7 Ca 250/2005

Rubrum

Jestliže je na obchodní společnost převedena celá nemovitost, ale součástí základního jmění se stane jen dohodou společníků určení část hodnoty převedené nemovitosti, je pro aplikaci ust. § 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 352/1992 Sb. o trojdaní výklad pojmu vklad vložený podle zvláštního zákona do obchodní společnosti. Zvláštním zákonem je zák. č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník. Obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl od postupů účtování, které znají vklad do základního jmění a vklad nezvyšující základní jmění. Vzhledem k tomu, že zákon o trojdaní osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění. Pokud jde o vklady do společnosti nezvyšující základní jmění, tyto vklady nepochybně dani podléhají. Pokud daňový subjekt převede celou nemovitost na obchodní společnosti, přitom součástí základního jmění této společnosti se stane jen dohodou společníků určená část hodnoty převedené nemovitosti, je správně od daně osvobozena pouze tato část. Zbývající část hodnoty převedené nemovitosti pak dani podléhá. Z hlediska existence daňové povinnosti je tedy vždy posuzován celý vklad společníka, který je převodem úplatným, pouze pokud jde o osvobození od daně, je hodnoceno, zdali a jakým způsobem se hodnota převáděné nemovitosti projevila ve výši základního jmění (základního kapitálu). Při vkladu do obchodní společnosti dochází k nabídce nepeněžitého vkladu převodcem v hodnotě stanovené znalcem, společnost má potom právo volby, zda nepeněžitý vklad převezme, zároveň rozhodne o míře účasti vkladatele na společnosti. Cena určená znalcem představuje hodnotu nemovitosti, která je na základě prohlášení vkladatele nabízena, je to tedy stále vkladatel, kdo hodnotu vkladu - cenu nemovitosti - nabízí, přitom je na společnosti, zda cenu akceptuje či nikoliv.

Výrok

Městský soud v Prazerozhodl v senátě ve věci žalobkyně X zast. advokátem proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2005, č. j. X, takto:

Odůvodnění

I. Žaloba se zamítá.

Poučení

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, ze dne 1. 9. 2005, č. j. X, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí vydanému Finančním úřadem dne 8. 12. 2003 pod č. j. X. Žalovaný v rozhodnutí odkázal na notářský zápis NZ XX/99, N XX/99 sepsaný dne 15. 1. 1999, z něhož se podává, že na základě rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady společnosti Y a. s. bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění společnosti o 56.000.000,- Kč, a to nepeněžitými vklady sestávajícími z pozemku parc. č, 217 o výměře 2055 m^2 a domu čp. X v katastrálním území X zapsaných u katastrálního úřadu X. Cena nemovitostí byla stanovena posudky znalce Ing. X a znalce Ing. Y shodně ve výši 177.500.000,- Kč. Dalším nepeněžitým vkladem pohledávka ve výši 21.992.795,17 Kč, kterou měla žalobkyně za společností AS - X spol. s r. o. Oba výše uvedené vklady byly do společnosti vloženy tak, že nemovitosti se na zvýšení základního jmění s ohledem na přebíraný dluh započítaly částkou 55.500.000,- Kč a pohledávka se na zvýšení základního jmění započítala částkou 500.000,- Kč. V notářském zápisu bylo přitom dále uvedeno, že na nemovitostech, které jsou předmětem nepeněžitého vkladu vázne zástavní právo pro pohledávku banky Y a. s., a to ke dni 22. 1. 1999 v částce 6.674.465,50 DM, což je v přepočtu 122.000.000,- Kč. Na základě dohody mezi zástavním věřitelem, dlužníkem a společností Y a. s. převzala společnost u Y a. s. výše uvedený dluh, o hodnotu této pohledávky pak byla snížena hodnota nemovitostí, která byla započítána na vklad základního jmění společnosti. Poukázal také na ocenění nepeněžitého vkladu znalce Ing. X vypracované v souladu s ust. § 59 obchodního zákoníku, na základě kterého byla hodnota nepeněžitého vkladu stanovena ve výši 177.500.000,- Kč. Žalobkyně přitom v daňovém řízení předložila akcie a ke znaleckému posudku dodatek č. 1/2003 vypracovaný znalcem Ing. X, se závěrem, že nepeněžitý vklad je oceněn částkou 177.500.000,- Kč, přitom v posudku je uvedeno, že částka nezohledňuje zástavní právo, které na nemovitosti vázne. Při realizace prodeje získá prodávající pouze částku 55.500.000,- Kč. Z výpisu z obchodního rejstříku se pak podává, že nepeněžitý vklad žalobkyně byl ve vztahu k nemovitostem na základní jmění započítán částkou 55.500.000,- Kč. Žalovaný uzavřel, že od daně z převodu nemovitostí jsou podle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále také jako zákon o trojdani), osvobozeny toliko vklady do společnosti, podílející se na jejím základním jmění a prostředky vložené do společnosti, které její základní jmění netvoří, této dani podléhají. Žalovaný konstatoval, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění. Příplatek nad hodnotu základního jmění je emisním ážiem nebo rezervním fondem, popř. vkladem do ostatních kapitálových fondů. Pokud dojde ve vztahu k nepeněžitému vkladu k převzetí pohledávky, jedná se o částečné protiplnění za převod nemovitosti a v této části nesplňuje nepeněžitý vklad jednu ze základních podmínek ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona. Z toho důvodu nepožívá osvobození od daně z převodu nemovitostí. V tomto ohledu žalovaný poukázal na konstantní soudní judikaturu a dále na rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 31/2000, II. ÚS 184/2000 a II. ÚS 644/02. Žalovaný uzavřel, že při vkladu do obchodní společnosti dochází k nabídce nepeněžitého vkladu převodcem v hodnotě stanovené znalcem, společnost má pak právo volby, zda nepeněžitý vklad za podmínek obchodním zákoníkem stanovených převezme. Celý tento proces analogicky odpovídá sjednání ceny nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti. Žalobkyně v žalobě namítla vady řízení a vadné právní posouzení věci žalovaným. Pokud jde o vady řízení, žalobkyně tvrdila, že není zřejmé, z jakého důkazního prostředku žalovaný vycházel, když tvrdil, že částka 122.000.000,- Kč je cenou sjednanou při převodu nemovitostí. Sjednání ceny je dvoustranným právním aktem, přitom důkazní prostředek (listinu, jejímž obsahem by bylo sjednání protiplnění za převod nemovitostí) správní spis neobsahuje. Notářský zápis pak není důkazním prostředkem o sjednání ceny a úplatném převodu, nýbrž důkazním prostředkem o přechodu nemovitosti na základě jiné právní skutečnosti. Tvrzení žalovaného o sjednání ceny a o existenci vzájemného plnění nemá oporu ve správním spisu. Ani splacení nepeněžitého vkladu není dvoustranným (či vícestranným) právním úkonem, jehož předmětem by byl synallagmatický závazek na jedné straně převést vlastnické právo a na straně druhé obdržet protiplnění. Ve správním spisu se pak nenachází znalecký posudek znějící na částku 122.000.000,- Kč. Tyto skutečnosti způsobující nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí a žalovaný porušil ust. § 31 odst. 2, odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen ZSDP), když rozhodoval bez existence příslušných důkazních prostředků v daňovém spisu. Žalovaný porušil ust. § 50 odst. 3, odst. 6 ZSDP. Správce daně totiž nerespektoval zásadu uvedenou v ust. § 31 odst. 8 ZSDP a vydal platební výměr, ač daňový spis neobsahoval žádný důkazní prostředek, který by činil daňové přiznání žalobkyně nevěrohodným. Přitom pouze v takovém případě může podle výše uvedené zásady správce daně správnou výši daňové povinnosti zjišťovat. Vadné právní posouzení věci žalobkyně spatřovala ve zmatečném a zavádějícím výkladu pojmu vklad, jak byl proveden správními orgány. V tomto ohledu poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni 30 Ca 206/2000. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný zaměnil pojem vklad a vklad společníka, jak jsou uvedeny v ust. § 58 a násl. obchodního zákoníku. Vklad, který společník vloží do společnosti je přitom nutno odlišit od vkladu společníka odpovídajícímu jeho podílu na základním jmění společnosti. Osvobození od daně se přitom týká vkladů do společnosti (aktiv), nikoliv hodnoty podílu na základním jmění společnosti. Nelze proto předmět daně vztáhnou k ocenění či hodnotě získávaných akcií, nýbrž pouze k převáděné věci jako předmětu převodu. Osvobození od daně se pak vztahuje na právní úkon jako celek. Žádné zákonné ustanovení navíc nehovoří o tom, že lze osvobození od daně poskytnout jen částečně. Rozhodnutí správního orgánu stojí na právním omylu spočívajícím ve směšování počtu akcií na jedné straně a ztráty vlastnického práva na straně druhé. V tomto směru poukázala žalobkyně na hypotetický případ, kdy by nejdříve došlo k navýšení základního kapitálu a vklad (který by dani z převodu nemovitostí nepodléhal) by přešel na společnost a následně by došlo ke snížení základního kapitálu rozhodnutím valné hromady. Aplikace rozporuplné soudní judikatury žalovaným potom odpovídá dosavadnímu účelovému postupu státu, kdy jsou preferencí fiskálního zájmu potlačována základní demokratická právní pravidla. Postupem správních orgánů bylo v daném případě porušeno právo žalobkyně na fair proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný pak přisoudil poznámce pod čarou odkazující na obchodní zákoník normotvorný charakter (což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR I ÚS 22/99). Žalobkyně uzavřela, že pokud nejednoznačnost právního předpisu umožňuje různé interpretace, nelze přijmout takovou, která jde k tíži dotčeného subjektu (žalobkyně). V doplnění žaloby učiněném dne 16. 11. 2005 žalobkyně namítla, že obsah výzvy správce daně ze dne 30. 11. 2002, č. j. X neodpovídá ust. § 43 odst. 1 ZSDP. Z výzvy totiž nejsou patrny konkrétní pochybnosti správce daně, které vedly k jejímu vydání. Výzvy je tak neplatným rozhodnutím, přitom k této skutečnosti byl žalovaný povinen přihlédnout. Tato výzva navíc nebyla žalobkyni řádně doručeno, neboť doručenku zjevně podepsala osoba od zástupce žalobkyně v daňovém řízení (ing. Pošar) rozdílná. S ohledem na tuto skutečnost nebylo vytýkací řízení řádně zahájeno, nebyla tak splněna podmínka přerušení prekluzívní lhůty podle ust. § 22 odst. 3 zákona o trojdani a platební výměr byl doručen po této lhůtě. Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl její zamítnutí, přitom setrval na právních a skutkových závěrech uvedených v žalobou napadeném rozhodnutí. Při ústním jednání účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích. Správní spis obsahuje notářský zápis NZ X/99, N X/99 sepsaný dne 15. 1. 1999, z něhož se podává, že na základě rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady společnosti Y a. s. bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění společnosti o 56.000.000,- Kč, a to nepeněžitými vklady sestávajícími z pozemku parc. č. 217 o výměře 2055 m^2 a domu čp. 1052 v katastrálním území X zapsaných u katastrálního úřadu. Cena nemovitostí byla stanovena posudky znalce Ing. X a znalce Ing. Y shodně ve výši 177.500.000,- Kč. Dalším nepeněžitým vkladem byla pohledávka ve výši 21.992.795,17 Kč, kterou měla žalobkyně za společností AS- X spol. s r. o. Oba výše uvedené vklady byly do společnosti vloženy tak, že nemovitosti se na zvýšení základního jmění s ohledem na přebíraný dluh započítaly částkou 55.500.000,- Kč a pohledávka se na zvýšení základního jmění započítala částkou 500.000,- Kč. V notářském zápisu bylo přitom dále uvedeno, že na nemovitostech, které jsou předmětem nepeněžitého vkladu vázne zástavní právo pro pohledávku banky a. s., a to ke dni 22. 1. 2999 v částce 6.674.465,50 DM, což je v přepočtu 122.000.000,- Kč. Na základě dohody mezi zástavním věřitelem, dlužníkem a společností Y a. s. převzala společnost Y a. s. výše uvedený dluh, o hodnotu této pohledávky pak byla snížena hodnota nemovitostí, která byla započítána na vklad základního jmění společnosti. Výzvou ze dne 7. 