7 C 90/2023 - 95

Rubrum

Okresní soud v Pardubicích rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Jitkou Novákovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČ [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČ [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] adresa pro doručování [Anonymizováno] [Anonymizováno] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem stavby cyklostezky stojící na ostatních plochách č. parc. [Anonymizováno] o výměře 50 m2 a [Anonymizováno] o výměře 742 m2 v obci a katastrálním území [adresa] zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrálního pracoviště [adresa], na listu vlastnictví č. [adresa] pro obec a katastrální území [adresa] je žalovaná [Anonymizováno], se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 100 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se proti žalované domáhal určení, že žalovaná je vlastníkem stavby cyklostezky stojící na ostatních plochách č. parc. [Anonymizováno] o výměře 50 m2 a [Anonymizováno] o výměře 742 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště [adresa], na listu vlastnictví č. [adresa] pro obec a katastrální území [adresa]. Svůj návrh odůvodnil tím, že [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] - jako podíloví spoluvlastníci pozemků parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. a obci [adresa] – se návrhem doručeným Okresnímu soudu v Pardubicích dne 6. 6. 2017 (ve znění jeho pozdějšího částečného zpětvzetí a změny žaloby) domáhali po žalobci, aby každému z nich zaplatil částku 65 340 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 2. 2017 do zaplacení. Jmenovaní tvrdili, že jsou podílovými spoluvlastníky výše uvedených pozemků (dále jen „pozemky“), tyto jsou zastavěny cyklostezkou ve vlastnictví žalobce. Cyklostezka byla vybudována bez souhlasu vlastníků pozemků i jejich právních předchůdců, vlastníci pozemků opakovaně nabízeli žalobci možnost uzavření nájemní smlouvy, což bylo žalobcem odmítnuto. Ten tak pozemky bez právního důvodu užívá a protiprávní stav ponechává bez řešení. Spoluvlastníci pozemků vyzvali žalobce k řešení tohoto stavu a k zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení dopisem z 31. 1. 2017, následná jednání proběhla bez jakéhokoli výsledku, cyklostezka se na pozemcích nachází i nadále. Spoluvlastníci požadovali vydání bezdůvodného obohacení za období od 7. 6. 2014 do 6. 6. 2017. V jednáních žalobce nikdy nezpochybňoval statut stavby cyklostezky ani její užívání veřejností, když pozemky jsou užívány jako městský park. Podáním doručeným soudu dne 11. 7. 2018 (ve znění jeho upřesnění) se spoluvlastníci pozemků dále domáhali po žalobci bezdůvodného obohacení za užívání pozemků žalobcem - ze stejných důvodů, jak je shora uvedené - a to za období od 7. 6. 2017 do 12. 6. 2018 s příslušenstvím. Původně bylo řízení o pozdějším návrhu vedené okresním soudem pod sp. zn. 115 C 23/2018. Pravomocným usnesením ze dne 12. 10. 2018, č.j. 126 C 22/2017-70, byla tato řízení spojena ke společnému řízení a věc byla dále vedena pod sp. zn. 126 C 22/2017. Okresní soud žalobu vlastníků pozemků na vydání bezdůvodného obohacení zamítl, k odvolání spoluvlastníků pozemků Krajský soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22.2.2022, č.j. 23 Co 198/2020-449, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaný je povinen každému ze žalovaných vydat bezdůvodné obohacení s příslušenstvím. Krajský soud založil rozsudek na tom, že povrch pozemků je stavebně zpracován – nacházejí se na něm dva pásy zpevněné asfaltobetonovým povrchem, což vedlo k závěru, že takto stavebně zpracovaný povrch pozemku je samostatnou stavbou, pozemní komunikace, která se nachází na pozemcích, je komunikací místní. Účel dotčené pozemní komunikace, která je cyklostezkou a stezkou pro pěší a je veřejně přístupná, slouží místní dopravě na území obce a je nepřístupná provozu silničních motorových vozidel, odpovídá tomu, že jde místní komunikaci IV. třídy (srov. § 6 písm. d/ z. č. 13/1997 Sb., § 3 odst. 4 vyhl. č. 104/1997 Sb.). Nejde o účelovou komunikaci, neboť komunikace neslouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Je naplněn i další znak místní komunikace, tj. vlastnické právo žalobce. Své vlastnické právo ke komunikaci však žalobce v tomto řízení zpochybňoval. V odvolacím řízení neobstál závěr okresního soudu o tom, že pokud právní předchůdci vlastníků pozemků neprojevili aktivní výslovný nesouhlas s užíváním pozemků, tak lze dovodit, že konkludentně s užíváním pozemku souhlasili, a to s ohledem na dobu zřízení cyklostezky – místní komunikace a veřejného prostranství. V roce 1973 bylo těžko myslitelné, aby se právní předchůdci vlastníků pozemků aktivně zastavění svého pozemku cyklostezkou a jeho užívání jako veřejného prostranství bránili, neboť tehdejší veřejná moc nerespektovala základní práva a svobody, mezi něž vlastnické právo náleží. Vlastníci pozemků také důvodně poukazovali na to, že jejich rodina byla perzekuována. Tato skutečnost byla soudu známa z úřední činnosti z jiných soudních řízení, v nichž vlastníci pozemků uplatňovali své restituční nároky, a vyplývala také z listin předložených žalobci. Nesouhlas vlastníků pozemků samotných s umístěním cyklostezky byl pak prokázán jejich dlouhodobou vzájemnou korespondencí se žalobcem. Dle žalobce však v řízení sp. zn. 126 C 22/2017 nebyl předložen konkrétní důkaz, na jehož základě se žalobce stal vlastníkem této komunikace, a neexistuje-li žádný nabývací titul, kterým by vlastnické právo k cyklostezce nabyl žalobce, pak žádný soudce nemůže žalobci vlastnické právo „přišít“ na základě jakkoliv volného i naprosto nelogického hodnocení takových důkazů, jako že provedl na cyklostezce nějakou opravu v rámci povinné prevence, zajímal se o koupi pozemku, který je komunikací, za účelem jeho legálního zařazení do sítě místních komunikací či vlastní pozemek sousední, tedy hodnocení dle logické formule „můj dům není můj, ale souseda, protože sousední dům je také souseda“. Žalobce vkládá majetek do evidence svého majetku na základě nabývacího titulu a vyvádí jej z něho na základě pozbývacího titulu. Žalobce jako veřejnoprávní subjekt by před veřejností naprosto neobstál, pokud by tak činil na základě momentálního vnitřního přesvědčení nějakého soudce o tom, zda určitý majetek je státu nebo žalobce. Odpovědnost vůči veřejnosti musí vést žalobce k důraznému odporu proti tomu, aby soudy udržovaly hranici mezi majetkem státu na straně jedné a majetkem žalovaného na straně druhé natolik nezřetelnou, že to umožní lukrativní majetek (např. zemědělská půda, pole a louky), k němuž má žalovaný nabývací titul, prohlásit za nikoliv majetek žalobce a naproti tomu majetek, který přináší pouze starosti a výdaje a k němuž žalobce žádný nabývací titul nemá, prohlásit za majetek žalobce. Žalobce považuje za bezdůvodné platit vlastníkům pozemků za to, že na jejich pozemku má být stavba ve vlastnictví státu, a dobrovolně tak činit nebude. Na základě rozsudku krajského soudu žalobce již vlastníkům pozemků značnou sumu zaplatil, avšak pouze pod hrozbou exekuce, když právní politika žalobce je taková, že exekuci na svůj majetek nepřipouští. Jde však o platbu, která