7 Cmo 191/2018 - 225

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Holejšovského a soudkyň JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Lenky Grollové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce], [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1/ [Jméno žalované], narozený dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované],[adresa] 2/ [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalované] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. Rsp 1203/14 v řízení o zrušení tohoto rozhodčího nálezu, k odvolání obou žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2018, č. j. 79 Cm 143/2016 – 188 takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2018, č. j. 79 Cm 143/2016 – 188 se a) potvrzuje v části, jíž rozhodl soud prvního stupně o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. Rsp 1203/14 ohledně výroku III. v části: „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci č.1 na náhradě nákladů rozhodčího řízení částku ve výši 511.787,11 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu“ a ohledně výroku IV. v části: „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci č.2 na náhradě nákladů rozhodčího řízení částku ve výši 511.787,11 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu“, II. b) mění tak, že návrh na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. Rsp 1203/14 se ve zbývající části zamítá.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „Vykonatelnost rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, vydaného jediným rozhodcem dne 2.11.2015 pod Rsp 1203/14 se odkládá do pravomocného skončení věci vedené v současné době u Městského soud v Praze pod sp. zn. 79 Cm 143/2016.“ V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že dne 9. 11. 2015 byl Obvodnímu soudu pro [Anonymizováno] doručen návrh na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“), vydaného jediným rozhodcem dne 2. 11. 2015 pod Rsp 1203/14. Součástí tohoto návrhu byl i návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodčího nálezu. Následně byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze v rámci sporu o věcnou příslušnost. Vrchní soud v Praze rozhodnutím pod č. j. Ncp 4/2016-108 ze dne 17. 2. 2016 rozhodl o tom, že k projednání jsou věcně příslušné v prvním stupni krajské soudy a spis byl následně postoupen Městskému soudu v Praze, který vede řízení v současné době pod sp. zn. 79 Cm 143/2016. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 4. 2017, č. j. 79Cm 143/2016-149 zamítl návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodčího nálezu. Proti tomuto usnesení bylo následně podáno odvolání, kdy Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 Cmo 258/2017-182 ze dne 1. 3. 2018 rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň Vrchní soud v Praze podotknul, že v rámci rozhodnutí o odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu se má zkoumat nejen hrozba závažné újmy, ale i to, zda-li je z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu možné usuzovat, že je důvodný. Soud prvního stupně uvedl, že důkladně prozkoumal daný návrh na zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém žalobce poukazuje na četná pochybení rozhodčího soudu a požaduje na základě těchto pochybení zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu na základě § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „z.r.ř.“). Dále soud uvedl výčet žalobcem uvedených pochybení s tím, že „prozkoumal“ podrobně důvodnost výše uvedeného návrhu a dospěl k názoru, že zde je možnost, že by mohl být daný návrh důvodný. Nejedná se totiž o zcela zcestný návrh, který by vůbec neměl možnost uspět. S ohledem na procesní stav věci se totiž dle popisu žalobce jedná o situaci, kdy zřejmě došlo k několika pochybením, a to zejména procesní povahy. Jak totiž vyplývá z judikatury, na řízení před rozhodcem se použijí v podstatě totožná zákonná ustanovení a nároky jako v případě soudního řízení a i judikatura. Z ní vyplývá, že i v rámci rozhodčího řízení musí mít obě strany dostatečnou možnost uplatnit svá procesní práva (viz 33 Cdo 153/2013); strany musí být dostatečně poučeny o průběhu řízení a možnosti uplatnit některá práva, zejména dle § 118a o. s. ř. (viz I. US 3227/07 a 23 Cdo 1546/2012); strany musí mít možnost se vyjádřit k tvrzením a důkazům protistrany a mají zároveň právo navrhnout důkazy a nárok