7 Cmo 109/2022 - 170

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudkyň JUDr. Lenky Grollové a JUDr. Milady Uhlířové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2) [Jméno advokáta C], narozený dne [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] zastoupený advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] 3) [Jméno advokáta E], IČO [IČO advokáta E] sídlem [Adresa advokáta E] o určení členství v bytovém družstvu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2022, č. j. 56 Cm 124/2018 - 141 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se: a) ve výroku I., III. a IV. potvrzuje, b) ve výroku II. mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení žalované 1) činí 39 811,42 Kč, jinak se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 528 Kč k rukám jejího zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem výrokem I. žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je členem Bytového družstva [adresa], se sídlem [adresa], IČO [IČO advokáta E], s právem nájmu bytu číslo 26 v domě na adrese [adresa], o velikosti 3+1, zamítl, ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 33 640 Kč k rukám zástupce žalované 1) [Jméno advokáta B] do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku III. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku IV. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) žádný z účastníků nemá též právo na náhradu nákladů řízení.

2. Ve vedeném řízení se jedná o druhé meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně. První rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2019, č. j. 56 Cm 124/2018 - 99 (zcela zamítající podanou žalobu), byl k odvolání žalobkyně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2021, č. j. 7 Cmo 224/2020 – 120, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 26. 1. 2019 domáhá určení členství v Bytovém družstvu [adresa], se sídlem [adresa], IČO [IČO advokáta E], s právem nájmu bytu č. 26 v domě na adrese [adresa], o velikosti 3+1 (dále i jen „Byt”). Žalobkyně uvedla, že se ke dni 29. 8. 2000 stala zakládající členkou družstva, a že dne 28. 2. 2001 uzavřela s žalovaným 3) nájemní smlouvu o nájmu bytu číslo 26, přičemž nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a její platnost nebyla nikdy ukončena. Žalobkyně se následně dohodla s žalovanými 1) a 2) na tom, že budou Byt užívat a žalobkyně bude užívat menší byt, jehož oprávněným nájemcem je žalovaná 1). K převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu nikdy nedošlo. Dne 31. srpna 2004 byla mezi žalovaným 3) a žalovanými 1) a 2) uzavřena smlouva o nájmu bytu č. 26, ve které jsou žalovaní 1) a 2) označeni jako „člen družstva“, přestože k převodu členského podílu nikdy nedošlo a žádný z účastníků nedisponuje žádnou listinou, která by převod prokazovala. Vzhledem k rozvodovému řízení mezi žalovanými 1) a 2) vyzvala žalobkyně žalovanou 1) k předání Bytu, což však žalovaná 1) odmítla s tím, že žalobkyně v roce 2004 převedla družstevní podíl včetně práva nájmu na žalované 1) a 2), kteří se tak staly členy bytového družstva a nájemci Bytu. Žalovaný 3) i žalovaný 2) nezpochybňují, že žalobkyně je členem družstva a oprávněným nájemcem bytu č. 26, avšak žalovaná 1) tuto skutečnost nadále rozporuje. Proto je dán naléhavý právní zájem na určení jejího členství v Družstvu.

4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že od léta roku 2004 až do roku 2016 Byt fakticky užívali první a druhý žalovaní, poté po rozvodu jejich manželství Byt dosud užívá první žalovaná s dětmi. Rovněž je mezi účastníky nesporné, že „menší“ byt, jehož oprávněným nájemcem je žalovaná 1), užívá od roku 2004 žalobkyně. [právnická osoba] ze svých zjištění z provedeného dokazování (odst. 6 – 18 rozsudku), kdy žalovaná 1) po poučení soudu prvního stupně ohledně existence smlouvy o převodu členských práv a jejích náležitostí dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. doplnila svá tvrzení tak, že mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) (v souvislosti s těhotenstvím první žalované a nutnosti většího bytu) byla v průběhu léta 2004 uzavřena ústní dohoda, na základě které na žalovaní 1) a 2) budou převedena členská práva a povinnosti k Bytu a žalobkyně bude bydlet v bytě, jehož oprávněným nájemcem je žalovaná 1), na základě bezúplatného práva bydlení na neurčitou dobu. K úplatnosti či bezúplatnosti převodu členských práv a povinností k Bytu uvedla, že bylo sjednáno, že za to, že žalobkyně převede členská práva a povinnosti k Bytu na první a druhého žalované, jí bude dáno bezúplatné životní užívání bytu, jehož oprávněným nájemcem je žalovaná [právnická osoba] vše za předpokladu, že není zpochybňován převod členských práv a povinnosti k Bytu na žalované 1) a [právnická osoba] prokázání těchto tvrzení žalovaná 1) navrhla provedení výslechu její matky [Jméno] Od provedení tohoto výslechu pak žalovaná 1) upustila a jiné důkazy k prokázání jejích tvrzení neoznačila.

5. Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že žalované 1) se nepodařilo dostatečně tvrdit, ale ani prokázat, že byla ústní smlouva o převodu členských práv a povinností mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) uzavřena, včetně všech obligatorních náležitostí této smlouvy a její účinnosti vůči družstvu. Poté poučil účastníky řízení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. o změně právní kvalifikace, když s ohledem na skutková zjištění po provedeném dokazování, zejména na závěry o faktickém užívání Bytu prvním a druhou žalovanou v období od léta roku 2004 prakticky dosud, včetně výkonu členských práv a povinností těmito žalovanými, soud věc právně posuzoval z hlediska vydržení členského podílu v družstvu.

6. Soud prvního stupně měl po provedeného dokazování za prokázané, že žalovaní 1) a 2) Byt dlouhodobě od roku 2004 minimálně do roku 2016 užívali a ovládali jej v dobré víře, že jsou členy družstva, chopili se členského podílu v družstvu jako celku, uzavřeli s družstvem nájemní smlouvu a vykonávali práva a povinnosti členů družstva, účastnili se členských schůzí, družstvo s nimi jako se členy družstva po celou uvedenou dobu jednalo, na druhého žalovaného byl vystaven předpis záloh a evidenční list. Při posuzování dobré víry v dané věci je dle soudu prvního stupně bez významu, že první žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní stran prokázání uzavření platné smlouvy o převodu členských práv a povinností. Rozhodné je, že žalobkyně a žalovaní po celou dobu (od roku 2004 minimálně do roku 2016) vystupovali ve vztahu k žalovaným 1) a 2) jakožto nositelům členských práv a povinností k Bytu. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaní 1) a 2) vydrželi členský podíl k Bytu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010) a vydrželi-li tedy členský podíl k bytu, nemůže být žalobkyně úspěšná s požadavkem na určení svého členství v Bytovém družstvu [adresa] s právem nájmu bytu č. 26 v domě na adrese [adresa], o velikosti 3+1. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl. Žalované 1) přiznal dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení a jejich výši určil částkou 33 640, 42 Kč (odst. 27 rozsudku). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení úspěšní žalovaní 2) a 3) se tohoto svého práva výslovně vzdali.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolala žalobkyně, která namítala, že: a) rozsudek je naprosto vnitřně rozporný, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V odst. 21. rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že:.. byla uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností k bytu, o čemž tito účastníci informovali bytové družstvo – žalovaného 3), uvedené skutečnosti jsou jednoznačně prokázané nájemní smlouvou, který ale dle odvolatelky jednak neodpovídají výsledkům provedeného dokazování, když ani žalobkyně, ani žádný z žalovaných 1) a 2) nepotvrdili, že by provedli notifikaci převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve vztahu k žalovanému 3), který se rovněž vyjádřil tak, že žádné oznámení v tomto směru v archivu družstva neeviduje. A tyto závěry jsou i v rozporu s odst. 20. rozsudku, že: „první žalované se nepodařilo dostatečně tvrdit, ale ani prokázat, že byla ústní smlouvy o převodu členských práv a povinností mezi žalobkyní a první a druhým žalovanými uzavřena, včetně všech obligatorních náležitostí této smlouvy a její účinnosti vůči družstvu.“, b) soud prvního se při posuzování možného vydržení zcela nedostatečně zabýval otázkou existence, resp. neexistence dobré víry u žalovaných 1) a [právnická osoba] řádnému vydržení družstevního podílu by byl nezbytný nejen faktický dlouhodobý výkon členských práv a povinností, ale též dobrá víra o členství v družstvu, kterou je nutno zkoumat podle objektivních kritérií a musí se týkat nejen členského statusu, ale i nabývacího titulu. Přičemž dle odvolatelky se žalovaná 1) a žalovaný 2) nemohli domnívat, že by jim svědčil platný nabývací titul k družstevnímu podílu, navíc se nemohli ani domnívat, že se řádně ujali výkonu členských práv a povinností v situaci, kdyby nedošlo k jejich účinnému převodu ve vztahu k družstvu (pro absenci řádné notifikace). K tomu odkazovala a citovala z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2398/2010, s tím, že i Ústavní soud se opakovaně, kupříkladu v nálezu spisové značky III. ÚS 50/04, vyjádřil ke způsobu hodnocení dobré víry a posuzování oprávněnosti držby., c) předkládá pět vyúčtování služeb spojených s užíváním předmětného bytu, z nichž je zřejmé, že žalovaný 3) uvádí jako adresáta těchto vyúčtování právě žalobkyni, což dokládá ke konstatování soudu prvního stupně, že „žalobkyně se až nyní domáhá určení, přestože až dosud nevyvíjela žádnou aktivitu, ze které by bylo možno usuzovat, že se považuje za členku družstva“.

