7 Cmo 148/2022 - 877

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudkyň JUDr. Lenky Grollové a JUDr. Milady Uhlířové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] 4) [Jméno žalované C], narozený dne [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] 5) [Jméno žalované D], narozený dne [Datum narození žalované D] bytem [Adresa žalované D] 7) [Jméno žalované E]., IČO [IČO žalované E] sídlem [Adresa žalované E] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 700 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022, č. j. 52 Cm 103/2012-851 takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení přiznané žalovaným činí celkem 16 504 521 Kč, což je 3 300 904,20 Kč pro každého žalovaného; ve zbylém rozsahu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným usnesením soud prvního stupně ve výroku I. zastavil řízení ve věci zaplacení částky 700 000 000 Kč spolu s příslušenstvím a ve výroku II. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení právního zastoupení v celkové výši 15 823 491 Kč, což je 3 164 698,20 Kč pro každého žalovaného k rukám právního zástupce žalovaných, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se původně domáhala náhrady škody způsobené porušením právní povinnosti ve výši 700 000 000 Kč po sedmi žalovaných. V průběhu řízení vzala žalobkyně svou žalobu zpět vůči žalovaným 3) a 6), o čemž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 18. 5. 2021, č. j. 52 Cm 105/2012-791. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala podáním ze dne 21. 4. 2022 žalobu zpět i vůči zbylým žalovaným a zástupce žalovaných se zpětvzetím vyslovil souhlas, soud řízení zastavil podle § 96 o. s. ř. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. věta první, neboť to byla žalobkyně, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Žalobkyně má právo disponovat se žalobou a byla to žalobkyně, která žalovala sedm subjektů a v průběhu řízení činila řadu procesních návrhů a podávala opravné prostředky u všech stupňů soudů. Proto se dle soudu nemůže žalobkyně nyní dovolávat společného zájmu věřitelů na úkor žalovaných, kterým jednáním žalobkyně vznikly náklady řízení. S ohledem na rozhodnutí vynesené soudem při jednání dne 22. 4. 2022, kterým všem žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení, se již soud nemohl zabývat návrhem žalobkyně na odchýlení od ust. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996, advokátní tarif (dále jen „AT“) a postup dle § 150 o. s. ř., přesto konstatoval, že s takovým postupem nelze z mnoha důvodů souhlasit, kdy argumentaci žalovaných v jejich podání ze dne 29. 4. 2022 považuje za správnou. Soud právnímu zástupci žalovaných přiznal odměnu za celkem 8 úkonů právní služby dle ust. § 11 odst. 1 AT (příprava a převzetí právního zastoupení, vyjádření ze dne 29. 10. 2013, vyjádření nového právního zástupce ze dne 30. 5. 2014, vyjádření k odvolání ze dne 1. 7. 2019, vyjádření ze dne 23. 2.2021, účast na jednání dne 1. 12. 2016, 22. 1. 2019, 9. 4. 2019) ve výši 259 440 Kč a 5 úkonů dle ust. §11 odst. 2 AT (vyjádření ze dne 31. 7. 2014, vyjádření ze dne 10. 12. 2018, vyjádření ze dne 29. 1. 2019, vyjádření do odvolání ze dne 12. 7. 2021, účast na jednání - vyhlášení rozhodnutí dne 22. 4. 2022) ve výši 129 720 Kč. Celkem tedy 2 724 120 Kč. Dále soud přiznal 13 paušálních náhrad § 13 odst. 4 AT po 300 Kč, tj. 3,900 Kč a 21% DPH ve výši 436 678, 20 Kč, celkem tedy 3 164 698,20 Kč za jednoho zastoupeného. Za všech pět 15 823 491 Kč. Soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za 5 úkonů, kdy tyto neshledal za potřebné k účelnému bránění práva. Vyjádření ze dne 18. 12. 2015 mohlo a mělo dle soudu být součástí předchozího vyjádření z 31. 7. 2014, neboť v mezidobí nedošlo ze strany žalobkyně k žádnému úkonu, který by vyvolal potřebu znovu se vyjadřovat. Vyjádřením ze dne 3. 12. 2018 se právní zástupce pouze stručně bez výzvy soudu vyjádřil k návrhu žalobkyně na odročení jednání nařízeného na den 7. 12. 2018 a připojil se k písemnému vyjádření dalších žalovaných. Stejně tak dle soudu se právní zástupce vyjádřením ze dne 21. 12. 2018, stručně bez výzvy soudu, vyjádřil k předpokládané další snaze žalobkyně o zmaření nařízeného jednání a připojil se k písemnému vyjádření dalších žalovaných. Vyjádření ze dne 14. 2. 2019 jakožto doplnění vyjádření ze dne 29. 1. 2019 neobsahovalo argumentaci, kterou by nebylo možné uvést v předchozím vyjádření a stejně tak vyjádření ze dne 5. 11. 2021, kterým bylo doplněno vyjádření ze dne 12. 7. 2021.

