7 Cmo 207/2021 - 149

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudkyň JUDr. Lenky Grollové a JUDr. Milady Uhlířové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2021, č. j. 11 Cm 20/2016-118 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se: a) ve výroku I. potvrzuje, b) ve výroku II. mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 68 607 Kč; jinak se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 28 616,50 Kč k rukám jejího zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že žaloba na stanovení povinnosti žalovanému uhradit částku 200 000 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.), a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 68 244 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.).

2. Jedná se již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, když jeho první rozsudek ze dne 28. srpna 2018, č. j. 11 Cm 20/2016 – 65, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2021, č. j. 7 Cmo 307/2018 – 98, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby si v dalším řízení ve smyslu tam uvedených závěrů předně vyjasnil, jaká základní práva žalobce jako akcionáře žalované, měla být dle jeho tvrzení přijetím předmětného usnesení valnou hromadou porušena, což je nezbytné k tomu, aby mohl dále posoudit a učinit závěr o tom, zda žalobci právo na přiměřené zadostiučinění, které má kompenzovat jeho nemajetkovou újmu ve smyslu ust. § 131 odst. 4 obch. zák. vzniklo či nevzniklo. Teprve v případě, že dospěje k závěru o naplnění předpokladů pro vznik práva žalobce na přiměřené zadostiučinění, se může dále zabývat tím, zda mu v důsledku toho nemateriální újma, která mu má být kompenzována vznikla, jakož i v jaké výši.

3. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 25. 8. 2016 domáhal po žalovaném zaplacení 200 000 Kč, jako přiměřeného zadostiučinění za porušení základních akcionářských práv. K tomu tvrdil, že je akcionářem společnosti, a že se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 80/2005 domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti žalované ze dne 4. 4. 2015; ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 139/2011-510 mimo jiné tak, že neplatnost usnesení valné hromady společnosti žalované ze dne 4. 4. 2015, jímž bylo rozhodnuto pod bodem 7 pořadu jednání o přeměně podoby akcií ze zaknihované podoby na listinnou, se nevyslovuje. Žalobce požaduje zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, která vznikla porušením základních práv společníka. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že jeho návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, konané dne 4. 4. 2015, byl po právu, předmětným usnesení valné hromady byl obejit zákon, a to konkrétně ustanovení § 186a) odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále i jen „obch. zák.“), žalovaný se protiprávním postupem vyhnul povinnosti učinit vůči žalobci a ostatním akcionářům, kteří pro zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií nehlasovali, veřejný návrh smlouvy na odkup jejích akcií. Vrchní soud v Praze ovšem neplatnost usnesení valné hromady nevyslovil, protože vyslovením neplatnosti by došlo k podstatnému zásahu do práv získaných v dobré víře třetími osobami [§ 131 odst. 3 písm. b) obch. zák.].

4. Uvedeným byla dle žalobce porušena jeho práva akcionáře, a to jeho právo spojené s vlastnictvím veřejně obchodovatelných akcií, resp. s těmito akciemi nakládat zákonem předvídatelným a garantovaným způsobem v § 186a) obch. zák. Vyřazením akcií z obchodování na veřejném trhu se dramaticky snížila likvidita akcií, i jejich reálně dosažitelná cena, a je vůbec podstatně omezena možnost výstupu akcionáře ze společnosti. Po zrušení veřejné obchodovatelnosti nemá žalobce reálnou možnost své akcie prodat. Omezením možnosti žalobce s akciemi nakládat, bylo zamezeno naplnění jeho důvodných (zákonem zajištěných) očekávání ve směru možností budoucího nakládání s akciemi a žalobce byl uvržen do značné nejistoty ohledně budoucího dění, čímž vznikla žalobci újma. Žalobce dále pociťuje újmu, kdy ve snaze o nápravu věci osobně věnoval značný čas, a jeho obrana mu přinášela další nemalé strasti, nejistoty, a nepohodu (např. rozhořčení nad postupy a podáním společnosti, zklamání z průběžných rozhodnutí soudu, nejistota výsledku, nutnost se věcí zabývat a k věci se opakovaně vracet, nutnost účastnit se schůzek s advokátem a spolupracovat při tvorbě podání, rozhořčení nad celkovým výsledkem věci), kdy předmětné řízení trvalo více jak 13 let. Žalobci nebyla kompenzována ani část vynaložených finančních prostředků, týkající se vedení předmětného řízení.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

