením § 2991 a § 2993 o. z. a (ve spojení s ) zejm. § 1958 odst. 2 o. z., a tak zakládajícímu zvláštní povinnost spotřebitele (právo poskytovatele spotřebitelského úvěru) odlišnou od povinnosti vydat (práva na vydání) bezdůvodné obohacení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu plynoucí od doručení výzvy na vydání obohacení, tedy vylučující aplikaci obecných občanskoprávních předpisů o splatnosti. Ještě jinak řečeno, poskytovatel spotřebitelského úvěru nemá v případě porušení povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnosti spotřebitele (dle § 86 z. s. ú.) právo na úroky z prodlení po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu od doručení výzvy k plnění (vrácení bezdůvodného obohacení) – § 1958 odst. 2 ve spojení s 1968 a § 1970 o. z. –, jelikož je spotřebitel povinen vrátit jistinu až v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta poslední z. s. ú.). V této věci je dle názoru soudu takovou dobou přiměřenou možnostem žalované až doba po uplynutí pariční lhůty stanovené tímto rozsudkem (důvody vyloženy v předcházejícím bodě odůvodnění).

23. I kdyby snad bylo namístě aplikovat obecná ustanovení o splatnosti bezdůvodného obohacení, dodává soud, že by žalobkyně nemohla mít právo na úroky z prodlení za celou žádanou dobu též proto, že neprokázala, že žalovaného vyzvala k zaplacení žalované částky. Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává až na základě výzvy (§ 1958 odst. 2 o. z.), doručené do dispoziční sféry adresáta – hmotněprávní jednání má účinky až od dne dojití do dispoziční sféry adresáta, není-li stanoveno nebo ujednáno jinak (což v tomto případě není) – shodně např. HORÁK, P. Komentář k § 1958. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2107 a 2108, marg. č. 12 a 13. Ačkoli k tomu byla žalobkyně opakovaně vyzvána (č. l. 71, při jednání – č. l. 105 verte), neprokázala, že žalovanému byla doručena výzva k vydání bezdůvodného obohacení, tedy že se výzva dostala do jeho dispoziční sféry. Žalobkyně pouze tvrdila a prokázala, že zaslala žalovanému výzvu k zaplacení dlužné částky (v rámci oznámení o postoupení pohledávky) a předžalobní výzvu k plnění. Ustanovení § 573 o. z. nelze aplikovat, jelikož domněnka doby dojití se uplatní jen tehdy, pokud je prokázáno, že zásilka skutečně došla (arg.„ došlá zásilka“ v ustanovení § 573 o. z.), ale neví se, kdy – shodně BERAN, V. Komentář k § 573. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 634, marg. č. 1.

24. Na podkladě všech výše rozvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do žalobního žádání na zaplacení 7 000 Kč, pročež právě v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbylém rozsahu, tj. co do 8 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 554,07 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 834,17 Kč, úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl (výrok II.).

25. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. a contario a byl učiněn dle § 151 odst. 1 o. s. ř. Z větší části úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Je totiž očividné, že žalovaný byl úspěšnější více než z 50 % (uspěl co do více než poloviny žalované jistiny a v celém rozsahu žalovaného příslušenství).