3. Proti výroku II. tohoto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém předně uvedla, že jí nelze klást za vinu zastavení řízení za situace, kdy soud nepřipustil záměnu účastníků řízení na straně žalobkyně, která již v řízení nemohla pokračovat, jelikož již pohledávku nevlastnila a nezbylo jí nic jiného než vzít žalobu zpět. Soud tak měl aplikovat ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak již sám soud konstatoval ve zpětvzetí žaloby ze dne 21. 4. 2022. Soud nesprávně odmítl zabývat se tvrzením a argumentací ve vyjádření ze dne 25. 4. 2022, jelikož o výši náhrady nákladů řízení dosud nebylo rozhodnuto, když soud poskytl žalovaným lhůtu pro vyčíslení nákladů. Dle odvolatelky se měl soud zabývat jejím návrhem na uplatnění postupu podle ust. § 150 o. s. ř. a moderovat výši nákladů tak, že nebude aplikovat ustanovení § 12 odst. 4 AT, neboť jednotlivé úkony žalovaných v řízení činil právní zástupce vždy společně za všechny žalované, aniž by v podáních jakkoli rozlišoval individuální skutkové či právní okolnosti ohledně žalovaných. Uplatněná právní argumentace všech žalovaných byla identická a žalovaní vystupovali v řízení jednotně jako jeden subjekt. Proto se nejedná o účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a náhrada za ně dle odvolatelky neměla být soudem přiznána, resp. společné úkony žalovaných měly být považovány za jediný úkon. Odvolatelka k tomu citovala usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, č. j. 7 As 35/2015-63, nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. Zn. IV. ÚS 529/16 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. Zn. 26 Cdo 3964/2015. Soud se dle odvolatelky měl zabývat návrhem na využití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., jelikož za situace, kdy je žalobkyně v úpadku řešeném formou reorganizace totiž povinnost hradit vysoké náklady řízení dopadá nikoliv toliko do majetkové sféry žalobkyně, ale především do majetkové sféry věřitelů žalobkyně. Pokud soud dospěje k závěru, že k zastavení řízení došlo v důsledku procesního zavinění žalobkyně, má odvolatelka za to, že úkony právní služby poskytnuté advokátem žalovaným, označené soudem prvního stupně č. 4, 5, 7 a 8, nelze považovat za úkony právní služby podle advokátního tarifu. Ve vyjádření ze dne 31. 7. 2014 (č. 4) se žalovaní vyjadřují pouze k procesním otázkám, a to otázce přerušení řízení a věcné nepříslušnosti soudu. Nejedná se tedy o podání k věci samé a nelze jej tak považovat za úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 AT. Vyjádření ze dne 10. 12. 2018 (č. 5) není podáním ve věci samé, neboť v něm žalovaní pouze odmítají mimosoudní jednání a opakovaně poukazují na obstrukce insolvenčního správce. Dle odvolatelky nejsou v souladu s judikaturou procesní úkony jednoduché povahy týkající se otázek vedení řízení bez významu k posouzení věci samé ani podání ohledně mimosoudního jednání stran úkony právní služby. Vyjádřením k odvolání proti rozsudku Městského soudu ze dne 1. 7. 2019 (č. 7) se žalovaní vyjadřovali k odvolání, které bylo žalobkyní podáno z důvodu procesního pochybení soudu prvního stupně spočívajícího v zamítnutí žaloby před vyřešením otázky procesního nástupnictví. Doplnění vyjádření do odvolání žalobkyně do rozsudku ze dne 23. 2. 2021 (č. 8) nelze dle odvolatelky též považovat za účelně vynaložený náklady, když bylo vyhotoveno až po rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaným tak měly být přiznány maximálně 6 úkonů právní služby v plné výši a 3 úkony v poloviční výši. S ohledem na vše výše uvedené odvolatelka navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 2 946 289,50 Kč včetně 21% DPH, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalovaných a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 30 286,30 Kč včetně 21% DPH, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.