6. Soud prvního stupně vyšel z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2016, č. j. 14 Cmo 139/2011-510, kterým bylo rozhodnuto o návrhu navrhovatele (v této věci žalobce) tak, že neplatnost usnesení valné hromady společnosti Interhotel Olympic a.s. ze dne 4. 4. 2005, jímž bylo rozhodnuto pod bodem 7 pořadu jednání o přeměně podoby akcií ze zaknihované podoby na listinnou, se nevyslovuje, což odvolací soud odůvodnil tím, že rozhodnutí předmětné valné hromady o změně podoby akcií a s tím související změny je ve smyslu § 131 odst. 1 obch. zák. neplatné pro obcházení zákona, konkrétně ustanovení § 186a odst. 1 obch. zák. Odvolací soud shledal důvod dle § 131 odst. 3 písm. d) obch. zák., pro který neplatnost předmětného ustanovení valné hromady nevyslovil, kdy s ohledem na uplynulou dobu již nelze navracet stav zpět do stavu v době rozhodování předmětné valné hromady, takovýmto rozhodnutím by byli akcionáři již držící nové listinné akcie na jméno dotčeni. A dále z usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 Cdo 4138/2016-543 ze dne 15. 2. 2018, kterým bylo rozhodnuto tak, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2016, č. j. 14Cmo 139/2011-510 se ve druhém výroku o náhradě nákladů řízení ruší, a věc se vrací k odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání odmítnuto.

7. Dle soudu prvního stupně tak byla splněna jedna z podmínek ust. § 131 odst. 4 obch. zák. A protože usnesení Vrchního soudu v Praze čj. 14 Cm 139/2011-510 nabylo právní moci dne 25. 5. 2016, přičemž žaloba byla podána dne 25. 8. 2016, uplatnil žalobce svůj nárok v tříměsíční propadné lhůtě dle uvedeného zákonného ustanovení.

8. Po provedeném dokazování učinil soud prvního stupně následující závěry: a) z jím uvedené zákonné úpravy a judikatury vyplývá, že základní práva akcionáře lze vymezit jako práva týkající účasti na řízení společnosti a práva týkající vlastnictví podílu na majetku společnosti. Proto právo akcionáře tak, jak je žalobce definoval, nelze považovat za základní právo akcionáře vzhledem k tomu, že zrušením veřejné obchodovatelnosti akcií nedochází ke změně ve vlastnictví podílu akcionáře na majetku společnosti ani ke změně ve vlastnickém podílu akcionáře podáním veřejného návrhu společnosti na odkup akcií. b) k žalobcem tvrzené nemajetkové újmě: - újma, kterou žalobce definoval jako ztrátu likvidity akcií a omezení možnosti vystoupit žalobce ze společnosti za přiměřenou cenu, je újma majetková nikoliv nemajetková. Žalobce uvedl, že v důsledku vyřazení akcií z veřejného obchodování se sníží tržní cena akcií, snížením tržní ceny akcií se projeví v majetkové sféře akcionáře, tak že za své akcie obdrží nižší kupní cenu, než očekává, tudíž jde o újmu majetkovou.; – k újmě spočívající v zamezení naplnění důvodných očekávání žalobce v možnosti budoucího nakládání s akciemi a nejistoty ohledně budoucího dění, neuvedl žádné skutečnosti týkající se doby, kdy žalobce akcie nabyl, žádné skutečnosti týkající se toho, že by žalobce část svých akcií prodal před předmětnou valnou hromadou i následně po této valné hromadě, pročež je výraz důvodné očekávání výrazem nesrozumitelným a takto vymezená nemajetková újma je účelová a nesrozumitelná.; - mezi újmou spočívající v útrapách žalobce při vedení soudního řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žalované a porušením základního práva akcionáře neshledal příčinnou souvislost a vedení soudního řízení a účast v takových řízení nelze ani ve vztahu k žalobci považovat za útrapy, vzhledem k tomu, že je zřejmé, že žalobce dlouhá soudní řízení vyhledává (viz rozsudek Evropského soudního dvora pro lidská práva č. j. 58874/11 z 22. 11. 2012.).

