7 Cmo 186/2021 - 821

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudkyň JUDr. Lenky Grollové a JUDr. Milady Uhlířové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozena [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozena [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] 3) [Jméno žalované C], narozen [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] 4) [Jméno žalované D], narozen [Datum narození žalované D] bytem [Adresa žalované D] 5) [Jméno žalované E], narozen [Datum narození žalované E] bytem [Adresa žalované E] 6) [Jméno žalované F], narozen [Datum narození žalované F] bytem [Adresa žalované F] 7) [Jméno žalované G]., IČO [IČO žalované G] sídlem [Adresa žalované G] z nichž žalovaní 1), 2), 4), 5) a 7) jsou zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B], sídlem [Adresa advokáta B] 3) a 6) advokátem [Jméno advokáta C], sídlem [Adresa advokáta C] o zaplacení částky 700 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2021, č. j. 52 Cm 103/2012-784 takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že návrh žalobce, aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „Společnost“) se zamítá.

2. V odůvodnění soud uvedl, že z formálního hlediska byly podmínky pro změnu žalobce splněny, neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2019 byl prokázán převod pohledávky ve výši 700 000 000 Kč vůči žalovaným na Společnost a ta vyslovila se vstupem do řízení souhlas. Soud však před rozhodnutím o návrhu dle ust. § 107a o. s. ř. posuzoval veškeré okolnosti řízení, ve spojitosti s okolnostmi vyplývajícími z insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011. Zkoumal nejen, zda jsou splněny formální podmínky, ale také, zda úkon není zneužitím procesních práv ve smyslu ust. § 2 o. s. ř., resp. § 6 o. s. ř., a zda nemůže změna žalobce přinést nepříznivé důsledky pro žalované. Na základě v odůvodnění rozhodnutí vyjmenovaných procesních úkonů má soud za to, že žalobce využíval procesních úkonů k oddálení rozhodnutí, jelikož mnohdy v krátké době před nařízeným jednáním, činil v průběhu řízení procesní kroky (min. od 5/2014 – 1/2019), které rychlý postup ve věci neumožňovaly a bránily po právní stránce jednoduchému rozhodnutí ve věci samé. Soud žalobcův návrh na procesní nástupnictví považuje za další obstrukční jednání, za zneužívání procesního práva, což je důvodem pro zamítnutí návrhu. Soud se nad to zabýval otázkou, zda by případné vyhovění návrhu dle § 107a o. s. ř. nepřineslo nepříznivé důsledky pro žalované spočívající v nevymožení případných nákladů řízení. Soud měl od žalobce k dispozici pouze listinu Rozvahu Společnosti ke dni 31. 12. 2018. Z ní vyplývají aktiva Společnosti ve výši 8 197 000 Kč, přičemž částka 6 405 000 Kč se váže k nemovitostem. Z rozvahy však vyplývají také pasiva ve výši 7 447 000 Kč, z čeho cizí zdroje představují částku 6,5 mil. Kč a to, že výsledek hospodaření za roky 2018 i 2017 byl debetní. S ohledem na tyto výsledky hospodaření neměl soud za to, že by byly vyvráceny obavy žalovaných o nedobytnosti nákladů řízení. Pokud se týká pohledávek Společnosti za žalobcem – dlužníkem v incidenčním sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm 2749/2017, dne 10. 12. 2020 bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci pohledávky ve výši 461 844 727,07 Kč (pravomocně), a nároky ve výších 259 502 717,09 Kč a 127 262 450,82 Kč byly zamítnuty (nepravomocně). Důvodem zamítnutí byla neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky a neexistence samotných pohledávek na náhradu škody z předsmluvní odpovědnosti. Proto nelze mít dle soudu za to, že případné náklady řízení v prvním stupni ve výši cca 13 miliónů Kč by byly snadno či vůbec vymahatelné. Sám soud s ohledem na to, že Společnost od svého založení nedoložila do Sbírky listin žádné listiny, z nichž by mohl učinit jiné závěry ohledně její bonity, se rozhodl ji nevyzývat k jejich předložení, neboť takový postup by byl dle soudu v rozporu s dobrými mravy. Soud tak při svém rozhodování vycházel z účetní listiny doložené žalobcem pro rok 2018 a ze zprávy o stavu incidenčního řízení zpracované správcem ze dne 14. 1. 2021, ze které vyplývá, že Společnost vzala částečně zpět svou pohledávku v dílčí části 461 844 727 Kč a je nadále věřitelem s popřenou pohledávkou ve výši 386 765 167, 91 Kč, která byla v incidenčním sporu, viz výše, zamítnuta. Soud tak dospěl k názoru, že i případná nevymahatelnost nákladů řízení po novém žalobci je dostatečně osvědčena a je též důvodem pro nepřipuštění návrhu na postup dle ust. § 107a o. s. ř.

