7 Cmo 116/2020 - 1014

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Grollové a soudkyň JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Vladislavy Riegrové, Ph.D., ve věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele A], narozený dne [Datum narození navrhovatele A] bytem [Adresa navrhovatele A] za účasti: [Jméno navrhovatele B]., IČO [IČO navrhovatele B] sídlem [Adresa navrhovatele B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 939 909 Kč, o odvolání účastnice do usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2020, č. j. 42 Cm 20/2006-914, ve znění opravného usnesení ze dne 2. března 2020, č. j. 42 Cm 20/2006-918 takto:

Výrok

I.

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II. až V. potvrzuje.

II. Účastnice je povinna zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 955,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Návrhem doručeným soudu dne 16. 2. 2006 se navrhovatel vůči společnosti [Jméno navrhovatele B]., IČO [IČO navrhovatele B], sídlem [Adresa navrhovatele B] (dále též jen „Společnost“) domáhal zaplacení částky 3 146 470 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ode dne 4. 6. 2006 do zaplacení z právního důvodu úhrady vypořádacího podílu.

2. Usnesením ze dne 24. 9. 2008, č. j. 42 Cm 20/2006-104, soud prvního stupně ve výroku II. rozhodl, že Společnost je povinna zaplatit navrhovateli 354 961 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 11. 2005 do zaplacení do tří dnů od právní moci usnesení. Ve výroku I. soud návrh co do částky 2 791 509 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 4. 6. 2005 do zaplacení a co do úroku z prodlení v zákonné výši z částky 354 961 Kč ode dne 4. 6. 2005 do 31. 10. 2005, zamítl. Ve výroku III. uložil soud navrhovateli zaplatit Společnosti náklady řízení ve výši 76 623 Kč.

3. Usnesením ze dne 12. 11. 2009, č. j. 7 Cmo 143/2009-150, Vrchní soud v Praze toto usnesení prvostupňového soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že nejsou splněny předpoklady ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného usnesení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval zjištěním vypořádacího podílu navrhovatele ve Společnosti ke dni zániku jeho účasti 24. 1. 2005 s přihlédnutím k zásadám, na které poukázal Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích.

4. Usnesením ze dne 24. 10. 2016, č. j. 42 Cm 20/2006-828, soud prvního stupně ve výroku I. rozhodl, že Společnost je povinna zaplatit navrhovateli 918 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 11. 2005 do zaplacení s tím, že úrok z prodlení nebude v celkové kapitalizované výši snížen o již zaplacených 100 000 Kč, to vše do tří dnů od právní moci usnesení. Ve výroku II. soud návrh co do částky 2 227 970 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne 1. 11. 2005 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 146 470 Kč od 4. 6. 2005 do 31. 10. 2005, zamítl. Ve výroku III. uložil soud Společnosti povinnost nahradit navrhovateli náklady řízení ve výši 509 470 Kč do tří dnů od právní moci usnesení a ve výroku IV. uložil Společnosti povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 324 925,45 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

5. K odvolání navrhovatele i účastnice odvolací soud usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 7 Cmo 50/2017-898, ve výroku I. odvolání navrhovatele do části výroku I. týkající se příslušenství pohledávky odmítl. Ve výroku II. odvolací soud usnesení soudu prvního stupně za a) zrušil ve výrocích I. a II. v části týkající se příslušenství pohledávky; za b) zrušil ve výrocích III. a IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je v napadených částech výroků I. a II., tj. v částech týkajících se příslušenství pohledávky – úroku z prodlení, nepřezkoumatelné. Vedle toho je výrok I. v napadené části vadný.