9. Soud z výše uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., s tím, že žalobce je povinen zaplatit žalované jejich náhradu ve výši 68 244 Kč, kterou určil dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“).

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítá, že tvrzení soudu, že v důsledku označených úkonů nedochází ke změně ve vlastnictví akcionářského podílu, neodůvodňuje, proč by právo žalobce nemělo být základním právem akcionáře. Závěry samotného soudu přitom naznačují opak. Odvolatel znovu uvedl, že pokud je základním právem akcionáře právo účasti a hlasování na valné hromadě společnosti, tak musí být základním právem akcionáře též právo ze společnosti vystoupit zákonem výslovně předvídaným způsobem. Ve věci zadostiučinění za porušení základních práv akcionáře odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, č. j. 29 Cdo 4138/2016-543. Při podání žaloby o neplatnost usnesení valné hromady postupoval žalobce zcela standardně a soudy mu daly za pravdu. Odvolatel uplatňuje několikerou vzniklou nemajetkovou újmu tak, jak ji v řízení před soudem prvního stupně definoval. Odvolatel znovu připomíná, že důvodem, proč je ztráta likvidity akcií újmou nemajetkovou, je ten, že se nezměnila hodnota akcií ve vlastnictví žalobce, ale „jen“ jeho možnost s akciemi disponovat. Úvahu soudu uvedenou ve třetím odstavci na str. 6 napadeného rozsudku považuje odvolatel za nepřiléhavou této věci, potažmo k osobě žalobce, jelikož ten stále akcie žalované vlastní. Odvolatel dále nesouhlasí se závěry soudu o účelovosti a nesrozumitelnosti tvrzené újmy spočívající v zamezení naplnění důvodných očekávání žalobce. Odvolatel má za to, že v případě, kdy kvůli protiprávnímu jednání žalované nedostal v zákoně zakotvenou možnost ze společnosti vystoupit za přiměřených podmínek a kdy musel svá práva hájit ve více jak dekádu trvajícím soudním sporu, jsou závěry soudu chybné. Odvolatel se též ohradil proti tvrzení, že vyhledává „dlouhá soudní řízení“. Má za to, že se jen dostupnými a legitimními prostředky brání proti stavu, kdy v první dekádě 21. stolení bylo jeho budované investiční portfolio v ČR ve valné většině případů protiprávně rozmetáno majoritními akcionáři skrze různé postupy. Nadto ve většině žalovaných případů soudy žalobci dávají zapravdu. Odvolatel se pak znovu dovolává aspektu spravedlnosti, kdy by napadené rozhodnutí vyvolávalo stav, kdy by žalovaná za obcházení zákona, které bylo i soudy konstatováno, nebyla nikterak postižena, zatímco žalobce, který na nelegitimní postup poukazoval a domáhal se nápravy, by byl ve výsledku trestán. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13-1. Odvolatel dále uvedl, že pokud odvolací soud potvrdí napadaný rozsudek, má za to, že jsou tu důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., kdy důvody hodné zvláštního zřetele shledává právě v aspektu spravedlnosti, kdy za soudy konstatované protiprávní jednání žalované by ve výsledku měl být trestán žalobce. Nadto uvedl konkrétní nejasnosti k soudem provedenému výpočtu náhrady nákladů řízení, neboť dle něj za odvolání žalované, které nebylo odvoláním do věci samé, náleží odměna ve výši dle § 13 odst. 2 písm. c) AT. A žalobce pak neeviduje žádné podání žalované ze dne 17. 8. 2017 a ze dne 1. 1. 2018, jež soud prvního stupně označil za úkony právní služby poskytnuté advokátem žalované. Při jednání odvolacího soudu doplnil, že nachází paralelu mezi právem na postup dle § 186a obchodního zákoníku a právem na vypořádací podíl, případně právem na podíl na likvidačním zůstatku, přičemž akcentoval svůj odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, č. j. 29 Cdo 4138/2016-543. Odvolatel navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. z částky 200 000 Kč ode dne 25. 8. 2016 do zaplacení, a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolala žalovaná, která namítala, že soud prvního stupně neodůvodněně zkrátil žalované požadovanou náhradu nákladů řízení. Namítá, že v podání ze dne 31. 8. 2016, byť stručně, se žalovaná vyjádřila k uplatněnému nároku žalobce, ke skutkovým okolnostem uváděným žalobcem a rovněž k tomu, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci formou platebního rozkazu, jak žalobce navrhoval, a závěrem uvedl návrh ve věci samé. V podání ze dne 17. 8. 2018 se pak žalovaná podrobně vyjádřila k tomu, zda jsou v daném případě splněny podmínky, za nichž se žalobce může tvrzeného nároku, tedy přiměřeného zadostiučinění za porušení základních práv akcionáře, domáhat. Proto není žádného důvodů, aby tyto 2 úkony právní služby, byly považovány za jeden úkon, jak to učinil soud prvního stupně, který nadto tento postup náležitě neodůvodnil. Soud prvního stupně pak i nesprávně nepovažoval podání žalované ze dne 23. 9. 2016 za úkon právní služby, ačkoliv se jednalo o reakci žalované k jeho výzvě, aby účastníci sdělili soudu své stanovisko k jeho právnímu názoru o jeho věcné nepříslušnosti a postupu dle ust. § 104a o. s. ř., k tomu citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 3607/12. Žalovaná, jako odvolatelka navrhla, aby odvolací soud výrok I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a výrok II. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 91 355 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, a aby mu uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení, které specifikoval a vyčíslil částkou 28 616,50 Kč ve svém podání doručeném odvolacímu soudu dne 27. 10. 2022, k němuž přiložil osvědčení plátce DPH.