8. Odvolatelka proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že podané žalobě vyhoví a žalované 1) uloží povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni, in eventum, aby v případě, kdy dle názoru odvolacího soudu nebudou splněny podmínky pro jeho změnu, jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

9. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná 1) tak, že je nedůvodné. Uvedla, že prakticky všichni účastníci neměli v průběhu mnoha let jakékoli pochybnosti o tom, že se žalovaní 1) a 2) stali družstevníky namísto žalobkyně, takto s nimi bylo dlouhodobě jednáno a nikdo jejich družstevní členství ani nájem bytu, který jim jako členům družstva náležel, nezpochybňoval. Tyto skutečnosti na základě provedeného dokazování soud prvního stupně srozumitelně popsal a vyhodnotil tak, že se prakticky všichni účastníci chovali jednotně, neměli pochyb o tom, že členství na žalované 1) a 2) platně přešlo. Pokud s nimi tedy někdo jednal ve smyslu doručování pozvánek na členské schůze, vystavování nájemní smlouvy, zasílání vyúčtování, vedení jejich jmen v seznamu členů atd., pak tak rozhodně nečinil v nějakém omylu ani tzv. na oko, tedy že by všichni zúčastnění vedli jakousi nemístnou „hru na členství v bytovém družstvu“, uváděli v omyl i notářku (osvědčující průběh členské schůze) apod., ačkoli by jinak věděli, že ve skutečnosti je členem Družstva i nadále žalobkyně. Časová spojitost mezi jednáním žalobkyně na straně jedné a rozvratem a následným rozvodem manželství žalovaných 1) a 2) na straně druhé je zřejmá, protože žalobkyně se začala domáhat svých práv v rozporu s tím, jak do té doby sama ve vztahu ke svému synovi a snaše jednala, a to až v době, kdy se začaly řešit otázky kolem rozvodu manželství žalovaných 1) a 2). Motivace žalobkyně k takovému jednání je zřejmá a nelze nevidět ani tomu odpovídající procesní součinnost syna žalobkyně žalovaného 2) v celém řízení, když se svojí procesní aktivitou snaží vyloučit z rámce SJM majetek, který je předmětem vypořádání, z něhož by případně jako rozvedený manžel měl vyplácet žalovanou 1) jako svoji bývalou manželku. Za zjištěného skutkového stavu tedy byla celá věc zcela správně posouzena z hlediska vydržení členského podílu v družstvu, resp. družstevního podílu, které svědčí ve prospěch žalovaných 1) a 2). Argumentace odvolatelky o jednotlivých skutečnostech nezpochybňuje sama o sobě již opakovaně konstatované jednání všech zúčastněných, kteří se dlouhá léta chovali zcela přesvědčivě a nepochybně jednali i v dobré víře tak, že žalovaní 1) a 2) jsou členy družstva, náleží jim právo vykonávat všechna zmíněná práva a povinnosti členů družstva, přičemž nikdo i přes výše uvedené nedostatky, namítané žalobkyní v odvolání, členství žalovaných 1) a 2) nezpochybňoval. Odvolatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu je vytrhávána z kontextu a skutkové okolnosti nenasvědčují tomu, že by mělo být podle ní v projednávaném případě postupováno, resp. že by na předmětnou věc byla aplikovatelná. Změnu ve skutkových závěrech a právním hodnocení pak nemůže vyvolat ani námitka, že žalobkyně aktuálně (po podání žaloby) vyvíjí aktivitu, a že disponuje ročními vyúčtováními služeb vystavenými tzv. na její jméno, když samotná vůle Družstva nemá žádnou relevanci měnit právní vztahy mezi účastníky. Žalovaná 1) proto navrhla, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který je věcně správný, a aby žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1), které jí vznikly právním zastoupením. Náklady odvolacího řízení spočívají v odměně advokáta za 2 poskytnuté úkony právní služby, v paušální náhradě hotových výdajů, v cestovném [adresa] a zpět, k čemuž odkázal na jeho specifikaci a doložení v řízení před soudem prvního stupně s tím, že sazba pro letošní rok činí 7,60 Kč/km, a v náhradě za promeškaný čas, to vše včetně DPH.