6. V usnesení uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. zastavil řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 3 146 476 Kč od 4. 6. 2005 do 31. 7. 2005, ze částky 1 967 970 Kč od 1. 8. 2005 do 29. 5. 2011, z částky 2 017 970 Kč od 30. 5. 2011 do 28. 6. 2011, z částky 2 067 970 Kč od 29. 6. 2011 do 28. 9. 2011 z částky 2 107 970 Kč od 29. 9. 2011 do 31. 11. 2011, z částky 2 147 970 Kč od 1. 12. 2011 do 28. 3. 2012, z částky 2 187 970 Kč od 29. 3. 2012 do 29. 4. 2012, z částky 2 227 970 Kč od 30. 4. 2012 do zaplacení. Ve výroku II. soud uložil Společnosti povinnost zaplatit navrhovateli zákonný úrok z prodlení v celkové výši 939 909 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Ve výroku III. soud uložil navrhovateli povinnost nahradit Společnosti náhradu nákladů řízení ve výši 217 584,40 Kč (opravné usnesení ze dne 2. 3. 2020, č. j. 42 Cm 20/2006-918) k rukám jeho zástupce do 15 dnů od právní moci usnesení. Ve výroku IV. soud uložil navrhovateli povinnost zaplatit České republice prostřednictvím Krajského soudu v Plzni náklady řízení ve výši 113 724 Kč a to do 15 dnů od právní moci usnesení a ve výroku IV. uložil soud povinnost Společnosti nahradit České republice prostřednictvím Krajského soudu v Plzni náklady řízení ve výši 97 478 Kč, a to do 15 dnů od právní moci usnesení.