12. Současně se žalovaná vyjádřila k odvolání žalobce tak, že soud prvního stupně zcela v souladu se zákonem a příslušnou judikaturou zhodnotil skutkové okolnosti a došel ke správnému právnímu závěru, tj. že žalobci tvrzená nemajetková újma nevznikla, neboť nebyla porušená základní práva akcionáře, a tedy ani nevznikl nárok na zadostiučinění dle § 131 odst. 4 obch. zák. Soud prvního stupně mimo jiné došel k závěru, že právo obdržet veřejný návrh smlouvy na odkup akcií za přiměřenou cenu ve smyslu § 131 odst. 4 obch. zák. zkrátka není základním právem akcionáře. Předmětný právní závěr podložil i relevantní judikaturou, která pojem základní práv akcionáře dle § 131 obch. zák. vykládá. V této souvislosti je pak třeba připomenout, že rozsah účasti na řízení společnosti a možnost jeho ovlivnění akcionářem se zcela logicky odvíjí od velikosti podílu na majetku společnosti. Vlastnictví akcií pro akcionáře samo od sebe neznamená absolutní rovnost vůči ostatním akcionářům a v neposlední řadě mu tím nemůže být zaručeno ani stálé postavení v rámci společnosti v průběhu let. Minoritní akcionář má zcela logicky menší vliv na chod společnosti, což je však něco, s čím osoba v postavení takového akcionáře musí počítat, když do společnosti jako minoritní akcionář vstupuje. Pokud se žalobce ohání důvodnými očekáváními, je i tato nutné posuzovat subjektivně vzhledem k velikosti jeho podílu na společnosti. Žalobci v daném případě nebylo nijak zamezeno s akciemi ve svém vlastnictví nakládat a stejně tak mohl žalobce i svobodně vystoupit ze společnosti ve chvíli, kdy měl za to, že, jak říká, jeho „očekávání ve směru možnosti budoucího nakládání s akciemi“ nebylo naplněno a nelíbil se mu směr, kterým se společnost ubírá. Rozhodnutí majoritních akcionářů ovlivnilo budoucí chod společnosti (žalované), avšak žalobce nebyl ničím nucen při své nespokojenosti s rozhodnutím ve společnosti setrvávat. Jako další újmu žalobce zmiňuje útrapy způsobené vedením soudního řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady žalovaného. Krom toho, že to pro žalobce nejsou vzhledem k četnosti jím zahajovaných sporů žádné zvláštní útrapy, jak uvedl v napadeném rozhodnutí i soud prvního stupně, nenesl by za toto odpovědnost žalovaný. I kdyby vedení řízení nějakou újmu žalobci reálně způsobilo, bylo by na místě spíš podat návrh na odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších.

