7 Cmo 165/2024 - 722

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Uhlířové a soudkyň Mgr. Kateřiny Horákové a JUDr. Blanky Trávníkové ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 9 770 649,19 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2024, č. j. 80 Cm 34/2010 688, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Nařizuje se, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že se žaloba o zaplacení částky 9 770 649,19 Kč zamítá a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 2 172 370 Kč.

2. V odůvodnění rozsudku soud uvedl následující:

3. Žalobkyně se žalobou domáhala žalovaném zaplacení částky v celkové výši 11 milionů Kč, přičemž žaloba sestávala z částí označených písmeny A až K, v nichž byly uvedeny jednotlivé případy, kdy měl žalovaný porušit svoji povinnost jako jednatel žalobce jednat s péčí řádného hospodáře a způsobit tak žalobci škodu v žalobě uvedené výši.

4. Soud rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 80 Cm 34/2010-330, tak, že v rozsahu nároku na zaplacení částky 100 297,17 Kč řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 070 647,19 Kč a nahradit žalobci náklady řízení. Ve zbytku žalobu výrokem III. zamítl. Tento rozsudek ve výrocích I. a III. nabyl právní moci dne 14. 11. 2015.

5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2016, č. j. 8 Cmo 121/2016-416, tento rozsudek ve výroku II. zrušil a v tomto rozsahu věc zdejšímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

6. Soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 80 Cm 34/2010-563, tak, že pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do nároku na zaplacení částky 300 000 Kč a ve zbytku, tedy co do nároku na zaplacení částky 9 770 649,19 Kč, žalobu zamítl.

7. Proti výroku I. tohoto rozsudku (částečné zastavení řízení) se účastníci neodvolali, a tak nabyl právní moci. Ve výrocích II. a III. byl rozsudek na základě odvolání žalobce potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Cmo 255/2019-597.

8. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 27 Cdo 496/2021-630, zrušil jak uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. 80 Cm 34/2010-563, ve výrocích II. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

9. Předmětem řízení tedy nadále zůstal nárok na zaplacení částky 9 770 649,19 Kč.

10. V souladu s právním názorem odvolacího soudu soud vyzval žalobkyni podle ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“) k doplnění žalobních tvrzení ke všem bodům žaloby, žalobkyně doplnění tvrzení neprovedla.

11. Pokud žalobkyně svá nedostatečná žalobní tvrzení nedoplnila, pouze je zopakovala a na poslední výzvu k jejich doplnění usnesením ze dne 21. 9. 2023, č. j. 80 Cm 34/2010-677, nereagovala, soud uzavřel, že žalobkyně neunesla svoje břemeno tvrzení.

12. Soud proto žalobu zamítl. Uvedl, že nenařizoval jednání ve věci, vzhledem k tomu, že důvodem jejího zamítnutí bylo neunesení břemene tvrzení žalobkyní, tedy bez nutnosti provádět další dokazování.

13. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci a jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému.

14. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, navrhujíc, aby jej odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení a aby odvolací soud podle § 221 odst. 2 o.s.ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.

15. Odvolání odůvodnila tím, že soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, aniž by pro postup dle § 115a o.s.ř. byly splněny zákonné předpoklady. Ani jeden z účastníků se nevzdali práva účasti na projednání věci, nedali souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Rozsudek je vydaný v rozporu s právní úpravou a s ustanovením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

16. Shrnula, že soud o věci již dříve dvakrát rozhodl, že stejně tak odvolací soud a že k dovolání Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 29.06.2022, č.j. 27 Cdo 496/2021-630, rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Cmo 255/2019-597, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 80 Cm 34/2010-563, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud poté nařídil na den 7.9.2023 jednání ve věci. Dne 4.9.2023 soud toto jednání bez náhrady zrušil. Usnesením ze dne 27.9.2023, č. j. 80 Cm 34/2010- 677, soud žalobkyni vyzval, aby doplnila svá žalobní tvrzení. Poté soud dne 29.1.2024 v 9:00 hod. při jednání vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

17. Skutečnost, že soud na jednání dne 29.1.2024 vyhlásil odvoláním napadený rozsudek, se žalobkyně dozvěděla z informací uveřejněných na internetovém portálu InfoSoud. Soud žalobkyni předvolání na toto jednání nezaslal. Ze spisu je zřejmé, že soud nezaslal předvolání na uvedené jednání ani žalovanému.