nemůže být právem označena jinak, než jako platba justičně vynucená, neprávem čerpané veřejné prostředky na základě nepravdivých tvrzení. Žalobce je přesvědčen o tom, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, protože soudy dosud hodnotily vlastnictví stavby cyklostezky jako otázku předběžnou. Tato otázka může být kdykoliv posouzena jinak. O vlastnickém právu ke stavbě cyklostezky dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Není pravdou, že by všechny soudy jednoznačně konstatovaly, že žalobce je vlastníkem cyklostezky. Nejvyšší soud ČR považoval závěry krajského soudu za výsledek volného hodnocení důkazů, proti němuž není dovolání přípustné. Dovolání bral jako vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým krajský soud prováděl dokazování, přičemž skutková zjištění však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají. Ústavní soud ČR uvedl pouze, že v předmětné právní věci jde o podústavní právo a postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů, jejichž závěry nejsou „hrubě“ nepřiléhavé s tím, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani „hodnotit“ jejich volné hodnocení důkazů. Žalobce čelí dalším žalobám vlastníků pozemků a v řízení o nich dává soud žalobci najevo, že hodlá vycházet z toho, že na předmětných pozemcích se nachází stavba ve vlastnictví žalobce a že požadavek vlastníků pozemků vůči žalobci považuje za důvodný. Žaloba na určení je proto nejefektivnějším a nejvhodnějším prostředkem ochrany právních zájmů žalobce. Předmětnou stezku pro cyklisty a pěší pořídil svojí stavební činností v roce 1973 stát, a tak ji nabyl do svého vlastnictví. Neexistuje žádný nabývací titul, kterým by nějaký subjekt odlišný od státu nabyl vlastnické právo ke stezce pro cyklisty a pěší, resp. jej nabyl žalobce. Nemůže jít ani o místní komunikaci, čemuž brání závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2014, č.j. 9 As 15/2012-27. Dále žalobce doplnil, že není pravdou, že by žalobce vykonával vlastnické právo ke stezce pro cyklisty a pěší. U veřejně přístupných komunikací provádí územní samosprávný celek nebytnou údržbu v rámci prevenční povinnosti (§ 415 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb, § 2900 a násl. občanského zákoníku č. 80/2012 Sb.), což není výkon vlastnického práva. Žalobce až do 1.7.2023 nemohl situaci úspěšně čelit – proti němu byly nepravdivé údaje orgánu státní správy ČR, který si navíc osoboval pravomoc, kterou nemá, snaha soudů poskytnout tomuto státu právní ochranu, která mu nenáleží, i stav zákonodárství. Proti žalobci se úspěšně spikla výkonná, soudní i zákonodárná moc státu. V návaznosti na ust. § 5 zákona o zeměměřičství, účinného od 1.7.2023, Zeměměřičský úřad zveřejňuje údaje ZABAGED, ortofota, státního mapového díla, databázového souboru geografického názvosloví a bodových polí bezplatně jako otevřená data. Dle leteckých měřičských snímků z let 1970, 1973, 0977, 1979, 1981, 1984, 1989, 1991 a 1992 vyplývá, že komunikace postavená v r. 1973 vůbec nezasahovala do předmětných pozemků, resp. objevila se teprve na snímcích z let 1991 a 1992.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v prvotním soudním sporu vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 126 C 22/2007 soudy hodnotily vlastnictví stavby cyklostezky jako otázku předběžnou, na jejímž zodpovězení pak záviselo vlastní rozhodnutí o podané žalobě čili o povinnosti [adresa] uhradit bezdůvodné obohacení [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo přezkoumáno v odvolacím řízení, posléze i v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu a navíc i u Ústavního soudu na základě podané ústavní stížnosti. Všechny soudy jednoznačně konstatovaly, že [adresa] je vlastníkem cyklostezky tj. místní komunikace IV. třídy na předmětných pozemcích. Žalovaná považuje závěry, které učinily soudy v prvotním soudním sporu, za správné a nevidí důvod, proč by se od nich měla odchylovat. Žalobce netvrdí ani neprokazuje existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o.s.ř. Nezbytným předpokladem pro úspěch určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu – čímž se rozumí, že žaloba je efektivním a vhodným prostředkem ochrany právních zájmů žalobce. Definici naléhavého právního zájmu nemůže naplnit snaha žalobce ubránit se důsledkům pravomocného soudního rozhodnutí, když soudy všech stupňů se již celou problematikou podrobně zabývaly a vyhodnotily ji, ale žalobce s nimi stále nesouhlasí. Pozemky p.p.č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k.ú. [adresa] jsou v katastru nemovitostí vedeny v druhu pozemku ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace, nachází se na nich stezka pro cyklisty a stezka pro pěší, takto jsou též označeny dopravními značkami, obě stezky jsou zpevněné asfaltobetonovým povrchem a jsou od sebe odděleny zeleným pásem s osvětlením, lavičkou a odpadkovým košem. Povrch pozemků je stavebně zpracován, lze ho považovat za samostatnou stavbu. Obě výše uvedené stezky jsou místní komunikací IV. třídy, vedenou v pasportu místních komunikací města, což vyplývá ze sdělení Magistrátu města Pardubic, odboru dopravy, odd. dopravy a pozemních komunikací ze dne 26.9.2011 čj. MmP44050/2011 OD-ODaPK. Místní komunikace IV. třídy (jakož i všechny místní komunikace I. až III. třídy) jsou dle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vlastnictvím obce, na jejímž území se nacházejí. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2014, čj. 9 As 15/2012-27, podle něhož byla-li pozemní komunikace místní komunikací podle právních předpisů účinných před 1.4.1997, zůstává jí tento status i podle zákona č. 13/1997 Sb. Uvedená místní komunikace byla vybudována před účinností zákona č. 13/1997 Sb. cca v roce 1985. S ohledem na to, že zákon č. 13/1997 Sb. nemá přechodná ustanovení, zůstávají pozemní komunikace dle předchozí právní úpravy místními komunikacemi nadále, splňují-li požadavky zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích. Stavbu místní komunikace není nutné po r. 1997 znovu zařazovat správním rozhodnutím. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce je vlastníkem místní komunikace IV. třídy na pozemcích – p.p.č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], tedy je vlastníkem cyklostezky a stezky pro pěší se všemi součástmi s příslušenstvím. Žalobce se necítí být vlastníkem stezek na pozemcích – p.p.č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], ale nijak nezpochybňuje, že je vlastníkem stezek na pozemcích před, za a mezi těmito pozemky (tj. na pozemcích p.p.č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k.ú. [adresa]). Žalobce brojí proti rozsudkům soudů a nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily a zhodnotily důkazy v prvotním soudním sporu. Žalobce se zcela nelogicky snaží prosadit pouze svoji verzi cestou další žaloby. Žalobce nepředkládá žádný důkaz o tom, že stezky jsou vlastnictvím státu, sám k nim vykonává vlastnické právo, stará se o ně a udržuje je. Podle zákona č. 13/1997Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je vlastníkem místních komunikací obec, bylo by možno uvažovat i o tom, že žalobce vlastnické právo vydržel podle § 1095 o.z.