13. Při jednání odvolacího soudu žalovaná k odvolání žalobce dále uvedla, že v jím odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4138/2016 – 453, se nejednalo o žádné rozhodnutí soudu dle ust. § 131 odst. 4 obch. zák., ale pouze o jeho procesní poučení, přičemž soud v řízení o neplatnosti rozhodnutí valné hromady o náhradě škody ani o zadostiučinění rozhodovat nemůže.

14. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně, s ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, posuzoval danou věc podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Podle ust. § 131 odst. 4 obch. zák. osoby, které utrpěly škodu v důsledku toho, že rozhodnutí valné hromady bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami, mají vůči společnosti právo na její náhradu, dále právo na přiměřené zadostiučinění za porušení základních práv společníka, které může být poskytnuto i v penězích. Toto právo mají osoby uvedené v předchozí větě i v případě, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady z důvodů uvedených v odstavci 3. Právo na přiměřené zadostiučinění musí být uplatněno ve lhůtě stanovené pro podání návrhu na neplatnost usnesení valné hromady nebo ve lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy nabylo právní moc rozhodnutí soudu podle odstavce 3, jinak zaniká.

16. Podle ust. § 186a odst. 1 obch. zák. rozhodne-li valná hromada o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na oficiálním trhu, je společnost povinna učinit do 30 dnů ode dne tohoto rozhodnutí veřejný návrh smlouvy. Veřejný návrh smlouvy musí být určen osobám, které byly ke dni konání valné hromady vlastníky účastnických cenných papírů společnosti a pro vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na oficiálním trhu nehlasovaly nebo se valné hromady nezúčastnily, a to ohledně těch účastnických cenných papírů, jejichž vlastníky byly ke dni konání valné hromady, a nevzdaly se práva na jejich prodej společnosti. Ustanovení § 220b odst. 5 se použije přiměřeně. V pochybnostech se má za to, že osoba, která veřejný návrh smlouvy přijala, byla vlastníkem účastnických cenných papírů společnosti v době konání valné hromady a byla vlastníkem toho počtu účastnických cenných papírů, který uvedla v přijetí veřejného návrhu smlouvy. V notářském zápisu o rozhodnutí valné hromady musí být jmenovitě uvedeni vlastníci účastnických cenných papírů, kteří hlasovali pro vyřazení z obchodování na oficiálním trhu.

17. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje, a na něž pro stručnost odkazuje (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Tato mají oporu v provedeném dokazování, které je dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé.

18. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně shledal, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012, č. j. 14Cmo 139/2011-510, bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2010, č. j. 4 Cm 63/2008-410, tak, že se neplatnost usnesení valné hromady společnosti [Jméno žalované]. ze dne 4. 4. 2005, jímž bylo rozhodnuto pod bodem 7 pořadu jednání o přeměně podoby akcií ze zaknihované podoby na listinnou, nevyslovuje, kdy důvodem neplatnosti předmětného usnesení bylo obcházení ust. § 186a odst. 1 obch. zák.

19. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že žaloba byla podána včas, tj. ve lhůtě dle ust. § 131 odst. 4 obch. zák.

20. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2838/2011 uvedl: „Výkladem ustanovení § 131 odst. 4 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 215/2011, v němž vysvětlil, že osobě, jež utrpí v obchodních vztazích nemajetkovou újmu v důsledku porušení jejího práva, nevzniká bez dalšího právo na přiměřené zadostiučinění. Toto právo vzniká (při absenci obecné právní úpravy nemajetkové újmy obdobné úpravě náhrady škody v § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a v § 373 a § 757 obch. zák.) jen tehdy, je-li výslovně přiznáno v souvislosti s konkrétními formami protiprávního jednání (srov. např. § 12 odst. 1 nebo § 53 obch. zák.). Právo na přiměřené zadostiučinění, kompenzující nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku usnesení valné hromady, přijatého v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami, vznikne pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady upravené ustanovením § 131 odst. 4 obch. zák. Právo na přiměřené zadostiučinění jakožto kompenzaci za nemajetkovou újmu zákon přiznává jen společníkům, a to pouze za porušení jejich základních práv; nemajetková újma vzniklá porušením jiných než základních práv společníka přiměřeným zadostiučiněním podle § 131 odst. 4 obch. zák. kompenzována být nemůže. Zadostiučinění přitom musí být přiměřené způsobené nemajetkové újmě (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“.