4. Proti výroku II. tohoto usnesení podali včasné odvolání také žalovaní, kteří namítají, že jejich zástupce vykonal i dalších 5 úkonů právní služby účelně, a proto požadují náhradu nákladů řízení za 13 úkonů právní služby dle ust. § 11 odst. 1 AT, 5 úkonů právní služby dle ust. § 11 odst. 2 AT, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za 18 úkonů právní služby, a DPH ve výši 21%. Celkem tedy každý žalovaný požaduje na náhradě nákladů řízení částku 4 872 331,20 Kč a v souhrnu všichni žalovaní částku 24 361 656 Kč. Ohledně nepřiznané náhrady za 5 úkonů poskytnutých advokátem mají odvolatelé za to, že vyjádření ze dne 14. 2. 2019 byť stručně tak věcně doplňovalo argumentaci k zachování jejich námitky neplatnosti postupní smlouvy. Dle odvolatelů argumentace soudu, že vyjádření mělo být součástí vyjádření ze dne 29. 1. 2019, neobstojí. Při studiu spisu žalobkyně postupně sublimoval fakta, o která postupně žalovaní doplňovali svá vyjádření. Vzhledem k věcnosti vyjádření mají žalovaní za to, že za tento úkon jim měla být přiznána plná náhrada. Ve vyjádření ze dne 5. 11. 2021 žalovaní poukázali na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, zn. MSPH 79 INS 2762/2011-C39-15, č. j. 176 ICm 2258/2020-34, který byl vydán až po vyjádření žalovaných k odvolání ze dne 12. 7. 2021, proto jej nemohli podat zároveň s tímto vyjádřením. Nicméně vědomi si, že šlo o doplnění vyjádření, požadovali žalovaní nárok na náhradu pouze poloviny hodnoty úkony právní služby. Ohledně prvních tří úkonů, za které jim soud prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení, žalovaní si vědomi, že se jednalo o stručná vyjádření činěna bez výzvy soudu a v některých případech toliko odkazem na vyjádření žalovaného, mají ale za to, že za tyto úkony jim měla být přiznána alespoň polovina hodnoty úkonu právní služby. Odvolatelé podotkli, že v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 52 Cm 103/2012-661, jim za vyjádření ze dne 18. 12. 2015, 3. 12. 2018, 21. 12. 2018 a 14. 2. 2019 soud právo na odměnu přiznal. V napadeném usnesení nevysvětlil rozdílnost přístupu při rozhodování o téže otázce. Nadto odvolatelé uvedli, že celou žalobu lze označit za šikanózní s tím, že žalobkyně se pokusila s vědomím hrozícího neúspěchu v tomto řízení postoupit pohledávku. Vzhledem ke všemu výše uvedenému odvolatelé navrhují, aby odvolací soud změnil napadené usnesení ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení právního zastoupení v celkové výši 21 326 208 Kč, což je 4 265 241,60 Kč pro každého žalovaného k rukám právního zástupce žalovaných, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Dále ať odvolací soudu uloží žalobkyni povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení s tím, že tarifní hodnotou pro výpočet odměny bude v řízení o odvolání částka 5 502 717 Kč, kterou žalovaní učinili předmětem odvolacího řízení.