26. Nákladové výroky IV. a V. jsou odůvodněny § 148 odst. 1 o. s. ř., dle kterého má stát právo na náhradu nákladů řízení, které platil, proti účastníkům, a to dle výsledku řízení, a § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 155 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Žádné ustanovení zákona nevylučuje právo státu na náhradu nákladů řízení placených státem ustanovenému opatrovníkovi. K tomu je třeba dodat, že důvodem ustanovení opatrovníka byla v této věci skutečnost, že se stal žalovaný pro soud v době trvání řízení nedostupným, soud ani rozsáhlým šetřením nezjistil, kde se žalovaný v současné době nachází, na jakou adresu mu lze zasílat písemnosti, byť lze z výsledků šetření soudu dospět k tomu, že se žalovaný aktuálně nachází někde na území [stát] [anonymizováno] [země]. Žalobkyně neměla o žalovaném žádné zprávy, což vyplývá z toho, že podala žalobu k místně nepříslušnému soudu – [název soudu]. V rozsahu svého neúspěchu musí žalobkyně snést povinnost nahradit státu náklady vzniklé tím, že musel být žalovanému ustanoven opatrovník. Oba účastníci totiž zavinili, že se řízení vede. Žalobkyně odkoupila pohledávku z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Zaplacení této pohledávky se domáhá. Kdyby Právní předchůdkyně jako poskytovatelka úvěru splnila řádně svou povinnost přezkoumat schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, spotřebitelský úvěr by žalovanému neposkytla, a tak by se ani nevedl tento spor. Vzhledem k tomu, že zápůjčka poskytnuta byla, žalovaný se jí obohatil (rozšířil o její výši svůj majetek), avšak žalovaný Právní předchůdkyni (ani žalobkyni) nevrátil to, oč se obohatil, tedy jistinu spotřebitelského úvěru, taktéž zavinil svým protiprávním postupem, že se žalobkyně nakonec obrátila na soud. Nadto svým odstěhováním, aniž by dal vědět, kde se bude nacházet, ač věděl, že se proti němu vede toto řízení (jelikož mu byly opakovaně doručeny písemnosti v průběhu řízení předtím, než se odstěhoval na neznámou adresu ve [stát] [anonymizováno] [země]), zavinil, že mu soud musel ustanovit opatrovníka jako osobě neznámého pobytu. Dle soudu proto v této věci neexistuje žádný důvod pro to, aby stát výsledně nesl náklady vzniklé ustanovením opatrovníka žalovanému jako osobě neznámého pobytu. V této věci stát (za něj vystupující soud) zaplatí náklady na zastupování žalovaného ustanoveným opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení]. Jelikož výše těchto nákladů nebyla v době vyhlášení rozsudku ještě známa, neboť o odměně a náhradě nákladů opatrovníka nebylo (a ani nemohlo být) rozhodnuto, formuloval soud oba výroky tak, že se vyčíslení vyhrazuje samostatnému usnesení ve smyslu § 155 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Ve výrocích však soud určil rozsah platební povinnosti každého z účastníků tak, že odpovídá rozsahu neúspěchu toho kterého účastníka. Předmětem řízení bylo ke dni vyhlášení rozsudku zaplacení 25 333,96 Kč (z toho 15 000 Kč žalováno jako jistina, dále pak kapitalizované úroky dle žalobního žádání v celkové výši 3 388,24 Kč a ke dni vyhlášení vypočtené žádané„ běžící“ úrok – 4 740,58 Kč – a úrok z prodlení – 2 205,14 Kč). Úspěch žalobkyně činí 7 000 Kč, tj. 27,6 % (7000/25333), což představuje neúspěch žalovaného; ve zbytku, tedy co do 72,4 % žalobního žádání, byla žalobkyně neúspěšná. Ve zmíněných nákladových výrocích soud též stanovil, že ten který účastník je povinen nahradit státu náklady řízení k rukám a na účet Okresního soudu v Jeseníku, který v této záležitosti jedná za stát jako příslušná organizační složka. Z provedených listinných důkazů nezjistil soud skutečnosti, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od placení soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. některému z účastníků. Žalobkyně je prosperující právnickou osobou, která zkupuje pohledávky vymáhané soudní cestou, což je soudu známo z úřední činnosti. Žalovaný v současné době bydlí mimo území České republiky. V řízení nevyšlo najevo, že by nebyl schopen práce, že by byl aktuálně nemajetný, v tíživé sociální či finanční situaci. Ač se mu na území České republiky patrně úplně nedařilo, neboť svou situaci řešil nejméně dvěma spotřebitelskými úvěry s relativně nízkou jistinou a uzavřenými s nebankovními poskytovatelkami spotřebitelských úvěrů (za – ohledně spotřebitelského úvěru řešeného v této věci – nadměrné a nepřiměřené úroky, resp. tzv. poplatky), nelze (nyní) uzavřít, že by jeho poměry byly natolik neblahé, aby odůvodnily přiznání osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný a jeho rodina totiž od květně 2023 žijí ve [stát] [anonymizováno] [země], kam se patrně přestěhovali, aby zlepšili své (majetkové) poměry. Osvobození od soudních poplatků představuje výjimku z pravidla, že každý, že každý je povinen zaplatit soudní poplatek (a výsledně, že každý účastník nakonec nese, je povinen nahradit, náklady řízení v rozsahu svého neúspěchu). V řízení proto nevyšlo najevo, že by poměry žalovaného byly natolik neblahé, že není s to zcela či zčásti zaplatit soudní poplatek.

27. Po vyhotovení tohoto rozhodnutí rozhodne soud – na základě obsahu spisu a návrhu opatrovníka učiněného při jednání konaném [datum] – o odměně a náhradě nákladů opatrovníka JUDr. Patrika [příjmení].

28. Lhůty k plnění jsou stanoveny podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř. Soud nezjistil okolnosti pro stanovené jiné než zákonem stanovené pariční lhůty v délce tří dnů od právní moci rozhodnutí.

Poučení