21. Ve smyslu ust. § 131 odst. 4 obch. zák. je tak v tomto případě vedle toho, že pravomocným usnesením soudu byla shledána neplatnost předmětného usnesení valné hromady, která nebyla vyslovena, a že žalobce je akcionářem žalované, dalším nezbytným předpokladem pro vznik jeho práva na přiměřené zadostiučinění i to, že přijetím předmětného usnesení valné hromady, byla porušena jeho práva jako akcionáře žalované, nikoliv ale jakákoliv, ale pouze ta, která jsou jeho právy akcionáře základními.

22. Podle ust. § 155 odst. 1 obch. zák. akcie je cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.

23. Ze systematického zařazení § 155 obch. zák. do jeho ČÁSTI DRUHÉ OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI A DRUŽSTVO, Hlava I Obchodní společnosti, Díl V Akciová Společnost, Oddíl 1 Základní ustanovení, vyplývá, že toto ustanovení upravuje základní práva akcionáře jako společníka akciové společnosti s akcií spojená, přičemž tato práva spočívají v dalších právech akcionářů, upravených speciálními ustanovením obchodního zákoníku (např. právo účasti na valné hromadě, hlasovací právo, právu na dividendu aj.).

24. Stejně tak pojímá základní práva akcionáře i komentářová literatura: „Návazně na úpravu v § 154 lze podstatné definiční rysy akcie spatřovat v její vazbě na základní kapitál akciové společnosti - základní kapitál akciové společnosti je rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě - a ve skutečnosti, že do akcie jsou vtělena práva akcionáře jako společníka podílet se podle obchodního zákoníku a stanov společnosti na jejím řízení, zisku a likvidačním zůstatku při zániku společnosti. Ustanovení § 155 odst. 1 však upravuje jen základní práva, další oprávnění akcionářů vyplývají ze speciálních stanovení obchodního zákoníku.“ (viz doc. JUDr. Jarmila Pokorná, CSc., JUDr. Zdeněk Kovařík, JUDr. Zdeněk Čáp, aj., Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, datum vydání 2009).

25. Z ust. § 186a odst. 1 obch. zák. vyplývá, že upravuje právo vlastníka účastnických cenných papírů, na kompenzaci v případě, že valná hromada rozhodne o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na oficiálním trhu. Tam upravený kompenzační mechanizmus poskytuje ochranu vlastníkům cenných papírů, odpovídající povaze vlastnictví akcie, tedy jako investorům, jímž se takovou změnou snížila možnost cenné papíry zcizit, tj. realizovat výstup z investice, toliko ale při splnění dalších zákonem stanovených podmínek. Přeměna podoby akcií ze zaknihované podoby na listinnou, se tak dle odvolacího soudu dotkla žalobce jako vlastníka akcií, nikoliv jeho postavení akcionáře a jeho práv z toho plynoucích. To je zřejmé i z toho, jak je jím konstruována jeho nemajetková újma, neboť pokud ta dle žalobce spočívá ve ztrátě likvidity akcií, což vede k omezení jeho možnosti vystoupit ze společnosti za přiměřenou cenu, a v zamezení naplnění jeho důvodných očekávání v možnosti budoucího nakládání s akciemi a nejistoty ohledně budoucího dění, tak se jedná o újmu investora, neboť tomu byla snížena jak možnost realizovat výstup ze své investice, kterou do akcií vložil, tak i možnost v budoucnu nakládat s akciemi jako předmětem vlastnického práva.