5. Podáním ze dne 7. 7. 2022 se žalovaní vyjádřili k odvolání žalobkyně. K námitce žalobkyně, že za úkony právní služby nelze považovat vyjádření žalovaných ze dne 31. 7. 2014, 10. 12. 2018, 1. 7. 2019 a 23. 2. 2021 žalovaní uvedli, že vyjádření ze dne 31. 7. 2014 je podrobný právní rozbor nedůvodnosti návrhu žalobkyně na přerušení řízení, doplněný jednoduchým hodnocením nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku. Ve vyjádření ze dne 10. 12. 2018 jsou analyzovány skutečnosti, které plynou z insolvenčního řízení žalobkyně a jejich dopad do řízení, proto nejde pouze o informativní povahu právního úkonu. Vyjádření ze dne 1. 7. 2019 hodnotí mimo jiné účelové zneužití procesní úpravy návrhem na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. za tím účelem, aby se pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči žalobkyni nedobytnou. Doplněním vyjádření do odvolání žalobkyně do rozsudku ze dne 23. 2. 2021 pak žalovaní odkázali na nové rozhodnutí č. j. 176 ICm 2749/2017-66 ze dne 10. 12. 2020. K námitce žalobkyně ohledně aplikace ust. § 12 odst. 4 AT žalovaní uvádějí, že jeho použití žalobkyně nijak nezpochybnila ani ve zpětvzetí žaloby ani na jednání dne 22. 4. 2022, kde bylo o zpětvzetí rozhodnuto. Stejně tak neuvedla důvody pro použití ust. § 150 o. s. ř. Dále se žalovaní v podání obšírně zabývají výkladem ust. § 12 odst. 4 AT a jeho aplikací, přičemž citují a odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/19, nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 146/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 2258/10, usnesení ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4913/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 213/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016. Žalovaní navíc podotýkají, že museli v některých písemných podáních věcně reagovat na jejich individuální postavení, a proto by měli nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši nekrácené postupem dle § 12 odst. 4 AT, nicméně požadují pouze náhradu nákladů řízení ve snížené výši dle ust. § 12 odst. 4 AT. Dle žalovaných pak pro moderaci dle ust. § 150 o. s. ř. nebyly splněny podmínky vzhledem k průtahům v řízení na straně žalobkyně či spekulativnímu postoupení žalované pohledávky. Nadto musí mít účastníci možnost se k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. vyjádřit, což zde nebylo splněno.

6. Podáním ze dne 27. 7. 2022 se žalobkyně vyjádřila k odvolání žalovaných a zároveň k vyjádření žalovaných ze dne 7. 7. 2022. V něm uvedla, že odkaz žalovaných na dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce nákladů tohoto řízení není relevantní, jelikož dřívější rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci, a proto vůči účastníkům či soudu nemá závazné právní účinky. Co se týče požadovaných soudem nepřiznaných právních úkonů žalovaných, souhlasí žalobkyně obsahově s odůvodněním napadeného usnesení. Žalobkyně se vymezuje proti tvrzení o šikanózní žalobě a o snaze převést povinnost úhrady nákladů zjevně neúspěšného řízení na jiný subjekt. Žalobkyně uvedla, že neústavnost ust. § 12 odst. 4 AT nikdy nenamítala. Argumentaci žalovaných právními závěry Ústavního soudu ohledně ústavní konformity tohoto ustanovení tak považuje za irelevantní, navíc dle žalobkyně tyto nálezy pojednávají o zcela jiném ustanovení advokátního tarifu. Žalobkyně má stejně tak za to, že splnila podmínky pro postup podle § 150 o. s. ř., když je dostatečně tvrdila a prokázala, neboť za důvody hodné zvláštního zřetele judikatura považuje i majetkové a sociální poměry účastníků řízení.

7. S ohledem na čl. II. bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. odvolací soud postupoval dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) projednal věc podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. a bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

8. Dle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

9. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

10. Předně se odvolací soud zabýval námitkou žalobkyně, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval její argumentací ohledně aplikace § 150 o. s. ř., že je namístě odchýlit se od ust. § 21 odst. 4 AT při určení odměny zástupce žalovaných, neboť ten sice zastupoval více osob, ale s totožnou argumentací.