3. Z usnesení zdejšího soudu ze dne 12.10.2018, č.j. 126 C 22/2017 – 70, měl soud zjištěno, že podle ustanovení § 112 odst. 1 o.s.ř. byly věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 115 C 23/2018 a pod sp.zn. 126 C 22/2017 v zájmu hospodárnosti řízení spojeny ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp.zn. 126 C 22/2017, neboť se týkaly shodných účastníků, tj. žalobců [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], žalovaného [adresa], skutkově shodné události, tj. vydání bezdůvodného obohacení (jen za časově jiné období).

4. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 13.3.2020, č.j. 126 C 22/2017-244, bylo zjištěno, že návrh žalobců na vydání bezdůvodného obohacení byl zamítnut, kdy okresní soud měl za to, že předmětné pozemky jsou komunikacemi ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že předmětné pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobců, kdy každý z nich vlastní id. , ve způsobu využití jsou vedeny jako ostatní komunikace, nacházejí se v místě, které tvoří park, který je protkán několika zpevněnými komunikacemi. Jelikož se jedná o ostatní komunikaci, pak jde vlastně o místní komunikaci dle katastrální vyhlášky. O účelovou komunikaci se - vzhledem k její definici stanovenou v § 7 téhož zákona jednat - nemůže. V případě pozemků žalobců se jedná o komunikace na jejich pozemcích, mezi kterými je pás s rostlinami, na kterém je umístěna lavička, odpadkový koš a veřejné osvětlení. Je tudíž nepochybné, že se jedná o veřejné prostranství ve smyslu zákona o obcích a zároveň o komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, když slouží účelu, pro který byly vybudovány, veřejností jsou pozemky využívány jako stezka pro cyklisty i pro pěší i jako odpočinková zóna v případě využívání lavičky. Ohledně předmětných pozemků i žalovaný (mimo vyjádření ve věci) či jeho zaměstnanci uvažovali jako o komunikacích a stavbách, které jsou ve vlastnictví právě žalovaného, jenž měl zájem o koupi pozemků pod touto stavbou, jak vyplývá např. z jeho dopisů z 30. 10. 2012, z r. 2017. Žalovaný se také ke komunikacím, resp. k povrchu předmětných pozemků, jako jeho vlastník choval, a to nad rámec předcházení vzniku škod, pokud by se nejednalo o jeho majetek, když provedl opravy povrchu, osvětlení apod. Tvrzení žalovaného v tomto rozsahu považoval soud za účelová, stejně jako tvrzení o nezastavěnosti předmětných pozemků, když v některých svých podáních žalovaný tvrdí, že stavba cyklostezky je ve vlastnictví státu. Vzhledem k dopisu žalovaného z 26. 2. 2010 i ostatním jeho písemnostem v kontextu s dalšími důkazy lze učinit závěr, že žalovaný je vlastníkem komunikace na pozemcích žalobců, které jsou předmětem žaloby o to spíš, když přímo zákon č. 13/1997 Sb. v § 9 odst. 1 stanoví, že vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. V tomto případě se komunikace nachází na pozemku osob odlišných od vlastníka, tedy od žalovaného. Také např. důvodová zpráva k novele č. 268/2015 Sb. týkající se i § 9 zákona č. 13/1997 Sb. uvádí, že stavba pozemní komunikace není součástí pozemku a je tedy samostatnou věcí. Za samostatnou věc ve smyslu občanskoprávním považuje místní komunikace i Nejvyšší soud, viz rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 691/2005 ze dne 11. 10. 2006. Dle soudu tak v tomto případě nemůže být pochyb o tom, kdo je a byl i v době 7. 6. 2014 – 12. 6. 2018 (období, za které je požadováno bezdůvodné obohacení) vlastníkem komunikace na předmětných pozemcích, že to tedy je žalovaný. K zamítnutí žaloby okresní soud vedlo to, že ač sice bylo prokázáno, že veřejnost neomezeně užívá komunikaci ve vlastnictví žalovaného zřízenou na pozemcích žalobců, nebyl prokázán nesouhlas (či jiný aktivní zásah) právních předchůdců žalobců s tímto užíváním.

5. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20.10.2020, č.j. 23 Co 198/2020-287, byl rozsudek okresního soudu č.j. 126 C 22/2017-244, v jeho zamítavém výroku změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost bezdůvodné obohacení s příslušenstvím vydat. Odvolací soud sdílel právní závěr okresního soudu o tom, že pozemní komunikace, která se nachází na pozemcích žalobců, je komunikaci místní, byť žalovaný tvrdil, že se jedná o komunikaci účelovou s tím, že v souzené věci bylo prokázáno, že účel dotčené pozemní komunikace - která je cyklostezkou a stezkou pro pěší a je veřejně přístupná - slouží místní dopravě na území obce a je nepřístupná provozu silničních motorových vozidel, odpovídá tomu, že jde místní komunikaci IV. třídy (srov. § 6 písm. d/ z. č. 13/1997 Sb., § 3 odst. 4 vyhl.č. 104/1997 Sb.). Okresní soud správně uzavřel, že nejde o účelovou komunikaci, neboť komunikace neslouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Soud prvního stupně rovněž správně vyhodnotil, že je naplněn i další znak místní komunikace, tj. vlastnické právo žalovaného. Své vlastnické právo ke komunikaci žalovaný v tomto řízení zpochybňoval. Toto jeho tvrzení je zjevně účelové. Byť nebyl v řízení předložen konkrétní důkaz, na jehož základě se žalovaný stal vlastníkem této komunikace, tak ostatní provedené důkazy, které okresní soud správně vyhodnotil nejen jednotlivě, ale také v jejich vzájemné souvislosti (srov. § 132 o.s.ř.), umožňují učinit závěr o vlastnickém právu žalovaného. Vedle výše uvedeného je rovněž správný závěr okresního soudu o tom, že předmětné pozemky žalobců jsou užívány jako veřejné prostranství (srov. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp.zn. III. ÚS 111/01), neboť jsou užívány zejména občany obce (žalovaného), ve které se nacházejí, jako cyklistická stezka, stezka pro pěší a odpočinková zóna. Soud prvého stupně rovněž správně poukázal na to, že jak zákon o pozemních komunikacích v případě místní komunikace, tak zákona o obcích, v případě veřejného prostranství, neumožňuje bezplatné užívání pozemků vlastníků, ale vyžaduje, aby za toto omezení vlastnického práva byla vlastníkům poskytnuta náhrada. V této části považoval odvolací soud závěry okresního soudu za správné. Odvolací soud pouze nesdílel další závěr okresního soudu o tom, že byl ze strany právních předchůdců žalobců udělen souhlas s užíváním místní komunikace či veřejného prostranství. Závěr okresního soudu o tom, že pokud právní předchůdci žalobců neprojevili aktivní výslovný nesouhlas s užíváním pozemků, tak lze dovodit, že konkludentně s užíváním pozemku souhlasili, nemůže dle přesvědčení odvolacího soudu obstát s ohledem na dobu zřízení cyklostezky – místní komunikace a veřejného prostranství. V roce 1973 bylo těžko myslitelné, aby se právní předchůdci žalobců aktivně zastavění svého pozemku cyklostezkou a jeho užívání jako veřejného prostranství bránili, neboť tehdejší veřejná moc nerespektovala základní práva a svobody, mezi něž vlastnické právo náleží. Žalobci také důvodně poukazují na to, že jejich rodina byla perzekuována. Tato skutečnost je soudu známa z úřední činnosti z jiných soudních řízení, v nichž žalobci uplatňovali své restituční nároky, a vyplývá také z listin předložených žalobci. Nesouhlas žalobců samotných s umístěním cyklostezky byl pak prokázán dlouhodobou vzájemnou korespondencí účastníků.

6. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.2021, č.j. 28 Cdo 1579/2021-338, bylo zjištěno, že k dovolání [adresa] byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 10. 2020, č. j. 23 Co 198/2020-287, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2021, č.j. 23 Co 198/2020-299, ve výrocích I., III. a V. zrušen a věc v tomto rozsahu mu vracena k dalšímu řízení. [adresa] podalo dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s.ř. spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to A) „zda dva pásy na pozemku zpevněné asfaltobetonovým povrchem jsou samostatnou stavbou“, B) „zda závěr okresního soudu o tom, že pokud právní předchůdci žalobců neprojevili aktivní výslovný nesouhlas s užíváním pozemku, pak lze dovodit, že konkludentně s užíváním pozemku souhlasili, může obstát s ohledem na dobu zřízení cyklostezky – místní komunikace a veřejného prostranství“, a C) otázky „výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení“. Dovolací soud konstatoval k otázce ad A): Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že na pozemní komunikace (dálnice, silnice a místní komunikace) je třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů [rozlišuje-li zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace] - k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016, a dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008, uveřejněný pod č. 2200/2011 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu). Při posouzení samostatnosti stavby místní komunikace je však vždy nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002); bude přitom záležet vždy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je zde široký prostor pro uvážení soudu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Jestliže odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že na předmětných pozemcích se nachází stezka pro cyklisty a stezka pro pěší (a takto jsou též označeny dopravními značkami), obě zpevněné asfaltobetonovým povrchem, které jsou od sebe odděleny zeleným pásem s osvětlením, lavičkou a odpadkovým košem, přičemž takto jsou oba pozemky veřejností využívány i jako odpočinková zóna, ohledně charakteru těchto místních komunikací dovodil, že jde o samostatné stavby, nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené a odpovídají obsahu spisu, z něhož se též mj. podává, byť to výslovně odvolací soud nezdůraznil, že se jedná o stavby s pevným betonovým podkladem, na nějž byla položena jedna či více vrstev litého asfaltu s vydlážděnými nikami s lavičkami a se středovým travnatým pásem (oproti terénu vyvýšeným), který je od asfaltových a vydlážděných ploch oddělen pevnými zapuštěnými obrubníky, na němž se nachází několik sloupů veřejného osvětlení a odpadkové koše (jak je patrno ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným jako objednatelem a společností [právnická osoba]. jako zhotovitelem, uveřejněné v registru smluv dne 8. 7. 2019, v níž je předmět díla vymezen jako „opravy souvislého úseku komunikace položením asfaltobetonového koberce“, který „bude položen na stávající betonový podklad po odstranění dožitého litého asfaltu“, a dále z fotodokumentace, jež je součástí spisu, zejména na č. l. 144 - 148). Závěry odvolacího soudu se tak v tomto ohledu neodchylují od výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Je-li pak obec vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k užívání tohoto pozemku svědčil v rozhodném období řádný právní titul, dochází tím na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, přičemž není rozhodné pouze to, zda se v daném případě jedná o pozemky zastavěné či nezastavěné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1063/2020, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14). Závěr, že obci jako vlastníku místní komunikace (§ 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) situované na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení, je pak aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 251/16, a jeho usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1686/13, či ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13). Citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění § 451 obč. zák. a § 2991 o. z. použitelná i v poměrech - na posuzovanou věc dopadajícího (je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemků v období od 7. 6. 2014 do 12. 6. 2018) - občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016). Považuje-li dovolatel dále za nesprávný i závěr odvolacího soudu, že pozemní komunikace zůstávají místními komunikacemi, pokud splňují požadavky před nabytím účinnosti zákona č. 13/1997 Sb., pak ve vztahu k této námitce řádně nevymezil zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z jeho obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění má za následek neprojednatelnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Již nad rámec je možno poukázat na § 4b odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění účinném do 31. 3. 1997, který stanovil, že místními komunikacemi jsou obecně přístupné a užívané ulice, cesty a prostranství, které slouží místní dopravě a jsou zařazeny do sítě místních komunikací. Otázka ad B) „zda závěr okresního soudu o tom, že pokud právní předchůdci žalobců neprojevili aktivní výslovný nesouhlas s užíváním pozemku, tak lze dovodit, že konkludentně s užíváním pozemku souhlasili, může obstát s ohledem na dobu zřízení cyklostezky - místní komunikace a veřejného prostranství“, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, a to již proto, že dovoláním, jakožto mimořádným opravným prostředkem, lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (k tomu srov. § 236 a dále § 237 a § 241a odst. 1 větu první a odst. 3 o. s. ř.), z čehož plyne, že předmětem dovolacího řízení není přezkum správnosti či nesprávnosti právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí soudu prvního stupně. Zmínil-li dovolatel v souvislosti s uvedenou otázkou rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, pak i sám v dovolání uvedl, že tato rozhodnutí se týkala veřejně přístupné účelové komunikace definované v § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, o niž v posuzovaném případě nejde, a závěry uvedené v těchto rozhodnutích na danou věc tudíž nedopadají. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 111/01, „účelovými komunikacemi podle § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jsou zejména polní a lesní cesty, tovární nádvoří a vnitrozávodní komunikace (srov. Fastr, P.: Zákon o pozemních komunikacích s komentářem a vyhláškou, Linde Praha, 1999, str. 27)“. V dané věci však bylo zjištěno, že stezka pro cyklisty a stezka pro chodce (oddělené travnatým pásem) jsou místními komunikacemi - k tomu srov. opětovně citované usnesení Ústavního soudu, v němž taktéž dovodil, že „místními komunikacemi jsou také samostatné chodníky, stezky pro pěší, cyklistické stezky, cesty v chatových oblastech, podchody, lávky, schody, pěšiny, zklidněné komunikace, obytné a pěší zóny apod. (§ 6 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích ve spojení s § 3 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů)“. Nedůvodná je pak výtka dovolatele, že odvolací soud se nevypořádal s jeho argumentací, že „komunikace splňuje znaky účelové komunikace“, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zcela jednoznačně plyne, že touto námitkou žalovaného se zabýval, přičemž výslovně uvedl, že o účelovou komunikaci (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) se v daném případě nejedná, neboť neslouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Námitka dovolatele, že je „nepřezkoumatelný závěr odvolacího soudu, že v roce 1973 bylo těžko myslitelné, aby se právní předchůdci žalobců aktivně zastavění pozemků bránili, neboť neuvedl, jak k tomuto závěru dospěl“, je zcela lichá, neboť - jak bylo vysvětleno shora - v tomto ohledu pouze oponoval názoru soudu prvního stupně, který však na danou věc nesprávně aplikoval judikaturu vztahující se k veřejně přístupné účelové komunikaci. Ze ,soudem prvního stupně dále odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, který ovšem nesprávně interpretoval, lze citovat následující závěry: „Ke vzniku veřejného prostranství se vyžaduje souhlas jeho vlastníka. Až za situace, kdy veřejné prostranství platně vzniklo, je vlastník, příp. jeho právní nástupce učiněným souhlasem vázán a nemůže jej jednostranně odvolat. Souhlas vlastníka s veřejným užíváním jeho pozemku či jeho části může být dán výslovně (písemně či ústně), nebo i konkludentně. V případě konkludentního souhlasu postačuje jeho pouhá nečinnost, kdy vlastník dlouhou dobu trpí užívání jeho pozemku širokou veřejností. Jinými slovy, v případě, kdy pozemek či jeho část začne sloužit k obecnému užívání, vlastník by měl proti tomu aktivně zasáhnout. Souhlas vlastníka s užíváním pozemku či jeho části musí být dán ve vztahu k veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob. Pokud totiž vlastník trpí - byť bezplatně - užívání svého pozemku či jeho části omezeným okruhem osob, o kterém má přehled, pak nelze i s ohledem na respekt vlastnického práva vlastníka k pozemku učinit závěr, že tyto osoby užívají pozemek na základě obecného užívání. Na posouzení konkrétních okolností případu je, zdali vlastník trpí užívání svého pozemku neomezeným počtem osob již po dostatečně dlouhou dobu, takže lze usoudit na to, že konkludentní souhlas vlastníka byl dán. V pochybnostech o existenci konkludentního souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka pozemku“. K otázce ad C): Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).Podle § 2999 odst. 1 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými subjekty chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Plněním bez právního důvodu je i užívání cizí věci (v dané věci pozemků) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ 2991 o. z.). Bezdůvodným obohacením (jde-li o demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení v poměrech nové soukromoprávní úpravy) je výslovně i majetkový prospěch získaný protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 odst. 2 o. z.). Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 2999 odst. 1 o. z.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (z judikatury podle dřívější právní úpravy dle § 458 obč. zák., která je aplikovatelná i podle § 2999 odst. 1 o. z., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018), avšak bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3507/2013, usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016). Odvolací soud však - v rozporu s § 2999 odst. 1 o. z. a s výše citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit - určil výši peněžité náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení v rozhodném období ve výši maximální výše nájemného podle cenové regulace, aniž by učinil skutkové zjištění, že právě tato výše odpovídá obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase (tedy nájemnému, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem předmětných pozemků ve spoluvlastnictví žalobců, jež jsou - bez zákonem aprobovaného důvodu - zastavěny stavbami místních komunikací ve vlastnictví žalovaného). K reprodukovaným závěrům o výši bezdůvodného obohacení se rozhodovací praxe dovolacího soudu hlásí i v případě pozemků zastavěných veřejně užívanými komunikacemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 447/2014, nebo ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017). Dovolatelem namítané tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], k nimž dovolací soud přihlédne, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.), dovolacím soudem zjištěny nebyly. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř., dospěl-li k závěru, že žalovaný je vlastníkem stezky pro cyklisty a stezky pro chodce (oddělené travnatým pásem), pak touto výtkou zpochybňuje zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od [datum] k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, a samotné hodnocení důkazů nelze - se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. - úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud v uvedeném ohledu dospěl, nejsou „natolik vadná“, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo tedy v daném případě o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

7. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22.2.2022, č.j. 23 Co 198/2020-449, byl rozsudek okresního soudu č.j. 126 C 22/2017-244 v jeho zamítavém výroku změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost bezdůvodné obohacení s příslušenstvím vydat, a to ve výši obvyklého nájemného ve výši, která byla v souladu s výší obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, tak jak bylo konstatováno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR citovaném shora.

8. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.7.2022, č.j. 28 Cdo 1486/2022-506, bylo zjištěno, že dovolání [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22.2. 2022, č. j. 23 Co 198/2020-449, bylo odmítnuto. Dovolatel dovolání podal pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení následujících otázek: a) zda je soud vázán žalobou, neboť sporné řízení spočívá na zásadě dispoziční, a nelze tedy učinit předmětem řízení náhradu za bezdůvodné obohacení žalovaného užíváním celých pozemků namísto jejich části, přičemž odklon spatřuje od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1806/2006; b) zda se v řízení postupuje dle institutu důkazního břemene v případě, že provedené důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci – v tomto směru dovolatel odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1651/2018 či 28 Cdo 3689/2015; c) zda je pro posouzení věci významné prokázání právní skutečnosti způsobilé přivodit převod nebo přechod vlastnického práva k cyklostezce ze státu na žalovaného, odkazuje přitom na odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2005; d) zda je stavba místní komunikace samostatnou věcí, přičemž odklon spatřuje od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01, jelikož nebylo vymezeno, kde končí pozemek a začíná stavba, pročež by předmětná cyklostezka měla být součástí pozemku; e) zda je rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu veřejnou listinou, namítaje nesoulad s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5799/2016; f) zda může soud postupem dle § 135 odst. 2 o. s. ř. dospět k závěru, že komunikace náleží do určité kategorie, a v návaznosti na to určit vlastníka dané komunikace, s tím, že dle rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 129/2010 o zařazení pozemní komunikace do určité kategorie rozhoduje příslušný silniční správní úřad; g) zda je soud povinen vycházet z výkladu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, neboť (dle názoru dovolatele) okresní soud nesprávně interpretoval závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, a odchýlil se tím od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1877/2013; h) zda v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací (dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět veřejné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj vstup, přičemž zde dovolatel spatřuje odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1173/2005; i) zda se penežitá náhrada za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním předmětných pozemků bez právního důvodu navýší o daň z přidané hodnoty – v tomto směru dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3341/2019; j) zda určení obvyklé hladiny nájemného zpravidla závisí na posouzení skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí, přičemž měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1185/2014; k) zda hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, odpovídá-li odůvodnění znaleckého posudku pravidlům logického myšlení, při němž se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3528/2018 v případě, v němž dle názoru dovolatele musela vyvstat pochybnost o správnosti daného posudku, neb jeho odůvodnění neodpovídalo pravidlům logického myšlení. Dále odvolacímu soudu vytkl, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř. Nevypořádal se totiž s jeho argumentací, že komunikace splňuje znaky účelové komunikace, ani s možnými pochybnostmi o správnosti znaleckého posudku. Dále žalovaný považuje za nepřezkoumatelný závěr odvolacího soudu, že v roce 1973 bylo těžko myslitelné, aby se právní předchůdci žalobců aktivně zastavění pozemků bránili, neboť neuvedl, jak k tomuto názoru dospěl. V neposlední řadě zmíněnému soudu vytýká porušení práva na spravedlivý proces, neb nerespektoval pravidla o dělení důkazního břemene. K námitce a) Nejvyšší soud uvádí, že judikatura zdejšího soudu setrvale zastává názor, že ve sporném řízení, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, jinak řečeno tím, jak žalobce (případně žalobci) vymezil předmět řízení. Předmět řízení přitom vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Soud přitom – až na výjimky uvedené v § 153 odst. 2 o. s. ř. – nemůže žalobci přisoudit něco jiného nebo více, než požadoval v žalobním petitu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020, či ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1047/2021). Tomu však odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dostál, neb žalobci se v žalobě ze dne 5. 6. 2017 (č. l. 1 procesního spisu) po žalovaném domáhali vydání bezdůvodného obohacení (dle § 2991 o. z.) za užívání předmětných pozemků, nikoliv pouze cyklostezky, jak naznačuje dovolatel. Ostatně řečenou námitku, jakož i dovolatelem dále položené otázky [ad b) a c)], a to, že odvolací soud v řízení nepostupoval dle institutu důkazního břemene, ani dostatečně neprokázal právní skutečnost způsobilou k převodu nebo přechodu vlastnického práva, je nutno posoudit jako polemiku se skutkovými zjištěními; skutkovými závěry soudů nižších stupňů je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 628/2022, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, či ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Prostřednictvím polemiky se skutkovými konkluzemi odvolacího soudu přitom na přípustnost dovolání usuzovat nelze. K otázce ad d) dovolací soud uvádí, že byla již vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu (vydaném dříve v této věci) ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1579/2021, tedy, že na pozemní komunikace (dálnice, silnice a místní komunikace) je třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů [rozlišuje-li zákon č. 13/1997 Sb. vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) a vlastnictví samotné komunikace, viz též judikatura citovaná ve shora uvedeném rozhodnutí]. Namítá-li dále dovolatel, že krajský soud rezignoval na zjištění, zda je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nelze mu ani v tomto přitakat. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se zevrubně zabýval účelem a charakterem dotčené komunikace (viz body 32–36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, č. j. 23 Co 198/2020-449, či bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, č. j. 126 C 22/2017-244), přičemž jeho úvahy za zjevně nepřiměřené považovat nelze (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Ve vztahu k otázce e) – zda je rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu veřejnou listinou – dovolací soud upozorňuje, že odvolací soud se od dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5799/2016, neodchýlil, když při výkladu zákona č. 13/1997 Sb. postupoval dle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27; na vyřešení této otázky tudíž rozhodnutí odvolacího soudu zjevně ani nezávisí. Dovolací soud považuje za vhodné dodat, že se veřejné listiny od listin soukromých liší zejména důkazní silou; podávají, pokud není prokázán opak, důkaz o pravdivosti toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Důsledkem presumpce správnosti obsahu veřejné listiny je tedy přenos důkazního břemene na toho, kdo její obsah popírá. Není-li pravdivost veřejné listiny vyvrácena prokázáním opaku, považuje soud pro účely hodnocení důkazů obsah listiny za pravdivý. Veřejná listina tedy slouží jako zdroj skutkových zjištění, nikoliv právní argumentace, jak v dovolání naznačuje žalovaný (srov. § 134 o. s. ř., a například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1704/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2597/2018). Namítá-li dále dovolatel [ad otázky f) a g)], že odvolací soud nesprávně postupem dle § 135 odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že se na předmětných pozemcích nachází místní komunikace, přičemž o zařazení pozemní komunikace do kategorie uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebnětechnického vybavení (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 22 Co 129/2010, publikovaný pod č. 54/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a nepřiléhavě přitom interpretoval usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, nelze mu ani v tomto přisvědčit. Je totiž nutné rozlišovat místní komunikace vybudované před rokem 1997 a po tomto roce. V dané věci jde o komunikaci, jež byla vybudována před rokem 1997, tudíž se i na její vznik musí pohlížet odlišně než na komunikace vybudované za účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. Jelikož řečený zákon neobsahuje žádné přechodné ustanovení týkající se režimu místních komunikací vzniklých před jeho účinností a předchozí právní úprava [viz zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon)] rovněž upravovala institut místní komunikace, postupuje se dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, v němž je vyjádřeno, že místní komunikaci není nutno po roce 1997 znovu zařazovat správním rozhodnutím dle nové právní úpravy. Daná komunikace však musí splňovat potřebné materiální znaky, přičemž se správní rozhodnutí o jejím zařazení do kategorie místních komunikací již nezkoumá (srov. SLOVÁČEK, David. Místní komunikace. Právní rozhledy, č. 20/2014, s. 693-698, dále usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 9 As 15/2012-16, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017). Odvolací soud se tedy od dovolatelem citované judikatury (rozsudku sp. zn. 22 Co 129/2010) neodchýlil, neb zmíněné rozhodnutí na předmětnou při nedopadá. Zkoumal-li odvolací soud při určování charakteru předmětné komunikace rovněž její účel a vlastnictví, postupoval zcela v souladu se shora zmíněným usnesením, č. j. 9 As 15/2012-27. Ani námitka [ad otázka h)], že v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací (dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět veřejné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj vstup, jak je uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, nemůže založit přípustnost dovolání. Skutkové okolnosti zakládající závěr o povaze předmětné komunikace jako komunikace místní, nikoli účelové, pak přezkumu dovolacím soudem, jak bylo již výše uvedeno, nepodléhají. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, nebo ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013) v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby již ze samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Uvedený závěr platí i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc, a to i v rozsahu nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, jak je tomu i v daném případě (srovnej za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, i ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013). Užívání pozemků jejich zastavěním, resp. obestavěním přitom nelze zaměňovat s užíváním staveb (silnic), které na pozemcích bez souhlasu žalobců leží. Předmětem obecného užívání podle zákona č. 13/1997 Sb. je právě stavba pozemní komunikace, jakožto samostatná věc, nikoliv pozemky, na nichž se komunikace nachází. Skutečnost, že komunikace ze zákona podléhá bezplatnému obecnému užívání, nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka komunikace ve vztahu k vlastníku pozemku pod komunikací (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5127/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 532/2016). K otázce i) – zda se penežitá náhrada z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných pozemků bez právního důvodu navýší o daň z přidané hodnoty – dovolací soud uvádí, že na řešení dané otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť se jí odvolací soud vůbec nezabýval, přičemž ani z obsahu spisu ani odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by náhradu za bezdůvodné obohacení o řečenou daň navýšil. Zpochybňuje-li konečně žalovaný hodnocení důkazů, včetně závěru znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného [ad otázky j) a k)], napadá tím správnost takového posouzení. Řečený nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) prováděl dokazování ohledně stanovení výše obvyklého nájemného. Skutková zjištění odvolacího soudu však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z § 241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu viz příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). K dovolatelem uplatněným možným vadám řízení potom dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1576/2021). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nesprávně zhodnotil navržené důkazy, Nejvyšší soud zde opětovně připomíná, že touto výtkou zpochybňuje zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1579/2021, či k této otázce v bodě 15 citovaná judikatura). Důvodnost i relevanci pak postrádá i tvrzení dovolatele o porušení práva na spravedlivý proces, nehledě na to, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).