18. Soud navíc žádného z účastníků řízení nepoučil dle ust. § 119a o.s.ř.

19. Návrh, aby odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, odůvodnila tím, že jsou zde závažné procesní vady řízení, které zasahují do základního práva účastníků na spravedlivý proces, přičemž vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení, které je fakticky opět na začátku, přispěje změna samosoudce k řádnému vyřešení věci.

20. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zejména uvedl, že je napadené usnesení správné a navrhl jeho potvrzení. Uvedl, že ve věci jednání nařízeno nebylo, žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že bylo jednání nařízeno na den 29.1.2024. Soud reagoval na nečinnost žalobkyně nejhospodárněji a nejrychleji, jak mohl. Žalobkyně nesplnila svoji povinnost tvrzení po dobu čtyř měsíců od výzvy soudu.

21. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení jeho vydání předcházejícího (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z níže uvedených důvodů neobstojí.

22. Předně odvolací soud uvádí, že jde již o třetí rozhodnutí o věci.

23. Ze spisu vyplynulo, že soud o věci před vydáním napadeného rozsudku dvakrát rozhodl, přičemž odvolací soud tato rozhodnutí soudu přezkoumal a vydal též dvě rozhodnutí, k dovolání Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 29.06.2022, č.j. 27 Cdo 496/2021-630, druhé rozhodnutí odvolacího soudu, a to rozhodnutí ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Cmo 255/2019-597, jakož i druhý rozsudek Městského soudu v Praze, a to rozsudek ze dne 20. 6. 2019, č. j. 80 Cm 34/2010-563, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud poté nařídil na den 7.9.2023 jednání ve věci. Vyrozuměním ze dne 4.9.2023 soud toto jednání bez náhrady zrušil. Usnesením ze dne 27.9.2023, č. j. 80 Cm 34/2010- 677, soud žalobkyni vyzval, aby doplnila svá žalobní tvrzení způsobem, ve výzvě specifikovaná a aby navrhla ke svým tvrzením důkazy. Žalobkyně požádala o prodloužení lhůty k doplnění svých tvrzení, žádosti soud vyhověl.

24. Ze spisu nevyplynulo, že by soud poté, co o věci rozhodl Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 29.06.2022, č.j. 27 Cdo 496/2021-630, soud k projednání věci nařídil jednání.

25. Ze spisu dále vyplynulo, že na č. l. 687 je založen protokol o vyhlášení rozsudku před soudem prvního stupně. Podle tohoto protokolu došlo k vyhlášení napadeného rozsudku dne 29. 1. 2024. Z tohoto protokolu nevyplývá, že by při vyhlášení byli přítomni účastníci, či jejich zástupci, ani, že by soud obeslal k vyhlášení rozsudku účastníky, či jejich zástupce.

26. Napadeným rozsudkem rozhodl soud, jak výše uvedeno a s výše uvedeným odůvodněním.

27. Co se týče námitky odvolatelky, že postupem soudu, který bez nařízení jednání zamítl její žalobu pro neunesení důkazního břemene ke svým tvrzením, bylo porušeno její právo na projednání věci v přítomnosti účastníků řízení, odvolací soud konstatoval následující:

28. Podle § 115a o. s. ř. platí, že k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

29. Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

30. K otázce práva na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11.02.2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19.

31. Uvedl v něm, že ……11. Soudní praxe totiž vymezila základní pravidla pro postup podle § 115a o. s. ř., která důsledně reflektují zjištění skutkového stavu věci na základě účastníky řízení předložených listinných důkazů. Vychází z toho, že soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a zásadou ústnosti, přičemž bez nařízení jednání může soud výjimečně věc projednat a rozhodnout jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. Ukáže-li se, že účastník řízení dosud nesplnil svou povinnost tvrzení (nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně) nebo povinnost důkazní (nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné), musí soud, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, vždy nařídit jednání, neboť účastníku řízení je třeba poskytnout poučení podle § 118a odst. 1, 2 anebo 3 o. s. ř., a bez nařízení jednání soud nemůže tuto svou poučovací povinnost splnit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 či ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 25 Cdo 773/2006). 32.