26. Z uvedeného je tak zřejmé, že základní právo akcionáře podílet se na řízení společnosti, se neprojevuje právem vlastníků účastnických cenných papírů upraveným v ust. § 186a obch. zák., a nijak ani nesouvisí s majetkovými právy akcionáře podílet se na zisku, a na likvidačním zůstatku společnosti při jejím zániku. Jinak řečeno právo žalobce, které v tomto případě bylo porušeno předmětným usnesením valné hromady, není nezbytné pro základní práva akcionáře a jejich řádný výkon ve smyslu ust. § 155 odst. 1 obch. zák., a nelze je proto považovat za jeho základní právo akcionáře.

27. Pokud jde o námitku odvolatele, že má právo žádat o zadostiučinění v této věci s odkazem na odst. 3 na straně 4 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4138/2016 – 543, vydaného v řízení o neplatnost usnesení předmětné valné hromady konané dne 4. 4. 2005, a že je zde paralela mezi právem na postup dle § 186a obchodního zákoníku a právem na vypořádací podíl případně právem na podíl na likvidačním zůstatku, tak tu odvolací soud neshledal důvodnou. Žalobcem tvrzenou paralelu odvolací soud neshledal, k čemuž odkazuje na vše k základním právům akcionáře jím výše uvedené. Pokud jde o odkaz odvolatele na usnesení Nejvyššího soudu, tak z tohoto rozhodnutí je zcela zjevné, že Nejvyšší soud v odst. 3 na str. 4 svého rozhodnutí, v rámci shrnutí ustálené judikatury k výkladu a aplikaci § 183 odst. 1 a § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák., obecně vyložil ust. § 131 odst. 4 obch. zák. s odkazem na své usnesení sp. zn. 29 Cdo 3082/2009. Nijak se tedy v řízení o neplatnost usnesení předmětné valné hromady právem žalobce na přiměřené zadostiučinění, které je předmětem tohoto řízení, nezabýval.

28. Odvolací soud vzhledem ke všemu uvedenému dospěl k závěru, že v tomto případě nebylo předmětným neplatným usnesením valné hromady, jímž bylo obejito ust. § 186a odst. 1 obch. zák., porušeno základní právo akcionáře – žalobce, jak je definuje obchodní zákoník v ust. § 155 odst. 1 obch. zák. A protože nemajetková újma vzniklá porušením jiných než základních práv společníka nemůže být přiměřeným zadostiučiněním dle ust. § 131 odst. 4 obch. zák. kompenzována, tak nelze než uzavřít, že soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nutno dodat, že vzhledem k tomuto závěru, je již pro věc nerozhodné, zda žalobci jím tvrzená nemajetková újma skutečně vznikla.

29. Soud prvního stupně dále ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť to byla žalovaná, která měla ve věci plný úspěch, pročež povinnost k náhradě jejích nákladů řízení uložil neúspěšné žalobkyni. Jejich náhradu určil celkem ve výši 68 244 Kč.

30. K požadavku odvolatelky na aplikaci ust. § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení, odvolací soud konstatuje, že moderační právo obsažené v ust. § 150 o. s. ř. je mimořádný procesní institut, a takto je třeba s ním v praxi zacházet, kdy aplikaci ust. § 150 o. s. ř. nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů účastníku řízení, který by jinak na tuto náhradu právo měl. Obecně platí, že o nákladech sporného řízení se rozhoduje podle úspěchu ve věci a ust. § 150 o. s. ř., které tuto obecně platnou zásadu prolamuje, je výjimkou z uvedené zásady, a jako s takovým mimořádným prostředkem je třeba s ním zacházet, k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1526/12, jenž mimo jiné, konstatuje, že právní zásada (exceptiones non sunt extendendae) vyžaduje, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem.

31. Dle odvolacího soudu v okolnostech tvrzených odvolatelkou ohledně aplikace ust. § 150 o. s. ř., že by byl ve výsledku trestán za soudy konstatované protiprávní jednání žalované, nelze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by se jevilo v tomto řízení nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení neúspěšnému žalobci. To, že v řízení o vyslovení neplatnosti předmětného usnesení valné hromady, ve kterém byla jeho neplatnost soudem shledána (viz usnesení Vrchního soudu v Praze čj. 14 Cm 139/2011-510), přičemž žalobci jako navrhovateli v něm bylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno (viz usnesení Vrchního soudu v Praze 27. září 2018, č. j. 14 Cmo 139/2011- 557), je dle odvolacího soudu pro rozhodnutí o nákladech tohoto samostatného řízení, zahájeného na návrh žalobce dle ust. § 131 odst. 4 obch. zák., z pohledu ust. § 150 o. s. ř. zcela irelevantní.