9. Z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14.2.2023, sp.zn.

III. ÚS 2641/22, bylo zjištěno, že ústavní stížnost [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne

12. července 2022 č. j. 28 Cdo 1486/2022-506 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. února 2022 č. j. 23 Co 198/2020-449, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], jako vedlejších účastníků řízení, byla odmítnuta. Stěžovatel brojil proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž mu byla uložena povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá v tom, že neoprávněně užívá komunikaci ve svém vlastnictví umístěnou na pozemcích ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení. Podstata jeho námitek se týká vesměs nesouhlasu v posouzením a hodnocením v řízení provedených důkazů (zejména posouzení existence komunikace jako samostatné věci a jejího charakteru, jakož i otázka souhlasu vedlejších účastníků řízení s užíváním pozemků v jejich vlastnictví). Namítal-li stěžovatel nesprávné, resp. nedostatečné, hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností, jakož i o dostatečnosti jejich prokázání, jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. K námitce, že otázka existence komunikace, jejího charakteru a vlastnictví stěžovatele k ní nebyla posouzena řádně a její vyřešení nemá oporu v provedeném dokazování lze odkázat na poměrně podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu (zejména body 9, 10, 12, 16 a 17). Z provedeného dokazování (fotografiemi pozemků, místním šetřením, písemnými dokumenty, vzájemnou korespondencí mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky řízení), jehož závěry okresní soud shrnul v bodě 23 svého rozsudku rozhodně nelze usuzovat na to, že by zjištěný skutkový stav byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Naopak okresní soud jasně, logicky a srozumitelně vystihl podstatu skutkových zjištění [že jde o místní komunikaci (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) a nikoliv o komunikaci účelovou (§ 7 téhož zákona)] a vyvodil z nich odpovídající právní závěry, na které následně navázal krajský soud. Stěžovatel se snaží v ústavní stížnosti pouze prezentovat svoji odlišnou verzi skutkových zjištění. Totéž lze konstatovat i o závěrech okresního soudu týkajících se posouzení stěžovatelova vlastnického práva ke komunikaci. Tyto skutkové závěry převzal následně i krajský soud a na jejich základě dospěl k závěru o odůvodněnosti žaloby vedlejších účastníků řízení. Krajský soud nesouhlasil s okresním soudem pouze v závěru, kvůli němuž byla žaloba okresním soudem zamítnuta, a sice že právní předchůdci stěžovatelů vyslovili konkludentní souhlas s užíváním pozemků, na nichž se nachází komunikace. Proti úvaze krajského soudu, že v době zřízení stezky pro cyklisty a pro pěší (rok 1973) by bylo těžko myslitelné, aby vedlejší účastníci řízení (jejich právní předchůdci) aktivně vystupovali proti jejímu vybudování, a to i s ohledem na jejich perzekuci (známou krajskému soudu z úřední činnosti z jiných soudních řízení), však nemá Ústavní soud žádné výhrady. Nesouhlas samotných vedlejších účastníků řízení s umístěním cyklostezky pak byl prokázán dlouhodobou korespondencí se stěžovatelem. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 16.3.2023, č.j. 107 C 24/2019-405 (který dosud nenabyl právní moci, když žalovaný proti němu podal odvolání) bylo zjištěno, že ve věci žalobců a) [tituly před jménem] [jméno FO], b) [tituly před jménem] [jméno FO] proti žalovanému [adresa], byla mimo jiné uložena žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 21 780 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení za období od 13.6.2018 do 12.6.2019, kdy okresní soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že pozemky jsou ve vlastnictví žalobců (každý vlastní ideální polovinu). Žalobci nabyli pozemky do svého vlastnictví na základě rozhodnutí o dědictví z roku 1990 a 2010 a kupních smluv 2004 a 2011. Celková výměra pozemků je 792 m2. Na předmětných pozemcích se nachází dva zpevněné pruhy cest s travnatým pásem mezi nimi. Jedna cesta je stezkou pro pěší a druhá pro cyklisty. Dále se na pozemcích nachází několik sloupů s osvětlením, lavička, odpadkový koš, a to na travnatém pásu mezi zpevněnými pruhy cest. Pozemky se nacházejí v oblasti, kde je více zpevněných cest a zeleň, ve způsobu využití jsou evidovány jako ostatní komunikace. Nacházejí se v místě, jež tvoří park, s několika dalšími zpevněnými komunikacemi, jak bylo prokázáno fotografiemi, výpisem z katastru nemovitostí (jež je součástí znaleckého posudku), znaleckým posudkem. Mezi komunikacemi je pás s rostlinami, na němž je umístěna lavička, odpadkový koš a veřejné osvětlení. Ohledně dotčených komunikací se orgány žalovaného opakovaně vyjadřovaly jako o stavbě, která je v jeho vlastnictví. Žalovaný se také ke komunikacím, resp. k povrchu předmětných pozemků, jako vlastník choval, a to nad rámec předcházení vzniku škod, neboť provedl opravy povrchu, osvětlení (viz. fotodokumentace, písemnosti uvedené pod body 17. až 19 odůvodnění). Z vyjádření Magistrátu města Pardubic vyplynulo, že stezka „[Anonymizováno]“ je stavbou, která vznikla v roce 1973 (v roce 2011 je uvedeno, že byla postavena v roce 1985), stezka je majetkem žalovaného, je vedena jako komunikace (bod 15., 16., 21. odůvodnění). Smlouvou o poskytování služeb č. [Anonymizováno]/[adresa]/[Anonymizováno] (Smp-UK-1/2016) a z výzvou žalovaného ze dne 13.6.2019 bylo dále prokázáno, že mezi žalovaným jako objednatelem a [právnická osoba]. jako poskytovatelem, byla uzavřena smlouva, týkající se údržby komunikací různých části měst [adresa], dne 8.7.2019 byla uzavřena mezi žalovaným jako objednatelem a společností [právnická osoba]. jako zhotovitelem smlouva o dílo, jejímž předmětem byla oprava souvislého úseku komunikace – stezky pro chodce [Anonymizováno] – most [Anonymizováno] - položením asfaltobetonového koberce, který bude položen na stávající betonový podklad po odstranění dožitého litého asfaltu. Žalobci žádali o zastavení stavebních prací na předmětných pozemcích a žalovaného vyzvali k úhradě bezdůvodného obohacení, jak bylo prokázáno korespondencí účastníků. Shodně jako ve sporu vedeném pod sp.zn. 126 C 22/2017 bylo možno uzavřít, že pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny ve způsobu využití jako ostatní komunikace. Nacházejí se v místě, které je parkem, protkaným několika zpevněnými komunikacemi. Účel dotčené pozemní komunikace - která je cyklostezkou a stezkou pro pěší a je veřejně přístupná, slouží místní dopravě na území obce a je nepřístupná provozu silničních motorových vozidel - odpovídá tomu, že jde místní komunikaci IV. třídy (srov. § 6 písm. d/ z. č. 13/1997 Sb., § 3 odst. 4 vyhl.