na to, aby tyto důkazy byly provedeny, pokud provedeny nejsou, mají nárok na to, aby toto rozhodnutí rozhodce bylo zdůvodněno (viz 23 Cdo 3749/2008 a I. US 2610/11); rozhodnutí rozhodčího soudu nemůže být rovněž překvapivé (viz I. ÚS 3227/07 a 32 Cdo 4706/2010); výslech svědků v občanském soudním řízení nelze nahrazovat jejich čestným prohlášením (viz rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 18 Co 47/2012). Na základě výše uvedeného soud vyhodnotil, že jsou zde předpoklady pro to, aby mohl být návrh na zrušení rozhodčího nálezu shledán důvodným, a to jsou zejména procesní pochybení rozhodčího soudu. Mezi tato pochybení patří zejména: 1) možné pochybení v tom ohledu, že nebyly znalci v oboru písmoznalectví poskytnuty originály, které jsou většinou nutné k učinění závěru, zda-li jsou podpisy na nich zaručeně právě nebo nikoliv, 2) absence výslechu svědků v rámci soudního jednání a spokojení se pouze s čestnými prohlášeními, 3) odmítnutí provedení důkazu bez udání důvodu (zejména svědeckých výpovědí), 4) možné nedostatečné prozkoumání všech důkazů v rámci nedostatečně prokazatelného znaleckého posudku (nezpracování revizního znaleckého posudku v oboru písmoznalectví, nevyslechnutí notáře Jense Henssena ohledně akcií), 5) možné vyvození překvapivého rozhodnutí z provedených důkazů (týkající se zejména určité hypotetické konstrukce o dopravě žalobce do Černé Hory k podpisu smlouvy a nezohlednění výpovědi svědků), 6) absence poučení dle poučovací povinnosti (§ 118a o. s. ř. ve spojení s § 30 z. r. ř.). Následně soud citoval jen ustanovení § 31 písm. e) z. r. ř. a uvedl, že „zjistil, že je zde důvodné podezření, že při projednávání věci před rozhodci mohlo dojít k procesním pochybením, a to s ohledem na § 18, § 30 a § 31 z.r.ř. a příslušnou úpravu v o.s.ř.“ s tím, že „pak rozhodl o odkladu vykonatelnosti a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 5171/2016. Uzavřel, že se neztotožnil s názorem žalobce, že v daném případě se jedná o statusovou věc společnosti, a to s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4323/2009, 29 Cdo 488/2012 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 230/95, neboť se jedná sice o „nespornou věc“, nicméně ne o statusovou, která by naplňovala dikci § 85 z.ř.s. a zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2648/2013, 30 Cdo 641/2005 a 23 Cdo 1782/2017 z nichž vyplývá, že uzavření smíru je vyloučeno pouze ve věcech v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu a nebo ve věcech o osobním stavu, přičemž dané řízení o určení toho, kdo je akcionářem společnosti mezi tyto věci nespadá, a je tak možné v dané věci uzavřít smír a § 31 písm. a) z.r.ř. v návaznosti na § 2 odst. 2 z.r.ř. se v tomto případě neuplatní.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podali oba žalovaní včasné odvolání shodného obsahu. V odvolání uvedli, že potenciální důvodnost podaného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu shledává soud podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení v tom, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, přičemž pochybení rozhodčího soudu mohou spočívat v aspektech uvedených soudem ad 1) až 6) /viz výše reprodukční část odůvodnění usnesení soudu prvního stupně – dále též jen „pochybení či „procesní pochybení ad 1), 2),3)….“ či „důvod ad 1)…“/. Dle odvolatelů jsou všechny tyto důvody nastíněné soudem zcela liché a v žádném případě neodůvodňují odklad vykonatelnosti napadeného rozhodčího nálezu. Při posuzování, zda je naplněn důvod pro odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 2 věty druhé in fine zákona o rozhodčím řízení (tedy presumovaná důvodnost návrhu na zrušení rozhodčího nálezu), je soud povinen si učinit vlastní kvalifikovaný úsudek o míře relevance jednotlivých žalobních námitek a samostatně zhodnotit, zda daný návrh opravdu může být objektivně důvodný. Soud tedy nesmí být pasivní a zejména se nesmí spokojit pouze se žalobními tvrzeními předestřenými žalobcem, ale sám musí tato žalobní tvrzení aktivně prověřit. Tento závěr je potvrzován i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017, sp. zn. 23 Cdo 5171/2016 (ze kterého konec konců čerpal i sám soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí, byť citoval jinou, nesouvisející pasáž). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně posuzoval důvodnost podané žaloby na zrušení rozhodčího nálezu výhradně optikou žalobcem přednesených žalobních tvrzení, aniž by tato jakkoliv prověřoval či si o nich učinil alespoň základní úsudek. Pokud tak soud prvního stupně nepostupoval (což je zjevné), zatížil tím napadené rozhodnutí neodstranitelnou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Je sice pravdou, že pokud by žalobcem prezentovaná tvrzení ohledně údajných vad napadeného rozhodčího nálezu byla v plném rozsahu prokázána, pak by skutečně mohla teoreticky zakládat důvod pro zrušení tohoto rozhodčího nálezu. Dále se odvolatelé vyjadřovali k jednotlivým procesním pochybením ad 1) až ad 6) shledaným soudem prvního stupně, a to následně. Ad 1) – absenci originálů posuzovaných listin zohlednil soudní znalec [fyzická osoba] ve svém znaleckém posudku a výslovně se s ní vypořádal; k této otázce se pak znalec podrobně vyjadřoval i v rámci svého výslechu při jednání dne 29. září 2015. Námitka žalobce ohledně absence originálů listin při zkoumání některých podpisů tak byla náležitě zohledněna a v řízení před rozhodcem jí byla věnována velká pozornost. Rozhodci, účastníkům řízení a ani zdejšímu soudu však nepřísluší věcný přezkum odborných závěrů znalce, takže diskuze o vhodnosti či nevhodnosti kopií k písmoznaleckému zkoumání je zcela irelevantní. Není tedy pravdou, že by v tomto ohledu nebyla žalobci dána možnost „věc před rozhodci projednat“. Žalobce naopak své námitky uplatnil a tyto byly adekvátně vypořádány. Skutečnost, že byly vypořádány v neprospěch žalobce, nezakládá důvod pro zrušení rozhodčího nálezu (právo na projednání věci před rozhodci nelze ztotožňovat s právem účastníka řízení na rozhodnutí v jeho prospěch). Ad 2) - rozhodčí řízení stejně jako standardní řízení soudní jsou založeny na principu volného hodnocení důkazů, takže případné provedení čestného prohlášení jako důkazu je plně v souladu s právními předpisy. Žalobce měl neomezenou možnost se k provedeným důkazům vyjádřit (čehož také opakovaně využíval) a rozhodce se s jeho námitkami vždy řádně vypořádal. Ad 3) - žalobce měl zcela neomezenou možnost předkládat v rozhodčím řízení důkazy dle svého uvážení, čehož také často využil. K návrhu žalobce byly např. provedeny výslechy celé řady svědků (slyšen tak byl např. pan [Anonymizováno], pan [Anonymizováno], pan [fyzická osoba] [fyzická osoba] a v neposlední řadě též účastnický výslech samotného pana Malého - viz. zápisy z ústních jednání konaných dne 9. října 2015, 15. října 2015 a 16. října 2015). Pokud následně nebylo přistoupeno k výslechu dalších svědků, které žalobce navrhoval, bylo tomu tak v prvé řadě proto, že žalobce nezajistil jejich účast při jednání rozhodčího soudu (na nutnost zajištění účasti navržených svědků byli oba účastníci opakovaně důrazně rozhodcem upozorňování - rozhodčí soud nemá možnost zajistit předvolání či předvedení svědků). Jelikož pak rozhodce shledal, že výslech dalších svědků by již byl nadbytečný (což také účastníkům řádně sdělil a odůvodnil - srov. zápis zjednání ze dne 16. října 2015), nebyla již žalobci poskytována další lhůta k jejich dodání a ani nebyly činěny jiné pokusy ze strany rozhodčího soudu o jejich výslech. Tím však nebylo nijak zasaženo do práva žalobce na projednání věci před rozhodci, protože žalobci nic nebránilo, aby si účast jakéhokoliv svědka při jednání zajistil a takový svědek by byl nepochybně vyslechnut (rozhodce byl v tomto ohledu velmi pečlivý a vyslechl všechny svědky, kteří se k jednání dostavili - nestalo se, že by nějaký svědek dorazil a rozhodce odmítl jeho výslech provést). Ad 4) znalecký posudek zpracovaný [fyzická osoba], jehož zpracování zadal rozhodčí soud a o nějž také opřel výrok svého rozhodnutí v napadeném rozhodčím nálezu, je relevantním znaleckým posudkem, který byl vypracován řádně ustanoveným soudním znalcem příslušné odbornosti a obsahuje všechny povinné náležitosti podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Pakliže rozhodce dospěl k závěru, že zpracovaný znalecký posudek poskytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci samé, nebyl žádný důvod nechávat zpracovat ještě další (např. „revizní“) znalecký posudek. Žádný právní předpis nestanoví, že by v případě posuzování odborných otázek v rozhodčím řízení muselo být zpracováno více znaleckých posudků, a tak tato otázka byla výlučně v kompetenci jediného rozhodce v rámci jeho práva volného hodnocení důkazů. Podstatou této námitky žalobce