7. V odůvodnění soud uvedl, že dle navrhovatele se Společnost ocitla s úhradou vypořádacího podílu v prodlení ode dne 1. 8. 2005, k úhradě celého dluhu došlo dne 24. 1. 2017. Zákonný úrok z vypořádacího podílu za uvedené období činil v kapitalizované výši 1 039 909 Kč, a protože Společnost na něj již v průběhu řízení uhradila 100 000 Kč, požadoval navrhovatel úrok z prodlení ve výši 939 909 Kč. Na danou věc soud aplikoval ustanovení § 150 odst. 3 zákona č. 513/1991, obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), § 113 odst. 5 a 6 a § 369 obch. zák. Soud dále uvedl, že pro účely rozhodnutí o úrocích z prodlení již nedoplňoval dokazování, vyšel z důkazu provedených před dřívějším meritorním rozhodnutím v této věci, z nichž byla zjištěna výše vypořádacího podílu 1 363 500 Kč. Na vypořádací podíl bylo navrhovateli poskytnuto ještě před zahájením řízení věcné plnění v hodnotě 185 000 Kč a v průběhu řízení na něj bylo zaplaceno 360 000 Kč. Spor mezi účastníky, kolik z celkové zaplacené částky 360 000 Kč připadlo na jistinu a kolik na úrok z prodlení, byl již vyřešen tím, že rozhodnutí o jistině v obou částech nabylo právní moci a Společnost ještě v průběhu řízení uhradila zůstatek dluhu ve výši, která odpovídala její povinnosti k placení podle posledního meritorního rozhodnutí ve věci. Společnost také neměla námitky proti tomu, že navrhovatel snížil o zaplacených 100 000 Kč svůj požadavek na úrok z prodlení v kapitalizované výši. Za této situace nebylo důvodu, proč se částečným plněním na dluh a účelem provedených plateb znovu zabývat. Navrhovatel vyšel z předpokladu, že Společnost se ocitla v prodlení s úhradou dluhu od 1. 8. 2005, což v zásadě odpovídalo závěru odvolacího soudu v jeho prvním rozhodnutí v této věci, podle něhož navrhovatelova účast ve Společnosti zanikla dne 24. 1. 2005. Podle citovaného ustanovení § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. měla Společnost do šesti měsíců po zániku navrhovatelovi účasti rozhodnout o uvolněném podílu; tato lhůta běžela do 24. 7. 2005. Společnost o podílu rozhodla až 6. 10. 2005 (správně 17. 10. 2005, kdy Společnost uzavřela se společníkem [tituly před jménem] [Jméno] ve formě notářského zápisu smlouvu o jeho úplatném převodu – viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2008, č. j. 42 Cm 20/2006-104, a usnesení ze dne 24. 10. 2016, č. j. 42 Cm 20/2006-828). Naložení s obchodním podílem však již na splatnost vypořádacího podílu podle citovaných ustanovení nemělo vliv. Od 25. 7. 2005 započala svůj běh lhůta bez zbytečného odkladu pro vyplacení vypořádacího podílu, která s ohledem na ustálenou judikaturu trvala tři dny, tedy od 25. 7. 2005 do 28. 7. 2005. Společnost se pak ocitla od 29. 7. 2005 v prodlení s vyplacením vypořádacího podílu. Pokud navrhovatel požadoval úrok z prodlení až od 1. 8. 2005, pak soud jeho požadavek respektoval ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Navrhovatel správně vypočetl úrok z prodlení podle postupně se měnící výše dluhu a doby prodlení na částku 1 039 909 Kč podle § 369 obch. zák. Společnost byla v prodlení po navrhovatelem tvrzené období od 1. 8. 2005 do 24. 1. 2017, kdy došlo k úhradě zůstatku dluhu. Dluh se během tohoto období postupně snižoval a činil v období od 1. 8. 2005 do 29. 5. 2011 částku 1 178 500 Kč, od 30. 5. 2011 do 28. 6. 2011 částku 1 128 500 Kč, od 29. 6. 2011 do 28. 9. 