č. 104/1997 Sb.). O účelovou komunikaci se vzhledem k její definici § 7 zákona č. 13/1997 Sb. jednat nemůže. Na pozemcích žalobců se nacházejí komunikace, mezi kterými je pás s rostlinami, na němž je umístěna lavička, odpadkový koš a veřejné osvětlení. Je tudíž nepochybné, že se jedná o veřejné prostranství ve smyslu zákona o obcích a zároveň o komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, když slouží účelu, pro který byly vybudovány, veřejností jsou pozemky využívány jako stezka pro cyklisty i pro pěší i jako odpočinková zóna. Pozemní komunikace může být samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva s tím, že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2007). Žalovaný se také ke komunikacím, resp. k povrchu předmětných pozemků, jako vlastník choval, a to nad rámec předcházení vzniku škod, neboť provedl opravy povrchu, osvětlení. Námitky žalovaného ad b), kterými zpochybňoval své vlastnické právo a jež se týkala nezastavěnosti pozemků, lze považovat za účelová, kdy i příslušný silniční správní úřad (Odbor dopravy, oddělení speciálního stavebního úřadu a dopravy Magistrátu města Pardubic) opakovaně ve svých vyjádřeních potvrdil, že na dotčených pozemcích se nachází místní komunikace IV. třídy, která je v pasportu místních komunikací označena čísly úseku a je ve vlastnictví [adresa]. Zákon č. 13/1997 Sb. v ust. § 3 sice předpokládá, že o zařazení do kategorie místních komunikací rozhodne formou správního rozhodnutí příslušný silniční správní úřad, lze odkázat na vyjádření Odboru dopravy, oddělení speciálního stavebního úřadu a dopravy Magistrátu města Pardubic ze dne 31.5.2018, podle něhož nebylo o této skutečnosti třeba vydávat samostatné správní rozhodnutí o zařazení komunikace. Správní orgán vycházel ze závěrů usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2014, č.j. 9 As 15/2012-27, podle něhož platí, že byla-li pozemní komunikace místní komunikací podle právních předpisů účinných před 1.4.1997, zůstává jí tento status i podle zákona č. 13/1997, o pozemních komunikacích. Zároveň příslušný silniční správní orgán uvedl, že výše uvedená místní komunikace tyto znaky zcela splňuje, proto nebylo třeba vydávat správní rozhodnutí o jejím zařazení do pasportu komunikací. Místní komunikace vznikla před účinností zákona č. 13/1997 Sb. U těchto místních komunikací není třeba trvat na naplnění znaku formálního zařazení a vydání nového správního rozhodnutí, neboť podle zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, se určité komunikace, jejichž znaky byly vymezeny v prováděcí vyhlášce k tomuto zákonu, stávaly automaticky součástí sítě místních komunikací přímo ze zákona. Do 31.3.1997 tak platilo, že pokud určitá pozemní komunikace byla v zastavěném území či území určeném pro zástavbu, spojovala obce, části obce či osady, nebo spojovala obec s železnicí, letištěm, přístavem nebo hřbitovem, pak se stala součástí sítě místních komunikací (srov. § 4b odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., ve znění účinném do 31.3.1997). Rozhodnutí vydával okresní národní výbor pouze v pochybnostech, přičemž teprve od novely silničního zákona z roku 1961 provedeného zákonem č. 27/1984 Sb., šlo o rozhodnutí podle správního řádu. V zákoně č. 13/1997 Sb. chybí přechodná ustanovení, proto zůstávají výše vymezené pozemní komunikace místními komunikacemi i nadále, pokud splňují požadavky před nabytím účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. Důkazem o tom může být zejména zavedení komunikace do její evidence takzvaného pasportu jako komunikace místní před 1.4.1997. Provedené listinné důkazy tak umožňují učinit závěr, že žalovaný je vlastníkem komunikace na pozemcích žalobců, které jsou předmětem žaloby, když také zákon č. 13/1997 Sb. v § 9 odst. 1 stanoví, že vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Pozemky žalobců jsou užívány jako veřejné prostranství (srov. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp.zn. III. ÚS 111/01), neboť jsou užívány zejména občany obce (žalovaného), ve které se nacházejí, jako cyklistická stezka, stezka pro pěší a odpočinková zóna. Souhlas právních předchůdců žalobců ani ze strany žalobců se stavbou místní komunikace a užíváním jejich pozemků jako veřejné prostranství nebyl dán, nelze totiž odhlédnout od období zřízení komunikace, kterým byl r. 1973, kdy bylo těžko myslitelné, aby se právní předchůdci žalobců aktivně zastavění svého pozemku cyklostezkou a jeho užívání jako veřejného prostranství bránili, neboť tehdejší veřejná moc nerespektovala základní práva a svobody, mezi něž vlastnické právo náleží. Žalobci také důvodně poukázali na to, že jejich rodina byla perzekuována, o čemž svědčí písemnosti předložené žalobci (viz. body 23. až 29. odůvodnění), nesouhlas žalobců samotných s umístěním cyklostezky pak vyplývá ze vzájemné a evidentně delší dobu trvající korespondence účastníků, jak vyplývá zejména z obsahu dopisu ze dne 24.6.2019. Komunikace se nachází na pozemku osob odlišných od vlastníka, tedy od žalovaného. Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2015 Sb., týkající se § 9 zákona č. 13/1997 Sb. uvádí, že stavba pozemní komunikace není součástí pozemku a je samostatnou věcí. Vlastníkem komunikace na pozemcích byl i v období, za které je požadováno bezdůvodné obohacení žalovaný. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích, např. sp.zn. 28 Cdo 3684/2013, 28 Cdo 2509/2012, HYPERLINK "https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgjpteoc7mnsg6xzrgqzdk&refSource=text" 28 Cdo 1425/2012, vyslovil, že dle zákona sice může být vlastník nucen strpět, že se jeho pozemek užívá jako veřejné prostranství, ale vznikne mu právo na náhradu v režimu bezdůvodného obohacení. K této náhradě je povinna obec (jakožto jediný v úvahu připadající reprezentant jednotlivých uživatelů). Vzniká tak zvláštní konstrukce, kdy je na jednu stranu po právu pozemek užívat jako veřejné prostranství, ale přesto je založen nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť ze zákona neplyne, že by pozemek měl být užíván jako veřejné prostranství bezplatně. Jedná se o jistou obdobu stavu, kdy vlastník pozemku musí strpět, že jiný na něm má stavbu, ovšem jen za náhradu (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 3322/2010). Je tak dána pasivní legitimace žalovaného a požadavek žalobců na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 55 Kč/m2/rok v období od 13.6.2018 do 12.6.2019 za užívání pozemkových parcel č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k.ú. [adresa] je odpovídající znalcem zjištěné obvyklé výše bezdůvodného obohacení. Znalecký posudek obsahuje veškeré náležitosti, znalecký úkol znalci uložený soudem byl splněn, znalec se přesvědčivě vypořádal i vznesenými námitkami ze strany obou účastníků, bylo tak možné jeho závěry převzít. Lze tak uzavřít, že požadavek žalobců na zaplacení obvyklého nájemného ve výši 55 Kč/m2/rok je v souladu s obvyklou hladinou bezdůvodného obohacení v daném místě a čase a proto soud přiznal žalobcům nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o.z.) za užívání jejich pozemků v dotčeném období v požadované výši, a to včetně zákonných úroků z prodlení (§ 1970 o.z.) ve shora uvedené výši, přičemž nárok na přiznání úroku z prodlení byl shledán důvodným za období od 6.7.2019 do zaplacení. Jako nedůvodný soud zamítl nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení za období od 13.6.2019 do 5.2019, když sami žalobci poskytli žalovanému lhůtu k plnění do 5.7.2019, žalovaný se tak dostal do prodlení nejdříve dnem 6.7.2019.