je ve skutečnosti nesouhlas žalobce s odbornými závěry [fyzická osoba]. Rozhodčímu soudu ani jinému orgánu nepřísluší přezkoumávat odborné/věcné závěry znalce. Ani v tomto ohledu tak předmětné rozhodčí řízení, resp. napadený rozhodčí nález, netrpí žádnou vadou ve smyslu § 31 zákona o rozhodčím řízení. Ad 5) veškeré skutkové závěry, ke kterým rozhodčí soud v napadeném rozhodčím nálezu dospěl, jsou precizně a logicky odůvodněny na základě provedených důkazů. Veškeré relevantní námitky žalobce byly v rozhodčím řízení adekvátním způsobem vypořádány. Pokud jde konkrétně o soudem prvního stupně zmiňované údajné překvapivé rozhodnutí v souvislosti s možnostmi dopravy žalobce do Černé Hory k podpisu předávacího protokolu, musí žalovaní upozornit, že s touto otázkou se jediný rozhodce výslovně vypořádal na str. 10 a 11 rozhodčího nálezu, kde logicky vysvětlil, proč tvrzení žalobce (tj. tehdy žalovaného) ohledně údajné fyzické nemožnosti přicestovat do Černé Hory v daném čase nemá za prokázané (žalovaní podotýkají, že v případě tvrzení tvořících procesní obranu účastníka řízení stíhá důkazní břemeno toho účastníka, který z takového tvrzení pro sebe vyvozuje příznivé důsledky, tj. v tomto případě žalobce - pana Malého). K poslednímu pochybení ad 6) odvolatelé uvedly, že předestřený pohled žalobce je nepochopením poučovací povinnosti (rozhodčího) soudu. Účelem této poučovací povinnosti není totiž primárně to, aby soud seznámil účastníky se svým právním názorem, ale aby účastník řízení měl možnost doplnit tvrzení o rozhodných skutečnostech a navrhnout důkazy, pokud tyto vzhledem k odlišnému právnímu názoru soudu absentují. V posuzované věci však rozhodné skutečnosti byly známy, a není pravdou, že by rozhodčí soud rozhodoval na základě neunesení břemena tvrzení nebo břemena důkazního. Rozhodčí soud naopak rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, a je nevýznamné, zda tento skutkový stav zjistil na základě důkazních prostředků předložených jednou nebo druhou stranou řízení. Tento závěr podporuje i další soudní judikatura, např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. října 2005, sp. zn. 10 Co 469/2005. Dle odvolatelů poučovací povinnost není dána v případě, kdy skutkový stav má soud (rozhodce) za náležitě prokázaný a ani vzhledem k soudem (rozhodcem) uvažované právní kvalifikaci není potřeba objasňovat další skutečnosti. Žádný z bodů, v nichž soud prvního stupně spatřuje možnou důvodnost podané žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, není ve skutečnosti relevantní. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že vykonatelnost napadeného rozhodčího nálezu se neodkládá.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně.

4. Dle § 32 odst. 2 z. r. ř. „ …Na žádost povinného může však soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma nebo jestliže je z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu možné usuzovat, že je důvodný.“ 5. Zákon o rozhodčím řízení tedy "zná" dva odlišné separátní důvody odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Prvním je skutečnost, že by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma. Druhým důvodem je, je-li již z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu možné usuzovat, že je tento návrh důvodný. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že pro vyhovění žádosti na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu mohou být splněny současně oba stanovené důvody, ale též postačí, je –li splněn jen první důvod či jen druhý důvod. V posuzovaném případě rozhodoval soud prvního stupně opětovně, když jeho předchozí rozhodnutí (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č. j. 79 Cm 143/2016 – 149) Vrchní soud v Praze coby odvolací soud (usnesením ze dne 1. března 2018, č. j. 7 Cmo 258/2017 – 182) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že se vůbec nezabýval tím, zda je splněn druhý důvod pro vyhovění návrhu, tedy zda je již z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu možné usuzovat, že je důvodný. V nyní odvoláním napadeným usnesením soud prvního stupně shledal, že je naplněn důvod pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 2 věta druhá in fine z. r. ř. Důvodnost podaného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soud prvního stupně shledal podle § 31 písm. e) z.r.ř - tedy v tom, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.