10. K odvolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný 2) de facto tak, že s ním souhlasí. Stejně jako odvolatelka uvedl, že skutkový závěr soudu prvního stupně, že byla uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností (odst. 21 rozsudku), v níž ale absentovaly podstatné náležitosti (odst. 20 rozsudku), je nesprávný a není z něj ani zřejmé, na čem přesně se účastníci měli podle soudu dohodnout. V řízení bylo zároveň vyvráceno, že by došlo k jakékoliv notifikaci tvrzeného převodu družstvu a není proto správný skutkový závěr soudu prvního stupně (odst. 21 rozsudku), že účastníci informovali bytové družstvo o převodu členských práv, a zcela jistě se tak nestalo v souladu s § 230 obch. zák. Pokud se žalovaní nestali nabyvateli členských práv podle platně uzavřené smlouvy o převodu a zároveň nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby taková smlouva nabyla účinků vůči družstvu, nemohli se žalovaní ani chopit výkonu členských práv, a to bez ohledu na to, zda se stali nájemci a účastnili se členských schůzí družstva. K tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je přitom nezbytné, aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, přičemž nositelem členských práv se nabyvatel stává až předložením dohody družstvu (nebo písemným oznámením původního člena), přičemž dobrá víra o tom, že se nabyvatel chopil všech členských práv, je přesvědčení o tom, že nejedná bezprávně, což je ale třeba hodnotit objektivně, tj. podle toho, zda při běžné opatrnosti nemohl mít pochybnost o tom, že mu členská práva patří (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3324/2012). Žalovaný 2) považuje za nesprávný i skutkový a právní závěr soudu prvního stupně, že žalovaní od roku 2014 do roku 2016 užívali družstevní byt v dobré víře, že jsou členy družstva, protože nikdo ze zúčastněných se nemohl domnívat, že byla uzavřena platná smlouva o převodu členských práv, neboť i podle zjištění soudu její podstatné náležitosti sjednány nebyly, ani že by taková dohoda mohla založit účinky vůči družstvu, jemuž nebyla předložena ani písemně oznámena. Žalovaný 2) zpochybnil, že by se subjektivně považoval za člena družstva. Sám neinicioval uzavření nájemní smlouvy, ta byla uzavřena z podnětu bytového družstva, družstvu neoznamoval uzavření smlouvy o převodu podílu, neměl vliv na to, zda byl jako člen evidován a své postavení v zásadě vnímal tak, že odpovídá rámci danému dohodou o směně užívacích práv (viz např. vyjádření na jednání soudu dne 21. 3. 2022 - str. 2 protokolu). Podstatné pro něj bylo to, že měl možnost byt fakticky užívat. V daném případě zůstává mezi účastníky sporné, zda se dohodli pouze na směně užívacích práv, nebo na převodu podílu. Žalovaný 2) se připojil k odvolacímu návrhu žalobkyně a navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané žalobě vyhoví. V případě, kdy dle názoru odvolacího soudu nebudou splněny podmínky pro jeho změnu, jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se výslovně vzdal.