2011 částku 1 078 500 Kč, od 29. 9. 2011 do 30. 11. 2011 částku 1 038 500 Kč, od 1. 12. 2011 do 28. 3. 2012 částku 998 500 Kč, od 29. 3. 2012 do 29. 4. 2012 částku 958 500 Kč, od 30. 4. 2012 do 30. 6. 2012 částku 918 500 Kč a od 1. 7. 2012 do 24. 1. 2017 částku 918 500 Kč. S ohledem na počátek prodlení 1. 8. 2005 bylo nutno výši úroku z prodlení stanovit podle tehdy platných předpisů jako výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7% bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvalo prodlení dlužníka, byla výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Celková kapitalizovaná výše úroku z prodlení po zohlednění částky 100 000 Kč činila 939 909 Kč. Soud prvního stupně při rozhodnutí o úrocích z prodlení nepřihlédl k tvrzení Společnosti, podle níž se nemohla dostat do prodlení, pokud jí nebyla známa výše vypořádacího podílu. V tomto směru byl soud prvního stupně vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nebylo nutno, aby Společnost vyčkávala zahájení soudního řízení o stanovení výše vypořádacího podílu soudem, nýbrž si mohla sama, třeba i za pomoci znalce, zjistit výši vypořádacího podílu a navrhovateli jej vyplatit. Obchodní zákoník v § 113 stanovil dostatečně dlouhou lhůtu pro vyplacení vypořádacího podílu a nikterak splatnost nevázal na nutnost pořídit znalecký posudek, či snad na potřebu zahájit soudní spor. Bylo na Společnosti, aby dostála svým zákonným povinnostem podle citovaného ustanovení a navrhovateli včas vypořádací podíl vyplatila. Pokud tak neučinila, tak se marným uplynutím platební lhůty ocitla v prodlení a stíhala ji povinnost uhradit úrok z prodlení v zákonné výši dle § 369 obch. zák. S ohledem na výše uvedené skutkové a právní závěry soud prvního stupně změněné žalobě vyhověl podle § 113 odst. 5 a 6 a § 369 obch. zák. a současně rozhodl o nákladech řízení. Ohledně nákladů řízení odvolací soud rovněž vyslovil závazný právní názor, podle něhož mělo být o nákladech rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k poměru úspěchu účastníku ve věci s tím, že navrhovatelův úspěch odpovídal částce 918 500 Kč a neúspěch částce 2 227 970 Kč. Důvod pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. soud prvního stupně neshledal. Nákladový výrok III. je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že úspěch Společnosti ve sporu byl 70%, její neúspěch 30%, poměr úspěchu a neúspěchu činí 40%. Z částky 543 961 Kč činí 40% částku 217 584,40 Kč. Výroky IV. a V. jsou odůvodněny § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že náklady nesené státem činí celkem 324 925,45 Kč, a to za svědečné 3 000 Kč, za znalečné 234 800 Kč a 87 125,45 Kč za doplněk znaleckého posudku. Z této částky je proto navrhovatel povinen zaplatit 113 724 Kč a Společnost 97 478 Kč (70% a 30%) s tím, že Společnosti bylo uloženo nahradit 30% nákladů a navrhovateli po zohlednění jeho polovičního osvobození od soudních poplatků jednu polovinu z 70%, tj. 35% nákladů.

8. Do tohoto usnesení podali odvolání navrhovatel i Společnost. Navrhovatel podal odvolání do výroku III., Společnost napadla výrok II. a V.

9. Navrhovatel vzal své odvolání do výroku III. dotčeného usnesení podáním doručeným soudu dne 5. 3. 2020 v celém rozsahu zpět. Odvolací soud proto usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 7 Cmo 116/2020-963, odvolací řízení do výroku III. vůči navrhovateli zastavil.