3. Do tohoto usnesení podal včasné odvolání žalobce, ve kterém uvedl, že řádnými postupy postoupil pohledávku, která byla součástí jeho majetkové podstaty na Společnost, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 1. 2019. Postupoval tedy v souladu s ust. § 107a o. s. ř. a insolvenčním zákonem. Jako dlužník v úpadku nemá a nemůže mít jiný zájem než rychlé zpeněžení majetku patřícího do podstaty za co nejvyšší cenu a tomu musí podřídit i procesní postup ve sporech souvisejících s majetkem patřícím do podstaty. Pokud tedy zpeněžil pohledávku patřící do majetkové podstaty dlužníka, nemůže být návrh na procesní nástupnictví v takové věci zneužitím práva. Dále má odvolatel za to, že pokud docházelo v řízení k průtahům, tak pak spíše z důvodu na straně soudů, přičemž toto svoje tvrzení v podání odůvodňuje na jednotlivých právních úkonech v řízení. K důvodnosti obavy o zhoršení dobytnosti případné pohledávky žalovaných na náhradu nákladů řízení soud uvedl, že z řádně do sbírky listin založené výroční zprávy žalobce za rok 2019 činí vlastní kapitál žalobce přes minus 2,8 miliardy Kč. Minimálně účetně tedy žalobce vykazuje horší finanční ukazatele než postupník [právnická osoba]. Navíc soud nevzal v úvahu, že se odvolatel nachází v úpadku, zatímco postupitel nikoliv. Stejně tak nevzal v úvahu, že v rámci schváleného reorganizačního plánu vytváří odvolatel rezervu na pohledávku postupitele ve výši 10,6 mil. Kč, která i po částečném zpětvzetí pohledávky ze strany Společnosti činí nejméně 5 mil. Kč. Nelze tedy říci, že by byl postupník méně bonitním dlužníkem než odvolatel sám pro případ, že by žalovaní byli ve sporu úspěšní. Odvolatel v otázce možného odmítnutí procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. z důvodu zneužití práva odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1388/2019, dále na usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, dále na usnesení ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016 a na usnesení ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2198/2019. Na základě těchto rozhodnutí má odvolatel za to, že soud se v napadeném usnesení vůbec nezabýval předpoklady pro zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. z důvodu zneužití práva. Neprovedl žádná skutková zjištění ohledně aktuální bonity postupníka a jejího porovnání se schopností odvolatele, který je v úpadku, plnit peněžité závazky. Případné zhoršení dobytnosti případné pohledávky žalovaných též nebylo osvědčeno a ze spisu se nepodává. Soud v těchto věcech nepřihlédl k důkazům odvolatele a k důkazům již v řízení provedených. S ohledem na výše uvedené odvolatel požaduje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že namísto žalobce vstupuje do řízení Společnost. Po právní moci usnesení bude soud pokračovat v řízení s tímto novým účastníkem. Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu usnesení, žádá odvolatel zrušení napadeného usnesení a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k novému rozhodnutí o návrhu žalobce na procesní nástupnictví Společnosti.