6. Pro posouzení konkrétních procesních pochybení je třeba poukázat ustanovení § 13 z. r. ř., jenž stanoví, že stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které ….mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2); jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3). Dle č. 6. 5. rozhodčí doložky, která je uvedena ve smlouvě o spolupráci ze dne 7. 10. 2003, strany této smlouvy sjednaly, že spory z této smlouvy budou řešeny Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, podle jeho řádu,… 7. K procesnímu pochybení ad 1) shledanému soudem prvního stupně odvolací soud uvádí, že toto pochybení nelze subsumovat pod ustanovení § 31 písm. e) z. r. ř - tedy v tom smyslu, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Odvolací soud se v zásadě ztotožňuje s odvolací argumentací k tomuto bodu, na níž pro stručnost odkazuje (viz výše). Nadto by chtěl odvolací soud ještě zdůraznit, že řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem (a jeho důvodnost jsoucí též jedním z předpokladů pro rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu) nemůže být nikdy koncipováno obdobně jako opravná řízení v rámci civilního řízení soudního, natož řádná opravná řízení. Přiznání právní relevance soudem prvního stupně shledanému pochybení ad 1) by totiž činilo z tohoto procesu jakési kvaziodvolací řízení, v němž by se soud zabýval věcnou správností rozhodčího nálezu, a lze se tedy domnívat, že pokud by měl soud prvního stupně na věc jiný právní názor, nález by zřejmě zrušil a věc vrátil rozhodci k dalšímu řízení. Takový přístup by však zcela popíral smysl existence rozhodčího řízení. Kontrolní funkce soudů se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, apod. Tento důvod tedy odvolací soud neshledává právně relevantním.

8. Ohledně pochybení ad 2) se odvolací soud též ztotožňuje s odvolací argumentací, na níž odkazuje a navíc poukazuje na příslušná ustanovení z. r. ř. a řádu. Dle relevantního znění řádu rozhodčího soudu účinného od 1. července 2012 (dále jen „řád“) - čl. 34, pod nadpisem „Dokazování“, strany jsou povinny prokázat okolnosti, na které se odvolávají při uplatnění svých nároků nebo námitek, jakož i ve svých dalších tvrzeních. Dle čl. 59 řádu otázky neupravené v tomto řádu se řídí ustanoveními zákona. Z čl. 34 řádu vyplývá povinnost stran prokázat okolnosti, na které se odvolávají při uplatnění svých námitek. Jinak řečeno - jde k tíži strany, pokud nezajistí přítomnost svědka, jehož výslech navrhuje k prokázání své námitky. Ani tento důvod tedy odvolací soud neshledává právně relevantním.

9. Co se týká pochybení ad 3), odvolací soud se též více méně ztotožňuje s odvolací argumentací. Uvedl – li soud prvního stupně jako procesní pochybení „odmítnutí provedení důkazu bez udání důvodu (zejména svědeckých výpovědí)“, nemá takový závěr oporu v rozhodčím spisu. Dle zápisu o ústním jednání konaném dne 16. 10. 2015 v Praze před Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR v Praze bylo ve 12:40 hod vydáno usnesení, jímž se dokazování končí (výrok I.), výslechy svědků paní [fyzická osoba], Pana [fyzická osoba], pana [Anonymizováno], paní [Anonymizováno], paní [Anonymizováno], paní [Anonymizováno] zamítají (výrok II.), znalecký posudek navržený stranou žalovanou k pravosti podpisů žalobce 1 na listinách předložených RS v tomto řízení zamítá (výrok III.), účastnická výpověď žalobce 1 pana [fyzická osoba] navržená stranou žalovanou zamítá (výrok IV.). Usnesení bylo odůvodněno následovně: „Po zvážení všech okolností rozhodce rozhodl, že je z podání stran sporu, z jejich ústních vyjádření, z jejich tvrzení, jakož i z jejich předložených důkazů včetně svědeckých výpovědí dostatečně důkazně věc prokázána, a proto dokazování končí. Účastnická výpověď žalobce 1 se zamítá též pro nadbytečnost, jakož i z důvodu, že žalobce 1 měl možnost se sám osobně k dané věci vyjádřit v průběhu všech ústních jednání v dané věci.“ Rozhodce tedy odůvodnil, byť stručně, proč provedení dalších důkazů zamítl. Lze tedy ohledně tohoto důvodu uzavřít, že odvolací soud jej též neshledává právně relevantním.