11. Žalovaný 3) se k odvolání věcně nevyjádřil a rozhodnutí ponechal na úvaze odvolacího soudu. Práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se výslovně vzdal.

12. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek dle ust. § 212, § 212a a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Odvolací soud posuzoval danou věc s ohledem na ustanovení § 775 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále i jen obch. zák.), a s ohledem na ust. § 3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále i jen „obč. zák.“) platném do 31. 12. 2013.

14. Předně odvolací soud konstatuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých zjištění soud prvního stupně vycházel, jakými úvahami se řídil, z jaké právní úpravy vyšel, a proti tomu odvolatelka i brojí. (Ke kritériím přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Usnesení soudu prvního stupně je tedy přezkoumatelné. Odvolatelce lze přisvědčit toliko v tom, že mezi závěry soudu prvního stupně (odst. 20 a 21 napadeného rozsudku) je sice rozpor, ale z celého odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zjevné, že sám soud prvního stupně jím konstatované skutečnosti tj. že byla uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností k bytu, a že o jejím uzavření žalovaní 1) a 2) informovali bytové družstvo – žalovaného 3), v řízení nezjistil, a ani na nich nevystavěl své právní posouzení věci.

15. Vzhledem k postupu soudu prvního stupně v řízení a jeho odkazu na ust. § 80 o. s. ř. po provedeném dokazování, lze oprávněně usuzovat, že dle něj má žalobkyně podle uvedeného zákonného ustanovení na předmětném určení naléhavý právní zájem, s čímž se odvolací soud ztotožnil.

16. Podle ust. § 230 obch. zák. převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.

17. Podle § 269 odst. 2 obch. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.

18. Z ust. § 129 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

19. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

20. Podle § 134 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (odstavec1). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (odstavec 3).

21. Práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, tj. členský podíl, je věcí movitou, a proto jej dle ust. § 134 odst. 1 obč. zák. lze vydržet a vydržecí doba je tříletá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2012 29 Cdo 1989/2011 a ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, veřejnosti dostupná na www. nsoud.cz).

22. Vydržení je jedním z obecných způsobů nabytí vlastnictví ze zákona, přičemž podmínkou vydržení je oprávněná držba podle § 130 obč. zák. a uplynutí stanoveného času, po kterou má mít oprávněný držitel věc v nepřetržité držbě. Dobrá víra musí být posuzována se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat. K vydržení soud přihlíží vždy, tj. bez zřetele k tomu, zda se jej oprávněný dovolal či nikoli. Účelem institutu vydržení je umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem a uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním (viz např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 238). Dobrá víra musí být posuzována se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 353/2012, rozsudek ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, či ze dne 7. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo1401/2001, usnesení ze dne 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, usnesení ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010, usnesení ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010, či usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04). Obecně řečeno, v poměrech bytového družstva to znamená, že k tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je nezbytné kromě jiného, aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006).

23. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat; zda neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří nebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2358/2012, ze dne 30. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 179/2012). Oprávněnost dobré víry držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy hodnotit objektivně (nikoliv pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka) a se zřetelem ke všem okolnostem projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 353/2012).

24. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje, kromě zjištění soudu prvního stupně, že nájemní smlouva k předmětnému bytu č. 26 uzavřená dne 31. 8. 2004 mezi žalovaným 3) a žalovanými 1) a 2) byla uzavřena ode dne 1. 9. 2004 na dobu určitou (odst. 9 napadeného rozsudku), neboť po zopakování tohoto důkazu odvolacím soudem bylo z bodu 3 smlouvy zjištěno, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dále odvolací soud zopakoval soudem prvního stupně provedený důkaz, a to Notářský zápis ze dne 29. 12. 2014, Nz 177/2014, N 194/2014, včetně příloh tj. seznamu členů a preznešní listiny (č. l. 38 – 42 spisu), sepsaný [tituly před jménem] [Anonymizováno], notářkou se sídlem v [adresa], o rozhodnutí členské schůze Družstva, bodem I. písm. c), že předseda představenstva [tituly před jménem] [právnická osoba] o seznamu členů družstva prohlásil, že je aktuální a odpovídá seznamu členů ke dni konání členské schůze. Ostatní zjištění soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje.