4. Podáním ze dne 12. 7. 2021 se žalovaní 1, 2, 4, 5 a 7 postupně vyjádřili ke všem námitkám žalobce uvedených v jeho odvolání. Předně uvedli, že soud prvního stupně neoznačil postup odvolatele ve věci insolvenčního řízení za obstrukční jednání; důsledky postoupení pohledávky v insolvenčním řízení a v řízení, kteréhož předmětem je postupována pohledávka, jsou totiž rozlišné. Obstrukčním je dle žalovaných postup žalobce v nyní posuzovaném řízení o žalobě na zaplacení. Navíc mají žalovaní za to, že žalobce nezpeněžil majetek patřící do majetkové podstaty za co nejvyšší cenu, když pohledávku ve výši 700 000 000 Kč prodal pouze za částku 1 000 000 Kč. Dle žalovaných též neobstojí odvolatelovo tvrzení o tom, že průtahy vznikly vinou činností Městského soudu v Praze; ten naopak musel rychle reagovat na obstrukce žalobce, přičemž žalovaní uvádí i konkrétní příklad. Ohledně odvolatelovy námitky vztahující se k zhoršení dobytnosti pohledávky žalovaných na případnou náhradu nákladů řízení, tak soud prvního stupně tento dopad obsáhle odůvodnil v bodech 21 až 26. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 176 ICm 2749/2017-66, kterým byla zamítnuta žaloba Společnosti, aby soud určil, že pohledávka za dlužníkem ve výši 259 502 717,09 Kč a pohledávka ve výši 127 262 450,82 Kč je co do pravosti a výše po právu, byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. 101 VSPH 227/2021-122. Nosným důvodem potvrzení rozsudku je zjevná neexistentnost pohledávek Společnosti za žalobcem, které jsou odvozené z pohledávky předsmluvní odpovědnosti uplatněné žalobou v tomto řízení. Dle žalovaných tak tvrzená existence pohledávek Postupníka za žalobcem nemůže rozptýlit důvodnost obav žalovaných o zhoršení dobytnosti jejich pohledávek na náhradu nákladů řízení v případě, že by bylo vyhověno návrhu žalobce na postup dle ust. § 107a o. s. ř., protože tyto pohledávky byly pravomocně posouzeny jako neexistentní. Tvrzení odvolatele, že Společnost není na rozdíl od něj v úpadku, a tedy je v lepší finanční kondici, nemůže dle žalovaných obstát. Společnost je v současnosti velmi zadlužena, eviduje závazek ve výši 6.597 tis. Kč, přičemž závazek s vysokou pravděpodobností nebyl dosud zaplacen. Na hotovosti má Společnost pouze 282 000 Kč i méně. Je tedy zřejmé, že obava žalovaných o dobytnosti případné pohledávky ve výši 18 056 261,30 Kč je důvodná. Ohledně podmínek vyslovených Nejvyšším soudem vedoucích k závěru o zneužití práva žalobce na singulární sukcesi žalovaní uvedli, že první předpoklad, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, je v tomto případě splněna zcela jasně.

5. Nárok na náhradu škody z předsmluvní odpovědnosti, který žalobce uplatňuje v tomto řízení, a od ní odvozené pohledávky, byly posuzovány již v jiných soudních řízení, kde soudy dospěly k závěru o neexistentnosti takových pohledávek. Stejně tak druhá podmínka o neschopnosti nového žalobce nahradit náklady řízení byla dle žalovaných naplněna, když odvolatel ani Společnost neprokázali schopnost náklady řízení ve výši 18 056 261,30 Kč uhradit, resp. nevyvrátili ani tvrzeními ani důkazy obavy žalovaných. Vzhledem k tomu, že Společnost nezakládá do sbírky listin účetní doklady svědčící o hospodaření Společnosti, jak ukládá zákon, nemůže se žalobce dovolávat toho, že soud vycházel ve svých závěrech z důkazu předloženého žalobcem, tj. z rozvahy ke dni 31. 12. 2018. Dle žalovaných obstrukce žalobce spočívá i v tom, že pohledávku postoupil na subjekt s nejasnou vlastnickou strukturou a s netransparentním hospodařením. Na závěr žalovaní uvedli, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vymáháním pohledávek žalobce je pohledávkou za podstatou. Žalovaní zdůraznili, že v majetkové podstatě žalobce je vytvořena dostatečně velká finanční rezerva k úhradě nákladů řízení, na rozdíl od Společnosti bude schopen přiznané náklady řízení uhradit, protože právě úpadek žalobce a probíhající insolvenční řízení jsou zárukou dobytnosti pohledávky žalovaných na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k výše uvedenému žalovaní navrhují, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.) a neshledal odvolání důvodným.

7. Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).

8. Podle ustanovení § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

9. Aby mohl soud ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. uzavřít, zda návrh žalobce na singulární sukcesi podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby se žalobce vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci a pohledávka žalovaných na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba dle soudní judikatury naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a že proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (zejména podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.), a jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. To, že jsou naplněny uvedené předpoklady, musí mít soud postaveno na jisto, přičemž však, tato jistota z logiky věci nemůže být absolutní, jelikož není možné vždy vyloučit, že následujícím během času v řízení dojde k novým skutkovým okolnostem, že žalobce bude s žalobním nárokem úspěšný, eventuálně, že ten (či ta) jenž má do řízení vstoupit se stane schopný nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1388/2019, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11).

10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).

11. Vzhledem k uvedenému, kdy byly splněny formální podmínky dle ust. § 107a o. s. ř. pro vyhovění návrhu žalobce, pak bylo zcela namístě, že soud prvního stupně se ve smyslu jím přiléhavě citované judikatury Nejvyššího soudu, zabýval tím, zda v tomto případě nejde o účelové zneužití procesní úpravy žalobcem na úkor žalovaných ve smyslu ust. § 2 o. s. ř.

12. Odvolací soud ze spisu shledal, že soud prvního stupně již při svém prvním jednání dne 1. 12. 2016 (protokol z jednání č. l. 446) vyjevil účastníkům svůj právní názor, že smlouva o postoupení pohledávky (jež je předmětem tohoto řízení) ze dne 4. 4. 2012 uzavřená mezi [tituly před jménem] [Anonymizováno] a žalobcem je neplatným právním úkonem, z čehož plyne nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce v řízení. Na tomto závěru soud prvního stupně setrvává po celé řízení. Na uvedené reagoval žalobce tak, že navrhl záměnu účastníků řízení na straně žalobce, kdy místo něj má do řízení vstoupit [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. prosince 2016, č. j. 52 Cm 103/2012-448 žalobcem požadovanou záměnu účastníků nepřipustil, Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 18. prosince 2017, č. j. 7 Cmo 6/2017-457, uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dovolací soud svým usnesením ze dne 24. 10. 2018, č. j. 27 Cdo 1498/2018-471, dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu odmítl.

13. Odvolací soud pak má za správná zjištění soudu prvního stupně o majetkových poměrech Společnosti, která dostatečně odůvodňují i jeho závěr, že ohledem na doložené výsledky hospodaření nelze mít za to, že by obavy žalovaných o nedobytnosti nákladů řízení byly vyvráceny, k tomu pro stručnost odkazuje na odst. 23 napadeného usnesení. K tomu odvolací soud pak dále shledal, a to ze sbírky listin, jež je součástí obchodního rejstříku vedeného pro Společnost Městským soudem v Praze sp. zn. B 21319 (veřejnosti dostupný na www.justice.cz), že ani ke dni jeho rozhodnutí, Společnost do sbírky listin nezaložila jiné listiny, než notářský zápis [Anonymizováno] sepsaný jménem [tituly před jménem] [Anonymizováno], notářky se sídlem v [adresa], její zástupkyní ustanovenou podle § 24 notářského řádu, notářskou kandidátkou [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 28. 1. 2016, obsahující stanovy Společnosti, včetně zakladatelské listiny. Lze tak přisvědčit žalovaným, že lze mít důvodné pochybnosti o činnosti a hospodaření Společnosti, neboť ta nezakládá do sbírky listin účetní doklady svědčící o hospodaření společnosti tak, jak ji ukládá ust. § 21a odst. 4 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví ve spojení s ust. § 72 odst. 1 a s ust. § 66 písm. c) zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Odvolatel, pak ani žádné listiny prokazující majetkovou situaci Společnosti nedoložil a jeho tvrzení, že minimálně účetně žalobce, jako postupitel vykazuje horší finanční ukazatele než Společnost, jako postupník, uvedený závěr soud prvního stupně není sto vyvrátit.