10. Společnost v odvolání nezpochybnila výši vypočteného zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny za období od 1. 8. 2005 do 24. 1. 2017. Brojila však proti závěru o době prodlení. Uvedla, že je srozuměna s právním názorem odvolacího soudu, a tedy že právní názor odvolacího soudu respektoval napadeným usnesením ze dne 24. 2. 2020 rovněž soud prvního stupně. Avšak i nadále Společnost brojí proti závěru, že byla v prodlení s plněním peněžitého závazku vůči navrhovateli, a tedy že je povinna hradit úrok z prodlení. Právní názor o prodlení Společnosti a s tím spojenou povinností k úhradě úroku z prodlení je zjevně nesprávný, a to až do okamžiku, kdy se oba účastníci ve výsledku dodatku č. 1 ze dne 20. 5. 2016 ke znaleckému posudku ze dne 19. 11. 2013 dozvěděli o konečné výši vypořádacího podílu ve prospěch navrhovatele. Nalézacím soudem i odvolacím soudem je nesprávně vyloženo ustanovení § 113 obch. zák., a to k tíži Společnosti, pokud obecné soudy na jedné straně nespatřují pochybení navrhovatele v tom, že se domáhal v řízení zaplacení částky 3 146 470 Kč, přestože výše vypořádacího podílu byla v řízení znaleckým posudkem, resp. dodatkem znaleckého posudku, určena na částku 1 363 500 Kč, a přestože Společnost ještě před zahájením řízení vyčíslila vypořádací podíl ve prospěch navrhovatele na částku 354 961 Kč a činila vše pro řádnou a včasnou úhradu takto vypočteného vypořádacího podílu ve prospěch navrhovatele. Společnost odmítá opakovanou argumentaci obecných soudů, že sama měla řádně vyčíslit výši vypořádacího podílu a tento ve prospěch navrhovatele uhradit, a že tak neučinila, porušila svou zákonnou povinnost podle § 113 obch. zák. Společnost namítá, že pokud bylo meritorním rozhodnutím nalézacího soudu uloženo Společnosti zaplatit ve prospěch navrhovatele částku 1 363 500 Kč, a to jako vypořádací podíl určený dodatkem č. 1 ze dne 20. 5. 2016 ke znaleckému posudku ze dne 19. 11. 2013, pak Společnost nemohla být nejméně do 20. 5. 2016 v prodlení s úhradou vypořádacího podílu ve prospěch navrhovatele. Společnost dále uvedla, že čelila naprosté nepředvídatelnosti v rozhodování obecných soudů, a obsáhle k tomu argumentuje. Určení výše vypořádacího podílu ve prospěch navrhovatele bylo zásadní spornou otázkou, přičemž tato předběžná otázka byla složitá, a v konečném důsledku vyžadovala opakované odborné zkoumání. Nemůže jít k tíži Společnosti, že nalézací soud si obstaral podklad pro rozhodnutí ve věci samé až ke dni vypracování dodatku č. 1 znaleckého posudku č. 19-11-2013/237, zpracovatele [právnická osoba], který byl vypracován ke dni 20. 5. 2016. Společnost tedy namítá, že pokud bez znaleckého posudku ustanoveného znaleckého ústavu, a to až ve formě dodatku č. 1 ze dne 20. 5. 2016 ke znaleckému posudku ze dne 19. 11. 2013, neměl nalézací soud podklad pro rozhodnutí, a tedy neznal výši vypořádacího podílu, pak objektivně nebylo v možnostech Společnosti určit výši vypořádacího podílu navrhovatele dříve, ve lhůtě splatnosti podle § 150 odst. 3 obch. zák. Pokud Společnost nebyla srozuměna a nemohla vědět, v jaké výši je povinna ve prospěch navrhovatele vyplatit vypořádací podíl, pak nebyla a nemohla být v prodlení s úhradou vypořádacího podílu, neboť srozumění s termínem splatnosti ve znění § 150 odst. 3 obch. zák. je pouze jednou z podmínek splnění zákonné právní povinnosti. Pokud Společnost nevěděla a nemohla vědět, v jaké výši má vypořádací podíl navrhovateli vyplatit, pak jde ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu spisová značka 29 Cdo 2970/2013 o důležitou skutečnost, která Společnosti bránila ve splnění povinnosti, v důsledku čehož není Společnost v prodlení se splněním svého peněžitého závazku vůči navrhovateli, a navrhovatel tak nemůže mít nárok na zákonný úrok z prodlení za období od 1. 8. 2005 do 20. 5. 2016, případně nejméně do 12. 11. 2009. Na závěr odvolatelka uvádí, že dle jejího názoru na daný případ dopadají závěry Nejvyššího soudu deklarované v rozhodnutí spisová značka 28 Cdo 1422/2011 a spisová značka 25 Cdo 2595/99 zabývajících se otázkou využití institutu úroku z prodlení v rozporu s dobrými mravy. Je zcela nesporné, že Společnost měla svůj peněžitý závazek vůči navrhovateli splnit, a na rozdíl od navrhovatele činila vše k tomu, aby v řízení mohla být zjištěna objektivně správně výše nároku, a tedy se Společnost pouze domáhala svého práva, aby navrhovatel v řízení osvědčil svůj nárok nikoliv co do jeho právního důvodu, ale výlučně co do jeho výše, v čemž Společnosti daly výsledky znaleckého zkoumání zcela za pravdu, když znaleckým posudkem, resp. dodatkem znaleckého posudku, byla určena zcela odlišná výše vypořádacího podílu, než jakou požadoval navrhovatel v petitu svého návrhu. Ohledně odvolání do nákladového výroku V. Společnost uvedla, že pokud nezavinila nutnost vypracování dodatku č. 1 ze dne 20. 5. 2016 ke znaleckému posudku ze dne 19. 11. 2013, resp. nezavinila vadnost důkazu ve formě znaleckého posudku ze dne 19. 11. 2013 tak, že tento nemohl být podkladem pro rozhodnutí nalézacího soudu, neměla by být zavazována k úhradě nákladů za vypracování znaleckého posudku ve formě forenzního auditu ze dne 19. 11. 2013. Společnost akceptuje svůj podíl ve výši 30% na úhradě nákladů nesených státem, a to na svědečném a na znalečném za vypracování dodatku č. 1 ke znaleckému posudku, neboť toto jsou bez výhrady náklady, které vedly k opatření podkladů pro rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé. Pokud však znalecký posudek ve formě forenzního auditu ze dne 19. 11. 2013 nebyl a nemohl být podkladem pro rozhodnutí ve věci samé, není a nemůže být dán důvod k tíži Společnosti, aby uhradila podíl na nákladech za vypracování vadného, a z toho důvodu nepoužitelného důkazu odborné povahy. Společnost tak z výše uvedených důvodů uznává svůj podíl ve výši 30% na nákladech nesených státem za svědečné v částce 3 000 Kč a za znalečné za vypracování dodatku č. 1 znaleckého posudku v částce 97 478 Kč, tedy úhrady 30% celkové částky 100 478 Kč, což činí 30 144 Kč. Společnost proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadené usnesení ve výroku II. tak, že nárok navrhovatele na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 939 909 Kč se zamítá, a ve výroku V. tak, že Společnost je povinna zaplatit České republice prostřednictvím Krajského soudu v Plzni náklady řízení ve výši 30 144 Kč do 15 dnů od právní moci usnesení.