32. Odvolací soud proto v této věci neshledal, a to ani ze spisu, žádnou okolnost, jež by odůvodňovala aplikaci § 150 o. s. ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s odkazem na plný úspěch žalované v řízení, nelze považovat za nespravedlivé.

33. Výrok II. napadeného rozsudku je tedy v té části, ve které bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o základu nároku žalované na náhradu nákladů řízení, tj. o uložení povinnosti žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, správný.

34. V části, ve které byla soudem prvního stupně určena jejich výše, je rozhodnutí soudu správné potud, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty věci činí 9 100 Kč (§ 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bod 5 AT). Na rozdíl od soudu prvního stupně ale odvolací soud z obsahu spisu shledal, že zástupce poskytl žalované 7 následujících úkonů právní služby: - převzetí a příprava zastoupení, za který se určuje odměna ve výši 9.100 Kč (§11 odst. 1 písm. a/ AT), - vyjádření z 31. 8. 2016 a 17. 8. 2018, je i dle odvolacího soudu jedním úkonem právní služby účelně vynaloženým, a to vyjádřením k žalobě, neboť vyjádření ze dne 31. 8. 2016 (doručené soudu dne 5. 9. 2016 neobsahuje vyjádření ve věci samé, neboť sám účastník v podání ze dne 31. 8 2016 pouze uvedl, že činí tvrzení žalobce spornými a považuje je za nutné dokazovat, přičemž dále konstatuje, že své námitky rozvede, až se seznámí se žalobními tvrzeními a navrženými důkazy, přičemž to učinil až ve svém podání ze dne 17. 8. 2018, a proto se odměna určuje ve výši 9 100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT), - účast na jednání dne 28. 8. 2018, za který se určuje odměna ve výši 9 100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT), - vyjádření k odvolání žalobce ze dne 1. 11. 2018, za který se určuje odměna ve výši 9 100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT), - účast na jednání dne 8. 6.2021, za který se určuje odměna ve výši 9 100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT). - odvolání žalované ze dne 14. 9. 2018, za který se určuje odměna ve výši neb se nejedná o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, a to z částky 9 100 Kč (§ 11 odst. 2 písm. c/ AT) - podání ze dne 23. 9. 2016, za který se určuje odměna ve výši z částky 9 100 Kč, protože se jedná o vyjádření k procesnímu postupu soudu prvního stupně (§ 11 odst. 3 AT ve spojení obdobně s § 11 odst. 2 písm. c) AT).

35. Dle ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s uvedenými ustanovením AT odvolací soud proto určuje odměnu za zastupování advokátem celkem ve výši 54 600 Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 2 100 Kč (§13 odst. 4 AT) a náhradu 21% DPH ve výši 11 907 Kč. Celkem správná výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně činí částku 68 607 Kč.

36. Odvolací soud ze všech shora popsaných důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný a ve výroku II. jej dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil jen co, do výše náhrady nákladů řízení, která správně činí 68 607 Kč, jinak jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

37. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal (viz výše).

38. Náklady odvolacího řízení žalované spočívají ve 3 úkonech právní služby poskytnutých advokátem, přičemž za 2 z nich - vyjádření k odvolání žalobce (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT) a účast na jednání odvolacího soudu dne 27. 10. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT) - se určuje odměna za zastupování advokátem ve výši 9 100 Kč, a to za každý (§ 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bod 5 AT), za 1 zbývající úkon právní služby - odvolání žalované proti výroku II. rozsudku (§ 11 odst. 2 písm. c/ AT) - se určuje odměna za zastupování advokátem ve výši z částky 9 100 Kč neb se nejedná o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, paušální náhrada hotových výdajů se určuje ve výši 900 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhrada 21% DPH se určuje ve výši 4 966,50 Kč. Celkem se proto určuje náhrada nákladů odvolacího řízení vzniklých žalované částkou 28 616,50 Kč (§ 151 odst. 2 o. s. ř.), a v této výši jí byla přiznána.

Poučení