11. Ze žaloby vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 111 C 6/2021 bylo zjištěno, že byla podána dne 8.3.2021, žalobci a) [tituly před jménem] [jméno FO], b) [tituly před jménem] [jméno FO] proti žalovanému [adresa], předmětem žaloby je vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 71 890 Kč za období od 13.6.2019 do 31.1.2021, které žalovanému vzniká za užívání pozemků žalobců parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] v k.ú. [adresa] (které vlastnili v rozhodném období každý z id. ), na které se nachází místní komunikace IV. třídy (dvouproudá cyklostezka, z níž jeden pruh je přeznačen dopravní značkou pro chodce), která je ve vlastnictví žalovaného.

12. Ze žaloby vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 118 C 12/2023 bylo zjištěno, že byla podána dne 18.5.2023, žalobci a) [tituly před jménem] [jméno FO], b) [tituly před jménem] [jméno FO] proti žalovanému [adresa], předmětem žaloby je vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 108 390,30 Kč za období od 1.2.2021 do 31.3.2023, které žalovanému vzniká za užívání pozemků žalobců parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] v k.ú. Pardubice (které vlastnili v rozhodném období každý z id. ), na které se nachází místní komunikace IV. třídy (dvouproudá cyklostezka, z níž jeden pruh je přeznačen dopravní značkou pro chodce), která je ve vlastnictví žalovaného.

13. Podle § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

14. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým.

15. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Zákonnou podmínkou, bez jejíhož splnění nemůže žalobce s určovací žalobou uspět, je existence naléhavého právního zájmu. Žaloba na určení práva (§ 80 o.s.ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jde o žalobu svou povahou preventivní – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva, nebo jeho výkonu. Jakmile bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik bezprostředně hrozí, odvrátit. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 17/95, stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl st.US 21/05. Jakmile již bylo právo žalobce porušeno, ztrácí prevence (v podobě určování práva či právního poměru) jakýkoli smysl a žalobce již nemůže mít žádný právní zájem na určování daného práva. Pak se může v rámci žaloby na plnění zkoumat otázka existence práva či právního poměru jako otázka předběžná, ale ne už vlastním předmětem řízení.

16. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci (rozsudek Nejvyššího soudu v ČR ze dne 28.3.2007, sp.zn. 26 Cdo 1255/2006). Bylo by v rozporu s principy právního státu a předvídatelnosti soudního rozhodování, pakliže by soud v jiném řízení v rámci téhož skutkového rámce nevycházel z již pravomocně přijatého právního názoru – třeba i obsaženého pouze v odůvodnění rozsudku – týkající se předmětné právní otázky a sám si znovu třeba i odlišně tuto právní otázku vyřešil. Soud považuje učiněné závěry řešené v rámci věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 126 C 22/2017 za závazné. V tomto předcházejícím řízení bylo soudy všech instancí v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků i Ústavním soudem ČR opakovaně dospěno k závěru, že vlastnictví cyklostezky náleží žalobci (v řízení sp.zn. 126 C 22/2017 v postavení žalovaného), nikoli státu, či jiné třetí osobě, kdy vlastnictví cyklostezky bylo řešeno jako předběžná otázka nutná pro rozhodnutí o vydání bezdůvodném obohacení. Soud tak neshledává, že by žalobce v řízení prokázal naléhavý právní zájem, lze odkázat i na nedostatek nutnosti preventivní povahy, když z provedeného dokazování vyplývá, že je opakovaně rozhodováno mezi týmiž účastníky řízení, v rámci žalob na plnění a žalobce v postavení žalovaného v těchto sporech podlehl. Jednotlivé žaloby se liší pouze obdobím, za které je bezdůvodné obohacení požadováno. Ve věcech sp. zn. 111 C 6/2021 a 118 C 12/2023 nebylo zatím rozhodnuto, tyto žaloby dokládají pouze žalobcem zvolený postoj nesmířit se s dosavadními pravomocnými a právně závaznými rozhodnutími soudů ČR všech instancí s jejich konzistentními odůvodněními, a jeho nepolevující snahou vynutit si jeho vlastní náhled na skutková zjištění a jejich právní posouzení jako jediný správný, popřípadě učiněná skutková zjištění zpochybňovat a vytvářet jejich vlastní konstrukce, které nemají oporu v provedeném dokazování a postupu dle § 132 o.s.ř. V podrobnostech lze odkázat na rozhodnutí okresního soudu, odvolacího soudu (body 4., 5., 10. odůvodnění), taktéž Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR (body 6., 8., 9. odůvodnění), které se vždy bezezbytku vypořádaly s veškerými námitkami a výtkami žalobce v postavení žalovaného a ani Nejvyšší soud ČR neshledal, že by ze strany soudu II. stupně skutková zjištění, k nimž dospěl, byla „natolik vadná“, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo tedy v daném případě o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dle Ústavního soud ČR podstata námitek žalobce v postavení žalovaného se týká vesměs nesouhlasu s posouzením a hodnocením v řízení provedených důkazů (zejména posouzení existence komunikace jako samostatné věci a jejího charakteru, jakož i otázka souhlasu vedlejších účastníků řízení s užíváním pozemků v jejich vlastnictví, vlastnického práva ke komunikaci). Namítal-li stěžovatel nesprávné, resp. nedostatečné, hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány – tedy a contrario ze strany soudu bylo postupováno v souladu se zásadami ust. § 132 o.s.ř., pokud dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR nebylo nutno rozhodnout jinak, že stížnost odmítnout. I vlastní vyjádření žalobce jako orgánu samosprávy a státní správy o soudech /viz. „žádný soudce nemůže žalobci vlastnické právo „přišít“ na základě jakkoliv volného i naprosto nelogického hodnocení takových důkazů“, „žalobce ... by před veřejností naprosto neobstál, pokud by tak činil na základě momentálního vnitřního přesvědčení nějakého soudce“, „…..se úspěšně spikla výkonná, soudní i zákonodárná moc“/ se pohybuje na hranici únosnosti.

17. Žalobce ve věci nemohl být ze shora uvedených důvodů úspěšný pro nedostatek naléhavého právního zájmu, který zde nebyl dán ani v době podání žaloby ani v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Soud proto žalobu zamítl, aniž by se zabýval meritem věci. Nad rámec soud doplňuje, že pokud žalobce uvádí, že mohl situaci úspěšně čelit nejdříve až od 1.7.2023 v návaznosti na změnu zákona o zeměměřičství a s poukazem na obsah leteckých měřičských snímků, nelze přehlédnout tu skutečnost, že pokud by případně byla „cyklostezka“ zřízena až v pozdějším období, nesouhlas samotných vlastníků Ing. A. Stibůrka a PhDr. A. Šormové byl taktéž dán (viz. závěr Ústavního soudu ČR v bodě 9. odůvodnění).

18. Návrhy na dosud neprovedené důkazy navržené v žalobě, v podáních žalobce ze dne 12.6.2023, při jednání dne 19.10.2023, v podání ze dne 30.10.2023, v podání žalované ze dne 26.5.2023 soud pro nadbytečnost zamítl.

19. V dané věci měla žalovaná plný úspěch. Soud tedy přiznal žalované proti žalobci právo na náhradu nákladů dle § 142 odst. 1 o.s.ř. dle vyhl. č. 254/2015 Sb. jako nezastoupeným účastníkům. U žalované jsou náklady tvořeny 7 paušálními náhradami po 300 Kč za vyjádření ve věci samé ze dne 26.5.2023, 4.7.2023 a ze dne 13.12.2023, 2 x přípravu na jednání, 2 x účast na jednání ve dnech 19.10.2023 a 16.1.2024, tedy vše celkem ve výši 2 100 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena jako zákonná třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení