7 Cmo 10/2020 - 278

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Grollové a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Ondřeje Kubáta v právní věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele], narozený [Datum narození navrhovatele] bytem [Adresa navrhovatele] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti: 1. [Jméno advokáta B], narozená [Datum narození advokáta B] bytem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C]., IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] o určení vlastnictví k obchodnímu podílu, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 73 Cm 164/2011-251 takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že navrhovatel je povinen zaplatit na nákladech řízení 1. účastnici 22 200 Kč a 2. účastnici 13 280 Kč, a to k rukám jejich advokáta do tří dnů od právní moci usnesení.

III. Navrhovatel je povinen zaplatit na nákladech odvolacího řízení 1. účastnici částku 2 780 Kč a 2. účastnici částku 2 780 Kč, a to k rukám jejich advokáta tří dnů od právní moci usnesení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 6. 2019, č. j. 73 Cm 164/2011-251 (dále též „předmětné usnesení“), návrh na určení, že navrhovatel je vlastníkem obchodního podílu o velikosti 100 % základního kapitálu odpovídajícího splacenému vkladu ve výši 115 000 Kč ve společnosti [právnická osoba] (dále též „předmětný podíl“), zamítl (výrokem I.) a navrhovateli uložil povinnost uhradit k rukám právního zástupce 1. a 2. účastnice náhradu nákladů řízení ve výši 37 730 Kč (výrokem II.).

2. Shledal, že určovací návrh je jediným nástrojem, jak se navrhovatel může domáhat svého práva. Zjistil, že navrhovatel předmětný podíl nabyl smlouvou ze dne 8. 10. 2002 od [Anonymizováno] a na základě smlouvy ze dne 9. 11. 2002 jej pozbyl, neboť právo k předmětnému podílu převedl na 1. účastnici (dále též „předmětná smlouva“). Předmětnou smlouvu neposoudil jako rozpornou s dobrými mravy, neboť k jejímu uzavření nedošlo v důsledku lsti, když nebylo zjištěno, že skutečnou pohnutkou navrhovatele k jejímu uzavření byl slib 1. účastnice, že si podíl v 2. účastnici nenechá pro sebe, ale že jej po přeměně 2. účastnice na akciovou společnost převede na tři navrhovatelovi syny. Naopak bylo zjištěno, že motivem navrhovatele bylo převést předmětný podíl na 1. účastnici. Byla to 1. účastnice a [Jméno navrhovatele] mladší, kdo navrhovateli formou bezúročné půjčky poskytli finanční prostředky potřebné pro jeho koupi, a byl to navrhovatel, kdo se zavázal tuto půjčku vypořádat tím, že na ně tento podíl převede. Není dán ani hrubý nepoměr vzájemných plnění, protože nabytí předmětného podílu za kupní cenu 2 100 000 Kč takový nepoměr nezakládá. Je pravdou, že 2. účastnice měla v posuzované době ve svém vlastnictví pozemky, jejichž hodnota dle znaleckého ocenění činila 21 550 000 Kč, měla ale také dluh ve výši 17 635 000 Kč. Hrubý nepoměr tak není spatřován mezi plněním ve výši 2 100 000 Kč a plněním ve výši 3 915 000 Kč vyjadřujícím rozdíl mezi aktivy a pasivy 2. účastnice. I pokud by předmětná smlouva neplatnou byla, byla by důvodnou námitka vydržení vznesená 1. účastnicí. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

3. Proti předmětnému usnesení podal navrhovatel odvolání. Namítá, že předmětný podíl převedl předmětnou smlouvou na 1. účastnici, která nedodržela žádné z ujednání, včetně podmínky převodu, že přetransformuje 2. účastnici na akciovou společnost, jejímiž akcionáři se stanou tři synové navrhovatele. Převod byl sjednán na oko a jako simulovaný, neboť 1. účastnici byla tato skutečnost známa, stejně jako to, že navrhovatel je jako dlužník ohrožen případným výkonem rozhodnutí, a 1. účastnice přesvědčila navrhovatele k převedení předmětného podílu za zmíněné podmínky. Jelikož pod touto záminkou 1. účastnice vylákala převod předmětného podílu, navrhovatel jej nepřevedl svobodě a vážně. To navrhovateli potvrdil na jaře r. 2019 jeho syn [Jméno navrhovatele] mladší a neprovedením jeho výslechu soud prvního stupně navrhovateli odepřel provedení důkazů, který svědčí o tom, že jednání 1. účastnice bylo v rozporu s dobrými mravy. Předmětnou smlouvu navrhovatel sjednal u notáře, aniž by převzal úplatu za převod předmětného podílu. Navrhovatel má za to, že absolutní neplatnost předmětné smlouvy prokázal, neboť soud prvního stupně provedl důkaz zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, č. j. 2 T 71/2006-1705, ze kterého je patrné, že jednání 1. účastnice bylo v rozporu s dobrými mravy již dříve než 9. 11. 2002. Soudu prvního stupně je dále vytýkáno, že nevyslechl svědkyni Bartíkovou, která znala velmi dobře poměry v rodině navrhovatele a 1. účastnice, stejně jako Pavla Jakuševa, bývalého manžela 1. účastnice, který by se vyjádřil k tomu, jaká byla finanční situace 1. účastnice řízení dne 9. 11. 2002, která částkou 2 100 000 Kč nedisponovala, což sama uváděla v řízeních o určení výživného k dceři [Anonymizováno]. Soud prvního stupně ani neprovedl důkaz znaleckým vyjádřením znalce [tituly před jménem] [Anonymizováno] k duševnímu stavu 1. účastnice, ze kterého vyplývá chorobná touha 1. účastnice po majetku, provázená jejím histrionským jednáním. Vydržení nastat nemohlo, neboť předmětná smlouva byla simulovaným právním jednáním. Je navrhována změna předmětného usnesení a vyhovění návrhu. 4. 1. a 2. účastnice se k podanému odvolání vyjádřily tak, že soud prvního stupně úplně zjistil potřebný skutkový stav a z provedených důkazů vyvodil správné závěry.

5. Odvolací soud přezkoumal předmětné usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání ve věci samé důvodným neshledal. Důvodné je jen v části týkající se nákladů řízení.

6. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování čtením rozhodných listinných důkazů (§ 213 odst. 3 o. s. ř.) a takto má [nad rámec skutkového stavu, jinak správně zjištěného soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vychází a na nějž odkazuje (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002)] za zjištěné tyto dílčí, rozhodné skutečnosti: z obsahu předmětné smlouvy uzavřené dne 9. 11. 2002 mezi navrhovatelem a 1. účastnici (obsahující jejich úředně ověřené podpisy k témuž dni) má odvolací soud za zjištěné, že jí navrhovatel v postavení převodce převádí celý svůj 100 % obchodní podíl v [Anonymizováno] and import, spol. s r.o. (tj. v 2. účastnici, neboť jde o její dřívější obchodní firmu, jak je zřejmé z dále označeného výpisu z obchodního rejstříku) na 1. účastnici v postavení nabyvatelky (čl. I., II. předmětné smlouvy), s tím, že smlouva dále obsahuje ujednání, že nabyvatelka souhlasí s převodem obchodního podílu a přijímá jej za dohodnutou cenu 2 100 000 Kč, kterou zaplatila převodci předem, s tím, že účastníci této smlouvy prohlašují, že půjčka ze dne 11. 7. 2002 za účelem koupě obchodního podílu 2. účastnice je tímto vypořádána a že převodce podpisem této smlouvy přijetí kupní ceny potvrzuje (čl. III. předmětné smlouvy), ujednání, že spolu s převedeným obchodním podílem přejímá navrhovatelka také všechna práva a povinnosti převodce ve vztahu k 2. účastnici, která vyplývají ze společenské smlouvy a ze zákona s tím, že nabyvatelka výslovně prohlašuje, že v plném rozsahu přistupuje k platné společenské smlouvě 2. účastnice, resp. k její zakladatelské listině, a že se nabyvatelka zavazuje změnit obchodní jméno firmy tak, aby neobsahovalo jméno [Anonymizováno] bez zbytečného odkladu (čl. IV. předmětné smlouvy), ujednání, že je dáno ve 4 vyhotoveních s tím, že 1 paré obdrží společnost, po 1 paré převodce a nabyvatelka čtvrté rejstříkový soud s tím, že účast převodce v 2. účastnici zaniká dnem doručení této smlouvy společnosti (čl. V. předmětné smlouvy), jakož obsahuje i ujednání, že strany prohlašují, že tato smlouva byla sepsána na základě jejich pravé a svobodné vůle, nikoli v tísni nebo za jinak nevýhodných podmínek, s jejím obsahem souhlasí a na důkaz toho připojují své vlastnoruční podpisy (čl. VI. předmětné smlouvy). Skutečnost, že 1. účastnice je zapsána jako jediný společník 2. účastnice od 30. 1. 2003 dosud a dřívější obchodní firmu 2. účastnice, má soud za zjištěnou z úplného výpisu z obchodního rejstříku 2. účastnice (pořízeného dne 24. 6. 2021).

7. K obsahu těchto listinných důkazů, z nichž vycházejí dovozená skutková zjištění, nebylo ze strany účastníků řízení vzneseno jakýchkoliv připomínek, které by neumožňovaly jejich dovození. Doplnění dokazování prováděno nebylo pro nadbytečnost, jak bude níže blíže odůvodněno.

8. Podle § 115 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. v posledním platném znění, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), smlouva o převodu obchodního podílu musí mít písemnou formu a nabyvatel, který není společníkem, v ní musí prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě, případně stanovám. Podpisy musí být úředně ověřeny. Podle § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Podle § 267 odst. 1 obch. zák., jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. To neplatí pro smlouvy uzavřené podle části druhé tohoto zákona.

9. Podle § 40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. v posledním platném znění, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodě a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 41a odst. 2 obch. zák. má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený.

10. Předně je třeba uvést, že poměry z předmětné smlouvy (uzavřené dne 9. 11. 2002) je případné posuzovat podle obč. zák. a obch. zák., a to s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, neboť právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. Neboli, uplatní se princip tzv. plné neretroaktivity, kdy dosavadními předpisy se řídí jak vznik, tak změna i zánik těchto vztahů, ve shodě s ustálenou judikaturou k přechodným ustanovením soukromoprávních předpisů (v rámci § 3028 odst. 3 o. z., se neuvádí, že se dosavadními předpisy řídí jen vznik těchto právních vztahů, a proto se dosavadními předpisy řídí i změna a zánik těchto právních vztahů; řídí se jimi tak i práva vzniklá po 1. 1. 2014, jestliže jejich základem je právní vztah vzniklý před uvedeným datem; srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98, nebo ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005).

11. Soudní praxe je ustálena v posouzení, dle něhož, jde-li o právní úkon, pro který byla stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí všechny náležitosti smlouvy vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1300/2008, rozsudek ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1513/2007, či ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 566/2011). To je ve vztahu k předmětné smlouvě zřejmé z § 40 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 1 odst. 2 a § 267 odst. 1 obch. zák., neboť tato smlouva je uzavřena podle § 115 odst. 3 obch. zák., tj. podle části druhé obch. zák.

12. Jinak řečeno, předmětná smlouva byla uzavřena dne 9. 11. 2002 a jelikož jí společník (navrhovatel) převáděl obchodní podíl ve 2. účastnici (společnosti s ručením omezeným), musela mít na podkladě § 115 odst. 3 obch. zák. povinně písemnou formu s úředně ověřenými podpisy stran. Neboli, pro stanovení práv a povinností smluvních stran je určující projev vůle zachycený v obsahu předmětné smlouvy. Vůle takto nezachycená není pro rozsah práv a povinností účastníků (bez dalšího) významná.

13. Obsah předmětné smlouvy byl vyložen v souladu se standardními prostředky výkladu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 566/2011), tj. prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), při dodržení principu, dle něhož lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak jen za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

14. Po takto provedeném výkladu konkrétních ujednání předmětné smlouvy je zcela zřejmé, že smlouva žádné ujednání o přetransformování 2. účastníka na akciovou společnost, jejímiž akcionáři se stanou tři synové navrhovatele, jako podmínku jakéhokoliv plnění, včetně účinnosti převodu, neobsahuje. Pokud tato ujednání, která se obsahově navíc neoddělitelně vztahují k vlastnímu převodu, v předmětné smlouvě obsažena nejsou, neměla 1. účastnice povinnost se jimi řídit a nejsou proto v poměrech posuzované věci významná.

15. Ujednání vyjádřené v předmětné smlouvě je přitom v celém jeho rozsahu po jazykové stránce zcela jasné, pročež není důvodu zkoumat vůli účastníků (smluvních stran) v okamžiku uzavírání této smlouvy (není-li zde shodného tvrzení účastníků o jiném než takto zachyceném významu). Platí totiž, že výklad projevu vůle ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu (nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením), když podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby tato vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Tím se též v obchodním právu projevuje tradiční civilistická zásada, podle níž jasný projev vůle nepřipouští jinou než doslovnou interpretaci (in claris non fit interpretatio; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, či usnesení ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2144/2020).

16. Ze stejného důvodu není případná námitka o simulovaném právním úkonu, neboť tvrzení navrhovatele se netýká v předmětné smlouvě vymezených podstatných náležitostí (§ 41a odst. 2 obč. zák., § 1 odst. 2 obch. zák.).

17. Námitka, že navrhovatel neobdržel cenu za převod předmětného podílu ve výši 2 100 000 Kč, třebaže je ve smlouvě uvedeno, že tato částka byla zaplacena předem (čl. III.), nepředstavuje žádnou podstatnou nebo jinou náležitost smlouvy, nýbrž potvrzení o platbě, které, i kdyby bylo nepravdivé, je od náležitostí předmětné smlouvy zjevně oddělitelné (§ 41 obč. zák., ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák.), pročež je bez vlivu na závěr o její platnosti.

18. Tvrzení, že převod byl sjednán na oko a simulovaně, protože 1. účastnici mělo být známo, že navrhovatel je jako dlužník ohrožen případným výkonem rozhodnutí, neobstojí rovněž, protože představuje ve smlouvě nevyjádřenou pohnutku, která není při posuzování platnosti právního úkonu významná (§ 49a obč. zák., § 1 odst. 2 obch. zák.). Může však být významná z hlediska odporovatelnosti právního úkonu (§ 42a obč. zák., ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák.). Existence této pohnutky však nemůže být zohledněna ve prospěch navrhovatele, což je v souladu s jednou ze základních zásad soukromého práva, podle níž nikdo nesmí mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010).

19. Nepřípadná je též námitka o jednání navrhovatele, jež nemělo být svobodné nebo vážné. Je tomu tak proto, že existence jakéhokoliv fyzického nebo psychického donucení jako předpokladu absence svobodné vůle tvrzena navrhovatelem nebyla a ani nebyla zjištěna. K absenci vážné vůle v jednání navrhovatele by mohlo být přihlédnuto jen tehdy, pokud by projevil vůli způsobem a za okolností, které objektivně vzbuzovaly pochybnost, že nechtěl přivodit účinky zakládané předmětnou smlouvou (typicky v žertu, při hře, na jevišti v divadle). Jinak platí, že na vážnost vůle projevené v právním úkonu se usuzuje z objektivních okolností, za nichž byl učiněn; tj. zda byl učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti o tom, že jednající zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2781/99). Je tomu tak proto, že přijetí přístupu kladoucího zásadní důraz na vážnost vnitřní vůle by ochromilo občanskoprávní a obchodní styk, právní jistotu a bylo by v rozporu s principem ochrany dobré víry, která se tradičně v občanském právu uplatňuje. Právní úkon je proto učiněn vážně (§ 37 odst. 1 obč. zák., § 1 odst. 2 obch. zák.), je-li projev učiněn takovým způsobem, že to vzhledem k dané situaci nevzbuzuje pochybnosti o tom, že jednající projevuje skutečnou vůli učinit právní úkon. V takovém případě není pro posouzení vážnosti významné, že snad vnitřní neprojevená vůle jednajícího byla jiná (srov. např. Jiří Spáčil, Vážná vůle jako základní náležitost právního úkonu v právní vědě a v judikatuře, Právní rozhledy 22/2004, s. 811). Navrhovatel však žádné skutkové okolnosti (které jedině soud posuzuje) o nevážně projevené vůli netvrdil a tyto ani nevyšly najevo.

20. V rámci vyčerpání možného posouzení věci odvolací soud dodává, že nelze dovodit ani to, že navrhovatel předmětnou smlouvu uzavřel v omylu. Je namístě odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2010), podle kterých se jednající osoba ve smyslu § 49a věty první obč. zák. (ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák.) může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Takovým je jen omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, aby se takovému omylu vyhnul, resp. na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, kde se přiléhavě uvádí, že o omluvitelný omyl nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Pokud si navrhovatel v takto významné záležitosti před podpisem předmětnou smlouvu sestávající z jedné strany jasného a srozumitelného textu náležitě nepřečetl (anebo si k tomu účelu nesjednal osobu odborně zdatnou, např. právního zástupce), a nadto podepsal i ujednání obsažené v jejím čl. VI. (výše citované), pak z takto projevené lehkomyslnosti nemůže dovozovat pro sebe žádný prospěch. Přihlížet k takovému chování a jeho důsledkům (neomluvitelnému omylu) by se příčilo zásadě zákazu bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c) o. z., jež se v poměrech právních vztahů vzniklých před 1. 1. 2014 uplatní bez ohledu na § 3030 o. z., protože tato soukromoprávní zásada platila i v poměrech obč. zák. a obch. zák.

21. Skutečnosti vedoucí k závěru o uzavření předmětné smlouvy v rozporu s dobrými mravy zjištěny a ani tvrzeny taktéž nebyly.

22. Neprovedené důkazy zmíněné odvolatelem nejsou způsobilé na tomto posouzení čehokoliv změnit (neboť navrhovatel netvrdil žádné skutečnosti, rozhodné pro posouzení věci, které by těmito důkazy měly být objasněny), pročež je jejich neprovedení, resp. zamítnutí návrhu na jejich provedení, opodstatněné. Další odvolací námitky pak nejsou zjevně způsobilé výše dovozené právní závěry o nedůvodnosti návrhu zvrátit.

23. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně návrh ve věci samé posoudil správně, pročež odvolací soud předmětné usnesení v této části podle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.).

24. Správný však není výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně totiž neurčil 1. a 2. účastnici jako subjekty, kterým náklady řízení náleží, neboť tímto subjektem není jejich právní zástupce, a stejně tak správně neučil výši nákladů, která jim náleží. Náklady řízení je namístě stanovit na podkladě § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť 1. a 2. účastnice byly v řízení před soudem prvního stupně plně úspěšné. Tvrzení o nepříznivém majetkovém stavu navrhovatele (o jediném jeho příjmu spočívajícím ve starobním důchodu ve výši 13 101 Kč, absenci úspor, majetku atd.) pro rozhodnutí o tom, že není povinen platit náklady řízení 1. a 2. účastnici (§ 150 o. s. ř.) nepostačuje, neboť neúspěch navrhovatele v řízení je založen na od počátku řízení nedůvodné právní argumentaci a dopady jeho majetkových poměrů (za tohoto stavu) nelze bez dalšího přenášet do poměrů 1. a 2. účastnice v podobě nepřiznání jím náležející náhrady nákladů řízení, neboť podání návrhu nijak nezavinily. Neboli, navrhovatelem tvrzené skutečnosti nezakládají mimořádnou situaci, ve které by bylo přiznání nákladů řízení 1. a 2. účastnici nespravedlivé. Částka nákladů řízení pak není ani nepřiměřeně vysokou.

25. Za společné úkony právní služby vykonané právním zástupcem 1. a 2. účastnice náleží každé z nich odměna snížená o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „AT“; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, nebo ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5830/2016). Za každý úkon právní služby vykonaný jejich zástupcem náleží 1. a 2. účastnici částka 3 100 Kč (před případným snížením o 20 %) podle § 9 odst. 4 písm. c) AT z tarifní hodnoty 50 000 Kč (ve spojení s § 7 bod 5 AT, což je opodstatněno typovou obtížností posuzované věci, jež se projevuje ve stanovení věcné příslušnosti podepsaného soudu k jejímu projednání).

26. Konkrétně náleží 1. účastnici náklady řízení za 8 úkonů právní služby, a to 1x za přípravu a převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT ve výši 3 100 Kč, 2x za účast na jednání ve dnech 5. 9. 2012 a 14. 9. 2012 dle § 11 odst. 1 písm. g) AT ve výši 2x 3 100 Kč, 2x za účast na jednáních ve dnech 26. 7. 2016 a 5. 8. 2016 ve výši 2x 3100 Kč – 20 %, 1x za písemné podání ve věci samé ze dne 4. 8. 2016 dle § 11 odst. 1 písm. d) AT ve výši 3 100 Kč – 20 %, 1x za odvolání proti usnesení o vrácení jistoty složené stran návrhu na vydání předběžného opatření dle § 11 odst. 2 písm. c) AT ve výši z částky 3 100 Kč, a 1x za účast na jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení usnesení ve věci samé dle § 11 odst. 2, písm. f) AT, ve výši z částky 3 100 Kč – 20%.

1. účastnici za těchto 8 úkonů právní služby dále náleží paušální náhrada ve výši 8x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT.

1. účastnici náleží dále 300 Kč za první vyjádření k návrhu ve věci samé ze dne 8. 12. 2011, a to na podkladě § 13 odst. 3 AT, per analogiím [na podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/2013 (dle jehož nosných důvodů, zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 o. s. ř. účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 AT). Jelikož navrhovatel zastoupen advokátem byl, náleží 1. účastnici za tento úkon 300 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d) AT]. Celkem tak 1. účastnici na nákladech řízení za řízení před soudem prvního stupně náleží 22 200 Kč (3x 3100 Kč + 1 500 Kč + 3x 3100 Kč – 20% + 1550 Kč – 20% + 8x 300 Kč + 300 Kč).

27. Konkrétně 2. účastnici pak náleží náklady řízení za 5 úkonů právní služby, a to 1x za přípravu a převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT ve výši 3 100 Kč, 2x za účast na jednáních ve dnech 26. 7. 2016 a 5. 8. 2016 ve výši 2x 3100 Kč – 20 %, 1x za písemné podání ve věci samé ze dne 4. 8. 2016 dle § 11 odst. 1 písm. d) AT ve výši 3 100 Kč – 20 % a 1x za účast na jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení usnesení ve věci samé dle § 11 odst. 2, písm. f) AT. ve výši z částky 3 100 Kč – 20%.

1. účastnici za těchto 5 úkonů právní služby dále náleží paušální náhrada ve výši 5x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. 1 Celkem tak 2. účastnici na nákladech řízení za řízení před soudem prvního stupně náleží 13 280 Kč (3 100 Kč + 3x 3 100 Kč – 20% + 1 550 Kč – 20 % + 1 500 Kč).

28. Odvolací soud proto výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. (výrok II.).

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a to ve shodě s již vyloženými principy. Právní zástupce 1. a 2. účastnice účelně vykonal toliko úkon spočívající v účasti na jednání odvolacího soudu dne 2. 7. 2021 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, za což každé z nich náleží 3 100 Kč – 20 % a dále 300 Kč představující náhradu dle § 13 odst. 3 AT. Úkon spočívající ve vykonání porady s klientem (1. a 2. účastnící) nebyl hodnocen jako úkon účelný, neboť argumentace uplatněná navrhovatelem v odvolání nebyla v ničem zásadně nová, pročež uskutečnění porady přesahující jednu hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) AT nebylo objektivně nutné. Každé z účastnic proto na nákladech odvolacího řízení náleží 2 780 Kč (výrok III.).

Poučení