25. Pokud pak žalovaná 1) tvrdila, že sama nemá písemný stejnopis smlouvy o převodu členských práv a povinností k dispozici, přičemž fakta nasvědčují tomu, že smlouva musela být uzavřena minimálně v ústní formě, a že tedy existovala jasná smluvní ujednání, o jejichž smyslu, významu a právních dopadech neměl žádný z účastníků nikdy žádné pochybnosti, tak soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2021, č. j. 7 Cmo 224/2020 – 120), postupoval správně dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., když žalovanou 1) vyzval k doplnění tvrzení stran uzavřené ústní smlouvy (č.l. 127 spisu protokol o jednání). Protože žalobkyně konkrétní tvrzení ohledně obligatorních náležitostí smlouvy nedotvrdila a na výslechu svědkyně své matky [tituly před jménem] [Jméno] netrvala, lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno uzavření ústní smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v Družstvu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2).

26. Dle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že dne 21. 9. 2004 se žalovaní 1) a 2) chopili jak individuálních práv a povinností určených stanovami a vztahujících se ke konkrétnímu bytu č. 26, včetně práva k nájmu bytu /viz nájemní smlouva uzavřené dne 31. 8. 2004 mezi žalovaným 3) a žalovanými 2) a 1) k předmětnému bytu č. 26, měsíční předpis nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním Bytu účinný od 1. 9. 2004/, tak že se dne 19. 4. 2005 chopili i práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, neboť se účastnili členských schůze Družstva, vykonávali hlasovací právo a podílení se tak na obchodním vedení družstva (viz zápis z výroční členské schůze Družstva ze dne 19. 4. 2005 včetně prezenční listiny, zápis z členské schůze Družstva z 10. 11. 2005 včetně prezenční listiny, zápis z členské schůze Družstva ze dne 29. 12. 2014 včetně prezenční listiny, seznamu členů Družstva – viz Notářský zápis ze dne 29. 12. 2014 Nz 177/2014, N 194/2014, včetně příloh).

27. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní 1) a 2) se chopili předmětného členského podílu v Družstvu jako celku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010).

28. Odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením dobré víry žalovaných 1) a 2) soudem prvního stupně.

29. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně od roku 2004 již jako členka Družstva nijak nejednala a ani se tak nechovala jak vůči žalovaným 1) a 2), tak ani vůči družstvu. A i Družstvo s ní téhož roku jako s členkou družstva přestalo jednat. Družstvo žalovaným 1) a 2) předložilo smlouvu o nájmu předmětného bytu, ve které byli označeni za členy družstva. Tuto smlouvu Družstvo se žalovanými 1) a 2) jako s členy družstva uzavřelo s účinností od 1. 9. 2004 na dobu neurčitou, přičemž od této doby s nimi Družstvo jako i s členy družstva jednalo, a to prokazatelně do dne 29. 12. 2014, přičemž i oni sami se zcela zjevně za členy družstva považovali, a tak také jednali. Tento stav bez jakýchkoliv pochybností ze stran všech účastníků řízení, trval minimálně do roku 2016, a nelze odhlédnout od toho, že tomu tak bylo do doby, než došlo k rozvratu a posléze rozvodu manželství žalovaných 1) a 2). Vzhledem ke všem těmto okolnostem, tak lze proto uzavřít, že žalovaní 1) a 2) byli ze subjektivního i objektivního hlediska v dobré víře, že smlouva o převodu předmětných práv a povinností spojených s členstvím v Družstvu, která může být uzavřena i v ústní formě, mezi nimi a žalobkyní v roce 2004 uzavřena byla, a že došlo k jejímu předložení, potažmo oznámení této skutečnosti Družstvu (§ 230 obch. zák.). Přičemž není třeba, aby uvedené právní důvody byly dány, neboť postačuje, že jsou domnělé. A žalovaná 1), a ani žalovaný 2) tak vzhledem ke všem okolnostem tohoto případu neměli, a ani mít nemohli, žádné důvodné pochybnosti o tom, že jim jako manželům předmětný členský podíl jako celek po právu patří, a to po celou vydržecí dobu, která je v tomto případě tříletá (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Nutno dodat, že takové pochybnosti neplynuly ani z jednání žalobkyně 1) a ani žalovaného 3).