12. K projednání věci samé tedy není třeba podle § 115a o. s. ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci. V opačném případě nelze postupovat podle § 115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. i stěžovatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 29 Cdo 543/2008). O takový případ šlo i v nyní posuzované věci. 33.

13. Okresní soud, poté co jím vydaný elektronický platební rozkaz byl zrušen z důvodu jeho nedoručení vedlejšímu účastníkovi řízení, žalobu podanou stěžovatelkou, aniž by nařizoval jednání, zamítl pro neunesení důkazního břemene, přičemž konstatoval, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by vedlejšího účastníka řízení ošetřila a zda a kolik by měl vedlejší účastník řízení za takové ošetření platit. K zamítnutí žaloby tedy nedošlo proto, že by snad stěžovatelka neměla nárok na proplacení úhrady, nýbrž z důvodu neprokázání jí tvrzeného skutkového stavu. Ústavní soud proto ve světle výše uváděných pravidel dovozovaných soudní praxí dospěl k závěru, že postup okresního soudu je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je dokonce projevem libovůle soudu. 34.

14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3679/12 (N 57/69 SbNU 109)] se podává, že jestliže soud nedostojí své povinnosti plynoucí pro něj z § 115a o. s. ř., tj. nařídit jednání ve věci, nelze-li rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, a tím zajistit účastníku řízení možnost předstoupit před soud, předestřít mu svá tvrzení a předložit důkazy za účelem prokázání svých tvrzení, odpírá svým postupem účastníkovi řízení právo na přístup k soudu a právo na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny).

35. Z uvedeného ústavního nálezu jednoznačně plyne, že nesplní-li účastník řízení dosud svou povinnost tvrzení, musí soud, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, vždy nařídit jednání, neboť účastníku řízení je třeba poskytnout poučení podle § 118a odst. 1, 2 anebo odst. 3 o. s. ř., a bez nařízení jednání soud nemůže tuto svou poučovací povinnost splnit, a tedy rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní.

36. Promítnuto do projednávané věci, pokud soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a tedy i břemeno důkazní a rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z § 115a o. s. ř., tj. nařídit jednání ve věci a tím zajistit žalobkyni možnost předstoupit před soud, předestřít mu svá tvrzení a předložit důkazy za účelem prokázání svých tvrzení. Soud tímto svým postupem odepřel účastníkům řízení právo na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny).

37. Odvolací soud konstatoval, že soud též pochybil, pokud vyhlásil napadený rozsudek bez přítomnosti účastníků řízení.

38. K tomu uvedl následující:

39. Jak bylo uvedeno výše, soud vyhlásil napadený rozsudek nikoli veřejně.

40. Podle § 156 odst. 1 o.s.ř. se rozsudek vyhlašuje vždy veřejně; vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky. Uvede přitom výrok rozsudku spolu s odůvodněním a poučením o odvolání a o možnosti výkonu rozhodnutí. Není-li přítomen vyhlášení rozsudku žádný z účastníků, uvede pouze výrok. Po vyhlášení předseda senátu zpravidla účastníky vyzve, aby se vyjádřili, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozsudku.

41. Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

42. K otázce práva na veřejné vyhlášení rozsudku se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27.02.2015, sp. zn. I. ÚS 3046/14.

43. Uvedl v něm, že …… 29. Z čl. 96 odst. 2 Ústavy plyne příkaz, že "jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně." 30. Rovněž tak procesní předpis, v daném případě občanský soudní řád, se otázkou veřejnosti jednání a vyhlášení rozsudku podrobně zaobírá. Podle § 156 odst. 1 se "rozsudek vyhlašuje vždy veřejně; vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky. Uvede přitom výrok rozsudku spolu s odůvodněním a poučením o odvolání a o možnosti výkonu rozhodnutí. Není-li přítomen vyhlášení rozsudku žádný z účastníků, uvede pouze výrok. Po vyhlášení předseda senátu zpravidla účastníky vyzve, aby se vyjádřili, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozsudku". Podle odstavce 2 téhož ustanovení se rozsudek vyhlašuje zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů. Ustanovení § 119 odst. 2 a 3 se v tomto případě nepoužijí. Jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán (odst. 3). Náležitosti a postup při vyhlášení rozsudku pak upravuje § 15 a 16 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