11. Ze spisu plyne, že žalobkyně svým podáním ze dne 21. 4. 2022 (č. l. 834 – 836) vzala svůj návrh zpět, navrhla aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a zabývala se náklady řízení, které žalovaným vznikly. A to účelností úkonů právní služby poskytnutých jim jejich zástupcem přičemž uvedla, že tarifní hodnota činí 700 000 000 Kč a sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí 324 300 Kč, jež se ve vztahu k žalovaným snižuje o 20% podle ust. § 12 odst. 4 AT. Soud prvního stupně při svém jednání dne 22. 4. 2022 vyhlásil odvoláním napadené usnesení, jímž rozhodl tak, že řízení zastavil, a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení právního zastoupení v jednotlivých výších pro každého žalovaného tak, jak bude specifikováno v písemném vyhotovení usnesení (protokol č. l. 837 spisu). Poté žalobkyně ve svém podání ze dne 25. 4. 2022 (č. l. 840 -842) uvedla, že koriguje své vyjádření ohledně ust. § 12 odst. 4 AT uvedené v jejím zpětvzetí, neboť má za to, že je namístě aplikovat ust. § 150 o. s. ř. a moderovat výši náhrady nákladů řízení žalovaných odchylně od ust. § 12 odst. 4 AT, kdy důvody hodné zvláštního zřetele dle ní spočívají v tom, že vyjádření žalovaných bylo vždy společné, a to ze stejného skutkového i právního důvodu, kdy zastupování každého z žalovaných nevykazuje oproti ostatním zastoupeným žádná specifika. K tomu se podáním ze dne 29. 4. 2022 vyjádřili žalovaní tak, že tvrzení žalobkyně jde proti dikci a účelu ust. § 12 odst. 4 AT k čemuž odkázal a citoval na judikaturu Ústavního soud a Nejvyššího soudu. Dle žalovaných ve smyslu ust. čl. 95 odst. 1 za středníkem Ústavy je sice obecný soud oprávněn posoudit soulad podzákonného předpisu se zákonem, pokud to ovšem hodlá učinit, musí svůj postup v tomto směru odůvodnit, přičemž žalobkyně svůj návrh odůvodňuje toliko nepřiměřeností výše náhrady nákladů řízení. Namítají, že žalobkyně cituje z komentářové literatury k AT selektivně a tendenčně k čemuž uvádí doslovné znění týkající se toho, že je věcí advokáta zda několik klientů se společným nárokem považuje za jediného klienta. Žalovaní připomínají a opakují, že v některých písemných podáních museli reagovat na jejich individuální postavení, a právě proto mají nárok na náhradu řízení postupem dle § 12 odst. 4 AT.

12. V odůvodnění napadeného usnesení, jehož originál byl vyhotoven dne 11. 5. 2022 (č. l. 852 spisu), soud prvního stupně konstatuje: „S ohledem na rozhodnutí vynesené soudem při jednání dne 22. 4. 2022, kterým všem žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení, se soud již nemohl zabývat návrhem žalobce na odchýlení od ust. § 12 odst. 4 AT a postup dle ust. § 150 o. s. ř. Soud pouze okrajově k tomuto návrhu žalobce uvádí, že s takovým postupem nelze z mnoha důvodů souhlasit, kdy argumentaci žalovaných v jejich podání ze dne 29. 4. 2022 lze považovat za správnou.“.

13. Protože soud je vázán usnesením dnem, kdy je vyhlásil (§ 170 odst. 1 o. s. ř.), je zcela správný závěr soudu prvního stupně, že mu již nepříslušelo, se námitkou žalobkyně doručenou soudu prvního stupně dne 25. 4. 2022 po skončení jednání při kterém vyhlásil rozhodnutí, jímž uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení, zabývat. Nadto uvedl i svou úvahu, že by jinak s postupem vyjeveným žalobkyní k rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení nesouhlasil s odkazem na vyjádření žalovaných.

14. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného usnesení tvrzené odvolatelkou, a přistoupil k přezkoumání usnesení soudu prvního stupně v odvoláních napadeném rozsahu.

15. V případě, kdy soud řízení zastaví, je třeba se zabývat při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, a proto o věci nemůže být meritorně rozhodnuto a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení [z judikatury viz např. rozhodnutí uveřejněné v časopise SR, 2009, č. 4, s. 131- sp. zn. ÚS 315/07, S IV (s. 736) - NS sp. zn. 3 Cz 14/82]. Výjimkou z této zásady je ustanovení věty druhé téhož odstavce, podle něhož byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Obě podmínky (důvodnost žaloby a chování žalovaného) musí být přitom splněny současně, a navíc důvodem zpětvzetí musí být výlučně jen chování samotného žalovaného.

16. Odvolací soud ze spisu zjistil, že v tomto případě vzala žalobkyně návrh zpět, neboť v řízení nemohla dále pokračovat pro nedostatek její aktivní věcné legitimace, protože předmětná pohledávka již není součástí majetkové podstaty žalobkyně (dlužníka), a její návrh, aby do řízení na její místo vstoupila společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2021, č. j. 52 Cm 103/2012-784 zamítnut, toto rozhodnutí bylo potvrzeno Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 21. října 2021, č. j. 7 Cmo 186/2021 – 821.

17. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalobkyně nevzala svůj návrh zpět pro chování žalovaných ve smyslu ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Důvodem pro zastavení řízení v této věci tak bylo zpětvzetí návrhu žalobkyní, tedy její procesní úkon, který v rámci předmětného řízení vykonala a je zcela irelevantní její tvrzení, že tak učinila v důsledku rozhodnutí soudu, jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na procesní nástupnictví v důsledku singulární sukcese na straně žalobkyně. Sama žalobkyně, tak svým zpětvzetím návrhu zastavení řízení zavinila, čímž zabránila, že o věci nemohlo být rozhodnuto meritorně.

18. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zastavení řízení z procesního hlediska zcela zavinila žalobkyně a závěr soudu, dle kterého je žalobkyně povinna nahradit žalovaným jejich náklady dle ust. 146 odst. 2 věta první o. s. ř., je správný.

19. Protože žalobkyně až po skončení řízení před soudem prvního stupně a následně ve svém odvolání namítala, že má za to, že je třeba na danou věc aplikovat ust. § 150 o. s. ř., a to při určení výše náhrady nákladů řízení, zabýval se odvolací soud nejprve touto její námitkou.

20. Moderační právo obsažené v ust. § 150 o. s. ř. je mimořádný procesní institut, a takto je třeba s ním v praxi zacházet, kdy aplikaci ust. § 150 o. s. ř. nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů účastníku řízení, který by jinak na tuto náhradu právo měl. Obecně platí, že o nákladech sporného řízení, se rozhoduje podle úspěchu ve věci a ust. § 150 o. s. ř., které tuto obecně platnou zásadu prolamuje, je výjimkou z uvedené zásady, a jako s takovým mimořádným prostředkem je třeba s ním zacházet, k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1526/12, jenž mimo jiné, konstatuje, že právní zásada (exceptiones non sunt extendendae) vyžaduje, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem.

21. Za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017).

22. Dle odvolatelky je hlavním důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který je namístě použít moderační právo soudu (§ 150 o. s. ř.) to, že je osobou v úpadku řešeném formou reorganizace, kdy povinnost hradit vysoké náklady dopadá především do majetkové sféry jejích věřitelů, kdy by měl proto soud zohlednit jednak to, že svůj návrh vzala zpět poté, co soud nepřipustil změnu účastníků řízení na straně žalobkyně, a jednak by neměl na danou věc aplikovat § 12 odst. 4 AT, neboť použití tohoto ustanovení se jí jeví jako nespravedlivé.

23. K tomu odvolací soud, z výpisu z obchodního rejstříku vedeného pro žalobkyni pod sp. zn. B 9455 u Městského soudu v Praze (veřejnosti dostupný na www.justice.cz), zjistil, že na základě usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169 ze dne 29. 7. 2022 bylo vzato na vědomí splnění reorganizačního plánu; usnesení nabylo právní moci dne 29. 7. 2022.

24. Protože v době vydání tohoto rozhodnutí, je rozhodující stav takový, že insolvenční řízení, jehož předmětem byl úpadek dlužníka – žalobkyně, skončilo, dospěl odvolací soud k závěru, že námitka odvolatelky, spočívající právě ve vedení předmětného insolvenčního řízení, což je dle ní hodné zvláštního zřetele, se stala v průběhu odvolacího řízení bezpředmětnou (§ 211 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 a ust. § 154 odst. 1 o. s. ř.). Bez toho pak žalobkyní tvrzené důvody vedoucí jí ke zpětvzetí návrhu, jakož i jí tvrzené důvody ohledně aplikace ust. § 12 odst. 4 AT, které defacto spočívají ve výkladu tohoto podzákonného ustanovení, tj. toho, co lze či nelze za společné úkony vzhledem k jejich obsahu považovat, nejsou důvody hodnými zvláštního zřetele z pohledu spravedlivosti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

25. Vzhledem k uvedenému odvolací soud v této věci neshledal, a to ani ze spisu, žádnou okolnost, jež by odůvodňovala aplikaci § 150 o. s. ř., pro kterou by se jevilo přiznání plné náhrady nákladů řízení žalovaným nespravedlivým.

26. Odvolací soud se dále zabýval určením výše náhrady nákladů řízení žalovaných soudem prvního stupně, včetně námitek účastníků ohledně počtu úkonů právní služby poskytnutých zástupcem žalovaným, a to i z hlediska toho, zda byly vykonány účelně.

27. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, k otázce účelně vynaložených nákladů uvedl, že „Pravidlo, dle nějž lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.“ 28. Pokud jde o odvolací námitky žalobkyně ohledně úkonů právní služby poskytnutých zástupcem žalovaným označených soudem prvního stupně č. 4., 5., 7., a 8. (tj. vyjádření žalovaných ze dne 31. 7. 2014, ze dne 10. 12. 2018, ze dne 1. 7. 2019 a ze dne 23. 2. 2021), tak ty odvolací soud vzhledem k obsahu spisu neshledal důvodnými a zcela se ztotožnil s tím, jak soud prvního stupně určil počet úkonů právní služby vykonané zástupcem žalovaných, včetně posouzení jejich účelnosti; pro stručnost odkazuje na tuto část odůvodnění napadeného usnesení. K námitkám žalobkyně je třeba uvést, že písemné podání nebo návrh ve věci samé se může týkat i procesního postupu a pokud jde o námitku žalobkyně, že vyjádření žalovaných ze dne 1. 7. 2019 (úkon č. 7) k odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému v této věci lze přičítat nesprávnému procesnímu postupu soudu prvního stupně, tak ta je zcela irelevantní. Důvodem k učinění tohoto procesního úkonu zástupcem žalovaných bylo podané odvolání, tj. jedná se o úkon účelně vykonaný, přičemž je nerozhodné, kdo z účastníků byl v uvedeném odvolacím řízení úspěšný, neboť pro rozhodnutí soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení dle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. je rozhodující konečné rozhodnutí o věci, kterým je v tomto případě rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, jež zcela zavinila žalobkyně, a je proto povinna nahradit žalovaným náklady řízení.

29. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky žalovaných ohledně závěrů soudu prvního stupně o neúčelném vykonání 5 úkonů právní služby jejich zástupcem. Odvolací soud se vzhledem k obsahu spisu ztotožnil v této části napadeného usnesení se závěry soudu prvního stupně, pro stručnost na ně odkazuje a k námitkám žalovaných doplňuje následující: - vyjádření žalovaných ze dne 18. 12. 2015 není podáním ve věci samé, ale pouze žádostí žalovaných, aby obstrukčnímu jednání žalobkyně nebyla poskytována soudní ochrana. Stejně tak vyjádření žalovaných ze dne 3. 12. 2018 k odročení jednání bez výzvy soudu není úkonem právní služby dle § 11 odst. 1 ani odst. 2 AT. Obdobně pak vyjádření ze dne 21. 12. 2018, kde se žalovaní dopředu vyjadřují k očekávané obstrukci žalobkyně. Argumentace žalovaných v jejich odvolání, že tyto tři výše zmíněné úkony jsou sice stručné, ale náleží jim alespoň odměna podle § 11 odst. 2 AT, proto nemůže obstát; - námitka žalovaných, že vyjádřením ze dne 14. 2. 2019 žalovaní postupně doplňovali svá vyjádření podle jednání žalobkyně, je dle odvolacího soudu lichá, když v mezidobí těchto vyjádření nedošlo k žádnému vyjádření či návrhu ze strany žalobkyně, či jiné skutečnosti vyžadující jejich vyjádření; - vyjádření ze dne 5. 11. 2021, kterým žalovaní doplnili své vyjádření k odvolání ze dne 12. 7. 2021 o odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, zn. MSPH 79 INS 2762/2011-C39-15, č. j. 176 ICm 2258/2020-34, neboť pouze rozvíjejí a uvedeným rozsudkem dokládají svou argumentaci ohledně nákladů řízení vzniklých v tomto řízení, které jsou tzv. zapodstatovou pohledávkou, což již uvedli ve svém vyjádření ze dne 12. 7. 2021.

30. K námitce žalovaných, že v předchozím rozsudku ze dne 9. 4. 2019, č. j. 52 Cm 103/2012-661, Městský soud v Praze výše uvedené úkony právní služby zástupci přiznal, odvolací soud konstatuje, že tento rozsudek byl rozhodnutím odvolacího soudu zrušen, věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a protože nenabyl právní moci, není pro soud a ani pro účastníky závazný (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.).

31. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zástupce žalovaných v řízení účelně vykonal 8 úkonů právní služby dle ust. § 11 odst. 1 AT a 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 2 AT, za které žalovaným náleží náhrada (§151 odst. 1 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.), jejíž výše se určuje dle ust. § 151 odst. 2 o. s. ř..

32. Podle § 12 odst. 4 AT jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.

33. Dle komentářové literatury „Za společné úkony při zastupování či obhajobě více osob přísluší ke každému úkonu tolik režijních paušálů, kolik je zastupovaných či obhajovaných osob. To vyplývá z gramatického znění ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu. V něm zákonodárce používá množné číslo při použití výrazu „společný úkon“ právní služby. Chce tím zdůraznit, že při společném zastupování či obhajobě více osob se jedná v témže časovém okamžiku o tolik úkonů, kolik je zastupovaných či obhajovaných osob. (srov. Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, Advokátní tarif – komentář, 576 s.).