30. Pokud pak žalovaný 2), který se de facto připojil k žalobě své matky, uvedl skutečnosti, kterými zpochybňoval své subjektivní přesvědčení, že by se považoval za člena Družstva, tak ty dle odvolacího soudu, nemohou jeho subjektivní přesvědčení, že se spolu s žalovanou 1) jako manželé stali členy Družstva s právem k nájmu bytu č. 26 v roce 2004, a že se za členy družstva považovali od tohoto roku po dobu více jak tří let v dobré víře, vyvrátit. Jednak je zcela obvyklé, že smlouvu o nájmu bytu připravuje a předkládá nájemci k podpisu pronajímatel bytu, v tomto případě tedy Družstvo, ale předně bylo v řízení prokázáno, že on sám se svou manželkou ji jako členové Družstva podepsali, stejně jako to, že tento právní úkon, a to ani své označení v něm, žalovaný 2) nijak ode dne 1. 9. 2004 po dobu více jak tří let nezpochybňoval, když práva z něj vzniklá spolu s manželkou vykonávali a stejně tak si i plnili své povinnosti z něj plynoucí. Žádná z okolností tohoto případu, nic nevypovídá o tom, že by se v rozhodné době žalovaný 2) spolu s žalovanou 1) ze subjektivního hlediska nepovažoval za člena družstva, a nebyly zde ani žádné skutečnosti, které by u nich objektivně o tom musely vyvolat pochybnost. Nynější zpochybňování správnosti Seznamu členů žalovaným 2), jakož i žalovaným 3) v tomto řízení, je dle odvolacího soudu, vzhledem k tomu za jaké období je vydržení v této věci posuzováno, bez významu. Nadto o jeho správnosti v roce 2014 zjevně neměl žalovaný 2) pochybnosti, když se spolu s žalovanou 1) této členské schůze jako společní členové družstva zúčastnili (viz příloha notářského zápisu č. 4 – Prezenční listina) a žádné pochybnosti nemělo ani Družstvo – žalovaný 3), když [tituly před jménem] [právnická osoba] o něm v notářském zápisu, jehož byl přílohou 3., prohlásil, že je aktuální a odpovídá seznamu členů družstva ke dni konání členské schůze /viz k důkazu zopakovaný Notářský zápis ze dne 29. 12. 2014 Nz 177/2014, N 194/2014 bod I. písm. c)/. Tato skutečnost pak svědčí tomu, že ani po uplynutí tříleté vydržecí doby se až do roku 2016 okolnosti tohoto případu nijak nezměnili.

31. Vzhledem ke všemu výše uvedenému a učiněným závěrům tak lze dle odvolacího soudu shrnout, že na faktický stav, který tu ohledně vlastnictví předmětného členského podílu jako celku nastal v roce 2004 a trval nepřetržitě se všemi jeho důsledky do roku 2016, a který nikdo z účastníků tohoto řízení, včetně žalovaného 3) nijak nezpochybňoval, naopak byl jimi zcela prokazatelně respektován, začali žalobkyně a žalovaný 2), zjevně v důsledku rozpadu a posléze rozvodu manželství žalovaných 1) a 2), k jejichž postoji se posléze připojil i žalovaný 3), nahlížet jinak, než tomu tak bylo v době pro posouzení vydržení předmětného členského podílu, rozhodné (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Skutečnosti těmito účastníky tvrzené, pak ale v řízení nevyvrátili již výše uvedený závěr, že žalovaní 1) a 2) se společně chopili členského podílu v Družstvu jako celku v dobré víře a tento faktický stav je nutno uvést do souladu se stavem právním.

32. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že dle ust. § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 věta první obč. zák. žalovaní 1) a 2) nabyli společné vlastnické právo k předmětnému členskému podílu v družstvu vydržením, neboť jako manželé byli jeho oprávněnými držiteli a měli jej nepřetržitě v držbě od 1. 9. 2004 po dobu tří let.

33. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1), tak to je souladné s ust. § 142 odst. 1 o. s . ř., kdy v řízení byla žalovaná 1) úspěšná, pročež jí náleží právo na náhradu nákladů řízení neúspěšnou žalovanou. V té časti, ve které ale soud prvního stupně určil výši náhrady nákladů řízení, pak ale správné není. Soud prvního stupně při určení výše odměny za 8 poskytnutých úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 AT) vycházel z tarifní hodnoty věci dle ust. § 9 odst. 3 písm. d) AT a při určení odměny ve výši za 1 poskytnutý úkon právní služby (§ 11 odst. 2 AT) vycházel z tarifní hodnoty věci dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT. Dle odvolacího soudu ale tato ustanovení AT na danou věc nedopadají, neboť v tomto řízení je rozhodováno o otázce družstva, pročež se za tarifní hodnotu věci považuje částka 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) AT. Odvolací soud proto přepočítal výši náhrady nákladů řízení žalované 1), a to z úřední povinnosti (§ 155 odst. 1, 2 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odměna za 8 úkonů právní služby poskytnutých advokátem žalované 1) činí 8 x 3 100 Kč /§ 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s ust. § 7 bod. 5 AT/. A za jeden úkon právní služby náleží odměna ve výši /§ 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) AT/, která činí 1 550 Kč /§ 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s ust. § 7 bod. 5 AT/. Ve zbylém rozsahu je soudem určená výše náhrady nákladů řízení žalované 1) souladná s právními předpisy. Odvolací soud proto celkem náhradu nákladů řízení žalované 1) určil ve výši 39 811,42 Kč, a to včetně 21 % DPH, jež celkem činí 6 909,42 Kč.

34. Protože žalovaný 2) a žalovaný 3) se svého práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdali, jsou správné výroky III. a IV. napadeného rozsudku, kterými soud prvního stupně rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení mezi žalobkyní a těmito žalovanými, jimž by jinak toto právo náleželo, neboť byli v řízení úspěšní (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

35. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i zčásti jeho výrok II. potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné; ve výroku II. v části určení výše náhrady nákladů řízení žalované 1) jej změnil za analogického použití ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku I. písm. b) výše.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) bylo rozhodnuto dle § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. a ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná 1) byla v odvolacím řízení úspěšná. Žalovaná uplatnila náhradu nákladů odvolacího řízení, které spočívají v odměně advokáta za 2 poskytnuté úkony právní služby advokátem dle § 11 odst. 1 písm. k) AT (vyjádření k odvolání) a § 11 odst. 1 písm. g) AT (účast při jednání odvolacího soudu), a jejíž výše se určuje 2 x 3 100 Kč /§ 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s ust. § 7 bod. 5 AT/. Dále se určuje: náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), náhrada cestovních výdajů dle ust. § 13 odst. 5 AT ve výši 674,38 Kč /cesta na jednání odvolacího soudu [adresa] a zpět. tj. 90 Km, osobním automobilem tov. zn. Ford Kuga, reg. zn. [SPZ], spotřeba pohonné hmoty 5,2 l/100 km (3. údaj v technickém průkazu), základní sazba 5,20 Kč na 1 km a průměrná cena pohonné hmoty 44,10 Kč dle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 467/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2023/, náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny ve výši 400 Kč /§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT/, a náhrada za 21% DPH ve výši 1 653,62 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení žalované 1) tak celkem činí 9 528 Kč, a v této výši jí byla i přiznána. Současně bylo určeno platební místo dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta pro splnění povinnosti dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

37. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž tito žalovaní, jež byli v odvolacím řízení úspěšní, se svého práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdali.

Poučení