14. Dle odvolacího soudu není rovněž důvodná námitka odvolatele, že soud prvního stupně nevzal v úvahu ani jeho důkaz o tom, že v rámci schváleného reorganizačního plánu vytváří rezervu na pohledávku postupitele ve výši 10,6 mil Kč, která i po částečném zpětvzetí pohledávky ze strany [právnická osoba]. v insolvenčním řízení činí nejméně 5 milionů Kč (přihlášeno je stále okolo 45 % původní výše). Soud prvního stupně neměl žalobcem tvrzenou existencí předmětných pohledávek za prokázanou, neboť z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 176 ICm 2749/2017-66, zjistil, že o žalobě Společnosti bylo již soudem rozhodnuto a to tak, že řízení ve věci dílčí pohledávky č. 2 Společnosti ve výši 461 844 727,07 Kč bylo zastaveno (pravomocně), a žaloba v části, aby soud určil, že dílčí pohledávka č. 1 ve výší 259 502 717,09 a dílčí pohledávka č. 3 ve výši127 262 450,82 Kč, jsou co do pravosti a výše po právu a jde o pohledávky zajištěné byla zamítnuta. Jeho úvahu, že nelze mít za to, že by případné nemalé pohledávky žalovaných – náklady řízení v prvním stupni ve výši cca 13 miliónů Kč byly snadno či vůbec vymahatelné, má odvolací soud za správnou, a to i vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení byl předmětný rozsudek potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. 101 VSPH 227/2021-122, (176 ICm 2749/2017, MSPH 76 INS 2762/2011), veřejnosti dostupný na www.isir.justice.cz. Ani tato tvrzení odvolatele tak nic o majetkové situaci Společnosti, jako postupníka nevypovídají.

15. Důvodná pak není ani námitka odvolatele, že soud prvního stupně nevzal do úvahy, že je v úpadku, a že řádnými postupy v insolvenčním řízení postoupil/zpeněžil žalovanou pohledávku, která byla součástí jeho majetkové podstaty na Společnost, čehož je logickým důsledkem jeho návrh dle ust. § 107a o. s. ř. v tomto řízení. Postoupení pohledávky dlužníka v insolvenčním řízení, které splňuje formální podmínky stanovené zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, nemůže dle odvolacího soudu samo o sobě v tomto sporném řízení, které je vedeno nezávisle na insolvenčním řízení, vyloučit povinnost soudu, zabývat se dle ust. § 2 o. s. ř. tím, zda žalobce svá procesní práva přiznaná mu ust. § 107a o. s. ř. nezneužívá. To by ve svém důsledku dle odvolacího soudu znamenalo odnětí práva žalovaných na nestranný a spravedlivý soudní proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když takovým postupem soudu by bylo žalobci přiznáno více práv, než žalovaným.

16. Odvolací soud dospěl k závěru, že v této věci lze vzhledem k vyjevenému právnímu názoru soudu prvního stupně důvodně předpokládat, že žalobce bude pro nedostatek své aktivní věcné legitimace v řízení neúspěšný, a že mu proto bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. To, že si byl žalobce této skutečnosti vědom, svědčí i jeho následný neúspěšný procesní postup v řízení (popsaný shora). Soud prvního stupně proto správně provedl odpovídající šetření o majetkových a jiných poměrech Společnosti-postupníka, přičemž jeho zjištění dostatečně odůvodňují závěr, že z ničeho neplyne, že nový žalobce (postupník) by byl schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaných. Tento závěr nebyl ani odvolatelem v odvolacím řízení relevantním způsobem vyvrácen a nutno dodat, že i ke dni rozhodování odvolacího soudu lze mít důvodné pochybnosti o funkčnosti a stavu hospodaření Společnosti – postupníka, když sama Společnost, tím, že porušuje svou zákonnou povinnost zakládat do sbírky listin listiny dle § 66 písm. c) z. v. r. ve spojení s § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, neumožňuje uvedené skutečnosti ověřit.

17. Protože i ke dni vydání tohoto rozhodnutí je v tomto případě důvodné podezření, že k postoupení předmětné pohledávky z žalobce na Společnost došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavírá, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je ve smyslu ust. § 2 o. s. ř. zneužitím práva, což je důvodem, pro který mu nelze vyhovět.

18. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné.

19. O povinnosti k náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž bude u něj řízení skončeno (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení