7 Cmo 159/2021 - 136

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Vladislavy Riegrové, Ph.D. a soudkyň JUDr. Lenky Grollové a JUDr. Lenky Broučkové, v právní věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele]., IČO [IČO navrhovatele] sídlem [Adresa navrhovatele] zastoupen [Jméno Zástupce A], advokátem sídlem [adresa] za účasti: č.1/ [Jméno advokáta A], narozen dne [Datum narození advokáta A] bytem [Adresa advokáta A] zastoupen [Jméno Zástupce B], advokátem sídlem [adresa] č.2/ [Jméno advokáta B]., IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] č.3/ [Jméno advokáta C]., IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] č.4/ [právnická osoba], IČO [IČO advokáta E] sídlem [Adresa advokáta E] o vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce, o odvolání účastníka č.1/ proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 158 Cm 2/2019-85 ze dne 15. února 2021 takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Usnesením shora uvedeného čísla a data soud prvního stupně rozhodl v bodě I. výroku takto: „[Jméno advokáta A], narozený dne [Datum narození advokáta A], se vylučuje z funkce statutárního orgánu obchodních korporací účastnic [Jméno advokáta B]., IČO [IČO], [Jméno advokáta C]., IČO [IČO] a U.[Jméno advokáta E]., IČO [IČO] a nesmí po dobu tří let od právní moci tohoto rozhodnutí vykonávat funkci člena statutárního orgánu obchodní korporace či být osobou v obdobném postavení.“ V bodě II. výroku soud rozhodl takto: „Účastníci 1 - 4 jsou povinni společně a nerozdílně nahradit navrhovateli náklady řízení ve výši 23 800 Kč k rukám zástupkyně navrhovatele, do tří dnů od právní moci usnesení.“ V bodě III. výroku rozhodl takto: „[Jméno advokáta A] je povinen nahradit náklady státu ve výši 745 Kč na účet Městského soudu v Praze do tří dnů od právní moci usnesení.“ 2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že navrhovatel s odkazem na svůj důležitý zájem, spočívající v tom, že je vydražitelem nemovitostí v Lánech v rámci dražby majetku z majetkové podstaty dlužníka / účastníka č.4/ /, přičemž [Jméno advokáta A] a jeho rodina vlastnictví k nemovitostem zpochybňují prostřednictvím účelových smluv nájemních a smlouvy kupní, a současně se snaží vyvést majetek z majetkové podstaty, odůvodnil svůj návrh na vyloučení [Jméno advokáta A] / účastník č.1/ z funkce statutárního orgánu obchodních korporací / účastník č.2/ až č.4/ / svým přesvědčením, že jelikož [Jméno advokáta A], ač má spravovat záležitosti jiných, není schopen spravovat ani své vlastní záležitosti, když je veden ve výpisu z centrální evidence exekucí v osmi případech, a jinou společnost dovedl do úpadku, a v řízení u Okresního soudu Praha- západ v žádosti o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce ve sporu o vyklizení nemovitosti v Letech uvedl, že nemá žádné příjmy, pouze starobní důchod a že není schopen se sám zastupovat ve sporu, jsou dány pochybnosti o tom, že by [Jméno advokáta A] v budoucnu funkci jednatele vykonával řádně a v souladu se zákonem. Důvod pro postup dle ustanovení § 64 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. spatřuje navrhovatel v tom, že [Jméno advokáta A] nejedná v zájmu společnosti, ale pouze ve svém osobním zájmu. Navrhovatel rovněž poukázal na skutečnost, že se [Jméno advokáta A] nechal ustanovit do funkce statutárního orgánu v účastníkovi č.2/ a č.4/, přestože věděl, že v jeho případě trvá zákonný zákaz pro výkon funkce jednatele dle ustanovení § 381 obchodního zákoníku do 16.11.2019. Naposledy byl jako jednatel zapsán 27.7.2016, ačkoliv tehdy byla společnost [právnická osoba]. v úpadku a [Jméno advokáta A] nemohl funkci jednatele vykonávat, protože mu v tom bránila zákonná překážka / § 381 obchodního zákoníku /. Navrhovatel ve svém odvolání rovněž s odkazem na běžící insolvenční řízení sp. zn. MSPH 88 INS 29332/2012 ohledně dlužníka, společnosti U.[Jméno advokáta E]. poukazuje na skutečnost, že jednatelem této společnosti byl a je [Jméno advokáta A] od 16.1.1998.

3. Dále je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že navrhovatel podrobně argumentoval na podporu svého přesvědčení, že [Jméno advokáta A] ve své funkci jednatele společnosti [právnická osoba] nejednal s péčí řádného hospodáře, když za společnost uzavřel pro společnost nevýhodné smlouvy se svými příbuznými / nájemní smlouva za měsíční nájemné 1 Kč, další nájemní smlouva s nájemným 8 tisíc měsíčně, kupní smlouva s matkou družky účastníka č.1/ na jednu polovinu nemovitostí v Letech / ve snaze získat výhody pro svou rodinu a zkrátit věřitele. Mimo jiné rovněž uznal pohledávku z titulu zděděných práv ze smlouvy o půjčce ve výši 14 873 409 Kč, kterou uplatňovala dcera jeho družky [Jméno]. Insolvenčním správcem byla pohledávka popřena.

4. Dále navrhovatel [Jméno advokáta A] vytýká, že jako předseda správní rady a statutární ředitel účastníka č.2/ nezajistil změnu druhu akcií na jméno, dle výpisu z obchodního rejstříku má společnost stále vedeny akcie na majitele, což je v rozporu se zákonem o obchodních korporacích.

5. V odstavci 2 odůvodnění rozhodnutí soud rekapituloval vyjádření účastníka č.1/ k návrhu tak, že: „S obviněním nesouhlasí, jako jednatel neselhal a veškerá obvinění byla shledána neopodstatněná, přičemž odkázal na rozsudky, kterými byl zproštěn obžaloby. Má za to, že jde o snahu poškodit jeho osobu. Pro společníky společností, kde je jednatelem, je důvěryhodnou osobou. Prostřednictvím zástupce svůj návrh doplnil tak, že odmítá, že by na něj dopadala překážka podle § 38l obchodního zákoníku, navrhovatel neprokazuje důležitý zájem v tomto řízení. Všichni akcionáři i společníci společností [Jméno advokáta B]. a [Jméno advokáta C]. jsou s jeho dosavadní činností spokojeni. Jako řádný hospodář vždy jednal s nezbytnou loajalitou, pečlivě, s potřebnými znalostmi, nikdy neuzavřel jakékoli nevýhodné smlouvy a nevedl k úpadku žádné obchodní korporace. Nepopírá, že v letech 2010 a 2011 byl 4. účastník ve ztrátě, jak vyplývá z rozvahy a výkazu zisku a ztrát. K tomu ovšem došlo v důsledku globální ekonomické krize a nikoli v důsledku jeho pochybení. Vedení civilních sporů s navrhovatelem pak nijak nesouvisí s péčí řádného hospodáře při vedení obchodních korporací.“ 6. V odůvodnění rozhodnutí soud dále poukázal na skutečnosti, známé mu z jeho činnosti, a sice, že „ve věci dlužníka U.[Jméno advokáta E]. byl usnesením zdejšího soudu č. j. MSPH 88 INS 29332/2012-A-33 ze dne 3. 5. 2013 zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlášen konkurs. Usnesení nabylo právní moci 21. 5. 2013. V současné době ještě není insolvenční řízení skončeno, neboť stále probíhá vkladové řízení ve prospěch vydražitelů nemovitostí, vzhledem k dosud neukončenému sporu o vklad práva do katastru nemovitostí, vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 37 C 36/2014 a dále u Okresního soudu Praha-západ probíhá řízení vedené pod sp. zn. 3 C 234/2014 o vyklizení nemovitosti.“ / odstavec 3/ odůvodnění/.

7. Dále soud konstatoval zjištění, učiněná z provedeného dokazování výpisem z obchodního rejstříku účastníků č.2/ až č. 3/, z nájemní smlouvy ze dne 6.4.2010 uzavřené mezi společnosti [právnická osoba] jako pronajímatelem a [Jméno] jako nájemcem, s předmětem nájmu prostory v objektu [adresa], na dobu určitou, minimálně do roku 2051, nájemné 1 Kč měsíčně, dále z výpisu z centrální evidence exekucí povinného [Jméno advokáta A], z něhož plyne 10 exekucí. Dále soud / odstavec 8 odůvodnění / učinil mimo jiné zjištění ve vztahu k insolvenčnímu řízení, vedeného ohledně společnosti [právnická osoba] s tím, že usnesením Městského soudu v Praze, č.j. MSPH 95 INS 19707/2012-B-92 ze dne 16. 10. 2017 bylo rozhodnuto o zrušení konkursu na majetek dlužníka z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužnice zcela nepostačující. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 12. 2017.

8. V odstavcích 9,10 odůvodnění soud uvedl: „Z výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 35/2013 vyplývá, že obžalovaný [Jméno advokáta A] byl zproštěn obžaloby z popsaného skutku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, přičemž označeným jednáním měl porušit povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře. Poškozená společnost [právnická osoba]. byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na civilní řízení. Z výroku rozsudku Městského soudu v Praze ve věci 73 T 2/2013 ze dne 19. 7. 2017 vyplývá, že obžalovaný [Jméno advokáta A] byl zproštěn obžaloby pro označené skutky. Z tvrzení účastníka v případě ani jednoho z uvedených trestních rozsudků není zřejmé, jakou souvislost mají s žalobními tvrzeními navrhovatelky, úpadkem dlužnice nebo řádným výkonem funkce statutárního orgánu účastníkem v jiných společnostech.“ 9. Dále soud v odůvodnění rozhodnutí odkázal na právní úpravu, danou ustanovením § 381 zákona č. 513/1991 Sb., / odstavec 11/. V odstavci 12 odůvodnění pak uvedl: „Podle ustanovení § 779 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, nastala-li u někoho překážka pro výkon funkce podle § 38l obchodního zákoníku, trvá i po účinnosti tohoto zákona.“ 10. V odstavce 13 odůvodnění soud uvedl, že „vzhledem k ustanovení čl. II odst. 7 zákona č. 33/2020 Sb. rozhodoval soud dle zákona o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020.“ 11. Dále soud odkázal na úpravu, danou ustanovením § 46, § 63, § 64, § 65 zákona č. 90/2012 Sb., ustanovením § 66a písm. c/ zákona č. 304/2013 Sb., § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb.

12. V odstavci 20 odůvodnění se soud zabýval překážkou ve výkonu funkce jednatele v jednotlivých obchodních korporacích / účastník č. 2 až č. 4/ s tím, že [Jméno advokáta A] zákonný zákaz nerespektuje, funkci statutárního orgánu stále vykonává a jako takový je i rejstříku zapsán.

13. V odstavci 21 odůvodnění soud poukázal na řadu navrhovatelem poskytnutých tvrzení o pochybném vedení hospodaření účastníka č.1/ / [Jméno advokáta A] / v zúčastněných společnostech, a v odstavci 22 soud uvedl: „Dlužno zdůraznit, že účastník se k většině tvrzení navrhovatelky o jednání /či nekonání/ účastníka naplňujícím skutkové podstaty vyjádřené v ustanoveních § 64 a § 65 zákona o obchodních korporacích řádně nevyjádřil. Jeho obecná obrana spočívající v odmítnutí návrhu, konstatování, že vykonává svou funkci řádně, společníci či akcionáři zúčastněných společností jsou spokojeni a že v trestních řízeních byl zproštěn obžaloby, je naprosto nedostačující.“ 14. V odstavci 24 odůvodnění soud zejména zdůraznil: z tvrzení účastníka č.1/ nevyplynulo, že by oznámil dotčeným společnostem zánik funkce ve smyslu § 155 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, dále, v řízení bylo prokázáno, že účastník č.1/ neplnil povinnosti zakládat do sbírky listin obchodního rejstříku účetní závěrky v souladu se zákonem o účetnictví a zákonem o veřejných rejstřících.

15. V daném odstavci odůvodnění soud dále uzavřel, že k jednotlivým smlouvám, jimiž navrhovatel argumentoval, „se účastník č.1/ nijak nevyjádřil, čímž tvrzení o jejich nevýhodnosti ani nevyvracel. Proto soud dovozuje, že tyto nájemní smlouvy jsou pro dlužníka skutečně nevýhodné, když vzájemné plnění je ve vzájemném nepoměru, a proto i ve vztahu k dlužníkovi poškozující. Obdobný závěr pro absenci jakýchkoli relevantních tvrzení ze strany účastníka lze učinit i v případě smlouvy o půjčce uzavřené mezi U.[Jméno advokáta E]. a [právnická osoba] na částku 14 999 993,68 Kč, zvláště za situace, kdy se následně dlužníka [právnická osoba], jejíž jedinou jednatelkou a společnicí byla osoba účastníkovi blízká dostala do úpadku a dokonce konkurs musel být zrušen z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužnice zcela nepostačující. Dále uvedl, že „účastník / č.1/ se rovněž nijak nevyjádřil ke skutečnosti, že insolvenčnímu správci dlužnice [právnická osoba] nepředal účetnictví ani jiné doklady, z nich by bylo možno rekonstruovat hospodaření společnosti. Je proto namístě předpokládat pravdivost tohoto tvrzení navrhovatele, když účastník č.1/ ničeho v tomto směru nevyvracel, a učinit tak závěr o porušování povinností péče řádného hospodáře. Nikoli nevýznamná je i samotná skutečnost, že společnost dlužníka je v období několika let již [právnická osoba] korporací, v níž účastník č.1/ vykonával funkci statutárního orgánu, a zároveň se společnost dostala do úpadku, který musel být řešen konkurzem. O schopnostech účastníka hospodařit a obchodně vést společnosti svědčí i skutečnost, že účastník č.1/ čelí exekucím a nic na tom nemění ani jeho subjektivní přesvědčení, že neschopnost plnit své závazky byla způsobena trestními stíháními, v nichž byl zproštěn obžaloby, neboť takové tvrzení v řízení neprokázal a trestní obvinění se netýkají skutků označených navrhovatelem v tomto řízení. Vzhledem k tomu soud neuvěřil prohlášením společníků a akcionářů zúčastněných společností 2 a 3 a hodnotí je jako nepravdivé, a to v případě prohlášení učiněného [Jméno] i proto, že se jedná o osobu účastníkovi blízkou.“ 16. Soud v odstavci 25 odůvodnění uzavřel: „Z popsaných důvodů soud uzavírá, že v průběhu insolvenčního řízení dlužníka vyšlo najevo, že výkon funkce statutárního orgánu účastníkem s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vedl k úpadku obchodní společnosti [právnická osoba], čímž byla naplněna skutková podstata § 64 odst. 1 zákona o obchodních korporacích a současně účastník / č.1/ / neprokázal, že při svém jednání vynaložil takovou péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba v obdobném postavení. Ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 zákona o obchodních korporacích bylo též prokázáno, že člen statutárního orgánu v posledních 3 letech opakovaně a závažně porušoval jinou péči spojenou podle zákona o účetnictví, zákona o veřejných rejstřících a insolvenčního zákona s výkonem jeho funkce tím, že nezveřejňoval povinné údaje o hospodaření a neposkytl insolvenčnímu správci potřebné podklady.“ 17. „Závěrem pak v odstavci 26 k otázce důležitého zájmu jako základnímu předpokladu pro možnost podat návrh na diskvalifikaci soud uvedl: „K argumentu účastníka, že navrhovatel neprokazuje svůj důležitý zájem na vyloučení člena soud uvádí, že v daném případě postačuje navrhovatelem tvrzený zájem ekonomický odůvodněný činností účastníka / č.1/ v rámci vztahů mezi dlužníkem a navrhovatelem pokud jde o majetkové spory. Nadto nelze přehlédnout, že se jedná o řízení, které lze zahájit i bez návrhu.“ 18. Soud návrhu vyhověl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.

20. Účastník č.1/ ve včas podaném odvolání v němž navrhoval změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu zamítnutí návrhu, vyjádřil přesvědčení o tom, že není splněna podmínka, daná ustanovením § 63 odst. 3 ZOK, kdy navrhovatel není osobou, která má na vydání rozhodnutí důležitý zájem. V dané souvislosti účastník č.1/ poukázal na soudu zaslaný přípis navrhovatele, z něhož vyplývá, že mezi navrhovatelem, účastníkem č.1/ a dalšími osobami, je veden u Okresního soudu pro Prahu západ spor o vyklizení nemovitosti, kterou obývá účastník č.1/ a jeho rodinní příslušníci. Účastník č.1/ má za to, že navrhovatel toto řízení účelově využívá k vytváření nátlaku na účastníka č.1/ a jeho rodinu za účelem docílit jejich poškození v rámci předmětného sporu o vyklizení nemovitosti. Jiný důležitý zájem na tom, aby účastník č.1/ nebyl statutárním orgánem právnických osob ani mít nemůže. „ Koneckonců i návrh podával navrhovatel v době, která časově koresponduje s oním druhým řízením / v opačném případě, pokud by jeho motivace byla odlišná, mohl tento návrh podat o mnoho let dříve. / Ust. § 63 a 64 ZOK nemá sloužit subsidiárně k vyřizování si sporů, týkajících se jiných soudních řízení. Proto by soud neměl návrhu vyhovět, neboť navrhovatel neosvědčil důležitý zájem ve smyslu ust. § 63 odst. 3 ZOK.“ 21. Na podporu svého přesvědčení o nedůvodnosti podaného návrhu účastník č.1/ uvedl, že jediný prohřešek, který je mu vytýkán / vyjma údajných prohřešků v insolvenčním řízení, jež bylo zahájeno před účinností ZOK/, je, že ne vždy dodržel povinnost zakládat do Sbírky listin účetní závěrku. Nejde nicméně o prohřešek, který má být sankcionován dle ust. § 64 ZOK ve znění, platném ke dni podání návrhu. Jedná se o povinnost uloženou obchodním společnostem v ust. § 21 zákona č. 563/1991 Sb. Sankce za porušení této povinnosti stanoví jak zákon o účetnictví, jeho § 37a , tak zákon č. 304/2013 Sb. Daný postup nebyl ani vůči účastníkovi č.2/ ani účastníkovi č.3/ aplikován a nelze je nahrazovat postupem dle § 64 ZOK, který má dle znění platného v r. 2018 sankcionovat úplně jiná porušení právních povinností.