31. Soudním procesem se upevňuje vědomí spravedlnosti. Nelze pomíjet, že veřejné projednání a veřejný výkon soudnictví jsou významným prvkem kontroly soudní moci, která jinak musí být nezávislá, což věcně vzato omezuje možnosti uplatnění kontrolních pravomocí obvykle užívaných pro jiné úseky fungování státu, označení, chápání a vnímání justice jako kabinetní je schopné napáchat obtížně napravitelné škody v důvěře v soudy a právo, a tím podrývat jejich efektivnost (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 792). Listina výslovně umožňuje určité odchylky od veřejnosti soudního jednání, které je nutno stanovit zákonem a mezi něž je možno zahrnout např. mravnost, obchodní tajemství, důležitý zájem účastníků. Všechny tyto pojmy však podléhají restriktivnímu výkladu a soud je vždy povinen poměřovat ústavně zakotvený princip veřejnosti soudního jednání s konkrétní povahou ohrožení, které má být naplněno, bude-li jednání veřejné.

32. Veřejností soudního řízení se Ústavní soud v minulosti zabýval v několika svých nálezech. Tak např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 ze dne 30. 3. 2010 (N 68/56 SbNU 761; 123/2010 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že "není přitom pochyb o tom, že smysl ústavní podmínky veřejného vyhlášení rozsudku bez výjimky a smysl poskytnutí i nepravomocného rozsudku je obdobný; t. j. umožnit účast veřejnosti jako záruky veřejné kontroly justice". Obdobně se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/04 ze dne 8. 11. 2005 (N 205/39 SbNU 171; 20/2006 Sb.), v němž zejména odkázal na úvahy o veřejnosti soudního jednání vyslovené již prvorepublikovým Nejvyšším soudem.

33. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2672/07 ze dne 14. 2. 2008 (N 36/48 SbNU 449) pak Ústavní soud konstatoval, že soudní řízení je tradičně postaveno na principu veřejnosti, a ústavodárce význam tohoto principu zdůraznil tím, že jej zakotvil jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy, tak v čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle nauky princip veřejnosti spočívá v tom, že soudnímu projednávání věci může být v zásadě kdokoliv přítomen, i osoba na daném případu bezprostředně nezainteresovaná, a sleduje jednak prvek kontroly činnosti soudů a jednak prvek prevence (Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád české republiky. Svazek I. Ústava České republiky. Praha : Linde 1994, str. 233). Jinak řečeno, veřejnost jednání má především umožňovat kontrolu řádného výkonu soudnictví, posouzení "jak ze strany státu koná se spravedlnost", má zabraňovat "utajené" tzv. kabinetní justici. Podle některých názorů je veřejnost jednání zároveň zárukou soudcovské nezávislosti, zřejmě proto, že veřejnost se může přesvědčit o tom, že soudce nejedná a nerozhoduje pod nějakým viditelným dohledem či nátlakem (Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 798). Ještě jinak vyjádřeno jde o všeobecný požadavek na transparentnost soudní moci (Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005, str. 498).

34. Na rozdíl od ústavní zásady veřejnosti jednání před soudem, jež může být ze zákonem stanovených důvodů omezena či vyloučena (viz výše), veřejné vyhlášení rozsudku jako ústavní imperativ musí být bezpodmínečné a bezvýjimečné, což ostatně jak Ústava, tak i Úmluva výslovně stanoví. Pokud k němu z nějakých důvodů nedojde, nelze tento nedostatek zhojit tím, že odvolací soud pouze konstatuje, že i kdyby k veřejnému vyhlášení došlo, stejně by to na obsahu rozsudku nic nezměnilo. Takový postup a chápání ústavního požadavku na veřejné vyhlašování všech rozsudků je nejen v rozporu s jeho účelem (kontrola justice prostřednictvím veřejnosti), ale je i v příkrém rozporu s chápáním spravedlnosti v našem kulturním a právním prostředí. Z hlediska materiálního chápání právního státu je uvedený imperativ základním stavebním kamenem demokratické justice, jenž má zabránit "utajené" neboli tzv. kabinetní justici.

35. Pravidlo o ústním veřejném vyhlašování rozsudků je třeba interpretovat v návaznosti na čl. 81 Ústavy, podle kterého soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Lze dovozovat, že zejména právě rozsudky se vyhlašují jménem republiky, neboť rozsudek je vyvrcholením soudního řízení, závěrečným aktem výkonu soudní moci, kterým se rozhoduje o právech a povinnostech v dané věci (srov. Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 801).

36. V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že předchozí (průběžné) vyloučení veřejnosti z jednání bylo dostatečně odůvodněné jak zájmy nezletilých dětí, zejména ochranou jejich soukromí, tak i zájmem na nerušeném průběhu jednání soudu, a tímto postupem soudu prvního stupně nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

37. Jinak tomu však bylo v případě vyhlášení rozsudku dne 18. 12. 2013. Jak již bylo shora uvedeno, nedostatek spočívající v tom, že rozsudek nebyl vyhlášen veřejně, nelze odůvodnit ani obavou o důstojný průběh tohoto vyhlášení, ani jinou závažnou skutečností, jež by v posuzovaném případě mohla vyvstat. Postulát veřejného vyhlášení rozsudku je kategorický a je pouze na příslušném soudu a soudci, jak případné obavy o průběh jednání soudu eliminovat, např. tím, že bude posílena účast justiční stráže v soudní síni, nebo jiným vhodným opatřením.

38. Vzhledem k tomu, že postupem soudu prvního stupně při vyhlašování rozsudku došlo k porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy, jakož i k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, nezbylo Ústavnímu soudu než obě napadená rozhodnutí zrušit. Ke stejné otázce se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27.3.2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16.

44. Uvedl v něm, že …… 45. Na rozdíl od principu garance veřejného ústního jednání nejsou v případě povinnosti veřejného vyhlášení rozsudku, tedy meritorního rozhodnutí v čl. 96 odst. 2 Ústavy, připouštěny výjimky z povinnosti veřejného vyhlášení rozsudku („Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně“). Pravidlo veřejného vyhlášení rozsudku je tedy bezvýjimečné a bezpodmínečné, nelze jej nijak omezovat [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3046/14 (N 49/76 SbNU 669)].

22. Občanský soudní řád stanoví podrobná pravidla postupu při vyhlášení rozsudku v § 156 odst. 1 a 2, která se vztahují na vyhlašování rozsudků před soudy prvního stupně, stejnou formou se přistupuje k vyhlášení rozsudku též v odvolací instanci (viz III. ÚS 2551/16 7 § 211 ve spojení s § 223 o. s. ř.). Jde-li o dovolací řízení, podle obecného odkazovacího ustanovení § 243b o. s. ř. platí pro toto řízení přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Tak tomu není, a ani jinak být nemůže, neboť to je u ústavně výslovně zakotvených kautel, jako je imperativ „veřejného vyhlášení“ podle čl. 96 odst. 2 Ústavy, vyloučeno. I v tomto soudním řízení, a to za situace, kdy dovolací soud rozhoduje rozsudkem, tak platí, že zamítá-li dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nebo mění-li či zrušuje rozsudek odvolacího soudu (§ 243f odst. 4 o. s. ř.), musí svůj rozsudek vyhlásit veřejně, a to bez ohledu na skutečnost, že ve věci rozhodoval bez jednání podle § 243a o. s. ř.

23. Stěžovatelka poukázala na to, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu nebyl veřejně vyhlášen. Ve vyžádaném soudním spise je na č. l. 448 založen protokol o vyhlášení rozsudku dovolacím soudem. Podle tohoto protokolu došlo k vyhlášení napadeného rozsudku dne 28. 4. 2016 v době od 9.00 do 9.15 hod., přičemž v něm uvádí, při vyhlášení nebyl přítomen právní zástupce stěžovatelky ani vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatelčino tvrzení tedy nekorespondovalo s tím, co bylo zaznamenáno ve spise. Stěžovatelka však v doplnění svého podání ze dne 4. 12. 2017 namítla, že žádný z účastníků nebyl k vyhlášení rozsudku Nejvyšším soudem obeslán a že by se tak mělo stát s ohledem na čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

24. Ústavní soud v tomto bodě konstatuje, že požadavku na zajištění veřejné kontroly soudní moci bylo jistou měrou učiněno zadost alespoň potud, že znění rozsudku bylo komukoli zpřístupněno na internetových stránkách Nejvyššího soudu (viz http://www.nsoud.cz, cit. ze dne 9. 11. 2017). Není však možné tímto způsobem veřejné vyhlášení rozsudku „nahradit“. Jednak tento způsob postrádá prvek bezprostřednosti, a často i aktuálnosti, navíc (řádné) vyhlášení rozsudku má určité právní účinky (viz např. § 154 a § 156 odst. 2 o. s. ř. a zasahuje do ústavně zaručeného procesního postavení účastníků řízení). Z těchto důvodů je třeba, aby účastníci řízení, stejně jako veřejnost, byli o vyhlášení rozsudku předem vyrozuměni právě s ohledem na procesní důsledky vyhlášení rozhodnutí, které s tím občanský soudní řád spojuje. To se v posuzované věci dle všeho nestalo.

46. Z uvedených ústavních nálezů jednoznačně plyne, že rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně; postulát veřejného vyhlášení rozsudku je kategorický a že je třeba, aby účastníci řízení, stejně jako veřejnost, byli o vyhlášení rozsudku předem vyrozuměni právě s ohledem na procesní důsledky vyhlášení rozhodnutí, které s tím občanský soudní řád spojuje. To se v posuzované věci dle všeho nestalo. Ze spisu totiž nevyplývá, že by byli účastníci a veřejnost vyrozuměni o vyhlášení rozsudku.

47. Pokud soud dospěl k závěru, že není třeba napadený rozsudek vyhlásit veřejně, nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z § 156 odst. 1 o.s.ř., tj. vyhlásit rozsudek veřejně a tím zejména zajistit kontrolu činnosti soudu. Soud tímto svým postupem odepřel účastníkům řízení právo na veřejné vyhlášení rozsudku plynoucí z čl. 96 odst. 2 Ústavy.

48. Odvolací soud uzavřel, že soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

49. Odvolací soud za dané situace napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

50. Co se týče návrhu odvolatelky, aby odvolací soud podle § 221 odst. 2 o.s.ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je třeba uvedenému návrhu vyhovět.

51. K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) podle § 221 odst. 2 o.s.ř. může odvolací soud přistoupit jen za zákonem stanovených okolností (existence závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru) a pouze, je-li to skutečně nutné k „odblokování“ řízení zatíženého neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. Naopak postup podle § 221 odst. 2 o.s.ř. není namístě za situace, kdy není důvod neočekávat, že soudu prvního stupně postačí nedostatky v jeho rozhodování vytknout (tedy zejména jde-li o první přezkum odvolacím soudem). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) pak může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude-li to pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces (souhrnně ve všech jeho aspektech) příznivější, tj. je třeba přihlížet i k možným dopadům tohoto postupu na dobu trvání řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 19.04.2021, sp. zn. II. ÚS 52/21).

52. Jak vyplývá z výše uvedeného, napadený rozsudek je již třetím rozsudkem vydaným ve věci. Dva předchozí rozsudky byly odvolacím a dovolacím soudem zrušeny pro procesní pochybení soudu. Napadený rozsudek je též zrušen z důvodu závažných vad řízení (viz výše uvedené).

53. Odvolací soud má za to, že nařízení odvolacího soudu, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce podle § 221 odst. 2 o.s.ř. je odůvodněno tím, že napadený rozsudek, který je již třetím rozsudkem vydaným ve věci, je opět zrušen, a to pro uvedené závažné vady řízení a věc bude opět vrácena soudu k dalšímu řízení. Řízení v dané věci bylo zahájeno žalobou došlou soud dne 23.4.2010 a dosud se žalobkyni nedostalo ani řádného poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., přičemž, jak vyplynulo z rozhodnutí dovolacího soudu, poskytnout žalobkyni řádné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. bylo třeba. Lze předpokládat, že nařízení odvolacího soudu, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, povede k tomu, věc bude uzavřena způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat a že bude i příznivější pro účastníky řízení z hlediska doby trvání řízení.

54. Odvolací soud z vyložených důvodů podle § 221 odst. 2 o.s.ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.

55. V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).