4. 2000, č. j. X, vyzval Finanční úřad žalobkyni k podání daňového přiznání podle ust. § 40 odst. 1 ZSDP. Výzva byla doručena žalobkyni do vlastních rukou dne 18. 4. 2000. Žalobkyně podala dne 2. 5. 2000 ohledně výše uvedených nemovitostí daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí při nabytí, převodu nebo přechodu majetku osvobozeného podle ust. § 20 a § 23 zákona o trojdani. Z výpisu z obchodního rejstříku se pak podává, že nepeněžitý vklad žalobkyně byl ve vztahu k nemovitostem na základní jmění započítán částkou 55.500.000,- Kč. V ocenění nepeněžitého vkladu vypracovaného znalcem Ing. X byla hodnota nepeněžitého vkladu stanovena ve výši 177.500.000,- Kč. Výzvou ze dne 30. 11. 2002, č. j. X vyzval Finanční úřad žalobkyni k vyjádření se ke vzniklým (ve výzvě podrobně popsaným) pochybnostem. Na základě této výzvy žalobkyně mj. předložila dodatek č. 1/2003 vypracovaný znalce Ing. X, který nepeněžitý vklad ocenil částkou 177.500.000,- Kč. V posudku uvedl, že částka nezohledňuje zástavní právo, které na nemovitosti vázne, přitom při realizaci prodeje získá prodávající pouze částku 55.500.000,- Kč. Platebním výměrem na daň z převodu nemovitosti vydaným finančním úřadem dne 8. 12. 2003 pod č. j. X byl stanoven základ daně ve výši 122.000.000,- Kč a žalobkyni stanovena daňová povinnost ve výši 6.100.000,- Kč. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které v zásadních rysech koresponduje s podanou žalobou. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 75 odst. 2 soudního řádu správního v mezích uplatněných žalobních bodů, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle ust. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (ve znění účinném do 30. 4. 2001) předmětem daně z převodu nemovitostí je úplatným převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví. Podle ust. § 20 odst. 6 písm. e) věta první cit. zákona jsou od daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev. Skutkový stav, který je pro posouzení předmětné věci rozhodný, není mezi účastníky řízení sporný. Nesporná tak byla skutečnost, že na obchodní společnost byla převedena celá nemovitost, ale součástí základního jmění této společnosti se stala jen dohodou společníků určená část hodnoty převedené nemovitosti. Nebylo sporu o tom, že nepeněžitý vklad byl oceněn částkou 177.500.000,- Kč. Zásadně sporná byla mezi účastníky řízení otázka právní, a to výklad pojmu vklad vložený podle zvláštního zákona do obchodní společnosti a v souvislosti s tím pak aplikace ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani. V tomto ohledu je nutné mít na zřeteli, že „zvláštním zákonem“ podle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani je část druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Obchodní zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2000) pak vymezuje vklad společníka v § 59 odst. 1 jako souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti. Současně vymezuje základní jmění společnosti jako peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti. Zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí v § 20 odst. 6 písm. e) osvobozuje od daně darovací vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev - zvláštním zákonem se tu rozumí obchodní zákoník, část druhá. Z toho pak vyplývá, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl od postupů účtování, které znají vklad do základního jmění a vklad nezvyšující základní jmění. Vzhledem k tomu, že zákon o trojdani osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění. Pokud jde o vklady do společnosti nezvyšující základní jmění, tyto vklady nepochybně dani podléhají. Pokud žalobkyně převedla celou nemovitost na obchodní společnost, přitom součástí základního jmění této společnosti se stala jen dohodou společníků určená část hodnoty převedené nemovitosti, byla správně od daně osvobozena pouze tato část. Zbývající část hodnoty převedených nemovitostí pak dani podléhá. Tento právní názor obsahuje usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 31/2000. Úplatnost převodu vlastnictví pak v tomto případě vyplývá z povahy právního úkonu, jehož předmětem je vklad společníka do obchodní společnosti. Tento právní úkon je třeba považovat za smlouvu mezi společníkem a společností, kde protiplněním za vklad poskytnutý společníkem je podál na společnosti spočívající jednak v majetkových právech (právo na podál na zisku, na vypořádací podíl, na podíl na likvidačním zůstatku), jednak v nemajetkových právech - např. v právu podílet se na řízení společnosti. Pojem vkladu ve smyslu cit. Ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění do 31. 5. 2001 je nutno vázat k podílu společníka na základním jmění společnosti. Pokud se na vklad započítává pouze část hodnoty vkládané nemovitosti (§ 109 odst. 3 obchodního zákoníku), uplatní se z hlediska osvobození od daně z převodu nemovitostí pouze ta část hodnoty nemovitosti, která se vkládá do základního jmění společnosti, a na zbylou část hodnoty nemovitosti se zákonné osvobození nevztahuje (srov. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2001 sp. zn. 22 Ca 230/2001, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2003 sp. zn. 59 Ca 91/2002). O ustálenosti judikatury soudu ohledně výkladu § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. (ve znění do 31. 5. 2001) svědčí i právní názor Městského soudu v Praze vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 11. 11. 1998 sp. zn. 28 Ca 362/97, podle něhož základní jmění společnosti je účetní hodnotou, údajem o finančním postavení společnosti, které nevyjadřuje souhrn veškerých hodnot majetku společnosti proto je třeba rozlišovat vklady do základního jmění společnosti a případné majetkové převody do obchodního majetku společnosti. Ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) cit. zákona poskytuje osvobození od daně jen vkladům (převodům) do základního jmění společnosti. S ohledem na uvedené je zřejmé, že žalovaný i správce daně postupovali zákonným způsobem (podle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani, když učinili závěr, že od daně z převodu nemovitostí mohla být osvobozena pouze částka, o kterou bylo zvýšeno základní jmění společnosti (tj. 55.500.000,- Kč) a zbývající částka hodnoty nemovitostí ve výši 122.000.000,- Kč této dani podléhá. V tomto ohledu pak nemůže obstát tvrzení žalobkyně o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v absenci důkazních prostředků pro tvrzení žalovaného, že částka 122.000.000,- Kč je cenou sjednanou při převodu nemovitostí, resp. že ve správním spisu se nenachází znalecký posudek znějící na částku 122.000.000,- Kč. Částka 122.000.000,- Kč představuje pouze část hodnoty nemovitosti, která nepodléhá osvobození daně z převodu nemovitostí, jinak je však tato částka součástí celkové hodnoty nemovitosti na společnost převáděné, samostatně tedy předmětem právních úkonů žalobkyně vůči společnosti nebyla. Z hlediska existence daňové povinnosti je tedy vždy posuzován celý vklad společníka, který je převodem úplatným (viz výše), pouze pokud jde o osvobození od daně, je hodnoceno, zdali a jakým způsobem se hodnota převáděné nemovitosti projevila ve výši základního jmění (základního kapitálu). Žalobkyní tvrzené paušální osvobození vkladů do obchodních společností (bez ohledu na jejich odraz ve výši základního jmění) oporu v zákoně s ohledem na výše uvedené skutečnosti nenachází. Pokud jde o základ daně, je nutné mít na zřeteli, že při vkladu do obchodní společnosti dochází k nabídce nepeněžitého vkladu převodcem v hodnotě stanovené znalcem. Společnost má potom právo volby, zda nepeněžitý vklad převezme, zároveň rozhodne o míře účasti vkladatele na společnosti. Cena určená znalcem (jiná cena ani v úvahu přicházet nemůže) představuje hodnotu nemovitosti, která je na základě prohlášení vkladatele nabízena, je to tedy stále vkladatel, kdo hodnotu vkladu - cenu nemovitosti - nabízí, přitom je na společnosti, zda cenu akceptuje či nikoliv. Závěr žalovaného o sjednané ceně při určování základu daně je zcela důvodný. Nedůvodnou pak soud shledal námitku o aplikaci poznámky pod čarou žalovaným. To, co je uvedeno v poznámce pod čarou, nemá závaznou povahu a není pravidlem chování subjektů uvedených „nahoře nad čarou“ ve vlastním textu právního předpisu (viz např. nález ze dne 2. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 22/99, publ. in: Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, č. 14). V daném případě však poznámka pod čarou žádný normativní obsah nemá, neboť, jestliže ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. hovoří o tom, že osvobozeny jsou vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev, pak je zřejmé, že tímto „zvláštním zákonem“ musí být ten zákon, který upravuje příslušný okruh právních vztahů; tímto zákonem může tedy být výlučně obchodní zákoník. Z tohoto důvodu je poznámka pod čarou nadbyteční, a tedy v osladu s právem (podle zásady „co je navíc, neškodí“); jejím účelem je pouze zlepšení orientace adresáta příslušné právní normy. Jde tedy o jinou situaci, než na kterou dopadá např. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, v níž se osvobození od daně z převodu nemovitostí (v případě převodů bytů, garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů) mělo - pouze na základě poznámky pod čarou - omezovat jen na určitou skupinu případů (srov. Usnesení II. ÚS 184/02). Důvodné není tvrzení žalobkyně, že žalovaný postupoval nesprávně, když nezohlednil porušení ust. § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP. Toto zákonné ustanovení určuje, kdo má důkazní povinnost ohledně existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Toto ustanovení nijak neomezuje správce daně zjišťovat skutečnosti rozhodné pro stanovení daňové povinnosti. Důvodná není ani žalobní námitka týkající se výzvy správce daně ze dne 30. 11. 2002, č. j. X. Z výzvy totiž konkrétní pochybnosti správce daně, které vedly k jejímu vydání, patrny jsou. Není tak důvodným tvrzení žalobkyně, že výzva je neplatným rozhodnutím. Žalobkyně navíc na základě této výzvy konala a předložila správce daně relevantní podklady. Tvrzení žalobkyně, že výzva nebyla žalobkyni řádně doručena, neboť doručenku zjevně podepsala osoba od zástupce žalobkyně v daňovém řízení (ing. Pošar) rozdílná, nemá na posouzení věci vliv. Předně, jak je uvedeno výše, žalobkyně na základě uvedené výzvy jednala, nepochybně se tedy výzva do její dispozice dostala, navíc, pokud žalobkyně tvrdila, že nebylo vytýkací řízení řádně zahájeno, a nebyla tak splněna podmínka přerušení prekluzívní lhůty podle ust. § 22 odst. 3 zákona o trojdani, pak tato výzva nebyla jediným úkonem správce daně směřujícím k vyměření daně. Výzvou ze dne 7. 4. 2000, č. j. X, totiž vyzval Finanční úřad žalobkyni k podání daňového přiznání podle ust. § 40 odst. 1 ZSDP. Výzva byla doručena žalobkyni do vlastních rukou dne 18. 4. 2000. Již tato výzva přitom přerušila běh prekluzívní lhůty pro vyměření daně, neboť se jedná o úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení. S rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 206/2000 se soud neztotožnil. Závěry uvedené v tomto rozsudku jsou rozdílné od ustálené rozhodovací praxe soudů (viz výše). Vydání správního rozhodnutí, které dle tvrzení žalobkyně nemá oporu v textu není právo žalobkyně na soudní či jinou právní ochranu dotčeno. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud žalobu jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario. I když byl žalovaný ve věci úspěšný, žádné náklady řízení mu nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rubrum