22. V rámci svého odvolání účastník č.1/ rovněž uvedl, že vyjma nezakládání účetních závěrek mu jsou vytýkány události, které se staly před rokem 2012, kdy argumentace navrhovatele se týká insolvenčního řízení, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 29332/2012, za situace, že insolvenční řízení bylo zahájeno v roce 2012 a úpadek úpadce byl prohlášen usnesením ze dne 3.5.2013, přičemž účinnost ZOK nastala dne 1.4. 2014. Účastník č.1/ je přesvědčen, že „ o vyloučení z funkce může být toto řízení vedeno pouze v návaznosti na úpadek obchodní korporace, který nastal za účinnosti ZOK / tj. od 1. ledna 2014/ V opačném případě by se jednalo o nepřípustnou retroaktivní aplikaci práva.“ V dané souvislosti účastník č.1/ zdůraznil, že „ pro aplikaci ust. § 63 an. nelze vůbec argumentovat čímkoliv, co se týká insolvenčního řízení, zahájeného v r. 2012, a údajnými prohřešky, které jsou ke dni vyhlášení napadeného usnesení i 15 let staré.“ K tomu účastník č.1/ zdůraznil, že k údajné ekonomické nevýhodnosti soudem uváděných ekonomických kroků nebylo provedeno žádné detailnější dokazování a soud 1. stupně pouze přejal tvrzení navrhovatelky, aniž by je podrobil jakémukoliv kvalifikovanému přezkumu.“ 23. Dále odvolatel uvedl, že v době úpadku společnosti [právnická osoba]. platil zákon č. 513/1991 Sb. / obchodní zákoník /, a poukázal v této souvislosti na zákonné důsledky prohlášení konkursu na výkon funkce statutárního orgánu. Odvolatel v dané souvislosti namítal, že „ pokud by soud vyhověl žalobnímu návrhu, došlo by k nezákonnému dvojímu trestání účastníka č.1/ za něco, zač byl již ‚potrestán‘ dle původní právní úpravy platné v roce 2013 v okamžiku prohlášení úpadku společnosti [právnická osoba] Je třeba mít na paměti, že dle úpravy platné v roce 2013 nastávala tato ‚sankce‘ ex lege a nevyžadovala žádné rozhodnutí soudu. Takovýto postup by byl nejen v rozporu s obecnými právními předpisy, ale lze mít za to, že by byl vysloveně protiústavní.“ 24. Navrhovatel se k odvolání účastníka č.1/ vyjádřil tak, že odvolání je nedůvodné, rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, navrhovatel navrhuje potvrzení napadeného usnesení.

25. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212, 212a o.s.ř., bez provedení jednání, / § 214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. /, a dospěl k závěru, že rozhodnutí nemůže obstát.

26. Soud v odůvodnění poukázal na dikci ustanovení § 381 zákona č. 513/1991 Sb., poukázal dále na dikci ustanovení § 779 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., dle něhož nastala-li u někoho překážka pro výkon funkce podle § 381 obchodního zákoníku, trvá i po účinnosti tohoto zákona. V odstavci 13 odůvodnění soud konstatoval, že „Vzhledem k ustanovení čl. II odst. 7 zákona č. 33/2020 Sb. rozhodoval soud dle zákona o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020.“ 27. Odvolací soud úvodem odkazuje na dikci soudem citovaných ustanovení zákona č.90/2012 Sb., / §§ 63, 64, 65 /, jež se týkají vyloučení z výkonu funkce statutárního orgánu, a jež byla účinná v rozhodném období. Podle ustanovení § 63 odst. zákona č. 90/2012 Sb. v průběhu insolvenčního řízení insolvenční soud i bez návrhu rozhodne, že z důvodu podle § 64 člen statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace, který byl ve funkci v době vydání rozhodnutí o úpadku nebo po něm, nesmí po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o vyloučení vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace nebo být osobou v obdobném postavení / dále jen „ vyloučení“/. / odst. [právnická osoba] platí obdobně o tom, kdo v době vydání rozhodnutí o úpadku členem statutárního orgánu obchodní korporace nebo osobou v obdobném postavení již nebyl, ale jehož dosavadní jednání k úpadku obchodní korporace zřejmě přispělo. / odst. 2 /. Návrh na vydání rozhodnutí podle odstavce 1 může podat každý, kdo na něm má důležitý zájem. / odst. 3 /.

28. Podle ustanovení § 64 zákona č. 90/2012 Sb. insolvenční soud rozhodne o vyloučení, vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že výkon funkce osobou podle § 63 s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vedl k úpadku obchodní korporace / odst. [právnická osoba] soud rozhodne o vyloučení toho, kdo se stal členem statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace po zahájení insolvenčního řízení, přispěl-li zřejmě svým jednáním ke snížení majetkové podstaty a k poškození věřitelů. / odst. 2/ . Insolvenční soud nerozhodne o vyloučení toho, a/ kdo se stal členem statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace v době jejího hrozícího úpadku podle jiného právního předpisu, ledaže jeho jednání před zahájením insolvenčního řízení naplnilo podmínky podle odstavce 1, nebo b/ kdo prokáže, že při svém jednání vynaložil takovou péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba v obdobném postavení.