34. Dikce samotného ustanovení reaguje na pluralitu zastupovaných účastníků bez ohledu na to, zda jde o samostatné či nerozlučné společníky nebo zda jsou učiněné právní úkony složité (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5830/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015). V rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „Uvedené ustanovení advokátního tarifu je v rozhodovací praxi dovolacího soudu vykládáno tak, že při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná mimosmluvní odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce, snížená o 20 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, publikované v Souboru pod C 13880) a je zásadně aplikováno bez ohledu na počet společně zastupovaných účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 908/97, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 239/2014). Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení např. právě § 12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16). Okolnost, že zastoupení více účastníků, při němž úkony advokáta jsou činěny zpravidla za všechny zastupované účastníky najednou, je z hlediska advokátem vynaložené práce úspornější, je zohledněna právě tím, že odměna za zastupování je snížena o 20 %. Jakákoli modifikace náhrady nákladů řízení přichází s ohledem na legitimní očekávání účastníků i jejich zástupců, s nímž do sporu vstupují jen zcela výjimečně.“ 35. Promítnuto do poměrů této věci tak lze uzavřít, že soud prvního stupně postupoval správně, když výši odměny advokáta, který poskytl žalovaným společné úkony právní služby, určil ve smyslu ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. dle ust. § 12 odst. 4 AT, které již samo o sobě výši jejich náhrady nákladů řízení modifikuje.

36. Odvolací soud tak stejně jako soud prvního stupně shledal, že náklady řízení, které vznikly žalovaným sestávají z 13 jim poskytnutých společných úkonů zástupcem, účelně vynaložených (viz výše a s odkazem na jejich specifikaci soudem prvního stupně), z toho za 8 z nich (§ 11 odst. 1 AT) náleží advokátovi odměna za jednoho z jím zastoupených žalovaných dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bod 7. AT ve výši 324 300 Kč, snížená o 20% (§ 12 odst. 4 AT), tj. 8 x 259 440 = 2 075 520 Kč a za 5 z nich (§ 11 odst. 2 AT) náleží advokátovi odměna za jednoho z jím zastoupených žalovaných dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bod 7. AT ve výši z 324 300 Kč, snížená o 20% (§ 12 odst. 4 AT), tj. 5 x 129.720 = 648 600 Kč, celkem odměna advokáta za jednoho z jím společně zastoupených žalovaných činí 2 724 120 Kč. Dále náklady řízení žalovaných sestávají z náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby á 300 Kč (§13 odst. 4 AT) tj. 13 x 300 Kč = 3 900 Kč. A z 21% DPH (§ 137 a § 151 odst. 2 o. s. ř.) ta se ale určuje ve výši 572 884,20 Kč, neboť soud prvního stupně opomněl při určení výše náhrady nákladů řízení určit výši náhrady za 21% DPH z odměny za 5 úkonů právní služby poskytnutých zástupcem každému z žalovaných (§ 11 odst. 2 AT), jež činí 136 206 Kč 37. Celkem se tak náhrada nákladů řízení žalovaných zastoupených společným zástupcem určuje ve výši 16 504 521 Kč (§ 151 odst. 2 o. s. ř.), což činí pro každého z žalovaných 3 300 904,20 Kč.

38. Odvolací soud uzavírá, že výrok II. je, co do rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení, tedy co do rozhodnutí o základu nároku žalovaných na náhradu nákladů řízení souladný s ust. § 146 odst. 1 věta první o. s. ř, přičemž při určení výše této náhrady soud prvního stupně pochybil pouze jen při určení výše 21% DPH (§ 151 odst. 2 o. s. ř.); platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) a lhůty pro zaplacení (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) určil soud prvního stupně v souladu se zákonem.

39. Z všech shora popsaných důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil podle § 220 odst. 1 a) o. s. ř., a to jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení žalovaným, která správně činí částku 16 504 521 Kč, jež odpovídá náhradě nákladů řízení každého z pěti žalovaných určené ve výši 3 300 904,20 Kč; ve zbylé části je potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správné.

40. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žádný z účastníků nebyl se svým odvoláním úspěšný.

Poučení