10. Co se týká pochybení ad 4), odvolací soud považuje odvolací argumentaci za právně relevantní, s níž lze v podstatě souhlasit. Pakliže rozhodce dospěl k závěru, že zpracovaný znalecký posudek poskytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci samé, nebyl žádný důvod nechávat zpracovat „revizní“ znalecký posudek. Ostatně ani žádný právní předpis nestanoví, že by v případě posuzování odborných otázek v rozhodčím řízení muselo být zpracováno více znaleckých posudků; tato otázka byla výlučně v kompetenci jediného rozhodce v rámci jeho práva volného hodnocení důkazů. Podstatou této námitky žalobce je však ve skutečnosti nesouhlas žalobce s odbornými závěry znalce. Opět je třeba zdůraznit, že toto „pochybení“ shledané soudem prvního stupně je třeba vidět optikou, resp. zákonnými mezemi řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem, jež není koncipováno obdobně jako opravná řízení v rámci civilního řízení soudního, natož řádného opravného řízení. Přiznání soudem prvního stupně shledaného pochybení ad 4) by dělalo z tohoto procesu jakési kvaziodvolací řízení, v němž by se soud zabýval věcnou správností rozhodčího nálezu. Proto lze i ohledně tohoto důvodu uzavřít, že odvolací soud jej neshledává právně relevantním.

11. Na rozdíl od předchozích „pochybení“ shledaných soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že poslední 2 „procesní pochybení“ ad 5) a 6), jež spolu bezprostředně souvisí, jsou takové, jež - aniž by odvolací soud mohl v této fází řízení jakkoliv předjímat konečné rozhodnutí o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, dávají ovšem toliko ve smyslu § 32 odst. 2 z. r. ř. možnost usuzovat na důvodnost návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. „Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2011, pod číslem 34).“ - viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011. Odvolací soud se tedy shoduje se soudem prvního stupně v tom, že došlo k pochybení ohledně absence poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. ze strany rozhodce vůči [Jméno žalobce]/pochybení ad 6)/, a to právě s ohledem na stěží předvídatelné konstrukce – závěry rozhodce ohledně možnosti dopravy žalobce do Černé Hory k podpisu předávacího protokolu (kombinace letecké a automobilové dopravy), na níž založil své – v důsledku toho překvapivé rozhodnutí /pochybení ad 5)/. K těmto pochybením odvolací soud poukazuje na závěry Ústavního soudu, jež jsou uplatnitelné i v posuzované věci a s nimiž se plně ztotožňuje: „. K upření plné možnosti uplatnění práv strany může dojít i nepředvídatelným postupem rozhodce, v důsledku nějž se nebude strana moci kupř. vyjádřit ke všem relevantním skutečnostem, popř. doplnit svá tvrzení o skutečnosti, které z pohledu svého právního názoru nepovažovala za významné a jež jsou naopak relevantní z hlediska právního názoru zastávaného rozhodcem, a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Vyloučení nepředvídatelnosti v rozhodování rozhodců je o to naléhavější, že rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční (viz § 27 ZRŘ), což stranám znemožňuje alespoň následně reagovat na překvapivý právní názor. Rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. Poučovací povinnost rozhodce není v rozporu s povahou rozhodčího řízení, resp. jinak řečeno, ani specifika rozhodčího řízení nemohou být argumentem pro závěr, že rozhodce nemusí dbát o předvídatelnost svého rozhodování. ZRŘ poučovací povinnost rozhodce neupravuje, a proto je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ), v dané souvislosti jeho § 118a. Ostatně ke shodnému závěru ohledně aplikace § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení dospěl již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, nebo v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008.“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 322/07.