29. Podle ustanovení § 65 odst. 1 tohoto zákona mimo případy uvedené v § 63 a 64 může soud i bez návrhu rozhodnout o vyloučení, vyjde-li najevo, že člen statutárního orgánu v posledních 3 letech opakovaně a závažně porušoval péči řádného hospodáře, případně jinou péči, spojenou podle jiného právního předpisu s výkonem jeho funkce, ustanovení § 63 odst. 3 se použije obdobně.

30. K odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze úvodem uvést, / konkrétně odvolací soud odkazuje na odstavce 24, 25 odůvodnění / že není zřejmé, podle kterého zákonného ustanovení, zda podle § 63, § 64, § 65 zákona č. 90/2012 Sb. / zákon o obchodních korporacích/ soud rozhodl, za situace, že každé z těchto zákonných ustanovení obsahuje jinou skutkovou podstatu, přičemž ustanovení § 65 uvedeného zákona upravuje vyloučení / diskvalifikaci /mimo režim insolvenčního řízení.

31. Soud jednak uvádí, že byla naplněna skutková podstata podle § 64 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, současně uvádí, že ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 zákona o obchodních korporacích bylo též prokázáno, že člen statutárního orgánu v posledních 3 letech opakovaně a závažně porušoval jinou péči spojenou s výkonem jeho funkce podle zákona o účetnictví, zákona o veřejných rejstřících a insolvenčního zákona tím, že nezveřejňoval povinné údaje o hospodaření a neposkytl insolvenčnímu správci potřebné podklady.

32. Pokud jde o jednotlivá zákonná ustanovení, na něž je výše odkazováno, tak k úpravě, dané ustanovením § 65, lze pro úplnost odkázat na komentářovou literaturu, jež zaujala stanovisko k počátku běhu tříleté lhůty, ustanovením § 65 odst. 1 upravené. V komentáři k § 65 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. / Štenglová, I., Havel, B. Cileček, F., Kuhn, P. Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017,1128s. / se praví „ Zákon neurčuje, od kterého dne je třeba počítat lhůtu tří let podle § 65 odst.

1. Máme za to, že tímto dnem je den zahájení řízení, tedy den, kdy soud vydal usnesení o zahájení řízení podle § 12 odst. 2 z.ř.s., popřípadě den, kdy soudu byl doručen návrh na zahájení řízení / § 82 odst. 1 o.s.ř. /. Porušení péče řádného hospodáře, k nimž došlo v období předcházejícím den zahájení řízení o více než tři roky, se nepřihlíží. S ohledem na nepřípustnost pravé zpětné účinnosti právních předpisů, nelze přihlédnout k jednáním, k nimž došlo před účinností zákona o obchodních korporacích, tj. před 1.1.2014.“ 33. Z uvedeného stanoviska, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, plyne, že pokud by mělo být rozhodováno o vyloučení člena statutárního orgánu v režimu ustanovení § 65 zákona č. 90/2012 Sb., relevantní by z hlediska případného opakovaného a závažného porušování péče řádného hospodáře, případně porušení jiné péče spojené s výkonem jeho funkce podle jiných právních předpisů, bylo pouze tříleté období, předcházející podání návrhu, učiněného dne 26.3.2019.

34. Dále, ustanovení § 64 zákona č. 90/2012 Sb. řeší otázku vyloučení insolvenčním soudem za předpokladu, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že výkon funkce statutárním orgánem vedl k úpadku korporace, případně, že dotyčný stal členem statutárního orgánu po zahájení řízení, a zřejmě přispěl svým jednáním ke snížení majetkové podstaty.

35. K úpravě, dané ustanovením § 63, odvolací soud rovněž odkazuje na komentářovou literaturu. V komentáři k § 63 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. / Štenglová, I., Havel, B. Cileček, F., Kuhn, P. Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: „ C. H. Beck, 2017,1128s. / se mimo jiné praví: „ Rozhodne-li insolvenční soud o tom, že obchodní korporace je v úpadku (§ 136 InsZ), zahájí ex officio i řízení o vyloučení členů statutárního orgánu upadnuvší korporace z výkonu funkce člena statutárního orgánu, nasvědčují-li skutečnosti zjištěné v průběhu insolvenčního řízení, že jsou dány důvody pro vyloučení některého z členů statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace, popřípadě osoby v obdobném postavení, podle § 64. Neučiní-li tak, může návrh na zahájení řízení o vyloučení podat kdokoliv, kdo na něm má důležitý zájem (§ 63 odst. 3); takovou osobou může být jiná obchodní korporace, členem jejíhož statutárního orgánu je některý z členů statutárního orgánu upadnuvší korporace, či členové jejích orgánů, věřitelé či společníci těchto jiných korporací apod. To, jak soud rozhodl o způsobu řešení úpadku (§ 148 a násl. InsZ), není pro řízení o vyloučení významné. Naopak případné odstranění rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku cestou řádných či mimořádných opravných prostředků by se muselo promítnouti v řízení o vyloučení; není-li zde rozhodnutí o úpadku, nemůže být ani vedeno řízení o vyloučení členů statutárního orgánu obchodní korporace, na niž byl podán insolvenční návrh, z výkonu funkce z důvodů podle § 64. Takové řízení by bylo nutno zastavit pro nedostatek podmínek řízení. Vyloučeny z výkonu funkce rozhodnutím insolvenčního soudu mohou být osoby, které byly ve funkci členů statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace v den vydání rozhodnutí o úpadku podle § 136 InsZ nebo později (§ 63 odst. 1), jakož i osoby, které byly členy statutárního orgánu upadnuvší korporace před vydáním rozhodnutí o úpadku, jestliže svým jednáním zřejmě přispěly k úpadku obchodní korporace (§ 63 odst. 2). Obdobně pak mohou být vyloučeny osoby, které byly v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu (blíže viz komentář k § 69). Důvody vyloučení upravuje § 64. Osobu, která byla ve funkci člena statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace v den vydání rozhodnutí o úpadku podle § 136 InsZ anebo před tímto dnem, popřípadě osobu v obdobném postavení soud vyloučí tehdy, zjistí-li, že výkon funkce touto osobou vedl k pozdějšímu úpadku obchodní korporace. Tak tomu bude nejen tehdy, byl-li způsob, jakým tato osoba vykonávala svoji funkci, jedinou příčinou následného úpadku obchodní korporace, ale také tehdy, kdy k úpadku obchodní korporace sice vedlo působení více okolností, ale jednou z nich byl i způsob výkonu funkce člena statutárního orgánu dotčenou osobou. Osoba, která se stala členem statutárního orgánu až po zahájení insolvenčního řízení, tedy po dni, kdy insolvenční návrh došel věcně příslušnému soudu (§ 97 InsZ), se na úpadku obchodní korporace (při obvyklém běhu věcí) podílet nemohla. Nicméně po-dle § 64 odst. 2 může být vyloučena tehdy, přispěla-li zřejmě svým jednáním ke snížení majetkové podstaty (§ 205 a násl. InsZ) a (současně) k poškození věřitelů. Typicky tomu tak bude tehdy, poruší-li člen statutárního orgánu pravidla nakládání s majetkovou podstatou podle § 111 InsZ a nebude-li možno zjednat nápravu ani využitím institutu neúčinnosti podle § 111 odst. 3 InsZ (srov. § 205 odst. 4 InsZ). Snížení majetkové podstaty, které k poškození věřitelů ve svém důsledku nevedlo, důvodem pro vyloučení podle § 64 není; může však být důvodem pro vyloučení z výkonu funkce podle § 65. Ustanovení § 64 odst. 3 upravuje (podle našeho názoru nadbytečně) okolnosti, za jejichž naplnění osoba podle § 63 odst. 1 nebo 2 vyloučena z výkonu funkce nebude. První výjimka již plyne z § 64 odst. 1, podle něhož osoba, která výkonem funkce k úpadku obchodní korporace nepřispěla, nebude vyloučena bez ohledu na to, kdy se členem orgánu stala (s výjimkou osob podle § 64 odst. 2, které sice nepřispěly k úpadku obchodní korporace, ale podílely se na snížení majetkové podstaty a poškození věřitelů). K pojmu hrozící úpadek srov. § 3 odst. 4 InsZ. I druhá výjimka plyne podle našeho názoru z úpravy postavení členů statutárního orgánu. Vyloučení z funkce podle § 63 a násl. je specifickou sankcí za porušení povinností při výkonu funkce. Člen statutárního orgánu přitom neodpovídá za výsledek své činnosti, ale za její řádný výkon (§ 159 odst. 1 ObčZ, § 51 a 52 a např. NS 29 Cdo 2363/2011, 29 Cdo 3915/2012 či 29 Cdo 5036/2015). Jedná-li s péčí řádného hospodáře, nemůže být postihován za případné negativní následky plynoucí z podnikatelského rizika. Jinými slovy, vykonával-li člen statutárního orgánu svoji funkci řádně, tj. v souladu s požadavky § 159 odst. 1 ObčZ a § 51 a 52, nemůže být vyloučen z výkonu funkce podle § 63 a 64 ani tehdy, vedl-li nakonec výkon jeho funkce ve svém důsledku k úpadku obchodní korporace. Přenos důkazního břemene, zdůrazněný v § 64 odst. 3 písm. b), plyne již z § 52 odst. 2.“ 36. Takže, kromě toho, že v daném případě není zřejmé, podle jakého zákonného ustanovení soud rozhodl, jelikož odkazuje na všechna tři /§ 63,64,65 /, tak ale ani není zřejmé, pokud by se např. mělo jednat o § 64, v čem to konkrétně spočívalo, tedy jaké konkrétní naplnění výkonu funkce statutárního orgánu vedlo k úpadku obchodní korporace, k jakým všem okolnostem soud při rozhodnutí o vyloučení přihlédl.

37. Dále je třeba říci, že je poněkud „nepřehledná“ argumentace soudu, obsažená závěrem v odstavci 26 odůvodnění. V daném případě byl podán návrh a na základě něho soud rozhodl. Není ovšem zřejmé, kam míří formulace: „ Nadto nelze přehlédnout, že se jedná o řízení, které lze zahájit i bez návrhu.“ 38. Pokud snad soud usuzuje, že jestliže se jedná o řízení, jež lze zahájit i bez návrhu, není vlastně třeba zkoumat důležitý zájem navrhovatele, tak tomuto stanovisku nelze přisvědčit. Zákon důsledně odlišuje: buď je řízení zahájeno na návrh, a podle ustanovení § 63 odst. 3 / ve smyslu ustanovení § 63 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb. může návrh podat každý, kdo má důležitý zájem, což současně znamená, že když důležitý zájem nemá, tak ho podat nemůže, nebo rozhoduje soud bez návrhu. V případě podání návrhu soud důležitý zájem zkoumat musí.

39. Jinak v odstavci 26 odůvodnění se rovněž praví: „K argumentu účastníka, že navrhovatelka neprokazuje svůj důležitý zájem na vyloučení člena soud uvádí, že v daném případě postačuje navrhovatelkou tvrzený zájem ekonomický odůvodněný činností účastníka v rámci vztahů mezi dlužnicí a navrhovatelkou pokud jde o majetkové spory.

40. Není zřejmé, jakými úvahami byl soud veden, pokud za důležitý zájem, opravňující navrhovatele k podání návrhu, považuje ekonomický zájem navrhovatele, odůvodněný majetkovými spory mezi navrhovatelem a dlužníkem / U.[Jméno advokáta E]. /, respektive „činností účastníka / [Jméno advokáta A]/ v rámci těchto vztahů. K tomu odvolací soud podotýká, že jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, navrhovatel se mimo jiné dovolává skutečnosti, že [Jméno advokáta A] bez právního důvodu bezplatně více než 5 let užívá navrhovatelem vydraženou nemovitost v rámci dražby z majetkové podstaty dlužníka U.[Jméno advokáta E]., přičemž se [Jméno advokáta A] ve shodě s [Jméno], dcerou jeho družky, se snaží za pomoci svých příbuzných vyvést majetek z majetkové podstaty.

41. K otázce vyloučení z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace lze obecně uvést, že se jedná o významný zásah do života obchodní korporace. Důležitost důvodu, jenž může odůvodnit takový zásah, musí být natolik významná, aby takový zásah odůvodňovala, respektive pojmově vůbec odůvodnit mohla. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jaký má navrhovatel důležitý zájem na tom, aby popsaným způsobem / diskvalifikace / bylo tak razantně zasaženo do života obchodní korporace, respektive korporací. Není zřejmé, jak je konstruován důležitý zájem pro popsaný zásah na základě argumentace navrhovatele, jež je založena na tom že navrhovatel je vydražitelem nemovitostí v rámci dražby majetku z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] a [Jméno advokáta A] tuto nemovitost bez právního důvodu bezplatně užívá.

42. Pro názornost lze k dané otázce obecně odkázat na související argumentaci, respektive závěry, obsažené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2227/2016 ze dne 21.2.2018. Odvolací soud z daného usnesení cituje: „Návrh na zahájení řízení může podat osoba, která má důležitý zájem na vyloučení určitého člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce. Pojem „důležitý zájem“ je třeba vykládat šířeji než jen jako právní zájem; zahrnuje (mimo jiné) i zájem ekonomický, morální či společenský. Současně je třeba mít na paměti, že primárním cílem úpravy je prosazení veřejného zájmu na tom, aby funkci člena statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávaly osoby, které se dopustily kvalifikovaného (tj. ustanoveními § 64 nebo § 65 z. o. k. předvídaného) porušení povinností spojených s touto funkcí (a u nichž jsou tak dány závažné pochybnosti o tom, že by tuto funkci vykonávaly řádně a v souladu se zákonem). Jakkoliv může být s ohledem na okolnosti případu potřebné, aby navrhovatel tvrdil skutečnosti, z nichž odvozuje důležitý zájem ve smyslu § 63 odst. 3 z. o. k., u řady navrhovatelů bude tento zájem zjevný per se, z jejich vztahu k osobě, která má být rozhodnutím soudu vyloučena z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace (srov. obdobně při výkladu § 11 odst. 3 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 2624/2016). V souladu s právní teorií (srov. Štenglová, I. Některé souvislosti vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce. Obchodněprávní revue. 2016, č. 4, s. 104-109) lze za takové navrhovatele, jejichž důležitý zájem (opravňující je podat návrh podle § 63 a násl. z. o. k.) bude dán již jejich vztahem k osobě, která má být rozhodnutím soudu vyloučena z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace, považovat především obchodní korporaci, členem jejíhož statutárního orgánu daná osoba je (a to bez ohledu na to, zda se měla dopustit porušení svých povinností předvídaných ustanovením § 64 nebo § 65 z. o. k. právě v této obchodní korporaci), ostatní členy statutárního orgánu takové obchodní korporace, popř. členy jejího kontrolního orgánu, a zpravidla i její společníky. V případě obchodní korporace, členem jejíhož statutárního orgánu je osoba, která má být rozhodnutím soudu vyloučena z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace, je pak uvedený závěr o to zjevnější, že tato obchodní korporace se řízení o diskvalifikaci člena svého statutárního orgánu účastní vždy, i když není navrhovatelem, a to právě proto, že se jí řízení o vyloučení přímo týká (rozhodnutím o vyloučení zanikne funkce člena jejího statutárního orgánu). Dovolatelce lze přisvědčit, že je to právě dotčená obchodní korporace, vůči níž je člen jejího statutárního orgánu povinován péčí řádného hospodáře, resp. povinnostmi plynoucími z výkonu této funkce. Jejich porušením je právě tato obchodní korporace přímo dotčena, a proto má především ona důležitý zájem na zahájení řízení podle § 63 a násl. z. o. k. Na uvedeném závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že tato obchodní korporace (její příslušný orgán) může takovou osobu odvolat z funkce člena statutárního orgánu; takové odvolání totiž nemá (logicky) stejné důsledky, jako je rozhodnutí soudu o vyloučení (srov. § 66 odst. 1 z. o. k. a článek doc. JUDr. I. Štenglové citovaný výše). Nejvyšší soud proto uzavírá, že obchodní korporace, členem jejíhož statutárního orgánu je osoba, která má být rozhodnutím soudu vyloučena z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 63 a násl. z. o. k., má důležitý zájem na vydání rozhodnutí o vyloučení ve smyslu posledně označeného ustanovení.“ 43. V otázce důležitého zájmu odvolací soud rovněž odkazuje na argumentaci a závěry, obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1831/2021 ze dne 20.3.2022. Zde se mimo jiné v odstavci 41 a 42 praví: „ Nejvyšší soud uvedl již v R 53/2019, že ustanovení § 63 až 67 z. o. k. upravují (v českém právním řádu nový) institut vyloučení (nebo také diskvalifikace) z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace, v němž se promítá veřejný zájem na tom, aby funkci členů statutárních orgánů obchodních korporací nevykonávaly (alespoň po určitou dobu) osoby, které kvalifikovaným způsobem (předvídaným ustanoveními § 64, resp. § 65 z. o. k.) porušily povinnosti s touto funkcí spojené. K tomu Nejvyšší soud v tomtéž rozhodnutí dodal, že jsou-li splněny zákonné podmínky (srov. zejména § 64 a § 65 z. o. k.), soud rozhodne o tom, že konkrétní člen statutárního orgánu nesmí po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace nebo v ní být osobou v obdobném postavení s tím, že právní mocí rozhodnutí o vyloučení přestává být osoba, které se rozhodnutí týká, členem statutárního orgánu ve všech obchodních korporacích (§ 66 odst. 1 z. o. k.), a současně vůči ní působí po dobu vyloučení překážka výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace (§ 66 odst. 2 z. o. k.).“ 44. Tolik citace ze související judikatury Nejvyššího soudu ČR.

45. V dané souvislosti odkazuje odvolací soud dále na teze, na vyjádřené principy, obsažené v třetím vydání shora uvedené komentářové literatury / Komentář k zákonu o obchodních korporacích / a to v komentáři k ustanovení § 63, jež se obecně vztahují k institutu vyloučení z funkce statutárního orgánu / diskvalifikace /, jenž byl upraven i ve znění zákona před novelou.

46. V komentáři se úvodem v dané souvislosti konstatuje: „Zákon o obchodních korporacích zavedl (do té doby českému právnímu řádu neznámý) institut vyloučení (nebo také diskvalifikace) z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace rozhodnutím soudu. Inspirací byl anglický Company Directors Disqualification Act 1986. Původní úprava (obsažená v § 63 až 67) následně doznala změn v důsledku novely.“ 47. V komentáři se obecně k danému institutu praví: „Účelem právní úpravy vyloučení z výkonu funkce je chránit třetí osoby, podnikatelské prostředí a ve svém důsledku společnost jako takovou před možnými negativními důsledky, jež mohou nastat, vykonávají-li funkci člena statutárního orgánu obchodní korporace osoby, které kvalifikovaným způsobem (předvídaným § 63 odst. 1 a 2) porušily povinnosti s touto funkcí spojené. Zákonodárce zde (již tím, že ukládá soudu za splnění zákonných podmínek zahájit řízení ex officio) dává najevo, že zde je veřejný zájem na tom, aby takové osoby (které se při výkonu funkce „neosvědčily“) alespoň po určitou dobu funkci člena statutárního orgánu nevykonávaly (srov. NS 29 Cdo 2227/2016). Ustanovení § 63 až 65 tudíž chrání veřejný pořádek (k pojmu veřejný pořádek srov. například NS 21 Cdo 1012/2016, 27 Cdo 3814/2018 či 31 ICdo 36/2020).“ 48. Odvolací soud dále obecně uvádí, že jedna věc je otázka důležitého zájmu jako předpoklad pro oprávnění podat návrh na diskvalifikaci, druhou věcí je otázka rozhodování o diskvalifikaci. A zde je třeba poukázat na hledisko proporcionality, jenž musí být při rozhodnutí zohledněno. Daný komentář / konkrétně k ustanovení § 63 /princip proporcionality při rozhodování akcentuje a v této souvislosti praví: „Princip proporcionality je jedním z obecných (ústavně) právních principů imanentních českému právnímu řádu (srov. § 3 odst. 3 ObčZ a v judikatuře například ÚS III. ÚS 350/03, či NS 29 Cdo 3899/2015, 27 ICdo 62/2017 nebo 27 Cdo 1319/2018). I tehdy, kdy to zákon nestanoví výslovně, musí být sankce stíhající členy volených (tj. i statutárních) orgánů za porušení jejich povinností zásadně přiměřená významu povinnosti, již člen orgánu porušil, závažnosti jeho pochybení, jakož i všem dalším v úvahu přicházejícím okolnostem konkrétního případu tak, aby uložení této sankce bylo možné považovat za adekvátní (spravedlivý) důsledek předchozího porušení právní povinnosti členem orgánu [srov. ve vztahu k neposkytnutí odměny (§ 61 odst. 2) NS 27 ICdo 62/2017 či ve vztahu k ručení podle § 68, ve znění účinném do 31. 12. 2020, NS 27 Cdo 1319/2018]. Řečené platí i v případě diskvalifikace z výkonu funkce člena statutárního orgánu.“ 49. Odvolací soud v nyní posuzované věci shrnuje: Napadené rozhodnutí soudu je jednak nepřezkoumatelné / není zřejmé, na základě jakých zákonných ustanovení rozhodl, není zřejmé, jakými úvahami byl veden při hodnocení důležitého zájmu na podaném návrhu / současně soud v některých bodech evidentně vychází z nesprávných úvahových východisek / např. ve vztahu nutnosti hodnotit důležitý zájem na návrhu na diskvalifikaci, za situace, že je možno řízení zahájit i bez návrhu, jsou-li pro to předpoklady, předvídané citovanou právní úpravou / viz /. Pro úplnost lze rovněž uvést, že z odůvodnění rozhodnutí ani nevysvítá, že by soud při svém rozhodování nastolil hledisko proporcionality. Nelze rovněž pominout nesprávný procesní postup soudu spočívající v tom, že soud situaci, že účastník č.1/ se nevyjádřil k některým tvrzením navrhovatele, v podstatě posoudil bez dalšího tak, jakoby šlo o nesporná tvrzení účastníků řízení, jako by byl ze strany účastníka č.1/ dán souhlas s tím, co navrhovatel tvrdí.

50. Odvolací soud napadené usnesení podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ k dalšímu řízení. V tomto novém řízení je soud vázán shora prezentovanými právními názory odvolacího soudu. Rovněž soud nepomine obecná hlediska, jak byla nastolena související judikaturou Nejvyššího soudu ČR a akcentována v citované komentářové literatuře / viz /, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. K uvedeným pokynům odvolací soud dále doplňuje, že pokud vada návrhu, představovaná nejasnými skutkovými tvrzeními, neumožňujícími soudu jejich podřazení pod právní normu, bude navrhovatelem odstraněna, tak vedle otázky existence důležitého zájmu na podaném návrhu na straně navrhovatele a vedle hlediska proporcionality návrhu , bude soud věnovat pozornost otázce, zda navržený petit odpovídá znění příslušné hmotněprávní úpravy. Dále se soud zaměří na otázku, zda účastník č. 1/ není v procesní kolizi zájmů s některým s dalších účastníků řízení /k otázce kolize zájmu v řízení o vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce odkazuje odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2286/2021, a usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1831/2021, jež, jakož i další výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách /. Dále, pokud jde o otázku nákladů řízení, tak vzhledem k tomu, že řízení je možno zahájit i bez návrhu, je na místě aplikace ustanovení § 23 z.ř.s.

51. Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu vyplývá z dikce ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř.

Poučení