11. Navrhovatel ve vyjádření k odvolání Společnosti vyvracel její odvolací námitky, podrobně k tomu argumentoval a navrhl, aby napadené usnesení soudu prvního stupně odvolací potvrdil.

12. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně v napadeném meritorním výroku II. a též v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok III. až V.) a dospěl k závěru, že odvolání Společnosti důvodné není.

13. Odvolání Společnosti bylo dle jeho obsahu podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud proto se souhlasem účastníků rozhodl bez nařízení jednání podle ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř.

14. Vzhledem k datu zániku účasti navrhovatele ve Společnosti (24. 1. 2005) je nutno podle § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, na věc aplikovat hmotněprávní úpravu platnou do 31. 12. 2013.

15. Podle § 61 obch. zák. (1) Podíl představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Každý společník může mít pouze jeden podíl ve společnosti, ledaže jde o akciovou společnost. Podíl ve společnosti nemůže být představován cenným papírem, ledaže jde o akciovou společnost. Pro účely tohoto zákona se oceňuje podíl mírou účasti společníka na čistém obchodním majetku společnosti, jež připadá na jeho podíl, nestanoví-li zákon jinak. (2) Při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než převodem podílu vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle § 59 odst.

3. Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného. (3) Právo na vyplacení vypořádacího podílu je splatné uplynutím tří měsíců od schválení účetní závěrky podle odstavce 2 nebo ode dne doručení posudku znalce podle odstavce 2 společnosti, nestanoví-li zákon, dohoda účastníků nebo společenská smlouva jinak. Jestliže společníci nebo příslušný orgán společnosti účetní závěrku bez vážného důvodu neschválí, je právo na vyplacení vypořádacího podílu splatné uplynutím tří měsíců ode dne, kdy měla být účetní závěrka schválena.

16. Podle § 150 odst. 3 obch. zák. společnost je povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, co splnila povinnost podle § 113 odst. 5 nebo 6, jestliže byl vklad společníka splacen. Není-li v době splnění povinnosti podle § 113 odst. 5 nebo 6 vklad společníka splacen, je společnost povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu po splacení tohoto vkladu. Společenská smlouva může lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu prodloužit.

17. Podle § 113 obch. zák. (5) Obchodní podíl (§ 114) vyloučeného společníka přechází na společnost, která jej může převést na jiného společníka nebo třetí osobu. O převodu rozhoduje valná hromada. (6) Nedojde-li k převodu obchodního podílu podle odstavce 5, rozhodne valná hromada do šesti měsíců ode dne, kdy k vyloučení společníka došlo, buď o snížení základního kapitálu o vklad vyloučeného společníka, nebo o tom, že ostatní společníci převezmou jeho obchodní podíl v poměru svých obchodních podílů za úplatu ve výši vypořádacího podílu, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci. Rozhodnutím valné hromady o rozdělení obchodního podílu mezi společníky přechází na společníky rozdělený obchodní podíl za podmínek stanovených valnou hromadou.

18. Podle § 365 obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.

19. Podle § 369 odst. 1 obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

20. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2010, kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

21. Soud prvního stupně ve věci rozhodl v souladu se zákonnou právní úpravou, konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a závazným právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

22. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně účast navrhovatele ve Společnosti zanikla dne 24. 1. 2005, Společnost však až dne 17. 10. 2005 převedla obchodní podíl navrhovatele, který na ni přešel, na jiného společníka podle ustanovení § 113 odst. 5 obch. zák. Ustanovení § 150 odst. 3 obch. zák. je speciálním ustanovením ve vztahu k § 61 odst. 3 obch. zák. Společníkovi společnosti s ručením omezeným vznikne tedy právo na zaplacení vypořádacího podílu bez zbytečného odkladu poté, co společnost splnila povinnost podle § 113 odst. 5 nebo 6, jestliže byl vklad společníka splacen. Judikatura dospěla k závěru, že „Lhůta „bez zbytečného odkladu“ obsažená ve větě první ustanovení § 150 odst. 4 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, ve které je společnost s ručením omezeným povinna vyplatit vypořádací podíl společníku, jehož účast ve společnosti zanikla, počíná běžet vždy od okamžiku, kdy bylo s uvolněným obchodním podílem zákonem předvídaným způsobem naloženo, nejpozději však ode dne, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta pro dispozici s uvolněným obchodním podílem, stanovená § 113 odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, spisová značka 29 Cdo 3645/2008, uveřejněný v Soudní judikatuře z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod pořadovým číslem 135/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, spisová značka 29 Cdo 4505/2014, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Délkou lhůty „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 150 odst. 3 věta první obch. zák., se dovolací soud zabýval v usnesení ze dne 22. 9. 2015, spisová značka 29 Cdo 2970/2013, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách. Dospěl zde k závěru, že „Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 150 odst. 3 věty první obch. zák. je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. V každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Zásadně jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci takto určené lhůty dosáhnout. Nesplní-li společnost povinnost zaplatit bývalému společníku vypořádací podíl, může se bývalý společník domáhat jeho zaplacení v celé („hrubé“) výši soudní cestou, včetně úroku z prodlení, a to z celé nezaplacené částky (tj. z částky představující „hrubý“ vypořádací podíl).“ 23. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když uzavřel, že šestiměsíční zákonná lhůta pro naložení Společnosti s uvolněným obchodním podílem počala plynout dne 24. 1. 2005 a marně uplynula dne 24. 7. 2005. Dne 25. 7. 2005 počala běžet lhůta bez zbytečného odkladu (§ 150 odst. 3 obch. zák.), trvala tři dny a uplynula 28. 7. 2005. Od 29. 7. 2005 je tak Společnost s úhradou vypořádacího podílu v prodlení a od tohoto dne má vůči ní navrhovatel coby bývalý společník právo na zaplacení úroku z prodlení (viz citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, spisová značka 29 Cdo 2970/2013). Navrhovatel zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny požadoval až od 1. 8. 2005 a soud mu tedy nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení správně přiznal ode dne 1. 8. 2005 do 24. 1. 2017, kdy došlo k úhradě celé dlužné jistiny. Zákonný úrok z prodlení z dlužných částek za toto období činí v souladu § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. částku 939 909 Kč. Soud prvního stupně proto nepochybil, když návrhu na zaplacení částky 939 909 Kč ve výroku II. vyhověl.

24. S odvolací námitkou Společnosti, že do uplynutí doby splatnosti vypořádacího podílu neznala a ani nemohla znát výši vypořádacího podílu a proto se s jeho úhradou nemohla dostat do prodlení, se odvolací soud vypořádal již ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2019, č. j. 7 Cmo 50/2017-898, vydaného v dané věci, ve kterém pod bodem 29 uvedl: „Námitku Společnosti, že do uplynutí doby splatnosti vypořádacího podílu stanovené podle § 61 odst. 2, § 150 odst. 3 a § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, spisová značka 29 Cdo 3645/2008) neznal a ani nemohl znát výši vypořádacího podílu a proto se s jeho úhradou nemohl dostat do prodlení, odvolací soud nesdílí. Po uplynutí lhůty splatnosti je vypořádací podíl splatný bez dalšího, aniž by navrhovatel (bývalý společník společnosti) musel Společnost k jeho úhradě vyzývat. Bývalý společník je pouze povinen společnosti sdělit platební údaje nezbytné pro řádné splnění jejího závazku z právního důvodu vypořádacího podílu (například je povinen sdělit coby místo plnění svoji novou adresu, pokud byla změněna od doby, co byl společník ze seznamu společníků vyškrtnut). Způsob výpočtů vypořádacího podílu je stanoven v ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák. a společnost může sama za pomoci odborníka stanovit i výši vypořádacího podílu podle tržní hodnoty čistého obchodního majetku společnosti. Společnosti tedy nic nebrání, aby ve lhůtě stanovené zákonem pro splatnost pohledávky z právního důvodu vypořádacího podílu sama jeho výši stanovila, a to i za pomoci expertního posouzení.“ Odvolací soud nemá důvodu na tomto svém závěru ničeho měnit, když z obsahu spisu nevyplývá, že v následném řízení před soudem prvního stupně došlo k takové změně skutkových okolností, které by mohly uvedený právní závěr zvrátit.

25. Odvolací soud neshledal žádné skutečnosti, které by podle judikatury Nejvyššího soudu mohly vést k odepření přiznání práva na úrok z prodlení pro rozpor s dobrými mravy, tj. neshledal, že by požadavek navrhovatele na přiznání úroku z prodlení opomněl zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, že by nevycházel ze smyslu institutu prodlení, případně že by byl dokonce zneužíván k poškození Společnosti, nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by Společnost zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro navrhovatele by neznamenal podstatný přínos (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, spisová značka 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem 5/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, spisová značka 28 Cdo 1298/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, spisová značka 28 Cdo 1422/2011, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách).

26. Z vyložených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil pro jeho věcnou správnost. Napadené usnesení potvrdil i v souvisejících nákladových výrocích III. až V., ve znění opravného usnesení uvedeného v záhlaví, když je též shledal věcně správnými. Odvolací námitka Společnosti do výroku V. nemá oporu v procesním právu (§ 137 odst. 1 ve spojení s § 148 odst. 1 o. s. ř.).

27. Nákladový výrok je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť navrhovatel měl v odvolacím řízení plný úspěch. Odvolací soud mu proto přiznal vůči Společnosti právo na zaplacení náhrady nákladů řízení spočívající v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 12 060 Kč z punkta 939 909 Kč (vyjádření k odvolání), náhradu jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč a náhradu daně z přidané hodnoty v sazbě 21% ve výši 2 595,60 Kč, celkem tedy za odvolací řízení 14 955,60 Kč.

Poučení