12. Lze tak uzavřít, že se jedná o důvody, jež je možné subsumovat pod ustanovení § 31 písm. e) z. r. ř,– což znamená, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Při rozhodování o věci samé, resp. o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (tedy o tom, zda má být zrušen rozhodčí nález či nikoliv) by takovéto skutečnosti byly ve smyslu ustanovení § 31 písm. e) z. r. ř. důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. To, promítnuto do rozhodování o odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu znamená, že je možno usuzovat na důvodnost návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, a je tak splněn předpoklad pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve smyslu § 32 odst. 2 z. r. ř., nikoliv však ohledně všech jeho výroků, resp. jejích částí (výroku III. věta druhá a výrok IV. věta druhá). Z povahy věci totiž vyplývá, že rozhodnutí o určení existence práva, právního vztahu či právní skutečnosti, se nuceně nevykonává podle ustanovení části šesté o. s. ř. upravující výkon rozhodnutí ani podle exekučního řádu, neboť jím není žádnému z účastníků ukládána povinnost k plnění. „V úvahu přichází pouze odklad vykonatelnosti takového rozhodčího nálezu v části ukládající povinnost nahradit náklady rozhodčího řízení.“ – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. 23 Cdo 168/2014. To promítnuto do posuzované věci znamená, že výrok I. předmětného rozhodčího nálezu o určení neplatnosti zatímního listu a výrok II. o určení jediného akcionáře společnosti nelze vykonat, tudíž ani návrh na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu v této části nemůže být úspěšný. Stejně tak nemůže být úspěšný návrh na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu ohledně výroků V. (o vrácení zvýšené části poplatku za urychlené řízení…žalobcům) a výroku VI. (o vrácení nevyčerpané částky na znalečném žalobcům) a výrok VII. (o vrácení nevyčerpané částky na znalečném žalovanému), neboť ohledně těchto výroků nejsou splněny zákonné předpoklady ve smyslu § 32 odst. 2 z. r. ř. pro vyhovění návrhu. Rovněž tak druhá věta výroku III. a IV. rozhodčího nálezu je nevykonatelná (zamítává část výroku nelze vykonat).

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné jen v rozsahu odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu - v té jeho části ukládající vykonatelnou povinnost k náhradě nákladů řízení, a ve zbylé části podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se zamítá.

14. Pro úplnost odvolací soud ještě dodává, že důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu by bylo - dle § 31 písm. g) z. r. ř. zjištění, že jsou zde dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. V podání ze dne 29. 3. 2017 žalobce uvedl, že „má nyní k dispozici čestné prohlášení Dmitrije Dapcevice (včetně úředního ověření), kterým tento stvrzuje, že dne 16.12.2013 v jeho přítomnosti sice došlo k předání listin (označených jako akcie) mezi lidmi, kteří se představili jako Ondřej Kachlíř a [Jméno žalobce] a rovněž předložili průkazy totožnosti. Pan [Anonymizováno] ovšem dále prohlašuje, že prostřednictvím pana [fyzická osoba] mu byla předložena fotografie žalobce, a tento byl dotázán, zda je osoba na fotografii osobou, která se mu dne 16.12.2013 představila a prokázala jako žalobce ([Jméno žalobce]). Odpovědí bylo, že osoba na předložené fotografii (tedy žalobce) není osobou, která se mu dne 16.12.2013 představila a prokázala jako [Jméno žalobce], a tímto jménem předala [fyzická osoba] údajné akcie.“ Dále uvedl, „že tyto důkazní prostředky představují důkazy, které nemohly být bez své viny žalobcem provedeny v řízení před rozhodčím soudem, a jsou tak důvodem pro obnovu řízení ve smyslu § 228 odst.1 o.s.ř. a jako takové představují další důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.“ Tento důvod, pokud by byl dán, by byl dalším důvodem, pro který lze zrušit rozhodčí nález. Vzhledem k absenci rozhodných tvrzení týkajících se toho, že tento důkaz nemohl žalobce použít bez své viny, tím spíše i absenci důkazů k prokázání tohoto absentujícího tvrzení, však nelze uzavřít, že by byl tento důvod dán. Nicméně za situace, kdy je dán důvod pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu na základě ustanovení § 31 písm. e) z. r. ř lze uzavřít, že je splněn předpoklad pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve smyslu § 32 odst. 2 z. r. ř.

Poučení